Ráj – hra o dvou dějstvích

 

Věnováno Nágárdžunovi *

* Jedná se o indického buddhistického myslitele, který žil někdy v 1.-2. století n.l. a jsou mu mj. připisována díla Múlamadhjamakakáriká, Vigrahavjávartaní a Ratnavalí

 Postavy hry:

JOSEF            – nepříliš výrazný mladík střední postavy, 22 let, z menšího města východních Čech, nemluví čistě pražsky, je oblečen v montérkách, přes rameno má brašnu s nářadím

VEKSLÁK     – sebevědomý mladík vyšší statné postavy v mrkváčích a frajerských botách, 21 let, z českého okresního města, nacházejícího se blízko hranic

FERO             – dvojice mladíků ze Slovenska z dědin od Partizánského, 21 let, oba mají 5 měsíců po vojně,oba mají džíny a doširoka rozepnuté kožené vesty, pod nimiž

MILOŠ                nic dalšího nemají. Miloš má na zarostlé hrudi na řetízku křížek

NIČITEL JIŘÍ – změkčilý 36-letý muž s delšími černými ulízanými nemytými vlasy,vystupuje bezpohlavně, mluví většinou uvážlivě, s pražským přízvukem a školským slovníkem, má tašku se školními potřebami

HIPPIE           – 18-letý Pražák s delšími vlasy i vousy, sportovní postavy, idealistického a někdy i naivního tónu řeči

CHUDERKA – 19-letá decentně oblečená dívka s brýlemi a delší sukní, pokud ji něco  neohromí, je přirozeně povídavá

KURVA         – 19-letá, vyvinutých tvarů, přes své mládí má vypitý a vykouřený hlas a vypadá starší, chodí v těsných, sepraných, vybledlých džínách a flanelové, hluboko rozepnuté košili

KULISÁK      – 55-letý dobromyslný a veselý muž s širokou tváří, pleší, pivním pupkem, na sobě má rádiovku a montérky

 

Děj se odehrává v létě 1985

napsáno a cvičeno v r. 1985, Vojanovy sady v Praze, Zdeněk Zacpal

20160607_143008

 Před oponou je transparent s nápisem:

 

Lidé  se  ptají,  proč  vlastně  hrajeme  o  ráji,  když  žádný neexistuje.  Jinan  dvojlaločný  existuje,  i  když  ho  málo  lidí  zná. Ráj prý  neexistuje  a  přesto  se  s  ním  trápí  dneska  každý.  A  i kdyby ten  ráj  neměl  ani  ten  nízký  modus  existence,  co  je  zajímavější: sledovat  lidské  reakce  na  to,  co  existuje  nebo na to  co  neexistuje?

20160607_143043

___________________________________________________________________________

 

Otevře se opona, na scéně je pouze lavice a velká složitá bedna s nápisem „RÁJ“

 

JOSEF: (vesele přijde zatím bez brašny na scénu) No tak hodně lidí říká, že je tu někde ráj. A nejsou to samí blbci. Takovou věc nemůžu nechat plavat. To musím pořádně vyzkoušet. (přistoupí k bedně a prohlíží si ji) Tak tady je. Vypadá jednoduše, nebude těžký se dostat dovnitř. Myslím, že ten ráj nemusím rozmontovávat součástku po  součástce, stačí vybrat střed. Ale na to si vemu nějakej vercajk. (odejde ze scény)

 

JOSEF: (přijde s brašnou, v níž má kladívko, šroubovák a sadu klíčů) Napřed povolím ty matky, vymontuju šrouby, ale vlastně ne všecky. Však uvidím. (Hrabe se tam asi minutu, pak vezme kladívko a klepne do středu, rázem se zvedne ohromná vichřice, která znemožní další manipulaci s Rájem, Josef uteče ze scény)

 

JOSEF: (s námahou se vráti proti vichřici na scénu, nese těsnění a s vypětím všech sil se mu podaří ucpat díru v Ráji, ze které foukala vichřice, je unaven, sedne si na lavici) Já sem to posral. Já sem si to měl víc rozmyslet a naplánovat. Já sem nevěděl, že se k tomu ráji nesmí přistupovat tak zhurta. Ale technicky je to perfektně vymakaný, to musim uznat. Já se na to musim kouknout pořádně. (postaví se k bedně s rájem a začne ji zkoumat) Nojo, v tom je ten fígl! Nevšim sem si týdle matky a chtěl to brát násilím: Já to musím vzít komplexnějc. Však když to pořádně promyslim, vono to pude. Ale napřed musim vyndat některý těsnicí gumičky, který sem tam před chvilkou narval. (snaží se vyndat nìkolik gumiček, jenže Ráj podezřele syčí,  zandá tedy ty gumičky zpátky a vytahuje jiné, Ráj syčí čím dál víc) To já takle nemůžu dělat. Já sem už unavenej. Já to musim vrátit, jak to bylo původně. Ale já nevim, jestli já to dneska udělám. Ale já to musim udělat, dyť je to čim dál horší, ten ráj mùže explodovat. (odběhne ze scény)

 

JOSEF: (přijde na scénu se spoustou těsnicího materiálu v krabici, začne systematicky utěsňovat všechny skuliny Ráje, ze kterých syčí vzduch, za dvě minuty se mu to konečně podaří, přechází tam a zpět před Rájem) Já sem tak rád, že se mi to povedlo. Já ten ráj nechám na jindy. Já ale nechápu, jakým právem si můžu říct „Já“. A je divný, že sem si toho nikdy nevšim. Já sem si jistej, že já mùžu říct o tamtom (ukáže na lavici), že tamto je lavice. Já ale nevim, jak je to možný, že já o sobě můžu říct, že já jsem já. Dyť já si vo sobě to já říkám furt a neni mi to nikdy nic platný. Já se snad zbláznim z toho já. (zastaví se) Já se z toho nesmim zbláznit! Já musim jít mezi lidi! Já bych byl hrozně rád, kdybych to svoje já získal od nich. (půl minuty stojí jako zařezaný, pak rázným krokem odejde ze scény)

 

KURVA: (zeširoka se přikolébá na scénu, napůl si na Ráj sedne, napůl se o něj opře, zapálí si cigaretu, přehodí nohu přes nohu směrem k publiku, dvě minuty čeká, dokouří, vajgla hodí do hlediště) Žádný kluci tu nechoděj. A já idiot tu stojim jak vůl. Proč se tomu řiká ráj ví pámbu. (rychlými šoupavými kroky odejde)

 

HIPPIE: (jde s báglem na čundr a zpívá) Krásná růže v sadu kvetla (posadí se na lavici, sundá bágl, vtom mu padne do oka Ráj, chvíli se na něj upřeně dívá) Hele, ráj. To je hezký. Musim vo něm povědět vostatnim. Moh bych se na něj podívat blíž… Ale vo to ani nejde. Hipísáci milujou přirozenou krásu. Abych šel. Pudu, kam mě nohy  ponesou. (odejde)

 

MILOŠ: (připotácí se na scénu v podroušeném stavu, falešně si zpívá) Čo sa stane keď ju pobozkááám, čo sa stane keď ju pobozká… (chytí se za břicho a začne zvracet vlašský salát s rumem, pak sebou sekne na lavici)

 

FERO: (připotácí se trochu střízlivější, procedí krátké a úsečné) Hej! (drží se stažené opony a civí na Miloše)

 

MILOŠ: (trhne sebou, pak vleže unaveně přeříká) Čo sa stane keď ju pobozkám…

 

FERO (sebere kamínek a hodí ho po Milošovi)

 

MILOŠ: (vstane) Jaj, Fero to si ty! (zpívá opět) Čo sa stane keď ju pobozkááám, čo sa stane keď ju pobozkááám… Ako je to ďalej? (opře se o Ráj, schová hlavu do dlaní a usilovně přemýšlí, po chvilce:) Už to mám! Cítim že sa začervenám od vlasov až k ponožkááám. (snaží se odplivnout, napoprvé se mu to povede, i když je to moc vysoko,   druhý pokus není tak úspěšný, sliny mu stékají po bradě, bradu si otře rukou a ruku si otře o kalhoty)

 

FERO: Hej, Miloš, čo to robíš ty kokot?

 

MILOŠ: Nevidíš, kamarát? Šavloval som. (posadí se na lavici)

 

FERO: Miloš, všetko bolo v poriadku. (pustí se opony a jde k lavici, posadí se vedle Miloše) Vo vzornom poriadku, tip ťop. Ale ty nevieš, že v tejto kysni je raj?

 

MILOŠ: Mária Kristova! Čo mi je do voľajakej kysni zajebanej, ty blázon! (začíná dřímat)

 

FERO: Boha ti jebem! Nevidíš, ako je nam dobre bez raja? Čo sa do toho všetkého ten raj sere! (zatřese Milošem, Miloš se pomalu probírá) Pome, rozjebem tu kysňu! Ja viem, si mäkký.  Mäkký!

 

MILOŠ: (vstává z lavice) Čo ty vravíš, že som mäkký, že ja som mäkký?!

 

FERO: Pome, rozjebem tu kysňu! (oba jdou k Ráji a začnou do něj kopat, Ráj se ani nehne, Miloš v průběhu kopání  vystřízliví a dostane bojovnou náladu, odejde a ze zákulisí jsou slyšet rány, vrátí se s vyvrácenou dopravní značkou Dej přednost v jízdě, začne jí mlátit do Ráje, Ráj se opět ani nehne, oba začnou na Ráj plivat)

 

FERO: Pome Miloš, serem na to. (oba odejdou)

 

VEKSLÁK: (přijde na scénu s puštěným rádiomagnetofonem, sebevědomě se rozhlíží) Je to fakt ráj? Něco takovýho má kámoš na videu. To přivez jeho fotr ze Západního Německa vod nekrmana, von jezdí s tirákem, ale to nevadí. Za chvíli tu budou mít Maďaři a bude to levnější, to si dovezu. Ale na co je tendleten ráj, jak se to vobsluhuje? (snaží se rádiomagnetofon napojit na Ráj) Je to na hovno, nemá to ani konektor. Možná, že by to šlo prodat na burze? Nějaký blázni se najdou. (pokouší se Ráj vylomit, na chvilku odběhne a vrátí se s dvěma trubkami ze staveniště, jimi zkouší Ráj páčit, marně, trubky tedy odhodí poblíž, lehne si na Ráj, ale hned zase vstane a jde si lehnout na lavici) Ani ležet se na tom nedá. Ale už asi vím, co udělám. Koupim si to kombi, co prodává bratránek, prsknu tam ten novej magič, zapojím ho na stowattový repráky, na podlahu vrazim matračky. A můžu vyrazit na nějaký zajíčky. (sebevědomě odejde s kořistnickým úsměvem)

 

CHUDERKA: (opatrně přijde na scénu, najednou uvidí Ráj, uskočí, vrátí se pro lavici a odnese ji na konec scény co nejdál od Ráje, chvilku stojí, pak si sedne a vyladí nesmělý úsměv) To sem ráda, že mám možnost vidět ráj. Dyť z něj chci co nejvíc donýst ostatním. Samozřejmě je dobrý, když je člověk u toho ráje. Ale daleko důležitější je pomáhat lidem. Lidi se nescházejí jenom při slavnostních příležitostech, ale mají všedních, obyčejnejch starostí dost. A i ty obyčejný starosti je jim potřeba pomáhat řešit. A jak je možný jejich nornální starosti řešit, když se člověk uzavírá do sebe a nepřiblíží se jim. Je ale pravda, že sou mezi nima některý, který to nemají moc rádi, když jim člověk zasahuje do jejich věcí. A taky sem se setkala s těma, co se mi smáli. Já se jim divím… (na chvilku se odmlčí, pak ukáže prstem na Ráj a hlasitě, jako by ta cizí slova říkala poprvé, pronese) Ale dyť ten ráj existuje objektivně! copak ho nevidějí? Každej se má starat, aby se s ním dostal co nejvíc do styku. Ale co má dělat člověk potom, když žádnýho ten ráj nezajímá. Má potom cenu lidem něco říkat? Kdyby oni věděli, jak bych byla ráda, kdyby jednou provždycky uskutečnili ten ráj na zemi. Je to přece tak lehký. A měli by navždycky pokoj. Ale věřím, že budu mít následovníky, spoustu následovníků, kteří po mně budou obracet lidi k ráji. (nervózně vstává) Dyť já u toho ráje nic užitečnýho nedělám! Já musím jít mezi lidi a kázat jim. Proč se u toho ráje tak dlouho zdržuju. To mě mrzí. (do výšky protáhne hlas) Už jdu. (odejde)

 

NIČITEL: (přijde na scénu disciplinovaně, mžikem oka zavadí o Ráj a hned si sedne na lavici) Svět je špatnej. Je tak příšernej, že lidi ani nemají možnost se to dovědět. Jsou na tom světě držený jenom iluzema a kdyby ty iluze padly, hned by začli litovat, jak dlouho se na tom světě trápili a úplně zbytečně. Tehdy by jim už bylo dobře, stačí někam vysoko vylízt a skočit po hlavě dolů. Chtěl bych jim v tom pomoct. Ale lidi sou houževnatý, držejí se těch iluzí jako klíšťata. Jestli mám pomoct co největšímu počtu lidí, jestli mám pomoct celýmu světu, musim na to jít účelově racionalistickou metodou. Nevim, jak to zničení přesně provedu, možností je moc. Aspoň vidim, že musim vynaložit víc energie na hledání optimální možnosti. To by ale chtělo víc propracovat vlastní metodologii a syntetizovat různý logický systémy. Ta moje metodologie je dneska dost široce užívaná. Každej si z ní vybral něco ke svejm účelům. To je smutný, jak si dneska lidi libujou v bahně života, jak i tu metodologii určenou k ničení ty hovada užívají v souvislosti s těma svejma všedníma, malichernejma starostma. Ale přece jenom je vidět, že nedokážou vytvořit nic myšlenkově originálního a že já nad nima triumfuju i v týdle oblasti. A kromě toho, když tolik lidí užívá k něčemu mýho způsobu myšlení, aspoň vím líp, jak je zničit. Teď si musim klást otázku, co je to zač, ten ráj. Jasně, že ho musim zničit taky, ale jenom aby neklad kvalitativně jinej odpor, než mi klade ostatní svět. Hlavně musim zabránit kontaktům lidí s rájem. A i já sám z ráje sice nesmim mít strach, ale musim se od něj držet co nejdál. A lidi se ani mezi sebou nesmí moc kamarádit. Kdyby se tak všichni sobě navzájem hnusili. Snad jednou dokážu, že všichni lidi se mi konečně budou hnusit, to bude aspoň hrdinství. No třeba včera sem na ulici potkal spoustu ženskejch, no ani sem si jich nevšímal, radši sem zavřel oči, když kolem mě procházely (stoupne si a začne se procházet), už jenom jedna se mi líbila, ale za tou (zvýší hlas) sem se otočil! (klekne si a začne mlátit hlavou o zem). Já hovado! Já eště furt ulpívám! (energicky a zároveň bezmocně se začne válet po jevišti) Já se toho nedokážu zbavit! Já s tim nedokážu skoncovat! (najednou se posadí na bobek a něco ho napadne) Ale co kdybych začal racionálně využívat veškeré mé pudové energie? Chtěl sem dřív všecky svý instinkty potlačit, nejradši bych se nechal vykleštit, ale je otázka, jestli bych potom neupadl do letargie. Ale jestli je na světě jedinej chirurg, kterej je schopen transformovat a usměrnit veškerou mou pudovou energii k ničení světa, musim za ním zajít, dát se operovat. Jestli to bude mít negativní následky pro moje zdraví, tak to moc nevadí. Kdybych si byl jistej, že zničim svět, stačilo by mi umřít ještě před tim, než následky mé činnosti ten svět zničí. Ale vono to neni tak jistý, ze zásady bych počkal, až ten svět bude zničenej kompletně. Potom se samozřejmě zabiju, na co bych tu eště byl? (pomlka) No ale musim se dát do práce a upřesnit tu metodologii. (z aktovky vytáhne objemnou knihu, sešit a pero, sedne si na lavici, rozloží si je a začne pracovat)

 

CHUDERKA: (přijde s židlí v ruce a posadí se vedle něj, dívá se jak pracuje a nesměle se zeptá) Máš se dobře u toho ráje?

 

NIČITEL: (strčí jí do židle, na druhý pokus jí židli úspěšně podkopne)

 

CHUDERKA: (chytí se židle křečovitě rukama a drží se jí i na zemi, pomalu se sebere a odchází drobnými krůčky s židlí pořád na zadku)

 

NIČITEL: To sou duševní mrzáci na tom světě. Ale von vlastně každej člověk na světě je duševně nemocnej. To slovo deviantní by se vůbec nemělo používat. To by mělo cenu řikat jenom tehdy, kdyby byl jedinej člověk duševně zdravej. Potom by byli všichni deviantní vod něj. Ale tady je určitej počet lidí, který psychiatrii vystudovali a nemají jiný uplatnění. Však voni dobře vědí, že každej člověk na světě sou zvrácený. Ale když už tu psychiatrii vystudovali, tak se jí taky chtěj živit. A tou psychiatrií se uživějí jenom v tom případě, když všem začnou nakecávat, že voni sami jsou zdraví, že větší část lidí je zdravá a jenom menšina je nemocná a ta menšina se potřebuje léčit…

 

HIPPIE: (přijde na scénu s kytarou, posadí se před Ničitele a zabrnká mu pár akordů, Ničitel se se znechucením odvrátí, Hippie odejde)

 

NIČITEL: A dyť je jasný, že žádnej do života chuť nemá, každej už toho života má dost a chtěl by umřít, aby to konečně měl všecko za sebou. Von by se každej rád zabil, jenomže co by tomu řekli jeho sousedi, co kamarádi? Každej by se mu potom smál, že to na tom světě nevydržel. Tak se každej snaží předvádět před druhejma…

 

VEKSLÁK: (přijde ve veselé, připité náladě, zpívá si a bouchá prázdnou lahví o Ráj) Vysoký jalovec, vysoký jako já, přeskoč ho má milá, rovnýma nohama, já ho nepřeskočím, já sa ráda točím, na tebe šuhajku, zapomenu v noci. (podívá se na Ráj) Ráj ! (otevře Ráj, strčí láhev dovnitř, zaklapne, vytáhne krabičku Spart a bouchá s ní dál do taktu a Sparty mu postupně vypadávají) Uvázali kozu utrtrtr utrtrtr uvázali kozu u trna, ona sa jim v noci utrtrtr utrtrtr ona sa jim v noci utrhla, hej, vysoký jalovec, vysoký jako já, přeskoč ho má milá, rovnýma nohama … (chce si vytáhnout z prázdné krabičky Spartu) Kde mám Sparty ? (začne hledat a zeptá se Ničitele) Kde mám Sparty ?

 

NIČITEL : (který se mezitím zabral do knih) Nevím.

 

VEKSLÁK : (najde je rozházené na zemi) Tady sou. (vezme jednu, odloupne papírek, tabák se mu vysype, posbírá ostatní cigarety, vysýpá tabák do Ničitelových vlasů, nakonec mu s nimi tabák promíchá, Ničitel si ho nevšímá, hledá něco usilovně v knize, Vekslák si ho postupně přestane všímat, zakřičí) Netopejr! Netopejr! (vysoce) Netopejr! Je to noční zvíře, má rádo klid a pohodu. A kromě toho má zimní spánek. Nerušit! (pověsí se nohama za Ráj, hlavou dolů a usíná)

 

KURVA: (přijde, ochomýtá se kolem Ničitele, ovine mu ruku kolem krku) Brouku, no tak, pojď se mnou. (Ničitel jí ruku odstrčí, Kurva zlostně) Seš vygumovanej? Trhni si pazourou! (přijde k Vekslákovi, začne s ním třást) Nespi, slyšíš?

 

VEKSLÁK : Co je? Co se děje?

 

KURVA: Tak sem už přišla.

 

VEKSLÁK: Jó, a co seš zač? Jo tak. (vyskočí na nohy, odvádí Kurvu pryč, Kurva vrní) Pó-cém-tý-hú-só-mó-jé … (odvlečou se ze scény)

 

NIČITEL : Dneska každej potřebuje zafixovaný zdůvodnění svojí existence vod jinejch, už jenom k tomu, aby se vůbec moh hejbat, aby jeho tělo nezůstalo bezvládně viset. Ty zdůvodnění sou pro každýho různý, (pomalu se zatahuje opona) a každej má rád, když je to zdůvodnění zakotvený v soustavě poznatků, která má univerzální platnost. (jeho hlas znejistí) Dneska každej potřebuje zafixovaný zdůvodnění svojí existence vod jinejch, už jenom k tomu, aby se vůbec moh hejbat, aby jeho tělo nezůstalo bezvládně viset. Ty zdůvodnění sou pro každýho různý, a každej má rád, když je to zdůvodnění zakotvený v soustavě poznatků, která má univerzální platnost … Kdo mě zatáh oponu ? Když má někdo soustavu poznatků, musí ji vyložit celou, beze zbytku, nesmí se žádná důležitá myšlenka vynechat, protože všechny myšlenky svým dílem přispívají k objasnění skutečnosti. No a jak má člověk jednat, když nemá rozpracovanou teorii ? A teorii je možno rozpracovat a vyložit jedině systematicky … Kdo mě zatáh oponu ? (zaklepe za oponou na nějaké dřevo, po chvilce zabuší pěstí, zase nic, pak vytrvale bouchá pěstí asi minutu)

 

KULISÁK : (v rádiovce, montérkách, trochu se stydí, přijde ze zákulisí před oponu a zavolá) Jirko, ty rošťáku, už toho nech ! (s omluvným gestem obecenstvu odchází, bouchání ihned ustane)

20160607_143302

 

 

 

 

 

 

Před zavřenou oponu se přišourá krabice, natočí se předkem k hledišti, její víko se odklopí, vykloní se mužská hlava pod závojem, která odříká :

Kdy mám právo si říct o sobě „já“? Nevím, jestli k tomu právo mám, či takové nějaké právo vůbec existuje, ale když se chce dívka zabít pro neschopnost vidět svou krásu, a já jí to ze všech sil vymlouvám, pak tehdy, když užiju « já » při jejím utěšování, jsem nejmíň na rozpacích. Ale co když všechny krásné dívky budou o svých hodnotách vědět až moc dobře ? Hlava se zasune, víko zaklapne, krabice se odšourá pryč.

___________________________________________________________________________

 

Otevře se opona, na scéně je prostřený stůl a židle, zmíněná bedna s Rájem, v pozadí plno starých krámů. Kurva pokuřuje, zády opřená o Ráj, Vekslák vzadu hobluje dřevo pro svůj vůz, Ničitel si vzadu zařídil místo a teď tam pracuje s kalkulačkou, tabulkami, pravítky, grafy, knihami a papíry, až do skončení poslední Josefovy řeči ho nic nevytrhuje z práce.

 

JOSEF : (přijde na scénu, pozdraví Kurvu) Ahoj, co ty tady tak sama ?

 

KURVA : (odsekne) Čekám.

 

JOSEF: Představ si, že sem měl takovou nepříjemnost. Chtěl sem se dostat do Ráje a nepovedlo se mi to … (náhle se obrátí ke Kurvě) Posloucháš mě vůbec?

 

KURVA: Ale jó, každej má svoje trable. Ty seš jinak dobrej.

 

JOSEF: Ale já nejsem dobrej člověk. Sem pěknej hajzl. No tak, řekni něco!

 

KURVA: Co bych ti měla říct. Celou noc sem nechrápala. Sem utahaná. Nech mě bejt.

 

JOSEF : Včera sem zase celej den onanoval !

 

KURVA : Ty vole, to dělá dneska každej.

 

JOSEF: A já onanuju dost často. Když se nezabejvám zrovna technickejma věcma, tak furt onanuju. Mě kromě techniky nic jinýho nezajímá. (Fero a Miloš sebevědomě přicházejí)

 

FERO: (ke Kurvě) Čo je toto za chalaňa, čo? Čo on tu robí? Čo ťa otravuje ? Čo ?

 

KURVA : To je jenom takovej blbec. No vážně, nic s nim nemám. Toho zajímá tak akorát technika onanování.

 

FERO: Jaj? (rozchechtá se, k Josefovi:) Kamarát, teba zaujíma iba technika onanie? (zavolá Miloše) Hej, Miloš, čúvaj, tohto chalaňa zaujíma iba technika onanie! (poplácá Josefa po rameni) Kamarát, to nie je príliš veľa.

 

MILOŠ: (k Josefovi) Kamarát, (přátelsky) to naozaj nie je príliš veľa. Musíš sa v živote ešte veľa naučiť. (obrátí se ke Ferovi) Fero, a čo to je – tá onania?

 

FERO: Ty somár hlúpy, ty to nevieš?

 

MILOŠ: Nie je to dačo sprosté, ty sviniar?

 

FERO: Miloš, pamätáš sa, čo sme robievali ako malí za stodolou v Kuzmiciach?

 

MILOŠ: Jaj! (obrátí se k Josefovi) Kamarát, to my s Ferom sme tú onaniu zvládali ako malí chalani, čo, Fero? Že sme už vtedy boli malí boriši, čo?

 

JOSEF: (snaží se jim už dlouhou dobu skočit do řeči, konečně se mu to podaří) Ale ne, mě taky zajímá technika, no vážně. A hodně sem se toho za poslední dobu naučil. No věřte mi, kluci.

 

MILOŠ: My ti veríme, šak aj my sme sa skoro naučili veľa nových technik ako onanovať.

 

JOSEF: Ale já furt neonanuju! Já se zabejvám taky jinejma věcma než samym onanováním.

 

MILOŠ: Veď nám Kurva povedala, že ťa nič nezaujíma, iba tá technika onanie. Tak čo si vymýšľaš ? Hovor nam, ako to je. Nemysli si, nas to zaujíma, čo, Fero?

 

JOSEF: Já umím zacházet s elektrotechnickejma věcma, taky mě zajímají opravářský práce …

 

FERO: Miloš, ať nám spraví ten tranzistorák!

 

MILOŠ: (vytahuje z kapsy tranzistor) Aké je tvoje meno?

 

JOSEF: Josef.

 

FERO: Jozef, spravíš nám to rádijko, jasnačka? (podá mu tranzistor, když se Josef nechápavě ohlíží, sáhne na Kurvu) No, kamarát, tu nemôžeš ostať, tu sa budem zabávať. Zmiz odtiaľto. (Fero a Miloš se usadí ke stolu, pokuřují, popíjejí a osahávají Kurvu, Josef odejde dozadu mezi staré krámy, ze zákulisí se ozve zpěv a hraní na kytaru)

 

MILOŠ: Fero, čuješ, nehraje to niekto na gitare?

 

HIPPIE: (přijde s kytarou, Fero a Miloš se usmívají, Hippie se zastaví a spustí novou:) Krásná je zem, krásnější než moře, krásná je zem, krásnější než moře, co je nejkrásnější, co je nejkrásnější? Usměvavé tváře.

 

FERO: (přívětivým tónem) Ako sa ti hraje? Dobre?

 

HIPPIE: No je to báječný. A venku je eště krásnějc.

 

FERO: Ty vole, a kebys ležal hlavou dole, bolo by ti (ironicky protáhne česká slova) eště krásnějc nebo len báječně?

 

HIPPIE: Já nerozumím … (zkamení, Fero mu bleskurychle podrazí židli, na kterou se právě posadil)

 

FERO: Miloš, idem na to!

 

MILOŠ: (vytáhne Hippiemu řemen z kalhot, oba Hippiemu zkroutí ruce za zády a snaží se je svázat řemenem, Miloš mu podkopne nohy a položí ho na břicho) Fero, zostala tu gitara!

 

FERO: Aj tu zužitkujem! (svazuje mu nohy s rukama, kytaru vrazí do řemenu a užije ji jako utahovadla, Hippie vyjeveně kouká s bradou zarytou do země)

 

VEKSLÁK: (pozoruje výjev od povalení Hippieho na zem) Nechte ho chudáka, nevidíte jak je červenej?

 

MILOŠ: Zdar Pavol. Tak čo, ako sa žije?

 

VEKSLÁK: Dobře, stavim si auto, abych moh balit ty buchty.

 

MILOŠ: Ja sa ti divím, že potrebuješ samé špeciálnosti. Človek za čas ide na zábavu, tam sa ožere, zatrtká si, vygrcá sa, no vrav mi, čo mu chýba?

 

VEKSLÁK: To sou takový moje specialitky.

 

FERO: Ja ti takú prijebem i s tými špecialitkami. No maj sa.

 

HIPPIE: (povzdechne si) Jakym právem mě tu držíte?

 

KURVA: Ty vole, proč si sem lez. Běž někam ven, nevidíš, že tu sou hovada?

 

FERO: Čo mu to táraš ty hus? Neser ma!

 

KURVA: Myslíš, že je každej zvědavej na ty tvoje cancy? A pusť tu pazouru! (praští ho přes ruku, odejde rychlým krokem ze scény)

 

MILOŠ: Čo keď sa nevráti? Budem musieť zohnať voľajakú inú.

 

FERO: Vráti sa, uvidíš.

 

KURVA: (trochu pomalejšími kroky přijde opět na scénu, sedne si ke stolu, Fero ji chytí za paži, Kurva provede odmítavý pohyb, ale jeho ruku si na sobě nechá)

 

FERO: Jozef, kamarát, čo? Už si nam spravil rádijko?

 

JOSEF: (nejistě) Už to skoro bylo. Ale jedna součástka je vadná, potřebuje vyměnit. (mluví si dál jen pro sebe) Tak sem už měl cíl – spravit jim rádio. A zase sem ho – jako vždycky – nesplnil. Ale proč bych ho měl splnit? Dyť je to úplně fuk, jestli ho splnim nebo nesplnim. Je fakt, že sem žádnej svůj cíl nikdy nesplnil. Ale to tak nevadí, bylo by daleko horší, kdybych žádný cíle ani prostředky neměl. Dyť každej musí mít nějakej cíl, to by se moh jít rovnou voběsit. To je přece nesmyslný se jít věšet. To je lepší dělat všecko vostatní, hlavně aby to k něčemu bylo.

 

FERO: Jozef, čo to hovoríš?

 

JOSEF: Nic.

 

FERO: To som rád. Vidíš, tento chalaň hovoril tie isté omrvinky a vidíš, ako je s ním zle.

 

JOSEF: Vidím.

 

MILOŠ: Vidíš, ako sme ho zviazali?

 

JOSEF: Dobře ste ho svázali. Celkem se vám to povedlo. Ten řemen moh bejt delší, byl by aspoň svázanej daleko bezpečnějc. Ale vzhledem k tomu, že ste jeho dýlku nemohli volit předem, tak ste to provedli maximálním možným způsobem dobře. A kromě toho – utažení tou kytarou vypadá vtipně, i když sem byl ze začátku překvapenej.

 

FERO: Vidíš, tak chodz nám spraviť rádio. A už aby to bolo, človeče!

 

JOSEF: (pomalu odchází se svěšenýma rukama a dá se v koutě mezi starými krámy opět do práce)

 

CHUDERKA: (opatrně přijde, ukáže prstem na Hippieho) Co se mu stalo? To mu někdo udělal?

 

FERO: Nie, slečna, to si on urobil sám. Príliš tu oxidoval, viete?

 

CHUDERKA: No, jestli dovolíte, ráda bych vám vysvětlila, jak se můžete dostat do Ráje.

 

FERO: Hej? A ako sa to robí?

 

CHUDERKA: Ale napřed vám musím vysvětlit, jak to na světě je.

 

FERO: Slečna, povädzte nam napred, ako sa to robí.

 

MILOŠ: Fero, a vie ona vôbec, ako sa to robí? (s nádechem perverzity na posledních slovech)

 

FERO: Jaj, správne, bratček môj. (stále se zvyšujícím hlasem) Tak čo, slečna, viete, ako sa to robí?

 

CHUDERKA: (zmateně) Já … nevím na co se ptáte … ale to snad není tak důležitý … (chce vstát a odejít)

 

FERO: (obejme ji za rameno a usadí na židli) Slečna, to nam len tak nemôžete urobiť. My sme predsa in- inteligentní ľudia, my si radi vypočujeme najnovšie novinky zo športu alebo z pretekov. Ale slečna, vy nam prv musíte porozprávať o tom, ako sa to vlastne robí. No pred nami sa nemusíte hanbiť. My znesiem veľa.

 

CHUDERKA: Ale jak se do dělá?

 

FERO: Ale slečna, vy to dobre viete.

 

HIPPIE: (si pomalu, nepozorovaně uvolňuje řemen)

MILOŠ: Slečna, viete čo? Porozprávajte nam o všetkom možném, čo znáte.

 

VEKSLÁK: (vrací hoblík Ferovi) Senk jú very mač. Že se bavíte s takovou chudinkou.

 

FERO: To je len taká sranda. Tak, slečna, porozprávajte nam o všetkom možném, čo znáte, ale musíte nam povedať ako sa to robí …

 

MILOŠ: Alebo predviesť ukážku …

 

FERO: Ty chuj! Ukážku jej urobím ja osobne. (k Chuderce) Slečna, môžete nam porozprávať o tom ako sa to vlastne robí alebo na začiatku alebo na koncu, ale v každom prípade.

 

VEKSLÁK: Kluci, vy ste hovada. (pobaveně) Co si všecko nevymyslíte. (odchází, sbalí si ohoblované prkno) Tak si to dobře užijte. Už to kombi budu mít brzo hotový. Přiďte se podívat. (nečeká na odpověď, odejde ze scény)

MILOŠ: Slečna, neseďte tu taká zaražená, alebo …

 

HIPPIE: (se mezitím nepozorovaně odvázal, popadl svou kytaru, prokličkoval mezi starými krámy a zmizel ze scény, Fero a Miloš si šelest uvědomili pozdě)

 

FERO: Miloš, hej, ten hajzel nam utiekol! (oba rychle přiskočí mezi staré krámy a začnou mezi nimi hledat)

 

KURVA: (k Chuderce) Seš cvaklá, že? Ty huso, uteč, dokud neni pozdě!

 

CHUDERKA: (se na ni nechápavě dívá, pak se ani nerozhlédne a zbrkle uteče ze scény)

 

MILOŠ: (vrátí se ke stolu, sundá bundu ze židle a připraví si ji v rukou) On bude medzi tymi skryňami.

 

JOSEF: (položí jeden šroubovák na zem, ten se mu skutálí, ozve se šelest)

 

MILOŠ: Hej, tu si! (přehodí přes něj bundu, pevně ho chytí a spolu s Ferem ho začnou mlátit, Josef se pod bundou zmítá, teprve až bezvládně visí, pustí ho, rozbalí kabát a podívají se mu do zakrvácené tváře, oba jsou překvapení, koho zmlátili, ale brzy se rozchechtají)

 

FERO: Ty manták, to nie je ten hajzel, to je náš majster Jozef! Ha ha ha, to je sranda!

 

FERO, MILOŠ, KURVA:  (společně se dlouze rozchechtají)

 

FERO: Jozef, neponáhľaj sa, vypi si s nami, ten tranzistorák nam spravíš pak.

 

JOSEF: (nasadí škleb a nemůže ze sebe nic vyrazit, těžce popadá dech, vyrazí ze sebe pár hlásek, ale selže mu hlas, ucpe si rukama uši, zamumlá pár nesrozumitelných slov je mu rozumět až) Všechna technika je k ničemu. (přitom ještě drží za palcem nespravené rádio) Člověk taky k ničemu neni, k ničemu neni (ze začátku mluvil nejistě, pak čím dál víc se zápalem) Neni k ničemu (vzpomene si na rádio, uchopí ho do obou rukou, zvedne ho co nejvýš a praští s ním o zem ve směru kolmém k zemi, tím „otevře“ uši) Už ani nemusim nic chtít. Ale stejně bych byl rád s nějakou holkou. S takovou, kterou tendle svět nenávidí a chce ji držet v blázinci. (Fero, Miloš a Kurva se na něj překvapeně dívají, Ničitel ho jen registruje a pokračuje dál ve své práci) Na kterou celej svět naházel špínu a která se tý špíny aspoň trochu dokázala zbavovat. Vidim, že ta sama špína je špatná, protože má původ od lidí. Nejenom její forma, ale sama látka je špatná. Možná, že už nic jinýho na světě není špatný. Čím dál člověk srovnává tu špínu s nezkaženejma věcma, ta špína je vždycky tím horší a člověk čím dál víc poznává svět a všecky věci v něm jen proto, aby tím vášnivějc moh tu špínu zavrhnout. Všichni ho mají za blázna a šílence. Člověk tak může mít perfektní přehled o světě, i když se nikde nezastaví a všema krajinama jenom proběhne. Neví, že běží, protože předtím nevěděl, co je to stát. Když běží, myslí si, že všecko poznal a může to poznat eště líp. (jeho řeč se pomalu uklidňuje) Ale aby poznal tolik, že nepotřebuje slovo „poznání“, na to se musí zastavit. Když běží, jeho vůle samočinně funguje, sám nemá vůli jedině v tom smyslu, že se nedokáže zastavit. Musí se přihodit něco jinýho, co není z tohodle světa, o čem nikdo neví, odkud to vlastně je. Něco se zkrátka stane, co sme nečekali, na co sme nebyli připravený. Potom je všecko jinak. Dřív jsem chtěl prožít uvědoměle štěstí. Když jsem si ale řek: Tak, tuhle minutu prožiju v naprostym štěstí, jediná smutná myšlenka mě v tý minutě nezaskočí, (pomlka) tak se mi to nikdy nepovedlo. (vydechne zklamaně) Vždycky jsem musel myslet na svůj ubohej život. Ale proč bych na něj teď myslel, když je to stejně všecko jedno? (pomlka, projde se tam a zpátky) Vlastně zrovna teď, teď prožívám štěstí. Moh bych si teď klidně rekapitulovat život, ale (udiveně) proč bych to dělal? Ale můžu si tu minutu štěstí stopnout. (sundá si ze zápěstí hodinky a dívá se na vteřinovou ručičku) Dřív jsem si myslel, že krásný je jenom to, co je krásný. Ale když je něco poctivě hnusnýho, tak je to taky krásný. Hnusný je jenom to, co je nepoctivě hnusný nebo nepoctivě krásný. Ale my to můžeme udělat schválně nepoctivě hnusný nebo nepoctivě krásný a bude to všecko krásný, když se nám to povede. A dyť je všecko pro nás krásný, všecky zvířata, všecky lidi, záleží jenom na nás. I ta bedýnka s Rájem je krásná, i ten svět vokolo je krásnej. Ale proč se některý chtěj dostat do tý bedýnky? Nebo proč se někerý tý bedýnky tak bojej? Dyť je to jedno. (podívá se na hodinky) A hele, už prožívám jednu minutu, dvacet pět vteřin nezkalenýho štěstí. Ani se s žádnou holkou z blázince nemusím setkat. Ale proč bych nemoh volně chodit po světě, proč bych byl furt zrovna tady? (pomlka, nová věta zčerstva) Tak jsem si myslel, že potom, až si tu minutu štěstí vodstopuju, tak že bude po štěstí, všecko jako normálně. (prochází se) Ale vono neni! To štěstí pokračuje, šplouchá, rozlejvá se novejma a novejma proudama. To je neskutečný. (definitivně zmizí za kulisami, z nich se ještě ozve:) Třeba se někdy zastavim u blázince.

 

FERO, MILOŠ, KURVA: (civí jako zařezaní)

 

NIČITEL: No je to blbec nebo blázen, (odmlka) celkem asi velkej vliv mít nebude. Ale přece musim jít zjišťovat, co de dělat. Todle bejvají většinou hovadiny, ale právě takový hovadiny mě odvádějí od pořádný práce, musím zjišťovat jejich rozsah a možný vlivy všema směrama. Kdyby aspoň šlo takový blázny eliminovat ze společnosti administrativníma sankcema. To by po světě stačilo rozhodit pár diktátorů a ty by všecky úchyláky zkrouhli. Ale je smůla, že i ty diktátoři někdy nejsou k ničemu. Je sice pravda, že v některejch zemích slušně zabíraj, dvě země dokonce předělávaj na dědičný monarchie, ale jinde se jim to tak vymkne z rukou, že musejí vodstupovat jeden po druhym. Ale aspoň že když jeden musí vodstoupit, tak je na jeho místo spousta dalších. (odmlka) Je sice fakt, že se nepodřizuju jejich kompetenci, a kdyby na mě přišli, zničej mě, ale aspoň mám přehled o světě. V demokracii bych měl na svůj postoj dokonce nějakej nárok, ale k čemu by mi byl, když je tam eště daleko víc bláznů, jako je tendle. No a kvůli němu zas ztratim pár minut času. Stojí mi ten blbec za to? (odejde)

 

(půl minuty pauza – FERO, MILOŠ, KURVA stále civí jako zařezaní)

 

MILOŠ: (náhle, zvesela) Konečně už všetci odišli. Budem sa tu mať ako v raji.

 

KURVA: Já na ten váš ráj seru. Stejně musim dělat co se vám líbí.

 

FERO: Pozeraj, Miloš, aké chujoviny tára. (obrátí se ke Kurvě) No čo to táraš?

 

KURVA: Mě to tu neinteresuje. Poslouchejte, mám nápad: Seru na to všecko! Seru na ten váš podělanej svět! Jestli je mi dobře nebo blbě, to záleží na vás! Vod vaší dobrý vůle závisí všecko!

 

FERO: Správně, tak je to v poriadku! A čo by si ešte nechcela?! Kto ti dá viac?!

 

KURVA: Nikdo mi nedá víc. Sama si dám víc! Když se zkouřim, záleží na mě samý, jestli je mi dobře nebo blbě. A zkouřit se můžu kdy chci. A dycky když se zkouřim, je mi dobře a teprv potom blbě. A zkouřit se potom můžu zase kdy chci, to záleží na mně, na mně samotný! Vlezte mě všichni někam! (definitivně odchází)

 

MILOŠ: (během jejího odchodu vstává, pak si nerozhodně sedne)

 

FERO: No čo si ju nechal odísť? No rýchlo, nespi, priveď ju sem!

 

MILOŠ: Fero, neponáhľaj sa. Nie je tak zle. Vráti sa. Už sa k nam vrátila tridsať sedem razy.

 

FERO: Netáraj, kamarát. Ty by si všetko len tak ohováral. Ja ju chcem mať teraz! (vstane, chytí Miloše pod krkem a za jeho držení si pohodlně sedne na stůl) Teraz, kedykoľvek, rozumieš?! A prečo ty si ju nechal odísť, to sa robí kamošovi? (přitáhne Miloše rukou k sobě a zas povolí) No povedaj niečo, ať ťa počujem rozprávať, čuješ? Alebo ty kamoša nepočúvaš, čo?! (za slovem čo mu podtrhne židli, takže ho drží pod krkem na okamžik ve vzduchu, ale hned poté se strhne divoká bitka, oba si způsobí menší zranění, pak se oba už nechtějí zraňovat za každou cenu, bitka postupně ztrácí na prudkosti, každý si najde své místo po jedné straně scény, občas jeden přijde ke druhému, načež je vždy odšťouchnut na své místo, nakonec jen stojí proti sobě s nepřátelskými výrazy v obličejích, uplyne asi minuta, nemohou se udržet, vyprsknou smíchy)

 

 

Opona

20160607_143220fikovnikpavlis

 

Prosím, Pavliš, Vojanka

Hra se autoru psala na jaře a revidovala v létě 1985 dobře, neboť mohl pracovat v podniku Sady, lesy a zahradnictví v Praze na úseku údržby sadů. Příslušné středisko a mé pracoviště se nacházelo ve Vojanových sadech a pečovalo o zeleň na většině území Malé Strany i o některé úseky na Hradčanech.

Vedoucím střediska byl oblíbený a nedávno zesnulý Jindřich Pavliš, který sám býval v mládí politicky pronásledován. Nebál se v tehdejších normalizačních letech zaměstnávat disidenty, máničky ani nekonformní osobnosti ve velice širokém slova smyslu. Od cestovatele ing. Hanzelky přes kreslíře Pavla Reisenauera až po hudebníka Milana Padevěta alias „Svědka“ Ve „Vojance“ jsme se tak díky panu vedoucímu cítili výborně, panovalo tam velice svobodné, svobodomyslné, ba uvolněné ovzduší. Umožňoval též tehdy upozaděným umělcům pořádat přímo na místě v uzavřeném areálu Vojanových sadů výstavy.

Bylo tak velice snadné si hrát na někoho, kdo pohrdá režimem. Bylo nesrovnatelně obtížnější ono inspirativní prostředí v oněch nepěkných a nelehkých dobách to vše i zahrady samotné udržovat a nést za to vše odpovědnost.

 

 

Jedná se o satirický dramatický pokus. Při psaní mu vznikající text četl a komentoval jeden z pracovníků Vojanky, kamarád v pravém slova smyslu a tehdejší mánička Vašek Zeman.

Autor tímto prohlašuje, že má Slováky rád a doufá, že je z textu zřejmé, že Fero a Miloš nepatří mezi nejzápornější postavy hry. Při psaní se částečně inspiroval skutečnými postavami, na něž v životě narazil. Zdroje své inspirace s ohledem k nim neprozradí, snad s jedinou výjimkou: Při utváření Ničitele světa se volně inspiroval osobností a způsoby katolicko-tomistického filosofa Jiřího Fuchse, dnes působícího v takzvaném „Občanském institutu.“

 

Následující dva snímky zachycují na tomtéž místě syna a nástupce, taktéž Jindřicha Pavliše:

20160607_14291420160607_142931

A místo v zatáčce Chotkovy silnice, kde se při práci v kraválu aut a tramvají hra nacvičovala nejlépe:

20160607_144949