Amitai Etzioni: Budeme-li prázdní, naše duše zaplní náboženští fundamentalisté

MF Dnes, 31. března 2012, str. 36-37 – Kavárna, Profil (tam mírně zkráceno)

Zdeněk Zacpal

 

 Je třeba stanovit pevné školní řády, pěstovat charakter, vcítění do situace druhého i neexkluzivní kolektivní sporty. V díle sociologa Amitaie Etzioniho nalezneme velmi inspirativní, ale i dost problematické momenty. Seznamte se s myšlenkovým světem tohoto muže, od něhož česky zatím bohužel vyšla jedna jediná kniha.

 

Etzioni

Amitai Etzioni na vrcholu 

 

Ve světě se zhruba od 80. let minulého století prosazuje nový směr politického myšlení, nazývaný komunitarismus. Jedním z jeho zakladatelů je sociolog Amitai Etzioni. Narodil se v Německu v roce 1929 jako Werner Falk, s rodiči prchá do spartánských podmínek pozdějšího Izraele, v elitním bojovém oddílu Palmach hájí Jeruzalém a studuje tam pak u filosofa Martina Bubera. Doktorát sociologie obdrží již v kalifornském Berkeley.

Současný profesor George Washington University v metropoli USA vede i komunitární síť The Communitarian network na http://communitariannetwork.org/. Staré „zlaté pravidlo“, platné po světě ve více historických verzích (například Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi), doporučuje doplnit. Něčím, co by se týkalo jak zodpovědnosti jednotlivce za celek společnosti, tak v dnešní řeči jasně uznávalo a hájilo svobodu životní volby jednotlivců. Jeho „nové zlaté pravidlo“ zní: „Respektuj a prosazuj morální řád tak, jak bys chtěl(a) přimět společnost, aby respektovala tvou autonomii / svébytnost.“ Jeho „vnímavý“ [responsive] komunitarismus vytýká „libertariánům“ jednostranný důraz na jednotlivce, zatímco „komunitaristům“ východoasijským, vycházejícím z úsilí po dobrém fungování společnosti, naopak vytýká autoritářství a málo ohledů na práva a autonomii jednotlivce. Komunitarianismus méně než tradiční „sociální konzervativci“ spoléhá na stát a je méně restriktivní ve vynucování společenských norem.

 

Aktivní společnost

Amitai Etzioni se svými jedinečnými zkušenostmi z budování izraelského státu si již koncem 60. let, tváří v tvář rozvoji moderních prostředků výroby i komunikace zkoumá, nakolik je společnost aktivní – zda je sluhou nebo pánem vlastních nástrojů, zda její příslušníci i ona sama dokážou vládnout sami sobě, vytvářet přirozené spolky, volit představitele a běh událostí (spolu)ovlivňovat.

Jsou-li lidé a společnosti podřízeny, odcizeny a vydány na pospas silám, které neřídí ani nechápou, otevřeně, pak jsou pasívní, pokud skrytě, pak jsou neautentické. Příslušné formace mohou vydržet desítky let, ale bývají ze své podstaty nestabilní proto, že skrývají před pozorovateli a dokonce i před svými vlastními vládnoucími vrstvami míru, do níž došlo ke ztrátě konsensu a tím i uznání a nápravu společenských problémů. Lidé často utíkají k nějakým drogám, které neautentičnost společnosti zpětně posilují. Jiní se alespoň stahují ke svému soukromému já. Avšak nejlépe aktivizují celou společnost i v totalitních poměrech ti, kteří rozvíjejí své já na veřejnosti a činí z něj základnu k jednání a spolupráci více lidí. Dalekosáhlý projekt umí zahájit jen málokdo, ale mnohem víc lidí se dokáže připojit a provést podstatnou změnu. Čím aktivnější společnost, tím lépe po mnoha stránkách funguje.

Ani sám Etzioni nemohl tušit, na kolikeré způsoby se mu tahle jeho myšlenková základna bude hodit pro jeho pozdější kritiku směřování americké společnosti. V roce 1996 se poohlíží zpět: V 50. letech 20. století v USA vládly ještě dost tradiční normy a morálka, jednotlivec musel zapadnout do vymezené role a měl nevelké možnosti životní volby. Lidé vzhlíželi k autoritám, a ve společnosti panovalo bezpečí a řád, který nebral ohled na všechny, ale každý jej mohl pocítit a těšit se jeho výhodám. Děti si ještě mohly hrát venku bez dohledu, lidé mnohde nezamykali dveře a nevytahovali klíčky od zapalování. 

 

Hlas komunity

Bezbřehé rozšiřování individuálních svobod od 60. let pak začalo obtěžovat i jejich zastánce a podvracet sám sociální řád, na němž měly být založeny. Porovnávání příliš mnoha možností volby si vynucuje finanční i psychologické náklady i nová pokušení. Sdílených morálních přesvědčení ubylo, vzrostly sklony ke přím, konfliktům a násilí. O což se zasloužili i teoretikové, přehlížející stinné stránky lidské povahy.

Sociálním konzervativcům, kteří chtějí společnost vrátit k idealizovaným starým časům pomocí přísných trestů a povinné výuky (jejich vlastního) náboženství, Etzioni ukazuje, že vzájemné rozdíly v preferencích a přístupech lidí formovaných náboženskou a nenáboženskou etikou nejsou podle průzkumů příliš výrazné. Statistiky také udávají, že i po zpřísnění zákonů hlavně v 80. letech dosáhl relativní počet uvězněných v USA v roce 1990 téměř trojnásobku a počet trestných činů více než pětinásobku stavu z roku 1960! Společnosti s nižší měrou kriminality stojí na konsensu dobrovolném. Etzioni se snaží vést mladé lidi k morálnímu jednání, ale zároveň jim vysvětlit, jak natropí co nejméně škody, když jeho pokynům nedostojí. Případné tresty a sankce nemají mít nežádoucí vedlejší účinky.

Nebudou-li lidé sdílet alespoň omezený soubor základních hodnot a mravních norem, pak morální vakuum a duchovní prázdno ochotně vyplní teokracie a náboženští fundamentalisté, kteří ostatně již nyní kontrolují velké části světa. Ti si vynutí stav konformismu, kdy člověk na osobní soudy rezignuje a vydá se nekriticky na pospas ostatním.

Jedinou obranou před totalitami i záchranou oné aktivní společnosti je utváření a posilování mravních závazků jednotlivce. A to lze jen v komunitě / pospolitosti. Je třeba stanovit pevné školní řády, pěstovat charakter, vcítění do situace druhého i neexkluzívní kolektivní sporty, kde má hlavní slovo rozhodčí. Udržovat a nezanedbávat čistotu a bezpečí veřejných míst a shromaždišť jako jsou hřiště, promenády, parky. Dávat prostor občanskému pokání. Etzioni je znepokojen, kolik Američanů se při úvahách o morálním povznesení omezuje jen na individuální svědomí.

Člověk totiž dokáže na rozdíl od zvířete své vlastní podněty nejen zakoušet, ale i posuzovat, své chování může alespoň částečně vyhodnocovat a napravovat. Poměrně zřídka stojí před trýznivým dilematem. Avšak dnes a denně volí mezi morálkou a vlastními impulsy a žádostmi – a ty se má učit krotit a ovládat. Lidská povaha bude schopna kritičnosti, dá na hlasy vlastního svědomí (nakonec třebas i proti všem) a přebere zodpovědnost, jen pokud se v ní morální komunita vůbec nějak ozývá.

 

Právo jednotlivce nebo korporací?

Ve svých padesáti letech se Etzioni na rok stal poradcem v Bílém domě. Na onu hektickou dobu Etzioni nevzpomíná příliš rád. Jimmy Carter je sice asi tím nejlepším bývalým prezidentem USA, ale tenkrát v Bílém domě se prý dopustil veškerých chyb, které byly do té doby v učebnicích politiky popsány a mimoto sám dokonce vynalezl některé nové. I Etzioni si tenkrát v širších souvislostech uvědomil, že mít pravdu je jedna věc, ale prosadit ji do politiky je něco nesrovnatelně lepšího.

Etzioni se pak více soustředil na srozumitelné návrhy užitečných a praktických opatření. Právo na jednotlivcovo soukromí je zajisté důležité, je jedním z pilířů, na nichž jsou USA založeny, ale mezi 60. a 90. lety bylo neúměrně navýšeno a Etzioni připomíná, že tváří v tvář výstřelkům individualismu je třeba brát nemenší ohledy i na veřejnou bezpečnost a veřejné zdraví a udržet tak rovnováhu mezi právy jednotlivce a společenskou zodpovědností.

Je přitom zvláštní, že lidé sice státu právo na informace ze svého soukromí upírají, zato mocným korporacím, pojišťovacím společnostem a bezpečnostním agenturám které si pořizují velice podrobné informace o jejich soukromém životě, se buď bránit nedokážou anebo jejich nebezpečí přehlížejí. Měl by být vypracován takový koncept soukromí, který by soustavně rovnováhu mezi právy jednotlivců a obecným dobrem udržoval.

Právo dítěte na život a zdraví by mělo být nadřazeno právu matky nakažené AIDS neinformovat ostatní o svém stavu. Její testování je mimoto levnější než pozdější pokusy o záchranu zdraví umírajícího dítěte. Dětem rozvody ani spory mezi jejich rodiči neprospívají, společnost i pospolitost by měly rozvod umožňovat, ale neusnadňovat.

Z vězení propuštěné a stále nebezpečné pedofily navrhuje Etzioni namísto do táborů s ostnatými dráty a ozbrojenou ostrahou umisťovat do zvláštních osad. Jen v jejich rámci by měli právo na soukromí – jinde ne! A také možnost normálního života, práce a sportovního i kulturního vyžití; stačilo by je kontrolovat elektrickými náramky. Taková opatření by vyšla laciněji a byla by méně represívní než pobyt ve věznicích nebo na uzavřených odděleních státních psychiatrických léčeben.

Vlády mohou přispívat i na ty náboženské školy, které praktikují umírněné interpretace toho kterého náboženství, ale netrpět ty, které chtějí izolovat své svěřence od širší společnosti a od světa.

Etzioni se neztotožňuje ani s anarchistickou koncepcí absolutně volného kyberprostoru. A eventuální zavedení občanských průkazů, proti němuž se staví téměř všichni Američané, by umožnilo by identifikovat a dopadnout obrovské množství podvodníků, násilníků, nelegálních přistěhovalců a obchodníků se zbraněmi. Lidí, jejichž počínání navíc obnáší masové porušování zákonů a přispívá ke ztrátě důvěry veřejnosti ve státní orgány. Průkazy anebo dnes spíše již ústřední databáze s biometrickými daty občanů by mimoto nezpůsobily žádnou další škodu. Totiž vzhledem ke skutečnosti, že tyto a ještě mnohé další údaje – i o zdravotním stavu občanů – se v soukromých databázích stejně nacházejí a nabízejí se komukoli na prodej.

Kazatelé, křižáci a džihádisté

Amitai Etzioni vytýká americkým neokonzervativcům málo účinný – a málo konzervativní! – sociálně-inženýrský způsob prosazování „svobody a demokracie“ po světě silou i penězi. Americká správa měla úspěch v Německu a Japonsku po roce 1945, ale nikde jinde! Zcela propadla ze znalosti reálií Iráku a Afghánistánu když nenechala působit alespoň části starých a fungujících armádních, politických, kmenových, etnických i náboženských autorit. Stačilo růstu nových struktur otevřít prostor.

Mezi nejzákladnější všelidská práva nepatří demokracie. Prvním lidským právem má být jak z principiálního a vznešeného, tak i pragmatického hlediska právo lidí na život: na bezpečnost, fungování základní infrastruktury, ochranu před zabíjením, mrzačením a mučením. Jen bezpečnost umožňuje postupně vzklíčit demokracii. Mrtví již volit nemohou.

Etzioni kritizuje i jednostranné vyhlášení „nezávislosti“ Kosova (horlivě podpořené i Karlem Schwarzenbergem), které tamní Srby nechalo na pospas albánské většině. A to i na územích, která se snadno mohla stát součástí Srbska a nemusely pak být udržovány tak početnými zahraničními silami.

Ve světě je příliš málo zastánců zrovna těch standardů lidských práv, které panují v USA nyní. Dopracovat se k nim hned ani není v silách zemí s jiným kulturním pozadím a rozvojem lidských zdrojů. Hlavní hranice neprobíhá mezi kulturně-náboženskými okruhy – za onu koncepci Etzioni Samuela Huntingtona kritizuje – nýbrž mezi „válečníky“ a „kazateli“, tzv. „neliberálními umírněnými“. Nezbude než smířit se se skutečností, že v mnoha zemích je a bude náboženství hlavním zdrojem morálních postojů, samotného fungování společnosti – i diskriminace. A být zadobře i s těmi, kteří svou víru vnucovat jiným sice chtějí (tací lidé ostatně tvoří značnou část i amerických občanů), ale v případě nesouhlasu je alespoň nezabíjejí. Islamisté dle Etzioniho mají mít právo být zvoleni, ale nad jejich spravováním má bdít nezávislé soudnictví a státní aparát, aby neomezovali práva občanů.

big_35e8cebd13

Amitai Etzioni

 

Na problematické vlády lze pomocí odměn i sankcí vykonávat mírný tlak, aby vytvářely nezávislé instituce a zárodky občanské společnosti. Bezpečnost zpravidla zaručí lépe ony samy. Tvrdou sílu je vhodné používat jen v nejnutnějších případech. Západ má právo současné Číně vytýkat porušování lidských práv, ale jen pokud je i on sám připraven snést její kritiku ohledně své vlastní neschopnosti vynucovat právo a dodržování společenských norem.

 

Jestřáb v Etzionim se s analýzou neobtěžuje

Amitai Etzioni svým dílem předvádí, že jeho cíl – dobrá společnost může vposledku fungovat jen pokud v ní i u jejích příslušníků funguje jak na vědomé či nevědomé úrovni velké množství deontologických nejen zásad, ale i psychologických zábran, které se musejí dodržovat a zachovávat bez ohledu na následky. Jeho návrhy vypadají důvěryhodně a musejí připadat účinné a promyšlené i nejednomu politikovi, jakkoli si praktik v něm hned uvědomí, že kvůli jistým tradicím, lobby a zaběhnutým způsobům nemá část z nich šanci na prosazení v nejedné nejen nezápadní kultuře. Etzioni také dobře zabezpečuje některá institucionální fakta proti zneužití. Celé Etzioniho počínání prozrazuje morálního absolutistu, který se  snaží se minimum společných morálních zásad hledat, najít a uplatňovat napříč kulturami. I na stará kolena si připomíná Buberovo nabádání, že dobrá společnost živí autentické vztahy já – Ty a jen uznává nevyhnutelnost a významnou roli nástrojových vztahů já – ono.

Zdá se však, že jednou z nejdůležitějších Etzioniho deontologických zásad není zásada zrovna příliš filosofická, totiž nejít nikdy proti mocenským zájmům jistých izraelských skupin. Aby tyto zájmy mohl dobře hájit, přičiňuje se Etzioni (jako ostatně mnoho dalších v souvislosti s Izraelem) o neprůhlednost nejen některých instituciálních fakt, ale i svých vlastních myšlenkových struktur.

Je podivné, že jako profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v metropoli USA ve svém nedávném ústředním díle o zahraniční politice sice hojně píše o islamistech a o sebevražedných atentátnících, ale nerozebere laboratoř, v níž jejich způsoby vznikly. O lidech, kteří jsou na arabských územích okupovaných Izraelem vyháněni ze svých domovů anebo nuceni žít na pomezí moderní civilizace a koncentráku, aniž by jejich požadavkům a steskům kdo naslouchal. O zoufalcích, kteří mají pro podobné způsoby boje proti cizím uchvatitelům možná ne omluvu, ale rozhodně pádné důvody.

Dle Etzioniových slov i „kdyby“ prý „premiér Benjamin Netanjahu 18. května [2009] odkráčel z Bílého domu a oznámil, že přijal požadavky prezidenta Baracka Obamy zmrazit veškerou výstavbu nových osad [na okupovaných arabských územích], pouze by donutil prezidenta požadovat od Izraele nějaké další podstatné ústupky. Jako by Izrael nevytvářel mezinárodní napětí a neoddaloval možnost mírového řešení z podstatné části právě výstavbou oněch nových osad. Jako by právě zmrazením výstavby nebyl vytvořen potenciál pro ústupky i druhé strany.

V článku o Íránu zase jako „jedinou možnost“ jak jeho atomové hrozbě čelit doporučuje USA nálety na íránské cíle. V kontrastu se svým kolegou Fareedem Zakariou, kritizujícího USA, za absenci rozhovorů a horké linky mezi Washingtonem a Teheránem. Zakaria upozorňuje, že Írán na USA neútočí, a americkým politikům připomíná, že USA byly v minulosti ochotny hovořit a jednat se Sovětským svazem, s libyjským tyranem Muamarem Kaddáfím i s čínským tyranem Mao Ce-tungem, který se chvástal svým jaderným arzenálem a sliboval, jak jím zničí polovinu světa.

Jako by Etzioni chtěl nacpat to, co se mu pro jeho účely hodí, do jednoho balíku, předstoupit s ním před ostatní a jako jakoukoli další možnost předložit vytypovaným ostatním alternativu, o níž si je předem jist, že pro ně bude nepřijatelná. V této oblasti Etzioni posiluje stereotyp všechno nebo nic, který mívá v politice přečasto neblahé důsledky. Na rozdíl od mnoha jiných židovských či izraelských intelektuálů, kteří Netanjahuovu politiku expanze nebo i Etzioniho samotného za tohle tvrdě kritizují.

 

McJob ne!

Stále více Američanů má šanci dostat práci leda na nějak omezený úvazek, zato s dlouhou pracovní dobou, bez zdravotního a sociálního pojištění. Jsou stále více kontrolováni elektronickými prostředky ze strany zaměstnavatelů. Musejí užívat umělé povzbuzující prostředky, aby byli stále svěží. Nemohou slavit narozeniny, svátky, setkávat se s přáteli, rozpadá se jim řád života a rodiny. Velkou část života v (nekvalifikované) práci, pro niž Etzioni vymyslel označení McJob, tráví i studenti, kteří se pak nemohou soustředit na školu, a následky jejího zanedbávání si nesou po celý život. Jedním z důvodů je i přílišná chuť konzumovat.

Etzioni cituje hierarchii lidských potřeb dle psychologa Abrahama Maslowa: potřeba potravy, přístřeší a oděvu, v základě jejich pyramidy, ba ani potřeba bezpečí a pak potřeby lásky a uznání v jejích vyšších stupních, se nedají nahradit. Dá se účinně pracovat leda s jejím vrcholkem –  s potřebou vědění a sebevyjádření – pokud potřeby na nižších stupních nejsou zcela zanedbávány. Teprve lidé, kteří mají nadbytek, si mohou volit mezi věcmi, jimiž se majitel honosí před ostatními, co si všechno může dovolit, a které se užíváním zcela spotřebují (například porsche). Anebo upřednostnit věci kulturního či informačního věku (třebas CD s hudbou) a vztahy, přinášející štěstí, které se užíváním obdobně jako Mojžíšův hořící keř na Sinaji téměř nespotřebují.

Na rozdíl od kontrakultury, která prý spotřebovává základní zdroje a popírá základní lidské potřeby, snižuje taková volba alespoň do jisté míry potřebu práce a nakupování. I její ekologické i sociální dopady jsou příznivější než životní styl okázalé spotřeby: zastánci dobrovolné skromnosti recyklují odpady a působí směrem k umírněnému přerozdělování bohatství, ke zkracování pracovní doby, vyšší míře zaměstnanosti i zdravotního pojištění a splnění alespoň základních potřeb každého.

 

Svátky nemyslících?

Praktikující Žid Etzioni s početnou a soudržnou rodinou rozebírá i vyzdvihuje v sociologii málo doceněné svátky a veřejné rituály nebo i společné rodinné posezení u jídla za to, že významně přispívají k integraci jednotlivce do společnosti, jejímu stmelení a řádu. Při čemž se snad nejočividněji projevují meze sociologizujícího přístupu na způsob Etzioniho – nebo Tomáše Halíka. Neodstoupí stranou, aby zkoumali, zda ideje či samotné logické formy, které  svátky (i argumenty a mocenské formace) prostupují, nepoškozují myšlení. A zda neubírají samotným svátkům na důvěryhodnosti. Což už je opět i sociologická otázka.

 

0824CR_CIRKVE_LITERATURA_HALIK_2_753

 Tomáš Halík

 

Vezměme si pro názornost křesťanské svátky a k nim přikurtované takzvané nicejsko-cařihradské vyznání víry (až z roku 381 n.l.). Přes jeho vskutku krásné Halíkovy výklady zůstává ono ideologickým konglomerátem, vnucujícím jen jeden typ diskursu, jen jednu interpretaci Bible a pohled na ni jen z jedné perspektivy. Ustaveným v rámci mocenského boje. Opravdu vystihuje to, o co Kristovi šlo? Když ještě i u Pavla „litera zabíjí, ale duch dává život“. Svátku přece může prospět i ten, kdo se na vlastní riziko pustí do kritické analýzy, čímž může svátek i jeho blahodárné účinky na pospolitost třebas trochu pozměnit, ale zachránit.

Profesore Etzioni, pátere Halíku, pokud lidé kvůli pochybné části odmítnou celek a odvrátí se od toho kterého svátku nadobro, pak Vám nepomůže ani svěcená! A již jiní sociologové budou mít k dispozici další materiál – i ve vás, tentokrát však již ke zcela jinému zkoumání.

 

Autor je překladatel

 

http://zpravy.idnes.cz/amitai-etzioni-budeme-li-prazdni-nase-duse-zaplni-nabozensti-fundamentaliste-1xn-/kavarna.aspx?c=A120331_143918_kavarna_chu

 

 

Citovaná literatura

 

The Communitarian Network – http://communitariannetwork.org/

 

Communitarianism: article from the Encyclopædia Britannica

http://www.britannica.com/EBchecked/topic/1366457/communitarianism

 

 

 

Amitai Etzioni – The Active Society: A Theory of Societal and Political Processes, 698 str., Collier-Macmillan Limited – The Free Press, New York, 1968

 

Amitai Etzioni – McJobs are Bad for Kids, článek ve Washington Post on August 24, 1986; článek byl přetiskován v mnoha dalších amerických novinách a časopisech.

http://www.gwu.edu/~ccps/etzioni/B170.html článek č. 170

 

Amitai Etzioni – The Spirit of Community: The Reinvention of American Society, 323 str., Simon & Schuster, New York (1993) 1994, ISBN 0-671-88524-3

 

Amitai Etzioni – The New Golden Rule: Community and Morality in a Democratic Society, 314 str., Basic Books, New York, 1996, ISBN 0-465-04999-0

 

Amitai Etzioni – Civic Repentance, Edited by Amitai Etzioni, pbk., 218 str., Rowman & Littlefield Publishers, Inc., Lanham, Maryland, 1999, ISBN 0-8476-9235-3 pbk., (ISBN 0-8476-9234-5 cloth)

citovaný příspěvek:

Amitai Etzioni – Preface: Civic Repentance (str. vii-xii)

 

Amitai Etzioni – The Limits of Privacy, 280 str., Basic Books, New York, 1999, ISBN 0-465-04090-X pbk. (ISBN 0-465-04089-6 cloth)

 

Amitai Etzioni – Next: The Road to the Good Society, 137 str., Basic Books, New York, 2001, ISBN 0-465-02090-9

 

Amitai Etzioni – The Monochrome Society, pbk., 336 str., Princeton University Press (2001) 2003, ISBN 0-691-11457-9

citované příspěvky:

II. Amitai Etzioni – Is Shaming Shameful? (str. 37-47)

IX. Amitai Etzioni – Why the Civil Society Is Not Good Enough, str. 186-206

X. Virtue and the State: A Dialogue between a Communitarian and a Social Conservative [Amitai Etzioni a Robert P. George] (str. 207-220)

XI. Amitai Etzioni – Restoring the Moral Voice (str. 221-231)

XII. Amitai Etzioni – Cross-Cultural Moral Judgments (str.232-245)

 

Amitai Etzioni – My Brother´s Keeper: A Memoir and a Message, 467 str.,  Rowman & Littlefield Publishers, Inc., Lanham, Maryland, 2003, ISBN 0-7425-2158-3

 

Voluntary Simplicity: Responding to Consumer Culture, Edited by Daniel Doherty and Amitai Etzioni, Rowman & Littlefield Publishers, Inc., Lanham, Maryland, 2003, ISBN 0-7425-2067-6 pbk., (ISBN 0-7425-2066-8 hardcover)

citované příspěvky:

Amitai Etzioni – Introduction: Voluntary Simplicity-Psychological Implications, Societal Consequences (str. 1-25)

Abraham H. Maslow – Theory of Human Motivation (str. 29-40)

 

Amitai Etzioni, Jareed Bloom – We Are What We Celebrate: Understanding Holidays and Rituals, 260 str., NYU Press, New York, 2004, eISBN: 9780814722916, pISBN 9780814722268

citovaný příspěvek:

Amitai Etzioni – Holidays and Rituals: Neglected Seedbed of Virtue, str. 3-40

 

Amitai Etzioni – Security First : For a Muscular, Moral Foreign Policy, 329 str., Yale University Press, New Haven, CT, USA, 2007, eISBN: 9780300138047, pISBN: 9780300108576

 

Amitai Etzioni – Netanyahu turned Palestinian statehood into bargaining chip, 12. června 2009  Ha’aretz, Opinion,

http://icps.gwu.edu/publications/magazine-and-newspaper-articles/

 

(do češtiny byla přeložena kniha Amitai Etzioni – Morální dimenze ekonomiky. 1. vydání. Praha: Victoria Publishing, 243 stran, 1995 ISBN 80-85865-19-X., o níž se však v češtině již diskutovalo, originál:

Amitai Etzioni – The Moral Dimension: Towards a New Economics, New York: The Free Press, 1988)

 

 

 

 

http://globalpublicsquare.blogs.cnn.com/2011/11/13/zakaria-dont-rush-to-war-with-iran/

 

Dobrá kritika Etzioniho, zejména jeho nedávných návrhů pro zahraniční politiku USA:

Marsha B. Cohen – Muscular Nonrationality: Amitai Etzioni and War with Iran

http://rightweb.irc-online.org/articles/display/muscular_nonrationality_amitai_etzioni_and_war_with_iran

 

 

 

 

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad, Praha, 1979

 

Neil Douglas-Klotz – Skryté evangelium: jak dešifrovat duchovní poselství aramejského Ježíše, přeložil Adam Borzič, DharmaGaia, Praha, 2009, ISBN 978-80-86685-97-7

 

René Descartes – Discours de la Méthode (original edition 1637, Leyden) (p.1-78); in: Oeuvres de Descartes VI – Discours de la Méthode & Essais: Oeuvres de Descartes Publiées par Charles Adam & Paul Tannery, Libraire Philosophique J. Vrin, Paris 1996, ISBN 2-7116-1267-8

René Descartes – Rozprava o metodě, z francouzského orig. přeložila Věra Szathmáryová-Vlčková, doslov a poznámky Jan Patočka, 67 stran, Svoboda, Praha, 1992

 

Thomas Hobbes – Leviathan, Edited by C.B. Macpherson, Penguin Books, 729 str., 1968

Hobbes, Thomas, Leviathan aneb Látka, forma a moc státu církevního a politického, 513 stran, přeložil K. Berka; z pozůstalosti k vydání připravili J. Chotaš, Z. Masopust a M. Barabas, OIKOYMENH, Praha 2009/2010, ISBN: 978-80-7298-106-9

 

José Ortega y Gasset – El Tema de Nuestro Tiempo, Colección Austral, Espasa-Calpe, S. A., Madrid, (1938) 1964 (první vydání 1923)

José Ortega y Gasset – Úkol naší doby, 123 stran, Mladá fronta, Praha, 1969

 

Ludwig Wittgenstein – Culture and Value, Edited by G.H. von Wright, Translated by Peter Winch, Blackwell Publishers, Oxford (1980) 1992, ISBN (just orig.) 0226904326

Ludwig Wittgenstein – Rozličné poznámky, 160 str., přeložil Marek Nekula, Váhy – Mladá Fronta, 1994, ISBN 80-204-0360-4

 

Ludwig Wittgenstein – The Blue and Brown Books, Basil Blackwell, Oxford, 1978

citovaný příspěvek: Ludwig Wittgenstein – The Brown Book, str. 75-185

Ludwig Wittgenstein – Předběžné studie k Filosofickým zkoumáním obecně známé jako Modrá a Hnědá kniha; [z anglického originálu ... a německého originálu ... přeložil Petr Glombíček], 265 stran, Filosofia, Praha, 2006, ISBN 80-7007-237-7 (váz.)

 

Doyle Paul Johnson – Sociological Theory: Classical Founders and Contemporary Perspectives, 597 str., John Wiley & Sons, New York – Chichester – Brisbane – Toronto, 1981, ISBN 0-471-02915-7

 

Samuel P. Huntington – The Clash of Civilisations? Foreign Affairs, Summer 1993 – str. 22-49 (zárodečný článek) http://www.polsci.wvu.edu/faculty/hauser/PS103/Readings/HuntingtonClashOfCivilizationsForAffSummer93.pdf

Samuel P. Huntington – Střet civilizací : boj kultur a proměna světového řádu, [z anglického originálu ... přeložil Ladislav Nagy], Rybka, Praha, 2001 — Vyd. 1., 447 str., ISBN: 80-86182-49-5 (dílo)

 

Lee Kuan Yew – The Singapore Story 1965-2000, From Third World to First (2.díl), HarperCollins Publishers Inc., New York 2000, ISBN 0-06-019776-5

 

Jan Jandourek – Tomáš Halík: Ptal jsem se cest, 287 str., Portál, 2. vydání, Praha, 2001, ISBN 80-7178-573-3

 

 

 

 

 

 

 

Citace a poznámky k textu článku

 

Ve světě se zhruba od 80. let minulého století prosazuje nový směr politického myšlení, nazývaný komunitarismus. Jedním z jeho zakladatelů je sociolog Amitai Etzioni. Narodil se v Německu v roce 1929 jako Werner Falk, s rodiči prchá do spartánských podmínek pozdějšího Izraele, v elitním bojovém oddílu Palmach hájí Jeruzalém a studuje tam pak u filosofa Martina Bubera.

Amitai Etzioni – My Brother´s Keeper, str. 3-45

 

Staré „zlaté pravidlo“, platné po světě ve více historických verzích (například Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi), doporučuje doplnit. Něčím, co by se týkalo jak zodpovědnosti jednotlivce za celek společnosti, tak v dnešní řeči jasně uznávalo a hájilo svobodu životní volby jednotlivců. Jeho „nové zlaté pravidlo“ zní: „Respektuj a prosazuj morální řád tak, jak bys chtěl(a) přimět společnost, aby respektovala tvou autonomii / svébytnost.“

Amitai Etzioni – The New Golden Rule, str. xviii:

The communitarian quest, as I see it, is to seek a way to blend elements of tradition (order based on virtues) with elements of modernity (well-protected autonomy). This, in turn, entails finding an equilibrium between universal individual rights and common good (too often viewed as incompatible concepts), between self and community, and  above all how such an equilibrium can be achieved and sustained.

            The old golden rule (actually, rules, because this precept appears in many cultures, albeit in somewhat different versions) contains an unspoken tension between what ego would prefer to do to others, and that which the golden rule urges ego to recognize as the right course of action. And the old rule is merely interpersonal. The new golden rule proposed here seeks to greatly reduce the distance between ego´s preferred course and the virtuous one, while recognizing that this profound source of social and personal struggle cannot be eliminated. And it seeks a good part of the solution on the macro, societal level rather than merely, or firstly, on the personal one. I shall argue that a new golden rule should read: Respect and uphold society´s moral order as you would have society respect and uphold your autonomy.

citováno z: Matouš, 7, 12

„autonomy“ v angličtině zahrnuje víc než v češtině, proto autor doplňuje i „svébytnost“

Amitai Etzioni – The Spirit of Community, str. 253-254 (výňatky z „The Responsive Communitarian Platform“, vydané 18.11. 1991, na jejímž vzniku se podílel v první řadě sám Amitai Etzioni):

… A Communitarian perspective recognizes both individual human dignity and the social dimension of human existence.

            A Communitarian perpective recognizes that the preservation of individual liberty depends on the active maintenance of the institutions of civil society where citizens learn respect for others as well as self-respect; where we acquire a lively sense of our personal and civic responsibilities, along with appreciation of our own rights and rights of others; where we develop the skills of self-government as well as the habit of governing ourselves and learn to serve others – not just self. …

 

Jeho „vnímavý“ [responsive] komunitarismus vytýká „libertariánům“ jednostranný důraz na jednotlivce, zatímco „komunitaristům“ východoasijským, vycházejícím z úsilí po dobrém fungování společnosti, naopak vytýká autoritářství a málo ohledů na práva a autonomii jednotlivce.

Amitai Etzioni – Cross-Cultural Moral Judgments, mj. str. 237:

A true communitarian society combines the quest for social order, based largely on voluntary commitment of the members, with socially construed opportunities for individual and subgroup expressions, and with secure political freedoms. Aside from being right in their own right, such social formations serve to enhance creativity and innovation, and to satisfy deep-seated human needs.

Lee Kuan Yew – From Third World to First: The Singapore Story 1965-2000, str. 491-492:

There is no Asian model as such, but there are fundamental differences between East Asian Confucian and Western liberal societies. Confucian societies believe that the individual exists in the context of the family, extended family, friends, and wider society, and that the government cannot and should not take over the role of the family. Many in the West believe that the government is capable of fulfilling the obligations of the family when it fails, as with single mothers. East Asians shy away from this approach. Singapore depends on the strength and influence of the family to keep society orderly and maintain a culture of thrift, hard work, filial piety, and respect for elders and for scholarship and learning. These values make for a productive people and help economic growth.

            I stressed that freedom could only exist in an orderly state, not when there was continous contention or anarchy. In Eastern societies, the main objective is to have a well-ordered society so that everyone can enjoy freedom to the maximum. Parts of contemporary American society were totally unacceptable to Asians because they represented a breakdown of civil society with guns, drugs, violent crime, vagrancy, and vulgar public behavior. America should not foist its system indiscriminately on other societies where it would not work.

            Man needs a moral sense of right and wrong. There is such a thing as evil, and men are not evil just because they are victims of society. I said in Foreign Affairs [February 1994] that many of the social problems in the United States were the result of erosion of the moral underpinnings of society and the deminution of personal responsibility. Some American liberal intellectuals had developed the theory that their society had advanced to a stage where everyone would be better off if they were allowed to do their thing. This encouraged Americans to abandon a moral or ethical basis for society.

Takto a podobně se vyjadřuje mnoho zástupců východní poloviny Asie.

Communitarianism: article from the Encyclopædia Britannica:

During the same period, students of East Asian politics and society used communitarianism to describe the social thinking within authoritarian societies such as China, Singapore, and Malaysia, which extolled social obligations and the importance of the common good and accorded much less weight to autonomy and rights. Indeed, these societies viewed individuals as more or less interchangeable cells who find meaning in their contribution to the social whole rather than as free agents. Scholars of this kind of communitarianism included the American political theorist Russell A. Fox and the Singaporean diplomat Bilahari Kausikan.

In 1990 Etzioni and Galston founded a third school, known as “responsive” communitarianism. Its members formulated a platform based on their shared political principles, and the ideas in it were eventually elaborated in academic and popular books and periodicals, gaining thereby a measure of political currency, mainly in the West. The main thesis of responsive communitarianism is that people face two major sources of normativity, that of the common good and that of autonomy and rights, neither of which in principle should take precedence over the other.

 

Komunitarianismus méně než tradiční „sociální konzervativci“ spoléhá na stát a je méně restriktivní ve vynucování společenských norem.

V dialogu Virtue and the State s Robertem P. Georgem: na str. 220 to říká sám Etzioni, ale je to celkově zřejmé.

 

Aktivní společnost

Amitai Etzioni se svými jedinečnými zkušenostmi z budování izraelského státu si již koncem 60. let, tváří v tvář rozvoji moderních prostředků výroby i komunikace zkoumá, nakolik je společnost aktivní – zda je sluhou nebo pánem vlastních nástrojů, zda její příslušníci i ona sama dokážou vládnout sami sobě, vytvářet přirozené spolky, volit představitele a běh událostí (spolu)ovlivňovat.

Amitai Etzioni – The Active Society, str. vii, 642

 

Jsou-li lidé a společnosti podřízeny, odcizeny a vydány na pospas silám které neřídí ani nechápou otevřeně, pak jsou pasívní, pokud skrytě, pak jsou neautentické.

Amitai Etzioni – The Active Society, str. 4; str. 618-619 (mj.):

There are many definitions and discussions of alienation. It suffices to say here that the concept has many levels, but, as we use it, it has one core: The unresponsiveness of the world to the actor, which subjects him to forces he neither comprehends nor guides.

Tamtéž, str. 619:

A relationship, institution, or society is inauthentic if it provides the appearance of responsiveness while the underlying condition is alienating.

 

Příslušné formace mohou vydržet desítky let, ale bývají ze své podstaty nestabilní proto, že skrývají před pozorovateli a dokonce i před svými vlastními vládnoucími vrstvami míru, do níž došlo ke ztrátě konsensu a tím i uznání a nápravu společenských problémů.

Amitai Etzioni – The Active Society, str. 647

 

Lidé často utíkají k nějakým drogám, které neautentičnost společnosti zpětně posilují. Jiní se alespoň stahují ke svému soukromému já. Avšak nejlépe aktivizují celou společnost i v totalitních poměrech ti, kteří rozvíjejí své já na veřejnosti a činí z něj základnu k jednání a spolupráci více lidí.

Amitai Etzioni – The Active Society, str. 3, 655

 

Dalekosáhlý projekt umí zahájit jen málokdo, ale mnohem víc lidí se dokáže připojit …

Amitai Etzioni – The Active Society, str. 649

 

… a provést podstatnou změnu.

Amitai Etzioni – The Active Society, str. 650

 

Čím aktivnější společnost, tím lépe po mnoha stránkách funguje.

Amitai Etzioni – The Active Society, str. 7 atd, dobré fungování aktivní společnosti je jedním z témat této obsáhlé knihy

 

Ani sám Etzioni nemohl tušit, na kolikeré způsoby se mu tahle jeho myšlenková základna bude hodit pro jeho pozdější kritiku směřování americké společnosti. V roce 1996 se poohlíží zpět: V 50. letech 20. století v USA vládly ještě dost tradiční normy a morálka, jednotlivec musel zapadnout do vymezené role a měl nevelké možnosti životní volby. Lidé vzhlíželi k autoritám, a ve společnosti panovalo bezpečí a řád, který nebral ohled na všechny, ale každý jej mohl pocítit a těšit se jeho výhodám. Děti si ještě mohly hrát venku bez dohledu, lidé mnohde nezamykali dveře a nevytahovali klíčky od zapalování.

Hlas komunity

Bezbřehé rozšiřování individuálních svobod od 60. let pak začalo obtěžovat i jejich zastánce a podvracet sám sociální řád, na němž měly být založeny. Porovnávání příliš mnoha možností volby si vynucuje finanční i psychologické náklady i nová pokušení. Sdílených morálních přesvědčení ubylo, vzrostly sklony ke přím, konfliktům a násilí.

Amitai Etzioni – The Golden Rule, str. xiv-xv, 60-66, 131

Amitai Etzioni – The Spirit of Community, str. 23-24

 

O což se zasloužili i teoretikové, přehlížející stinné stránky lidské povahy.

Amitai Etzioni – The Golden Rule, str. 161-163, mj. str. 162:

As Gertrude Himmelfarb [On Liberty and Liberalism, New York: Alfred A. Knopf, 1974, 321] points out, the problem with such free development is that Mill „looked to liberty as a means of achieving the highest reaches of the human spirit; he did not take seriously enough the possibility that men would also be free to explore the depths of depravity.

 

Sociálním konzervativcům, kteří chtějí společnost vrátit k idealizovaným starým časům pomocí přísných trestů a povinné výuky (jejich vlastního) náboženství, …

Amitai Etzioni – The Golden Rule, str. 92, 130, 144-145, 163-165

Amitai Etzioni – Virtue and the State

 

Etzioni ukazuje, že vzájemné rozdíly v preferencích a přístupech lidí formovaných náboženskou a nenáboženskou etikou, nejsou podle průzkumů příliš výrazné.

Etzioni se odvolává na výstupy průzkumů Roberta Wuthnowa, srovnávající preference a přístupy lidí formovaných náboženskou a nenáboženskou (v originále secular) etikou. Onen sociolog v nich neshledává velké rozdíly: u obou skupin se náboženské a světské přístupy a hodnoty mísí a i podíl nadšenců a cyniků bývá zhruba stejný. – viz Amitai Etzioni – The Golden Rule, str. 252-256

 

Statistiky také udávají, že i po zpřísnění zákonů hlavně v 80. letech dosáhl relativní počet uvězněných v USA v roce 1990 téměř trojnásobku a počet trestných činů více než pětinásobku stavu z roku 1960!

Amitai Etzioni – The New Golden Rule, str. 69:

In the 1970s and especially in the 1980s, however, this trend of relying less on coercion reversed direction. Penalties for violating laws were increased, raised some more, and toughened again. The number of incarcerated Americans increased significantly, surpassing those of any industrial nation. The incarceration rate rose per 100,000 from 120 in 1960 to 300 by 1990.

Tamtéž, str. 70:

Taken in toto, the changes in the forces that maintained social order from 1960 to 1990 were paralelled by a sharp increase in social disorder. The data about the rise of antisocial behavior are well-known: The crime rate rose from 1,126 incidents reported per 100,000 people in 1960 to 5,820 in 1990. Violent crime rose by 41/2 times in that period, and the rate of murder doubled.

 

Společnosti s nižší měrou kriminality stojí na konsensu dobrovolném.

Amitai Etzioni – The Spirit of Community, str. 190-191 aj.

 

Etzioni se snaží vést mladé lidi k morálnímu jednání, ale zároveň jim vysvětlit, jak natropí co nejméně škody, když jeho pokynům nedostojí. Případné tresty a sankce nemají mít nežádoucí vedlejší účinky.

Amitai Etzioni – Is Shaming Shameful?

Amitai Etzioni – The New Golden Rule, str. 174, srv. str. 145

Amitai Etzioni – The Spirit of Community, str. 189-190

 

Nebudou-li lidé sdílet alespoň omezený soubor základních hodnot a mravních norem, pak morální vakuum a duchovní prázdno ochotně vyplní teokracie a náboženští fundamentalisté, kteří ostatně již nyní kontrolují velké části světa. Ti si vynutí stav konformismu, kdy člověk na osobní soudy rezignuje a vydá se nekriticky na pospas ostatním.

Amitai Etzioni – Why the Civil Society Is Not Good Enough, str. 206:

The crisis that modern societies increasingly have had to face for the last generation is that of the moral vacuum, an emptiness that religious fundamentalism has sought to fill. This challenge is variously referred to as the loss of meaning or virtue, the crisis of culture, and deterioriation of values. This spiritual void, however, cannot long be left unfilled. If not adressed by values that arise out of shared moral dialogue, it will be filled, as we have already seen in large segments of the world, by command and control theocracies. Democratic societies can be expected to continue to be vigilant against the return of overpowering secular governments – a threat countered by a rich fabric of civil institutions. However, given the challenges posed by fundamentalism in the Moslem world, in Israel, and by various Christian, right-wing movements, concerns for the civil society may well need to be supplemented by concern about the nature of the good society. If societies must uphold some substantive values, what will these be beyond the narrow band of largely procedural commitments that civil society presently entails? This is the question the next generation faces, a question flagged by the concept of a good society, a society that forsters a limited set of core values and relies largely on the moral voice rather than upon state coercion.

Amitai Etzioni – The Limits of Privacy, str. 215

 

Jedinou obranou před totalitami i záchranou oné aktivní společnosti je utváření a posilování mravních závazků jednotlivce. A to lze jen v komunitě/pospolitosti.

Amitai Etzioni – The New Golden Rule, str. 257:

The community provides one with a normative foundation, a starting point, culture and tradition, fellowship, and place for moral dialogue, but is not the ultimate moral arbitrator. The members are. This is the ultimate reason that the communitarian paradigm entails a profound commitment to moral order that is basically voluntary, and to social order that is well balanced with socially secured autonomy – the new golden rule.

Autor respektuje zavedený český překlad termínu „communitarianism“ jako „komunitarismus“ – termín se specificky českým kořenem by asi byl nešikovný. Na druhé straně se mu nezdá závadné přeložit anglický termín „community“ nejen termínem „komunita“, ale i „pospolitost“. Přihlédněme například k titulu klasického díla Gemeinschaft und Gesellschaft (1887) od jednoho z pionýrů sociologie, Ferdinanda Tönniese, který se běžně překládá do angličtiny jako Community and Society a do češtiny jako Pospolitost a společnost.

 

Je třeba stanovit pevné školní řády, pěstovat charakter, vcítění do situace druhého i neexkluzívní kolektivní sporty, kde má hlavní slovo rozhodčí. Udržovat a nezanedbávat čistotu a bezpečí veřejných míst a shromaždišť jako jsou hřiště, promenády, parky.

Amitai Etzioni – The New Golden Rule, str. 185-188

Amitai Etzioni – The Spirit of Community, str. 89-115

 

Dávat prostor občanskému pokání.

Amitai Etzioni – Preface: Civic Repentance, str. vii:

One may wonder why one would expect in the first place to find a conception such as repentance in our civic culture, which is mainly a secular one. Repentance, it has been correctly suggested, is a religious concept. But one must first note that there are several important concepts that made their way from religion into our civic culture, and civic culture is clearly better for it. One such concept is stewardship, an idea many environmentalists employ when they discuss our obligations to Mother Earth. Another is reconciliation, which I shall discuss further.

str. viii:

My main thesis is that we should adopt the religious concept of repentance into our civic culture.

 

Etzioni je znepokojen, kolik Američanů se při úvahách o morálním povznesení omezuje jen na individuální svědomí.

Člověk totiž dokáže na rozdíl od zvířete své vlastní podněty nejen zakoušet, ale i posuzovat, své chování může alespoň částečně vyhodnocovat a napravovat. Poměrně zřídka stojí před trýznivým dilematem. Avšak dnes a denně volí mezi morálkou a vlastními impulsy a žádostmi – a ty se má učit krotit a ovládat. Lidská povaha bude schopna kritičnosti, dá na hlasy vlastního svědomí (nakonec třebas i proti všem) a přebere zodpovědnost, jen pokud se v ní morální komunita vůbec nějak ozývá. 

Etzioni se zde dovolává poznatků filosofa Harryho Frankfurta a ekonoma Alberta Hirschmana.

Amitai Etzioni – Restoring the Moral Voice, zejména str. 222-225

Amitai Etzioni – The New Golden Rule, str. 184

Amitai Etzioni – The Spirit of Community, str. 107-108

 

Právo jednotlivce nebo korporací?

Ve svých padesáti letech se Etzioni na rok stal poradcem v Bílém domě. Na onu hektickou dobu Etzioni nevzpomíná příliš rád. Jimmy Carter je sice asi tím nejlepším bývalým prezidentem USA, ale tenkrát v Bílém domě se prý dopustil veškerých chyb, které byly do té doby v učebnicích politiky popsány a mimoto sám dokonce vynalezl některé nové. I Etzioni si tenkrát v širších souvislostech uvědomil, že mít pravdu je jedna věc, ale prosadit ji do politiky je něco nesrovnatelně lepšího.

Amitai Etzioni – My Brother´s Keeper, str. 159:

Speaking personally

I am often asked what it was like to serve in the White House. For me, it was a very painful year – a year I never want to live through again – yet one I would have given my right arm to have had. My inability to transform my ideas into policies, to do what I was sure the country needed, was distressing and depressing. I was both so close – right next to where decisions on the highest level were made – and so far from influencing them. The fact that the policies the Carter administration did follow fared very poorly provided little comfort. The administration´s dismal failure just made me regret even more that I could not contribute to reshaping its policies. It is far from self-evident whether I could have helped if I had played more of a role, but one thing is abundantly clear: although Carter has become arguably our best ex-president yet, while in the White House he made every mistake in political science textbooks and even invented some new ones.

            At the same time, I learned a great deal about the ways activist academics must work if they are going to have a fighting chance in the inner sanctum, what might be done and how, and what cannot be done. Being right is nice; being able to marshall enough support for an idea is a hell of a lot nicer. Only, being nice has nothing to do with it.

 

Etzioni se pak více soustředil na srozumitelné návrhy užitečných a praktických opatření. Právo na jednotlivcovo soukromí je zajisté důležité, je jedním z pilířů, na nichž jsou USA založeny, ale mezi 60. a 90. lety bylo neúměrně navýšeno a Etzioni připomíná, že tváří v tvář výstřelkům individualismu je třeba brát nemenší ohledy i na veřejnou bezpečnost a veřejné zdraví a udržet tak rovnováhu mezi právy jednotlivce a společenskou zodpovědností.

Amitai Etzioni – The Limits of Privacy, str. 1-5, 215

 

Je přitom zvláštní, že lidé sice státu právo na informace ze svého soukromí upírají, zato mocným korporacím, pojišťovacím společnostem a bezpečnostním agenturám které si pořizují velice podrobné informace o jejich soukromém životě, se buď bránit nedokážou anebo jejich nebezpečí přehlížejí. 

Amitai Etzioni – The Limits of Privacy, str. 9-10

 

Měl by být vypracován takový koncept soukromí, který by soustavně rovnováhu mezi právy jednotlivců a obecným dobrem udržoval.

Amitai Etzioni – The Limits of Privacy, str. 15

 

Právo dítěte na život a zdraví by mělo být nadřazeno právu matky nakažené AIDS neinformovat ostatní o svém stavu. Její testování je mimoto levnější než pozdější pokusy o záchranu zdraví umírajícího dítěte. 

Amitai Etzioni – The Limits of Privacy, str. 17-42

 

Dětem rozvody ani spory mezi jejich rodiči neprospívají, společnost i pospolitost by měly rozvod umožňovat, ale neusnadňovat.

Amitai Etzioni – The Spirit of Community, str. 73-77

 

Z vězení propuštěné a stále nebezpečné pedofily navrhuje Etzioni namísto do táborů s ostnatými dráty a ozbrojenou ostrahou umisťovat do zvláštních osad. Jen v jejich rámci by měli právo na soukromí – jinde ne! A také možnost normálního života, práce a sportovního i kulturního vyžití; stačilo by je kontrolovat elektrickými náramky. Taková opatření by vyšla laciněji a byla by méně represívní než pobyt ve věznicích nebo na uzavřených odděleních státních psychiatrických léčeben.

Amitai Etzioni – The Limits of Privacy, str. 43-74

 

Vlády mohou přispívat i na ty náboženské školy, které praktikují umírněné interpretace toho kterého náboženství, ale netrpět ty, které chtějí izolovat své svěřence od širší společnosti a od světa.

Amitai Etzioni – Security First : For a Muscular, Moral Foreign Policy, str. 173-192

 

Etzioni se neztotožňuje ani s anarchistickou koncepcí absolutně volného kyberprostoru.

Amitai Etzioni – The Limits of Privacy, str. 75-102

 

A Eventuální zavedení občanských průkazů, proti němuž se staví téměř všichni Američané, by umožnilo by identifikovat a dopadnout obrovské množství podvodníků, násilníků, nelegálních přistěhovalců a obchodníků se zbraněmi. Lidí, jejichž počínání navíc obnáší masové porušování zákonů a přispívá ke ztrátě důvěry veřejnosti ve státní orgány. Průkazy anebo dnes spíše již ústřední databáze s biometrickými daty občanů by mimoto nezpůsobily žádnou další škodu. Totiž vzhledem ke skutečnosti, že tyto a ještě mnohé další údaje – i o zdravotním stavu občanů – se v soukromých databázích stejně nacházejí a nabízejí se komukoli na prodej.

Amitai Etzioni – The Limits of Privacy, str. 103-137

 

– i o zdravotním stavu občanů –

Amitai Etzioni – The Limits of Privacy, str. 139-182

 

Kazatelé, křižáci a džihádisté

Tyto koncepty Etzioni ve své níže citované knize Security First zhusta užívá. Autor též tímto titulem připomíná krajně nevhodná (nejen pro muslimy) slova George W. Bushe o potřebnosti „crusade“ do Iráku.

 

Etzioni vytýká americkým neokonzervativcům málo účinný – a málo konzervativní! – sociálně-inženýrský způsob prosazování „svobody a demokracie“ po světě silou i penězi. Americká správa měla úspěch v Německu a Japonsku po roce 1945, ale nikde jinde! Zcela propadla ze znalosti reálií Iráku a Afghánistánu když nenechala působit alespoň části starých a fungujících armádních, politických, kmenových, etnických i náboženských autorit. Stačilo růstu nových struktur pouze otevřít prostor.

Mezi nejzákladnější všelidská práva nepatří demokracie. Prvním lidským právem má být jak z principiálního a vznešeného, tak i pragmatického hlediska právo lidí na život: na bezpečnost, fungování základní infrastruktury, ochranu před zabíjením, mrzačením a mučením. Jen bezpečnost umožňuje postupně vzklíčit demokracii. Mrtví již volit nemohou.

Ve světě je příliš málo zastánců zrovna těch standardů lidských práv, které panují v USA nyní. Dopracovat se k nim hned ani není v silách zemí s jiným kulturním pozadím a rozvojem lidských zdrojů. Hlavní hranice neprobíhá mezi kulturně-náboženskými okruhy – za onu koncepci Etzioni Samuela Huntingtona kritizuje – ale mezi „válečníky“ a „kazateli“, tzv. „neliberálními umírněnými“. Nezbude než smířit se se skutečností, že v mnoha zemích je a bude náboženství hlavním zdrojem morálních postojů, samotného fungování společnosti – i diskriminace. A být zadobře i s těmi, kteří svou víru vnucovat jiným sice chtějí (tací lidé ostatně tvoří značnou část i amerických občanů), ale v případě nesouhlasu je alespoň nezabíjejí. Islamisté dle Etzioniho mají mít právo být zvoleni, ale nad jejich spravováním má bdít nezávislé soudnictví a státní aparát, aby neomezovali práva občanů.

Na problematické vlády lze pomocí odměn i sankcí vykonávat mírný tlak, aby vytvářely nezávislé instituce a zárodky občanské společnosti. Bezpečnost ale zpravidla zaručí lépe ony samy. Tvrdou sílu je vhodné používat jen v nejnutnějších případech.

Amitai Etzioni – Security First : For a Muscular, Moral Foreign Policy

Amitai Etzioni – Cross-Cultural Moral Judgments

 

Etzioni kritizuje i jednostranné vyhlášení „nezávislosti“ Kosova (horlivě podpořené i Karlem Schwarzenbergem), které tamní Srby nechalo na pospas albánské většině. A to i na územích, které se snadno mohly stát součástí Srbska a nemusely pak být udržovány tak početnými zahraničními silami.

Security First : For a Muscular, Moral Foreign Policy, str. 83-84:

In contrast to the nation-building that has enjoyed such limited success in Kosovo, a Hi-Devolution approach would not only take into account the history and current reality of ethno-religious divide in Kosovo, but also largely replace U.S. and U.N. imposition from outside with decisions by the people of Kosovo themselves. A Hi-Devolution approach which would have acknowledged both the facts on the ground as well as the limits of the foreign powers´ agency, would have allowed the Albanian Kosovars to secede from Serbia. Most remaining Serbs after the conflict were concentrated in the north, in a region that abuts Serbia. That part could have been annexed to Serbia, or these Serbs could have traded places with a similar number of Albanian Kosovars who live in Serbia proper. For those few Serbs who would choose to remain to live in an independent Kosovo, such as those around Pristina and in other areas not adjacent to Serbia, their rights and privileges must be secured as part of the breakup agreement, and special protection must be given to Kosovo´s medieval Orthodox Christian monuments.

            Far from the destabilizing the region, the 2006 secession of Montenegro from Serbia was effected peacefully, legitimately, and in accord with the wishes of the majority of the Montenegrin population. If Kosovo were to follow a similar path, there is no reason to expect that it would destabilize the Balkans any more than Montenegro has.

 

Západ má právo současné Číně vytýkat porušování lidských práv, ale jen pokud je i on sám připraven snést její kritiku ohledně jeho neschopnosti vynucovat řád a dodržování společenských norem.

Amitai Etzioni – Cross-Cultural Moral Judgments, zejména str. 242-243

 

Jestřáb v Etzionim se s analýzou neobtěžuje

I na stará kolena si připomíná Buberovo nabádání, že dobrá společnost živí autentické vztahy já – Ty a jen uznává nevyhnutelnost a významnou roli nástrojových vztahů já – ono. 

Amitai Etzioni – Next, str. 1-2

A good society is one in which people treat one another as ends in themselves and not merely as instruments, a society in which each person is shown full respect and dignity rather than being used and manipulated. It is a social world in which people treat one another as members of a community – a much extended family – rather than only as employees, traders, consumers, or even fellow citizens. In the philosopher Martin Buber´s terms, a good society nourishes authentic, bonding I-Thou relations, although it recognizes the inevitability and significant role of instrumental I-It relations.

 

Je podivné, že jako profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v metropoli USA ve svém dost novém a ústředním díle o zahraniční politice sice hojně píše o islamistech, o sebevražedných atentátnících, ale nerozebere laboratoř, v níž jejich způsoby vznikly. O lidech, kteří jsou na arabských územích okupovaných Izraelem vyháněni ze svých domovů anebo nuceni žít na pomezí moderní civilizace a koncentráku, aniž by jejich požadavkům a steskům kdo naslouchal. O zoufalcích, kteří mají pro podobné způsoby boje proti cizím uchvatitelům možná ne omluvu, ale rozhodně pádné důvody.

Amitai Etzioni – Security First : For a Muscular, Moral Foreign Policy

 

Dle Etzioniových slov i „kdyby“ prý „premiér Benjamin Netanjahu 18. května [2009] odkráčel z Bílého domu a oznámil, že přijal požadavky prezidenta Baracka Obamy zmrazit veškerou výstavbu nových osad [na okupovaných arabských územích], pouze by donutil prezidenta požadovat od Izraele nějaké další podstatné ústupky. Jako by Izrael nevytvářel mezinárodní napětí a neoddaloval možnost mírového řešení z podstatné části právě výstavbou oněch nových osad. Jako by právě zmrazením výstavby nebyl vytvořen potenciál pro ústupky i druhé strany.

Amitai Etzioni – Netanyahu turned Palestinian statehood into bargaining chip – Ha’aretz, 12.6. 2009

http://icps.gwu.edu/publications/magazine-and-newspaper-articles/

WASHINGTON – If Prime Minister Benjamin Netanyahu had walked out of the White House on May 18 and announced that he accepted President Barack Obama’s demands to freeze all settlement construction, he would merely have forced the president to demand some other significant concession from Israel. Obama was urged not only by Arab leaders, but also by many so-called progressive Jewish ones to show „even-handedness,“ to stop the U.S. tilt in favor of Israel in order to become a credible broker for peace in the Middle East.

 

V článku o Íránu zase jako „jedinou možnost“ jak jeho atomové hrozbě čelit doporučuje USA nálety na íránské cíle.

http://www.haaretz.com/blogs/focus-u-s-a/focus-u-s-a-the-u-s-will-have-to-confront-iran-or-give-up-the-middle-east-1.297931

Focus U.S.A. / ‚The U.S. will have to confront Iran or give up the Middle East‘

Haaretz 23.6. 2010

Rozhovor Natasha Mozgovaya – Amitai Etzioni

-       That’s what the Israeli high command thought at the beginning of the second war in Lebanon – that they could bomb some strategic sites and Hezbollah would fold. It didn’t happen.

- “True, there are many studies showing that the air attacks are not as effective as people think they are. But we always come back to the question – if we might try and fail, should we not try? We are talking about the U.S. credibility as an international power. People might think: Iran is not going to attack the U.S., so let them create the bomb and if they get nasty we will drop a nuclear bomb on them. That is a logical position. But you cannot remain in the Middle East as a superpower unless you deal with Iran one way or another.”

 

V kontrastu se svým kolegou Fareedem Zakariou, kritizujícího USA, za absenci rozhovorů a horké linky mezi Washingtonem a Teheránem. Zakaria upozorňuje, že Írán na USA neútočí, a americkým politikům připomíná, že USA byly v minulosti ochotny hovořit a jednat se Sovětským svazem, s libyjským tyranem Muamarem Kaddáfím i s čínským tyranem Mao Ce-tungem, který se chvástal svým jaderným arzenálem a sliboval, jak jím zničí polovinu světa.

http://globalpublicsquare.blogs.cnn.com/2011/11/13/zakaria-dont-rush-to-war-with-iran/

Zakaria: Don’t rush to war with Iran; By Fareed Zakaria, CNN

… At the height of the Cold War, we talked to the Soviet Union, an adversary we were contesting in dozens of countries around the world. We talked to China’s Mao, a man with a large nuclear arsenal, who several times said that he would welcome a nuclear war that would destroy half the world. We talked to Moammar Gadhafi.

Meanwhile, we do have a containment policy towards Iran that appears to be having some effect. Its neighbors are allied against it and with the United States. The pressure has restricted the regime’s room for maneuver. There appear to be internal tensions within the regime.  And yet, rather than keeping the pressure on and seeing if we can find a way to get inspectors in, we now hear calls for war one more time.

Let’s be clear: We are talking about a preventive war against a country that has not attacked us. We are talking about war on the basis of intelligence reports. It is easy to start a war. It is very difficult to predict how it will go and where it might end. I think we need to ask some hard questions before we start launching the missiles.

 

Jako by Etzioni chtěl nacpat všechny věci, které se mu pro jeho účely hodí, do jednoho balíku, předstoupit s ním před ostatní a jako jakoukoli další možnost předložit vytipovaným ostatním předem jasně nepřijatelnou alternativu. V této oblasti Etzioni navozuje zásadu a stereotyp všechno nebo nic, který mívá v politice přečasto neblahé důsledky. Na rozdíl od mnoha jiných židovských či izraelských intelektuálů, kteří Netanjahuovu politiku expanze nebo i Etzioniho samotného tvrdě kritizují.

Dobrá kritika těchto Etzioniho názorů: Marsha B. Cohen – Muscular Nonrationality: Amitai Etzioni and War with Iran

http://rightweb.irc-online.org/articles/display/muscular_nonrationality_amitai_etzioni_and_war_with_iran

 

McJob ne!

Stále více Američanů má šanci dostat práci leda na nějak omezený úvazek, zato s dlouhou pracovní dobou, bez zdravotního a sociálního pojištění. Jsou stále více kontrolováni elektronickými prostředky ze strany zaměstnavatelů. Musejí užívat umělé povzbuzující prostředky, aby byli stále svěží. Nemohou slavit narozeniny, svátky, setkávat se s přáteli, rozpadá se jim řád života a rodiny. Velkou část života v (nekvalifikované) práci, pro niž Etzioni vymyslel označení McJob, tráví i studenti, kteří se pak nemohou soustředit na školu, a následky jejího zanedbávání si pak nesou po celý život. Jedním z důvodů je i přílišná chuť konzumovat.

Amitai Etzioni – Introduction: Voluntary Simplicity, str. 1-7)

 

… v (nekvalifikované) práci, pro niž Etzioni vymyslel označení McJob, …

Amitai Etzioni – McJobs are Bad for Kids, článek ve Washington Post on August 24, 1986; článek byl přetiskován v mnoha dalších amerických novinách a časopisech.

http://www.gwu.edu/~ccps/etzioni/B170.html článek č. 170

 

Etzioni cituje hierarchii lidských potřeb dle psychologa Abrahama Maslowa: potřeba potravy, přístřeší a oděvu, v základě jejich pyramidy, ba ani potřeba bezpečí a pak potřeby lásky a uznání v jejích vyšších stupních, se nedají nahradit. Dá se účinně pracovat leda s jejím vrcholkem –  s potřebou vědění a sebevyjádření – pokud potřeby na nižších stupních nejsou zcela zanedbávány. Teprve lidé, kteří mají nadbytek, si mohou volit mezi věcmi, jimiž se majitel honosí před ostatními, co si všechno může dovolit, a které se užíváním zcela spotřebují (například Porsche). Anebo upřednostnit věci kulturního či informačního věku (třebas CD s hudbou) a vztahy, přinášející štěstí, které se užíváním obdobně jako Mojžíšův hořící keř na Sinaji téměř nespotřebují.

Na rozdíl od kontrakultury, která prý spotřebovává základní zdroje a popírá základní lidské potřeby, snižuje taková volba alespoň do jisté míry potřebu práce a nakupování.

Amitai Etzioni – Introduction: Voluntary Simplicity, str. 17-20

Abraham H. Maslow – Theory of Human Motivation, str. 29-40

Amitai Etzioni – Next: The Road to the Good Society, str. 111-112

 

I její ekologické i sociální dopady jsou příznivější než životní styl okázalé spotřeby: zastánci dobrovolné skromnosti recyklují odpady a působí směrem k umírněnému přerozdělování bohatství, ke zkracování pracovní doby, vyšší míře zaměstnanosti i zdravotního pojištění a splnění alespoň základních potřeb každého.

Amitai Etzioni – Introduction: Voluntary Simplicity, str. 21-25

 

Svátky nemyslících?

Praktikující Žid Etzioni s početnou a soudržnou rodinou rozebírá i vyzdvihuje v sociologii málo doceněné svátky a veřejné rituály nebo i společné rodinné posezení u jídla za to, že významně přispívají k integraci jednotlivce do společnosti, jejímu stmelení a řádu. Zní to moc hezky.

Amitai Etzioni – My Brother´s Keeper, str. 422-424

Amitai Etzioni – Holidays and Rituals

Amitai Etzioni – The New Golden Rule, str. 175

 

Při čemž se snad nejočividněji projevují meze sociologizujícího přístupu na způsob Etzioniho – nebo Tomáše Halíka.

Proč je zde namístě zmínit vedle Etzioniho právě Tomáše Halíka? Oba vystudovali sociologii, užívají sociologizující argumenty a vyzdvihují význam svátků, mají také mezinárodní záběr a pohybují se v ne nepodobných kruzích: oba znali například nedávno zesnulého Richarda Johna Neuhause (1936-2009)

Etzioni i Halík zkoumají svátky (viz výše) aj. z různých stran, ale filosofickou kritiku jejich obsahu u nich čtenář hledá marně.

 

Neodstoupí stranou, aby zkoumali, zda ideje či samotné logické formy, které  svátky (i argumenty a mocenské formace) prostupují, nepoškozují myšlení. A zda neubírají samotným svátkům na důvěryhodnosti.

Autor si prolistoval vydané knihy Tomáše Halíka a svědectví o žádném takové zkoumání tam nenalezl; pokud jej přehlédl, nebylo rozhodně příliš nápadné. Nepřehlédl citový, málo náročný a velice nekritický příklon Tomáše Halíka k té alternativě marxismu, která je sice nahodile historicky vzniklým ideologickým konglomerátem, zato se mu nabízela hned v první řadě.

V knize Jandourek – Halík: Ptal jsem se cest, Tomáš Halík odhaluje citové pohnutky svého příklonu ke katolicismu – str. 32:

Byl příklon k náboženství součástí nějakého politického protestu?

Určitě takový aspekt tam také asi v počátcích byl, ale nebyl tím rozhodujícím. Stejně jako jiní mladí lidé začal jsem i já a priori sympatizovat se vším, na co komunisté nadávali. Když jsem horlivě četl zapovězené autory, začal jsem se stále víc přiklánět k jakési filozofické víře v Boha. Četl jsem o svatém Augustinovi a Tomášovi – a jistě mě přitahovali zpočátku také proto, že je marxisté označovali za náboženské tmáře.

str. 32-33:

Ptáš-li se na motiv „protestu“ a touhu po „kontrakultuře“, tyto aspekty v sobě náboženská konverze mladého člověka leckdy nese – ano, nemohu vyloučit ani to, že v určité fázi můj příklon ke katolictví v sobě nesl i jistou potřebu emancipovat se od rodičovského masarykovsko-čapkovského světa; pamatuji se, že jsem jednu dobu vášnivě četl prvorepublikové katolické časopisy a autory atakující Čapka a celou demokratickou levici i „hradní křídlo“ předmnichovské republiky, a pochopitelně jsem tím hodně dráždil a zraňoval otce.

str. 34:

Chesterton [ve své Ortodoxii] mě potěšil svou provokací vůči moderním předsudkům, svým uměním polemiky a brilantní schopností náhle ukázat věci z jiné a překvapivé stránky. Tato kniha mi ukázala, že bych v křesťanství mohl najít svůj domov, a pomohla mi artikulovat mou osobní filozofii. „Dogma“ přestalo být strašákem a synonymem pro duševní strnulost a stalo se zajímavým a vzrušujícím světem.

str. 35:

Když jsem si ve slovníku našel, že Max Scheler je katolický myslitel, který se zabýval filozofií hodnot a patří k zakladatelům sociologie vědění či poznání, věc byla hotova. Sociologie mi najednou připadala jako vhodná syntéza všech mých dosavadních zájmů. Poděkoval jsem v duchu kouzelnému dědečkovi i Hospodinu, který mi ho poslal, a podal jsem si v roce 1966 přihlášku na sociologii, která se tehdy právě znovu otevírala.

 

Což už je opět i sociologická otázka.

Doyle Paul Johnson – Sociological Theory: Classical Founders and Contemporary Perspectives, str. 64:

The major components of theory that were identified included concepts, variables, classification systems, and propositions. Propositions were identified as statements that relate two or more variables, including either an independent and a dependent variable or two or more mutually interdependent variables. A theory consists essentially of a set of propositional statements. The ultimate goal in developing a theory is to explain variations in one or more dependent variables with sufficiently high probability that predictive statements can be made that can be tested empirically. However, even if clear-cut predictive statements cannot be derived, a theory can still aid our understanding by providing an intellectual model that can be used to interpret some phenomenon.

            Even though scientific theories are more explicit and objective than everyday life theories, they also rest on a foundation of implicit, taken-for-granted assumptions. These assumptions include the underlying image that scientific theorists have of their subject matter and their basic value commitments. The concept of paradigm was used to portray these underlying images and assumptions. Sociology was shown to be a multiple-paradigm science. The three dominant paradigms discussed included the social fact paradigm, the social definition paradigm, and the social behavior paradigm. Although fundamental disagreements exist among these three paradigms, there are possibilities for reconciliation because of the nature of the subject matter of social reality.

            Opposing paradigms may be seen as focusing on different levels of social reality. Four different levels of social reality were identified: the individual, the interpersonal, the social structural, and the cultural. Regardless of the level of social reality that a theorist analyzes, it must be recognized that social reality is symbolic in nature, it is socially constructed through the actions and interactions of human beings, and it must be dealt with at the subjective as well as objective level.

 

Vezměme si pro názornost křesťanské svátky a k nim přikurtované tzv. Nicejsko-cařihradské vyznání víry (až z roku 381 n.l.).

zčásti již 325 n.l. … užívané v katolictví i lutheránství, trochu jinak v pravoslaví aj.

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Pontia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu, svatou, všeobecnou , apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.

 

Přes jeho vskutku krásné Halíkovy výklady …

Například v Hnězdně v roce 2007:

http://www.halik.cz/kazani/clovek_cesta_pro_evropu2.php

 

… zůstává ono ideologickým konglomerátem, …

… jehož jednotlivé části se (v praxi) nesluší kriticky rozebírat. V protikladu ke směřování a záměrům třebas Reného Descarta – René Descartes – Discours de la Méthode, str. 18:

… au lieu de ce grand nombre de precept dont la Logique est composée, ie creu que i´aurois assez des quatre suiuans, pouruû que ie prisse vne ferme & constante resolution de ne manguer pas vne seule fois a les obseruer.

            ú Le premier estoit de ne receuoir iamais aucune chose pour vraye, que ie ne la connusse euidemment estre telle: c´est a dire, d´euiter soigneusement la Precipitation, & la Preuention; de ne comprendre rien de plus en mes iugemens, que se qui se presenteroit si clairement & si distinctement a mon esprit, que ie n´eusse aucune occasion de le mettre en doute.

            Le second, de diuiser chascune des difficultez que i´examinerois, en autant de parcelles qu´il se pourroit, & qu´il seroit requis pour les mieux resoudre.

 

 

… vnucujícím jen jeden typ diskursu, …

Ludwig Wittgenstein – Culture and Value, str. 28e (1937):

The effect of making men think in accordance with dogmas, perhaps in the form of certain graphic propositions, will be very peculiar: I am not thinking of these dogmas as determining men´s opinion but rather as completely controlling the expression of all opinions. People will live under an absolute, palpable tyranny, though without being able to say they are not free. I think the Catholic Church does something rather like this. For dogma is expressed in the form of an assertion, and is unshakable, but at the same time any practical opinion can be made to harmonize with it; admittedly more easily in some cases than in others. It is not a wall setting limits to what can be believed, but more like a brake which, however, practically serves the same purpose; it´s almost as though someone were to attach a weight to your foot to restrict your freedom of movement. This is how dogma becomes irrefutable and beyond the reach of attack.

 

… jen jednu interpretaci Bible …

Vezměme si příklad ve Wittgensteinově The Brown Book 33 (str. 95): Člověk A dá člověku B tabulku:

 

a →

b ←

c ↑

d ↓

 

a ten se má pohybovat na jejím základě. A dá příkaz tvořený písmeny tabulky, například aacaddd, B se na něj podívá. Jak se má vůbec správně pohybovat?

Takto, jak nakreslil Wittgenstein?

 

↑     ↓

→  →        ↓

 

Nebo (dodává již autor) takto?

 

→ → ↑→ ↓ ↓ ↓

 

Anebo jen takto?

 

_____

 

Anebo vezměme si číselnou řadu:

1; 3; 5; 7;

 

Jak má správně pokračovat? Takto?

1; 3; 5; 7; 9; 11; 13; 15; 17; 19; 21; …

Anebo takto?

1; 3; 5; 7; 10; 30; 50; 70; 100; 300; …

A má vůbec být tato řada nekonečná? Vždyť jde onu posloupnost následovat i uzavřenou číselnou řadou, jako například:

1; 3; 5; 7. Tečka.

 

Má-li se následovat Bible / evangelia, pak odříkávání nedělitelného svazku účelových formulí, které drtivou většinu možných a srovnatelně poctivých nebo i poctivějších interpretací evangelií vylučují, již myšlení (a pak i schopnosti praktického jednání lidí vposledku i v sekulární sféře a politice) poškozuje. Přitom pouhé vědomé dohodnutí se na konvenci nebo převzetí konvence slavení svátků ještě myšlení takovýmito způsoby nepoškozují.

 

… a pohled na ni jen z jedné perspektivy.

Autor těchto řádek nepovažuje Friedricha Nietzscheho za důsledně perspektivistického myslitele – to spíše indické džinisty, některé čínské taoisty nebo neomohisty. Zde dá raději slovo španělskému mysliteli jménem José Ortega y Gasset:

José Ortega y Gasset – El Tema de Nuestro Tiempo, str. 87:

El error inveterado consistía en suponer que la realidad tenía por sí misma, e independientemente del punto de vista que sobre ella se tomara, una fisonomía propia. Pensando así, claro está, toda visión de ella desde un punto determinado no coincidiría con ese su aspecto absoluto y, por tanto, sería falsa. Pero es el caso que la realidad, como un paisaje, tiene infinitas perspectivas, todas ellas igualmente verídicas y auténticas. La sola perspectiva es esa que pretende ser la única. Dicho de otra manera: lo falso es la utopía, la verdad no localizada, vista desde “lugar ninguno”. El utopista –y esto ha sido in esencia el racionalismo– es el que más yerra, porque es el hombre que no se conserva fiel a su punto de vista, que deserta de su puesto.

Hasta ahora, la filosofía ha sido siempre utópica. Por eso pretendía cada sistema valer para todos los hombres. Extenta de la dimensión vital, histórica, perspectivista, hacía una y otra vez vanamente su gesto definitivo. La doctrina del punto de vista exige, en cambio, que dentro del sistema vaya articulada la perspectiva vital de que ha emanado, permitiendo así su articulación con otros sistemas futuros o exóticos.

José Ortega y Gasset – Úkol naší doby, str. 73-74:

Starý omyl spočíval v předpokladu, že realita má sama o sobě a nezávisle na hledisku, z něhož je nazírána, vlastní podobu. Na základě takového myšlení se pochopitelně každé její nazírání z určitého konkrétního bodu neshodovalo s její absolutní podobou, a tudíž bylo falešné. Avšak věc se má tak, že skutečnost, stejně jako krajina, nabízí bezpočet perspektiv a všechny jsou stejně pravdivé a autentické. Jediná nepravá perspektiva je ta, která chce být jediná. Jinými slovy: nesprávná je utopie, to jest pravda, která není lokalizována, která je viděna “odjinud”. Utopista – a tím byl v podstatě racionalismus – chybuje nejvíce, protože je to člověk, který není věren svému hledisku, který ze svého místa dezertuje. Až do našich časů filosofie byla vždy utopická. Proto každý filosofický systém chtěl platit pro všechny časy a všechny lidi. Postrádaje vitální, historickou, perspektivistickou dimenzi, vždy znovu a znovu marně prováděl své definitivní gesto. Nauka o hledisku naproti tomu vyžaduje, aby do příslušného systému byla zabudována perspektiva, z níž vzešel, a tím bylo umožněno jeho přičlenění k budoucím nebo vzdáleným systémům.

José Ortega y Gasset – El Tema de Nuestro Tiempo, str. 84-85

El sujeto ni es un medio transparente, un “yo puro” idéntico e invariable, ni su recepción de la realidad produce en ésta deformaciones. Los hechos imponen una tercera opinión, síntesis ejemplar de ambas. Cuando se interpone un cedazo o retícula en una corriente deja pasar unas cosas y detiene otras; se dirá que las selecciona, pero no que las deforma. Ésta es la función del sujeto, del ser viviente, ante la realidad cósmica que le circunda. Ni se deja traspasar sin más ni más por ella, como acontecería al imaginario ente racional creado por las definiciones racionalistas, ni finge él una realidad ilusoria. Su función es claramente selectiva. De la infinitud de los elementos que integran la realidad el individuo, aparato receptor, deja pasar un cierto número de ellos, cuya forma y contenido coinciden con las mallas de su retícula sensible. Las demás cosas –fenómenos, hechos, verdades– quedan fuera, ignoradas, no percibidas.

… Como con los colores y sonidos acontece con las verdades. La estructura psíquica de cada individuo viene a ser un órgano perceptor, dotado de una forma determinada, que permite la comprensión de ciertas verdades y está condenado a inexorable ceguera para otras. Asimismo, cada pueblo y cada época tienen su alma típica, es decir, una retícula con mallas de amplitud y perfil definidos que le prestan rigurosa afinidad con ciertas verdades e incorregible ineptitud para llegar a ciertas otras. Esto significa que todas las épocas y todos los pueblos han gonzado su congrua porción de verdad, y no tiene sentido que pueblo y época algunos pretendan oponerse a los demás, como si a ellos solos les hubiese cabido en el reparto la verdad entera.

José Ortega y Gasset – Úkol naší doby, str. 71:

Subjekt není žádným průzračným médiem, neměnným “čirým já”, a ani jeho vnímání reality nevede k jejímu znetvoření. Skutečnosti nám vnucují třetí postoj, který je příkladnou syntézou obou předchozích. Síto nebo síť vložená do proudu jedny věci propouští a druhé zadržuje; lze říci, že je třídí, avšak nedeformuje. Taková je i funkce subjektu, živé bytosti, vůči kosmické realitě, kterou je obklopena. Ani se jí nenechává jen tak proniknout, jako imaginární rozumová bytost stvořená racionalistickými definicemi, ani nesimuluje nějakou zdánlivou skutečnost. Její funkce je čistě selektivní. Z bezpočtu prvků, z nichž se skutečnost skládá, nechává jedinec, přijímací aparát, procházet určitý počet těch, které se shodují s oky jeho citlivé sítě. Ostatní věci – jevy, fakta, pravdy – zůstávají stranou nepovšimnuty a nezaznamenány.

 … Stejně jako s barvami a zvuky je tomu s vnímáním pravd. Psychická struktura každého jedince je přijímacím orgánem vybaveným tak, že má možnost pochopit jisté pravdy, kdežto vůči jiným je neúprosně slepý. Podobně každý národ a každá doba mají svou typickou duši, to jest síť s vymezenou velikostí a profilem svých ok, přesně odpovídajících určitým skutečnostem, a naproti tomu neschopných zachytit některé jiné. To znamená, že každá doba a každý národ se zmocnily své příslušné porce pravdy a nemá smysl, aby kterýkoli národ nebo kterákoli epocha se v tomto smyslu stavěly proti ostatním, jako by pouze jim příslušely všechny podíly pravdy.

 

Ustaveným v rámci mocenského boje.

Neil Douglas-Klotz – Skryté evangelium, str. 20-21:

Při existenci mnoha těchto existujících zapsaných evangelií rozmanitost uvnitř prakřesťanství pokračovala ještě dalších tři sta let, do doby, než si římský císař Konstantin, právě konvertovavší k jedné z forem víry, uvědomil, že stabilní impérium nelze vybudovat na stovkách protikladných výkladů ohledně toho, kdo vlastně Ježíš byl. V roce 325 n. l. přikázal, aby se shromáždil koncil biskupů a teologů do Niceje (ležící v dnešním Turecku), aby bylo jednou a provždy stanoveno, co Ježíš řekl a vykonal. Teologická část debaty se soustředila na to, zda byl Ježíš člověk, božstvo nebo kombinace obojího. Údajně byl v Niceji vyvíjen na všechny zúčastněné určitý nátlak v tom smyslu, že pokud Konstantin neobdrží souhlasné stanovisko, které si přeje, může stáhnout svoji podporu křesťanství jako takovému. … Koncil rovněž přejal tradiční symbol slunce, světelný kříž, jako oficiální symbol křesťanství. Předtím figuroval kříž v křesťanském umění či ve výzdobě katakomb jen zřídkakdy. … Na teologické úrovni sestavil koncil Nicejské vyznání víry, jež představovalo další kompromis, jež řada účastníků koncilu nemohla ani plně podpořit, a mnohdy ani plně pochopit. Pod toto vyznání se však „podepsali“, aby se zalíbili císaři. Nicejské vyznání vyřešilo otázku, zda byl Ježíš člověkem nebo Bohem, nesrozumitelnými slovy popisujícími Ježíše jako „zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem.“ Krédo rovněž ustanovilo jednu z verzí toho, čemu se říká Trojice – víru v Boha jako Otce, Syna a Ducha svatého – jako ortodoxní nauku západní církve. Neméně početná, a snad dokonce převážná část křesťanů té doby věřila, že Bůh je jeden a neviditelný, jak učí židovská Písma a jak o tom jasně vypovídá Boží jméno Alaha (jež znamená Jednotu) v Ježíšově jazyce, aramejštině. Z toho důvodu bylo v následujících letech po koncilu v Niceji a po navazujících koncilech v Efezu a Chalcedonu zavražděno kvůli svému přesvědčení zhruba milion těchto „unitářských“ křesťanů.

I když se to třebas neodehrálo přesně tak, jak Douglas-Klotz popisuje, mocenský boj se zde nedá popřít.

 

Opravdu vystihuje to, o co Kristovi šlo?

Matouš 23, 24:

Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda pak spolknete!

 

Když ještě i u Pavla „litera zabíjí, ale duch dává život“.

2 Korintským 3, 6

 

Svátku přece může prospět i ten, kdo se na vlastní riziko pustí do kritické analýzy, čímž může svátek i jeho blahodárné účinky na pospolitost třebas trochu pozměnit, ale zachránit. 

Pátere Halíku, autor Vám ze srdce přeje Vaše společenství i „pokoncilovou“ či „předkoncilovou“, ale v každém případě barvitou a umělecky vyvedenou liturgii, která za Vámi táhne mnohé. Každému dle jeho gusta. Nedomnívá se ani, že brzy přijdete o všechno obecenstvo, když budete ve své zaběhnuté praxi pokračovat. Slavení různých Vašich i Etzioniho svátků v této klipovité době Vám přitáhne i nadále mnohem více nepříliš kritických lidí s touhou patřit do nějakého společenství (poněkud v napětí s evangelijními slovy Matouš 8, 20 a dost podobně Lukáš 9, 58: Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.), než sebelepší filosofické argumenty. Není navenek zřejmé, zda se vůbec trápíte rozborem a mezemi platnosti Nicejského vyznání víry, které dnes a denně jako správný katolický kněz odříkáváte. Vyvaroval byste se však dalekosáhlých chyb, pokud byste jej přestal odříkávat vůbec. Anebo, pokud Vám to nedá a na odříkávání alespoň nějaké věroučné formule si potrpíte, stačí ona prvokřesťanská formule, jak to již před více než 350 lety navrhoval anglický radikálně protestantský myslitel Thomas Hobbes (Leviathan III, 38, 39, 41-43): „Jesus Christus – Ježíš je pomazaný.“ (Ten se totiž stavěl nejen proti vytváření nových článků víry, nýbrž odmítá Nicejsko-cařihradské, ba i Apoštolské vyznání víry.) Nejenže tím dáte méně podnětů ke zbytečným náboženským sporům a bojům, jak si to Thomas Hobbes přál v první řadě, ale natropíte mnohem méně škody na rozumových a kritických schopnostech ostatních lidí i Vás samého.