Bože, dej, aby ze mě měli Češi radost: Trojí výročí průkopníka českého liberálního myšlení

RESPEKT 44 / 2001 (29.10.-4.11.), str. 22 (Kultura), Praha

212452801400009_03 

I přes tvrdý policejní režim se v roce 1856 zpráva o předčasné smrti novináře Karla Havlíčka Borovského rychle rozšířila i na venkov: lidé si rozebírali úmrtní cedule jako relikvie a k jeho vystavenému mrtvému tělu putovala procesí i z dalekého venkova, aby se rozloučila s nebožtíkem. Odevšad se podle svědectví Boženy Němcové ozývalo: „Od Husa se takový člověk nenarodil, který by se byl odvážil pravdu jim tak povědít.“ Za Bachova režimu podnikali četníci soustavné domovní prohlídky a slídili po Havlíčkových spisech, ty pak lidem zabavovali, někdy pálili, a jejich majitel se mohl dostat do vězení. Antal Stašek vzpomínal, že jméno Havlíček znělo Podkrkonoší jako jméno nějakého proroka a reformátora. Spisovatelův otec prý jednou poslal všechnu čeládku pryč, vzal devítiletého synka na půdu a tam mu ukázal skrýš s Národními novinami, Slovanem a Kutnohorskými epištolami, aby, kdyby sám umřel, chlapec věděl, kde jsou uloženy.

Čím si Havlíček vysloužil takovou úctu? Lidé vycítili, že nesledoval vlastní zájmy a kariéru, ale šel tam, kde mohl přinést nejvíc užitku a přispět k fungování základů občanské společnosti. Psal z pozice obyčejného člověka, avšak s noblesou, jíž byla cizí sociální demagogie a zášť k bohatým či urozeným, ale také poručnictví a velkopanské manýry moci. Nepropadl jejímu pokušení, neměl sklon potlačovat cizí názory a vemlouvat se do přízně davu, místo lobbování nebo propagandy se staral o pravdu, o nezávislé vzdělávání sebe i svých spoluobčanů. To vše kořenil humorem. Ač básník, staral se víc než dnešní politizující literáti o hospodářský život, obchod, o materiální zájmy národa, o reálné starosti obyčejných lidí, kteří nejlépe vědí, jak těžko se vydělává každý krejcar. Zároveň nabádal k vzájemné solidaritě a volal po snášenlivosti k tehdy ponižovaným menšinám Židů a evangelíků. Měl zásluhy o rozběhnutí sbírek na Národní divadlo, na jeho návrh byl přejmenován Koňský trh na Václavské náměstí. Rozpoznal význam nejen Gogola, Victora Huga, Machiavelliho, ale i francouzského politologa Alexise de Tocquevilla – pořídil mimochodem první český překlad z jeho díla O demokracii v Americe, které u nás konečně vyšlo celé teprve před devíti lety.

Zasutý odkaz

Letos jsme si 29.července připomněli 145.výročí Havlíčkovy smrti, ve středu 31. října oslavíme 180. výročí jeho narození a 16. prosince si připomeneme 150. výročí jeho zatčení a deportace do Brixenu (Bressanone) v Tyrolsku. „Bože, dej, aby ze mě měli Češi radost!“ napsal kdysi. Vlastním příkladem inspiroval bezpočet lidí, kteří docházeli v různých dobách k pozoruhodným výsledkům. Mnoho zásad, připisovaných dnes T.G.Masarykovi, převzal prezident Osvoboditel od něj (např. revoluce hlav a srdcí, já pán, ty pán, protiklad aristokracie a demokracie, kritický odstup od německého myšlení a ruských imperiálních ambicí, úsilí o sjednocení českých zemí se Slovenskem i kulturní a politická orientace na jižní Slovany, USA, Anglii, s trochu kritičtějším postojem k Francii). Na likvidaci jeho časopisu Slovan musela vydat vláda zvláštní zákon. A komisaře Dederu, který jej v noci vzburcoval a odvezl do vyhnanství v Brixenu, stačil svými Tyrolskými elegiemi zesměšnit natolik, že měl milý Dedera ještě mnoho let po Havlíčkově smrti zaraženou kariéru.

Souborné a náležitě editované vydání Havlíčkových spisů (kromě básní a epigramů) dosud schází. Neví se přesně, co všechno napsal, a nejrozsáhlejší výbory jeho novinových článků byly ironií osudu vydány na samém sklonku habsburské říše, kterou nemiloval. Z jeho názorů přitom ve srovnání s jinými sociálními teoretiky 19. století skončilo na smetišti dějin pozoruhodně málo. V souladu s myšlenkami klasického liberalismu je mu základem jednotlivý občan a jeho zájmy i rodina, po něm obec a teprve pak stát. Nejdůležitější svobodou mu nebylo právo občas volit partaj, která má za občana téměř vše vyřešit, ale svoboda tisku, díky níž se ostatní práva dají získat a hájit. Praktické zkušenosti v podnikání a řádnost i zachovalost se mu v politice jevily důležitější než velké ideje a velikášské plány. Smysl doby spatřoval v tom, aby si každý v míru a poctivosti užíval ovoce své práce, přičinění, schopností a jmění. Sám posléze také toužil po klidném hospodaření na rodinném dvorečku s večerním studiem, ovšem ani tuto možnost mu Rakousko nedopřálo.

 

Vzděláním proti despocii

Havlíček brojil proti státním zásahům do přirozeného běhu občanské společnosti, proti vysokým clům, státnímu zadlužování, lobbování velkých podniků a zvýhodňování jedněch na úkor druhých. Žádný režim v české kotlině po Havlíčkově smrti až podnes nebyl a není ochoten nebo schopen rámec těchto náramně jednoduchých požadavků natrvalo vytvořit.

I když Havlíček zůstal katolíkem, vyzdvihoval odkaz české reformace. Na soudobých neprušáckých protestantských zemích jej nezaujala ani tak pracovní etika, jako spíš větší svoboda, menší míra korupce, pořádek a snaha politiků sloužit veřejnosti. Uvědomoval si, že každý, kdo chce přispět k porážce světského absolutismu, musí bojovat napřed proti církevnímu: duchovní despocie mu připadala třikrát tužší než světská, neboť učila lidi odmalička nekriticky přikyvovat a svou pasivitou napomáhat udušení svobody občanské. Možná trochu naivně věřil v reformování katolické církve laiky zevnitř, aniž by tušil, že papež, v nějž v mládí skládal naděje, povýší později středověkou úchylku o papežské neomylnosti na dogma.

Havlíček byl přesvědčen, že cestu k občanským i národním svobodám otevírá všeobecné vzdělání. Téměř jistě by nesouhlasil se současným rušením víceletých gymnázií a s rovnáním různě nadaných a různě zaměřených dětí do jedné úrovně. Zřejmě by se zhrozil, že je naše země na jednom z posledních míst OECD, co se týče rozpočtového podílu na vzdělání. Rodičům radil, že učiní nejlépe, svěří-li výuku svých potomků pořádným privátním učitelům, u nichž se naučí třikrát víc než ve státní škole, a pokud by tomu stát bránil, ať aspoň sami dobrovolně přispívají na živobytí dobrých učitelů ze státních škol. Vzdělání totiž pokládal za jeden z nejúčinnějších prostředků v boji občanů proti špatnému státu.

V době, kdy se herecké hvězdy předhánějí v úsilí zahrát si roli komunistického zločince Che Guevary, je namístě připomenout, že v euroamerickém kulturního okruhu působilo mnoho lidových hrdinů i mnoho liberálů a demokratů, ale málokterý lidový hrdina tak liberální a dbalý práv svých spoluobčanů jako Karel Havlíček. Jeho zásady tzv. zákonného odporu výrazně kontrastují s nynější násilnickou praxi boje za nejrůznější „práva a požadavky“. Ten se ovšem na televizních obrazovkách lépe vyjímá.

 

Zdeněk Zacpal

Autor je tlumočník a překladatel