AD: ČESKÉ TÁPÁNÍ, RESPEKT 1/2014

Dopis: Jiří Holátko, Respekt 2 / 2014, str. 7 – Dopisy

 

Bohužel musím dát panu Zaorálkovi za pravdu. Pro uvědomění si, kam patříme a kam směřujeme, se musíme dívat zpět do roku 1918. Byli to TGM a Edvard Beneš v roce 1918, kdo vyhlásili nové směřování Čechů a Moravanů (neněmeckých) aneb pryč od Říma. Podstata tohoto kréda nebyla jen odklonění od  církve, ale postupné otáčení západní orientace českých zemí k východnímu elementu.

Tento proces se zrychlil v roce 1945 při divokém vyhnání českých Němců, relokací nově příchozích obyvatel na území  Sudet a  byl ukončen politickými procesy v padesátých letech se všemi, kdo vystupovali proti provýchodní a prokomunistické orientaci. Tady musíme hledat kořeny dnešní průměrné mentality. Období 1945–1953 bylo zcela zlomové pro český národ a po této epoše už Češi nebyli těmi, kým byli Češi z roku 1918. Pražské jaro pak bylo myšlenka menšiny, mlčící většina národa ovšem ráda zůstala v ruském objetí. Následná normalizace včetně emigrace elit nás dovedla až k ekonomickému kolapsu 1989 a politickému převratu. Ovšem máloco se mění tak pomalu, jako naše česká mentalita.

 

Jiří Holátko

 

 

AD: DOPISY (Jiří Holátko – ČESKÉ TÁPÁNÍ), RESPEKT 2/2014

Dopis: Zdeněk Zacpal, Respekt 4 / 2014 (20.-26.1. 2014), str. 7 – Dopisy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z čeho Jiří Holátko vyvodil, že „podstatou kréda“ TGM byl nejen odklon od (zřejmě římskokatolické) církve, ale i „postupné otáčení západní orientace českých zemí k východnímu elementu“? Masaryk přece proti němu bojoval jako sotvakdo jiný. Proti jeho bolševické formě přímo zbraněmi. Jinak i perem – stačí nahlédnout do jeho Hovorů: „Jako Evropan jsem západník – to říkám vůči těm slavofilům, co v Rusku a Slovanstvu vidí něco nadevropského. Nejlepší Rusové byli také západníky!“ Masaryk přitom navazoval anebo posiloval styky s řadou tehdejších západních zemí.

Pokud ovšem pan Holátko lituje, že se československá kulturní a zahraniční politika neřídila pokyny Vatikánu, ale naopak oddělila nejmocnější „církev“ od státu, pak se sluší připomenout poměry v zemích, kde měla tato duchovní mocnost větší vliv. Do diktatur upadaly všechny státy tehdejší Latinské Ameriky a většina katolických zemí v Evropě. Tedy ne laická Francie, ale právě ty státy – Itálie, Španělsko, Portugalsko –, které reformace nepoznamenala. I v Rakousku postřílely oddíly Dollfussovy klerofašistické diktatury v roce 1934 stovky sociálních demokratů. Toho jsme v „husitském“ Československu byli ušetřeni právě díky Masarykovi a Benešovi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Židé z převážně katolického Polska (včetně Simona Wiesenthala), Maďarska a Rakouska a „pravoslavného“ Rumunska mezi válkami masově odcházeli studovat do ČSR, kde jejich počet nebyl omezován žádným numerem clausem. Nyní jsme svědky, jak k nám přicházejí mladí lidé z Itálie či Španělska, neboť tyto státy navzdory čtyřicetileté příležitosti svobodnějšího vývoje nedokážou desítkám procent svých mladých zajistit práci. A korupce v Itálii, zemi obklopující Vatikán, je ještě větší než zde.

Zdeněk Zacpal