Český stát si má udržovat vlastní důstojnost – AD: Stanislav Balík

Lidové noviny, pátek, 13.1. 2012, Horizont – Úhel pohledu, str. 12

 

U církevních restitucí, jak se na nich tento týden shodla vláda, se šermovalo morálkou a historickou spravedlností. Aby však mělo vydávání ještě dalšího „církevního“ majetku dobrý smysl, mělo by se tak dít vůči právní osobě, která se právního řádu v historii držela sama, stála na straně svobody, a pokud ne, projevila alespoň nyní vůli jednoznačně se distancovat od těch svých vůdčích osobností, které kdy právní řád porušovaly.

Mnozí uvedou příklady odporu tradičních církví proti moderní totalitě. I historik Eric Voegelin se před svou emigrací do USA v meziválečném Rakousku přikláněl raději k lidovcům, neboť ti alespoň zčásti respektovali zavedenou kulturu, zatímco tehdejší sociální demokraté slibovali demokracii zlikvidovat. Carská vláda Ruska dopřávala víc svobody než pozdější bolševická tyranie, ano, i „starý režim“ Francie byl sladší než jakobínský teror.

Nepřehlédněme však příklady opačné. Charismatický populista Ambrož Milánský zakázal císaři Theodosiovi obnovovat synagogu v Callinicum, vypálenou roku 388 díky místnímu biskupovi a mnichům. Se svým zdůvodněním, že bez náhrady byly kdysi přece vypáleny i kostely, se stal jedním z nejvlivnějších likvidátorů antického právního řádu a kultury. Díky Cyrilu Alexandrijskému byli Židé vyhnáni z města a jeho dav zaživa rozsápal i poslední pohanskou filosofku Hypatii. Instrukce Ignáce z Loyoly z Říma do Vídně, vydaná roku 1554, podnítila pozdější asi 130-leté vyhlazování evangelíků u nás.

Má tato země jít na ruku tomu, kdo se po Bílé Hoře podílel a náramně obohatil na likvidaci jejího vlastního právního řádu a konfiskaci tří čtvrtin veškerých majetků? Naši komunisté přece paláce a sekretariáty, které „vybudovali“, nemohou ani pronajímat. A ti alespoň vyškrtli Husáka, Jakeše a další ze svých řad. Zato všichni tři zmínění výtečníci byli svatořečeni, první dva se dokonce stali „učiteli církve“.

 

hypatia7

Hypatia-murdered-631.jpg__800x600_q85_crop

 

Tradiční síly

Zakladatelé první republiky brali výše zmíněné v potaz, když privilegia katolické církvi rušili a část jejího majetku obstavili. Politolog Stanislav Balík a další dodnes vytýkají národním obrozencům, že odvrhli „tradiční“ strukturu společnosti a konstruovali společnost novou: protikatolickou, liberální, rovnostářskou, k níž patřila nedůvěra ke šlechtě. Jenže tehdejší fašizující hnutí bodovala právě v těch zemích, v nichž bylo ponecháno „tradičním silám“ větší slovo. Právě od nich se dalo po roce 1918 očekávat, že nepřipustí vymoženosti, za něž pak obdivovalo a vyhledávalo mnoho myslitelů a umělců doby Masarykovo Československo. Poslední suverénní demokracii střední, jižní a východní Evropy s nesamozřejmými nápisy a školami v různých jazycích, rovností pohlaví, vyznání, svobodou svědomí, umění a myšlení.

Hádejte, docente Balíku, kdo napsal, že běžným stavem v dějinách není revolta kléru proti státní moci: obvyklým a dlouhotrvajícím stavem bývá spíše servilita kléru anebo přinejmenším vzájemná dohoda s vládou na potlačení svobody: jeden potlačuje svobodu svědomí a druhý svobodu politickou. … největší nebezpečí představuje … sám duch katolicismu, který nedokáže nikde žít, aniž by byl svrchovaným pánem.“ Nějaký komunista nebo národovec? Kdepak, sám „liberálně-konzervativní“ šlechtic Alexis de Tocqueville. V dopise příteli Francisque de Corcelle.

 

italianfascistdictatorbenitomussoliniwavingfrombalconywhilegivingspeechtohordesofpeopledownbelowwhogatheredinsupportoftheirldr

Nelíbí se Vám, docente Balíku, národní obrození? Ano, bez jeho sekularismu by měl i zde klerofašistický režim dveře otevřené

Bez boje to nešlo

Číňan se za císařství i dle svědectví buddhologa Hajime Nakamury obvykle těšil absolutní svobodě volby náboženství, mohl vydávat a diskutovat různé filosofické směry. Křesťanská historie Evropy však nepodává žádný příklad, kdy by se prostředí svobodné kultivované diskuse mohlo ustavit a prosadit bez boje. Aby i sami přemýšliví křesťané mohli vykládat evangelia novými a objevnými způsoby.

Teprve díky husitským bojovníkům, obdivovaným i italskými humanisty, mohla vzniknout v Evropě celá společnost s dobrým školstvím, v níž se dalo hlásat velice široké spektrum názorů. Téměř 300 let před vznikem USA odstoupila od jedné oficiální církve. Tak, že žádní Toryové u nás příslušníkům různých vyznání a stavů nebránili volnému sdružování do politických seskupení. Rozvodu nešťastného manželství bylo možno u utrakvistů dosáhnout snadněji než ještě ve viktoriánské Anglii. Posílily zemské sněmy a soudy fungovaly obdobně jako v Anglii na starých zkušenostech, precedentech a ne libovolné tvorbě zákonů mocnými. Myslitel Viktorin Kornelius ze Všehrd mohl rozvinout svou originální teorii rovnováhy moci.

Měli bychom k našemu nynějšímu vyššímu indexu demokracie, než má USA nebo Spojené království, byť jen předpoklady, kdyby se tato země chtěla vždy jen přizpůsobovat svému evropskému okolí?

schenk-vykopavky-jednota420120813_galerie-980

Vykopávky bývalé vyšší latinské školy českých bratří v Přerově. Působil na ní i Jan Amos Komenský (1592-1670)

 

Zdeněk Zacpal, překladatel

 

______

Poznámky, citace

 

I historik Eric Voegelin se před svou emigrací do USA v meziválečném Rakousku přikláněl raději k lidovcům, neboť ti alespoň zčásti respektovali zavedenou kulturu, zatímco tehdejší sociální demokraté slibovali demokracii zlikvidovat.

Měl jsem dva důvody, proč jsem se začal přiklánět ke křesťansko-socialistické vládě. Především, křesťanští socialisté představovali tradici evropské kultury, zatímco marxisté alespoň navenek nikoli. Říkám alespoň navenek, protože i ten nejzarytější marxista ve skutečnosti žil v rakouské tradici, která byla neobyčejně demokratická a člověk si na ni velmi rychle zvykl. Ale marxistická ideologie nevyhnutelně působila potíže, protože ve stranickém programu byla pasáž, kde se výslovně uvádělo, že sociálně demokratická strana bude ctít demokratické principy, dokud nezíská většinu hlasů. Ve chvíli, kdy většinu hlasů získá sociální demokracie, začne socialistická revoluce a žádný návrat k hanebnostem kapitalistické demokracie už nebude povolen, ale bude mu naopak zabráněno silou.

Eric Voegelin – Vzpomínky na život a filosofii, k vydání připravil Ellis Sandoz, přel. Tomáš Suchomel, CDK, Brno, 1998, str. 50-51

 

Charismatický populista Ambrož Milánský zakázal císaři Theodosiovi obnovovat synagogu v Callinicum, vypálenou roku 388 díky místnímu biskupovi a mnichům. Se svým zdůvodněním, že bez náhrady byly kdysi přece vypáleny i kostely, se stal jedním z nejvlivnějších likvidátorů antického právního řádu a kultury. Díky Cyrilu Alexandrijskému byli Židé vyhnáni z města a jeho dav zaživa rozsápal i poslední pohanskou filosofku Hypatii.

Donald Attwater – Slovník svatých, Jeva, Rudná u Prahy, 1993, informace obecně známé, jsou i na Wikipedii atd.

 

Instrukce Ignáce z Loyoly z Říma do Vídně roku 1554 podnítila pozdější asi 130-leté vyhlazování evangelíků u nás.

Za prvé a především se, jestliže by se Jeho královská Milost projevovala nejen katolíkem (což vždy činila), nýbrž i nesmiřitelným a ostrým nepřítelem kacířstev a vypověděla všem kacířským bludům zřejmou a ne skrytou válku, podobá nade vši pochybnost, že to by byl veleúčinný a přední z lidských prostředků. Z něho by plynul druhý svrchovaně důležitý: jestliže by  Jeho královská Milost netrpěla ve své královské radě žádného kacíře, a tím méně se zdála ceniti si takové lidi; vždyť o jejich radách je nutné míti za to, že konec konců zjevně nebo skrytě směřují k tomu, aby živili a posilovali kacířskou zlobu, kterou jsou prosáklí. Dále že by bylo svrchovaně prospěšné, kdyby král netrpěl, aby ve správě, zvláště nejvyšší, toho kterého kraje anebo místa zůstal někdo kacířstvím nakažený; rovněž ne v žádných úřadech nebo stupních důstojenství. Konečně, kéž by to byla věc uznaná a všem známá, že, jakmile bude někdo usvědčen z kacířského bludu anebo z něho velice podezřelý, že mu nebudou udělena žádná vyznamenání a statky, nýbrž že jich bude spíše zbaven, atd.; a kdyby byly stanoveny nějaké výstražné příklady tím, že by byli někteří potrestáni na hrdle anebo zabráním jmění a vyhnanstvím, aby bylo viděti, že se to míní s náboženskou otázkou doopravdy, byl by tento prostředek tím účinnější. Na Vídeňské univerzitě a jiných by měli všichni veřejní profesoři, anebo kdo mají správu univerzity, býti zbaveni své hodnosti, jde-li o nich špatná pověst stran toho, co se týká katolického náboženství. Totéž míníme stran ředitelů, správců a profesorů na soukromých učilištích, aby ti, kdo by měli mládež vzdělávati ke zbožnosti, ji nekazili. Podezřelí by se tam tedy naprosto neměli nechávati, aby neotravovali mládeže, a mnohem méně zřejmí kacíři. Ale také studenti, u kterých se nepodobá, že budou snadno přivedeni k rozumu, by měli býti bez milosti i vylučováni, budou-li takoví. Ba i všichni učitelé a vychovatelé by to měli věděti a skutečně zakoušeti, že pro ně není v královských zemích žádného místa, leč když budou katolíci a katolíky se budou osvědčovati.

Bylo by s prospěchem, aby všechny kacířské knihy, kolik se jich bedlivým pátráním najde u knihkupců a soukromníků, byly buď páleny, anebo vyváženy ven ze všech královských zemí. …

            Kacířští kazatelé a původci kacířstev, a zkrátka kdokoliv bude přistižen, že touto nákazou zamořuje jiné, by měli býti trestáni přísnými tresty. Všude by se mělo veřejně prohlásiti, že se těm, kdo do měsíce ode dne vyhlášení zanechají bludů, dostane od obojí vrchnosti milostivého odpuštění; po té době však, kdo bude přistižen v kacířství, že bude bezectný a neschopný k jakémukoliv čestnému úřadu; a kdyby se vidělo, že se může trestati vyhnanstvím nebo žalářem nebo někdy i smrtí, bylo by to snad lepší. Ale o upalování kacířů a zavedení inkvizice v těch zemích nemluvím, poněvadž se to jeví nad chápavost Německa, v jakém je nyní stavu.

            Kdo nazve kacíře evangelíky, tomu by měla býti uložena nějaká pokuta, aby se zlý duch neradoval, že si nepřátelé evangelia a kříže Kristova osobují jméno, které je v rozporu s činy; a měli by býti nazýváni svým vlastním jménem, totiž kacíři, aby se lidé hrozili i při pouhém vyslovení jména těch, kdo jsou takoví, a smrtonosný jed nebyl zakrýván rouškou spasného jména.

87 (VII, 4709), Svatý Ignác z Loyoly (zakladatel řádu tzv. Tovaryšstva Ježíšova) – List P. Petru Kanisiovi T.J. ve Vídni z Říma 13.srpna 1554

Výbor z listů a instrukcí svatého Ignáce z Loyoly, přeložil Jaroslav Ovečka S.J., Vyšehrad, Praha, 1940, str.221-223.

Primum omnium, si Regia Majestas non solum catholicum, ut semper fecit, sed infestum omnino haeresum inimicum se esse profiteretur, et omnibus erroribus haereticis manifestum et non occultum bellum indiceret, praesentissimum et summum ex humanis remediis fore haud dubie videtur.

Alterum ex hoc sequeretur maximi momenti: si in consilio suo Regio haereticum nullum partiatur, nedum hujusmodi homines magni facere videatur, quorum consilia vel aperte vel occulte eo tandem tendere credendum est, ut foveant et nutriant haereticam, qua imbuti sunt, pravitatem.

Praeterea, summopere conferret, si in gubernatione, praesertim suprema, provinciae aut loci ullius nullum haeresi infectum manere permitteret, neque in magistratibus ullis vel dignitatis gradibus.

Denique, utinam contestatum hoc esset et omnibus notum, quod simul atque quisquis de haeretica pravitate convictus vel vehementer suspectus esset, nullis honoribus vel divitiis ornandus esset, quin potius ab eis exturbandus: et si aliqua exempla ederentur, aliquos vita vel bonorum expoliationibus et exilio plectendo, ut serio tractari negotium religionis videretur, eo remedium hoc efficacius esset.

Ab Universitate Viennensi et aliis omnes publici professores, vel qui Universitatis administrationem exercent, si male audiant in his, quae ad catholicam religionem pertinent, de gradu dejiciendi esse videntur. Idem sentimus de privatorum Collegiorum rectoribus, gubernatoribus et lectoribus: ne qui juventutem informare ad pietatem deberent, corrumpant eam. Suspecti ergo minime ibi videntur retinendi, ne juventutem inficiant: multo minus qui aperte haeretici sunt: sed et scholastici, qui facile non videntur posse resipiscere, etiam expellendi, si tales fuerint, omnino viderentur. Imo et ludimagistri omnes et paedagogi hoc intelligere deberent, et revera experiri, sibi nullum relinqui locum in Regiis provinciis, nisi sint et praeseferant, se esse catholicos.

Omnes libri haeretici, quotquot diligenti praehabita investigatione inventi fuerint apud bibliopolas et privatos, vel comburi vel extra omnes Regni provincias educi expediret. …

Concinatores haeresum et haeresiarchae et demum quicumque deprehensi fuerint hac peste alios inficere, gravibus suppliciis puniendi videntur. Publice ubilibet declarari oporteret, quod ii, qui intra unum mensem a die publicationis resipiscerent, absolutionem benignam consecuturi essent in utroque foro: et post id tempus qui deprehensi essent in haeresi, quod infames et inhabiles ad omnes honores futuri essent, et si videretur, exilio aut carcere, vel aliquando etiam morte mulctari posse, consultum forte esset. Sed de extremo supplicio et de Inquisitione ibi constituenda non loquor, quia supra captum videtur Germaniae, ut nunc affecta est.

Qui haereticos evangelicos nominaverit, poenam pecuniariam aliquam subire conveniret, ne gaudeat daemon quod inimici Evangelii et crucis Christi usurpent nomen factis contrarium; et nomine suo vocandi sunt haeretici, ut horror sit vel nominare eos, qui hujusmodi sunt, et venenum mortiferum salutaris nominis pallio velant. Ignatius of Loyola, p.489-491;

in: Petrus Canisius – Beati Petri Canisii Epistulae et Acta, ed.Otto Braunsberger, Volumen Primum (1541-1556), Freiburg, 1896

 

Zakladatelé první republiky brali výše zmíněné v potaz, když privilegia katolické církvi rušili a část jejího majetku obstavili.

Díky sérii zákonů z let 1918-1920.

 

Stanislav Balík a další dodnes vytýkají národním obrozencům, že odvrhli „tradiční“ strukturu společnosti a konstruovali společnost novou: protikatolickou, liberální, rovnostářskou, k níž patřila nedůvěra ke šlechtě.

Stanislav Balík –Stát? Ten přeci máme k rozkradení. MF Dnes 13.8.2011

 

Poslední suverénní demokracii střední, jižní a východní Evropy …

V tomto kontextu pod pojmem „suverénní“ autor nerozumí absolutní nezávislost na druhých, ale formální samostatnost, které tehdejší a do jisté míry demokratické anglické kolonie jako Kypr a Malta neměly.

 

Hádejte, profesore Balíku, kdo napsal, že Běžným stavem v dějinách není revolta kléru proti státní moci: obvyklým a dlouhotrvajícím stavem bývá spíše servilita kléru anebo přinejmenším vzájemná dohoda s vládou na potlačení svobody: jeden potlačuje svobodu svědomí a druhý svobodu politickou. … největší nebezpečí představuje … sám duch katolicismu, který nedokáže nikde žít, aniž by byl svrchovaným pánem.“ Nějaký komunista nebo národovec? … Kdepak, sám „liberálně-konzervativní“ šlechtic Alexis de Tocqueville.V důvěrném dopise příteli Francisque de Corcelle.

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome XV, I. et II. volume – Correspondance d´Alexis de Tocqueville et de Francisque de Corcelle ; Correspondance d´Alexis de Tocqueville et de Madame Swetchine, Établi par Pierre Gibert, Éditions Gallimard, 1983

Kniha XV, I, str. 174

 

Číňan se za císařství i dle svědectví buddhologa Hajime Nakamury obvykle těšil absolutní svobodě volby náboženství, mohl vydávat a diskutovat různé filosofické směry.

Věra Hrdličková, Zdeněk Hrdlička – Čína císaře Šen-cunga, MF, Praha, 1992, str. 27-37, 231-247 aj.

Hajime Nakamura – Ways of Thinking of Eastern Peoples: India, China, Tibet, Japan, 732 pp., Revised English Translation, Edited by Philip P. Wiener, East-West Center Press, Honolulu, Hawaii, 1969, ISBN 0-8248-0078-8   (Hajime Nakamura – renomovaný japonský buddholog)

… Generally speaking, we cannot find in any Indian religion the conception of “heretic” in the sense of Western usage.

            Such a tolerant attitude is found not only in religious teachings but in the fundamental policies of administration taken by many kings and rulers throughout the history of India … …

Those religious attitudes differ from those in the West. In the history of Europe we often find religious antagonisms which inevitably led to political and military conflicts. But we can hardly find many cases of religious war in India. There were, of course, in India a few rulers who adhered to some indigenous faith and oppressed some of the universal religions arising among Indian people. But we cannot find any rulers who were Buddhists or Jainists and who persecuted other religion.

            This fact would be more obvious if we compare it with the facts in the West. Christianity and Mohammedanism have both engaged in religious wars. … We know that religious leaders in the West were often persecuted and put to death. On the contrary, in India there were no religious wars. Neither Buddhists nor Jains ever executed heretics. What they did to heretics was only to exclude them from the orders. Religious leaders in India died peacefully attended by their disciples and followers. Toleration is the most conspicuous characteristics of Indian culture.

            The Indians developed individualism in their unique way. They have preserved the attitude of religious freedom traditionally, probably more than any other country. Nakamura, str.170-172

Historical criticism has always been very much alive in China. The Chinese scholars include not only those who are able to harmonize contradictions in books, but those who have employed a keen system of criticism in detection of such contradictions! Perhaps Chinese Buddhism has been more at fault logically than Chinese classics. The Chinese as a whole have never accepted any single doctrine! So the varying of a sútra represent some typical aspects of Chinese ways of thinking. Nakamura, str. 210

In this connection there was also no discrimination of social position or status in the monkhood and nobody was refused entrance in the Buddhist organization on this account. Thus, Chinese Buddhism in modern times came to possess a strikingly democratic character. In reaction to this tendency, members of good families or the upper class did not become priests after the time of the “Suppression of Buddhism.” That is to say, people from upper class did not become priests after the time of the “Suppression of Buddhism.” That is to say, people from the upper classes have entered the priesthood in the time before the Sung period. In modern times, only people from the lower classes have entered the priesthood, and this tendency is seen in the fact that in present-day China, priests are mostly from the illiterate and ignorant classes – in particular, the farmers and common inhabitants. The principle of equality in Buddhism, with regard to social position and classes, is strongly supported by many Chinese. However, it could not eliminate the idea of class morality which was traditionally and strongly rooted in Chinese society. Nakamura, str. 257-258

Religious wars or struggles over ideology, which frequently arose in Europe, did not arise in China. It is true that Buddhism was frequently suppressed, not because of Buddhist doctrine, but because the Buddhist organization menaced and weakened the nation´s power politically and economically. While in Mohammedan countries fighting sometimes started on account of violations of such religious customs as eating pork, religious wars never arose in China. The emperors of China and India were similar in that they both did not regard religious differences a justification for war. Nakamura, str. 285

 

The Chinese acknowledged the individual significance not only of every human being but also of each kind of philosophy as a thought possessing some degree of truth. This tolerant leniency, however, did not exist in the thought of ancient China – Confucius (or his later disciples) stated that “it is harmful to study heretical thoughts.” Commoners, however, thought that all writings as well as the five classics revealed truth more or less, even though they were not perfect. Study was highly esteemed in China, and it became necessary to read the classics in order to become a more perfect man.

Foreign thought would not be excluded so long as the Chinese acknowledged some truth in all writings. It was not strange, therefore, that the Buddhism which was introduced into China as one great thought system was discussed and admired by the Chinese and began gradually and slowly to permeate their thought. The Chinese in the medieval period did not feel any contradiction in the fact that they followed Buddhism and also esteemed the Confucian classics as manifestations of truth at the same time. Nakamura, str. 286

 

… Li P´ing-shan, a Confucian scholar, also acknowledged the significance of other philosophies.

            Such being the case, both Buddhists and Confucianists recognized the same significance in other thought-systems as existed in their own thought-system. Of course, much opposition existed to this way of thinking. It, however, lingered on and was supported by people for a long time.

            The above may not be a peculiarly Chinese feature. In Europe, too, there was the belief that all religions are the same, but among its diverse sects there was much opposition to this belief. However, in China there has been less opposition, although this may be just a difference of degree; however, it must be remembered that with regard to religion the Chinese have enjoyed freedom of belief to a very great extent. “While in traditional China the Chinese has had no personal choice in marriage, he has enjoyed absolute freedom in the choice of religion.” Nakamura, str.288, citace Wing-tsit Chan, “Chinese Theory and Practice,” Philosophy and Culture / East and West, edited by Charles A. Moore, (Honolulu: University of Hawaii Press, 1962), 92

Historical criticism has always been very much alive in China. The Chinese scholars include not only those who are able to harmonize contradictions in books, but those who have employed a keen system of criticism in detection of such contradictions! Perhaps Chinese Buddhism has been more at fault logically than Chinese classics. The Chinese as a whole have never accepted any single doctrine! So the varying of a sútra represent some typical aspects of Chinese ways of thinking. Nakamura, str. 210 (kniha viz č. 3)

 

Teprve díky husitským bojovníkům, obdivovaným i italskými humanisty …

Giuliano Procacci – Storia degli italiani / Dějiny Itálie – podíváte-li se do indexu knihy, najdete příslušnou pasáž podle jména Hus

 

Teprve díky husitským bojovníkům, obdivovaným i italskými humanisty, mohla, pane Steigerwalde, vzniknout v Evropě celá společnost s dobrým školstvím, v níž se dalo hlásat velice široké spektrum názorů.

Polemika autora proti více článkům Karla Steigerwalda, např. Karel Steigerwald: Husiti, fašismus a slušní lidé; MF Dnes 29. května 2009

Viz známý citát i katolíka Bohuslava Hasištejského z Lobkovic (1489):

 „Velká je v tomto národě svoboda pro pověry, aniž je komu pokládáno za zlé, aby následoval náboženství, jaké chce. Neboť abych pomlčel o viklefitech a o těch, jež lid nazývá pikarty, jsou i takoví, kteří popírají, že by Ježíš Kristus, Spasitel náš, byl Bohem. Jiní praví, že naše duše s těly spolu hynou, někteří tvrdí,
že každý může být spasen ve své víře, přemnozí mají za to, že nebe i peklo vše je vymyšleno. Aniž jest snad dovoleno tak jen smýšlet, ale i veřejně hlásat. Neboť všude se hovoří o víře i starci i mládež, muži i ženy vykládají Písmo svaté, jemuž se nikdy neučili.“

Téměř 300 let před vznikem USA odstoupila od jedné oficiální církve. Tak, že žádní Toryové u nás příslušníkům různých vyznání a stavů volnému sdružování do politických seskupení.

Kolektiv pod vedením Petra Čorneje – Kdy, kde, proč & jak se to stalo v českých dějinách, Praha, 2001, str. 171:

Historický význam kutnohorského náboženského smíru byl přesto mimořádný. Dohoda přispěla k náboženské snášenlivosti, zmírnila napětí v Českém království a v neposlední řadě zpřehlednila politické poměry. Zatímco před rokem 1485 hrály ve stavovské politice zřetelnou roli náboženské problémy, po vyhlášení míru ustoupily do pozadí a jednotlivé stavy (vysoká šlechta, nižší šlechta a královská města) se začaly řídit především svými politickými a hospodářskými zájmy.

 

Rozvodu nešťastného manželství bylo možno u utrakvistů dosáhnout snadněji než ještě ve viktoriánské Anglii.

O těch tehdy běžných rozvodech jsem nedávno četl a za přečtené ručím v moderní obsáhlé knize o Kutné hoře, myslím, že to byla tato (ale mohu určitě nalézt):

Kutná Hora / editorky Helena Štroblová, Blanka AltováPraha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2000

 

Posílily zemské sněmy a soudy fungovaly obdobně jako v Anglii na starých zkušenostech, precedentech a ne libovolné tvorbě zákonů mocnými. Myslitel Viktorin Kornelius ze Všehrd mohl rozvinout svou originální teorii rovnováhy moci.

K onomu posílení přispěl i Zemský sněm v Čáslavi roku 1421.

Zdeněk Zacpal – Užitečné se neliší od slušného: Viktorin Kornelius ze Všehrd podal před půl tisíciletím pronikavou analýzu zvykového práva. České myšlení v jeho osobě směřovalo k anglosaské praxi. Patří připomenout si dílo muže, jenž odmítal kroky ke zneprůhlednění práva a jeho uplatňování.

Kavárna MF Dnes, 30.4. 2011,

http://data.idnes.cz/mfdnes/kavarna/pdf/2011/kavarna-20110430.pdf

 

Měli bychom k našemu nynějšímu vyššímu indexu demokracie než má USA nebo Spojené království alespoň předpoklady, kdyby se tato země chtěla vždy jen přizpůsobovat svému evropskému okolí?

http://en.wikipedia.org/wiki/Democracy_Index

 

 

Josef Válka – Husitství je nejvýznamnější událostí českých dějin

ZDENKO PAVELKA

http://www.asud.cz/valek.htm

 

Josef Válka (1929) – historik, profesor československých dějin na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Působí zde od roku 1950, od roku 1973 do roku 1989 však nesměl vyučovat. Věnuje se především společnosti a kultuře 15. až 18. století a starším dějinám Moravy. Z publikací: Hospodářská politika feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě (1962), Dějiny Československa II (s F. Kavkou, 1970), Česká společnost v 15. – 18. století (1983), Přehled dějin Moravy (1980), Středověká Morava (1991), Morava reformace, renesance a baroka (1995).

Nedávná papežská omluva za pochybení katolické církve překryla jinou, pro Čechy však významnou událost – husovskou konferenci ve Vatikánu na konci loňského roku, na níž papež přiznal Janu Husovi význam v národním i církevním smyslu. Názory na tento akt se různí. Laický, nezasvěcený pozorovatel je na rozpacích. Uznali katolíci Husa? Nebo se jen pokusili o kompromis ve stylu: Ano, Hus byl velký reformátor, pro vás, Čechy, je důležitý, ale my jsme ho jednou odsoudili a nemůžeme s tím nic dělat… Vy jste na té konferenci byl, problematiku znáte důvěrně. Co se husovskou konferencí událo podle vás?

 

Co nejstručněji řečeno: Konference byla vyvrcholením poměrně dlouhého procesu ujasňování nebo změny postoje katolické církve k Husovi a k procesu s Husem a tím také k evropské reformaci, protože Hus a husitská revoluce se dnes pokládají za první fázi evropské reformace. Takže konference jednak ukázala vstřícný vztah katolické církve k Husovi a zároveň Husa a husitství představila jako jeden z klíčových problémů při ujasňování vztahů mezi katolickou církví a reformovanými církvemi.

 

Když uvádíte, že je husitská revoluce uznávána jako první fáze evropské reformace, dodejte kým.

 

Evropskou historickou vědou. Uznávána je mimo jiné proto, že se Luther výslovně k Husovu učení přihlásil a ve všech reformovaných církvích je Hus za jednoho z otců evropské reformace pokládán.

 

Dá se to tedy říct tak, že ona konference byla výrazem přistoupení katolické církve k tomuto výkladu?

 

Ne, tak se to říct nedá. Šlo o ujasňování vztahu katolické církve k Husovi a k reformaci, které zahájil II. vatikánský koncil v roce 1962, kdy se církev výrazně otevřela světu i jiným církvím a pochopitelně laikům a nastoupila novou cestu i ve vztahu ke své vlastní historii. Tehdy se také začaly vytvářet podmínky k tomu, aby církevní historie mohla být chápána vědecky, nezávisle na konfesijních dogmatech. Tento obrat a vůbec II. vatikánský koncil u nás nebyly doceněny, protože probíhaly v době, kdy se o těch věcech nedalo mluvit. Ale od té doby je katolická církev v mnoha ohledech jiná, než byla v předkoncilové době.

 

V čem například?

 

Například ve vztahu ke své minulosti. Na tomto koncilu se kardinál Beran, tehdy už ve vatikánském exilu, zmínil o Husovi velice kladně a vyslovil lítost nad formami protireformace, ke které po Bílé hoře došlo. Velký impuls k novému postoji k husitství a k reformaci dal pak při své návštěvě v Praze v roce 1990 papež Jan Pavel II., který k tomu vlastně po celou dobu svého pontifikátu cílevědomě směřoval. Řekl tehdy, že bude úkolem odborníků, v prvé řadě českých teologů, vymezit přesněji místo, které Janu Husovi přísluší mezi reformátory církve: „Nelze Husovi upřít bezúhonnost osobního života a úsilí o vzdělání a mravní povznesení národa.“ Tehdy hlava katolické církve poprvé v dějinách přiznala Husovi morální velikost. Tím se dal do pohybu proces nového bádání o husitství v katolické církvi, ten vedl k ustavení komise pro studium života Mistra Jana Husa a jeho učení, která pracovala při biskupské konferenci několik let – předsedal jí kardinál Miloslav Vlk a jejím neúnavným tajemníkem byl historik a teolog František J. Holeček.

Pokud jde o konferenci, je nutné vědět, že se katolická církev vyjadřuje symbolicky a slova a akty tam vždy něco váží, zejména slova papežova. Symbolika spočívala už v tom, že se konference konala přímo ve Vatikánu, vyvrcholením byla audience účastníků u papeže, který přednesl onen důležitý projev. Ten se týkal nejen Husa, ale také církevních dějin a vědeckého poznání – církevní dějiny už se nepěstují jako obhajoba dogmat, ale diskutuje se, bádá, studují se texty. To se na konferenci projevilo například v otevřeném, kritickém a přitom kolegiálním duchu.

 

Co to podle vás znamená?

 

Protože je dnes Husův proces historicky, společensky i právně analyzován, znamená to konec polemik a obhajování církevního stanoviska, které tehdy, na počátku 15. století, vedlo k Husově procesu.

 

A z toho vyplývá?

 

V moderním pojetí českých dějin od Palackého přes Denise a Masaryka se Hus stal symbolickou národní osobností, ale katolická církev s uznáním tohoto jeho postavení váhala, když přece byl odsouzen. Proto si někteří lidé myslí, že podstata změny přístupu katolické církve má být v tom, že proces bude revidován. To se nestalo, proces byl ale nově vědecky zkoumán. Šlo také o to, jestli byla při kostnickém procesu dodržována všechna pravidla tehdejšího práva. Vynikající znalec tohoto práva Jiří Kejř o tom napsal v rámci práce v komisi knihu, v níž konstatuje, že kanonické právo bylo v procesu dodržováno a že Hus učinil některé kroky, které s ním byly v rozporu. Takže soudní komise, kterou stanovil kostnický koncil, postupovala podle tehdejších pravidel. Ale zároveň Kejř ukázal, že Hus kladl nad ta procesní pravidla vyšší morálku, nad církevní právo kladl zákon boží a byl přesvědčen, že jedná podle božího zákona, i když si byl vědom, že je v rozporu s církevním právem. Ovšem tehdejší právní praxe nemohla tento postup přijmout, čili se dá říct, že z procesního hlediska se Hus určité chyby dopustil.

Domnívám se, že laikové, tedy lidé bez vyznání, by měli brát ony posuny, které nastaly v katolické církvi ve vztahu k reformaci, k Husovi, k vědeckému bádání vážně. Papež vyzýval k tomu, aby se křesťané zbavili starých myšlenkových schémat. Tato schémata přežívají také u laiků a ve vědě. I věda však mění svá pravidla, čili paradigmata. Neměli bychom se dívat na katolickou církev neustále očima osvícenské nehistorické kritiky, byť tehdy přirozené, nebo pozdější volné myšlenky. Tradiční církve mohou být podle mne konstruktivním společenským činitelem a zasluhují v dnešní době kromě jiného také porozumění. Krok, který učinila katolická církev ve vztahu k Husovi a k českým dějinám, by měl být laickou veřejností přinejmenším vzat na vědomí – jako krok odpovídající době, dnešnímu společenskému vědomí a porozumění historickým událostem.

A to, že k revizi procesu nedošlo, je podle mne správné, protože ono by to svým způsobem popíralo dějiny.

 

Jak?

 

Myslím si, že revize a omluvy nemají velký význam, že například zločiny 20. století se vlastně omluvit nedají. A revize, čili nový soud, má význam jedině tehdy, když to vede k nějakým praktickým krokům, například když soud obětem, pokud ještě žijí, nějakým způsobem pomůže, když lze ještě něco napravit. Zločiny 20. století se odehrávaly v podmínkách našich civilizačních a právních norem, čili v nich lze měřit do jisté míry současným metrem. Středověk je naprosto jiná doba, kde platila úplně jiná pravidla hry: to, co dnes vypadá jako hrozný zločin, tehdy za zločin považováno nebylo. V Husově případě je důležité, že papež vyslovil lítost nad způsobem Husovy smrti, „která zasadila ránu do myslí a srdcí českého lidu a byla zdrojem konfliktů a rozdělení“. Čili to můžeme považovat za omluvu. Já si myslím, že nebylo možno jít dál a že toto ukazuje naprosto nový postoj katolické církve k Husovi a tedy i k husitství. Co víc bylo možné udělat?

 

Vy považujete historické události za nerevidovatelné? A přitom omluvitelné?

 

Na to jsou různé názory. Samozřejmě že je lepší, když se dědicové za krutosti svých předchůdců omlouvají, než kdyby je schvalovali nebo zastírali. Omluva je velké gesto, pokud je myšlena upřímně – o čemž u tohoto papeže nepochybuji. Ovšem domnívám se, že každá epocha má své normy, své zákony, svou morálku, svou mentalitu, a že, když ji posuzujeme dnes, musíme se pohybovat v těch normách, které v té době platily. Například ve středověku nešlo jakýkoliv čin legitimizovat jiným způsobem než nábožensky. Svoboda ve středověku má naprosto jiný význam než v moderní době, neexistuje občanská svoboda, každý stav – šlechta, církev, měšťané, sedláci – má své právo a toto právo platí jen v rámci toho stavu. Ve středověku má svoboda formu privilegia.

 

Nechci tím říct, že lze všechno, co se v minulosti stalo, omluvit. To ne. Ale práce historika nespočívá v tom, aby dějiny revidoval nebo omlouval, ale aby přispěl k jejich lepšímu, přesnějšímu chápání.

 

Podle jednoho známého bonmotu ten, kdo se z dějin poučí – tedy pochopí je správně -, není odsouzen opakovat stejné chyby. Když pochopíme lépe Husa a jeho dobu, můžeme se tím nechat inspirovat pro dnešek. Máte z té doby pro dnešek nějakou inspiraci nebo analogii?

 

Analogie je vždycky problematická. Lidé i události jsou naprosto jedineční, to je – mimochodem – princip moderního historického myšlení. Analogické myšlení je pouze pomocné, nic nedokazuje. Myslím si tedy, že nějakou přímou inspiraci k řešení dnešních problémů ve středověku nenajdeme. Ale najdeme tam řadu inspirací například kulturních, spoustu zajímavých myšlenek, které jsou obecně platné i dnes, množství inspirujících mentálních poloh, najdeme tam mládí většiny evropských národů, které se více nebo méně zakódovalo do jejich pozdější existence. Na rozdíl od 19. století se dnes nedíváme na středověk jako na dobu temna, ze které musíme všechno zavrhnout, jako na dobu barbarství, ale jako na určitou etapu evropské civilizace, která měla své problémy a snažila se je svým způsobem řešit.

Jeden zajímavý a inspirační moment, který souvisí přímo s husitstvím, tu ale je: vyústění husitství do určitého kompromisu. Po asi desetileté válce husitů s katolíky, se sousedními zeměmi, s katolickou Evropou, došly obě strany k závěru, že husitskou při není možné vyřešit vojensky, že se musí přistoupit k jednání. Na to, že tuto při nešlo řešit vojensky, je dost důkazů – poslední křižácká výprava sice hanebně prchla od Domažlic, ale husité nikdy nedobyli katolickou Plzeň, stejně jako jiná křižácká výprava nedobyla husitský Žatec, husité nedobyli Karlštejn.

Jednání husitů s katolíky, to byla stejně významná a možná ještě významnější bitva než bitvy vojenské. A nakonec vyústila v kompromis. Čili tady nám středověk ukazuje, že neexistují situace, které by nešly řešit jednáním či dohodou, i když to vypadá zdánlivě neřešitelně. Teologická stanoviska obou stran byla naprosto protikladná, ale postupně se na obou stranách našly síly, které si uvědomily, že se musí skončit s válkou a začít jinak. A tento nový postoj, který je vlastně věčně aktuální, byl doveden do úspěšného konce, do basilejských kompaktát.

Druhá zajímavá a inspirující věc je, že se po husitské době, v 2. polovině 15. století až do konce 16. století, vytvořila v Čechách a na Moravě naprosto výjimečná situace, v níž vedle sebe dokázala žít dvě etnika, Češi a Němci, a také dvě různá náboženská vyznání, katolíci a husité, pak také čeští bratři a novokřtěnci. To je veliká věc, která nikdy nebyla v českých dějinách doceněna. Dosud se v českých dějinách nejvíc cenil spor, dramatické události, ale ne kompromis, který husité uzavřeli s katolickou církví. Ten objevujeme teprve dnes, samozřejmě také po zkušenostech v moderní době. Katolíci i husité si postupně uvědomovali, že jsou křesťané, a vraceli se ke společnému základu a zakotvili to do práva.

 

Mohl byste ten kompromis stručně popsat?

 

Podstata spočívala v tom, že basilejský koncil postupně dospěl k uznání základních článků, na kterých stála husitská víra a husitský program. Katolická církev pak nežádala restauraci, návrat k předhusitským poměrům. Husité se ubránili restauraci, ale na druhé straně se museli vzdát svého radikálního křídla, nepřijatelného pro církev. To byla jejich oběť, likvidace radikálů u Lipan. Přitom husité, respektive utrakvisté, kteří žádali, aby byli uznáni za součást katolické církve, vlastně nikdy nezbořili všechny mosty. Ty mosty zbořil až v roce 1462 Aeneas Silvius Piccolomini – papež Pius II., který znal dobře české poměry a uvědomoval si rizika, která z husitského postoje pro katolickou církev, pro její jednotu vyplývala. Ale kompromis byl znovu nalezen jiným způsobem: umožněním současné existence katolictví i husitství uvnitř Čech a Moravy – kutnohorskou smlouvou stavů z roku 1485, kde se obě strany – katolíci i utrakvisté – zavazovaly, že budou respektovat svá vyznání. A výjimečnost je v tom, že uznávaly i právo poddaných volit si katolickou nebo utrakvistickou církev v rámci jednoho panství. Vytvořila se tu unikátní situace koexistence, prostředí nadkonfesijního křesťanství. Teologové tento termín nemají rádi, ale východiskem k těmto dohodám bylo vědomí, že jsou všichni křesťané.

 

To byla v tehdejší Evropě skutečně výjimka?

 

Naprostá. Později, po německé reformaci, se to objevuje v různých podobách, ale v druhé polovině 15. století to bylo naprosto unikátní uspořádání. A vedlo to k tomu, že se v Čechách a na Moravě vytvořila zvláštní politická kultura, která také nemá v tehdejší Evropě obdoby: Všichni, byť různého vyznání, uznávali zemské právo, scházeli se na sněmech, tvořili jednu zemskou obec. A to na tehdejší dobu vedlo k neuvěřitelným věcem, například k nábožensky smíšeným manželstvím šlechty, nebo k tomu, že si poddaní mohli volit konfesi. Německá reformace už tohle nedokázala, ta došla augsburgským mírem v roce 1555 jen k zásadě cuius regio eius religio, koho vláda, toho náboženství.

Princip svobody víry se stal v Čechách v 15. století politickým požadavkem i při volbě krále a byl respektován. To považuji za odkaz husitství. Ne že jsme husitský národ, my jsme byli vždycky národ smíšený, protože katolíci tu nikdy nebyli poraženi, katolická církev v Čechách ani na Moravě nikdy nebyla zlikvidována. Ale bylo to v evropských dějinách první uznání lidí nábožensky jinak myslících za plnoprávné občany – ve smyslu tehdejšího stavovského pojetí občanství.

 

Co to znamenalo pro zemi, pro lidi?

 

Kompromis husitů s církví byl vysvětlován vyčerpáním, únavou a úpadkem původních idejí. Pro lidi však zajistil sto padesát let mírového života. I to je výjimečná situace v Evropě doby náboženských válek a byla dílem husitů i katolíků. Umožnila rozvoj společnosti, hospodářství, kultury, českého písemnictví. Dalším důsledkem kompromisu byla stavovská monarchie, kterou chápeme jako předstupeň parlamentarismu. Rovnováha stavovské monarchie byla jakousi občanskou dohodou, nebyla udržována příkazem panovníka. Základním cílem politiky se stalo obecné blaho a ve společnosti vznikaly určité moderní situace. Nechci tu dobu idealizovat, ale v českých zemích tehdy nepůsobila inkvizice, čarodějnické procesy byly výjimkou, nedocházelo k selským povstáním.

 

Jak to, že se takový stav udržel neuvěřitelných sto padesát let?

 

Protože byl zaručen právně a politicky a způsoben také jistou izolací českých zemí. Byla to zásluha českých a moravských politiků, především pánů, kteří byli velkými vítězi husitské revoluce a určující silou ve všech oblastech života. Porážku utrpěla katolická církev, která ztratila dominantní vliv a mnoho majetku, a poražen byl panovník. Zikmund musel podepsat kapitulace a uznat téměř všechny změny, k nimž v husitství došlo. Součástí dohod a kompromisu bylo, že se nesměly připomínat minulé spory a příkoří, čili jakási tlustá čára za minulostí. Byla zde také snaha zastavit náboženské polemiky.

Co se dělo dál?

 

Husitství postupně původní dynamiku ztrácelo. Novou energii mu dodala německá a evropská reformace. Reformace skončila izolaci českých utrakvistů a českých bratří a vytvářela jejich nový vztah s Německem. Nesmíme zapomínat na to, že do té doby katolické německé obyvatelstvo Čech a Moravy tehdy velmi rychle přijalo reformaci, což pozice reformace dále posílilo. Ovšem tím, že se české země plně otevřely Evropě, musely přijímat i její náboženské, politické a kulturní normy. Staly se součástí evropského konfliktu reformace a protireformace a stavovských svobod a absolutismu. Ona „česká anomálie“ kompromisu skončila a Čechy a Morava se staly znovu průsečíkem evropských konfliktů.

A český kompromis už nebyl v době evropského konfliktu reformace a protireformace možný?

 

I když německá reformace slovy Lutherovými na Husa přímo navázala a přihlásila se k jeho odkazu, byla daleko radikálnější a kompromis již byl stěží možný. Je však zajímavé, jak to ukazuje například práce Františka Kavky a Aleny Skýbové, že na tridentském koncilu, který definitivně uzavřel možnost kompromisu, se český král Ferdinand I. pokusil uplatnit český model a zachraňovat jednotu křesťanů, a to tím, že by církev umožnila přijímání podobojí. Ale na to už bylo pozdě. Světská legitimizace politických zájmů ještě neexistovala. Náboženské vyznání se tak stalo bohužel formou nejen víry, ale také politické ideologie. Spojení politiky a náboženského vyznání je tragédií počátku novověku.

 

Byla osudovou křižovatkou českých dějin volba Ferdinanda I. na český trůn roku 1526, anebo až porážka českého povstání na Bílé hoře? Kdy ona česká cesta kompromisu, o které jste mluvil, definitivně skončila?

 

Volba Habsburka na český trůn byla v logice politické situace střední Evropy a nepřinesla ještě radikální změnu poměrů, pouze počátek procesu, který byl dlouho otevřený. Ferdinand I. a jeho bratr, císař Karel V. – oba tito Habsburkové nebyli Němci – byli odkojeni humanismem a snažili se zabránit roztržce, Ferdinand podporoval katolíky a uznával utrakvisty. Jeho syn Maxmilián II. sympatizoval s reformací, Rudolf II. byl nábožensky laxní. Katolicismus a absolutismus se však prosazovaly, řekněme, silou věcí, a také proto, že katolická Evropa vedená papežskou kurií a nesmírně bohatým a mocným Španělskem byla lépe organizována a získává v druhé polovině 16. století v Evropě hegemonii. Koncem století konvertuje ke katolicismu řada dosud evangelických českých a moravských pánů a poměr sil se mění i v českých zemích. Tyto konverze rozhodly.

Proč ti páni konvertovali?

 

Z různých důvodů. Právě nyní jsou tyto konverze předmětem živého zájmu historiků. Významnou roli u takového Karla z Lichtenštejna nebo Albrechta z Valdštejna, původně evangelíků, hrál politický kalkul. Spojili prostě své zájmy se zájmy panovníka, který byl katolický. A přijali katolickou víru. České povstání bylo vlastně reakcí na růst katolicismu a absolutismu v předbělohorské době. Obrannou akcí evangelíků.

 

Vy jste se v řadě studií věnoval evangelickému vůdci Moravy, českému bratrovi Karlovi staršímu ze Žerotína. Ten zůstal věrný evangelické víře, ale také katolickému králi. Udělal chybu, že se povstání neúčastnil? Mohly vypadat české dějiny jinak, kdyby se tak významný a vlivný šlechtic na straně povstání angažoval?

 

O tom vedou historikové staletý spor. Jedni jej pokládají za zrádce Čechů a evangelíků, jiní za moderního a skeptického pacifistu. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že nepřijal konfesionalizaci, čili náboženskou legitimizaci politiky a války. Byl to jak onen tradiční pán, který usiloval o kompromis a obecné blaho, tak člověk, který svým politickým myšlením předešel dobu. Takové osobnosti obvykle ztroskotají a bývají tragické. Já k němu chovám sympatie.

 

V poslední době někteří čeští autoři útočí na husitství jako na něco, za co bychom se měli stydět. Jako na konflikt s Evropou, jako na projev barbarství. Co Hus a husitství znamenají z hlediska našeho místa v evropských dějinách?

 

Pokud vím, tak historikové se za husitství nestydí, a pokud se vyskytují názory, které máte na mysli, nejsou to názory seriózních historiků. O Husovi se právě ona vatikánská konference a katolická církev slovy papeže vyjádřila jednoznačně pozitivně. Stanovisko katolické církve konečně umožňuje, aby všichni přijali Jana Husa za orientační symbolickou osobnost českých a evropských dějin. Husitství je nejvýznamnější událostí českých dějin, která se do evropských dějin vepsala. Mimo jiné je revolucí, která nebyla poražena zahraniční intervencí, jak ve svých úvahách o světových dějinách poznamenal švýcarský historik Jakob Burckhardt, zakladatel moderní kulturní historiografie. Spory o husitství ale budou asi pokračovat dále. Podle mne však husitství vyústilo v blahodárný kompromis a jeho dědictví po dvě staletí pozitivně působilo. Tradice, to je něco jiného, tu si vymýšlíme.