Citace k pořadu: Zaslouží si Marie Terezie pomník? Gramotnost před Bílou horou byla vyšší, odmítá její přínos školství expert

Český rozhlas Plus, 22. březen 2019

Pro a proti, Tomáš Pavlíček

Radnice Prahy 6 chce postavit pomník habsburské královně Marii Terezii. V petici se proti záměru postavily desítky obyvatel této městské části. Podle nich nebyla tato panovnice matkou vlasti, ale cizí utlačovatelkou českého národa. Jaké zásluhy má Marie Terezie na rozkvětu českých zemí?

Znění i videozáznam najde čtenář, divák i posluchač na stránkách rozhlasu:

https://plus.rozhlas.cz/zaslouzi-si-marie-terezie-pomnik-gramotnost-pred-bilou-horou-byla-vyssi-odmita-7798408

 

Ve formátu pořadu se některá tvrzení nedala doložit citacemi. Pokouším se o to nyní, zde níže.

Zdeněk Zacpal, 1.4. 2019:

 

Rudolfův Majestát

Císař Rudolf II. vydal a podepsal Majestát pod nátlakem českých stavů, zejména Václava Budovce z Budova, kteří její podpis vyžadovali výměnou za podporu, kterou mu poskytli v konfliktu s jeho bratrem Matyášem. V něm málem Rudolf přišel o českou korunu, díky podpoře stavů se pouze vzdal Uher, Rakous a Moravy ve prospěch Matyáše, když s ním podepsal libeňský mír. Později Rudolf svého podpisu litoval a pokusil se toto své rozhodnutí zvrátit. Vpád vojsk jeho bratrance, pasovského biskupa Leopolda, do Prahy v roce 1611 urychlil Rudolfův pád. Rudolf byl nucen abdikovat a přenechat český trůn svému bratrovi Matyášovi.

Platnost Majestátu zrušil císař Ferdinand II. po porážce českého stavovského povstání v roce 1620, a to tak, že jej dal rozstřihnout a spálit jeho pečeť. V roce 1627 uzákonil v Čechách katolické náboženství jako jediné povolené.

 

Znění Majestátu

My Rudolf Druhý činíme tímto listem:

aby jak stav panský,rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli.

Dále týmž stavům konzistoř povolati ráčíme i arcibiskupa pražského dosazovati, i akademii pražskou v moc jejich dávati ráčíme, tak, aby si ji muži hodnými a učenými dosazovati mohli.

Jestliže by chtěli víceji chrámův nebo kostelův k boží službě aneb také školy pro vyučování mládeže vystavěti dáti a v tom poroučeti ráčíme, aby každá strana náboženství své volně prosazovala, kněžími svými se řídila a spravovala. Také města, městečka i sedlský lid nemá od svého náboženství odtiskován býti.

A proti tomu vejš dotčenému náboženství nic, takového, což by nejmenší překážku učiniti mohlo. Od náš, dědicův našich i budoucích králův českých příjmáno býti nemá.

Dán na Hradě Našem pražském léta páně 1609

 

__________________________

Beli_andjeo2

Středověká freska s bílým andělem v srbském klášteře Mileševo. Turci během svého panování umění jiných kultur neničili tak soustavně jako jezuité předchozí umění české reformace

 

Přepis jedné odpovědi v úvodní části rozhovoru:

 

Vy byste, pane Zacpale, vyčítal Marii Terezii ty územní ztráty? Nemyslíte si, i když za ceny tedy ztráty Slezska, Kladska, Marie Terezie, jak říká pan Cerman, vlastně celistvost českých zemí zachránila, protože kdyby se tenkrát nepostavila rakouská armáda na odpor, tak by Čechy patřily Bavorsku, Morava Slezsku, což byly jednoznačné požadavky kurfiřtů obou zemí?

 

ZZ: Já to Marii Terezii vůbec nevyčítám, nicméně o české země Marii Terezii nešlo, pro ni byla česká koruna šaškovskou čepicí, ale Marie Terezie také tyto války prohrávala kvůli své netoleranci a kvůli tomu, že spousta kvalifikovaných a iniciativních lidí musela prchat do jiných zemí včetně Pruska, které bylo tehdy pokročilejší ekonomicky a taky nábožensky tolerantnější.

 

 

Citace či bližší informace k uvedeným skutečnostem:

 

Jan Fiala – Temno, doba Koniášova, str. 150:

Na rozdíl od názoru Habsburků bylo podle Bedřicha II. pro úspěšnou politiku lhostejno, jestli byl panovník nábožensky založen či nikoli. Musel však mít ohled na široké vrstvy, aby neurážel jejich náboženský cit, bez ohledu na to, k jakému vyznání sám náleží. „V Prusku bydlí katolíci, luteráni, reformovaní, židé a mnohé jiné křesťanské sekty, žijí pokojně vedle sebe,“ napsal ve své Politické závěti (1752). „Kdyby dostal panovník… nápad dáti přednost některému náboženství, hned by se utvořily strany a propukly by velké boje. Potom by poznenáhlu začalo pronásledování. Konečně by příslušníci pronásledované strany opustili svou vlast a tisíce poddaných by obohatilo svou pílí naše sousedy a rozmnožilo jejich počet… Já jsem do jisté míry papežem luteránů a hlavou reformovaných… Jmenuji kazatele, od nichž žádám jen čistotu mravů a smířlivost… V Prusku jsou trpěny všechny křesťanské sekty. Každému, kdo chce roznítit občanskou válku, se hned zavřou ústa… Náboženskou nenávist mohu krotit jen tím, že hlásám všestrannou náboženskou umírněnost… připomínám jim stále, že jsou občany jednoho státu a že možno mít zrovna tak rád člověka v červených šatech jako člověka, který nosí šaty šedé.“

 

Jan Fiala – Temno, doba Koniášova, str. 151:

Větší spořádanost pruského státu, jeho vyšší kulturní úroveň a lepší zacházení s lidmi, nezůstaly před českými nevolníky utajeny a značně na ně zapůsobily.

 

_____________________________________

 

 

Přepis části rozhovoru:

 

Ivo Cerman: … Tady prostě byla dobrá křesťanská tradice, že se má k poddaným přistupovat mírně, že všechny tyhlety řekněme útisky nebo nějaké přemrštěné případy krutosti, tak jsou prostě špatné už z křesťanského hlediska. A na to se vlastně odvolávaly ty poddanské patenty, které se vydávaly v 17., 18. století.

 

Vy byste asi nesouhlasil, pane Zacpale, s tím, že během té vlády došlo ke zlepšení právních jistot poddaných?

 

Zdeněk Zacpal: Jenom maličkou vsuvku: to soustavné usmrcování evangelíků, které bylo navozeno některými dekrety Marie Terezie, to je ta křesťanská mírnost? A teďka k tomu druhému: Určitou úroveň právních jistot musí mít každý stát nebo každá velmoc, pokud má obstát mezi ostatními civilizovanými státy, velmocemi. Nikdy jsem neříkal, že vláda Marie Terezie byla ta nejhorší možná a připouštím, že v těch zemích, které mají suverenitu zaručenou, ty právní jistoty nemusí být vůbec žádné. To znamená, že připouštím, že například Uganda za Idiho Amina nebo Středoafrické císařství za Bokassy anebo Rovníková Guinea za Maciase Nguemy byly horší než vláda Marie Terezie, protože tam vůbec žádné právní jistoty neexistovaly, zatímco za Marie Terezie aspoň maličko.

 

Co to usmrcování evangelíků, pane Cermane, to asi nebyl opravdu akt nějakého křesťanského milosrdenství?

 

Ivo Cerman: No, já si myslím, že jaksi doby pronásledování evangelíků byly spíš před vládou Marie Terezie. Za její vlády tady byl teda jeden případ veřejného upálení židovského rabína z Nového Bydžova, který byl obviněn z toho, že nějak podněcoval křesťanské poddané ke konverzi k judaismu. To ale nebyl vysloveně případ, který by iniciovala Marie Terezie, ona se snažila takové případy spíš zmírňovat. Já teda myslím, že ona sice vysloveně nebyla nábožensky tolerantní, ale že by nějak vysloveně podněcovala nějaké zabíjení evangelíků, to bych teda neřek. Já nevím, jaké konkrétní případy máte na mysli.

 

Pane Zacpale, nějaký příklad?

 

Zdeněk Zacpal: Ano, ty dekrety se opakovaly, ohledně toho v osmnáctém století je dobře dokumentováno asi 45 případů a konkrétnější data najdete v knize od Evy Melmukové, kterou mám mimochodem tady s sebou

 

Pane Cermane, jsou to hodnověrné důkazy právě toho, že prostřednictvím dekretů Marie Terezie dejme tomu kázala usmrcování evangelíků?

 

Ivo Cerman: Ne, ty dekrety o pronásledování byly spíš z doby Karla VI, ne z její doby. Ona sama skutečně odpírala toleranci, to je pravda, ale že by vysloveně organizovala nějaké vraždění evangelíků nebo popravy, to myslím si, teda pravda není.

 

Zdeněk Zacpal: Za toho papaláše to dělají jeho podřízení, samozřejmě.

 

 

 

 

Citace či bližší informace k uvedeným skutečnostem:

 

Jan Fiala – Temno, doba Koniášova, str. 167-168:

[Na Chlumecku a Jičínsku se objevila zvláštní náboženská skupina, později nazvaná Izraelité.] Přestali plnit požadavky římské církve a zachovávali některé židovské zvyky a obřady. V roce 1747 však byli prozrazeni. Královéhradecký biskup po přísném vyšetřování, na němž se velmi činně podílel P. Antonín Koniáš, potvrdil, že jsou kacíři, a předal je světskému soudu. Zatímco nad evangelíky se soudy rozpakovaly vynášet hrdelní rozsudky, nebo je panovník změnil v tresty na svobodě, proti izraelitům bylo zakročeno se vší tvrdostí. Jejich vůdce, krejčí Jan Pita, z Chudeřic u Chlumce n. Cidlinou byl 18. prosince 1748 upálen v Hradci Králové. Stejný trest stihl o dva roky později v Praze i bydžovského rabína Mendla. Mečem sťati byli ovčák Václav Vacek, selka Marie Bourová a dva další příslušníci skupiny. Někteří odsouzení byli před popravou krutě zmučeni. Jan Pita se choval zatvrzele, rouhal se římské církvi a na hranici byl přivlečen zašitý v koženém pytli. P. Koniáš, který mu otravoval i poslední chvíle života, ho údajně přiměl k tomu, aby své názory odvolal a zemřel s církví smířen. Marii Bourové byly podle rozsudku před popravou ještě zlámány klouby. S obdivuhodnou statečností setrvala na svých názorech, odmítla odvolat a zemřela „v bludu“.

 

Tamtéž, str. 164-165:

A nebyly to jen pluky z Uher, kdo podobně šířil protestantské nebezpečí. Za slezských válek přicházeli vojáci z českých zemí do Pruska, odkud si při návratu přinášeli množství evangelických knih a vzpírali se tomu, aby je odevzdali. Proto byl 16. července 1763 vydán zvláštní patent, který nařizoval přísnou prohlídku vojáků na hranicích.

         Marie Terezie postupovala proti kacířství podobně jako její předchůdci. Patenty na jeho pronásledování však nevydala hned bezprostředně po svém nástupu na trůn. Až r. 1743 nařídila, aby byli na hranicích zadržováni evangelíci, vracející se do Čech (zvláště na Opočensko) k příbuzným. Schopní měli být odvedeni k vojsku, ostatní vykázáni ze země. Po zkušenostech z prvních slezských válek postupovala přísněji. 8. ledna 1748 nařídila obnovení všech patentů z doby Karla VI. a 27. srpna obnovila náboženskou komisi, v níž zasedal i arcibiskup Manderscheid, jehož vzala (na rozdíl od evangelíků) přes jeho zradu na milost. Komise měla rozhodovat ve sporech mezi světskou a církevní mocí a zajistit jejich spolupráci při potírání kacířství.

         Zásadní byl obšírný patent z 11. září 1749, který se zabýval příčinami nového rozmachu kacířství a shrnoval podle přechozích patentů zásady a prostředky boje proti němu. Nově upozorňoval na protestantské hosty v západočeských lázních (Karlových Varech, Teplicích) a zapovídal, aby rozšiřovali knihy „luterské, kalvínské, pietistické a husitské“. Vedle stanovení (či spíše zopakování) přísných trestů, včetně hrdelních, ukládal patent všem vrchnostem a úřadům přísný dozor nad poddanými a měšťany, zda zachovávají veškeré předpisy římského náboženství. Kdo byl podezřelý, měl být udán místodržitelství. Přísně sledována měla být účast dětí a mládeže na kázáních a náboženských cvičeních; kacířským rodičům měly být děti odebrány. Hospodářští úředníci měli každý měsíc podávat zprávu o stavu náboženství na panstvích vrchnostem a vrchnosti opět místodržitelství. Další patenty upravovaly podrobnosti. Například patent z 23. února 1753 zakazoval, aby kupci přiváželi ze zahraničí zboží balené do tištěných nebo rukopisných archů s evangelickými texty; takové obaly měly být zabavovány a spáleny.

         Časté opakování patentů svědčí o tom, že jejich účinnost nebyla valná; zápas evangelického podzemí s úřady pokračoval. Uplatnil se v něm nový prostředek, a to přesídlování usvědčených evangelíků do Sedmihradska, kde mohli veřejně vykonávat své náboženství. Karel VI. toto opatření začal používat proti evangelíkům z jiných držav, Marie Terezie je pak rozšířila i na české země. Kacíři byli odstraněni z Čech, panovnice však neztratila schopné poddané. Po sedmileté válce, v r. 1764 zaslali tito vyhnanci Sboru evangelických knížat dva pamětní spisy, v nichž líčili bídné poměry v Sedmihradsku a žádali o přímluvu, aby se mohli vrátit do vlasti. Marie Terezie však podobné přímluvy odmítla jako zasahování do své svrchovanosti. Její odpovědí bylo 15. června 1764 vydání dalšího patentu s dodatekem, aby se zostřil dozor na osoby, jež odpadly od římské víry, a aby byly přísnými tresty postihovány tajné schůzky evangelíků. Patent byl každoročně 15. září vyhlašován až do r. 1780.

 

Tamtéž, str. 149:

Nejhorší nevolnické poměry byly na některých církevních panstvích, např. na statcích benediktinského kláštera v Broumově v severovýchodních Čechách.

         Rovněž v zacházení s nevolníky pokračovaly staré zlořády a poměry se spíše horšily. Ze druhé poloviny 18. století se množí zprávy o násilném jednání vrchností, bití a jiném tělesném týrání nevolníků. K zvláště křiklavému případu došlo v l. 1768-1770 na dobříšském panství Colloredo-Mansfeldů, kde bylo několik poddaných ubito karabáčem k smrti. Jiní byli týráni na zvláštních mučidlech. Zmrskáno bylo i několik těhotných žen. Majitel panství násilně nutil poddané k neoprávněným robotám přes rozhodnutí vládní komise, aby jim poskytl některé úlevy. Tresty za takové počínání mu však byly prominuty a později, již po zrušení nevolnictví, musela vláda zakročit znovu. Podobné poměry byly na mnoha dalších panstvích. Názor nejvyššího českého kancléře Josefa Filipa Kinského, že poddanství je odvěký závazek rolníků a že český poddaný je od přírody líný a vzpurný, takže ho lze zkrotit jen tvrdou rukou, byl obecnějším názorem „českých“ feudálů.

Vláda Marie Terezie, bohužel, nepřinesla ještě konec temna. Nedotkla se příznivě evangelíků. Jejich pronásledování se nezmírnilo, naopak, zprvu ještě zesílilo, takže tato vláda byla považována za dobu jejich nejtěžšího útisku. Některé příklady projevů nejhlubšího temna uvedené v předchozích kapitolách pocházejí právě z této doby. Ostré příkazy Marie Terezie, která vydala proti evangelíkům snad více mandátů než Ferdinand II. a III. po Bílé hoře, bývají přičítány vlivu jejího zpovědníka, jezuity P. Ignáce Kampmüllera …

 

 

Eva Melmuková-Šašecí – Patent zvaný toleranční, str. 19:

V Uhrách panovala určitá, byť omezená tolerance „nekatolíků“. Vzhledem k zvláštní geografické poloze země, která se v průběhu věků stávala jednou habsburským, podruhé tureckým územím, zde nebylo možné postupovat v rekatolizaci stejně nekompromisně a systematicky jako v jiných habsburských zemích. Výsledkem byla možnost zákonné existence jak luterské (především v Horní zemi, tj. na území dnešního Slovenska), tak reformované církve, ovšem s podstatnými omezeními.

 

Tamtéž, str. 89-90:

Od roku 1751 se konaly už arcibiskupem Příchovským vzpomenuté misie k obrácení kacířů i na Poděbradsku. Misionář piarista Viktorín od Matky Milosti si vedl o své činnosti deník. V té době se z udání dověděl o bibli, kterou si v Opolanech uschoval soused Daneš. Delikvent byl přivázán ke koňskému ocasu a takto vláčen až na místo určení. Ve vězení pak zemřel.

 

Tamtéž, str. 90-91:

Nedaleko Zahrádek (ale tehdy už na Moravě) leží obec Radlice, v níž žila selka Voršila Koubová. Z prvního manželství měla tři, v šedesátých letech 18. století už dospívající děti. Po ovdovění se znovu provdala a porodila ještě dvě malé děti. V roce 1763 byla spolu se svým manželem, třemi staršími dětmi i mnoha dalšími příbuznými a sousedy zatčena a vyšetřována nejen kvůli nalezeným knihám, ale zejména pro svou činnost ve společenství tajných evangelíků. Jako jedna z vůdčích osobností tohoto společenství byla odsouzena kromě vyšetřovací vazby k ročním nuceným pracím při stavbě olomoucké pevnosti. Domů se vrátila v listopadu 1765. Manžela jí přímo z nucených prací odvedli k vojsku, doma jí čekaly dospělé děti, které byly odsouzeny k nuceným pracím jen na půl roku. Už za měsíc, před Vánocemi 1765, podlehla Voršila následkům věznění.

 

Tamtéž, str. 91:

Jistý Donát, kovář v Hořatvi, odveden byl do Prahy do vězení a tam jeden nad jiné hrubý misionář tak silně mu hlavou o stěžeje dveří tloukl, že mu krev z nosu a úst vystříkla. Na to mu hořatevský soused Kubíček, maje lítost s nebohým trpitelem, pět měřic polí daroval. V dobách těch mnozí všecko opustili a do ciziny, zvlášť do Pruska se utekli.

 

Tamtéž, str. 109:

V Radimi u Skutče žil mlynář Jan Čejka, který sloužil ostatním souvěrcům jako neordinovaný kazatel. V roce 1750 byl v Kněždubu na Moravském Slovácku dopaden a zatčen. Pražský apelační soud jej odsoudil k jednoročnímu dílu v železech a okovech. Stejně jako on působil jeho syn Josef, zatčený roku 1752. Při vyšetřování byl usvědčen, že nejenže sloužil jako kolportér knih z Uher až na Litomyšlsko a Skutečsko, ale že i vysluhoval večeři Páně. Teprve 15. května 1755 po dlouhé vazbě byl odsouzen do káznice v Praze, kde pravděpodobně roku 1762 zemřel.

 

Tamtéž, str. 111:

Nelze v této souvislosti nepřipomenout postoj hlubokého lidského porozumění z druhé strany. Římskokatolický farář Ludvík Reš v Novém Městě na Moravě zřejmě pochopil, že cesta násilí není právě tím nejlepším řešením. Musel se však 25. listopadu 1747 zodpovídat před konsistoří ze své mírnosti: že není dost důsledný a přísný ve vyhledávání kacířských knih. Po výslechu byl uvězněn ve Vyškově, kde také 9. února 1750 zemřel.

 

Tamtéž, str. 119:

Hořanský byl vyslýchán po tragických událostech, které se odehrály v Růžďce, v pondělí 9. června 1777. V neděli 8. června se totiž sešli evangelíci, tentokrát na dvoře jednoho souseda, k veřejnému bohoslužebnému shromáždění v tak velikém počtu, že to vyvolalo prudkou odezvu. Byli vysláni vojáci, aby „svůdce“ zatkli. Očitý svědek událostí Jiří Zmetka o tom vypráví: „Když ti Antikristovi nelidští holomci Pavla Hořanského vzali, tedy popadše jej v loži na hůře za nohy, vlékli jej dolů hlavou z chalupy jeho až k potoku, nějakých sto kroků. Takovým tyranským s tímto písmákem nakládáním a jeho hlavy se o kamení tlučením dír v hlavě mu nadělali, bolest nemalá jemu způsobena byvší, on křičel a na retu (pomoc) volal. Pročež dědina se zbouřila, lid byv k němu milosrdenstvím hnut se sběhl, jedni druhých k bránění Hořanského vzbuzovali, místo zbraně kůlama se zaopatřili, za těmi vzatými třemi bratry a pravdy evangelické násilníky se brali, a dohonivše je na Hořanského lúce, chtěli jim je brát. Načež ti vojáci, myslivci a písaři začali do lidí pálit a skutečně prostřelili Štěpána Kapitána do břicha, až mu střeva za ňadra vyšla. Jiřího Čaníka do levého boku pod srdce do žebra a Václava Žambocha zrovna do srdce, takže v tom okamžení po něm bylo, ježto ti dva živý byli a mluvili, dokud domů na desce zaneseni nebyli. Krom těch tří mužů byla zastřelena Kateřina, dcera Ondry Hořanského a Manželka Jana Čaníka, poněvadž prý volala: ,Pojďte a braňte se! Já strýce vzít nedám.´ “

 

Horatev.kostel.0621.end.150Interiér toleranční modlitebny v Hořátvi na Nymbursku z roku 1782, postavené ihned po vydání tzv. Tolerančního patentu Josefem II. Modlitebny dlouho nesměly mít zvony, ba ani přímý vchod z ulice a evangelíci ještě dlouho nebyli zproštěni povinnosti podílet se na financování provozu římskokatolické církve

 

____________________________

 

K obsahu následující pasáže:

Koneckonců třeba historik Jiří Hrbek z Akademie věd poukazuje na to, že bez těch školských reforem, které se tedy netýkaly jenom školní docházky, ale třeba i univerzitního vzdělání a potom bez zrušení poddanství Josefem II by vlastně ani neproběhlo národní obrození. Co Vy na to, pane Zacpale?

 

ZZ: A co ta hustá síť partikulárních škol, které existovaly před Bílou horou? A co ten, dejme tomu moderními slovy citační index? Mohli u nás působit takoví velikáni jako Komenský anebo Kepler před Bílou horou? A ten taky přednášel, díky panu Bacháčkovi, na univerzitě, zatímco potom nemáme hvězdná jména. I když nepopírám, některé specialisty, úzké specialisty u nás máme, i za těch dob, kdy jezuité vzali vládu do ruky.

 

a také na dotaz účastníka debaty, pana Jiřího Janečka, který se táže na: http://www.pedagogicke.info/2019/03/pro-proti-zaslouzi-si-marie-terezie.html

„Prekladatel a nordista je expert na skolstvi, nebo na Habsburgy?“

 

Autor těchto řádků a jeden z účastníků duelu ke své (ne)kompetenci se vyjadřovat ke kulturním poměrům a úrovni školství a vědy za vlády Marie Terezie (1740-1780), odpovídá:

Vystudoval jsem nordistiku, ta kromě dějin příslušné literatury zahrnovala také „Dějiny severských zemí“, které přednášel profesor Miroslav Hroch.

Zatímco Sever se nacházel do reformace spíše na periferii Evropy, teprve následující renesanční a ještě více barokní období je tam zváno obdobím vědy. Byť v těchto jednotlivých zemích čítala tamní populace spíše jen stovky tisíc než miliony lidí, právě tam doba renesance, ale ještě více baroka zrodila hvězdné osobnosti jako hvězdáře Tychona Braheho (1546-1601), hvězdáře a fyzika Ole Rømera (1644-1710), tvůrce zoologického a botanického názvosloví Carla Linného (1707-1778), fyzika Anderse Celsia (1701-1744), dramatika Ludviga Holberga (1684-1754), jehož komedie se stále hrají a který již tenkrát uváděl do Dánska filosofii britských empiristů (něco tak troufalého by u nás ještě i mnohem později bylo nemožné!).

Ve Skandinávii také probíhal sběr balad a lidové slovesnosti již od 16. století a zejména v 17. století. (U nás byla tato tradice, započatá Komenským, přerušena a ve srovnatelně velké míře se lidová slovesnost a balady sbíraly až v průběhu 19. století. Žádnou takovou osobnost Češi nemají, ty by ostatně se ve stísněných poměrech, habsburskými a jezuitskými agenty profízlované společnosti 17. a 18. století vůbec vyskytnout, natož vyrůst a prosadit nemohly.

Zatímco u nás byla doba nesvobody myšlenkového a duchovního temna, jinde měly nezávislé aktivity a svobodné myšlení větší prostor.

Nemluvím vůbec o směrodatných protestantských zemích jako Anglie, Skotsko, Nizozemí. Pro pouhý výčet významných vynálezů, inovací umělců, a originálních myslitelů oné doby by internetové stránky sotva stačily.

Nezávislí lidé měli během barokního období větší prostor i v některých zemích katolických: nejen ve Francii, Polsku, ale i v Neapolském království.

I v těch zemích, které někteří lidé stále nahlížejí skrz prsty jako zaostalé nebo méně vyspělé, se vyskytly nekatolické originální osobnosti, například v Srbsku myslitel Dositej Obradović (1742-1811) anebo na Slovensku Matej Bel (1684-1749), které by bývaly u nás neměly šanci.

Výše zmíněné doplňuji charakteristikou stavu české literatury v 18. století z pera největšího českého kritika F. X. Šaldy (1867-1937) Ve své stati Moderní literatura česká píše o době temna následující: V osmnáctém věku ovšem již renesance do české literatury nevnikla: nebylo již tehdy české literatury. Válkou třicetiletou byly Čechy obráceny v ledovou poušť, a co zde živořilo, byla jen chudá zakrslá kleč nejnižšího a nejbědnějšího katolicismu jezuitského.

_____________________________________

 

K někdejšímu právnímu systému v Českých zemích:

 

ZZ: … A ještě co se týče toho právního systému bych připomněl, že u nás bylo vlastně zvykové právo, Common Law, takže u nás se právo vlastně na těch univerzitách moc nestudovalo, protože u nás byl ten systém jako v anglosaských zemích je povětšině dnes a jaký byl taky ještě trošku déle v Polsku a ještě déle v Maďarsku. U nás ho zrušili právě Habsburkové 1627. O tom jsem také psal v článku o Viktorinu Korneliovi ze Všehrd, o českém humanistovi, předbělohorském.

 

Komentář autora:

Právní systém, založený na předchozích precedentech, je méně náchylný ke zneužití moci vládcovou libovůli, neboť lidé mají konkrétní soudní řešení a případy lépe zažité, a to v dlouhém historickém období. Tento systém zlikvidovala habsburská moc za Ferdinanda II. po Bílé hoře v roce 1627, ostatně jako téměř všechno dobré a pozoruhodné, co vzniklo u nás. O Všehrdovi napsal autor články:

Zdeněk Zacpal – Užitečné se neliší od slušného: Viktorin Kornelius ze Všehrd podal před půl tisíciletím pronikavou analýzu zvykového práva. Vyšlo 30. dubna 2011 v MF DNES, Kavárna, str. 40, Esej, viz též tyto stránky autora

Zdeněk Zacpal – Viktorin Kornel ze Všehrd stále aktuální? Článek ve sborníku odborných statí: Památník 1868 – 2018 Všehrd, Spolek českých právníků Všehrd, Praha, únor 2018, ISBN 978-80-85305-52-4, str. 11-16

Oba tyto zmíněné články jsou zavěšeny na těchto stránkách autora

 

O Všehrdovi dále autor napsal hesla do Wikipedie anglické:

https://en.wikipedia.org/wiki/Viktorin_Kornel_of_V%C5%A1ehrdy

 

i francouzské:

https://fr.wikipedia.org/wiki/Viktorin_Kornel_de_V%C5%A1ehrdy

 

 

Ústřední dílo Viktorina Kornela ze Všehrd

M. Viktorina ze Všehrd – O právích země české knihy devatery; vydání nové, kteréž upravil a přídavky opatřil Dr. Hermenegild Jireček, v Praze nákladem spolku českých právníků „Všehrd“ 1874 [Všehrd, PD] se dá najít v Národní knihovně v Praze (Klementinum)

I na stránkách knihovny Oxfordské univerzity pod odkazem:

https://archive.org/details/mviktorinazeveh00vegoog

Book digitized by Google from the library of Oxford University and uploaded to the Internet Archive by user tpb.

__________________________________________

 

Přepis závěru rozhovoru:

 

Ale viděl byste tedy zásadní negativa, tedy na vládě Habsburků v Čechách, navzdory tomu, co bylo řečeno: celistvost a třeba i ochrana před tureckým nebezpečím a tak dále.

ZZ: Turci byli v některých ohledech tolerantější, například v náboženském ohledu, a kromě toho, nepopírám jejich špatné stránky, ale některá města na Balkáně, byla ve starých dobách, nemyslím tím už konec 19. století, ale ve starých dobách kvetla více.

 

Poslední shrnující komentář Ivo Cermana

 

IC: Já myslím, že to lichotivé srovnání Pruska nebo Osmanské říše je historicky vysloveně mimo, musím říct, jo? Protože když tady zaznělo to nahánění statisíců poddaných do válek, tak to je něco, co dělalo Prusko právě, to byl vysloveně vojenský stát. A o toleranci v Osmanské říši by se dalo s úspěchem pochybovat.

 

 

Citace či bližší informace k uvedeným skutečnostem:

 

Ohledně rozkvětu některých Balkánských měst a krajů, jejichž obyvatelé si, na rozdíl od českých zemích pod pozdějšími Habsburky, mohli za Turků uchovat svou víru, odkazuji na historické populační statistiky. Čtenář si dnes může také mnohá tamní místa a města osobně projít. Ne všechna byla tak zdecimovaná jako téměř všechna u nás po Bílé hoře. I staré středověké umění se na Balkáně do značné míry dochovalo, na rozdíl od umění české reformace, které bylo systematicky a téměř kompletně zničeno zejména jezuity.

 

 

https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_the_Jews_in_Turkey

The number of native Jews was soon bolstered by small groups of Ashkenazi Jews that immigrated to the Ottoman Empire between 1421 and 1453.[13] Among these new Ashkenazi immigrants was Rabbi Yitzhak Sarfati, a German-born Jew of French descent[15] (Hebrewצרפתי – Sarfati, meaning: „French“), who became the Chief Rabbi of Edirne and wrote a letter inviting the European Jewry to settle in the Ottoman Empire, in which he stated that: „Turkey is a land wherein nothing is lacking“ and asking: „Is it not better for you to live under Muslims than under Christians?“[15][16]

The greatest influx of Jews into Asia Minor and the Ottoman Empire, occurred during the reign of Mehmed the Conquerors‚s successor, Beyazid II (1481–1512), after the expulsion of the Jews from Spain, PortugalSouth Italy and Sicily. The Sultan issued a formal invitation to Jews expelled from Spain and Portugal and they started arriving in the empire in great numbers.

A key moment in Judeo-Turkic relations occurred in 1492, when more than 40,000 Spanish Jews fled the Spanish Inquisition, a small part to the Ottoman Empire.[17] At that point in time, Constantinople‚s population was a mere 70,000 due to the various sieges of the city during the Crusades and the so-called Black Death of the 14th century, so this historical event was also significant for repopulation of the city. These Sephardic Jews settled in Constantinople as well as Salonika.

The Jews satisfied various needs in the Ottoman Empire: the Muslim Turks were largely uninterested in business enterprises and accordingly left commercial occupations to members of minority religions. They also distrusted the Christian subjects whose countries had only recently been conquered by the Ottomans and therefore it was natural to prefer Jewish subjects to which this consideration did not apply.[18]

The Sephardi Jews were allowed to settle in the wealthier cities of the empire, especially in the European provinces (cities such as: ConstantinopleSarajevoSalonicaAdrianople and Nicopolis), Western and Northern Anatolia (BursaAydınTokatand Amasya), but also in the Mediterranean coastal regions (for example: JerusalemSafedDamascusEgypt). Izmir was not settled by Spanish Jews until later. The Jewish population at Jerusalem increased from 70 families in 1488 to 1,500 at the beginning of the 16th century. That of Safed increased from 300 to 2,000 families and almost surpassed Jerusalem in importance. Damascus had a Sephardic congregation of 500 families. Constantinople had a Jewish community of 30,000 individuals with 44 synagogues. Bayezid allowed the Jews to live on the banks of the Golden Horn. Egypt, especially Cairo, received a large number of the exiles, who soon out-numbered the native Jews. Gradually, the chief center of the Sephardic Jews became Salonica, where the Spanish Jews soon outnumbered their co-religionists of other nationalities and, at one time, the original native inhabitants.

Although the status of the Jews in the Ottoman Empire may have often been exaggerated,[19] it is undeniable that they enjoyed tolerance. Under the millet system they were organized as a community on the basis of religion, alongside the other millets (e.g. Orthodox milletArmenian millet, etc.). In the framework of the millet they had a considerable amount of administrative autonomy and were represented by the Hakham Bashi, the Chief Rabbi. There were no restrictions in the professions Jews could practice analogous to those common in Western Christian countries.[20] There were restrictions in the areas Jews could live or work, but such restrictions were imposed on Ottoman subjects of other religions as well.[18] Like all non-Muslims, Jews had to pay the harac („head tax“) and faced other restrictions in clothing, horse riding, army service etc., but they could occasionally be waived or circumvented.[21]

Jewish leader Abraham Camondo‚s silver Torah case, Constantinople, 1860 – Musée d’Art et d’Histoire du Judaïsme

Jews who reached high positions in the Ottoman court and administration include Mehmed II‚s minister of Finance („defterdar“) Hekim Yakup dumlupinar (dumlu) Pasa, his Portuguese physician Moses HamonMurad II‚s physician Ishak Pasha and Abraham de Castro, the master of the mint in Egypt.

During the Classical Ottoman period (1300–1600), the Jews, together with most other communities of the empire, enjoyed a certain level of prosperity. Compared with other Ottoman subjects, they were the predominant power in commerce and trade as well in diplomacy and other high offices. In the 16th century especially, the Jews were the most prominent under the millets, the apogee of Jewish influence could arguably be the appointment of Joseph Nasi to Sanjak-bey (governor, a rank usually only bestowed upon Muslims) of the island of Naxos.[22] Also in the first half of the 17th century the Jews were distinct in winning Tax farms, Haim Gerber describes it as: “My impression is that no pressure existed, that it was merely performαnce that counted.“[23]

Friction between Jews and Turks was less common than in the Arab territories. Some examples: During the reign of Murad IV (1623–40), the Jews of Jerusalem were persecuted by an Arab who had purchased the governorship of that city from the governor of the province.[citation needed] In 1660 or 1662, under Mehmet IV (1649–87), the city of Safed, with a substantial Jewish community, was destroyed by Arabs.[24][25][26]

An additional problem was the lack of unity among the Jews themselves. They had come to the Ottoman Empire from many lands, bringing with them their own customs and opinions, to which they clung tenaciously, and had founded separate congregations. Another tremendous upheaval was caused when Sabbatai Zevi proclaimed to be the Messiah. He was eventually caught by the Ottoman authorities and when given the choice between death and conversion, he opted for the latter. His remaining disciples converted to Islam too. Their descendants are today known as Donmeh.

The history of the Jews in Turkey in the 18th and 19th century is principally a chronicle of decline in influence and power; they lost their influential positions in trade mainly to the Greeks, who were able to „capitalize on their religio-cultural ties with the West and their trading diaspora“.[23] An exception to this theme is that of Daniel de Fonseca, who was chief court physician and played a certain political role. He is mentioned by Voltaire, who speaks of him as an acquaintance whom he esteemed highly. Fonseca was involved in negotiations with Charles XII of Sweden.

Ottoman Jews held a variety of views on the role of Jews in the Ottoman Empire, from loyal Ottomanism to Zionism.[27] Emanuel Karasu of Salonika, for example, was a founding member of the Young Turks, and believed that the Jews of the Empire should be Turks first, and Jews second.

As mentioned before, the overwhelming majority of the Ottoman Jews lived in the European-provinces of the Empire. As the Empire declined however, the Jews of these region found themselves under Christian rule. The Bosnian Jews for example came under Austro-Hungarian rule after the occupation of the region in 1878, the independence of GreeceBulgaria and Serbia further lowered the number of Jews within the borders of the Ottoman Empire.

The Jewish population of Ottoman Empire had reached nearly 200,000 at the start of the 20th century.[28] The territories lost between 1829 and 1913 to the new Christian Balkan states significantly lowered this number.

The troubled history of Turkey during the 20th century and the process of transforming the old Ottoman Empire into a nationalist secular state nation state after 1923, however, had a negative effect on the size of all remaining minorities, including the Jews.

After 1933, a new law put into effect in Nazi Germany for mandatory retirement of officials from non-Aryan race. Thus, the law required all the Jewish scientists in Germany to be fired. Unemployed scientists led by Albert Einstein formed an association in Switzerland. Professor Schwartz, the general secretary of the association, met with the Turkish Minister of Education in order to provide jobs for 34 Jewish scientists in Turkish universities especially in Istanbul University.[29]

 

Dag Herbjørnsrud – The real Battle of Vienna:

… The other side of the Battle of Vienna was multi-religious as well. The Ottomans, led by the Sunni Muslim Sultan Mehmed IV (1642-93), were allied with the Roman Catholic Sun King of France, Louis XIV (1638-1715). The Ottomans and the French agreed to a formal alliance in the early 1530s, which remained unbroken until Napoleon briefly invaded Egypt a quarter of a millennium later. The Franco-Ottoman alliance is the longest-lasting peace agreement in the history of France.

Louis XIV was a Roman Catholic just like the rulers of the Habsburg Empire in Vienna. That did not, however, make them natural allies, for Louis XIV desired to be Europe’s most powerful Christian monarch. He used the Battle of Vienna to increase his standing. When the Ottomans closed in on Vienna, France bound up Habsburg forces by sending troops to their western front. No wonder the Sun King’s enemies nicknamed him ‘The Most Christian Turk’.

Already in 1679 Louis XIV had tried in vain to persuade the Ottomans to support the Magyar Rebellion against the Habsburg Empire in Vienna. The figure that triggered the revolt was the Lutheran Protestant and aristocrat Emeric Thököly (1657-1705). Opposing the Counter-Reformation suppression of Protestants by the Catholic Habsburgers, Thököly received support from the Sun King to start the war against Vienna in 1678, building on the Magyar Rebellion and the peasant kuruc uprisings of the early 1670s.

To further his cause, the Lutheran Thököly allied with the sultan Mehmed IV in Constantinople, and in November 1682 he was named the king of Upper Hungary (today, mostly Slovakia). This became a vassal state under the Ottomans – paying tribute to the sultan to receive the religious freedom for the Protestants that the Papal states would not grant. Thököly and his soldiers were at the Battle of Vienna fighting for the Ottomans alongside the other Ottoman-Christian vassal states, Wallachia and Moldova – both Eastern Orthodox monarchies in today’s Romania. Though Thököly and his Protestants were on the losing side, the sultan gave him the title of count and several estates in Galata, in today’s Turkey, where he settled with his wife.

 

The Protestant countries would have gladly seen the Holy Roman Empire fall to the Ottomans

 

Thököly was but one of several Christian leaders who sought support from the sultan in Constantinople. Another is the Cossack Petro Doroshenko (1627-98), who led the Cossack Hetmanate, a state in central Ukraine, and fought the Polish in the 1660s with the help of Crimean Tatars. In March 1669, the Cossack Council of Kursun approved Doroshenko’s proposal to make an alliance with the Ottomans in order to stand up to Polish and Russian incursions.

In western Europe, new Protestant states, formed after the Reformation of the early 16th century, often had high hopes for help from the Ottoman Muslims against the Pope and the Catholic powers of Spain and Vienna. Take the Netherlands’ William I of Orange (1533-84), the ‘Father of the Fatherland’, who in 1566 sent an envoy to Sultan Suleiman the Magnificent requesting aid in his struggle against the Spanish suppression of Protestant subjects.

 

 

http://www.militaria.cz/cz/clanky/miscellanea/branna-povinnost-v-ceskych-zemich.html

Námezdné vojsko přetrvává až do druhé poloviny 18. století. Povinnost postavit vojsko anebo zaplatit potřebnou částku koruně připadá stále stavům. Stálé vojsko zavádí teprve Marie Terezie po zkušenostech z válek s Prusy. Nařizuje konskripci rekrutů (soupis všech mladíků dospívajících do věku branné povinnosti) a ustanovuje doplňovací okresy. Výběr rekrutů provádí vrchnost; vojenská služba je prakticky doživotní, avšak týká se jen selských a řemeslnických vrstev obyvatelstva. Vyšší stavové, duchovní, měš»ané a někteří další jsou osvobozeni. Odvedenci se ovšem mohou vykoupit. Roku 1781 vychází nový branný zákon, který upravuje zásady konskripce. Kromě toho je vojsko stále ještě doplňováno verbováním.

Další změnu přinášejí napoleonské války, jejichž vliv na organizování a výcvik rakouského vojska je obrovský. Tak presenční služba je zkrácena na 14 let (pro Čechy, Němce a Poláky – 1802), dalších 13 let je nutno odsloužit v zeměbraně. Tyroláci a Italové slouží 8 let bez povinnosti služby v zeměbraně. Maďaři až do roku 1840 slouží vlastně doživotně. Roku 1845 je služební doba snížena v dědičných zemích rakouských na 8 let, přičemž inteligence a šlechta slouží pouze dobrovolně. Toto osvobození šlechty a jiných stavů od vojenské povinnosti je zrušeno roku 1852. Presenční doba je stanovena pro občany celé monarchie jednotně na 8 let plus 2 roky rezervní služby (místo bývalé domobrany). Po neš»astných válkách s Itálií (Rakousko po prohraných válkách v rozporu se zdravým rozumem vždy začalo na armádě šetřit – ostatně i po válkách vyhraných), je tato služební doba ještě zkracována – vojáci jsou po 1—1,5letém výcviku propuštěni na dovolenou; a to více než třetina armády. (Zatímco Prusko mělo všeobecnou brannou povinnost s 3letou presenční službou již od napoleonských válek.) Nedostatky ve výcviku, stejně jako všeobecná zaostalost armády se neblaze projevily ve válce roku 1866. Po prohrané válce byl téhož roku vydán nový branný zákon, který zaváděl 3letou presenční službu (u námořnictva 4letou). Znovu byla zřízena zeměbrana (rezerva vojska tvořená vojáky starších ročníků) a posléze domobrana (nesloužící a neslouživší branci od 19—42 roků). Tak se zeměbrana stala zvláštním záložním vojskem. Po dlouhém období míru bylo uvažováno o zkrácení vojenské služby na 2 roky, ale další vývoj přerušila 1. světová války.

 

 

____________________________________

 

Prameny citací:

 

Eva Melmuková-Šašecí – Patent zvaný toleranční, Verbum, Neratovice, 2013, ISBN 978-80-903920-4-5 (Marie Terezie vládla v letech 1740-1780)

 

Jan Fiala – Temno, doba Koniášova, Eman, Benešov, 2001, ISBN 80-86211-20-7

 

Dag Herbjørnsrud – The real Battle of Vienna: In 1683 an Ottoman siege was repelled from the walls of Vienna. But it was far from a fight between Islam and Christendom

https://aeon.co/essays/the-battle-of-vienna-was-not-a-fight-between-cross-and-crescent

 

https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_the_Jews_in_Turkey

 

http://www.militaria.cz/cz/clanky/miscellanea/branna-povinnost-v-ceskych-zemich.html