Co by tomu říkal – AD: Václav Havel 2

 

Polemika s článkem Marka Švehly Co by tomu říkal: Rozpaky nad státní tryznou za Václava Havla budou brzy zapomenuty, Respekt 51 / 2011, strana 14-15, Komentáře

 

Respekt 2 / 2012 (9.-15.1), str 7, Dopisy

 

 

Tvrzení, že Havlovi „dva předchůdci za první republiky“, tedy T. G. Masaryk a Beneš, si po nástupu do funkce prezidentů nechávali sloužit slavnostní římskokatolickou mši Te Deum, není pravdivé. Přesvědčený protestant Masaryk ani volnomyšlenkář Beneš ve skutečnosti (stejně jako Václav Klaus) odmítali spojování státních obřadů s obřady jakékoli církve.

Marek Švehla má ovšem spíše než Petr Uhl a mnozí další pravdu v tom, že „Havlovi nebyl katolický obřad tak cizí“. Václav Havel si při svých nástupech do funkce prezidenta po vzoru tradic Rakouska-Uherska, Háchy a Gottwalda nechával vysluhovat u svatého Víta Te Deum samotným kardinálem. Dokonce i na „husovské“ konferenci ve Vatikánu v roce 1999 pomáhal řešit především problémy římskokatolické církve, zatímco jména současných nekatolických církví se v projevu neobtěžoval ani zmínit.

Václavu Havlovi nelze vytýkat formu jeho vlastního pohřbu. Spíše to, že se svým celkovým působením přičinil o částečnou likvidaci i v dnešním světě vzácných laických a svobodomyslných tradic první republiky. Neuvědomoval si, jak velký podíl národa (jak výmluvně nasvědčují i výsledky nedávného sčítání lidu, slabá účast na oslavách sv. Václava, ale vyprodané koncerty Daniela Landy) se s Vatikánem a jeho náhledy na české dějiny neztotožňuje. Nepochopil, jak mocnými kulturními fermenty byly česká reformace a národní obrození. Přehlížel tradice a hrdiny boje proti ne-sovětským uchvatitelům této země. Jeho jednostranné přístupy k porozumění ani k překonání odcizení a přehrad mezi různými lidmi, skupinami nebo duchovními proudy moc nepřispěly.

 

Leonid Iljič BREŽNĚV - Gustáv HUSÁK - polibek, politik

11_RTXG0KO

 

Zdeněk Zacpal, překladatel

 

___________________________________________________

 

Poznámky a citace:

 

Tvrzení, že Havlovi „dva předchůdci za první republiky“, tedy T. G. Masaryk a Beneš, si po nástupu do funkce prezidentů nechávali sloužit slavnostní římskokatolickou mši Te Deum, není pravdivé. Přesvědčený protestant Masaryk ani volnomyšlenkář Beneš ve skutečnosti (stejně jako Václav Klaus) odmítali spojování státních obřadů s obřady jakékoli církve.

Primární zdroj: Jiří Nolč – Čeští a slovenští prezidenti, LP Books, a.s., Brno 2005

Část 2: Naši prezidenti v otázkách a odpovědích, Otázka č. 9, str. 44:

Kteří prezidenti měli slavnostní mši Te deum laudamus v chrámu sv. Víta na Hradě pražském?

Odpověď: Byli to tři prezidenti – Emil Hácha v r. 1938, Klement Gottwald v r. 1948 a Václav Havel v r. 1989.

 

Tuto skutečnost jsem si dále ověřoval v originálech prováděcích instrukcí k organizaci a zajištění prezidentských voleb, které se nacházejí v Archívu Pražského hradu mj. pod:

Č.j.: P 609 / 37 a Č.j.: 3253 / 317 / 11 – S / 27

 

Dále v: Obrázková zpráva o volbě prezidenta republiky, Státní nakladatelství v Praze, 1934

 

Dále v Lidových novinách a v Českých listech (orgánu tehdejší Lidové strany)

 

Dále u Pavla Kosatíka a v záznamu vysílání Českého rozhlasu

 

 

 

Přesvědčený protestant Masaryk ani volnomyšlenkář Beneš ve skutečnosti (stejně jako Václav Klaus) odmítali spojování státních obřadů s obřady jakékoli církve.

Teprve po skončení oficiálního pohřebního průvodu se na hřbitově v Lánech evangelický farář prostým způsobem pomodlil na hrobě TGM Otče náš.

Po roce 1989 z velké části díky vlivu Václava Havla se povinně vyvěšovaly se vyvěšovaly smuteční vlajky na veřejné budovy kvůli zesnulému římskému papeži, římskokatoličtí kněží již žehnají veřejným stavbám, obecním praporům, hasičským stříkačkám za účasti premiéra (dne 18.12.2007) a dokonce i bojovému praporu Hradní stráže (dne 5.12.2007).

 

 

 

… Přesvědčený protestant Masaryk …

To je jasné z velkolepého závěru jeho pozdního textu „Světová revoluce“

 

 

 

Václav Havel si při svých nástupech do funkce prezidenta po vzoru tradic Rakouska-Uherska, Háchy a Gottwalda nechával vysluhovat u svatého Víta Te Deum samotným kardinálem.

Václav Havel na rozdíl od prvorepublikových prezidentů zasloužil se o obnovení některých obyčejů, spojených spíše s tzv. druhou republikou Rudolfa Berana a Emila Háchy (1938-39). Stát se opět začal napojovat na Římskokatolickou církev a den kultu kultu „svatého“ Václava byl vyhlášen dnem české státnosti.

 

Práce o tzv. Druhé republice a tehdejším odvržení tradic První republiky: Jan Rataj (VŠE): O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938 – 1939, Knihkupectví Karolinum, Celetná 20, Praha 1, Praha 1997.

 

 

 

Dokonce i na „husovské“ konferenci ve Vatikánu v roce 1999 pomáhal řešit především problémy římskokatolické církve, zatímco jména současných nekatolických církví se v projevu neobtěžoval ani zmínit.

Jan Hus ve Vatikánu, Historický ústav, Praha, 2000, ISBN 80-7286-007-0 str. 114-117 (17. 12. 1999)

 

 

Spíše to, že se svým celkovým působením přičinil o částečnou likvidaci i v dnešním světě vzácných laických a svobodomyslných tradic První republiky.

Někdy se jedná i o likvidaci doslovnou – například odstranění pomníku Jana Želivského z Karlova náměstí anebo likvidace dřívější stálé výstavy o české reformaci a předbělohorské době z letohrádku Hvězda.

 

mnohokrát probíraný fakt, proti spojování též nově argumentuje článek: Vladimír Bíba – Smlouva s Vatikánem je zbytečná, srpen 2007

http://www.apologet.cz/?q=articles/category/20-cirkev-a-politika/id/68-smlouva-s-vatikanem-je-zbytecna

 

Kéž by dnes na Blízkém východě byl skutečně laický stát – ne jako ČR nyní, ale jako Francie nebo alespoň Turecko!

 

Na FFUK jsme jako studenti filosofie počátkem 90. let namísto komunistických skript nám byla předepsána ne nezávislá literatura, ale „Úvod do křesťanství“ v podání jakéhosi Josefa Ratzingera a „Úvod do filosofie“ rakouského teologa vedoucího tamního kněžského semináře Anzenbachera. To je ta svobodná společnost?! Musí v ní i člověk ze starého nekatolického rodu tu všechnu vatikánskou propagandu číst?! Kdybychom bývali raději mohli studovat třebas texty pro britské studenty filosofie! Autor si je musel pořídit sám a studovat je ve svém volném čase, aby alespoň trochu vyvážil onu polistopadovou účelovou indoktrinaci.

 

Viz níže Václav Pavlíček

 

 

 

Neuvědomoval si, jak velký podíl národa (jak výmluvně nasvědčují i výsledky nedávného sčítání lidu, slabá účast na oslavách sv. Václava, ale vyprodané koncerty Daniela Landy) se s Vatikánem a jeho náhledy na české dějiny neztotožňuje.

Připomínám, že desítky tisíc aktivistů – třebas signatáři petic jako „Katedrálu všem!“ mnoha petic proti obnovování tzv. Mariánského sloupu ap. bývají dnes v médiích často přehlíženi. Landovy koncerty s příznačným názvem „Vozová hradba“ [husitů]

 

Václav Pavlíček – O české státnosti: Úvahy a polemiky – 3. Demokratický a laický stát, 544 str.; Nakladatelství Karolinum UK, ISBN 978-80-246-1642-1; citované stati:

28. říjen a česká státní idea – str. 27-31

Dezintegrace a integrace v postsocialistických zemích – str. 234-244

Václav Pavlíček – 28. říjen a česká státní idea – str. 28-30:

Další vývoj tyto pozůstatky vztahující se k idejím a hodnotám československého státu v ČR ještě více zredukoval. Mnohé symboly české státnosti v současné době směřují ke zcela odlišným hodnotám. Ačkoliv se Česká republika (na rozdíl od Slovenska) ve své Ústavě hlásí ke státnosti československé, ukazuje jak činnost zákonodárná (zákon o státních svátcích), tak i některé individuální projevy a akty (vztah k některým skupinám československého protinacistického odboje, pojmenování vojenské jednotky po Valdštejnovi), že ČR i ve vystoupeních svých reprezentantů zdůrazňuje jiné hodnoty než předválečné Československo, zejména pokud jde o politický odkaz husitství a české reformace. Nejde jen o signifikantní jednotlivosti, ale o trvající a sílící trend stále více protikladný hodnotám vloženým do základů naší státnosti Masarykem a Benešem. …

            Zákon č. 245/2000 o státních svátcích sice ponechal 28. říjen jako svátek připomínající vznik samostatného československého státu, nespojuje jej však již s obnovením české státnosti.

V souladu s idejemi druhé republiky (a protektorátu) označil za den české státnosti svátek svatého Václava, tj. 28. září, a za den obnovy samostatného českého státu 1. leden. Oslavovat se tak má zánik Československa, bývalého společného státu Čechů a Slováků, z něhož zůstala „zbytková“ Česká republika. Sotva se najde ve světě stát, který by oslavoval zmenšení svého území a oslabení své státnosti. Zákon tak vyjádřil v rozporu s preambulí Ústavy diskontinuitu se státností československou. … U některých příslušníků odboje vzbudila odpor skutečnost, že v označení 17. listopadu za státní svátek bylo potlačeno, že šlo o Mezinárodní den studentstva vyhlášený v roce 1941 v Londýně na paměť odporu československých studentů proti nacistickému Německu.

Masaryk a Beneš proto odmítali spojování církevních a státních oslav při volbě prezidenta republiky. Zásadní obrat přinesla až volba Dr. Háchy prezidentem republiky v roce 1938, kdy při slavnostních bohoslužbách byl za jeho účasti čten blahopřejný dopis tehdejšího papeže. Slavnostní Te Deum sloužil jako projev díkůvzdání pražský arcibiskup také při volbě Kl. Gottwalda za jeho účasti v červnu 1948. K takovým církevním oslavám došlo znovu až při volbě V. Havla prezidentem republiky. Stalo se to vzdor tomu, že v Listině základních práv a svobod se stanoví, že se stát nesmí vázat na žádné náboženské vyznání.

Vrcholu zatím dosáhl tento trend ve smlouvě se Svatým stolcem uzavřené v červnu 2002, kdy se stát vzdává v některých oblastech své suverenity, smlouva má mít přednost před zákonem a katolická církev má být tak privilegována před ostatními církvemi a náboženskými společnostmi.

Václav Pavlíček – Dezintegrace a integrace v postsocialistických zemích na str. 235 zmiňuje: aktivní účast [Václava Havla] na oslavách Vestfálského míru, který znamenal definitivní konec náboženské tolerance v českém státě a konec nadějím náboženských a politických exulantů na návrat do zemí Koruny české.