Egypt a evropské 19. století

Zdeněk Zacpal

nordista

 

Lidové noviny, pátek 11. 2. 2011, str. 12 – Horizont

Ad: Karel Kříž – Egypt: lépe už bylo?, LN 7.2.2011, str. 10

 

 

Arabské události opravdu nepřipomínají 19. století v anglosaských a některých skandinávských zemích. Podobají se však lecčím revolucím kontinentální Evropy konce 18. a průběhu 19. století. Obyčejní lidé neznají přesné formule svých požadavků, ale – na rozdíl od současného demokratického Turecka – svoboda tisku i nevládních organizací se v Egyptě za poslední roky i pod Mubarakem zvýšila a vyrostly nové osobnosti. Diskuse v části egyptských a arabských novin či televizních kanálů tak za tehdejší Evropou nezaostává.

 

Mezinárodní den meditace v Port Saidu – obrázek vybrán mezi nejlepších sto snímků roku 2013 deníku Al-Masrí al-Jaum (Egypt dnes), který založil v roce 2004 egyptský magnát Nagíb Sawiris. Tento způsob meditace bývá dnes spojován ponejvíce s buddhismem. Ne všechny arabské země se v minulých desetiletích těšily alespoň takovému klidu i míře osobní svobody a svobody tisku jaká panovala v Mubarakově Egyptě.

 

Velkolepá scéna

Egypt Mubarak vedl ne zcela špatně – tedy vzhledem k otřesné chudobě, výchozímu růstu obyvatel a jejich úrovni kvalifikace. V posledních letech rostlo hospodářství země o pět až sedm procent. Průmysl sloužil části domácí spotřeby a vyvážel i do vyspělých zemí alespoň nějaké své produkty. V zemi rostou jedny z největších nových obytných i podnikatelských areálů. V poměru k celkové populaci, jejíž vesnická část stále žije většinou v domech z nepálených cihel, tam již začíná studovat na univerzitách více lidí než u nás v době nástupu Mubaraka. O zemi spíš platí slova – z 19. století – , že revoluce nepropuká vždy, kdy se lidu vede čím dál hůře. Daleko častěji dochází k tomu, že lid snáší nejtíživější zákony, aniž si stěžuje, a jako by je ani necítil, a násilně je odmítne až poté, když se jejich váha zmírní. Jejich autor, francouzský liberální myslitel a státník Alexis de Tocqueville, přitom v zájmu svobody do funkce prezidenta navrhoval dnešními slovy představitele „silového rezortu“, generála Cavaignaca. Ludvíku Napoleonovi (dosaďme si příslušného Egypťana a příslušné bratrstvo) naopak vytýkal, že vychází katolické církvi příliš vstříc.

 

Ne, to není nová knihovna v Alexandrii. Toto je Ústřední knihovna Káhirské univerzity vybudovaná po roce 2008  ještě z iniciativy tehdejší první dámy Suzanne Mubarakové. 

 

Egypt představuje scénu velkolepou, přičemž z bouří nemusí nutně sklízet nejvíce plodů. I z ní mohou zatím více vydobýt jiní – Alžírsko, Jemen, i ono Tunisko a další. Revoluční hnutí roku 1848 přece začalo v Itálii a Francii, avšak přes skvělou kulturu a velikost těchto zemí či národů sklízely ovoce ponejprv menší celky jako Dánsko a Nizozemí. Francie dospěla k plnokrevné demokracii až po pádu nepříliš osvíceného despoty Ludvíka Napoleona o generaci později.

Onu „bezcílnou, středověkou vzpouru“ – či agendu Egypta několik desítek let starou – připomínají spíše soudobé násilí v demokratickém Pákistánu, tamní masové demonstrace za trest smrti za rouhání i za fanatika, který zavraždil tolerantního guvernéra Pandžábu Salmana Tasíra.

 

Demokracie a stabilita

Pákistán s nižším hospodářským růstem než Egypt je méně sledován i proto, že se na tamní znamenité památky, hory i lesy téměř nejezdí a u ještě teplejšího moře se na rozdíl od Egypta téměř nedá ubytovat. Názor, že osvícené autoritářství může fungovat v kulturně srovnatelných zemích lépe než tzv. demokracie, být mírumilovnější a tolerantnější, je tak snad nejlépe podepřen dosavadní realitou Blízkého východu a Severní Afriky. I další tamní demokratičtější republiky islámské kultury (Irák a Libanon) byly prozatím násilím, boji a fanatismem zmítány daleko víc než osvícené autokracie jako Egypt. Některá království parlament mají, ale jsou dost autoritářské. Zdá se, že osvícené autoritářství lidi v regionu vychovalo pro demokratické způsoby, zatímco demokratické zřízení je prozatím drží ve středověku.

Letovisko Šarm aš-Šajch na Sinajském poloostrově v Egyptě: V Pákistánu něco takového stále nemají

Avšak schopnosti, tolerance i projevy nejnovějších politických aktivistů a revolucionářů jakoby chtěly tyto stereotypy překonat. A navíc se v Egyptě, Tunisku, Alžírsku ani Jemenu se zatím nevynořil hrůzu vzbuzující i fascinující náboženský vůdce typu Chomejního ani Sadra. Tváře vůdců Muslimského bratrstva poté, co se na sklonku loňského roku museli loučit s egyptským parlamentem, se na obrazovce vyjímaly spíše truchlivě i překvapeně: jako vyoraná myš či Cyril Svoboda poté, co potopil svou vlastní stranu.

Budoucnost záleží i na jednotlivých peripetiích událostí. Tak alespoň na povzbuzení: Jeden ze strůjců alžírské občanské války konce minulého století, islamista Alí Belhadž, který zakazuje ženám pracovat a odmítá demokracii, se nedávno znovu pokoušel využít pouličních nepokojů, začal kázat a provádět nábor do dalšího boje. Protestující mladíci jej však již odmítli.

Demokracie jako příspěvek ke stabilitě Blízkého východu dostává obstojnou šanci až nyní.

 

 

 

 

Prameny, poznámky

 

Doporučuji egyptské noviny na síti:

Nové, opoziční (od roku 2004): Al-Masry Al-Youm (Egypt dnes) http://www.almasryalyoum.com/en

Staré provládní: Al-Ahram (Pyramidy) http://english.ahram.org.eg/

 

Web Muslimského bratrstva: http://www.ikhwanweb.com/

 

Katarská televize Al Jazeera: http://english.aljazeera.net/

Její starší pořad o Egyptu a Husní Mubarakovi „A Nation in Waiting“ na:

http://www.youtube.com/watch?v=SPtYYJsr7BY

 

Alí Belhadž … mj. http://news.yahoo.com/s/afp/algeriapoliticscrime

 

Julie Urbišová  2. 11. 2010 v 14.58 – Svoboda tisku v Turecku je na historickém minimu http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/805402

Julie Urbišová – Tohle radši škrtni, Respekt 3/2011 (16.1.2011) – Turecko se za plně demokratické vlády propadlo na 138. místo ze 178 zemí

 

Revoluce nepropuká vždy, kdy se lidu vede čím dál hůře. Daleko častěji dochází k tomu, že lid snáší nejtíživější zákony, aniž si stěžuje a jako by je ani necítil, a násilně je odmítne až poté, když se jejich váha zmírní. Alexise de Tocqueville – Starý režim a revoluce, str. 204-205, Academia, Praha 2003:

Originální text: L´ancien régime et la Révolution, III, 4; Gallimard, Paris (1952) 1964 – str. 277

 

Ludvíku Napoleonovi [Alexis de Tocqueville] (dosaďme si příslušného Egypťana a příslušné bratrstvo) naopak vytýkal, že vychází katolické církvi příliš vstříc. 

Alexis de Tocqueville – Souvenirs, Éditions Gallimard (1964) 1978, str. 404-406 (Appendices 6)

 

HDP Egypta v posledních několika letech roste kolem 5-7%, Pákistán má v posledních letech růst kolísavější a v průměru značně nižší.

TFR (Total Fertility Rate – počet dětí na 1 ženu v jejím plodném období) Egypta je dnes jen 3,01 (za Sádáta se pohyboval kolem 6!, odhady z posledních let bývaly i nižší, pod 3), tedy nižší než ve srovnatelném Pákistánu (TFR 3,28), Iráku (3,76), Jemenu (4,81!) i katolických Filipínách (3,23) či některých zemích Latinské Ameriky (Guatemala 3,36).

https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/

 

Podle Current Worldwide Homicide/Murder Rates na http://chartsbin.com/view/ueh bývá v Egyptě spácháno jen 0,59 vražd na 100 000 obyvatel za rok (2006), v Pákistánu 3,60 (2004) (V České republice 1,33 (2006)).

V USA se v posledních letech tentýž ukazatel snižuje z 6 na 5.

Na http://murder-rates.findthebest.com/directory/d/Pakistan z téhož roku se vedle téhož zdroje podle jiného zdroje pro Pákistán udává 6,3. Počítejme kromě války v Afghánistánu i s nepodchyceným násilím ve vládou nekontrolovaných tzv. Severozápadních provinciích.