Hrdina svéprávných lidí: Při příležitosti zítřejšího 160. výročí narození prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka přinášíme úvahu nad jeho rolí v našich národních dějinách.

 

Lidové noviny 6. března 2010, str. 12 – Horizont

 

Svoboda a plný kulturní rozkvět národa bývají spjaty s jeho vlastní státností. Tu těžko národ vybojuje a udrží bez vlastních hrdinů. Pokud se už někdo předním hrdinou země stane, často nemívá smysl pro kulturu, chod státu, utváření otevřené společnosti a spolupráci s lidmi odlišnými. Hrdina se smyslem pro vše zmíněné se přesto dá najít zrovna u nás.soubor

Masaryk byl přítelem jak předních světových státníků, tak i části nejmodernějších myslitelů a umělců své epochy. Ustavil v tehdejší Mekce světové kultury za organizátora krajanské kolonie a vojenské jednotky možná prvního abstraktního malíře západní historie. Mluvil s příslušníky mnoha národností a menšin jejich vlastními jazyky. Založil stát, o němž sám autor pojmu „otevřené společnosti“, Sir Karl Popper, prohlásil: „Žádný nový stát – koneckonců vzešlý z revoluce – nebyl tak mírumilovný a úspěšný … Masarykovo Československo bylo bezpochyby nejotevřenější společností, jaká se kdy do té doby zrodila v Evropě. Trvalo pouhých dvacet let. Ale jaká obtížná i nádherná léta!“

 

Srovnání jen s ideály

Na Masarykovy narozeniny po roce 1989 nejenže nepřipadl státní svátek jako na den Washingtonových narozenin v USA; počínaje novým tisíciletím není dokonce dnem české státnosti ani 28. říjen, nýbrž 28. září, spojené se svatým Václavem. Naposled označil premiér Fischer onoho knížete dokonce za „symbol naší pluralitní tradice“. Snad měl na mysli pluralitu těch, kteří nemají problém se k němu příležitostně přihlásit.

Tomáš Masaryk mohl myšlenkově a politicky vyrůst jen o vlásek v ideologicky bdělém státě, v němž dostal vyhazov ze školy Čelakovský, Karel Havlíček, Karel Čapek – i on sám. Uprostřed odvodů statisíců Čechů do válek či na rakouskou vojnu, která vzala život i jeho bratru Martinovi.

tgm1a[1]

A za Masarykova prezidentství se v Evropě prostor pro nezávislé jednotlivce dále zmenšoval. I země s delší státní kontinuitou a šťastnější polohu se jakoby nechtěly obejít bez svých Hitlerů, Mussoliniů, Stalinů, Franků, Salazarů a Dolfussů, vnucujících občanům svévolné zákazy a rituály nad míru nezbytnou k obraně. Při zkoumání, jak mohlo Československo při zachování demokracie fungovat lépe, se můžeme poměřovat leda s ideály a alternativními scénáři, nikoli s reálnými příklady. Žádná jiná plnokrevná a suverénní demokracie se nejen ve střední, ale ani v jižní a východní Evropě 30. let minulého století prostě nenašla. A žádná z několika fungujících demokracií v tehdejším světě se nenacházela v tak nepříznivém zeměpisném postavení.

Kdo jiný u nás po Masarykovi dokázal na nejvyšší úrovni k ušlechtilým cílům tak mistrně užívat politických prostředků? Bude ještě kdy hrát úhrn kultury v této zemi tak světobornou roli jako za jeho éry? Prvorepublikové rekordy v ročních počtech nově postavených budov, vil, bytů, nemocnic, škol a jejich vklad do dějin architektury překonáme těžko i s vyspělejší technikou. Asi nezbývá než opakovat s Karlem Čapkem: Není druhého Masaryka. Jednotlivě se jeho státnicky relevantní kvality najdou i u jiných postav, jejich sestava je však jedinečná.

Rozený a neústupný bojovník se mnohokrát postavil většině a jde i do zdánlivě beznadějného zápasu. Miluje oheň a divokou vodu, nebojí se živlů a nebezpečí. Jako student odmítá formální zpověď a řediteli brněnského gymnázia, který jej k ní chce donutit, vytkne, že je padouch. Než by se pak od něj nechal zbít, postaví se jemu i školníkovi s pohrabáčem a odejde sám. Při postupu bolševiků v Kyjevě se v dešti kulek rychle rozhoduje: „Půjdeme-li zpátky, může nás to stejně trefit, tož raději dopředu!“ Ještě ve své osmdesátce prohlásí, že by útočníka utloukl cihlou, i kdyby ji měl ze zdi vyrvat. Zatímco svatý Václav se prý namísto boje raději zavázal k odvádění stříbra a volů do Němec, Masaryk poté, co se svými legiemi pomůže uštědřit porážku „Ústředním mocnostem“, ještě zkouší amerického prezidenta Wilsona přesvědčit, aby spojenci obsadili Berlín. Teprve tak prý Němci ztratí iluze o nepřemožitelnosti své armády a budou moci výsledek války názorně nahlédnout.

 

Umělce v Československé republice nedusila cenzura

Více než valná většina dalších filozofů myslí na celek, má ponětí o jednotlivých oborech lidské činnosti a jejich souvislostech. Úkoluje pak ministry, politiky, představitele státu a generály, dohlíží na ně, zkoumá a napravuje jednotlivé věci od kořene, bez zvnějšku dodaných ideologických brýlí a schémat. Ukazuje, k jaké nadstandardní úrovni se může dopracovat nezávislá a suverénní země.

Za muzikálního prezidenta v Československu nemají ani umělci jako režisér Gustav Machatý, fotograf František Drtikol, spisovatel James Joyce či filozof Bertrand Russell jinde běžné problémy s cenzurou. K vrahům, zločincům a rozvratníkům je ale Masaryk naopak tvrdší, než dnes v Evropě patří k dobrému tónu. Fungující aparát a zdvořilostní formy spoluutváří vlastním příkladem.

 

Dejte si klobouk na hlavu

V ústavě nového Československa je poprvé deklarována rovnoprávnost mužů a žen. Přirozenou autoritou dodává svým spoluobčanům více řádu a zároveň i svobody a sebevědomí. Není přitom velikášský a připustí pravdu i jiným. Stařence, která mu vyhubuje za jízdu koňmo v úzké uličce, se po sesednutí z koně omluví: „Tož se na mě, matko, nehněvejte – já to už víckrát neudělám“. Při návštěvě školy malé žákyni napovídá: „ruky mně nelíbej, ale podej“. A zatímco svatý Václav dle Kristiánovy legendy svým poddaným „pilně bořil pohanské svatyně a odpadlíky od pravé víry dával v božské rozhorlenosti mocně bičovat důtkami“, profesor Masaryk mladého Jana Herbena, který jej v dešti uctivě oslovil s kloboukem v ruce, nadosmrti osvítí pádnou odpovědí: „Dejte si klobouk na hlavu!“

problem-maleho-naroda-masaryk-devcatko

Mezititulek:

I v dešti kulek rychle rozhoduje: „Půjdeme-li zpátky, může nás to stejně trefit, tož raději dopředu!“

 

ZDENĚK ZACPAL, překladatel

Avenida_Presidente_Masaryk

Třída prezidenta Masaryka v mexickém hlavním městě

Poznámky a citace k textu

 

Byl mimoto přítelem jak předních světových státníků, tak i části nejmodernějších myslitelů a umělců své epochy. myslitelé: Franz Brentano, Edmund Husserl, Wilhelm Wundt, Lev Nikolajevič Tolstoj, Alfred Weber, Henri Bergson, Rudolf Carnap (který byl, jak vzpomíná Ladislav Tondl, hrdý na to, že jej do pozice profesora filosofie jmenoval president-filosof) a nesčetně dalších filosofů a vědců.

Ještě starý prezident stačil mj. číst Odyssea od Jamese Joyce

 

Ustavil za organizátora krajanské kolonie a vojenské jednotky možná prvního abstraktního malíře západní historie v tehdejší mekce světové kultury.

malíř – František Kupka (1871-1958), historický fakt, také ve Světové revoluci, Stanislavu Polákovi

Jan Skřivánek (MF DNES) – František Kupka: dobrovolná vyhnanství; in: Český a slovenský svet, 14.5. 2004

http://www.czsk.net/svet/clanky/osobnosti/kupka.html

Když byl zpět v Paříži, jmenoval jej Masaryk předsedou krajanské kolonie. Kupka pomáhal organizovat českou vojenskou jednotku a pod pseudonymem Dalny vytvářel propagační plakáty, pohlednice a protirakouské karikatury. Navrhl mimo jiné uniformy a prapor legií. Za své zásluhy byl povýšen do hodnosti kapitána.

 

Mluvil s příslušníky mnoha národností a menšin jejich vlastními jazyky.

Karel Čapek, Ivan Herben, Vladimír Thiele – Úsměvy T.G. Masaryka, Riopress, Praha, 1999, ISBN 80-86221-05-9

str. 88 – mluvil česky, slovensky, německy, maďarsky, polsky [kromě světových jazyků]

Jarmila Kaloušová – Pod jednou střechou s TGM, Sixty-Eight Publishers, 1977

Pro nás je to divná řeč, tahle maďarština, ale když tu ty Maďary máme, tak jaká pomoc! Pan president říká, že je třeba znát řeči našich menšin. A ježto jsme jen malý stát, musíme se učit i řeči cizí, světové.

 

Založil stát, o němž sám autor pojmu „otevřené společnosti“, Sir Karl Popper, prohlásil: „Žádný nový stát – koneckonců vzešlý z revoluce – nebyl tak mírumilovný a úspěšný … Masarykovo Československo bylo bezpochyby nejotevřenější společností, jaká se kdy do té doby zrodila v Evropě. Trvalo pouhých dvacet let. Ale jaká obtížná i nádherná léta!”

http://www.phil.muni.cz/fil/sbornik/2002/12krejci.html

SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY, STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS, B 49, 2002 – studia philosophica

Rudolf Krejčí

Poslední setkání s Karlem Popperem

V minulém čísle našeho Sborníku jsme uveřejnili rozhovor s moravským rodákem Rudolfem Krejčím, dnes emeritním profesorem filozofie a humanitních věd na University of Alaska ve Fairbenksu. Nyní otiskujeme jeho vzpomínku na poslední setkání s Karlem Popperem, která byla poprvé česky uveřejněna v revue Universitas 1998, č. 2, s. 3-8. Byla převzata s laskavým svolením redakce. Prof. Krejčího jsme požádali, aby jí předeslal krátký úvod. Red.

… Naše diskuse se pak obrátila k filozofii 20. století a k budoucnosti filozofie vůbec. Sir Karl vyjádřil svou naprostou nespokojenost s rezignací filozofie na její hlubší poslání, k níž došlo ve 20. století, a že autentický smysl tohoto poslání byl zachován pouze v některých případech. V odpovědi na mou otázku, které filozofické osobnosti dokázaly ve svých dílech uchovat tento smysl, jmenoval Bertranda Russella, Whiteheada a Tarského, mezi psychology Viktora Frankla a mezi politickými mysliteli pouze T. G. Masaryka a Winstona Churchilla. Sir Karl zdůraznil, že T. G. Masaryk byl největším filozofem demokracie a že byl jedním z největších politiků zároveň s Lincolnem a Churchillem. Měl pouze slova obdivu pro všechno, čeho bylo dosaženo v Československu mezi dvěma světovými válkami pod vedením T. G. Masaryka. Co se týká Edwarda Beneše, sir Karl byl velmi kritický k jeho „nedobré politice“. Zároveň důrazně prohlásil, že Hitler v Mnichově blafoval a byl vojensky nepřipraven k válce. Řekl, že Beneš neprokázal odvahu, kterou měl pravděpodobně pouze Masaryk – mravní odvahu bojovat se zlem nacismu. Sir Karl byl přesvědčen, že kdyby Československo bojovalo, nesmírně výrazně by změnilo dějiny. Jeho ozbrojený odpor by přivedl k moci Churchilla i ostatní, kteří se chtěli postavit proti Hitlerovi.
Obdiv sira Karla k Masarykovi se dále projevil, když vzal Churchillovu knihu o dějinách světa ve dvacátém století. V jedné kapitole Churchill popisuje nadlidské činy československých legií, které Masaryk vytvořil v Rusku během Říjnové revoluce v roce 1917 a po ní. Bylo to za občanské války v Rusku, která následovala po sovětském převratu, kdy 60 000 československých legionářů kontrolovalo magistrálu – železnici mezi uralskými horami a Vladivostokem.
Nemohl jsem zabránit tomu, abych nebyl přímo uchvácen nadšením Karla Poppera pro morální velikost Masarykovu. Sir Karl také oceňoval dnešní Českou republiku pod vedením prezidenta Havla, ve kterém spatřoval člověka, jenž pokračuje v historických demokratických tradicích českého a moravského lidu. S velkou hrdostí popsal svou návštěvu Univerzity Karlovy v Praze, kam přijel, aby obdržel čestný doktorát. Byl neobyčejně potěšen tím, že jeho Otevřená společnost a její nepřátelé již byla publikována v českém a ruském překladu.

 

Karl Popper: Prague lecture, 1994

A lecture given by Karl Popper, the philosopher and Professor. Given to the Charles University, Prague on 25 May 1994.

http://en.wikisource.org/wiki/Karl_Popper:_Prague_lecture,_1994

To be in Prague again, after 60 years – and those were difficult years for everybody – this is a great experience. I visited Prague from Vienna in 1912 and 1913, before the First World War, and also several times during the war. And it was at the latest in 1934 that I decided that Prague was the most beautiful city in Central Europe. This has not changed. But everything else has.

60 years ago, there lived in the Hradcany Tomas Garrigue Masaryk, the great founder of the Republic of Czechoslovakia, and its Liberator President. I deeply admire Masaryk. He was one of the most important pioneers of what I have called, one or two years after Masaryk’s death, the Open Society. He was a pioneer of an open society, both in theory and in practice; indeed, the greatest of its pioneers between Abraham Lincoln and Winston Churchill.

Of the successor states of the Austrian Empire, now defeated and improverished, Masaryk’s creation, the Czechoslovak Republic, was the only successful one. It was a financial, an industrial, a political, an educational and a cultural success; and it was well defended.

Never was a new state – after all, the result of a revolution – so peaceful and so successful, and so much the creative achievement of one man. And all this was not due to the absence of great difficulties; it was the result of Masaryk, s philosophy, his wisdom and his personality in which personal courage, and truthfulness, and openness, played so conspicuous a role. He described his own philosophy as a critical realism. This is indeed what it was. But humanism, or humanitarianism, also played a dominant role. …

Ladies and Gentlemen, I have always admired Masaryk as one of the two great statesmen and heroes of twentieth century Europe: I mean Masaryk and Churchill.

Masaryk’s Czechoslovakia was, I do not doubt, the most open of all societies ever to develop in Europe. It lasted for only twenty years. But what difficult and what marvellous years! In the shortest time, this open society had built a solid economy and the most solid military defence system in Europe. Then Masaryk’s Czechoslovakia was destroyed by the two older of the European open societies – by Britain and France, under the governments of the appeasers, who co-operated with Hitler in destroying Czechoslovakia. And we might speculate that, had Masaryk still been alive, it is improbable that the appeasers could have helped Hitler in the Destruction of Czechoslovakia. Hitler was still bluffing, and Masaryk, I believe, would have called the bluff.

… And we must keep fresh before our memory such incredible achievements of the spirit of freedom, openness and humanity, as that of Churchill’s seemingly hopeless resistance to Hitler, after the fall of France, and of Masaryk bringing back his valiant soldiers, an army of 60,000 men, through Siberia and Vladivostok, and across the Pacific Ocean and the American continent in order to found a great republic, an open society, strong enough to rise again after many a violent death.

 

Na Masarykovy narozeniny po roce 1989 nejenže nepřipadl státní svátek jako na den Washingtonových narozenin v USA; …

http://en.wikipedia.org/wiki/Public_holidays_in_the_United_States

Netvrdím, že se státní svátek slaví nutně na kalendářní den Washingtonových narozenin. Připadá na a slaví se (z praktických důvodů) 3. pondělí v únoru.

 

počínaje novým tisíciletím není dokonce dnem české státnosti ani 28. říjen, nýbrž 28. září, spojené se svatým Václavem. Naposled označil premiér Fischer onoho knížete dokonce za „symbol naší pluralitní tradice“.

http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/projev-predsedy-vlady-cr-ke-dni-ceske-statnosti-62127/

Projev předsedy vlády ČR Jana Fischera u příležitosti oslav Dne české státnosti 28.9.2009

Vážené dámy, vážení pánové,

Den české státnosti je vedle Dne vzniku samostatného československého státu nejvýznamnějším státním svátkem. Je připomínkou naší tisícileté tradice a zároveň naší přináležitosti k západní civilizaci. Je pevným bodem naší identity. Říká nám, že jsme Češi a zároveň, že jsme Evropané.

Zatímco 28. říjen je oslavou naší republikánské tradice, vyjádřením kontinuity republikánského zřízení, 28. září odkazuje ke starším a hlubším zdrojům naší státní existence. Symbolicky řečeno, bez Svatého Václava by nebylo října 1918. Neexistovalo by totiž silné národní povědomí, vědomí vlastní identity a touha, aby tyto hodnoty opět nabyly formální vyjádření v samostatném státě. Nebo přinejmenším by toto formální vyjádření nebylo tak přirozené.

Díky svatováclavské tradici není náš stát státem umělým. Není státem vzniklým z administrativního rozhodnutí, či v důsledku nějakého dějinného otřesu. Nevznikl ad hoc, díky šťastné, či nešťastné náhodě. Má své přirozené staleté hranice, a to nejen hranice geografické, ale zejména hranice kulturní, hranice, které definují každý starý evropský národ. Myslím tím samozřejmě národ ve smyslu politickém, národ lidí, kteří se identifikují s českou kotlinou, s její historií a se všemi etniky a kulturními vlivy, které ji formovaly.

Na ono slovo politický je třeba klást obzvláště silný důraz. Ne vždy tomu tak bylo. Často dostávala přednost etnická definice. Pravda, někdy z důvodů pochopitelných a omluvitelných, zejména když šlo o reakci na národnostně motivovaný útlak. Nicméně je třeba jasně říci, že nejšťastnější období našeho národního života jsou spojeny s národnostní a kulturní rozmanitostí a tolerancí. Ve smyslu onoho slavného liberálního motta: „Jednota v různosti.“ K němuž se hlásí mimo jiné jak americká, tak Evropská unie.

I proto je tak důležité připomínat si Svatého Václava. Právě on je symbolem naší pluralitní tradice. Tradice, která nestaví na národnostním sebevymezování, ale naopak na spolupráci, tradice, která nerozděluje, ale spojuje, tradice, která je v tom nejlepším slova smyslu tradicí západní. Tradice, která zároveň s pluralismem přináší věrnost společným základním hodnotám. Hodnotám, které stojí dokonce výše než národní společenství, protože zaručují úctu ke každému jedinci, jemuž přiznávají stejná a přirozená práva.

Svatý Václav je ideálním národním světcem. Na jedné straně jeho osobnost dokonale definuje naši národní a státní identitu. Dokonale, protože ji definuje i beze slov, definuje ji na základě shodných a všeobecně vnímaných instinktů. Na druhé straně nás Svatý Václav nijak nevyděluje z rodiny hrdých a svobodných evropských národů. Naopak, jeho odkaz stvrzuje, že jsme po tisíc let její součástí.

Jsme národem Svatého Václava, jsme jeho dědici. Svatováclavský chorál je právem naší druhou národní hymnou. Po staletí před vznikem republiky byl dokonce hymnou první. Byl svorníkem a vyjádřením idey české státnosti. Můžeme se k němu obracet i dnes. Jeho slova „Nedej zahynouti nám, ni budoucím“ nepodléhají erozi času. Odrážejí sepjetí minulosti, současnosti a budoucnosti. Stejně jako život Svatého Václava odráží sepjetí naší národní a evropské identity. Je dobré si toto vše připomínat alespoň jednou za rok, v tento den.

Dovolte mi, abych závěrem poděkoval spoluorganizátorům dnešního večera: Českému rozhlasu, Národnímu muzeu, Národnímu divadlu a Úřadu vlády České republiky

Děkuji vám za pozornost!

 

Snad měl na mysli pluralitu těch, kteří nemají problém se k němu příležitostně přihlásit. Žít tváří v tvář prezidentu Osvoboditeli je totiž hlavně pro uzurpátory a místodržící mnohem obtížnější.

Má na lidi a politiky velké nároky, i když jim popřává svobodu-

 

Je snadnější jej zakazovat a jeho sochy ničit, třebas i natřikrát.

Za nacismu, v 50. a 70. letech. Některé jeho pomníky (např. Kralupy) tak musely být stavěny čtyřikrát.

 

Originální osobnost mohla vyrůst jen o vlásek v ideologicky bdělém státě, v němž dostal vyhazov ze školy Čelakovský, Karel Havlíček, Karel Čapek – i samotný Tomáš Masaryk.

Náhoda, že se dostal do vlivné rodiny a že jeho patron, policejní ředitel Le Monier byl zrovna přeložen z Brna do Vídně a že se za něj přimluvil po incidentu – viz níže

Ideologicky celkově málo bdělé státy oné doby často s nezávislejším školstvím: např. tehdejší Dánsko, Švýcarsko, USA, Francie, některé německé městské či italské (Toskánsko, Piemont) státy …

 

Uprostřed odvodů statisíců Čechů do válek či na rakouskou vojnu, která vzala život i jeho bratru Martinovi.

Armáda téměř neexistovala v USA a odvody nebyly i v některých jiných státech. Kolik Čechů se podílelo na vedení tehdejších rakouských válečných dobrodružstvích a rozhodování o nich?

 

A za Masarykova prezidentství se v Evropě prostor pro nezávislé jednotlivce dále zmenšoval.

… a to i ve zbývajících demokraciích, jak si toho všímali i Ludwig von Mises, Pitirim Sorokin …

Masarykova idea československé státnosti ve světle kritiky dějin, Hodonín, 1992; Vydal Ústav T.G. Masaryka, Praha, 1993, ISBN 80-901478-1-X

Diskuse, str. 165, František Kautman:

Hlásat, že se Rakousko-Uhersko mělo udržet a že Masaryk pochybil, že je „zboural“, je součástí legendy, mýtu. Masaryk neměl dost sil, aby „zboural“ Rakousko-Uhersko. … Skutečnost byla taková, že Rakousko-Uhersko podepsalo vlastní rozsudek smrti v okamžiku, kdy vstoupilo do války po boku Německa. Proces dohasínání Rakouska byl dlouhodobý, neodvratný – jak je dobře vylíčen v dílech R. Musila nebo J. Rotha. Masaryk řešil problém, co na místo Rakouska, a vyřešil jej pro naše země zformováním Československé republiky.

 

I země s delší státní kontinuitou a šťastnější polohu se jakoby nechtěly obejít bez svých Hitlerů, Mussoliniů, Stalinů, Franků, Salazarů a Dolfussů, vnucujících občanům svévolné zákazy a rituály nad míru nezbytnou k obraně.

Nebyli všichni stejně nesmyslně brutální, ale i Franko dělal pořádek hromadnými popravami a tím, jak hnal přeživší – celé vesnice – bez ohledu na jejich názory ke zpovědi. Podobně rakouský Dolfuss likvidoval (někdy i fyzicky) sociální  demokraty a přičinil se o zánik moderního umění a Vídeňského kruhu [filosofů, logiků a přírodovědců], aby tak země byla ještě zranitelnější tváří v tvář Hitlerovi

T.G. Masaryk – Světová revoluce (1925), Čin, Praha, 1938, str. 28

TGM píše o poslední rozmluvě s Körbrem, bývalým (a ještě budoucím) ministerským předsedou Rakouska: ten se Masarykovi (jejž obdivoval) svěřil s obavami, že Rakousko a jeho lidé na vyšších postech (včetně Karla Posledního) je neschopné a po eventuální vítězné válce v něm nabude vrch autoritářství a ještě větší přehlížení menšinových národů a zájmů

 

Při zkoumání, jak mohlo Československo při zachování demokracie fungovat lépe, se můžeme poměřovat leda s ideály a alternativními scénáři, nikoli s reálnými příklady. Žádná jiná plnokrevná a suverénní demokracie se nejen ve střední, ale ani v jižní a východní Evropě 30. let minulého století prostě nenašla. A žádná z několika fungujících demokracií v tehdejším světě se nenacházela v tak nepříznivém zeměpisném postavení.

Demokracie po celých 20 meziválečných let s řádnými volbami byla leda v zemích anglosaských, skandinávských, Beneluxu, Švýcarsku a Francii. A v Československu. (Ani v San Marinu, Argentině, Chile a Brazílii ne – i tam byly někdy diktatury a občas i dost velké masakry)

 

Kdo u nás po Masarykovi dokázal na nejvyšší úrovni k ušlechtilým cílům tak mistrně užívat politických prostředků?

Ve smyslu nejen vyslovovat svá přání, ale také je uskutečňovat a nasadit páky a kontakty. O kom známém se asi dnes říká, že jeho pochvala je pro dotyčného politika polibkem smrti?

 

Bude kdy ještě hrát úhrn kultury na území této země tak světobornou roli jako za jeho éry?

Připomínám roli kromě českých umělců Čapka, Haška, Janáčka také Franze Kafku, Rudolfa Carnapa (se studentem Quinem), právníka Hanse Kelsena, trochu Husserla a bratří Mannů, tvůrce čtvrttónové hudby Aloise Hábu, premiér 2. vídeňské školy v tehdejším Německém divadle, 2 světovými filosofickými kongresy …

 

Prvorepublikové rekordy v ročních počtech nově postavených budov, vil, bytů, nemocnic, škol …

Viditelné pouhým okem. Před několika lety vyšla statistika, že v Praze se postavilo v nejlepším roce 1. republiky 14 000 bytů za rok, v nejlepším roce komunismu 10 000 bytů a v nejlepším roce po roce 1989 4 000. Viz též výše – Sir Karl Popper

 

… a jejich vklad do dějin architektury asi těžko kdy překonáme i s vyspělejší technikou.

konec kubismu, rondokubismus – národní styl, funkcionalismus; Le Corbusier po prohlídce Veletržního paláce: To, co projektuji, v Praze už stojí.

Jan Kaplický: Vyrůstal jsem ve městě s největší hustotou moderní architektury

 

Asi nezbývá než opakovat s Karlem Čapkem: Není druhého Masaryka.

Karel Čapek – Jedinec a dějiny, Lidové noviny, 14.9. 1938

 

Jednotlivě se jeho státnicky relevantní kvality najdou i u jiných postav dějin, jejich sestava je však jedinečná.

Autor si osobně váží Masaryka víc než i Mahátmy Gándhího, kterého nahlíží kritičněji v:

Zdeněk Zacpal – Gándhí, milosrdenství a politika, Mladá Fronta Dnes 26. 1. 2008, Kavárna, strana D5-D6, Praha

http://zpravy.idnes.cz/mahatma-gandhi-laska-a-milosrdenstvi-v-politice-f5g-/kavarna.asp?c=A080125_162737_kavarna_bos

– Před 140 lety se narodil kritik i obdivovatel podnikání Mahátma Gándhí, Hospodářské noviny 1. 10. 2009, Portrét, str. 13

http://hn.ihned.cz/c1-38487480-zdenek-zacpal-mahatma-gandhi

zajímavé kritiky Gándhího od současného indického myslitele a bloggera Atanu Dey http://www.deeshaa.org/

články se dají najít přes http://www.deeshaa.org/2010/01/22/bose-gandhi-ghadar-and-indias-independence/

 

Rozený a neústupný bojovník se mnohokrát postavil většině a jde i do zdánlivě beznadějného zápasu. Miluje oheň a divokou vodu, nebojí se živlů a nebezpečí.

Stanislav Jandík – Pan president a lidé v Lánech: Obrázky ze života presidenta Osvoboditele, Nákladem Volné myšlenky, Praha, 1937

str. 21: … Šel rád do nejistého počasí, do bouřky. Deště se nebál. Říkával: – Vždyť je to jen trocha vody. … Měl také rád vysoko šlehající plameny ohně. … Měl rád oheň i vodu, miloval živly. Snad proto, že znamenají vždycky risiko. …

str. 23: … Bojoval v životě s mnoha překážkami, nebál se boje, protože byl rozeným bojovníkem. A proto ho zajímal i zápas lidí [na Berounce] s vodou.

 

Jako student odmítá formální zpověď a řediteli brněnského gymnázia, který jej k ní chce donutit, vytkne, že je padouch. Než by se pak od něj nechal zbít, postaví se jemu i školníkovi s pohrabáčem a odejde sám.

Stanislav Polák – Za ideálem a pravdou I, Masarykův ústav, Praha, 2000, ISBN 80-902659-5-2, str. 115:

Podívejte se, Masaryku, vy mi působíte samé nepříjemnosti. Svévolně se chováte při latině a rozvracíte kázeň ve třídě. Odmítáte splnit církevní povinnost. A kromě toho, jak jsem se dozvěděl, máte – jakýsi neslušný poměr.“

            „To není pravda!“ vykřikl student. „Měl jsem vztah čistý!“

            Ředitel nemínil diskutovat a pokračoval:

„Církevní povinnosti plnit budete. I já je plním. Mějte rozum. Proč byste nemohl jít ke zpovědi? Vždyť je to jen formalita. Musíte se jí podrobit, dokud jste žákem. Až budete samostatný, dělejte si, co chcete. Snad si nemyslíte, že já těm kněžourským nesmyslům věřím? Ale jsem úředník – plním předpisy.“

„Kdo jedná proti svému přesvědčení, je darebák!“

Ředitel zesinal a vyskočil. Začal hrubě nadávat a už se chystal žáka udeřit. Ten uskočil ke kamnům, vytáhl z uhláku kleště na uhlí a postavil se na obranu: „Opovažte se!“

Rozlícený ředitel přivolal školníka, aby studenta vyvedl; ale Masaryk se postavil výhružně proti oběma, pak hodil kleště zpět do uhláku a vyšel z ředitelny sám.

Originální rozhovor však proběhl bezesporu v němčině:

Veselá mysl TGM: Malé historky o velkém muži, sestavili Ivan Herben a Josef Mach, Orbis, Praha, 1937, str. 16:

„Kdo jedná proti svému přesvědčení,“ přerušil ředitele sextán Masaryk, „ten je šuft!“

Ředitel se rozhněval a chtěl sextána uhodit. Masaryk však bleskurychle skočil ke kamnům, popadl pohrabáč a postavil se proti řediteli:

            „Neopovažujte se!“

            Po této scéně dostal pokyn, aby šel studovat na jiný ústav a v polovině sexty odešel do Vídně.

 

Při postupu bolševiků v Kyjevě se v dešti kulek rychle rozhoduje: „Půjdeme-li zpátky, může nás to stejně trefit, tož raději dopředu!“

KČ – Hovory s TGM II, 1917

 

Ještě ve své osmdesátce prohlásí, že by útočníka utloukl cihlou, kdyby ji měl ze zdi vyrvat.

T.G.M.: Malé historky o velkém muži, sestavili Jan Herben a Josef Mach, Orbis, Praha, 1934

str. 99:

Vypravovali presidentovi, že kdosi utržil ve rvačce pár facek, neoplatil je a odešel.

„Co tomu říkáte, pane presidente,“ končil vypravěč.

„Co? Kdyby mě někdo uhodil, to bych ho utloukl cihlou, kdybych ji měl třeba ze zdi vytrhnout!“

To bylo v době, kdy jsme oslavovali presidentovy osmdesáté narozeniny.

 

Zatímco se svatý Václav se prý namísto boje raději zavázal k odvádění stříbra a volů do Němec, Masaryk poté, co se svými legiemi pomůže uštědřit porážku „Ústředním mocnostem, ještě zkouší amerického prezidenta Wilsona přesvědčit, aby Spojenci obsadili Berlín. Teprve tak prý Němci ztratí iluze o nepřemožitelnosti své armády a budou moci výsledek války názorně nahlédnout.

T.G. Masaryk – Světová revoluce (1925), Čin, Praha, 1938, str. 366: Když se počínaly nabídky mírové a když se mělo jednat o příměří, přednesl jsem presidentovi [Wilsonovi] své přesvědčení, že válka má být vedena ještě dále a že spojenci mají donutit německou armádu složit zbraně a po případě vtáhnout do Berlína; že by tím nepadlo více lidí, než jich po případě padne budoucími poměry, zaviněnými neurčitým mírem. … Avšak znaje přesvědčení německého národa v jeho nejširších vrstvách o nepřemožitelnosti německo-pruského vojska a jeho vojevůdců, obával jsem se, že massy německého národa nebudou věřit v stratégickou porážku Německa a Rakouska.

 

Jako ne Václav, ale Jan Hus se dospívající Tomáš odmítne podrobit instituční duchovní autoritě zvenčí, poslechne vlastní svědomí a volí si takovou formu duchovna, která původní, svobodné, kritické a nezávislé myšlení nepodvazuje.

KČ – Hovory s TGM II, V práci a zápasech (1900-1910)

Tož to ano, s dogmaty jsem se musel rozejít, pokud neobstála před kritikou rozumu; ale to platí o dogmatech všech vyznání. Co nemohu přijmout rozumem, nemohu přijmout ani vírou – o těch problémech snad ještě jednou povím své závěrečné mínění.

 

Tělo netrýzní, ale cvičí hlavně kvůli zdravému duchu.

Na rozdíl od sv. Václava aj.

 

Za muzikálního prezidenta zde nemají ani lidé jako režisér Gustav Machatý, fotograf František Drtikol, spisovatel James Joyce a filosof Bertrand Russell jinde běžné problémy s cenzurou.

Bertrand Russell byl již za první republiky, tj. již desítky let před svou smrtí, do češtiny překládán:

Problémy s cenzurou mj.

http://www.oise.utoronto.ca/research/edu20/moments/1940russell.html

James Joyce, cenzura v anglosaském světě

http://www.online-literature.com/james_joyce/

Odyssea od Jamese Joyce prezident dokonce sám ještě stihl číst.

 

K vrahům, zločincům a rozvratníkům je ale Masaryk naopak tvrdší, než dnes v Evropě patří k dobrému tónu.

Karel Čapek – Hovory s T.G. Masarykem, Československý spisovatel, Praha, 1990, ISBN 80-202-0170-X, str. 506

Nahoře na Hradě si ještě honem rovnal před zrcadlem kravatu, když mu pan prezident přišel do vstupní haly naproti. „Co říkáte tomu Michalkovi?“ začal rovnou. Toho večera totiž přinesly noviny první důkazy o vině mladého muže, který uzavřel fingovaný sňatek se zbohatlou služkou a pak ji patrně odklidil. Pan prezident kroutil hlavou. „Takový cynismus… Tomu bych podepsal rozsudek smrti hned, hned!“

KČ – Hovory s TGM II, Úřad prezidenta

Můj argument pro trest smrti není, že je odstrašující, ale že je v něm mravní expiace: vzít člověku život je bezpráví tak strašlivé, že může být odčiněno jen výkupným stejně těžkým.

rozvratníkům – například konec kariéry Karla Práška, Radoly Gajdy

Karel Čapek, Ivan Herben, Vladimír Thiele – Úsměvy T.G. Masaryka, Riopress, Praha, 1999, ISBN 80-86221-05-9, str. 30:

Ve chvíli, kdy už začínalo hitlerovské Německo horečně zbrojit, mluvila ještě Evropa mnoho o obecném odzbrojení. Masaryk přijal tehdy redaktora pařížského Quotidienu a vynesl o odzbrojovacích plánech tento soud:

            „My máme odzbrojit, když naši sousedé vyrábějí děla? Odmítám čekat v křesle, až mě nějaký vetřelec zardousí!“

 

Fungující aparát a zdvořilostní formy spoluutváří vlastním příkladem.

Mnoho příkladů, např. Jarmila Kaloušová – Pod jednou střechou s TGM, Sixty – Eight Publishers, 1968, str. 27

Masaryk a děti: Sborník vzpomínek, druhé vydání, nákladem Aug. Bartoše, Praha 1935, str. 16:

Jeho osobnost nenaháněla nejmenšího strachu, ač vzbuzovala největší úctu. … Na mne osobnost Masarykova působila jako dokonalá harmonie, jako hudba, která člověka povznáší.

 

Není přitom velikášský a připustí pravdu i jiným. Stařence, která mu vyhubuje za jízdu koňmo v úzké uličce, se po sesednutí z koně omluví: „Tož se na mě, matko, nehněvejte – já to už víckrát neudělám“.

Na svých vyjížďkách koňmo zabrousil pan prezident ze Stromovky úzkou uličkou, aniž si všiml znamení, že je pouze pro pěší. V uličce potkal stařenku, která se pořádně koně vyděsila a spustila na prezidenta zhurta:

            Člověče, kterej kominík vás sem nosí? Což nevíte, že se tu nesmí jezdit?!“

            Pan prezident se s koněm zastavil, počkal, až rozčilená stařenka přešla, a pak na ni volal provinile:

            „Tož se na mě, matko, nehněvejte – já to už víckrát neudělám!“

Karel Čapek, Ivan Herben, Vladimír Thiele – Úsměvy T.G. Masaryka, Riopress, Praha, 1999, ISBN 80-86221-05-9

str. 87

(Ale připustí svou nedokonalost i v oblasti myšlení – tamtéž připouští a naříká si, že jakožto profesor neumí psát tak jasně a lidem srozumitelně jako Karel Havlíček atd.)

 

V Ústavě nového Československa je poprvé deklarována rovnoprávnost mužů a žen.

Ústava Československé republiky

Hlava pátá

Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské

Rovnost

§ 106

(1) Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají.

(2) Všichni obyvatelé republiky Československé požívají v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého života i své svobody nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství. Úchylky od této zásady jsou přípustny jen, pokud právo mezinárodní dovoluje.

http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html

http://www.ct24.cz/textove-prepisy/osobnosti-na-ct24/80201-dospely-clovek-nemuze-byt-znechuceny-politikou-rika-pavel-kosatik/ Dále u Olgy Sommerové aj.

 

Při návštěvě školy malé žákyni napovídá: „ruky mně nelíbej, ale podej“.

Masaryk a děti: Sborník vzpomínek, druhé vydání, nákladem Aug. Bartoše, Praha 1935

str. 73: na cestě Moravou (také v Lidových novinách) v Židlochovicích Anna Duchoňová oslovuje presidenta, ten odpovídá: Milá, malá krajanko, Moravanko, děkuji ti i všem spolužačkám … Ruky mně nelíbej, ale podej.“

Totéž TGM – Malé historky o velkém muži, str. 52-53

 

A zatímco svatý Václav dle Kristiánovy legendy svým poddaným ”pilně bořil pohanské svatyně a odpadlíky od pravé víry dával v božské rozhorlenosti mocně bičovat důtkami”, …

Legenda Christiani. Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave evus. Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. K vydání připravil, přeložil a poznámkami opatřil Jaroslav Ludvíkovský, 1.vydání, Vyšehrad, Praha 1978 (text latinsko-český)

Petr Hora – Toulky českou minulostí I, Bonus Press, Praha, 1993, ISBN 80-85621-18-5

Zdeněk Uhlíř – Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku, Národní knihovna ČR, Praha, 1996, ISBN 80-7050-243-6

Středověké legendy o českých světcích, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1998, ISBN 80-7106-280-4:

Utrpení Ludmily mučednice (str.63-71)

První staroslověnská legenda o svatém Václavu (str.72-77)

Kristiánova legenda. Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily (str.78-128)

František Michálek Bartoš – Kníže Václav svatý v dějinách a legendě, Čin, Praha, 1929

Dušan Třeštík – Kníže Václav nebo Svatý Václav? In: Československý časopis historický, ročník 36, č.2/1988; str.238-247, ISSN 0045-6187)

Dušan Třeštík – Počátky Přemyslovců, Vstup Čechů do dějin (500-935), Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1997, ISBN 80-7106-138-7

Dušan Třeštík – Češi: jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci, Texty z let 1991-1998, Doplněk, Brno, 1999, ISBN 80-7239-013-9

Petr Placák – Svatováclavské milénium: Češi, Němci a Slováci v roce 1929, Babylon, Praha, 2002

Kosmova Kronika česká, přeložil Karel Hrdina, Marie Bláhová 1972, předmluva Dušan Třeštík, Paseka, Praha – Litomyšl, 2005

Kosmova Kronika česká, Z latinského originálu přeložil Karel Hrdina, Melantrich, Praha, 1929

 

… profesor Masaryk mladého Jana Herbena, který jej v dešti uctivě oslovil s kloboukem v ruce, nadosmrti osvítí pádnou odpovědí: „Dejte si klobouk na hlavu!“

Stanislav Polák – T.G. Masaryk: Za ideálem a pravdou II, Masarykův ústav, Praha, 2001, ISBN 80-86495-02-7, str. 84:

Jednoho deštivého dne roku 1883 student Jan Herben zastavil profesora Masaryka na universitním nádvoří a oslovil ho uctivě s kloboukem v ruce, jak se zde slušelo a patřilo; první, co mu profesor řekl, bylo: „Dejte si klobouk na hlavu!“ – ohromující dojem z těch slov zůstal v Herbenovi nadosmrti.

Jan Herben – Kniha vzpomínek, Družstevní práce, Praha, 1936, str. 221-222; (také Tille – Masaryk jako profesor a Ivan Herben – Co dala Amerika Masarykovi)