Ideologický symbol Vatikánu – AD: Pavel Kalina 1

 

Ad LN 13. 11.: Jsou krucifixy recyklovatelné?

20. listopadu 2009

 

Pan Kalina při svém protestu proti odstraňování křížů z italských škol uvádí, že je u nás kříže ze škol vyházeli komunisté v 50. letech. Ve skutečnosti zmizely zpravidla dříve, již po roce 1918, po získání větší míry svobody a státní samostatnosti. Nakrátko je pak zavedla 2. republika za loutkového režimu Emila Háchy.

Kalina se dovolává dobrozdání psychologů o významu kříže pro malé děti. Uveďme tedy názor proslulé evropské psycholožky Luce Irigaray. Pro ni, obdobně jako pro albigenské, není onen „křesťanský“ kříž než nástroj smrti a zmaru. Patriarchální síly jej poté, co ukřižují soucitného Krista, použijí i jako ideální symbol vlastního opětovného triumfu. Člověk by ale měl na kříž naopak shlížet s odporem.

Spjatost krucifixu s náboženskými válkami, fanatismem či návodům k fyzické likvidaci jinak smýšlejících není tak historicky nahodilá. Připomeňme jen křižácké výpravy do cizích zemí a masakry a plenění nejen u muslimů a židů, ale i u pravoslavných, albigenských a husitských křesťanů. V Indii a Číně naopak vždy koexistovalo více směrů a náboženské války přitom (před invazí muslimů) téměř neexistovaly.

 

dscf2379

 

Hugenotský kříž s liliemi, užívaný Reformovanou církví Francie

Kalina nabízí krucifix jako obecně platný symbol, který prý není nutné spojovat s křesťanským náboženstvím. Souhlasí tedy alespoň většina vyznavačů jiných náboženství nebo lidí nezačleněných? Sotva, kříž není ústředním symbolem ani všech křesťanů. Odhlédneme-li od jiných forem křížů u Koptů nebo pravoslavných, byla či je u nejedné protestantské církve užívána spíše hvězda, beránek, svícen na Bibli či kalich. V Českých zemích byl kalich dokonce symbolem většiny, než byl po ztrátě suverenity v roce 1620 zemi zvenčí vnucen kříž a kalichy byly vandalsky odstraněny i ze soukromí. Řádné odstranění křížů z veřejných škol a jejich předání katolíkům však žádným vandalismem není. Nechť si s nimi ve svých světničkách činí, co chtějí.


Zdeněk Zacpal, překladatel

 

 kalich 2

 

 

 

Otištěná verze: Ideologický symbol, Lidové noviny 16.11. 2009, Horizont, str. 13

 

Ad: Pavel Kalina – Jsou krucifixy recyklovatelné? LN 13.11.2009, str. 11

Ideologický symbol

Pan Kalina uvádí, že u nás kříže ze škol vyházeli komunisté v 50. letech. Ve skutečnosti zmizely zpravidla dříve, již po roce 1918, po získání větší míry svobody a státní samostatnosti. Nakrátko je pak zavedla druhá republika.

Autor se dovolává dobrozdání psychologů o významu kříže pro malé děti. Pro proslulou psycholožku Luce Irigaray, obdobně jako pro albigenské, není „křesťanský“ kříž než nástroj smrti a zmaru. Patriarchální síly jej poté, co ukřižují soucitného Krista, použijí i jako ideální symbol vlastního opětovného triumfu. Připomeňme křižácké výpravy do cizích zemí a masakry a plenění nejen u muslimů a židů, ale i u pravoslavných, albigenských, husitů.

Podle Kaliny je krucifix obecně platný symbol, který prý není nutné spojovat s křesťanským náboženstvím. Souhlasí tedy alespoň většina vyznavačů jiných náboženství nebo lidí nezačleněných? Sotva, kříž není ústředním symbolem ani všech křesťanů.

V Českých zemích byl kalich dokonce symbolem většiny, než byl po ztrátě suverenity v roce 1620 zemi zvenčí vnucen kříž a kalichy byly vandalsky odstraněny i ze soukromí. Řádné odstranění křížů z veřejných škol a jejich předání katolíkům však žádným vandalismem není. Nechť si s nimi ve svých světničkách činí, co chtějí.

 

Zdeněk Zacpal, překladatel

 

___

 

Poznámky

 

Uvádím snad historická fakta obecně známá. Jako vyplenění nejen Palestiny, Jeruzaléma …, ale i klášterů na hoře Athos a Konstantinopole křižáky. Války křižáků proti Albigenským, ale i proti husitům, pobaltským národům, Polákům, atd.

Netvrdím, že kříže zmizely po roce 1918 ze 100% škol, ale ze škol byly odstraňovány soustavně.

Připomínám, že v Egyptě kříž vidíme často trojrozměrný a často se zakulacenými hranami.

Hvězda stojí na věžích protestantských (-kalvinistických) kostelů v Maďarsku ještě častěji než u nás.

Svícen na Bibli – symbol Valdenských.

 

Kalina se dovolává dobrozdání psychologů o významu kříže pro malé děti. Uveďme tedy názor jedné z nejznámějších evropských psycholožek, Luce Irigaray. Pro ni, stejně tak jako pro albigenské, není onen „křesťanský“ kříž než nástrojem smrti a zmaru. Patriarchální síly jej poté, co ukřižují soucitného Krista, použijí i jako ideální symbol svého opětovného triumfu. Člověk ale má na něj naopak pohlížet s odporem.

Názor albigenských na kříž např. na http://www.poutnici.com/valdensti-a-albigensti.html Mezi těmito učiteli vynikal Pierre de Brueys, nadaný a horlivý kazatel, který po dvacet let čelil všem nebezpečím a procestoval kraje Dauphiné, Provence, Laguedoc a Guasgne, odvraceje veliké množství duší od pověrčivého modlářství, ve kterém byly vychovány, zpět k tomu, co učí Písmo, až byl roku 1126 upálen v St. Gilles. Ukazoval z Písma, že nikdo kdo nenabyl plného rozumu, nemá být pokřtěn. Je zbytečné stavět kostely, jelikož Bůh přijímá upřímné modlitby, ať se mu přinášejí kdekoli. Nemají se uctívat kříže, naopak má se na ně pohlížet s odporem, poněvadž představují předmět, na němž trpěl náš Pán. Chléb a víno nejsou proměněny v tělo a krev Kristovu, nýbrž jsou pouze symboly připomínající jeho smrt. Z modliteb a dobrých skutků živých nemohou mít užitek mrtví.

(ale je i v mnoha jiných a primárnějších pramenech)

Luce Irigaray – Amante Marine, De Friedrich Nietzsche, Les Editions de Minuit, Paris, 1980, ISBN 2-7073-0304-6, str. 175-179, 191-196, 202-203

Uváděná místa z francouzského originálu jsem měl přes meziknihovní výpůjční službu, ale teď jej nemám.

Cituji alespoň něco z anglického překladu oné knihy Luce Irigaray – Marine Lover of Friedrich Nietzsche, Translated by Gillian C. Gill, Columbia University Press, New York, 1991, ISBN 0-231-07083-7 (pbk), str. 170: What truth supports such a respect for life? The word made flesh? Or the power of patriarchs that works by the repression, seduction and legal rape of the body of women who know the value of gestation and childbearing? That the growth of life might mean the proliferation, transfiguration, resurrection of bodies in and by their word is intended to remain a veiled or censored message. That the Christic symbol might be decoded as an invitation to become shared flesh, still caused an uproar. That „multiply“ might not simply mean „make children“ for the Father, but create oneself and grow in the grace of fleshy fulfillment, is sheer blasphemy! That God might be engendered in love, in a fertility that goes beyond and falls short of actual procreation, is an interpretation that the priests of the Messiah still seem unable to hear or make known.

            How much do those priests understand when it comes to life and the flesh? So, „move on.“ Leave them to their opinions and their ressentiments. Search for traces of the divine in anything that does not preach, doesn´t command, but enacts the work of the incarnation. Shun the temples, in order to become a living people. Liberate fleshy encounters from the taboos that pervert them. Leave the Christians to their crosses! If what they want is the hellish cycle of suffering for compassion, of wounds inflicted or sought in order to bring down the redeemers-thaumaturges, of bodily humiliation in order to believe in resurrection, then, yes, let them have their „games.“ And open a new era. By reevaluating the kingdom of „God“.

str. 184: Seen in this light, his life would herald an age of love, with the crucifixion marking the testing and failure of that age. At that moment in history? Hatred triumphs. Has the upper hand. The man who did not wish to enter violently into the body of the other dies pierced with thorns, nails, lance.

str. 190: To „go beyond.“ Or decode the Christic symbol beyond any traditional morality.

 

Viz též můj novinový článek: Západ neumí milovat; Feministická myslitelka Luce Irigaray je dávno součástí filozofických slovníků, my ji však vůbec neznáme

Mladá Fronta Dnes, 15. 4. 2006, strana E/7 (kavárna), Praha

http://data.idnes.cz/mfdnes/kavarna/pdf/2006/kavarna-20060415.pdf

 

V Indii a Číně naopak vždy koexistovalo více směrů a náboženské války přitom (před invazí muslimů) téměř neexistovaly.   

Zato mám po ruce významného japonského buddhologa Hajime Nakamuru:

Hajime Nakamura – Ways of Thinking of Eastern Peoples: India, China, Tibet, Japan, 732 pp., Revised English Translation, Edited by Philip P. Wiener, East-West Center Press, Honolulu, Hawaii, 1969, ISBN 0-8248-0078-8

 

… Generally speaking, we cannot find in any Indian religion the conception of “heretic” in the sense of Western usage.

            Such a tolerant attitude is found not only in religious teachings but in the fundamental policies of administration taken by many kings and rulers throughout the history of India … …

Those religious attitudes differ from those in the West. In the history of Europe we often find religious antagonisms which inevitably led to political and military conflicts. But we can hardly find many cases of religious war in India. There were, of course, in India a few rulers who adhered to some indigenous faith and oppressed some of the universal religions arising among Indian people. But we cannot find any rulers who were Buddhists or Jainists and who persecuted other religion.

            This fact would be more obvious if we compare it with the facts in the West. Christianity and Mohammedanism have both engaged in religious wars. … We know that religious leaders in the West were often persecuted and put to death. On the contrary, in India there were no religious wars. Neither Buddhists nor Jains ever executed heretics. What they did to heretics was only to exclude them from the orders. Religious leaders in India died peacefully attended by their disciples and followers. Toleration is the most conspicuous characteristics of Indian culture.

            The Indians developed individualism in their unique way. They have preserved the attitude of religious freedom traditionally, probably more than any other country. Nakamura, str.170-172

Historical criticism has always been very much alive in China. The Chinese scholars include not only those who are able to harmonize contradictions in books, but those who have employed a keen system of criticism in detection of such contradictions! Perhaps Chinese Buddhism has been more at fault logically than Chinese classics. The Chinese as a whole have never accepted any single doctrine! So the varying of a sútra represent some typical aspects of Chinese ways of thinking. Nakamura, str. 210

 

Religious wars or struggles over ideology, which frequently arose in Europe, did not arise in China. It is true that Buddhism was frequently suppressed, not because of Buddhist doctrine, but because the Buddhist organization menaced and weakened the nation´s power politically and economically. While in Mohammedan countries fighting sometimes started on account of violations of such religious customs as eating pork, religious wars never arose in China. The emperors of China and India were similar in that they both did not regard religious differences a justification for war. Nakamura, str. 285

 

The Chinese acknowledged the individual significance not only of every human being but also of each kind of philosophy as a thought possessing some degree of truth. This tolerant leniency, however, did not exist in the thought of ancient China – Confucius (or his later disciples) stated that “it is harmful to study heretical thoughts.” Commoners, however, thought that all writings as well as the five classics revealed truth more or less, even though they were not perfect. Study was highly esteemed in China, and it became necessary to read the classics in order to become a more perfect man.

Foreign thought would not be excluded so long as the Chinese acknowledged some truth in all writings. It was not strange, therefore, that the Buddhism which was introduced into China as one great thought system was discussed and admired by the Chinese and began gradually and slowly to permeate their thought. The Chinese in the medieval period did not feel any contradiction in the fact that they followed Buddhism and also esteemed the Confucian classics as manifestations of truth at the same time. Nakamura, str. 286

 

V Českých zemích byl kalich dokonce symbolem většiny …

Asi 80-85% Čechů byli tehdy evangelíci, příslušející možná do 12 různých církví či sekt.

 

Nechť si s nimi ve svých světničkách dělají, co chtějí. Narážka na Matouš, 6, 5-6

 

 

 

 

 

Jsou krucifixy recyklovatelné?

Lidové noviny 13. listopadu 2009

 

ÚHEL POHLEDU

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, zakazující umístění krucifixů v italských školách, vyvolalo prudké reakce jak v Itálii, tak v Česku. Rozhodnutí vzbuzuje nepříjemné asociace, protože u nás to byl komunistický režim, který krucifixy nechal v padesátých letech ze škol jednoduše vyházet. Rozhodnutí stojí za pozornost nejen pro svůj přelomový charakter (Evropa se poprvé od pádu komunistických diktatur znovu distancuje od své křesťanské kulturní tradice), ale také pro řadu dílčích aspektů, které kupodivu zůstaly stranou zájmu.

Obecně platný symbol Činnost Evropského soudu pro lidská práva stojí nemálo eur. Předpokládám, že tyto peníze nejdou zdaleka jen na platy soudců, ale také na znalecké posudky. Očekával bych, že soud si nechá zpracovat posudky z oblasti vývojové psychologie a pedagogiky, které definují, nakolik je pro děti ve škole vhodné, aby na stěně třídy visel krucifix. Posudky by se mohly nést zhruba následujícím směrem. Pro dítě je nemožné uchopit svět na úrovni racionální analýzy. Naproti tomu je pro ně důležité poznávat svět prostřednictvím smysly vnímatelných symbolů. Zobrazení Ježíše visícího na kříži je právě takovým symbolem, jehož prostřednictvím se dovídáme základní pravdy o konečnosti našeho života, o nutnosti utrpení i o možnosti jeho překonání. V další úrovni výkladu pak můžeme uvažovat o překonání naší smrtelnosti, přičemž vůbec není nutné akceptovat při tom náboženské pojetí tohoto překonání. Kříž totiž není jen náboženským nebo křesťanským symbolem. Ježíše lze vnímat i jako historickou postavu, mimo kontext tradic, které ho pokládají ze Bohočlověka. Z tohoto hlediska tedy vůbec není nutné automaticky spojovat krucifix jen s křesťanským náboženstvím. Je to obecně platný symbol.

Dále bych čekal, že si soud nechá zpracovat znalecké posudky z oblasti religionistiky, historie či sociologie. Ty by naznačily, že pokud zapomeneme na výše uvedenou univerzálnost kříže a vztáhneme krucifix k jeho výlučně křesťanskému kontextu, dostaneme se do blízkosti jádra křesťanství – k představám o smyslu osobní oběti a o možnosti vykoupení. Tedy daleko od sociálně patologických jevů, jako je náboženský fanatismus, náboženské války či návody k fyzické likvidaci jinak smýšlejících. Pokud někomu krucifix tyto jevy připomíná, není to na základě příčinného spojení, ale na základě vnější a historicky nahodilé souvislosti. Tímto způsobem naše city může zraňovat cokoli a naše „práva“ mohou být zkrácena čímkoli.

V duchu vandalismu primitivů Věřím, že soud toto vše podnikl, prostudoval a zvážil. Co, myslím, možná zůstalo mimo rámec jeho ryze právního postupu, to je osud všech těch odstraněných krucifixů. Budou spáleny nebo sešrotovány? Je zajímavé, že tento ryze praktický aspekt zůstal stranou pozornosti médií. Pro mě je naopak zajímavé představit si obrovský hřbitov krucifixů, vytvořený jediným soudním rozhodnutím. Rozhodnutím, které se svými důsledky hlásí k tradicím ikonoklasmu náboženských fanatiků a vandalismu primitivů. Rozhodnutím, které bezpochyby vstoupí do dějin jako symbol omezenosti ve jménu abstraktního konceptu „lidských práv“.

O autorovi PAVEL KALINA, historik umění a architektury


PAVEL KALINA