Masaryk byl spíše světoobčanem – AD: Aleš Prázný

Česká pozice, Lidové noviny

http://ceskapozice.lidovky.cz/masaryk-byl-spise-svetoobcanem-d31-/tema.aspx?c=A161109_172816_pozice-tema_lube

 

Na článek Aleše Prázného Masarykovo politické mistrovství zareagoval překladatel Zdeněk Zacpal. Podle něho první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk rozlišoval spíše mezi demokratickými zeměmi a teokratickými režimy či ideologickými diktaturami

12.11.2016 Civilizace

Tomáš Garrigue Masaryk, Češi a Evropa. | foto: Ilustrace Richard Cortés, Česká pozice

 

Článek Aleše Prázného „Není češství bez evropanství“ vystihuje témata a silné stránky myšlení a díla Tomáše Garrigua Masaryka. Problematické je však závěrečné vyznění, kde je Masarykovi přisuzováno především evropanství. Naprosto nepřípadná je pak doprovodná kresba Masaryka s evropskou vlajkou na brýlích.

I když asi nikdo nepopře silné sepětí češství s evropským myšlením a dějinami, Masaryk Evropu příliš přesahoval a jednal a bojoval v příliš světových dimenzích, aby se dal tak jednoznačně označit za bezvýhradného „příznivce evropské federalizace a formování nového člověka … Homo europeus“.

Racionální Asijci

Prázný uvádí určení duchovní „Evropy“ Masarykovým mladším kolegou, filozofem Edmundem Husserlem – Evropa je racionální nahlédnutí. Ano, v Evropě se vedle mnoha neracionálních nahlédnutí vyskytují i racionální, leč ta se kromě Evropy a Ameriky, a dejme tomu Austrálie, vyskytovala i v Asii.

V mnoha oddílech a pasážích Pálijského kánonu najdeme Buddhova racionální nahlédnutí do různých stadií jím doporučované cesty k duchovnímu procitnutí či osvícení. A navíc i rozbory smyslů duchovních instrukcí a kroků z mnoha hledisek. Stejně promyšlená nahlédnutí ukázňování vlastní mysli, jako je 117. rozpravaMaháčattárísaka sutta (Čtyřicet velkých věcí)oddílu středních rozprav (Madždžhima-nikája) druhého koše (Sutta-pitaka) kánonu, v „Evropě“ nenajdeme. Také proto, že ve své historii dopřávala duchovním hledačům pramálo svobody.

Přihlédněme i k logicky silnějším a přesnějším formulacím „racionálního nahlédnutí“ u zmíněného filozofa Husserla. Ten ve své přednášce „Krize evropského lidství a filozofie“ z roku 1935 mimo jiné praví:

„Jedině však u Řeků se setkáváme s univerzálním (,kosmologickým‘) životním zájmem v bytostně svérázné formě čistě ,teoretického‘ postoje a s bytostně osobitou pospolitostí filozofů, vědců (matematiků, astronomů apod.), v níž se teoretický postoj z vnitřních důvodů projevuje.“… S muži, jimž jde „pouze o teorii, jejíž růst a neustálé zdokonalování rozšiřováním okruhu spolupracovníků a sledem badatelských generací spadá vjedno se smyslem nekonečného a všem společného úkolu“.

41xWg48VjXL._SX324_BO1,204,203,200_

Nestranné bádání

Takové úsilí však dokládají také zčásti dochované výsledky bádání skupin indických vědců a filozofů i mnoho století působících šesti indických buddhistických univerzit. Ty disponovaly ubytovacími prostory až pro tisíce posluchačů, vyučovaly i praktickým oborům a díky tomu, že neměly za zády inkvizici, daly se v jejich areálech pěstovat volnější diskuse a přednášet i nebuddhistické filozofické směry. Nemluvě o jiných indických institucích.

V rozsáhlé síti staletí existujících východoasijských škol, ba i soukromých akademiích se v Číně a Koreji pěstovalo značně nestranné bádání nejméně mnoho desítek generací. Jak o tom referoval i čínský filozof Wang Čchung (asi 27–107 našeho letopočtu):

„Hanové [dynastie] založili akademii vynikajících vzdělanců.
Všichni mladíci si tam vzájemně pomáhají v obtížných otázkách.
Touží jít do nejzazšího bodu do hloubky/temnot.
Zkoumat formu i odůvodnění správného a nesprávného.
Ne(chtějí) svévolně vytvářet obtíže.
Ne zlehčovat problematiku tlacháním.
Ne vyčerpávat se v hořké/tvrdé kritice.
Ne dávat průchod sladkému/příjemnému souhlasu.
Jsou vedeni, aby se uměli sklonit i vzhlížet vzhůru.
Aby toužili žádat i pomáhat.
Při broušení jde o ostří,
a ne o rozseknutí brusného kamene.“

„K čemu má směřovat diskuse?
K vysvětlení hlubokého názorným.
K čemu má směřovat moudrost?
K vysvětlení obtížného snadným.
Výteční a skvělí si vybírají různě nadané.
Staré spisy tak mohou být zaměřeny
buď do hloubky či k názornosti.“

„Teorie/pojednání ale nemá směřovat ke květnatosti.
Má též odpovídat věcem
a nepřeceňovat konsens s ostatními.
Teorie/pojednání vysvětluje diskusi o pravdě a fikci.
Při tom nebývá klid, srdce/mysli se často rozcházejí.
Protichůdný názor dráždí vulgární ucho.
Je však nesprávné se davu srdcí/myslí poddat.
Je-li dosavadní falešné, rozloučíme se s ním, vyřadíme jej
a uchováváme zároveň vše, co (v diskusi) obstálo.
Pokud bychom měli být ochotni řídit se davem
jeho srdcem/myslí,
mohli bychom pak jen sledovat staré normy.
Vysmívání se zvykům by sice skončilo.
Ale jak by pak mohla být diskuse?“

Asijci umožnili Evropě převzít mnoho vlastních vynálezů a probírali i otázky, které evropská teologie či filozofie pomíjely či programově nechávaly pod pokličkouEvropa je výlučná po zmíněné stránce pouze v tom, že v žádné jiné civilizaci se nevyskytl stejný způsob myšlení. Husserl ani Georg Wilhelm Friedrich Hegel a Jan Patočka se nevyznačují tím, že by důkladně ověřovali svá tvrzení či přesvědčení o primátu Evropy. Ne všechny otázky „evropské“ filozofie byly racionálně nahlédnuty také na Východě, ale Asijci umožnili Evropě převzít mnoho vlastních vynálezů a probírali i otázky, které evropská teologie či filozofie pomíjely či programově nechávaly pod pokličkou.

NalandaUniversity-Overview

Zbytky islámskými nájezdníky zničené buddhistické univerzity v indické Nálandě (fungovala v letech 427-1197)

2038067_image2_1

Konfuciánská akademie Dosanseowon v Korejské republice, založená 1574

Větší tolerance

Pokud Evropané vytýkají jiným civilizacím, že neudržely kontinuitu vědeckých přístupů a rozvoje, pak stejným výtkám musejí čelit sami. Navíc Evropa upadla do barbarství a temnot středověku nikoli v důsledku pustošení cizími nájezdníky, ale větší měrou než asijské kultury kvůli sobě samé. Ve středověku díky větší náboženské a myšlenkové toleranci vzniklo v tehdejší Indii, Číně, Koreji i arabském světě víc nových originálních filozofií a vynálezů než v evropských temnotách zhruba v letech 400 až 1300.

Ve středověku díky větší náboženské a myšlenkové toleranci vzniklo v tehdejší Indii, Číně, Koreji i arabském světě víc nových originálních filozofií a vynálezů než v evropských temnotách zhruba v letech 400 až 1300Britský filozof a logik Bertrand Russell se v kapitole o svatém Augustinovi Aureliovi svého díla A History of Western Philosophy (Dějiny západní filozofie) zhrozil nad tím, „že se poslední mužové intelektuálního rozhledu před nástupem temného věku nestarali o záchranu civilizace, vyhnání barbarů či odstraňování nepořádků v administraci a namísto toho kázali o přednosti panenství a o zatracení nepokřtěných dětí. Pokud církev zaměřovala pozornost obrácených pohanů až k takovým věcem, není divu, že následující věk překonal co do krutosti a pověr téměř všechna jiná historická období.“

Obdobně nejednoznačně tomu bylo a je s fungováním politických systémů. Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století ve srovnání s totalitami a hrůzovládami, které zachvátily většinu Evropy, představovaly vlády tehdy téměř suverénních vládců, třeba indického mahárádži z Majsúru nebo nizáma z Hajdarábádu, oázy klidu, osvícenství, tolerance a uměřeného rozvoje.

Jedinou baštou humanity, schopnou téměř celou dobu aktivně čelit evropským nacistickým, komunistickým a klerofašistickým hrůzovládám, byla tehdejší Velká Británie. Právě ta země, která nedávno myšlenku příliš sjednocené Evropy odmítla. Věděla zřejmě, proč to dělá.

Despekt k německé kultuře

Soustředil by se dnes Masaryk, svébytný anglofil a přítel USA, tolik zrovna na země evropského kontinentu pod kuratelou Evropské unie a prakticky řízenou Německem? A udržoval by způsobně větší odstup od v nejednom ohledu lépe spravovaných zemí Spojeného království, Norska a Švýcarska?Masaryk na značnou část německé kultury, myšlenkových a politických přístupů i filozofie nahlížel s despektem: „Německé myšlení po Kantovi a značně již Kantem dostalo se na scestí… Jako pruský stát a pruství vůbec, i německá filozofie, německý idealismus je absolutistický, násilnický, nepravdivý, zaměňující velikost svobodné, spojující lidskosti s kolosální a svého rodu grandiózní stavbou babylonské věže.“ Není i dnes na Masarykových slovech leccos pravdivého?

Dnes opět některé nezápadní země, třeba Korejská republika, Tchaj-wan, Spojené arabské emiráty či Singapur, fungují často lépe než průměrná členská země EU. I nejedna arabská země či země „černé“ Afriky je méně zkorumpovaná než třeba evropská Itálie. Neakceschopnou Evropu musely z největší části vysekávat a přivést aspoň zčásti ke svobodě neevropské USA za druhé světové války. A až neevropští Američané byli schopní zastavit válku a zjednat pořádek v bývalé Jugoslávii, zejména v Bosně, kde celé evropské společenství selhalo.

masaryk5

Úcta k TGM

Masaryk neviděl základní protiklad mezi (západo)evropskými státy a okolním světem. Rozlišoval spíše mezi zeměmi demokratickými, nemilitaristickými a režimy teokratickými, monarchiemi, či ideologickými diktaturami s absolutním primátem vládce či mocenské kliky, kam řadil i Rusko, Prusko a Rakousko-Uhersko. Ty jsou výbojnější a podkopávají pokusy o kritické myšlení a emancipaci občanů. Citujme z jeho Světové revoluce ještě jednou: „Mimoděk jsem srovnával za naší diskuse [v Londýně] anglické státníky Balfoura, Gladstonea aj. s německými; jaký to rozdíl celého světového a společenského nazírání, jaký to rozdíl opravdového konstitucionalismu a parlamentarismu a toho zapadajícího, bohudíky, rusko-prusko-rakouského carismu!“ 

Usilujme spíše o to, aby naše úcta k T. G. Masarykovi nebyla výrazem naší slabosti, ale erudice a síly. Prezident–Osvoboditel sice nebyl orientalistou, ale z jeho pamětí i života je zřejmé, že se na svou dobu mimořádně zajímal i o „mimoevropské“ civilizace. Již ve svých 26 letech, v roce 1876, debatoval s indickým učitelem v Lipsku o buddhismu, učil se sanskrt a arabštinu. Při pobytu v Japonsku se zajímal o tamní kulturu a ještě ve stáří se zajímal o Mahátmu Gándhího. Dle jeho slov „světoobčanem se člověk nestane běžným cestováním, ani mezinárodní dopravou, nýbrž duchovním pohroužením do života lidí, národů, celého lidstva“.

Zdeněk Zacpal

Yoga_Masaryk

Avenida Masaryk v mexické metropoli se postupně stala nejluxusnější třídou celé Latinské Ameriky. Masaryk si dopisoval s mexickým prezidentem Lazaro Cárdenasem (1895-1970, ve funkci 1934-1940), prý jediným mexickým prezidentem státostrany PRI, který ve funkci nezbohatl. 

 

Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/masaryk-byl-spise-svetoobcanem-d31-/tema.aspx?c=A161109_172816_pozice-tema_lube

_______________

Poznámky a citace pod čarou

Citace, poznámky

Přihlédněme zde i k logicky silnějším a přesnějším formulacím „racionálního nahlédnutí“ u onoho zmíněného filosofa Edmunda Husserla. Ten ve své přednášce „Krize evropského lidství a filosofie“ z roku 1935 mimo jiné praví:

Přednáška: Krize evropského lidství a filosofie, str. 332-364, proslovená ve vídeňském Kulturním svazu dne 7. a 10. května 1935, in:

Edmund Husserl – Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Academia, Praha, 1996, ISBN 80-200-0561-7

citované pasáže jsou na str. 343-344

 

Takovéto úsilí však zčásti dochované výsledky bádání skupin indických vědců a filosofů i mnoho staletí činných šesti indických buddhistických univerzit dokládají také.

Univerzity Nálanda, Vallabhí, Vikramašíla, Džagadalala, Sómapur, Ódantapurí

Stručná informace například:

D. Amarasiri Weeraratne – The six Buddhist universities of ancient India

http://www.budsas.org/ebud/ebdha240.htm

Valná část indické buddhistické filosofie (originálnější a různorodější než evropská středověká) vznikla právě na nich. K tomu práce například (Angličana) Paula Williamse či (Japonce) Hajime Nakamury

 

A v rozsáhlé síti staletí existujících východoasijských škol, ba i soukromých akademiích se v Číně a Koreji značně nestranné bádání pěstovalo nejméně v mnoha desítkách generací. Jak o tom referoval i čínský filosof Wang Čchung (王充; Wáng Chōng, asi 27-107 n.l.): 

Zdeněk Zacpal – Lidské velikášství je směšné (O Wang Čchungovi): V době, kdy klimatologové připisují lidstvu vinu za globální oteplování a nevratné škody na Zemi, je osvěžující číst si v díle dávného čínského filosofa, který považoval lidi víceméně za parazity svého okolí

MF DNES 28. 4. 2007, strana D/7 Věda & Kavárna,  Profil

Originál: 論衡集解, 王充 (2 svazky s jednotným číslováním), vydaný v 台北 (Tchaj-pej Taipei), 1962 (při citacích užívám zkratky LH). Použito poměrně dobře čitelného výtisku z Čínské Lu Sünovy knihovny v Praze-Ďáblicích

Vzhledem k tomu, že úvodní pasáže článku mj. demonstrují shodu činského filosofa s Huserlovými požadavky, cituji je:

Před 1980 lety, roku 27 našeho letopočtu přišel na svět v Šang-jü (上虞; Shàngyú) na území dnešní čínské provincie Če-ťiang (浙江; Zhèjiāng) mimořádně nadaný chlapec Wang Čchung (王充; Wáng Chōng). Získal rozsáhlé vzdělání, leč nebažil po postupu za každou cenu; však se také dostal do funkce nejvýš na provinční úrovni. Při každé příležitosti pak připomínal, že úspěch ve veřejném životě nebývá přímo úměrný schopnostem a charakteru jednotlivce. Víc než o kariéru nebo změnu vládnoucí ideologie usiloval o pravdu: o poznání věcí takových, jaké jsou, aniž bral přílišný ohled na obecně přijímané názory. Zároveň prověřoval shodu lidských slov a skutků.

Programové úsilí o otevřené, nestranné a nezaujaté zkoumání vyjadřuje i název jeho ústředního, nejméně dvousvazkového spisu Lun-cheng (論衡Lùnhéng), jehož příliš úzký výbor 24 kapitol z celkových 85 vyšel v češtině v roce 1971 v překladu Timotea Pokory pod názvem Kritická pojednání. Titul se ovšem dá přeložit i doslovněji a takřka popperovsky jako Teorie, vložené na váhu – Wang nepřijímal žádnou dobovou teorii jako celek bez kritiky. Byl Sókratovi příbuznější než mnozí další Číňané i předsevzetím rozloučit s tím, co se v kritické diskusi ukázalo jako falešné, uchovávat pouze to, co obstálo, a vposledku též životem v dobrovolné chudobě.

Ono programové mnohagenerační úsilí je též reflektováno mj. dále ve Wang Čchungově pasáži v LH 45, str. 318 – zde je též zřejmá občasná tirádovitost Wangova textu:

Han4 li4 bo2 shi4 zhi1 guan1.           Hanové [dynastie] založili akademii vynikajících vzdělanců.

Si4 di4 zi3 xiang1 he1 nan2.              Všichni mladíci si tam vzájemně pomáhají v obtížných otázkách.

Yu4 zhi4 dao4 zhi1 shen1.                 Touží jít do nejzazšího bodu do hloubky/temnot.

Xing2 shi4 fei1 zhi1 li3 ye3.               Zkoumat formu i odůvodnění správného a nesprávného.

Bu4 chu1 heng4 nan2.                        Ne(chtějí) svévolně vytvářet obtíže.     

Bu4 de0 cong2 shuo1                          Ne zlehčovat problematiku tlacháním.

Bu4 gou4 ku3 jie3.                               Ne vyčerpávat se v hořké/tvrdé kritice.

Bu4 men2 gan1 dui4.                          Ne dávat průchod sladkému/příjemnému souhlasu. 

Dao3 cun4 di1 yang3.                        Jsou vedeni, aby se uměli sklonit i vzhlížet vzhůru. 

Yu4 qiu2 bei1 ye3.                              Aby toužili žádat i pomáhat.

Chi3 shi2 mei2 li4.                               Při broušení jde o ostří 

Yu4 qiu2 xian2 ye3.                           a ne o rozseknutí brusného kamene.

 

Závěrem ještě dvě krásné pasáže ze závěrečné, 85. kapitoly díla Wang Chonga, s obecnějším dosahem

Pokus autora:

He2 yi3 wei4 bian4.                                          K čemu má směřovat diskuse?

Yu4 shen1 yi3 qian3.                                        K vysvětlení hlubokého názorným. 

He2 yi3 wei4 zhi4.                                             K čemu má směřovat moudrost ?

Yu4 nan2 yi2 yi4.                                              K vysvětlení obtížného snadným. 

Xian2 sheng4 quan2 cai3 zhi1 suo3 yi2.   Výteční a skvělí si vybírají různě nadané. 

Gu4 wen2 neng2 wei/ wei2                       Staré spisy tak mohou být zaměřeny 

shen1 qian3 zhi1 cha1.                                      buď do hloubky či k názornosti.

LH 85, str. 583

Co se nazývá diskutováním? Vysvětlit prostě hluboké problémy. Co se nazývá znalostí? Vysvětlit obtížné pomocí jednoduchého. Moudří a nejmoudřejší zvažují, co je přiměřené pro různé talenty a proto v pojednáních nacházíme rozdíl mezi hlubokými a jednoduchými. (Pokora, str. 330)

Lun4 gui4 shi4 er2 bu4 wu4 hua2.       Teorie/pojednání ale nemá směřovat ke květnatosti.

Shi4 shang4 ran2                                       Má též odpovídat věcem

er2 bu4 gao1 he2.                                         a nepřeceňovat konsens s ostatními.      

Lun4 shuo1 bian4 ran2 fou3.                 Teorie/pojednání vysvětluje diskusi o pravdě a fikci.

An1 de0 bu4 jue2 chang2 xin1.              Při tom nebývá klid, srdce/mysli se často rozcházejí.

Ni4 su2 er3.                                                   Protichůdný názor dráždí vulgární ucho.

Chong4 xin1 fei1 er2 bu4 cong2.           Je však nesprávné se davu srdcí/myslí poddat.

Gu4 sang1 chu1 qi2 wei3                         Je-li dosavadní falešné, rozloučíme se s ním, vyřadíme jej 

er2 cun2 ding4 qi2 chi3.                            a uchováváme zároveň vše, co [v diskusi] obstálo. 

Ru2 dang1 cong2 chong4 shun4          Pokud bychom měli být ochotni řídit se davem 

ren2 xin1 zhe3.                                              jeho srdcem/myslí,

Xun2 jiao1 shou3 ya3.                               mohli bychom pak jen sledovat staré normy, 

Feng3 xi2 er2 yi3.                                      Vysmívání se zvykům by sice skončilo.

He2 bian4 zhiyou3.                                Ale jak by pak mohla být diskuse?

LH 85, str. 585

Odpověď na to je, že pojednání musí usilovat o pravdu a nesnažit se o květnatost, údaje musí odpovídat skutečnosti a není třeba stavět vysoko shodu s jinými názory. Při zkoumání výroku se posuzují shody a rozpory – což je možné nedotknout se přitom ustálených názorů a nestřetnout se s banálnostmi? Je-li obecné mínění nesprávné, nelze je následovat. Proto likvidujeme a odstraňujeme falešné, zachovávajíce při tom pravdivé. Jestliže bychom měli následovat poslušně názory ostatních lidí, dodržovat staré a držet se vzorů, pouze dokola opakovat naučené, k čemu by nám bylo posuzování? (Pokora, str. 334)

Pravda – Ran2: 85 – str. 585 (česky str. 334) – slovo u Wang Chonga velice frekventované. Pravda či pravdivý se dá také říci zhi2 – označuje, „zda náš výrok odpovídá skutečnosti správně“ (Král, str. 72), zda je rovný, upřímný, přímý; (话)  zhen1(hua4) – skutečný, reálný, pravý, pravdivý; 实(话shi2(hua4) – opravdový, skutečný, realita, fakt (Vochala)

Britský filosof a logik Bertrand Russell se v kapitole o svatém Augustinovi Aureliovi svých „Dějin západní filosofie“ zhrozil  nad tím, „že poslední mužové intelektuálního rozhledu před nástupem temného věku nestarali o záchranu civilizace, vyhnání barbarů či odstraňování nepořádků v administraci a namísto toho kázali o přednosti panenství a o zatracení nepokřtěných dětí. Pokud církev zaměřovala pozornost obrácených pohanů až k takovýmhle věcem, není divu, že následující věk překonal co do krutosti a pověr téměř všechna jiná historická období.“  

Bertrand Russell – History of Western Philosophy, p. 385:

https://archive.org/stream/westernphilosoph035502mbp/westernphilosoph035502mbp_djvu.txt

It is strange that the last men of intellectual eminence before the dark ages were concerned, not with saving civilization or expelling the barbarians or reforming the abuses of the administration, but with preaching the merit of virginity and the damnation of unbaptized infants. Seeing that these were the preoccupations that the Church handed on to the converted barbarians, it is no wonder that the succeeding age surpassed almost all other fully historical periods in cruelty and superstition.

A ve 30. a 40. letech letech minulého století ve srovnání s totalitami a hrůzovládami, které zachvátily většinu Evropy, představovaly vlády tehdy téměř suverénních vládců, třeba indického mahárádži z Majsúru anebo nizáma z Hajdarábádu, oázy poklidu, osvícenství, tolerance a uměřeného rozvoje.

Autor o nich četl a v únoru 2016 navštívil i jejich paláce (v indických státech Karnátaka a Telangána) s dobovými fotografiemi a dokumenty doby

Že by se snad svébytný anglofil a přítel USA Masaryk dnes tolik soustředil zrovna na země evropského kontinentu pod kuratelou EU a prakticky řízenou Německem? A že by způsobně udržoval větší odstup od méně zkorumpovaných v nejednom ohledu lépe spravovaných zemí Spojeného království, Norska a Švýcarska? Není i dnes něco pravdivého na Masarykových slovech na adresu valné části německé filosofie? „Německé myšlení po Kantovi a značně již Kantem dostalo se na scestí. … Jako pruský stát a pruství vůbec, i německá filosofie, německý idealism je absolutistický, násilnický, nepravdivý, zaměňující velikost svobodné, spojující lidskosti s kolosální a svého rodu grandiosní stavbou babylonské věže.“

Masaryk T. G. – Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918, Orbis, Praha 1925, z knihy cituji následující pasáže:

Absolutistický monarchism byl i vojensky poražen demokracií Světová revoluce 84, str. 394

– Němci padli v poli svým pruským militarismem, svou vědou, svou historií, svou filosofií, svou politikou.84, str. 377

Středověká světová theokracie, centralisovaná duchovním vedením papežství, jakožto mezinárodní autority, byla v nové době nahrazena větší samostatností jednotlivých států a národů. Reformace, klasický humanism, věda, umění a filosofie, usilující o pochopení a poznání přírody, člověka, historie a společnosti, položily nové duchovní a mravní ideály a základy pro organisaci nové společnosti. Reformací, humanismem, vědou, uměním a filosofií byla připravena velká revoluce v Anglii, ve Francii a v Americe (t. j. ve skutečnosti zase v Anglii); velký výtěžek této revoluce byl, že stát a církev – vlastně již církve – stávaly se na sobě nezávislými. Na Západě, v Evropě a Americe, postupem doby až do našich dnů všude se stát a církev rozlučovaly; náboženství tím neztratilo, nýbrž naopak získalo, jak také získala i politika. A nejen stát, s ním postupně všecky instituce a společenské složky byly odcírkevněny: věda a filosofie, školy a výchova, mravnost a na konec i náboženství. 86, str. 382 

Ke kulturnímu celku evropskému náleželo v středověku také Německo. Ale v době nové Německo vždy víc a více kulturně se odlišovalo a isolovalo. Pruský stát, zesílený reformací, od samého počátku stát výbojný, opanoval Německo. Také na Západě panoval značný t. zv. étatism; ale na Západě stát se stal orgánem parlamentu a veřejného mínění, v Německu monarchický stát byl přímo zbožňován a jeho absolutism všeobecně uznáván – teprve na konci světové války král pruský jako císař německý rozhodl se pro parlamentarisaci Německa. Prusko a Německo byly vlastně organisováným césarismem; jistě Friedrich Velký, Bismarck a Vilémové byli, ovšem na rozdíl od Napoleona, césarové zvláštní, carističtí. Slovo „Car“ sice vzniklo z „Caesar“, ale jaký to rozdíl v slově a pojmu! Voják, pruský důstojník, stal se Němcům měřítkem společenské organisace, ba světa. Voják a válka se stávají pravidelnou institucí. Reformace, klasický humanism, věda, umění a filosofie v Německu neodstranily theokracii tak důsledně, jako na Západě; německý národ přijal reformaci jen z polovice a německá reformace (lutherství) přizpůsobila se katolicismu – vznikl druh césaropapismu, třeba odlišný od césaropapismu ruského. Humanitní ideály Lessingovy, Herderovy, Goetheovy, Kantovy, Schillerovy, čerpané z vývoje západního a světového a spoluprací v něm, nahrazeny pangermanistickým imperialismem. 87, str. 385

Němci sami si někdy rozdíl nového a staršího Německa formulují heslem: Výmar – Postupim? Goethe – Bismarck? Kant – Krupp? Popruštění celého Německa bylo v prvé řadě politické; pruská theokracie užila úpadku německého císařství, přežitku theokracie katolické, a opanovala Německo a Rakousko svou pevnou a jednotnou vojenskou a správní organisací. Postupem dalším pruství kontrolovalo všecko úsilí kulturní a udělalo z Německa říši vnějšího pořádku, jak jsem to charakterisoval v „Nové Evropě.“ Následky popruštění se jeví nejen v politice, nýbrž v německé filosofii, vědě, umění a ovšem i v theologii. Když v národě vedoucí mužové a stavy počínají spoléhat na moc a násilí, zakrňuje sympathie, lidé ztrácejí zájem, poznat city a myšlení svých bližních a dokonce lidí cizích, neboť stačí pro všecek styk s nimi státní mechanism, komando, pěst; přestává se volně myslit, vzniká učenost bez živých ideí. To je výklad těm velikým omylům a chybám německé historie a německého myšlení před válkou a za války; Bismarck a jeho násilnické zacházení s lidmi jemu blízkými je typem toho panovačného Prusa. Schematicky (to po předchozích výkladech je dovoleno) znázornil bych si vývoj takto: Goethe – Kant – Friedrich Veliký ↓ Hegel ↑ Moltke – Bismarck – (Vilém II.) – Lagarde – Marx – Nietzsche. V Hegelovi vidím synthesi Goethe a Kanta a anticipaci Bismarcka; přijal pruskou ideu státu, jakožto hlavního výrazu národnosti a vůbec celé společnosti, svým pantheismem a svou 388 fantastikou tvoří přechod od Goethe a Kanta a jejich světovosti k pruství a jeho mechanismu, materialismu a násilnictví. Hegel nebyl původně nadarmo theologem — formuloval i po té stránce zásady pruské theokracie; Bismarck a Vilém stále hlásali Boha, ovšem boha pruského. Hegel svým „absolutním idealismem“ sloužil autoritářství pruského státu, opustil humanitu a světovost Goetheovu a Kantovu a poskytl základ theoretickému a praktickému násilnictví. Bismarck a bismarckism úplně absorboval Goethea – pruský stát se stal neomylnickým vůdcem národa a jeho duchovního a kulturního úsilí. Marx obrátil Hegelův pantheism a absolutní idealism, prošed filosofií Feuerbachovou („člověk je, co jí“), v materialism a přijal mechanism pruské organisačnosti a státnosti (všemohoucí centralisace), třebaže stát podřizuje poměrům hospodářským. Že ve světové válce němečtí marxisté přes svůj socialism a svoji revolučnost přijali bez kritiky pruskou politiku a byli tak dlouho spojeni s pangermány, vyplývá z té methodické a taktické příbuznosti. Nedemokratický názor o nutnosti velikých hospodářských celků odpovídá pruskému nadčlověctví. Marx sám o slovanských národech nesoudil jinak než Treitschke nebo Lagarde. Nietzsche se z isolovanosti solipsismu utekl k darwinistickému právu silnějšího – „blond dravec“ založí panství nové aristokracie a církve zároveň; theokracie křesťanská bude nahrazena theokracií nadčlověka. Protivu Goethe a Bismarcka, Kanta a Kruppa nepojímám ve smyslu parsistického dualismu – i v Goetheovi a v Kantovi by psycholog našel několik charakterových prvků pruského „realpolitika“. Správná německá disjunkce by byla Beethoven-Bismarck! V Beethovenovi vidím německého genia nijak nepopruštěného: jeho umělecké dílo má svůj původ v čistém pravém nadšení, jde ze srdce k srdci, jak to příležitostně Beethoven sám formuloval. Jeho Devátá Symfonie je hymnus lidskosti a demokracie – vzpomeňme, jak výmarského olympijce přímo vypeskoval, že vůči mocným tohoto 389 světa nedovedl zachovat svou páteř nezkřivenu. A ten jedinečný „Fidelio“! Jen u Shakespeara nacházím podobně silnou lásku ženy a muže; v celé světové literatuře není přikladu tak silné a čisté lásky manželské – posud i nejlepší básníci se obírají jen romantickým stadiem lásky předmanželským. A v „Missa Solemnis“ Beethoven podal své vroucí náboženské credo, náboženství moderního člověka, povznášejícího se ze zděděné církevní formy do výšin vytušených jen nejzralejšími duchy naší doby – Haydn arci mu vytýkal, třebaže přátelsky, že v Boha nevěří… K Beethovenovi bych přiřadil jeho velikého učitele Bacha a jeho náboženskou hudbu; ve filosofii bych uvedl Leibnize. Úsilí Leibnizovo o unii církví vyplývá přirozeně z jeho monadologické soustavy, z jeho základního pojmu všesvětové harmonie; pangermánští šovinisté snad by v té humanitní snaze viděli účinek slovanské krve Leibnizovy. Já v Leibnizovi vidím pokračování v platonismu, třebaže se silnými již zárodky subjektivismu, Kantem a následníky přepjatého. Lituju, že nejsem hudebně dost vzdělán, abych ducha německého vystopoval v té skvělé řadě velikých hudebníků – Bach, Haendl, Gluck, Haydn, Mozart, Beethoven a j. (Schubert, Schumann). Ovšem hudebně bylo také pruství vyjádřeno – Richard Wagner je geniální synthesí dekadence a pruství. Velikolepá, krásná a ušlechtilá německá hudba nezískala dost pevně srdce národů – popruštění působilo mocněji. 88, str. 387

 Německé myšlení po Kantovi a značně již Kantem dostalo se na scestí. Kant čelil jednostrannostem anglického empirismu a zejména Humeově skepsi jednostranným intelektualismem domněle čistého tvůrčího rozumu; sestrojil celou soustavu apriorních věčných pravd a zahájil tím všecku tu fantastiku německého subjektivismu (idealismu), vedoucího nutně k solipsistické osamocenosti a egoismu, aristokratickému individualismu a násilnickému nadčlověctví; Kant proti skepsi, vzniklé z odporu proti theologii a metafysice, konec konců – i v tom podle Humeova příkladu – vrátil se k ethice a vybudoval názor na svět celou podstatou mravní, ale jeho následníci se chytli jeho subjektivismu a pod jménem rozličných idealismů oddali se libovolné konstrukci celého světa. Tento metafysický titanism nutně vedl německé subjektivisty k mravní osamocenosti; fantastika Fichteova a Schellingova zrodila nihilism a pesimism Schopen–hauerův; titanové se zlobí, ironisují – a zloba s ironií a titanství jsou contradictio in adjecto – a na konec zoufají. Hegel a Feuerbach hledají útočiště u státní policie a v materialismu, jímž unikají metafysické fantastice; podřizují se pruskému kaprálství, jemuž již Kant svým kategorickým imperativem dal silný výraz. Německé university se staly duchovními kasárnami tohoto filosofického absolutismu, vrcholícího videi pruského státu a králství, Heglem zbožněného; Hegel státnímu absolutismu pod titulem dialektiky a evoluce vybudoval macchiavellism, založený na neuznávání principu contradictionis. Právo se odvozuje z moci a násilí. Nietzsche jako Schopenhauer zavrhují tento vývoj, ale jen ve slovech, ve skutečnosti právě Nietzsche se stal filosofickým hlasatelem hohenzollerských parvenuů a pangermánského absolutismu. Hegel neprohlásil pouze neomylnost státu, nýbrž samospasitelnost války a militarismu; Lagarde a jeho stoupenci 391 koncipovali pak filosofii a politiku pangermanismu, a ta byla ve Francii poražena; s pruskými regimenty padla filosofie, hlásající: vyhubit ty Poláky (v. Hartmann), rozbít ty tvrdé lebky Čechů (Mommsen), zkrušit ty dekadentní Francouze a zpupné Angličany a t. d. – pruský pangermanism válkou byl vyvrácen. Na otázku: Goethe či Bismarck, Výmar či Postupim, dala válka odpověď. Zavrhuje jednostrannosti německého myšlení, Kantem zahájeného, neříkám, že německá filosofie, německé myšlení všecko je pochybené, neříkám, že je slabé, povrchní, nezajímavé; ne, je to filosofie zajímavá a hluboká, ale hluboká proto, že nemohla být a nebyla volná. Je to scholastika jak středověká, daná hotovým, napřed stanoveným oficiálním kredem. Jako pruský stát a pruství vůbec, i německá filosofie, německý idealism je absolutistický, násilnický, nepravdivý, zaměňující velikost svobodné, spojující lidskosti s kolosální a svého rodu grandiosní stavbou babylonské věže.89, str. 390  (387-391)

Za takových a podobných myšlenek jsme se blížili 29. listopadu břehům anglickým; v přístavě mi bylo opět připomenuto poctami vojenskými a diplomatickými, že jsem suverénem, a stejně na nádraží londýnském. Hned večer jsem měl schůzi se svými milými přáteli a pomocníky Steedovými a Seton-Watsonovými. Jaký to rozdíl mezi politickou situací v prosinci 1918 a v květnu 1917, když jsem opouštěl Londýn a dal se na cestu kolem světa. Ale ovšem, starostí neubylo, ubylo něco starých a přibylo nových … Pobyl jsem v Londýně týden (do 6. prosince) a využil času k návštěvě mnohých známých (Mr. Burrows, Lord Bryce, Hyndman, Mr. Young, Lady Paget aj.), zejména také publicistů, s nimiž jsem býval ve styku. Na lunchi, pořádaném Balfourem, sešel jsem se s vybranými politickými osobnostmi: Lordem Milnerem, Churchillem a jinými, také sekretářem krále, jenž v Londýně nebyl přítomen. Mluvilo se přirozeně o politické  situaci, ukončení války a úkolech nastávajícího jednání o mír. Právě toho dne (29. listopadu) Němci předložili Spojencům návrh na zřízení komise, která by vyšetřila vinu na válce. Velký byl zájem o Rusko a naše legie v Rusku a na Sibiři; to zvláště zajímalo Lorda Churchilla. Líbilo se mu, jak jsem v Kijevě nenásilně zlomil bolševickou agitaci. Mimoděk jsem srovnával za naší diskuse anglické státníky Balfoura, Gladstonea aj. s německými; jaký to rozdíl celého světového a společenského nazírání, jaký to rozdíl opravdového konstitucionalismu a parlamentarismu a toho zapadajícího, bohudíky, rusko-prusko-rakouského carismu! S Balfourem jsme mluvili více o filosofii náboženství než o politice. V očekávání mírových konferencí jsem navštívil některé politiky a úředníky, zejména ministerstva zahraničních věcí, kteří pravděpodobně mohli mít účast v jednáních mírových: byli to pánové Tyrell, Crowe, Harding aj. Viděl jsem také staré již známé: Sira George Clerka aj. A ovšem nezapomněl jsem na jednotlivé vyslance.  95, str. 412-413 

Ale demokratický stát je proto novým, že všecek jeho účel a organisace spočívá na novém názoru na svět, na názoru netheokratickém. To je to novum. Novodobý stát přijal funkce theokracie, hlavně církve, a proto je státem novým; stát starý neměl starostí o školu a vzdělání, celou výchovu společnosti řídila a spravovala církev, kdežto stát nový krok za krokem se ujímal všeho školství. Proto, že reformací, humanismem a renaissancí vznikla nová, laická ethika a mravnost, stát přijal od církve i filanthropii a přeměnil ji v sociální zákonodárství. Proti státu novému byl stát starý velmi málo: řekl bych, že nemyslil – myslila církev. Byla-li filosofie (scholastika) za theokracie ancilla theologiae, starý (středověký) stát byl servus ecclesiae. Odcírkevněním stát musel začít myslit; ujal se funkcí církve, rozšířil a rozhojnil je. A proto je státem novým, demokratickým. 126, str. 526

 V Rakousku svobody svědomí nebylo; v naší demokratické republice opravdová svoboda svědomí, tolerance a uznávání dobrého a lepšího musí být nejen kodifikována, nýbrž také praktikována a to ve všech oborech veřejného života. 127, str. 578

31_01_03 

 

Masaryk neviděl základní protivu mezi (západo)evropskými státy a okolním světem. Rozlišoval spíše mezi zeměmi demokratickými, nemilitaristickými a mezi režimy teokratickými či ideologickými s absolutním primátem vládce či mocenské kliky, které jsou výbojné a podkopávají pokusy o kritické myšlení a emancipaci občanů.

Viz i výše a na mnoha místech spisů TGM

Emil Ludwig – Duch a čin: Rozmluvy s Masarykem, Editor: Jana Malínská, Vydal: Ústav T.G. Masaryka a Masarykův ústav AV ČR, 2012, 326 stran; str. 95:

„… Udatní byli všichni. A všimněte si, prosím: válku vyhrály státy demokratické, nemilitaristické, proti státům monarchickým a militaristickým, proti vyučeným vojákům. Teleologicky školský příklad: největší teokratické, absolutistické monarchie padly.“

 

T. G. Masaryk – Světová revoluce V 55 – str. 141:

Bolševictví je neomylnické a inkvizitorské, a právě proto nemá s vědou a filosofií vědeckou nic společného.

T. G. Masaryk – Světová revoluce V 55 – str. 142:

Polovzdělání bolševické je horší než nevzdělání: Diktatura bolševická prýští z nekritického, docela nevědeckého neomylnictví; …

 

Prezident Osvoboditel sice nebyl orientalistou, ale z jeho pamětí i života je zřejmé, jak mimořádně na svou dobu se zajímal i o „mimoevropské“ civilizace. Již ve svých 26 letech (1876) debatoval s indickým učitelem v Lipsku o buddhismu …

Stanislav Polák – T. G. Masaryk: Za ideálem a pravdou 1. (1850-1882), 496 s., Ústav T. G. Masaryka, 2000, str. 233, 236-237, 245 aj.

… učil se sanskrtu a arabštině.

Ludwig, str. 71

 

Při pobytu v Japonsku se zajímal o tamní kulturu …

Masaryk T. G. – Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918, 62, zejména str. 171

… a ještě ve stáří se zajímal o Mahátmu Gándhího.

Jeden anglický novinář, který se chystal navštívit prezidenta Masaryka, se mne ptal, o čem vlastně by s ním mohl mluvit. O čem chcete, řekl jsem mu. O náboženství nebo o prehistorických vykopávkách, o literatuře nebo melioracích, o vojenství nebo socialismu, o výchově dětí nebo o Gándhím, o Platónovi nebo o sportu, o politice nebo o výrobě cukru; ne že by to všecko znal, ale že ho to všecko zajímá; mluvte s ním o čemkoliv, v čem se od vás může něco dozvědět.

Karel Čapek – Typus Tomáše G. Masaryka, Hrst mozaikových kamínků (413-415), str. 413-414 – v:

Karel Čapek – Hovory s T. G. Masarykem, Československý spisovatel, Praha, 1990

 

Dle jeho slov „světoobčanem se člověk nestane běžným cestováním, ani mezinárodní dopravou, nýbrž duchovním pohroužením do života lidí, národů, celého lidstva.“

Emil Ludwig – Duch a čin, str. 174

 

Aleš Prázný – Není češství bez evropanství: Masarykovo politické mistrovství je v tom, že provinciálností zkompromitovaná témata vztáhl k evropskému duchovnímu vývoji, Lidové noviny, 22. října 2016 – Orientace, str. 13-14, znění kontroverzního závěru:

V jeho pojetí Evropy jako duchovního úkolu je však třeba vidět i slova Masarykova přítele filozofa Edmunda Husserla (1859-1938): Evropa je racionální nahlédnutí. Tomáš Garrigue Masaryk nám dnes připomíná, že zájem český a evropský je neoddělitelný. Proto byl náš první prezident příznivcem evropské federalizace a formování nového člověka, kterého nazval Homo europaeus.