Osmdesát let od Masarykovy smrti: jeho program platí i dnes

Za výjimečnost meziválečné první republiky s jejím humanismem a světovými aspiracemi nevděčíme Rakousku-Uhersku, ale především mimořádné Masarykově osobnosti.

 

Zdeněk Zacpal, http://denikreferendum.cz/clanek/26049-osmdesat-let-od-masarykovy-smrti-jeho-program-plati-i-dnes

Deník Referendum, 14.09.2017

 

Dle francouzského politologa a historika Alexise de Tocqueville (1805-1859) se dějiny podobají obrazárně s mnoha kopiemi a málo originály. Ovšem Tomáš Garrigue Masaryk, jehož 80. výročí úmrtí si 14. září připomínáme, věru žádnou kopií nebyl. Jakožto jediný filosof, který se kdy propracoval do čela, ba k samotnému založení státu, zaujal současného francouzského historika Alaina Soubigoua ze Sorbonny. Ten se podivil, proč neexistuje současný životopis tak velkého muže, začal se učit česky a psát o něm.

4-e85e2c51e75dc919556406a6ea82b2ae3f79b8c7Alain Soubigou

Masaryk jak sotvakdo jiný nahlédl již před rokem 1917 stíny Ruska a podrobil je drtivé kritice, ale překročil i stereotypy takzvaného středoevropanství, stále svazujícího naše myšlení i ducha. Jak myšlení takového člověka vypadá?

 

Alespoň neodporovat rozumu

Masaryk nerozpitvával jeden úzký problém, zajímal se o celek. Rozhodující, formující vliv na něj prý „neměli ti básníci a filosofové, ale život, život vlastní a náš“. Každá radikální noetická teorie (teorie poznání), která přijímá jen jednu stránku na úkor druhých, je chybná. A musíme „pamatovat, že všechno naše poznání je připraveno duševní prací nesčetných generací“.

Zájmy měl široké. Studoval u slavných psychologů-filosofů: ve Vídni u Franze Brentana, později v Lipsku u Gustava Fechnera i Wilhelma Wundta a s indickým mnichem se přel o buddhismus již v roce 1876. Sledoval i nejmodernější umění. Varuje ale, že „cit ani vůle nejsou argument, chybí-li rozum. Jak a čím budeme rozhodovat, který ze srážejících se citů, která z odporujících si vůlí je správnější a lepší? Zas rozumem a kritikou.“ Jeho časopis Athenaeum poskytoval kritické recenze především zahraniční odborné literatury ze širšího, namnoze ne-německého světa. Češi by se měli seznamovat s dalšími jazyky a kulturami, francouzskou, a hlavně anglickou: ta prý má bohatou vědeckou literaturu, zdravou poezii a její praktický a empirický duch je Slovanům velmi užitečný.

Ve své „Konkrétní logice“ se pokoušel podat klasifikaci věd a objasnit, jak fungují a jaké metody a postupy používají. Zatímco jeho kolega Durdík nabádal pilné studenty leda k tomu, aby si tu jeho knihu přečetli ještě jednou, světový Masaryk vyzýval studenty, aby se dobrali vědomostí sami a četli si cizí díla v originále. Půjčoval jim je i ze své soukromé knihovny. Předkládal problémy, nabízel své odpovědi a polemiky vítal jako projev samostatného myšlení.

Mimo rozumu existuje i jistý řád srdce, ale ani z něj nevyplývá jakákoli rezignace před tradiční církevní autoritou. A to ani na způsob autora onoho úsloví, francouzského fyzika a myslitele Blaise Pascala.

Tomáš_Garrigue_Masaryk_1925

Naše neštěstí je, že tak snadno přijímáme mínění jiných.“ Foto Wikipedia

Primitivismu slepé víry, pověry, církevnictví i víry v kolektivní politická hesla „do jisté míry poskytují zbraň ti filozofové a psychologové, kteří cit a vůli – také pudy – stavějí proti rozumu a nad něj – emocionalisté a voluntaristé“. Profesor Masaryk přitom počítá s lidmi takovými, jací jsou: i mravnost chce založit spíše na citu; postačí jen,

pokud budou city v souladu s rozumem.

 

Neustálá reformace

Již na gymnáziu v Brně se mladý Tomáš ubránil před ředitelem, školníkem i povinným katolicismem pohrabáčem. Konvertoval k církvi evangelické – byla prý nejblíže husitské církvi bratrské: „Mně dával protestantismus víc svobody.“

I ten si ovšem Masaryk definuje pěkně k obrazu svému: „Podstatou protestantismu je vlastně ustavičná reformace.“ Připouští, že puritáni „jsou lidé poněkud nepříjemní“. Na historické reformaci vyzvedává „racionalismus, rozumnost naproti autoritě“, opuštění středověkého ideálu asketického, který prý jde proti lidské přirozenosti a v každém případě šel Masarykovi proti srsti, větší pracovitost než v době starší a poskytnutí prostoru pro svobodnou vědu i filosofii.

K činu je zapotřebí přesvědčení a ještě lepší a pevnější je víra. I ta se ale musí poměřovat s kritikou přezkoumatelným věděním. Masaryk je ještě ochoten pracovat a jednat i s vysoce pravděpodobnou hypotézou. Nemá-li ani přesvědčení být upřímné, je lepší i důsledná skepse, pokud si ji člověk jen uvědomuje. Nejhorší je bez přemýšlení, slepě akceptovat něco, co se příčí našemu rozumu: autoritu teologickou či politickou: „Naše neštěstí je, že tak snadno přijímáme mínění jiných.“

Knihy bránil před rakouskou cenzurou. Již ve vídeňském parlamentu se stavěl proti pokusům zcela ovládnout obsah výuky na univerzitách římskokatolickou církví, vycházejícím hlavně od rakouské „Křesťanskosociální strany“, vedené antisemitou Karlem Luegerem. Tedy jedním z inspirátorů dalšího Středoevropana Adolfa Hitlera.

quote-if-dr-karl-lueger-had-lived-in-germany-he-would-have-been-ranked-among-the-great-minds-adolf-hitler-60-72-68

Středoevropanství v praxi

 

Raději se dívejte na oblaka

V Rusku studoval Masaryk zemi tradiční, teokratickou. Nepříliš lichotivý úsudek o ruských myslitelích z jeho světoznámého díla Rusko a Evropa dnes visí i v úvodu hesla „Ruská filosofie“ anglicky psané internetové filosofické encyklopedie. „Rusa naučila jeho církev přijímat hotové, objektivně dané“, Rusové se přitom rádi vzdávají víry staré ve prospěch nové, „Rus chce věřit v cokoli“ – ale není schopen vlastního myšlení, soustavného kritického vyhodnocování, noetické kritiky, ba ani základních pravidel životosprávy a hygieny. Neváží si života vlastního ani životů svých bližních.

Masaryk se zhrozil, jak snadno spisovatel Dostojevskij přešel od svého mladistvého ateismu k éterickým pravoslavným ideálům – a vizím na spasení světa prostřednictvím cézaropapistického a absolutistického Ruska. Ještě na smrtelné posteli velebil mnohatisícový masakr turkmenských obránců své země ruským generálem Skobelevem. Kéž by se raději býval snažil zachránit sebe sama – pro svůj národ, lidstvo a lidskost, uvažoval smutně Masaryk. Jako mnoho Rusů „nepochopil, že šovinismus znemožňuje každý pokrok, i mravní“.

Ten se odvíjí spíše od pěstování mezilidských vztahů: „Přátelství… je tam, kde je výměna duší.“ Komunismus může být – ale jen mezi přáteli. Karlu Marxovi Masaryk vytýká i amoralismus a opomíjení krásy, což se muzikálnímu Masarykovi, který umění nestavěl na méně důstojné místo než filosofii, zajídalo. Na utopický požadavek dalšího komunisty Friedricha Engelse na volnou lásku měl již od mládí odpověď: Lásku ne volnější, ale ušlechtilejší.

Říkal-li Masaryk, že je člověkem politickým, pak pouze kalkuloval dopad každé ideje na politiku a uvažoval o patřičných opatřeních. Ale politika a moc mu nebyly na rozdíl od typických marxistů vším. Posteskl si, že ruské porady trvají od rána do noci, a těžko se tam pak dostal na vzduch. Dle svědectví Karla Čapka podával ruku pevně a s krátkým stiskem, trochu zdálky, „jako by nechtěl překročit tajemný kruh, uzavírající kohokoli z nás“. A poté, co si větší společnost u Náchoda vyrazila do přírody a ženy se pilně chopily háčkování, jim Masaryk žertem připomněl: „Raději si lehněte a podívejte se trochu na nebe nebo

na přírodu kolem. To není ztracený čas.“

big_nachodsko-krajina-magicke-krasy-258827

 

Česká drobná práce, hrdinství, opatrnost

V polemice s polským romantickým básníkem Mickiewiczem považoval Masaryk za stejně cenné, ba i hodnotnější hrdinství jako položit život položit vlastní práci, utvářet heroismus práce promyšlené, drobné, malé, opatrné, drobné. Slepě se řítit do něčeho, slepé mučednictví, třebaže za nejvyšší ideál, to dělají děti, a ne člověk, který chce něčeho dosáhnout. A práce vypracuje charakter – bez ní se silné individuality nedosáhne.

Odmítal i radikální pacifismus svého přítele, ruského spisovatele L. N. Tolstého: „Vojsko, které táhne proti násilníkovi, liší se od něho jako den od noci. Myšlenka rozhoduje o skutku, ne ten skutek sám.“ Boj husitů vnímal jako obranu domácího hnutí, umožňujícího lepší vzdělání a akcentujícího mravnost a svědomí jednotlivce. Fascinoval jej Jan Žižka, i když mu hlavně před historikem Pekařem vytýkal občasnou útočnost a některé jeho metody neschvaloval.

Avšak za obrannou nepovažoval válku nefunkční říše, která zabírá další území slovanských a jiných menších národů, vede proti jejich představitelům vykonstruované procesy se šibenicemi a kvůli zájmům a územním ziskům jedné dynastie opakovaně posílá na smrt na bojišti statisíce Čechů. Bezesporu si připomínal osud svého milého bratra Martina, jejž šikanování v rakouské armádě připravilo o život. Císaři Franzi Josefu I nepřiznával Masaryk více inteligence než průměrnému rakouskému poddůstojníku a stranil se jej. Neměl prý žádný plán pozitivního vůdcovství; nebyl spravedlivý k menším národům; jeho základní vlastností jako císaře i jako člověka byla být vlečen událostmi, nikoli je zvládat.

75fca35465

I odpůrci Masarykovi těžko upřou, že on hybatelem událostí byl. Tvůrci Českého století vytvořili hodně imaginární dialog s tehdejším britským premiérem Lloydem Georgem namísto Masarykova směrodatného a alespoň jím samým lépe vylíčeného rozhovoru na počátku války s bývalým rakouským premiérem Körberem. Ten mu prozradil své obavy, že země není dobře připravena na válku a ani po eventuálním vítězství ve vleku Německa své národy neosvobodí, naopak vůči nim přitvrdí. Masaryk neotálel a 16. 9. 1914 rychle přeběhl na druhou stranu, rozhodnut rozbourat Rakousko-Uhersko zvenčí.

O válečných schopnostech tohoto německého vazala s jeho příslovečným šlendriánem si nedělal iluze. Ale tragickou vinou Němců prý bylo, že po dvě stě let pěstovali militarismus a oficír se tam stal měřítkem společnosti. Rozhořčen zákeřnými a nevybíravými útoky oné říše na civilisty, poskytuje Masaryk Dohodě Legie a navrhuje jí odhodlané a všeho schopné Německo vyhladovět. Válečný průmysl tak přestane fungovat a němečtí vojáci na frontě, třebas disciplinovaní a ochotní bojovat do posledního muže, nebudou mít čím střílet.

 

Nové víno, nové měchy

Mohou mít výkony malého národa světovou úroveň a rozměry? Ano! Může mít první ústavu s výslovně deklarovanou rovností pohlaví. Největší obuvnickou firmu. Největší funkcionalistickou budovu: Veletržní palác v Praze byl (snad vedle charkivské Techniky) ve své době stavbou zrovna tak novátorskou, jako měla být Kaplického – v naší době příznačně neuskutečněná – Národní knihovna. Dle slov tohoto génia byla Praha dříve městem s největší hustotou moderní architektury. Dnes se sotva co nového vyrovná tehdy vzniklému brněnskému Výstavišti, urbanistice Hradce Králové nebo Ostravské radnici.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAGymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové (1925-1927) od architekta Josefa Gočára (výše) a Radnice města Ostravy (1925-1930) od architektů Karla Kotase a Vladimíra Fischera (níže)

e2e4d6915fbb322fc1eb35b6be9769c6

Že za to první republika vděčí Rakousku-Uhersku? Tak si zajeďme do dříve taktéž rakouského Krakova a spočítejme si stavby meziválečného období tam. A porovnejme si i počet tehdy postavených domů, bytů, škol a nemocnic i s naší současností.

„Ve Švejkovi je satira česká, snad lépe řečeno pražská, a dost humoru… posud ho v umění (a životě) mnoho nemáme…“ – Masaryk nebyl ani ve srovnání s Václavem Havlem žádný suchar. Spíš účinněji užíval politické prostředky, praktické zkušenosti s fungováním politických orgánů i své dlouhé prsty, aby společnost fungovala a jednotlivci dostávali i odevzdávali to nejlepší. Víc než o společné či oddělené jídelny důstojníků a mužstva Legií se staral o to, aby měli všichni dobré jídlo a on byl ve styku se všemi. Po převratu schvaluje převzetí starého státního aparátu. Pevnou rukou utvářel prostor občanům, aby se naučili svéprávnému organizování i svobodné výměně názorů beze zbraní. Mnohé události jinde i dnes názorně ilustrují potíže národů, jimž právě takovéhle tradice vlastní státnosti scházejí.

Krade se a uplácí stále dost. Přes padesát let totalit je u nás ale pozoruhodně nízká míra sociální nerovnosti, málo antisemitismu a vyšší index demokracie i míra svobody tisku než ve značné části nejvyspělejšího „Západu“. A slovy nedávno z místa vyhozeného ruského profesora Zubova: Češi byli „snad jediným národem ve střední Evropě, který se nenechal pobláznit fašistickou ideologií“. Chce se dodat: i díky promyšlenému úsilí a hrdinství Masaryka.

TGM-sport-icon

 

 

V textu přímo citovaná či uváděná literatura

 

Spisy T. G. Masaryka, Masarykův ústav AV ČR, Praha

 

Svazky

 

2. Základové konkretné logiky : třídění a soustava věd

Praha: Masarykův ústav, 2001. 208 s.,editoři Jiří Olšovský a Jindřich Srovnal.

3. Pokus o konkrétní logiku : třídění a soustava věd

Praha:, 2001, 264 s., editor Jindřich Srovnal

 

4. Univerzitní přednášky I. Praktická filozofie

(Praktická filozofie na základě sociologie. Etika), ed. J. Gabriel – M. Jelínek – H. Pavlincová – J. Zouhar.

Praha: Ústav T. G. Masaryka, o. p. s., Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., 2012, 471 s.

Obsahuje dvě semestrální přednášky Praktická filozofie na základě sociologie a Etika z kurzu Praktická filozofie z akademického roku 1898/1899.

 

6. Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus

Praha: Masarykův ústav AV ČR; Ústav T. G. Masaryka, 2000. 496 s., editor Jiří Brabec

 

9–10. Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické. I–II

6. české vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2000. 284, 300 s., v pouzdru, editor Jindřich Srovnal.

 

11–13. Rusko a Evropa. I–III

Revidované vyd., 3. díl 1. vyd. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1995-1996. 395, 493, 458 s., editoři Jiří Franěk, Zdeňka Fraňková, Jan Pochman, Vladimír Svatoň, Vratislav Doubek, František Kautman.

 

15. Světová revoluce: Za války a ve válce 1914–1918

Praha: Masarykův ústav AV ČR, Ústav T. G. Masaryka, o. p. s., 2005, 640 s., ed. Jindřich Srovnal, 640 s.

 

17. Přednášky a studie z let 1882–84: Hume – Pascal – Buckle – O studiu děl básnických

1. vyd. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1998. 184 s., editoři Stanislav Polák a Jiří Brabec.

 

18. Z počátků Athenaea 1883–1885

1 vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005. 384 s., editor Jiří Franěk, 384 s.

 

20. Slovanské studie a texty z let 1889–1891

Ed. Jiří Gabriel, Helena Pavlincová a Jan Zouhar. 684 s. Ústav T. G. Masaryka, 2007

 

25. Ideály humanitní a texty z let 1901-1903.

editor Michal Kocák, vyd. Praha: Ústav T.G. Masaryka, 2011. 519 s.

 

28. Politika vědou a uměním. Texty z let 1911-1914

editorka Jana Malínská, vyd. Ústav T. G. Masaryka, o.p.s. -  Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., Praha 2011, 575 s.

 

29. Parlamentní projevy 1907–1914

1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002. 696 s., editoři Vratislav Doubek, Zdeněk Kárník a Martin Kučera, z němčiny přeložila Veronika Dudková

 

30. Válka a revoluce: Články – memoranda – přednášky – rozhovory 1914–1916

editor K. Pichlík, k vydání dokončili D. Hájková, R. Vašek, Praha: Masarykův ústav AV ČR, Ústav T. G. Masaryka, o. p. s., 2005, 352 s.

 

31. Válka a revoluce II, Články – memoranda – přednášky – rozhovory 1917

1. vyd., editoři Karel Pichlík (†) a Zdenko Maršálek, Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., a Ústav T. G. Masaryka, o. p. s. , 2008

 

33. Cesta demokracie I: Projevy – články – rozhovory 1918-1920, Masarykův ústav AV ČR, Praha, 2003, 439 s.

 

37. Hovory s T.G. Masarykem / Karel Čapek ; svazek připravil Jiří Opelík.

Praha : Ústav T. G. Masaryka : Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2013. 349 s.

 

38. Emil Ludwig: Duch a čin, rozmluvy s Masarykem

Editor: Jana Malínská, Vydal: Ústav T. G. Masaryka a Masarykův ústav AV ČR, 2012, 326 stran

 

Karel Čapek – Mlčení s T. G. Masarykem, Hrst mozaikových kamínků (421-437) – v:

Karel Čapek – Hovory s T. G. Masarykem, Československý spisovatel, Praha, 1990

 

Stanislav Polák – T. G. Masaryk: Za ideálem a pravdou 1. (1850-1882), 496 s., Ústav T. G. Masaryka, 2000

 

Stanislav Polák – T. G. Masaryk: Za ideálem a pravdou 2. (1882-1893), 498 s., Masarykův ústav AV ČR, Praha, 2001

 

Stanislav Polák – T. G. Masaryk: Za ideálem a pravdou 4. (1900–1914), 712 stran,

Masarykův ústav AV ČR, Praha, 2006

 

Anna Horáková-Gašparíková – Z lánského deníku, Radioservis, Praha, 1997

 

Internet Encyclopedia of Philosophy – Russian Philosophy

http://www.iep.utm.edu/russian/

 

Alexis de Tocqueville (1856) – L’Ancien régime et la Révolution, mj. na:

http://classiques.uqac.ca/classiques/De_tocqueville_alexis/ancien_regime/ancien_regime.html

 

Milan Jaroš, Reflex, http://www.svet.czsk.net/clanky/svet/tgmlenin.html

Soubigou: TGM chtěl zabít Lenina

 

Émile Durkheim, Ernest Denis – Qui a voulu la guerre? Les origines de la guerre d´après les documents diplomatiques, Préface de Michel Dion, 67 str., Éditions Kimé, Paris, 1996

 

Edita Machová a Zdeněk Zacpal – Národní poutní místo Rodný dům Karla Havlíčka Borovského, Vysocina-news.cz, 18.5.2010

http://www.vysocina-news.cz/clanek/narodni-poutni-misto-rodny-dum-karla-havlicka-borovskeho/email/

 

Antonín Klimek  – Boj o hrad I.: Hrad a pětka 1918-1926, Panevropa, Praha, 1996, ISBN 80-85846-06-3

 

Josef Hrubeš – Novoměstská radnice; Karlovo náměstí, Milpo Media, Praha, 2000

 

Jan Kaplický – Album, Labyrint, Praha (2005) 2010

 

Dana Novotná – Zákulisí bytové výstavby za 1. republiky; v: Urbanismus a územní rozvoj, Ročník XV, Číslo 4/2012, str. 9-13

 

 

Odkazy, citace

 

Odrakouštit se

 

33. T. G. Masaryk – Cesta demokracie I (T.G. Masaryk v Darney u Československé brigády (9.12. 1918), str. 15:

Nejsem militaristou, namluvil jsem se proti militarismu dosti, hlavně proti militarismu rakouskému. … To rakušáctví se rozpadlo, ale my, každý z nás a já sám se chytám někdy za ucho, my toho rakušáctví všichni trošku máme a to musí ven. A na to není medicíny. To musí se státi jen přísnou výchovou vůle a charakteru. To je naším úkolem, vaším úkolem.

 

 

Dle francouzského politologa a historika Alexise de Tocquevilla (1805-1859) se dějiny podobají obrazárně s mnoha kopiemi a málo originály.

On voit que l’histoire est une galerie de tableaux où il y a peu d’originaux et beaucoup de copies.

Alexis de Tocqueville – L’Ancien régime et la Révolution, Livre II, Chapitre VI

 

Jakožto jediný filosof, který se propracoval do čela státu zaujal již současného francouzského historika Alaina Soubigoua ze Sorbonny. Ten se podivil, proč neexistuje životopis tak velkého muže, začal učit česky a psát o něm.

Milan Jaroš – Soubigou: TGM chtěl zabít Lenina

Historik Alain Soubigou (39) nedávno v českém překladu vydal svou úspěšnou francouzskou knihu Tomáš Garrigue Masaryk, v níž představuje prvního československého prezidenta v nečekaných souvislostech.

Deset let profesního života jste věnoval práci na životopisu Tomáše Garrigua

Masaryka a …

… deset let to bylo v roce 1999, takže dnes je to dohromady už patnáct let.

Co vás vedlo k podrobnému výzkumu muže, který není na Západě příliš znám?

Když jsem na pařížské Sorbonně studoval politickou filozofii, nejvíce mě

zajímali ti filozofové, kteří se své myšlenky pokoušeli uskutečnit. Jeden z nich byl například Platón, který se pokoušel přiblížit k tyranovi v Syrakusách, ale po pár měsících byl rád, že utekl. Seneca učil císaře Nerona, ale příliš na něho asi pyšný nebyl. Machiavelli sice pracoval jako diplomat, ale nikdy neměl skutečnou moc. Jediný filozof v dějinách, který držel politickou moc ve svých rukách, byl právě Masaryk.

Kdy jste se jím začal zabývat?

Už koncem osmdesátých let jsem hledal nějaký jeho životopis, ale ve francouzštině, italštině, němčině nebo angličtině nic takového neexistuje. Ptal jsem se, proč neexistuje životopis tak velkého muže? Proto jsem se rozhodl, že na základě archívních materiálů ho napíšu sám. Začal jsem se učit česky a od roku 1990 jsem strávil dva roky na Palackého univerzitě v Olomouci a pak tři roky v Praze. Téměř polovinu polistopadových let jsem strávil v České republice bádáním o Masarykovi.

 

 

 

Alespoň neodporovat rozumu

 

Rozhodující, formující vliv na něj prý „neměli ti básníci a filozofové, ale život, život vlastní a náš.“

Karel Čapek – Hovory s T. G. Masarykem, Čtenářův svět, str. 48

 

Každá radikální noetická teorie (teorie poznání), která přijímá jen jednu stránku na úkor druhých, je chybná. A musíme „pamatovat, že všechno naše poznání je připraveno duševní prací nesčetných generací.“

Karel Čapek – Hovory s T. G. Masarykem, Záruky poznání, str. 113

 

Zájmy měl široké. Studoval u slavných psychologů-filosofů: ve Vídni u Franze Brentana, později v Lipsku u Gustava Fechnera i Wilhelma Wundta a s indickým mnichem se přel o buddhismus již v roce 1876.

Hovory s TGM – Univerzitánem, 1989 – str. 48-49

Stanislav Polák – TGM: Za ideálem a pravdou 1, str. 233, 236-237, 245 aj.

 

Sledoval i nejmodernější umění.

Jen namátkou: Přátelil se s možná prvním abstraktním malířem západní historie, Františkem Kupkou, který Masarykovi organizoval krajanské sdružení a legie ve Francii, četl ihned po vydání experimentální román Odysseus Jamese Joyce, do Lán za ním přijeli i manželé Fairbanksovi …

Moderní umění bylo cizejší i legendárnímu francouzskému generálu a prezidentu Charlesi de Gaullovi, ten však alespoň dosadil do funkce ministra kultury Andrého Malrauxe.

 

Varuje ale, že „cit ani vůle nejsou argument, chybí-li rozum. Jak a čím budeme rozhodovat, který ze srážejících se citů, která z odporujících si vůlí je správnější a lepší? Zas rozumem a kritikou.“

Karel Čapek – Hovory s T. G. Masarykem, Iracionalism, str. 145

 

Jeho časopis Athenaeum poskytoval kritické recenze především zahraniční odborné literatury ze širšího, tedy i ne-německého světa.

T. G. Masaryk – Z počátků Athenaea, str. 11:

list poskytující kritiku vědeckou, zaměřenou především na zahraniční odbornou literaturu

 

Češi by se měli seznamovat s dalšími jazyky a kulturami, francouzskou a hlavně anglickou: ta má bohatou vědeckou literaturu, zdravou poezii a její praktický a empirický duch je Slovanům velmi užitečný.

T. G. Masaryk – Naše nynější krize, V, 50, str. 292:

Anglický jazyk je netoliko nejrozšířenější, ale má velmi bohatou a zdravou poezii, vědecká literatura je dokonalá a bohatá. Praktický a empirický duch Angličanů nám Slovanům, zdá se mi, je velmi užitečný.

Stanislav Polák, TGM: Za ideálem a pravdou 2, str. 75: Masaryk dával také podněty k rozsáhlému Ottovu slovníku naučnému a redigoval jej

 

Ve své „Konkrétní logice“ se pokoušel podat klasifikaci věd a objasnit, jak fungují a jaké metody a postupy používají.

T. G. Masaryk – Základové konkretné logiky : třídění a soustava věd; Pokus o konkrétní logiku

 

Zatímco kolega Durdík pilné studenty vyzýval leda k tomu, aby si tu jeho knihu přečetli ještě jednou, světový Masaryk vyzýval studenty, aby se dobrali vědomostí sami a četli si cizí díla v originále. Půjčoval jim je i ze své soukromé knihovny. Kladl problémy, nabízel své odpovědi a polemiky vítal jako projev samostatného myšlení.

Stanislav Polák – TGM: Za ideálem a pravdou 2., mj. str. 77:

Od zimního semestru 1884/85 Masaryk přednášel čtyři hodiny v týdnu, od pondělí do čtvrtka vždy mezi jedenáctou a dvanáctou na fakultě právnické, ve tmavé posluchárně číslo V univerzitní budovy Karolina, praktickou filosofii. Byl to obligátní kurs, předepsaný na všech rakouských univerzitách, povinný zejména pro posluchače prvého ročníku práv.

str. 84: Profesoři Durdík a Masaryk ztělesňovali na pražské universitě dva světy zcela rozdílné, vzájemně si dokonale cizí. Svět starý a svět nový. Durdík z povýšeného piedestalu před posluchači předváděl formálně vybroušené myšlenkové evoluce; Masaryk jim prostě a poctivě odhaloval životní realitu, burcoval osobní svědomí a osobní odpovědnost, a mluvil, přemýšlel i jednal vždy jako jeden z nich, jejich starší druh, pouhý omylný člověk vůči bližním. Kladl problémy a konstatoval svoje názory na ně. Nevyžadoval souhlas. Vítal polemiku jako projev samostatného myšlení. A studenti, ať souhlasili či ne, byli strhováni jeho opravdovostí a dávali se jím vést.

str. 83: V poloprázdné posluchárně Durdík uhlazeně, vybroušenou mluvou, se starosvětsky důstojnými gesty recitoval svoje hotové, definitivní formulace, jeho kurs probíhal v kolejích dávno vyježděných. Rutina bez jiskry. Mimo posluchárnu byl Durdík nedostupný. Stalo se, že si student dovolil oslovit ho po přednášce na schodech Karolina a poprosit o radu, co má číst. Přísný pohled zpod vyleštěného cylindru: „Četl jste již moje spisy?“ – „Ano, pane profesore.“ – Čtěte je tedy ještě jednou. Sbohem, mladý muži.“

 

Mimo rozumu existuje i jistý řád srdce, ale ani z něj nevyplývá jakákoli rezignace před tradiční církevní autoritou. A to ani na způsob autora onoho úsloví, francouzského fyzika a myslitele Blaise Pascala.

Spisy TGM 17 – Přednášky z let 1882-1884

Blaise Pascal, jeho život a filosofie (str. 63-95)

 

Primitivismu slepé víry, pověry, církevnictví i víry v kolektivní politická hesla „do jisté míry poskytují zbraň ti filozofové a psychologové, kteří cit a vůli – také pudy – stavějí proti rozumu a nad něj – emocionalisté a voluntaristé.“

Karel Čapek – Hovory s T. G. Masarykem, Iracionalism, str. 144-145:

kde lidem nestačí jejich rozum a soudnost, musejí si najít nějakou autoritu, noeticky dost často pochybnou; chtějí mít víru a jistotu, vem kde vem. Odtud slepá víra, pověra, církevnictví; odtud – v politice – mytická a mystická víra v kolektivní hesla. … str. 229: … tomu politickému primitivismu do jisté míry poskytují zbraň ti filozofové a psychologové, kteří cit a vůli – také pudy – stavějí proti rozumu a nad něj – emocionalisté a voluntaristé.

 

Profesor Masaryk počítá s lidmi takovými, jací jsou: i mravnost chce založit spíše na citu; postačí jen, pokud budou city v souladu s rozumem.

T.G.Masaryk – Ideály humanitní, p.64:

Přiznávám se tu k těm, kteří zakládají mravnost na citu, ale nemyslím, že cit má být v protivě k rozumu. Citů je mnoho: pěkných, nepěkných, šlechetných, nešlechetných, hrubých, surových – to všecko jsou city. Citová éthika se nesmí ztrácet v citech. Myslím tedy, že soulad citů s rozumem a do jisté míry převládání citů nám bude

základem mravnosti.

 

 

 

Neustálá reformace

 

Již na gymnáziu v Brně se mladý Tomáš ubránil před ředitelem, školníkem i povinným katolicismem pohrabáčem.

Stanislav Polák – TGM: Za ideálem a pravdou I, str. 114-116; str. 115:

Podívejte se, Masaryku, vy mi působíte samé nepříjemnosti. Svévolně se chováte při latině a rozvracíte kázeň ve třídě. Odmítáte splnit církevní povinnost. A kromě toho, jak jsem se dozvěděl, máte – jakýsi neslušný poměr.“

            „To není pravda!“ vykřikl student. „Měl jsem vztah čistý!“

            Ředitel nemínil diskutovat a pokračoval:

„Církevní povinnosti plnit budete. I já je plním. Mějte rozum. Proč byste nemohl jít ke zpovědi? Vždyť je to jen formalita. Musíte se jí podrobit, dokud jste žákem. Až budete samostatný, dělejte si, co chcete. Snad si nemyslíte, že já těm kněžourským nesmyslům věřím? Ale jsem úředník – plním předpisy.“

„Kdo jedná proti svému přesvědčení, je darebák!“

Ředitel zesinal a vyskočil. Začal hrubě nadávat a už se chystal žáka udeřit. Ten uskočil ke kamnům, vytáhl z uhláku kleště na uhlí a postavil se na obranu: „Opovažte se!“

Rozlícený ředitel přivolal školníka, aby studenta vyvedl; ale Masaryk se postavil výhružně proti oběma, pak hodil kleště zpět do uhláku a vyšel z ředitelny sám.

Originální rozhovor však proběhl bezesporu v němčině:

Veselá mysl TGM: Malé historky o velkém muži, sestavili Ivan Herben a Josef Mach, Orbis, Praha, 1937, str. 16:

„Kdo jedná proti svému přesvědčení,“ přerušil ředitele sextán Masaryk, „ten je šuft!“

Ředitel se rozhněval a chtěl sextána uhodit. Masaryk však bleskurychle skočil ke kamnům, popadl pohrabáč a postavil se proti řediteli:

            „Neopovažujte se!“

            Po této scéně dostal pokyn, aby šel studovat na jiný ústav a v polovině sexty odešel do Vídně.

 

Konvertoval k církvi evangelické – byla prý nejblíž husitské církve bratrské: „Mně dával protestantismus víc svobody.“ Ten si ovšem Masaryk definuje pěkně k obrazu svému: „Podstatou protestantismu je vlastně ustavičná reformace.“

T. G. Masaryk – Jan Hus, I, 4, str. 318:

Reformace osob vedla k reformě společenského řádu – jen reforma osob vůbec je reformací.

Emil Ludwig – Duch a čin, str. 52: Podstatou protestantismu je vlastně ustavičná reformace.

str. 53: Především nechtěl jsem budit zdání, jako bych byl proti náboženství. Církev evangelickou jsem zvolil proto, že byla nejblíž husitské církve bratrské. … Mně dával protestantismus víc svobody.

T. G. Masaryk – Světová revoluce X 137, str. 406:

Pravidlo tolerance je také původu reformačního. Ne že by reformace hned ve svých začátcích byla uskutečnila svobodu, které se domáhala vůči církvi; teprve dalším vývojem a zejména Independenty v Anglii svoboda svědomí a tolerance se upevnila. V církvi středověké autoritou Augustinovou a Tomáše Aquinského kacíř propadl smrti; nemusím citovat případ Servetův, aby bylo zjevno, že v nových církvích středověké barbarství nebylo ihned zlomeno. Vývoj tolerančního ducha byl velmi povlovný; vzpomeňme si, že Locke, veliký zastánce tolerance, nedovedl tolerovat atheisty. Teprve francouzská Revoluce kodifikovala právo člověka, a tudíž úplnou svobodu svědomí, a uskutečnila ji v oboru náboženském, nikoli ještě v politickém.

    V Rakousku svobody svědomí nebylo; v naší demokratické republice opravdová svoboda svědomí, tolerance a uznávání dobrého a lepšího musí být nejen kodifikována, nýbrž také praktikována a to ve všech oborech veřejného života. Je to požadavek národní, požadavek daný naším vývojem historickým; Palackého filosofie našich dějin hodnotí České Bratrství jako jejich vrchol: čisté křesťanství, tedy učení Ježíšovo a jeho přikázání lásky, je závětí otce národa a našich dějin – demokracie je politickou formou lidskosti. Tolerancí se vyvineme z habsburské theokracie v demokracii.

    Ježíš, ne Caesar, opakuju – toť smysl našich dějin a demokracie.

 

Připouští, že puritáni „jsou lidé poněkud nepříjemní.“

T. G. Masaryk – Univerzitní přednášky I, str. 304:

Možná, že determinismus je snad poněkud až moc rigorózní. Takoví puritáni, to jsou lidé poněkud nepříjemní.

 

Na historické reformaci vyzvedává „racionalismus, rozumnost naproti autoritě“, opuštění středověkého ideálu asketického, který prý jde proti lidské přirozenosti a v každém případě šel Masarykovi proti srsti, větší pracovitost než v době starší a poskytnutí prostoru pro svobodnou vědu i filozofii.

T. G. Masaryk – Univerzitní přednášky I, str. 284:

Prvky, chceme-li, abychom nejhlavnější vyanalyzovali, platné jsou ty, které reformací byly stanoveny u nás i jinde. Byl to především racionalismus, rozumnost naproti autoritě, pak po stránce etické přestává být ideálem středověký ideál asketický, nastupuje etický názor neasketický a s tím zejména větší pracovitost než v době starší. S tím racionalismem, který v této době byl, věda i filozofie hlásí se k právu a stává se mocí vůdčí, tak jako byla dříve víra.

 

K činu je zapotřebí přesvědčení a ještě lepší a pevnější je víra. I ta se ale musí poměřovat s kritikou přezkoumatelným věděním. Masaryk je ještě ochoten pracovat a jednat i s vysoce pravděpodobnou hypotézou. Nemá-li ani přesvědčení být upřímné, je lepší i důsledná skepse, pokud si ji člověk jen uvědomuje. Nejhorší je bez přemýšlení, slepě akceptovat něco, co se příčí našemu rozumu: autoritu teologickou či politickou: „Naše neštěstí je, že tak snadno přijímáme mínění jiných.“

T. G. Masaryk – Univerzitní přednášky I, str. 315-316:

Jen ten něco svede v životě, jenž v to, co má učinit, věří a pevně věří. Víra, přesvědčení. Víra je víc než přesvědčení: ale kdo nemá víru, ať má přesvědčení. Tu je rozdíl stupňový a do jisté míry i kvalitativní. Přesvědčení, v tom se rozhodujeme, přijímáme něco jako svůj názor: víra, to je více, řekl bych jakési naivní přesvědčení, víra nemusí být tak zdůvodněna, ale je tím pevnější: a to je charakteristikon.

str. 316: A život, práce skutečná, jen z přesvědčení a zejména z víry prýští. Pochybování nevede k činu. … Lidé, kteří pochybují, jsou podobni vlnám mořským, kterými vítr zmítá sem a tam. … Tedy ne utéci před pravidlem, ale stát v tom svém rozhodnutí, třeba jsem se rozhodl jen pro hypotézu. Tím se liším od víry náboženské. Jestli přijímám vědu a přísné vědění jako své měřítko, pak nesmím přijmout to, co se příčí našemu rozumu. Ale je možno a nutno přiklonit se k nějaké hypotéze, k charakteristikon vědy a vědeckého myšlení. Teolog, mystik, kde mu rozum nedostačuje, konejší se zázrakem, tajemstvím a svaluje zodpovědnost ze sebe na někoho jiného: všude to je, v politice, církvi i ve vědě, když se přesně nemyslí. Samostatné myšlení bude žádat rozhodnutí se pro pravdu hypotetickou, a věda je plna hypotéz. Ale vědění nemá být diletantská zábava, nýbrž přesvědčení, a tedy eo ipso i přesvědčení o hypotéze. Tu jsou různé stupně pravděpodobnosti, ale i když nemám naprostý důkaz, přece naprosto ji přijímám. Tím se liším od teologů, kteří přísahají na autoritu.

IV, str. 317: Nemůže-li být přesvědčení upřímné, je lepší skepse, ale jen tehdy, jsme si toho  vědomi: ale jen nikdy nepřijímat nic, co nejsme my. … Naše neštěstí je, že tak snadno přijímáme mínění jiných.

 

Knihy – nejen pamflety, ale i klasická díla – bránil před rakouskou cenzurou.

O tom svědčí takřka celý svazek Parlamentních projevů 1907–1914. Před cenzurou, která zabavovala nejen politické pamflety, ale třebas i klasické, 116 let staré dílo politické filosofie Věk rozumu od Thomase Paina (23.3. 1909) – viz str. 274-277 tamtéž

T. G. Masaryk – Parlamentní projevy 1891-1893 – Pronásledování sokolských sdružení vojenskými úřady – str. 405 (1893)

 

Již ve Vídeňském parlamentu se stavěl proti pokusům zcela ovládnout obsah výuky na univerzitách římskokatolickou církví, vycházejícím hlavně od rakouské „Křesťanskosociální strany“, vedené antisemitou Karlem Luegerem. Tedy jedním z inspirátorů dalšího Středoevropana, Adolfa Hitlera.

T. G. Masaryk – Parlamentní projevy 1907–1914, 39. schůze XVIII. zasedání, 4. prosince 1907, Řeč za svobodu vědy a vysokého školství proti klerikalismu, str. 48-63, str. 56:

Věděním, vědou rozumíme onu navyklou, získanou, právě zvykem získanou tendenci, habitus oněch lidí, kteří – abych se vyjádřil stručně – si uvědomují, co vědí a co nevědí; lidí, kteří kritizují – sebe a jiné; lidí, kteří jsou skromní, smýšlejí agnosticky, kteří chtějí pro sebe a pro ostatní svobodu, kteří prokazují snášenlivost a uznání. Oproti tomu se nám na první místo předkládá víra, autorita. (Výkřiky) Nikoli kritika, nýbrž důvěra a víra v autoritu, až fanatická namyšlenost, cenzura, nesvoboda, intolerance – sylabus, index!

40. schůze XVIII. zasedání, 4. prosince 1907, Řeč za svobodu vědy a vysokého školství proti klerikalismu, str. 64-74, str. 65:

Poslanec dr. Masaryk: Pánové! Hovořil jsem zde pro vědu, a nikoli proti náboženství, a definice vědy, již jsme právě vyslechli, je to, co jsem včera řekl. Věda – tak nějak jsem to řekl a musím opakovat, o to jde – je vědění, to, co člověk ví a co neví. Tato, jak jsem uvedl, kritika sebe samého i ostatních, kritika, s níž ujasňujeme důkazy svého vědění, to, čemu nás učil nejen Sokrates, nýbrž i takový Kant a všichni velcí myslitelé a co pro vědu přijal i kolega dr. Krek, to je věda. Netvrdit nic, co nemohu dokázat. (Výkřiky) …

Pánové! Výslovně jsem uvedl, že nechci mluvit o náboženských věcech. Náboženská otázka je dnes především – a zejména v Rakousku – otázkou etickou, otázkou poctivosti. Nežádejte na nikom, aby se tvářil, že věří, čemu nevěří. (Výkřiky: Vždyť to nikdo nežádá!) Už dítě ve škole je nuceno – což bylo zcela správně podotknuto -, na střední škole, každý úředník, snad každý ponocný má vyznávat vaše oficiální krédo. Tím však křesťanství, katolicismu ani náboženství neposloužíte.

 

 

 

Raději se dívejte na oblaka

 

V Rusku studoval Masaryk zemi tradiční, teokratickou.

T. G. Masaryk – Rusko a Evropa I, III, str. 85:

Oficiální program reakce: pravoslaví – samoděržaví – národnost, je formulován, program, jenž je alfa i omega oficiální moudrosti státní, program ruské teokracie, která vůli carovu prohlašuje za zjevení boží a politiku a administrativu své byrokracie vyvozuje z tohoto Božího zjevení. § I. (v redakci z 1906 je to § 4.) státních zákonů podal 1832 tuto definici samoděržaví: „Císař veškeré Rusi je samovládný a neomezený monarcha. – Poslouchati jeho nejvyšší moci nejen ze strachu, nýbrž i ze svědomí přikazuje sám Bůh.“ A teokratický poměr carův k církvi se určuje takto: „Ruský císař je jakožto křesťanský panovník nejvyšším ochráncem a strážcem dogmat víry řecko-ruské a dozorcem nad pravověrností a vším dobrým pořádkem ve svaté církvi. V tomto smyslu nazývá se hlavou církve,“ (Státní základní zákony z 1906, § 64.)

 

Nepříliš lichotivý úsudek o ruských myslitelích z jeho světoznámého díla Rusko a Evropa dnes visí i v čele hesla „Ruská filosofie“ anglicky psané internetové filosofické encyklopedie.

Internet Encyclopedia of Philosophy – Russian Philosophy

http://www.iep.utm.edu/russian/

 

V Rusku studoval Masaryk zemi, tradiční. … „Rusa naučila jeho církev přijímat hotové, objektivně dané“, Rusové se přítom rádi vzdávají víry staré ve prospěch nové, „Rus chce věřit v cokoli“ – ale není schopen vlastního myšlení, soustavného kritického vyhodnocování, noetické kritiky, ba ani základních pravidel životosprávy a hygieny. Neváží si života vlastního ani životů svých bližních.

T. G. Masaryk – Rusko a Evropa II, mj: str. 362 (XXIII, 187):

… zvláště se vnucuje toto pozorování: ruskému filozofickému myšlení nedostává se noetického základu. Vynikající ruští myslitelé nemají, jak praví Radlov, zájmu o noetické otázky; zabývají se otázkami sociálněpolitickými a denními; ruská filozofie má povahu rozhodně praktickou, charakterizuje ji výhradně, že jedná o problému etickém.

str. 362-363 (XXIII, 187): Etika, etické principy stanoví se ovšem také noeticky; jestliže tedy pravíme, že se ruská filozofie nezabývá náležitě základními otázkami noetickými, tedy to zároveň znamená, že také etické myšlení trpí týmž nedostatkem.

            Tento nedostatek noetiky projevuje se zvláště také v tom, že v Rusku málo působil a působí Kant. Rusové sice, a to je charakteristické, odvrátili se poměrně brzy od francouzské filozofie osvícenské, kterou poznali nejdříve, k filozofii německé, ale nikoli Kant, nýbrž Schelling, Hegel, Feuerbach stali se jejich skutečnými učiteli; ani Fichta nepřijali; naproti tomu silně působil Schopenhauer.

str. 363 (XXIII, 188): Světově dějinný význam Kantův je v jeho kriticismu: noeticky kriticismus znamená noetické vědomí v počínající skepsi proti dosavadní slepé víře; kriticismus je zásadní opozice filozofie proti teologii, a konečně historicky, právě pro světové dějiny, znamená Kant jako odpůrce teologie a skepse Humovy, že lidstvo Kantem v jeho věku dozrává k rozumu a počíná se zříkat dosavadního mýtu, mytologie, a tím také teologie (teologie je pokračování mytologie).

str. 363 (XXIII, 188): Rusové proto nepochopili Kanta, že byli a jsou ještě mytičtější než Evropané: Rusové na popud z Evropy dovedli negovat mýtus – teologii – ale nedovedli kritizovat: ruské myšlení je negativní, ale nikoli kritické, ruská filozofie je negace bez kriticismu.

            To je důvod pro fakt, že ruská negace zůstává věřící. Vzdělaný Rus vzdává se své dětské víry, ale zároveň přijímá víru jinou – věří ve Feuerbacha, ve Vogta, v Darwina, v materialismus a v ateismus.

str. 364 (XXIII, 188): Velmi charakteristické je, jak bezprostředně se vzdávají víry staré a přijímají novou: Bělinskij ve svém vývoji podává toho doklady přímo klasické. Na něm vidíme, co je negace bez kritiky – bez noetické kritiky.

            Tato touha po víře proti skepsi není pouhou touhou po víře náboženské – Rus chce věřit v cokoli, v železnici (Bělinskij), v žábu (nihilista Bazarov), v byzantinismus (Leonťjev) a podobně. Leonťjev si pomáhá proti skepsi dokonce násilím: nutí se, přemlouvá se k víře.

str. 365 (XXIII, 190): Rusa naučila jeho církev přijímat hotové, objektivně dané zjevením, a proto zůstává noeticky krajním objektivistou, i když popírá obsah zjevení.

T. G. Masaryk – Světová revoluce V 55 – str. 141:

Bolševictví je neomylnické a inkvizitorské, a právě proto nemá s vědou a filosofií vědeckou nic společného.

T. G. Masaryk – Světová revoluce V 55 – str. 142:

Polovzdělání bolševické je horší než nevzdělání: Diktatura bolševická prýští z nekritického, docela nevědeckého neomylnictví; …

 

Neváží si života vlastního ani životů svých bližních.

Anna Horáková-Gašparíková – Z lánského deníku, str. 117:

„Pro ruského člověka, pro jeho obrovskou většinu,“ řekl mimo jiné, „život nemá ceny. Umřít nebo žít, to je pro ruského člověka jedno. Zabít, nezabít, to mu také není velkou otázkou.“

O tom je mnoho dalších Masarykových pasáží:

T. G. Masaryk – Světová revoluce V 43-61 – str. 106-158 – vlastně celý úsek o Rusku. Například V, 55, str. 143 –: Stupeň barbarství se jeví všude v tom, jak lidé nedovedou hospodařit svým a svých bližních životem.

 

Masaryk se zhrozil, jak snadno spisovatel Dostojevskij přešel od svého mladistvého ateismu k éterickým pravoslavným ideálům – a vizím na spasení světa prostřednictvím cézaropapistického a absolutického Ruska. Ještě na smrtelné posteli velebil mnohatisícový masakr Turkmenských obránců své země ruským generálem Skobelevem. Kéž by se raději býval snažil záchranit sebe sama – pro svůj národ, lidstvo a lidskost, uvažoval smutně Masaryk. Jako mnoho Rusů „nepochopil, že šovinismus znemožňuje každý pokrok, i mravní.“

T. G. Masaryk – Rusko a Evropa III, str. 118 (část druhá, XII):

 [Dostojevskij] nepochopil, že šovinismus znemožňuje každý pokrok, i mravní. Každý poctivě smýšlející člověk činí lépe, nesnaží-li se zachránit lidstvo, ale svůj národ, a dokonce ani svůj národ, ale sebe sama – pro svůj národ, pro lidstvo a pro lidskost. … Ruský mesianismus Rusku nepřinesl dobrého ovoce. Šovinismus Dostojevského vyvěrá ze slabosti.

T. G. Masaryk – Rusko a Evropa III, str. 361 (část třetí, Závěr):

Polovičatost Dostojevského je zcela zvláštního druhu – skeptik a nevěrec shledává všechny možné a nemožné argumenty pro cézaropapismus, pro církevní a státní absolutismus; je to podivně zlomená duše. Dostojevskij vidí novou pravdu, ale bojí se jí, a proto nalézá jen odvahu chtít se k této pravdě prolhat – Dostojevskij je dogmatikem pravoslavného jezuitismu.

 

Ten se odvíjí spíše od pěstování mezilidských vztahů: „Přátelství … je tam, kde je výměna duší.“

T. G. Masaryk – Univerzitní přednášky I, str. 384

 

Komunismus může být – ale jen mezi přáteli.

Karel Čapek – Hovory s T. G. Masarykem, Léta devadesátá, str. 81:

Nevěřím, že lze zrušit všechno soukromé vlastnictví; osobní vztah, to zvláštní pretium affectionis, které váže vlastníka k majetku, je dobré v zájmu hospodářského pokroku. Komunism je možný, ale jen mezi bratry, v rodině nebo v náboženské a přátelské obci; může být udržen jen opravdovou láskou.

 

Karlu Marxovi Masaryk krom toho vytýká amoralismus a opomíjení krásy, což se muzikálnímu Masarykovi, který umění nestavěl na méně důstojné místo než filosofii, zajídalo.

T. G. Masaryk – Otázka sociální, svazek II, str. 162 (IV, 11, 137)

 

Na utopický požadavek dalšího komunisty Friedricha Engelse na volnou lásku měl již od mládí odpověď: Lásku ne volnější, ale ušlechtilejší.

T. G. Masaryk – Univerzitní přednášky I, str. 384:

Pokud se opěvuje jen láska před manželstvím, pak společnost … nemá dost životní opravdovosti.

str. 385: Musí tu být jistá společná a životní práce, jistý cíl, který muže a ženu spojuje, a kde to ovšem není, nemůže být řeč o manželství a pěkné rodině.

str. 386: Tam, kde je vyvinut správný život rodinný, bude i dobrý život sociální, a vice versa.

T. G. Masaryk – Otázka sociální, svazek II, str. 56-65 (III, 6, oddíl C, 104-105), konkrétní citace str. 64:

Lépe než doporučovat lásku volnou je třeba žádat lásku vyšší, ušlechtilejší.

 

Říkal-li Masaryk, že je člověkem politickým, pak pouze kalkuloval dopad každé ideje na politiku a uvažoval o patřičných opatřeních.

Karel Čapek – Hovory s T. G. Masarykem, Náboženský vývoj u nás, str. 176:

Jsem nadáním a založením člověk politický, ne náboženský a dokonce ne teologický, ale náboženství je mně hlavní složkou duchovního života a kultury vůbec. Řekl-li jsem ve Světové revoluci: Ježíš, ne Caesar, řekl jsem to jako politik.

 

Ale politika a moc mu nebyly na rozdíl od typických marxistů vším.

T. G. Masaryk – Naše nynější krize, str. 294:

Ačkoliv bych tedy mládež před politikou varovat nechtěl, nesmlčím svého přesvědčení, že politická činnost není nejvydatnější činností pro národ a člověčenstvo. Politika nerozhoduje o osudech národů, ale rozhodují city a ideje, jež nevznikají v parlamentech, nýbrž v srdcích a hlavách charakterů, charakterů nejen světem slavených, ale i těch, již tráví život v neúhledných chatách v mozolné práci. City a ideje se rozšiřují rodíce city a ideje nové, čerstvé city a nové ideje vychovávají nová a nová pokolení, někdy pak těmto citům a ideám vynikající praktikové dávají výraz politický. Proto dbejme toho, abychom každý měli živé přesvědčení, dbejme toho, aby naše vzdělání sloužilo vznešeným ideálům mravním – naleznou se pak i politikové, kteří takovým přesvědčením dají praktický výraz. Avšak politikové sami takového přesvědčení nikdy nebo velmi zřídka vdechli národům.

T. G. Masaryk – Univerzitní přednášky I, str. 295:

Není všude společnost na takovém nízkém stupni mravnosti. U nás toho dosti: u nás život je samá politika, a to je to nejhroznější.

 

Posteskl si, že ruské porady trvají od rána do noci a těžko se tam pak dostal na vzduch. 

Karel Čapek – Hovory s T. G. Masarykem, S vojáky v Rusku, str. 114:

V Rusku – pane, tam bylo víc práce než v Anglii, to už přestávalo psaní a bylo víc jednání. To se rozumí, také víc řečí, bez dlouhých šprochů to v Rusku ani nejde. Takové ruské porady, to trvá od rána do noci; na vzduch jsem se dostal až bůhvíkdy v noci.

T. G. Masaryk – Univerzitní přednášky I, str. 33:

Je dotvrzeno, že bychom mohli asi o jednu třetinu déle žít, kdybychom byli takovými, jakými již nyní bychom býti mohli.

 

Dle svědectví Karla Čapka podával ruku pevně a s krátkým stiskem, trochu zdálky, „jako by nechtěl překročit tajemný kruh, uzavírající kohokoli z nás.“

Karel Čapek – Mlčení s T. G. Masarykem, Hrst mozaikových kamínků (421-437) – v:

Karel Čapek – Hovory s T. G. Masarykem, Československý spisovatel, Praha, 1990 str. 424

 

A poté, co si větší společnost u Náchoda vyrazila do přírody a ženy se pilně chopily háčkování, jim Masaryk žertem připomněl: „Raději si lehněte a podívejte se trochu na nebe nebo na přírodu kolem. To není ztracený čas.“

Stanislav Polák – TGM: Za ideálem a pravdou 4, str. 150-151:

[1904] Z Dobrušky se pak často vypravil i s hostiteli na odpolední procházku do krásného údolí. Vracívali se až při západu slunce. Tam se všichni zastavili v tichém uzavřeném údolí na Podchlumí při Zlatém potoku, děti se brouzdaly ve vodě, dámy se ujaly ručních prací a pozorně háčkovaly své krajkové artefakty, Masaryk ulehl do trávy, díval se na plovoucí oblaka a přemýšlel. Pak mu to nedalo, zadíval se na pilné pracovnice a řekl s žertovnou výčitkou: „Kdybyste nechaly toho vrtání. Za dva krejcary toho koupíte kilometr, a vy si s tím hrajete celý den. Raději si lehněte a podívejte se trochu na nebe nebo na přírodu kolem. To není ztracený čas.

 

 

 

Česká drobná práce, hrdinství, opatrnost

 

V polemice s polským romantickým básníkem Mickiewiczem považoval Masaryk než položit život za stejně cenné, ba i hodnotnější hrdinství položit vlastní práci, utvářet heroismus práce promyšlené, drobné, malé, opatrné, drobné. Slepě se řítit do něčeho, slepé mučednictví třeba za nejvyšší ideál, to dělají děti, a ne člověk, který chce něčeho dosáhnout. A práce vypracuje charakter – bez ní se silné individuality nedosáhne.

T. G. Masaryk – Univerzitní přednášky I, str. 286:

Nuže, já zde neodpírám tomu, že by člověku bylo nejvyšším položiti život, ale já tvrdím [proti Mickiewiczovi], že je stejně cenné položit práci nebo, abych to řekl, dát práci účinnou, malou, drobnou. … Slepě se řítit do něčeho, slepé mučednictví třeba za nejvyšší ideál, to dělají děti, a ne člověk, který chce něčeho dosáhnout. …

str. 287: O to běží, heroismus práce promyšlené, drobné, malé, opatrné, to je ohromná oběť, mnohem větší než položit život.

str. 290: Práce vypracuje charakter. Bez práce to nejde, bez takové práce nedosáhne se silná individualita.

 

Odmítal i radikální pacifismus svého přítele, ruského spisovatele L.N. Tolstého:

Karel Čapek – Hovory s T. G. Masarykem, str. 74  

„Nejvíce jsme se přeli o neodpírání zlému; nepochopoval, že neběží jen o odpírání násilné, nýbrž o boj proti zlému na celé čáře: neviděl rozdílu mezi defenzívou a ofenzívou; myslel si, že by například tatarští nájezdníci, kdyby jim Rusové neodporovali, po krátkém zabíjení od násilí ustali. Moje teze zněla: Když mě někdo napadne, aby mě zabil, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabiju násilníka; když už jeden ze dvou má být zabit, ať je zabit ten, kdo má zlý úmysl.“

 

 „Vojsko, které táhne proti násilníkovi, liší se od něho jako den od noci. Myšlenka rozhoduje o skutku, ne ten skutek sám.“

Univerzitní přednášky I, str. 277, doslovná citace:

Vojsko, které táhne proti násilníkovi, liší se od něho jako den od noci. Myšlenka rozhoduje o skutku, ne ten skutek sám.

Emil Ludwig – Duch a čin, str. 73 (řečeno mnohem později):

On [L.N. Tolstoj] nechápal, že celý duševní stav toho, kdo útočí, je jiný než toho, kdo se brání. Ani Romain Rolland to nevidí.

T. G. Masaryk – Cesta demokracie I (Třetí poselství prezidenta Masaryka (7. 3. 1920, str. 231:

Humanitní program není programem nějakého slabošského pacifismu a neenergické ústupnosti. Je pravda, už Chelčický a za naší doby Tolstoj pojímal humanitu ve smyslu neodporování zlému. To není správné. Vzpomínám si, jak jsem s Tolstým o tomto problému měl spory, protože jsem proti němu z humanitního programu dovozoval, že právě láska k bližnímu, k národu a lidstvu ukládá každému bránit se co nejenergičtěji, odpírat všemu zlému důsledně všude a vždy a ve všem. Bránit se neznamená znásilňovat, bránit se znamená užívat zbraně k odrážení násilí. Obrana nevyplývá z panovačnosti, naopak, a je tudíž přirozená, nutná a mravně úplně oprávněná.

 

Boj husitů vnímal jako obranu domácího hnutí, umožňujícího lepší vzdělání a akcentujícího mravnost a svědomí jednotlivce.

T. G. Masaryk – Jan Hus I, 4, str. 317, mj. str. 319:

Husova reforma měla konečně přirozený důsledek národnostní. Tím, že osvobodil individuální svědomí, že uvolnil člověka od vnější autority církevní a státní, usiluje zároveň o vzdělání a mravnost, přirozený jazyk stal se tím osvětovým prostředkem, kterým v době starší byla latina.

 

Fascinoval jej Jan Žižka, i když mu hlavně před historikem Pekařem občasnou útočnost vytýkal a některé jeho metody neschvaloval.

Emil Ludwig – Duch a čin, str. 66:

… nenašel jste ve vašich dějinách nebo jinde vzory, které by vás posilovaly? -

- Možná, Hus, a také Žižka, vůdce husitů, imponuje mi přes svou násilnost; Chelčického a Komenského a jeho politické metody jsem si vážil.

Anna Horáková-Gašparíková – Z lánského deníku, str. 131:

Masaryk řekl [profesoru Pekařovi]: „Já také vím, že Žižka rozbíjel lebky a neobdivuji to. Nebyli jsme zralí uskutečnit, co jsme nového objevili, ale objevili jsme to a ukázali lidem.

Edita Machová a Zdeněk Zacpal – Národní poutní místo Rodný dům Karla Havlíčka Borovského

http://www.vysocina-news.cz/clanek/narodni-poutni-misto-rodny-dum-karla-havlicka-borovskeho/email/

Havlíček si kdysi zaznamenal vlastní rukou výrok Senecův: „že vždy po nějakém čase se rodí muž, který pokračuje v díle od jiného (sobě duchem příbuzného) zanechaném, stoje výše skrze vzdělanost věku, – jakoby duše přešla do něho…“ Jan Žižka z Kalicha skonal dne 11. října 1424 nedaleko místa, kde se po čtyřech stech letech narodil 31. října 1821 Karel Havlíček Borovský.

 Při padesátém výročí Havlíčkova úmrtí roku 1906 byl v Praze ustaven zvláštní Spolek pro uspořádání oslavy Havlíčkovy. Na tehdejších Havlíčkových slavnostech byla účast odhadnuta na 14-20 tisíc osob. Byl pozván tehdy přední příznivec Havlíčkova díla, profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Ten nakonec strávil se svou rodinou na Vysočině celé prázdniny. Ubytoval se v Krucemburku. Před slavností do Borové dvakrát zajel a několikrát zašel pěšky dodnes krásnou cestou. Šel z Krucemburku přes vrch Babylon, sestoupil starobylou cestou od Slavětína, obloukem minul Danihelův kříž, dolů do údolí u Borovského potoka a znovu mírným stoupáním na náměstí. Na slavnosti přijel se svou rodinou z Krucemburku přes Slavětín na dvou prostých bryčkách o jednom koni. Doprovázeli jej dva političtí přátelé, z nichž jeden řídil vlastní bryčku a druhý byl ozbrojen revolverem.

 Onoho léta profesor Masaryk neopomněl navštívit Žižkovu mohylu. Měl rád vyhlídku od borovského kostela a jednou si při pohledu k Žižkově mohyle, posteskl: „Tak vždy spekuluju a čekám, že Žižka vstane.“ … Později roku 1924 Masaryk napsal: „Přihlásil jsem se k Havlíčkovi, jeho politice a taktice, jako nezkušený student, hlásím se k němu po zkušenostech dost dlouhého života.“

 

Avšak za obrannou nepovažoval válku nefunkční říše, která zabírá další území slovanských a jiných menších národů, vede proti jejich představitelům vykonstruované procesy se šibenicemi a kvůli zájmům a územním ziskům jedné dynastie opakovaně posílá na smrt na bojišti statisíce Čechů.

Historické události například:

Anexe Bosny (1908)

Záhřebský proces (1909)

Friedjungova aféra (1909)

Josef Hrubeš – Novoměstská radnice, str. 19:

Ve zdejším vězení si odpykávali trest různí provinilci, bylo tady vězněno a souzeno široké spektrum kriminálních živlů, celá plejáda politických vězňů, atd. Tak mezi lidem vznikl i silně frekventovaný rým: „V novoměstské radnici je plno hovoru – zloděj, cikán a redaktor sedějí tam pospolu.

str. 20: Tiskové procesy měly své zakončení ve veřejných přelíčeních v síních novoměstské radnice, ve vězeních jejích přestáli tresty své mužové v národu českém dobře známí. V posledních létech byli tam pro tiskopisy své uvězněni nejdříve Vojtěch Bělák a Josef R. Vilímek, pak Julius Grégr, Vincenc Vávra, Antonín Strauch, Josef Novotný, František Bozděch.

T. G. Masaryk – Světová revoluce, Můj poměr k literatuře, str. 434:

Pro nás doba má poněkud jiný význam než pro druhé – druzí tak nepadli hluboko jako my; my ztratili jsme svou samostatnost politickou, sociální a kulturní, vzali nám stát, půdu, náboženství a jazyk …

 

Bezesporu si připomínal osud svého milého bratra Martina, jejž šikanování v rakouské armádě připravilo o život.

Stanislav Polák – TGM: Za ideálem a pravdou 1, str. 151: Masarykův bratr Martin si na rakouské vojně nesměl vzít do mrazů plášť, což jej zanedlouho stálo život.

 

Pacholka, který se z války proti Itálii (1859) vrátil domů raněn, ale nevěděl, proč bojoval, ba ani s kým a proti komu.

Emil Ludwig – Duch a čin, str. 111: Tomáš Masaryk již jako chlapec chodil za jedním ze sluhů na císařském panství, který se z války proti Itálii vrátil domů raněn, ale nevěděl, proč bojoval, ba ani s kým a proti komu.

Stanislav Polák – TGM: Za ideálem a pravdou 1, str. 45

 

I vídeňské panstvo svého dětství, o jehož odpadky z hostin po honu se lidé prali.

Stanislav Polák – TGM: Za ideálem a pravdou 1, str. 66-67

 

Avšak válku nefunkční říše, která zabírá území slovanských a dalších menších národů, vede proti jejich představitelům vykonstruované procesy se šibenicemi a kvůli zájmům a územním ziskům jedné dynastie posílá na smrt na bojišti opakovaně statisíce Čechů, za obrannou nepovažoval. … Císaři Franzi Josefu I nepřiznával Masaryk více inteligence než průměrnému rakouskému poddůstojníku a stranil se jej.

T. G. Masaryk – Válka a revoluce I 1914-1916 – Degenerace Habsburků a Rakouska (str. 103-114), str. 103:

Nelze-li již počítati s císařem, který ani v nejskvělejší době své kariéry neměl více inteligence než rakouský poddůstojník – a to jistě není vysoká úroveň – a který již dávno vidí jen v mlhách události, které se kolem něho dějí; jak jen je možno, že nenašel se nějaký arcivévoda, který by měl tolik – ne-li noblesy ducha, tedy aspoň instinktivní hrdosti, aby byl se vzepřel proti politice sebevraždy?

str. 113: „Za takovou dynastii mají naši synové prolévat svou krev? A na takové dynastii český národ má a může zakládat své politické naděje??“

 

Neměl prý žádný plán pozitivního vůdcovství; nebyl spravedlivý k menším národům; jeho základní vlastností jako císaře i jako člověka bylo být vlečen událostmi, nikoli je zvládat.

T. G. Masaryk – Válka a revoluce I 1914-1916 – Austria under Francis Joseph (Rakousko za Františka Josefa), (str. 290-297), str. 296:

Ale František Josef neměl žádný plán pozitivního vůdcovství; nebyl spravedlivý; být vlečen událostmi, nikoli je zvládat bylo jeho základní vlastností jako císaře i jako člověka.

 

Tvůrci „Českého století“ vytvořili hodně imaginární dialog s tehdejším britským premiérem Lloydem Georgem namísto Masarykova směrodatného a alespoň jím samým lépe vylíčeného rozhovoru na počátku války s bývalým rakouským premiérem Körberem. Ten mu prozradil své obavy, že země není dobře připravena na válku a ani po eventuálním vítězství ve vleku Německa své národy neosvobodí, naopak vůči nim přitvrdí.

Emil Ludwig – Duch a čin, str. 85:

„Neřekl jsem Körberovi, co zamýšlím,“ vyprávěl Masaryk, „aby mě nemusel zavřít. … ,Řekněte mi upřímně co očekáváte od války? Musíte vědět, jsou-li vůdcové a armáda schopni, jaký bude duch armády i jak se budou chovat arciknížata: Vy u pramene to musíte vědět. Tak v co můžeme doufat my Češi po vítězství Ústředních mocností?“ – „Nejsme dobře připraveni, odpověděl Körber, a když s Německem zvítězíme, neobrátí se Rakousko na své cestě, neosvobodí svých národů, naopak se nafoukne a bude dělat nové obtíže.´ Tento úsudek byl pro mne velmi důležitý.“

T. G. Masaryk – Světová revoluce I, 8 – str. 30-31:

Abych ještě jednou revidoval své definitivní odsouzení Rakouska, jel jsem do Vídně promluvit s několika politiky.

Šel jsem mezi jinými ke Körbrovi, s nímž jsem častěji mluvíval hodně odkrytě. Tentokrát jsme mluvili déle než dvě hodiny a probrali jsme celou situaci; zejména jsem se ho doptával na některé přídvorské osoby. Formuloval jsem svou hlavní otázku takto: Bude Vídeň schopna nutných reforem, jestliže vyhraje? Korber po zralém uvážení a odhadnutí osob řekl docela určitě: ne! Vítězství posílí starý režim, a nový (Karel) nebude o nic lepší; po válce vítězné budou rozhodovat vojáci. A ti budou centralisovat a germanisovat, bude absolutism s parlamentní okrasou. A co Berlín, tázal jsem se, nebude ten tak rozumný, aby svého spojence vedl k reformám? Sotva, zněl úsudek.

Kdyby bylo víc místa, mohl bych ze zkušeností Körbrových na vídeňském dvoře a v jeho okolí uvést mnohé až anekdotické doklady neschopnosti a mravní degenerace; ale není toho již třeba a paměti Körbrovy se jistě neztratí. Körber se ovšem nedíval na dynastii, Vídeň a Rakousko jak já, neposuzoval jich se stanoviska mravního – tím pádnější bylo jeho rozpoznání čistě politické.

Vyhledal jsem také několik německých známých z parlamentu. Potvrdili mi jen to, co mi řekl Körber a co jsem sám očekával. Chtěl jsem v tak vážném rozhodnutí přece jen ještě naposled slyšet, co Němci sami o Rakousku myslí. Z těch rozmluv ve Vídni vypozoroval jsem zejména, že vojáci naladili proti nám i klidné Němce.

Naznačovali mi někteří vědoucí, že budou persekuce; o budoucích administračních a politických plánech (po vítězství), o nichž mluvil také Körber, věděli. Mezi jiným jsem pozoroval, že dr. Kramář bude mít potíže; jeho ruská politika byla politicky nevzdělanému Friedrichovi trnem v oku, panslavism všech barev a odstínů byl Vídni a Budapešti můrou. Upozornil jsem blízké známé dra Kramáře.

Po návštěvě Vídně šlo jen o to, připravit a zařídit odjezd za hranice. 

 

Masaryk neotálel a rychle přeběhl na druhou stranu rozhodnut rozbourat Rakousko-Uhersko zvenčí.

T. G. Masaryk – Světová revoluce I, 10 – str. 32-36

 

O válečných schopnostech tohoto německého vazala s jeho příslovečným šlendriánem si nedělal iluze.

T. G. Masaryk – Válka a revoluce I 1914-1916 – Odhalení o Rakousku (str. 261-266), str. 261:

Samo Rakousko by brzy podlehlo, ale jeho armáda ovládaná Německem, vedená schopnými německými veliteli a podpořená německými jednotkami se zase stává silnou vojenskou mašinérií. …

            Tragédie rakouské říše není v tom, že je na pokraji zhroucení, ale že je dnes pouze a výhradně přívěškem německé říše. Jakkoli pobuřující může být toto přiznání pro vůdčí představitele dualistické monarchie, jsou s tímto postavením spokojeni u vědomí, že kdyby Německo nedrželo otěže, rakouská říše by se sesypala … 

            Vojenský výkon Rakouska ve válce byl tak žalostný, že dokonce i kdyby chtělo, nemohlo by si logicky stěžovat na dominantní postavení Německa. …

str. 262: Rakousko nejen nedokázalo porazit malé Srbsko, ale bylo vlastně samo potupně poraženo; byla to zase německá pomoc a německá inteligence, co vedlo k obsazení Srbska. …

str. 263: Německo má Rakousko zcela v moci a nepustí je už proto, že kdyby se Rakousko rozpadlo, bylo by Německo izolováno a odsouzeno k zániku.

 

Ale tragickou vinou Němců prý bylo, že po 200 let pěstovali militarismus a oficír se tam stal měřítkem společnosti.

Emil Ludwig – Duch a čin, str. 86:

Tragická vina Němců je v tom, že ode dvou set let vypěstovali militarismus profesorskou vědou a že se oficír stal měřítkem společnosti.

Stanislav Polák – TGM: Za ideálem a pravdou 1, str. 163:

Mně Německo neimponuje, mně neimponuje jejich kultura, emancipace, humanita, věda – nic. Svinstvo. Prusko je vzor státu, který školy, vzdělání, všecko obrací na poněmčení. … Bismarck je protestantský jezovita, všecko dostat pod svou víru a jen zmanlicherovat. Také to u nás napodobujeme. A národ jde a klaní se: tu kaprál, tu lajtnant, tu hejtman. Takový lid se mně hnusí a slušný Němec by měl přiznat, že Prusko je vzor státu policejního, ne kulturního.

Masaryk se odvolával i na známou publikaci Émile Durkheim, Ernest Denis – Qui a voulu la guerre?

 

Rozhořčen zákeřnými a nevybíravými útoky oné říše na civilisty, …

Historická fakta. Viz též článek „Kdybych byl císařem – Spisy TGM 30, Válka a revoluce I 1914-1916 (str. 271-275)

Masaryk je v článku na str. 272-273 rozhořčen zejména :

-       potápěním osobních dopravních lodí Dohody německými ponorkami

-       nálety na města a vesnice na území Dohody

-       plamenomety a otravnými plyny v zákopech

-       otravováním studní strychninem

-       vkládáním ocelových hrotů do píce pro dobytek dohodových států německými agenty

 

… poskytuje Masaryk Dohodě Legie a krom toho jí navrhuje odhodlané a všeho schopné Německo vyhladovět. Válečný průmysl tak přestane fungovat a němečtí vojáci na frontě, třebas disciplinovaní a ochotní bojovat do posledního muže, nebudou mít čím střílet.

T. G. Masaryk – Válka a revoluce I 1914-1916 – Bude Německo bojovat až do konce? (str. 267-270), str. 267:

Bude Německo bojovat až do konce? Má odpověď je rozhodné „ano“. Německo bude bojovat do posledního muže a do posledního šilinku. Německo v této válce vsadilo vše na poslední kartu a bude muset být naprosto rozdrceno, než se vzdá území, kam proniklo, a zemí, které dnes prakticky ovládá.

            Myslím, že Němce znám. Rozumím psychologii Němců a říkám, že je něco pravdy na vychloubání, že metaforicky řečeno Německo nakonec vyzbrojí každou kočku a každého psa v říši.

str. 268: Vedle vojenských úspěchů Spojenců jsou si němečtí vládci vědomi jednoho velkého nebezpečí – možnosti hladovění. Možná, že se proti tomu nebezpečí dělala opatření, možná mu nelze zabránit, a nelze-li, pak až dojde k hladovění, bude Německo poraženo. Nevycházím z toho názoru, že nevyhnutelně nastanou nepokoje pro nedostatek potravin – hladovějícímu člověku nezáleží na jeho osudu – ale z toho, že tu jsou statisíce dělníků ve válečném průmyslu. Bez dostatečné stravy nemohou pokračovat v namáhavé práci. V dolech se přestane těžit a velké arzenály budou nutně upadat.

str. 269: … ačkoli je Německo dnes silné, jeho nejlepší síly jsou ty tam, … Ty, které nastupují dnes, nejsou tak dobré, a ty, které přijdou po nich, budou ještě horší.

T. G. Masaryk – Válka a revoluce II 1917 – Hrozí nová nabídka míru (str. 96-98) str. 97:

Německá oddanost k císařskému režimu ještě není otřesena, Němci budou otřeseni pouze tehdy, až budou poraženi. „Mír bez anexí“ porážku Německa neznamená.

 

 

 

Nové víno, nové měchy

 

„Ve Švejkovi je satira česká, snad lépe řečeno pražská, a dost humoru … posud ho v umění (a životě) mnoho nemáme.“

T. G. Masaryk – Světová revoluce, Můj poměr k literatuře (dodatek) (str. 431-467), str. 448:

Slabé stránky naší starší společnosti a její malosti humoristicky kritizují Herrmann a nakonec Hašek. Hašek dovedně zachytil obraz starého Rakouska; ve Švejkovi je satira česká, snad lépe řečeno pražská, a dost humoru. Ad vocem humor: posud ho v umění (a životě) mnoho nemáme – Schwaiger ho měl a má ho Herrmann, také Holeček – v politickém boji, v jakém jsme stále a všichni byli, rodí se satira, ironie, humor potřebuje více svobody a naivnosti. Než abych dopověděl o Haškovi. Vadí Švejkovi dávka hrubosti; jistá dávka je snesitelná, když se právě líčí hrubost, je snesitelno občas silné slovo a vyslovují je silní básníci již dávno, ale u nás, a nejen u Haška, silnost se ještě dost často nahrazuje vulgárností. A ta je nesnesitelná. Ovšem – ta vulgárnost cítí se všude, také v politice; je to stinná stránka mladé demokracie, ale to přejde. Kavárna a hospoda příliš opanovaly náš život společenský a veřejný.

 

Více ale pečoval o to, aby společnost fungovala a nepropadla se do chaosu. Víc než o společné či oddělené jídelny důstojníků a mužstva Legií se staral o to, aby měli všichni dobré jídlo a on byl ve styku se všemi.

K.Č. – Hovory, S vojáky v Rusku, str. 115:

Třetí měli spory, má-li být komando ruské či české; a čtvrtí, mají-li oficíři mít menáž společnou s mužstvem nebo ne. Ja, tož takové věci jsem musel porovnat. Co jsem jim říkal? Řekl jsem jim, na tom že čerta záleží, jaké bude komando, jen když ho budou poslouchat. Na tom nesejde, jedí-li oficíři s mužstvem; ať každý jí, kde se mu líbí, jen ať se postarají o dobrou menáž.

 

Po převratu schvaluje převzetí starého státního aparátu – „to bylo správné!“

K.Č. – Hovory, V republice – Úřad prezidenta, str. 122:

Bylo by to analogon přísně konstituční monarchie (anglické), ale u nás prvá ústava nebyla dost připravena ani v teorii ani prakticky; převzal se starý státní aparát (to bylo správné!) a nové se dělalo pod tlakem poměrů od gruntu změněných.

Amnestie ale uděloval obezřetněji a v menším rozsahu.

Emil Ludwig – Duch a čin, str. 84:

Revoluce se stává mravnou nejen úspěchem, nýbrž posuzuje se jako každý jiný čin podle motivů; a nejenom jako celek, nýbrž také jednotlivé činy podléhají mravnímu soudu; v revoluci mohou být jednotlivé činy docela zavržitelné, zločiny, které musí být pranýřovány jako anarchistické vraždy. Každá revoluce rozpoutává prvky anarchistické. … Každá revoluce je sui generis.

 

Může mít první ústavu na světě s výslovně deklarovanou rovností pohlaví.

Ústava Československé republiky

Hlava pátá

Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské

Rovnost

§ 106

(1) Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají.

(2) Všichni obyvatelé republiky Československé požívají v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého života i své svobody nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství. Úchylky od této zásady jsou přípustny jen, pokud právo mezinárodní dovoluje.

 

Dle slov tohoto génia byla Praha dříve městem s největší hustotou moderní architektury.

Jan Kaplický – Album, str. 144:

Praha, ve které jsem se narodil, byla moderní město. Bylo tu víc moderní architektury na hlavu než v kterémkoli jiném evropském městě. Byla všude. Obchody, školy, kina, automobily Tatra, tramvaje, dokonce i lavičky v parku. Kolonie Baba byly samé moderní domy. Chodili jsme tam na nedělní procházky. Přátelé bydleli v moderních domech. To všechno na mě určitě mělo klíčový vliv. Modernost byla téměř normou.

Dana Novotná – Zákulisí bytové výstavby za 1. republiky; v: Urbanismus a územní rozvoj, Ročník XV, Číslo 4/2012, (str. 9-13) str. 10:

Nárůst bytové výstavby ve dvacátých letech zachycuje sčítání provedené 1. 12. 1930. Například v Praze se mezi roky 1920 a 1930 postavilo celkem 66 852 bytů, z toho bylo 64 135 obydlených. Poměrně velký počet prázdných bytů signalizuje skutečnost, že část byla stavěna buď jako investice nebo šlo o právě dostavěné byty, které ještě neměly nájemníky.

 

Češi byli „snad jediným národem ve Střední Evropě, který se nenechal pobláznit fašistickou ideologií.“

Petra Procházková s historikem Andrejem Borisovičem Zubovem, LN 29.3. 2014:

Bandera byl ovlivněn fašistickou ideologií. Ale nebyl sám. V tom smyslu jste vy, Češi, snad jediným národem ve Střední Evropě, který se nenechal pobláznit fašistickou ideologií.

Emil Ludwig – Duch a čin, str. 123:

„Tak málo státu a tolik osobní iniciativy, jak jen možno,“ začal Masaryk živě, když jsem se ho ptal po základních myšlenkách fašistických.

Antonín Klimek  – Boj o hrad I., str. 87:

Za jedno ze svých prezidentských poslání pokládal Masaryk vnášet do domácí politiky a mravů slušnost. V mnoha směrech se mu to k prospěchu státu dařilo. Jeho zásahy, z nichž nejproslulejšími se stalo nepřijetí předsedy senátu Práška při novoroční recepci a boj proti generálu Gajdovi, subjektivně vždy cílily k blahu státu. A také republice – hlavně v případě Radoly Gajdy a vůbec rozvracení hrozivé sítě formujícího se českého fašistického hnutí – pomohly v dalším vývoji v Masarykově duchu.