Péče o přírodu zkrášluje i lidi: Wangari Maathai a její Hnutí zeleného pásu

Lidové noviny, 6. května 2017, str. 25 VII, Orientace – Profil

Před čtyřiceti lety založila Keňanka Wangari Maathaiová, první africká nositelka Nobelovy ceny za mír, ve své vlasti Hnutí zeleného pásu (Green Belt Movement). Seznámila tamní veřejnost s jednoduchými opatřeními ve prospěch ochrany krajiny a životního prostředí, podpořila potraviny domácího původu. A tím nepřímo pozvedla postavení a sebevědomí žen.

df134124e6cdbd9ecb12039406b72555--green-belt-nobel-peace-prize

Wangari Muta se narodila jako třetí ze šesti dětí v tradiční venkovské rodině, patřící ke Kikujům – k nejpočetnějšímu z několika desítek kmenů v zemi. Její otec dostal práci jako řidič a mechanik u velkostatkáře Neylana. Maminka dala dcerce k dispozici vlastní zahrádku a naučila ji, jak se sází a pěstuje zelenina. Kromě toho negramotná matka umožnila dceři školní docházku – od osmi let. Od svých jedenácti Wangari pobývala na internátní škole, vedené italskými řádovými sestrami. Tam vynikla jako nejlepší studentka třídy. Teprve v době jejích závěrečných zkoušek v roce 1960 britští kolonizátoři pootevřeli hranice. A nastupující hvězda USA John Kennedy otevřel americké univerzity studentům ze vznikajících zemí, které měly na oplátku navázat styky s USA. Mezi stovkami vyvolených keňských studentů se ocitla i budoucí bioložka Wangari.

V Kansasu zakusila větší míru osobní svobody. V Pittsburghu při kampani občanů za čistotu ovzduší seznala, co všechno zmůže občanská společnost a iniciativa občanů zdola. Po návratu posléze zakotvila na univerzitě v Nairobi. Pod německým profesorem učila, prováděla výzkumy parazitů hovězího dobytka a po studijním pobytu v německém Giessenu získala ve svých jednatřiceti letech jako první žena ve střední a východní Africe titul Ph.D. Její muž Mwangi Mathai se vedle své emancipované manželky přes její zdrženlivost cítil méněcenný a domníval se, že jej připravuje o politické příznivce. Jednou, když byla v práci, jejich společný domov částečně vybrakoval a utekl. U rozvodového soudu Wangari nařkl, že měla milence. Soudce rád přijal jeho vysvětlení, že byla „příliš vzdělaná, příliš silná, příliš úspěšná a příliš nepoddajná.“

Ficus_sycomorus_near_Segeneyti_EritreaDSC03322Fíkovník sykomora (Ficus sycomorus)

 

Řekni, kde ty stromy jsou

Wangari s Brity neměla zrovna špatné osobní zkušenosti: i onen statkář a jeho manželka se k africkým zaměstnancům chovali přátelsky. Jenže Britové přivodili – přes některé své dobré úmysly – rozvrat místní kultury a tradičního zřízení, což poničilo krajinu i lidské vztahy. Zavedená daň z hlavy přiměla muže, aby začali pracovat daleko od domova, což vzápětí přivodilo obrovský nárůst prostituce. Nová ekonomika donutila lidi pěstovat namísto tradičního prosa a sorgha kávu, čaj a kukuřici a začít kupovat potraviny. S rozšířením konzumace dražší masité potravy i jejího průmyslového zpracování se rozmohlo pytláctví, nové nemoci i podvýživa (protože jídlo bylo dražší). Přestože domácí tradice stromy jen uctívaly, noví představitelé křesťanství začali kácet zrovna ty největší a nejkrásnější stromy v Keni, aby se pod nimi neshromažďovali starší a nevykonávali pohanské rituály. Domácí dřeviny v čele s fíkovníkem sykomorou (Ficus sycomorus), držící v krajině vodu a stabilizující klima, tak byly nahrazeny, rychle rostoucími invazivními dřevinami: borovicemi, australskými blahovičníky i černými akáciemi, vysušejícími krajinu.

Při svých biologických výzkumech v terénu si Wangari všímala, že keňské řeky a lesy, o nichž jí jako maličké maminka zpívala, již neexistují. Většinu porostů pro otop lidé již vyklučili. Změny přístupu k přírodě byly příčinou i důsledkem ztráty úcty Afričanů k jejich vlastní zemi i k sobě samým.

Coby předsedkyně Národní rady žen založila v roce 1977 ono Hnutí zeleného pásu. To žilo z dobrovolných příspěvků zčásti i ze zahraničí. Připravovalo sazenice vhodných dřevin domácího původu a zprvu zdarma je poskytovalo hlavně venkovským ženám, pokud již pro ně vykopaly jámy. Výsadba bývala prováděna často ve formě větrolamů, aby byl jejich účinek a prospěch zakrátko patrný i negramotným lidem: pásy zeleně mírnily účinek vysušujících větrů, přílišného osvitu a ztrátu ornice. Později se staly zásobárnou otopu, dříví, ovoce pro domácnost i na trh a v jejich korunách se mohli usídlit ptáci. Pokud stromy úspěšně zakořenily, dostávaly pěstitelky a pěstitelé po několika měsících dohledu drobnou odměnu.

2DU_Kenya_86_(5367322642)

 

Lidská přirozenost s otazníkem

Wangari si zpětně připomínala, že její hnutí by bývalo neobstálo bez duchovna: bez lásky k životnímu prostředí a úsilí o jeho ochranu, bez úcty k darům Země a vděčnosti za ně, bez snahy předcházet plýtvání, bez zodpovědnosti za vlastní skutky a úsilí o soběstačnost; dále rovněž bez odvratu od sebezničujících činností a konečně bez ducha dobrovolné služby, bez služby ku prospěchu jiných lidí i nikoliv lidských tvorů.

Tyto hodnoty jsou obecné, nejsou viditelné, nedají se zvážit ani koupit. Zdá se, že jsou součástí lidské přirozenosti, leč bývají často ignorovány – a pak na jejich místo nastupuje sobectví, korupce, chamtivost, vykořisťování. Zničené životní prostředí ničí i lidi a naopak, léčba Země léčí i ty, kteří se na ní podílejí. A údiv nad krásou přírody a radost z ní lidi zkrášluje. Ta Náboženská víra není nutnou podmínkou dosažení těchto hodnot.

Ale poněvadž většinu Keňanů tvoří aktivní křesťané, Wangari Maathaiová učila i v kostelích. Nejvíc prý pomáhala anglikánská církev: ta hnutí podporovala a jeho stoupence i matky politických vězňů a demokraty ukrývala před vládními orgány v kryptě. Wangari připomněla, že „teologie osvobození“, která se dostala do nemilosti hlavně v Římě, výrazně přispěla alespoň v Africe k odstranění těch nejhorších zlořádů a diktatur.

Zmíněné kvality Wangari nacházela také v jiných náboženských tradicích a spisech. Například u Kikujů žil a předával se silný smysl pro spravedlnost, čest, pro správné a špatné. Kikujové se nikdy nenechali odvádět do otroctví, případný otrokář by na jejich území dlouho nepřežil. I jejich tradice vyhrazovaly část úrody pro chudé a pocestné a cenily si poctivé práce. Varovaly před zneužíváním dobročinnosti, před krutostí ke zvířatům, stavěly se za šetrné, moudré a obezřetné využívání bohatství. I při hustším osídlení chránily rozsáhlé lesní porosty se zvěří. Přednostně kácely porost, kdežto velké stromy s jejich kořenovým systémem Kikujové nechávali být: ty chránily vodní zdroje a půdu, takže vládl ještě dostatek potravin pro všechny, podnebí bylo stálé, řeky průzračné a vodnaté.

 

Rozděl a panuj

Wangari připomínala, že na území tropické Afriky existovaly i docela vyspělé státy, které fungovaly po stovky let a nebyly útočnější než západní kolonizátoři. Jenže většinou neměly písmo. A mocné říše Mali a Konga zničilo otrokářství: do otroctví bylo prodáno 25 miliónů Afričanů. Evropští kolonizátoři Afričany nejvíc pokořili i fascinovali střelnými zbraněmi a uctíváním Boha pomocí psaného slova. Na osudové Berlínské konferenci (1884-5) si velmoci rozporcovaly Afriku bez ohledu na její historické a kmenové tradice. K udržení kázně dosazovaly do své administrativy „domorodce“, kteří se sice netěšili vážnosti a v tradiční africké společnosti by se bývali neprosadili, zato šli na ruku bílým pánům. Dříve fungující systémy rozhodování byly podkopány, složité vůdcovské struktury zničeny, minulost zapomenuta. Koloniální správy zabavováním půdy ničily i tradiční úctu k soukromému vlastnictví a dosavadní koncepty cti.

Po vyhlášeních nezávislosti, k nimž docházelo ponejvíce kolem roku 1960, noví suveréni v této neblahé tradici pokračovali. O přízeň a pozice na černém kontinentu se navíc začal ucházet i Sovětský svaz, čímž přiměl Západ ke zvýšenému korumpování již stávajících afrických samovládců a nepřímo, avšak účinně zlikvidoval zárodky politického pluralismu téměř všude. Boje „studené války“ si v Africe vyžádala stovky tisíc nevinných životů. Po slibných počátcích v šedesátých. letech se hospodářský růst v následujícím desetiletí zastavil a v roce 2003 byl hrubý domácí produkt v subsaharské rozvojové Africe na hlavu v průměru dokonce o jedenáct procent nižší než o třicet let předtím!

Wangari však neopomínala zmiňovat pozoruhodný příklad Botswany, jejíž hospodářství rostlo od vyhlášení nezávislosti v roce 1966 až do roku 1999 v průměru o devět procent ročně. Mimochodem se dnes jedná o zemi s mnohem nižší korupcí než u nás, z níž se může radovat i nerasistický konzervativec. Ale právě tomuto území byl přes britský protektorát a na rozdíl od většiny jiných zemí Afriky dopřán organický vnitřní vývoj a jeho tradiční politické tkanivo tak nebylo téměř vůbec narušeno.

Smysl pro sdílený veřejný prostor se v Africe vytratil. Když prezidentovi muži začali pro sebe zabavovat veřejnou půdu i lesy, musela Wangari lidem nejdříve vysvětlovat, že těmito nezákonnostmi posílení papaláši se posléze nezastaví ani před jejich soukromým majetkem.

articles-short-break-in-nairobi-kenyaKeňské hlavní město Nairobi

 

Díky dopisu od Gorbačova

Pluralitu politického života v Keni zničil již první prezident této země, Jomo Kenyatta. Avšak vládu jeho nástupce Daniela Arapa Moie popisovala Wangari jako zatmění. Trvalo 20 let. Dosud žijící Moi (*1924), vládnoucí v letech 1979-2002, podněcoval mezikmenové konflikty, potlačoval občanskou společnost, své odpůrce nechával usmrcovat. Wangari ztratila zaměstnání i univerzitní střechu nad hlavou. Jejích pokusů si naštěstí již povšimli zahraniční lesníci a Hnutí zeleného pásu dostávalo prostředky od Organizace spojených národů a uchovávalo si nezávislost. Mediální kampaně i demonstrace hnutí zabránily stavbě jak šedesátiposchoďového mrakodrapu pro vládnoucí a jedinou stranu země v parku Uhuru přímo vedle centra Nairobi, tak zastavění lesa Karura v severní části města vilami pro místní věrchušku.

Mezinárodní kontakty Wangari zachraňovaly alespoň před dlouhodobým vězněním a usmrcením, když ne před zatýkáním a bitím. Jednou těsně unikla smrti poté, co jí vládnoucími kruhy najatí násilníci rozbili kamenem hlavu. Část tisku jí nicméně vyjadřovala opatrné sympatie.

V době zániku železné opony se Wangari před úřady své vlastní země již skrývala v ilegalitě. A z ní ji vyprostil a opět jí do zahraničí umožnil cestovat osobní dopis keňskému prezidentovi od sovětského vládce Michaila Gorbačova. Pád Berlínské zdi v roce 1989 měl vůbec dle Wangari na Afriku blahodárný dopad: i zde došlo v mnoha zemích k povolení více politických stran, nastoupili noví vládci, začala se rozvíjet občanská společnost, růst Afriky přes její celkovou chudobu překročil světový průměr. Moi byl ale spojenými silami opozice poražen až v roce 2002. Tehdy byla Wangari ve svém obvodě zvolena 98 procenty voličů do parlamentu a stala se též náměstkyní ministra životního prostředí. Přijetí Nobelovy ceny míru v roce 2004 oslavila – jak jinak – zasazením stromu. Skonala 25. září 2011.

Jen v Keni Hnutí zeleného pásu nyní vysadí ročně kolem čtyř miliónů stromů, od svého založení činí celkový počet 51 miliónů. Rozšířilo se i do okolních zemí. Keňská krajina se díky němu v mnoha oblastech země zazelenala a stabilizovala. Přesto lesy stále pokrývají jen kolem dvou procent území, zatímco OSN doporučuje jejich pokryv na desetině země. I dnes se v tropickém pásmu Afriky lesy více ničí než obnovují.

A i dnes jak v Africe, tak napříč světem stále platí slova českého básníka a novináře, který, poté, co mu rakouské orgány znemožnily psát a unesly jej z domova, mohl zahradničit leda ve svém vyhnanství v Brixenu: „Když se lidu ujímáš, proň pracuješ aneb v nebezpečí se vydáváš, nesmíš nikdy za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčnost. Pokud jde všechno dobře, přijmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě třeba i chváliti aneb i v hospodě na tvé zdraví píti: přijdeš-li ale na této cestě své do nebezpečí, k úrazu, neočekávej od nich nikdy pomoci aneb oběti, neočekávej také a nespolehej se nikdy na ně, kdyby k provedení něčeho zapotřebí bylo také pomoci a oběti z jejich strany. Že tomu jest tak a nejinak, kdož by se divil? Jest to věc zcela přirozená a pošetilý jest každý, kdo očekává něco lepšího, neboť ošizen bude a trpce sklamán v nadějích svých každý, který hledá vděčnosti a odměny od lidu za své práce pro lid. Vždyť právě proto se ujímáme lidu, aby se zvelebil, aby pokročil ve vzdělanosti a skrze ní k lepšímu životu: jestli se tedy ujímáš o nevzdělané a zanedbance, o lidi otrocky vychované a otrocky smýšlející, kterak od nich očekávati můžeš způsoby vzdělancův a svobodných vyšších tvorů? Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný by byl svět, kdyby proto již nikdo sady zakládati a lesy síti nechtěl?“

Zdeněk Zacpal, překladatel

 

GordonBrownWangariMaathai Odhodlaný krok ženy, která si sama umí poradit: Wangari Maathai s poněkud unaveným někdejším britským premiérem Gordonem Brownem.

 

Odkazy, literatura:

http://www.greenbeltmovement.org/

Wangari Maathai – Unbowed: A Memoir, Random House, New York (2006) 2007, ISBN 978-0-307-27520-2

Wangari Maathai – The Green Belt Movement: Sharing the Approach and the Experience (1985), New Expanded Edition – Lantern Books, New York, 2006

Wangari Maathai – Replenishing the Earth: Spiritual Values for Healing Ourselves and the World, Doubleday (-Random House), New York, 2010, ISBN 978-0-307-59114-2

Wangari Maathai – The Challenge for Africa, Random House, New York (2009) 2010, ISBN 978-0-307-39028-8

Ke zmíněnému Karlu Havlíčku Borovskému

Jiří Morava – C.k. disident Karel Havlíček, Sixty-Eight Publishers, Toronto, 1986, str. 333:

Byl iritován pohledem na četníky, obcházející okolo jeho domku, neměl do ničeho chuť a považoval takový život, při kterém byl navíc izolován od zdejší společnosti, za „kriminální.“ Pokud nešel do města do pivovaru, zahradničil, v čemž jej podporoval majitel „Elefantu“ Mayr.

Viz též Brixenské listy Karla Havlíčka bratru Františkovi, Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství, 1957

 

Karel Havlíček Borovský –Sbírky na naše národní divadlo, Slovan 1850-1851, delší citace:

Kolikráte jsem již od lidí protivné strany, od tak nazvaných dobřesmýšlejících, od těch, kteří nespokojeni jsou, že lid náš vyšel z poručnictví a z poddanosti jejich říkati slyšel, že jest každý blázen, kdo se (nečitelný zbytek řádku) účinkuje a se obětuje, poněvadž za to nikdy nenajde vděčnosti. Nedá se ovšem upřít, že mají pravdu v mnohém ohledu. Ale člověk, který má na zřeteli všeobecnost, pokrok a vyšší účely, nesmí se ohlížeti na podobné smutné stránky tohoto světa: lidumil, který jsa puzen láskou k vlasti a k národu, který upřimně přeje zemi své a národu svému lepší budoucnost, musí z jiného stanoviska považovati tyto věci. Když se lidu ujímáš, proň pracuješ aneb v nebezpečí se vydáváš, nesmíš nikdy za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčnost. Pokud jde všechno dobře, přijmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě třeba i chváliti aneb i v hospodě na tvé zdraví píti: přijdeš-li ale na této cestě své do nebezpečí, k úrazu, neočekávej od nich nikdy pomoci aneb oběti, neočekávej také a nespolehej se nikdy na ně, kdyby k provedení něčeho zapotřebí bylo také pomoci a oběti z jejich strany. Že tomu jest tak a nejinak, kdož by se divil? Jest to věc zcela přirozená a pošetilý jest každý, kdo očekává něco lepšího, neboť ošizen bude a trpce sklamán v nadějích svých každý, který hledá vděčnosti a odměny od lidu za své práce pro lid. Vždyť právě proto se ujímáme lidu, aby se zvelebil, aby pokročil ve vzdělanosti a skrze ní k lepšímu životu: jestli se tedy ujímáš o nevzdělané a zanedbance, o lidi otrocky vychované a otrocky smýšlející, kterak od nich očekávati můžeš způsoby vzdělancův a svobodných vyšších tvorů? Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný by byl svět, kdyby proto již nikdo sady zakládati a lesy síti nechtěl? Kdo tedy se chce ujímati lidu, musí k tomu míti jiné a vyšší pohnutky nežli vděčnost a odměnu od něho: ve zdaru svého díla, ve svém srdci a ve vděčném přátelském uznání malého počtu svých stejně smýšlejících musí hledati jedinou odměnu, nechce li býti brzy sklamán. Jaké vděčnosti se ku př. dočkal Mojžíš za to, že vyvedl národ svůj z otroctví egyptského? – To tedy chtěli jsme připomenouti každému pro útěchu, který se snad rmoutí příliš nad nevděčností, tupostí a neuznalostí lidu a snad proto se chystá vším praštiti. Vždyt právě proto se přičiňujeme, že jsou tak tupí a neuznalí, chceme totiž aby alespoň potomci byli jiného druhu.