Père-version M.C. Putny – AD: M.C. Putna

 

Literární noviny   48 / 2006 (27. listopadu),   str. 7   (Civilizace)

 

Zdeněk Zacpal

 

Père-version M.C. Putny

 

Rozhovor s M. C. Putnou (LtN 43/2006) vyvolal rozporuplné ohlasy. Otiskujeme názor, ve kterém čtenář historikovi vytýká především odsudek oboru gender studies

 

Katolický intelektuál M.C.Putna se v rozhovoru pro LN 43/2006 ohrazuje vůči módnímu spílání kánonu literárních děl, na němž se podílel a který, jak věří, patří do základu evropské kultury. Volání po potřebě „jiných, lepších, multikulturních, multigenderových textů“ je mu „podřezáváním větve, na níž sedíme“. Má pocit, že opět zažívá zradu vzdělanců, kteří se většinou zabývají spíláním vlastní kultuře. Typickým podkopáváním větve pod evropskou kulturou jsou mu gender studies. Ženy, které něco umějí, prý „dělají vědu, politiku a umění. Ženy, které nic neumějí a jsou ambiciózní, se věnují gender studies.“

Seriózní vyučující Karlovy univerzity by však v prvé řadě čtenářům definovat co všechno zahrnuje do gender studies nebo alespoň jejich stěžejní díla vyjmenovat – ostatně před tímto verdiktem jich jistě musel mnoho přečíst nebo prolistovat. Může vysvětlit, třebas jen jedinou delší větou, co je na gender studies špatného? „Podkopávají“ onu evropskou haluz všechny jejich knihy stejnou měrou nebo některé víc než jiné?  Poradí Putna tomu, kdo se chce jen poučit a přitom evropskou kulturu „podkopávat“ co nejméně? Není ostatně valná část gender textů již nyní součástí evropské kultury a Putnova slova oním spíláním, které sám kritizuje? A i kdyby byly náhodou všechny ženy, zabývající se gender studies opravdu tak nedobré a neschopné, jak Putna tvrdí: což i pak nebude v duchu nejlepších evropských tradic namístě nechat stranou ty, kteří se zabývají filosofií či gender studies a prozkoumat dle Sókratovy rady Kritónovi onu věc samu?

Proberme některé argumenty Evropanky, jíž i Putna může jen sotvaco vytknout. Doktoráty má hned dva – z lingvistiky a filosofie – a nádavkem certifikáty psychoanalytičky, to vše z Paříže. Umí nejen přednášet a psát, ale též provádět terapii. Jmenuje se Luce Irigaray a pokládá se za teoretičku sexuální diference. Přestože ji nikdo u nás nepřekládá, píše o ní takřka každá evropská učebnice novější filosofie, gender studies i feminismu, a je v rámci těchto oborů ve světě citována řádově víc, než kdokoli z těch, kteří u nás „návrat do Evropy“ proklamují.

default

 

Ženský subjekt v Evropě? Ale kdeže!

Luce Irigaray začínala jako terapeutka pacientů s demencí a schizofrenií a narazila na odlišné jazykové struktury výpovědí ženských pacientek, k nimž se dosavadní odborná západní literatura, psaná z údajně „neutrálního“, ve skutečnosti však mužského pohledu, nedokáže přiblížit. Ženám lze pomáhat, jen když se terapeut/ka obeznámí s tím, co všechno ženská identita, subjektivita a sexualita znamená a čím se liší od mužské. Evropské „tradice“ však tuto otázku odpovědět nedokážou. Veškerá mytologie, filosofie i teorie subjektu v dějinách byla totiž v samých kořenech Evropy na rozdíl od některých asijských kulturních prostředí vždy střižena na míru muže. I sám vztah mezi matkou a dcerou závisí na dobré vůli mocnějších mužů, kteří i nejbližší ženy považují za pouhé zboží nebo munici jejich vlastní mocenské hry. Už v řecké mytologii pomůže svému „zamilovanému“ bratru Hádovi, králi podsvětí, unést Persefoné její vlastní otec Zeus, i přes námitky matky Deméter. V Platónově dialogu Symposion údajná žena Diotíma Sókratovi mnohoslibně předestře nádhernou, harmonickou a božskou povahu lásky mezi mužem a ženou, aby jí vzápětí přistříhla křídla a určila její jediný údajně nesmrtelný cíl – plození. Oplodnění milenců samotných a jejich vlastní přechod k nesmrtelnosti tu nic neznamená, proto tedy není zapotřebí lásku nějak zvlášť kultivovat – stejně se prý stává údělem jen těch, kteří nejsou schopni dostatečně milovat lidské, tj. mužské výtvory a vědění, být duševními tvůrci, nejlépe státníky nebo „filosofy“. Na Západě je tak láska bez úmyslu plození něčím zakázaným nebo v lepším případě zbytečným. Hraje leda tak trapně pomocnou roli podpory nebo zastínění vnucované ideje, která se ostatně často míjí s realitou. Aristotelés je alespoň upřímný: žena mu jednoduše připomíná kleštěnce. Ženské tělo, které dává život, tak do jazyka nikdy nevstoupí. Do těla ani představ ženy se pak nedá dost dobře vepsat ani ona rozšířená mužská trinitární struktura subjekt – objekt – nástroj/spona, jíž prý teologicky odpovídá tradiční trojice Otce, Syna a Ducha svatého. Ani „moderní“ psychoanalytikové jako Freud nebo (učitel Irigaray) Jacques Lacan nevznášejí otázku podmíněnosti údajně pasívní a „frigidní“ ženské sexuality koncepty tradičního evropského patriarchátu, který, aniž by se ženy na cokoli ptal, ji redukuje na předmět směny, ukládá jí jediný typ identity a oficiálně jediný počestný společenský úkol: plodit mužům potomstvo a dědice.

Jakkoli Irigaray připouští mužům některé přednosti: větší zájem o věci samotné, více objevů a vynálezů v dějinách civilizace, vysokou míru sublimace instinktů, schopnost názorového a charakterového vývoje i ve vyšším věku, vytýká mužům, že si zformovali vědecké obory dle obrazu svému a přehlížejí principy jiné nebo opačné. Tradiční psychoanalýza se točí jen kolem principů sexuality mužské – napětí a jeho uvolnění, zachovávání požadované energie, udržování rovnovážných stavů, fungování uzavřeného okruhu, vratnosti času. Ženská sexualita se řídí principy namnoze opačnými a krom toho nespočívá v jednom údu, je rozptýlená po těle a muži si ani neuvědomují, že ji nedokážou zcela dostat pod kontrolu. Fyziku, jejíž reprezentanti byli většinou zároveň dominantními představiteli západní filosofie, formovala především mechanika pevných látek a ne tekutin. Hlavní proudy matematických věd stále přehlížejí problematiku (ženskému myšlení bližších) neostře určených množin. Logika upřednostňuje binární opozice a struktury dvouhodnotové nad strukturami trojhodnotovými nebo vícehodnotovými. Má sice symboly pro negaci, konjunkci, disjunkci, implikaci a ekvivalenci, avšak žádný symbol pro ne-kvantitativní diferenci, pro reciprocitu nestejných vlastností nebo nestejných množin, pro výměnu, prostupnost a fluiditu. Pro ekonomické a sociální vědy jsou ústřední otázky nedostatku a přežití, zatímco problematika volného času, nadbytku a života je pro ně okrajová. Lingvistické vědy nedokážou dobře rozlišovat diskurzy, charakteristická pro jednotlivá pohlaví.

Nahlížení dějin a kultury z pozice muže, kterého zajímá jen vlastní nebo obecně mužský pohled a opomíjí perspektivy žen nazývají již mnozí myslitelé na západ od nás „père-version“.

20160209_13522820160215_11235620160215_10253520160214_135422

Kristus na Západě neuspěl

Luce přitom nechce (na rozdíl od tolika mužských vůdců) ženám předepisovat konkrétní cíle – ženy se k vlastní identitě mají dopracovat samy. Podmínkou jejího vytvoření jsou však zákony, zabezpečující nedotknutelnost žen jakožto jednotlivců, zahrnující právo jak na svobodné a dobrovolné mateřství, tak i na bezdětnost a ochranu před pokusy politických a náboženských vůdců ženám mateřství, manželství nebo celibát vnucovat nebo matky na úkor svobodných žen finančně zvýhodňovat. Ženy mají krom toho právo na takovou kulturu – jazyky, náboženství, vědy a umění, které by byly přizpůsobené jejich identitě. Hierarchie, v nichž jednoznačně dominují muži, Irigaray odmítá, chce naopak obnovovat a posilovat genealogické linie ženské, chránit vztah matky a dcery a šířit obrázky a fotografie matky nebo obou rodičů s dcerou, aby se dívky a ženy cítily být plnohodnotnou a svébytnou součástí rodin. Křesťané mají hojně vyvěšovat obrázky Anny s maličkou Marií. Krista chová Luce v hluboké úctě, pokládá jej za snad nejfemininnějšího z mužů a měla radost, když spatřila na v muzeu na ostrově Torcello plastiku ženského Ježíše. I když Irigaray považuje tradiční interpretaci Zvěstování za patriarchální dogma (Bůh Otec seslal prostředníka, aby zvěstoval Marii, že má ve střeženém lůnu počít jeho syna), je na rozdíl od své militantnější americké kolegyně Mary Daly otevřena i jeho jiné interpretaci: jako rovnoprávného sepětí slov nebeského Otce i tělesných vztahů, jimž předcházela Mariina souhlasná odpověď; jako oplození, jemuž předcházela vzájemná výměna doteku, dechu a světla.

V rozporu s dominantní tradicí však Luce interpretuje Kristovu misi jako obrovský neúspěch: narazila jak na Blízkém východě tak i v Evropě na velice dobře obrněnou patriarchální společnost. Sám Kristus proti patriarchátu vystupoval a býval (v konfliktu s dobovými konvencemi) vyhledáván pannami i kajícnými hříšnicemi, které mu rády naslouchaly. I když s nimi vposledku neslavil svatební veselí a všímal si jich jedině díky své dobrotě a blahovůli, byl přes svou bezvýhradnou poslušnost svým nebeským Otcem opuštěn a pozemští otcové si z nástroje, jímž ho usmrtili, ještě vyrobí symbol své „univerzální“ církve a vlastního triumfu nad jeho poselstvím. Irigaray se distancuje i od tradiční podoby tzv. mariánského kultu, který interpretuje život Marie jako příklad podřízenosti mužským strukturám. Pouhým přitakáním Zvěstování měla Kristova matka říci ne vlastnímu svébytnému životu a stát se nástrojem patriarchálního dogmatu a posléze ideologickým precedensem údělu nesvéprávných žen, vykázaných do domácnosti. Fyzické objetí ve hlavních proudech tzv. náboženství lásky má být napříště zapovězeno, snad vyjma objetí syna – a to ještě nanejvýš mrtvého.

Zplození dítěte Luce připouští leda jako ovoce zralé lásky mezi ženou a mužem. Takové lásky k jinému však není a nebude bez úcty a lásky ženy k sobě samé.

Illustration of Joan of Arc Being Burned at the Stake

Upalování čarodějnic počátkem 16. století v severní Itálii

Sexualita horší zvířat

Nutnou podmínkou zralé lásky je pro Irigaray kultivace vnímání a dýchání. To se však člověk naučí jen v některých orientálních tradicích, zatímco na Západě (Luce i další feministky Západem ponejvíce míní hlavní proudy židovsko-křesťansko-islámské “civilizace”) byly tradičně jakékoli pokusy tímto směrem podezřelé, ne-li zakázané. Také proto, že se na Západě dává do protikladu láska a erotika, o erotice se mohou lidé dočíst jen v některých zemích onoho “civilizačního” okruhu, a to leda v pornografické či bulvární literatuře, která však na rozdíl od onoho Orientu erotiku nekultivuje a ani to neumí. Šťastná milostná souhra je zde něčím pro většinu lidí nedostupným, něčím, k čemu dvojice dokáže dospět jen s největšími obtížemi a mistrovstvím. Se všemi svými výkony se tudíž nedokázal Západ – jeho obyvatelé, zákonodárci, sta- a tisícileté tradice ani moderní rebelové a vizionáři, a dokonce ani freudovští a lacanovští psychoanalytikové, kteří mají problematiku takřka v popisu práce – dopracovat ke kultuře sexuality: láska zůstává pouze biologicky dané něco, co se děje, o čemž se moc nemluví a co obklopuje systém různých tabu, které vztahy mezi pohlavími regulují. Sexualita pak vypadá hůře než u nedomestikovaných zvířat, jimž zůstaly alespoň erotické parády, o něž už lidé se svými domestikovanými zvířaty přišli.

Slovo „diference“ [différence] ve výrazu „sexuální diference“ je pro Irigaray obdobně jako pro Jacquese Derridu polysémické – vícevýznamové. Znamená jak ne-identitu, rozlišování a jinakost – Luce se obává současného vzájemného zestejňování pohlaví, při němž se zapomíná na nádherné mystérium jejich rozdílu a vztahu -, tak i odkládání – ani sexuální diferenci nelze na rozdíl od objektů přírodních věd kdykoli definitivně předvést, zpřítomnit a reprodukovat.

Putna konstatuje, že je v jejich kánonu literatury málo žen – jen „tolik, kolik si tam zaslouží být“. Buďme vděčni i za to málo. Na nějakou literaturu by neměly ani pomyšlení, pokud by je pojal za manželky Putnou vynášený nakladatel Josef Florian, který jako správný katolík zplodil a své ženě do péče předal 12 dětí. Irigaray jde naopak nejen o dostatek místa na Zemi a předcházení válkám kvůli mužské prestiži a zdrojům, ale i o úctu k jiným živým bytostem, jejichž právo na existenci též akcentuje starší indická kultura víc než evropská. V posledních letech Luce cvičí jógu, učí na univerzitě v anglickém Nottinghamu a hledá šťastnější projevy lásky ve starých předpatriarchálních a předárijských indických tradicích (tj. zejména starých drávidského původu) a v další asijské, zejména korejské taoistické literatuře.

DSC_1150

Taoistický klášter: takováto architektura je ženskému přístupu bližší než západní stavby

Nechť někdy může i český čtenář posoudit argumenty obou či více stran. Asi při eventuálním srovnávání uzná, že nejznámější básník tradice, k níž Irigaray poslední dobou odkazuje, starotamilský legendární Tiruvalluvar, který mimochodem v Putnou vyzdvihovaném kánonu světové literatury chybí, jim o zdravé a kultivované lásce sdělí mnoho svěžího. Víc, než Putnou tématizovaný a zčásti přeložený představitel církevní patristiky Órigenés, který vykleštil sám sebe. Prozatím se však ani díla této asi nejinspirativnější představitelky gender studies (a mnoho dalších ústředních děl oboru) nepřekládají do češtiny vůbec a zájemce si i k pouhému nahlédnutí musí téměř všechny francouzské originály nechat posílat do českých kotlin ze zahraničí. Sbírka „Tirukkural“ onoho básníka je alespoň na síti v anglickém překladu. Za co ale stojí ona etablovaná „Evropa“ M.C. Putny, když ten se cítí ohrožen něčím zde tak špatně dostupným?

20160211_195712

I ten pes se cítí mezi lidmi indického kulturního prostředí bezpečněji než v Evropě, M.C. Putno. Dotyčný si klidně natáhl tlapky mezi davy lidí na nádraží v Hospetu ve státě Karnátaka.

Autor je tlumočník a překladatel

 

 

 

Citace:

 

Úvod

K Sókratovi: Platónův dialog Euthydémos 306d-307c

 

Ženský subjekt v Evropě? Ale kdeže!

Věta č.:

2 – Luce Irigaray – To be two, str.17-18

4. LI – J´aime à toi, str. 206

5. LI – Amante Marine, str. 118-123

6.–9. Symposion, 201d-212c;   LI – Éthique de la différence sexuelle, str.27-39

10. LI – Amante Marine,  str. 72, 203 (šířeji: str.7-80);

LI – Speculum de l´autre femme, str. 165

Friedrich Nietzsche – Tak Pravil Zarathustra

11. LI – Speculum de l´autre femme, str. 200

(D´ailleurs l´enfant a une forme féminine, et la femme rassemble à un mâle stérile – to je pravděpodobně nepřesná citace z Aristotela –

z jeho tzv. Malých přírodovědných pojednání:

Aristotle – Problems, Book X, 36, tradiční stránkování 894b, řádek 19-34,

str. 1385 nebo Problems, Book X, 42, tradiční stránkování 895a, řádek 31-36, str. 1387

12. LI – La Croyance Même, str. 61

13. LI – The Sex Which Is Not One, str. 133

14. LI – Speculum de l´autre femme, str. 51-69;   La Croyance Même, str. 24-26

15. LI – Speculum de l´autre femme, str. 289-290; LI – The Sex Which Is Not

One, str.86-87

16. LI – Speculum de l´autre femme, str. 139-140; LI – Parler n´est jamais neutre,

str. 227-235

17. LI – The Sex Which Is Not One, str. 133

18.-20. Luce Irigaray – Parler n´est jamais neutre, str. 314-315

Éthique de la différence sexuelle, str. 119-120 aj.

21. Luce Irigaray – Parler n´est jamais neutre, str. 315

22.-23. Luce Irigaray – Parler n´est jamais neutre, str. 315,

Éthique de la différence sexuelle, str. 120

24. obvyklý a široce užívaný termín – na internetu je spousta odkazů

 

Kristus na Západě neuspěl

1. LI – téma celého Speculum de l´autre femme

Rosi Braidotti – Of Bugs and Women, p.134-135)

2. LI – J´aime à toi, str.205-206;   LI – Entre Orient et Occident, str. 142-143;

LI – Je, tu, nous, str.86, 89

3. LI – Éthique de la différence sexuelle, str. 102

4. LI – Je, tu, nous, str. 47-48, 90

5. LI – Je, tu, nous, str. 47

6. LI – Amante Marine, str.194;   LI – Entre Orient et Occident, str.58

7. LI – J´aime à toi, str.192-193;

Mary Daly – Gyn/Ecology, str.83-89

8.-9. LI – Amante Marine, str. 176-177

10 LI – Amante Marine, str.175-176, 191-196

12. LI – Amante Marine, str. 177-179

13. LI – Amante Marine, str. 179

19. LI – Éthique de la différence sexuelle, str. 173-199;

LI – Entre Orient et Occident, str. 157

20. LI – Éthique de la différence sexuelle, str. 102

 

 

Sexualita horší zvířat

1.-2. LI – Éthique de la différence sexuelle, str. 14-15

LI – To be two, str. 23; Entre Orient et Occident, str.15-16, 19-20, 26, 100-102

3. LI – Éthique de la différence sexuelle, str. 69-70

4. LI – Éthique de la différence sexuelle, str.21-23

5. LI – J´aime à toi, str. 214

6. LI – Entre Orient et Occident, str. 84

7.-8. –  Jacques Derrida – Différance, str.7-8;

LI – Entre Orient et Occident, str. 112-113;

LI – Éthique de la différence sexuelle, str.166-167

12. LI – Entre Orient et Occident,  str. 55

13. Poslední informace o LI jsou z internetu

16. Eusebius z Caesareje VI, 8; in: Eusèbe de Césarée – Histoire Ecclésiastique, Livres V-VII, Texte

Grec, Traduction et Notes par Gustave Bardy, Les Éditions du Cerf, Paris 1955

 

 

 

 

POUŽITÁ   LITERARURA

 

Luce Irigaray – Speculum de l´autre femme, Les Editions de Minuit, Paris, 1974, ISBN 2-7073-0024-1

 

Luce Irigaray – Je, tu, nous, Towards a Culture of Difference, London-New York, Routledge, 1993

[Originál: Luce Irigaray - Je, tu, nous, Pour une culture de la différence, Br. 85.00 FRF, Grasset, Paris, 1990 ISBN 2-246-43051-8]

 

Luce Irigaray – Éthique de la différence sexuelle, ISBN 2-7073-0680-0, Br. 100.00 FRF, Minuit, Paris, 1984

 

Luce Irigaray – This Sex Which Is Not One, Translated by Catherine Porter with Carolyn Burke, Cornell University Press, Ithaca, NY (1985) 1996, ISBN 0-8014-9331-5

[Originál :  Luce Irigaray – Ce Sexe qui n´en est pas un, Les Editions de Minuit, Paris, 1977]

 

Luce Irigaray – To Speak is Never Neutral, Translated from the French by Gail Schwab, Routledge, New York 2002, ISBN 0-415-90813-2 (pbk)

[Originál :  Luce Irigaray – Parler n´est jamais neutre, Les Editions de Minuit, Paris, 1977]

 

Luce Irigaray – J´aime à toi, ISBN 2-246-45951-6, Br. 110.00 FRF, Grasset, Paris, 1992

 

Luce Irigaray – Amante Marine, De Friedrich Nietzsche, Les Editions de Minuit, Paris, 1980, ISBN 2-7073-0304-6

 

Luce Irigaray – La Croyance Même, Éditions Galilée, Paris 1983, ISBN 2-7186-0246-5

 

Luce Irigaray – To Be Two, Translated by Monique M. Rhodes and Marco F. Cocito-Monoc, Routledge, New York, 2001, ISBN 0-415-91815-4 (pb)

[Originál (v italštině) :  Luce Irigaray – Essere Due, Bollati Boringhieri, Milano, 1994]

 

Luce Irigaray – Entre Orient et Occident, De la singularité à la communauté, Bernard Grasset, Paris, 1999, ISBN 2-246-58121-4

 

Luce Irigaray – The Way of Love, Translated by Heidi Bostic and Stephen Pluháček, Continuum, London, 2002, ISBN 0-8264-5982-X

 

 

 

Aristotelés – Fyzika, 208a-224a; přeložil a poznámkami opatřil Antonín Kříž (Kniha čtvrtá, str. 91-135), Petr Rezek, Praha, 1996, ISBN 80-86027-03-1

 

Aristotle – The Complete Works of Aristotle, The Revised Oxford Translation, Edited by Jonathan Barnes, Volume Two, Princeton University Press, Princeton, 1995, ISBN 0-691-09950-2

 

Simone de Beauvoirová – Druhé pohlaví, přeložil Josef Kostohryz a Hana Uhlířová, Praha, Orbis, 1967; [originál: Simone de Beauvoir - Le Deuxième Sexe, 1949]

 

Rosi Braidotti – Of Bugs and Women (p.111-140); in: Engaging with Irigaray: feminist philosophy and modern European thought, edited by Carolyn Burke, Naomi Schor, and Margaret Whitford, Columbia University Press, New York – Chichester, 1994, ISBN 0-231-07896-X – ISBN 0-231-07897-8 (pbk.)

 

Mary Daly – Gyn/Ecology, The Metaethics of Radical Feminism, Beacon Press: Boston (1978) 1990, ISBN 0-8070-1413-3

 

Jacques Derrida – La différance (str.1-29); in: Jacques Derrida – Marges de la philosophie, Les Éditions de Minuit, Paris, 1972, ISBN 2-7073-0053-5

 

René Descartes – Les Passions de l´âme, Article LIII:  Les Passions de L´Ame (str. 291-497), str. 373; in: Oeuvres de Descartes XI, Publiées par Charles Adam & Paul Tannery, Libraire Philosophique J. Vrin, Paris, 1996, ISBN 2-7116-1267-8

 

Eusèbe de Césarée – Histoire Ecclésiastique, Livres V-VII, Texte Grec, Traduction et Notes par Gustave Bardy, Les Éditions du Cerf, Paris 1955

 

Jacques Lacan, Le Séminaire XX, Encore, Seuil, Paris, 1975

 

Emmanuel Lévinas – Totalité et Infini, Essai sur l´extériorité, Kluwer Academic, Paris 1992, ISBN: 2-253-05351-1

[ česky: Emmanuel Lévinas – Totalita a nekonečno (Esej o exterioritě), OIKOYMENH, Praha, 1997, ISBN 80-86005-20-8]

 

André van Lysebeth – Tantra: kult ženského principu aneb jiný pohled na život a sex, z francouzštiny přeložil Jiří Vízner, Praha, Argo, 1995

[Originál : André van Lysebeth – Tantra, le culte de la féminité]

 

Friedrich Nietzsche – Tak pravil Zarathustra, Votobia, Olomouc, 1995, ISBN 80-85885-79-4

 

Friedrich Nietzsche – Ecce homo, přeložil a poznámkami opatřil Josef Fischer, reprint vydání z r. 1929, J. W. Hill, Olomouc, 2001

 

Elizabeth Roudinesco – Jacques Lacan & Co., A History of Psychoanalysis in France, 1925 – 1985, Translated, with a Foreword, by Jeffrey Mehlman, The University of Chicago Press, Chicago, 1990, ISBN 0-226-72997-4

 

Routledge Encyclopedia of Philosophy, Volume 5, General Editor Edward Craig, Routledge, London and New York, 1998, ISBN 0415-18710-9

 

Platón – Symposion, přeložil František Novotný, OIKOYMENH, Praha, 1993, ISBN 80-85241-31-5

 

Ilya Prigogine – La Fin des Certitudes, Éditions Odile Jacob, Paris, 1996, ISBN 2-7381-0330-8

 

Ilya Prigogine – Le futur n´est pas donné (str.13-30); in: L´Homme devant l´Incertain, Éditions Odile Jacob, Paris, 2001, ISBN 2-7381-0831-8

 

The Blackwell Companion to Philosophy, Second Edition, Edited by Nicholas Bunnin and E.P.Tsui-James, Blackwell Publishing 2003 (Oxford), ISBN 0-631-21908-0 (pbk.)

 

Tiruvalluvar – Tirukkural (originál ve staré tamilštině a též anglicky na Internetu)

 

Virginia Woolf – Mrs. Dalloway (1925), The Waves (1931)

 

Dušan Zbavitel, Jaroslav Vacek – Průvodce dějinami staroindické literatury, str. 358-363, Arca JiMfa, Třebíč, 1996, ISBN 80-85766-34-5

Tiruvalluvarovy (krásné) básně nejsou v češtině dostupné, ale na internetu jsou anglicky

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ROZHOVOR: Prožíváme zradu vzdělanců

 

S literárním historikem Martinem C. Putnou (1968) o tom, co mu říká jedenáct pobíhajících pánů na hřišti, proč číst spíše Vergilia než indiánské říkanky, a o tom, co se dozvěděl u čaje a buchet u Aleše Rolečka.

 

LITERÁRNÍ NOVINY   43 / 2006 (23. října), str. 15

 

 

Když se řekne Martin C. Putna, vynoří se katolický intelektuál. Zamlouvá se vám toto pojmenování?

Když je třeba říkat věci velmi jednoduše, tak klidně. Je to trošku komické označení, ale součástí odvahy intelektuála má být také to, aby počítal i s vlastní směšností. Leč. Z obojí definice – být katolíkem a být tím, kdo jaksi ex definitione přemýšlí – plyne nesnadnost přebývání ve světě, a z ní by mohly – nebo měly – plynout nějaké vhledy či pozorování světa, které jiným ucházejí a mohly by pro ně být přinejmenším jakýmsi zrcadlem.

 

O zrušení vaší katedry komparatistiky na Filozofické fakultě UK se psalo hodně. Jak to vnímáte teď, s časovým odstupem?

Hrozně se mi ulevilo! Filozofická fakulta je prolezlá intrikami a osobními záštěmi do té míry, že se tam nedá pracovat, pokud člověk nedělá hodně potichu něco hodně nevinného, třeba takovou poetiku sanskrtského dramatu. Mám pocit, jako kdybych vylezl ze smrdutého sklepa na čerstvý vzduch. Na Fakultě humanitních studií se konečně nemusím zabývat věčnými obranami proti nějakým zákeřnostem a můžu dělat to, co mám rád a co by mělo být smyslem mé práce: učit a bádat.

 

Co považujete za hlavní problém současné Filozofické fakulty?

Těch problémů je víc. Hlavně si myslím, že nedošlo k zásadní věci; a to debolševizaci akademické obce. Působí zde staří bolševici, exbolševici, mezi nimi bývalí disidenti, šedé myši dohromady s fundovanými odborníky, například na onu poetiku sanskrtu, kteří však o širších souvislostech světa a kultury nemají ponětí. A nakonec to nejhorší: neomarxisti, co si tenhle virus přitáhli z Ameriky a mají pocit, že je to hrozně „in“. To všechno tvoří dohromady třaskavou směs.

 

Čemu se věnujete na Fakultě humanitních studií?

Přednáším kulturní dějiny v historickém modulu, vpodstatě to samé, co na komparatistice, tj. různé úseky z kulturních dějin evropských a českých, přičemž samozřejmě nosným úhlem pohledu je literatura. Jedná se vlastně o výuku dějin společnosti skrze literaturu. Hlavní rozdíl je v tom, že tady se nemusím dokola omlouvat za to, že se nezabývám pouze texty pro texty. Což je taková podivná zvláštnost moderní literární vědy, že zkoumá vypreparované texty a realita ji nezajímá, ba dokonce pro ni žádná neexistuje.

 

Lze vymezit nějaký základní kánon, který by měl evropský vzdělanec znát?

My jsme na komparatistice sestavili kánon literárních děl, o kterých si myslím, že patří do základu evropské kultury, takový maximalistický kánon. Jednalo se o několik set svazků. Takovou sumu může prostudovat pouze specialista, ale ne někdo, kdo chce získat základy společenských či humanitních věd. Jde pořád o ty stejné, staré texty: od Homéra, přes Platona, Vergilia, Augustina až k velkým klasickým textům moderního románu z počátku dvacátého století. A nemyslím si, že se na tomto výběru dá něco zásadního měnit. Jádro zůstává pořád stejné, měnit se můžou jen akcenty. Nedomnívám se, že by do tohoto kánonu měla patřit nějaká indiánská říkadla. Nebo si stýskat nad tím, že „je tam málo žen“. Je jich tolik, kolik si tam zaslouží být. Primárním hlediskem musí být kvalita textů a jejich vliv na evropskou vzdělanost, a nikoliv preferování nějaké, byť jakékoliv skupiny. To není nic proti indiánským říkadlům. Je jistě dobré jiné texty studovat, ale základem musí zůstat staré texty z antické, židovské a křesťanské literatury. To, že v současném intelektuálním světě je módní spílat kánonu a říkat, že je potřeba jiných, lepších, multikulturních, multigenderových textů, to je podřezávání větve, na které sedíme. A když Julien Benda napsal ve dvacátých letech slavnou knihu Zrada vzdělanců, tak já mám pocit, že podobnou zradu vzdělanců zažíváme dnes. Vzdělanec se většinou zabývá tím, že spílá vlastní kultuře. Všechno ostatní je pro něj lepší; takové to „stydím se za to, že jsem bílý západní muž“. Ne, já se za to nestydím.

Myslím, že typické podkopávání větve pod evropskou kulturou jsou gender studies. Ženy, které něco umějí, to dělají. Dělají vědu, politiku či umění. Ženy, které nic neumějí a jsou ambiciózní, se věnují gender studies.

 

Míníte vaše provokace doopravdy, nebo jenom vyjadřujete určitý vyhraněný postoj, skrze nějž lze věci vidět neběžně?

Domnívám se, že to nikdy není z mé strany samoúčelná provokace, že je to vždycky pokus vysmát se něčemu, co je zrovna intelektuální módou, něčemu, před čím všichni v danou chvíli leží na břiše. Takže se ani nedivím, že co chvíli někdo piští: Tohle přece Putna nemůže říkat…! Tohle se přece nesmí říkat…! Nesmí? Podle mého názoru je povinností nejenom katolického intelektuála, ale i každého člověka, který má nějaký vztah ke vzdělanosti a k tomuto světu, aby se na něj díval kriticky. Lidé se dnes často domnívají, že této roli dostávají, když právě kritizují starý anticko-křesťanský Západ, jeho kánony a instituce, a připadají si pak hrozně pokrokoví. Nebo dělají moderní umění, takové ty „instalace“ a „videoarty“, ve kterých se předhánějí, jakou nechutnost ještě předvedou. To je strašný omyl. Tohle je myšlenková lenost. Protože tyto „provokace“, to je dnes v intelektuálních kruzích nejpohodlnější mainstream. „Napadání patriarchálního systému“ může provozovat kdejaký šmudla, který si přečte několik příruček o „rozbíjení diskursu“.

 

Musíte se často dostávat do konfliktů, jak je zvládáte?

Není to příjemné. Ale pokud jde v těch konfliktech o věc, o názor na podstatné téma, nevyhýbám se jim. Pokud jde o osobní intriky a útoky, tak před těmi se snažím spíš uhýbat, protože se mi z onoho typu akademiků, kteří je pěstují jako svůj koníček, dělá fyzicky špatně.

 

Dokážete si představit, že byste se věnoval něčemu jinému? Přestat být oním veřejným intelektuálem?

Člověk musí vždycky zpytovat svědomí a ptát se, jestli dělám to, co mám dělat. Jestli je to ode mne žádáno. Jestliže jsem byl na začátku rozhovoru označen jako katolický intelektuál, tak se ptám sám sebe, jestli dělám to, co ode mne Hospodin žádá.

 

Vidíte v českém prostředí někoho, kdo navazuje na proud, prezentovaný Florianem, Durychem, Reynkem?

Lidí, kteří se hlásí ke katolické tradici v intelektuálním smyslu, je celá řada, ale obvykle to bývá opatrování toho, co nám zůstalo, což je jistě velmi pozitivní. Všechna čest tomu, kdo vydává a připomíná staré texty, ostatně devadesát procent mé práce nejsou žádné provokace, ale vydávání a připomínání starých textů.

Jednou takovou postavou je do jisté míry Jiří Kuběna. Teď nemluvím o jeho básnictví, ale o jeho názorech na literaturu, na umění, na společnost. Kuběna je velmi podobně a jinak kritický k současnému světu. V nějakém rozhovoru použil krásný termín: „avantgarda, to je taková kupa červů“. Takové přirovnání dokáže použít pouze skutečný básník, že si představí všechny ty svíjející se -ismy, jak po kavárnách vždycky vymýšlejí nějaký manifest a blekotají něco o Leninovi a Freudovi. Myslím, že je to naprosto přesná metafora.

Nebo, existuje řada myslitelů nebo publicistů, působících ve druhé polovině dvacátého století, kteří zastávali podobně kritické postoje, vycházejíce z florianovské tradice. Jenže většina z nich působila v exilu. Mám na mysli Karla VI. Schwarzenberka či Bohdana Chudobu. V současnosti, obávám se, tato poloha není příliš frekventovaná. Pak se tady ještě vyskytují někteří publicisté, ale ti pouze připomínají, že ty věci existují, ale chybí jim razance a originalita. Dále jsou tu velmi sympatičtí lidé z Koruny české a Panevropské unie. To jsou však snílci o starém Rakousku a já sdílím jejich estetické záliby a teoretický monarchismus a všechno to středoevropanství, ale zároveň vím, že v reálné politice to žádnou relevanci mít nemůže. A na druhou stranu je třeba pořád a pořád připomínat, že podstatou monarchismu není jen ta nostalgická estetika, ale hlavně důraz na morální kodex, na princip věrnosti, cti a podobně – a to jsou věci, které by měly platit i v republice.

 

Co považujete za svůj úspěch v intelektuální oblasti?

Myslím, že alespoň dvě knihy nebo dva směry bádání mohu označit za užitečné. První je Česká katolická literatura 1848-1918, kterou jsem vydal v roce 1998, a troufám si tvrdit, že kdo se tímto tématem chce zabývat, nemůže tuto knihu obejít, byť by mě nejraději rozdrtil v zubech. Pracuji na druhém díle, do roku 1945. Snažím se zachytit celkový kontext společenské situace, ze které se katolická literatura a myšlení rodilo, jak bylo přijímáno, a nevyhýbat se ani nepříjemným politickým otázkám: jejich vztahu k levici, pravici, a to i k extrémní levici a extrémní pravici. Myslím, že to může být kniha, která posune národní paměť o kousek dále. A druhá věc, která je snad zajímavá, jsou nějaké věci z pozdní antiky, které jsem překládal nebo inicioval jejich překlady. Jedná se vesměs o autory, kteří jsou méně známí a stojí na pomezí antického a křesťanského světa, ať už to je Macrobius, nebo Origenes, nebo Sulpicius Severus, autor Života svatého Martina.

 

Na co byste nejraději zapoměl?

Určitě jsem napsal spousty článků, které nebyly dobré, které jsem formuloval zbytečně ostře. Tak doufám, že už jsem dnes starý pes a věci si více rozmyslím. To neznamená, že bych přestal být razantní. Ale hodně se rozmýšlím, jestli mi to vůbec bude stát za to, odtrhnout se od práce na knihách, což je podstatné, a věnovat se takové pitomosti, jako je psaní nějakého článku, který mě bude stát půlku dne a ten den nic pořádného neudělám. A ten čas je neúprosný.

 

Jak se díváte na udělování státních vyznamenání. Mají v současné době ještě smysl?

Kdyby byla jen „státní“, bylo by to asi málo. Ale stát je vyjádřením národa, což je slovo, které se dnes nerado používá, zvláště mezi intelektuály. A přece má to slovo smysl. Národ je přece společenství lidí, kteří v této zemi žijí a mluví stejným jazykem. A to není lhostejné. Není jedno, jestli žijeme tady, nebo jinde, jestli mluvíme takto, nebo jinak. Jak ta země, tak ten jazyk s sebou nesou nějaký závazek – závazek starat se o ně. Proto jsme se tady narodili, abychom se o ně starali. A proto je třeba se pořád tázat, jaké má tato země tradice, k jakým hodnotám se hlásila a jaké typy lidí bude oceňovat. Je zřetelně vidět rozdíl v tom, jaké lidi oceňoval Václav Havel a jaké lidi oceňuje ten pán, který sedí na Hradě dnes. Státní vyznamenání dostali Otakar Vávra, různí lidé se zápisy v seznamech spolupracovníků StB nebo umělci, jejichž hlavní zásluhou je, že na Klausových mítincích podporovali ODS. Jistě, je to jeho vizitka. Ale ovlivňuje tím i obecnou morálku, která tady vládne. Samozřejmě, Václav Havel dával vyznamenání také svým přátelům – ale to byly osobnosti jako Jiřina Šiklová, tedy lidé, kterým by kdokoliv na jeho místě musel dát vyznamenání za to, co pro tuto zemi dělali. Kdežto Václav Klaus uděluje vyznamenání lidem, kteří prezentují jeho způsob vidění světa. Když použiji text Ondřeje Hejmy: „taky jsi tady žila a nedělej, že jsi jiná“, tak je to vyznamenání pro ty, co nedělali, že jsou jiní. Kdežto Václav Havel, který je pro mě stále prezidentem České republiky, dával vyznamenání lidem, kteří jsou jiní.

 

Kterou českou osobnost nám může svět závidět?

Já si pořád myslím, že nedoceňovanou osobností je Zdeněk Neubauer. Sice se mu dostalo uznání před několika lety, když byl oceněn nadací Dagmar a Václava Havlových Vize 97, ale jinak se pořád o něm ví strašně málo. Dokonce i přesto, že vycházejí jeho spisy. Ale u Zdeňka Neubauera je problém, že všechny jeho texty jsou odštěpky, tak jak to bývá u těchto typů osobností. Podle F. X. Šaldy je dílo jen odštěpkem osobnosti. Jeho texty by měly být čteny s vědomím, že jsou cosi in margine, skutečně nesmírně hlubokého myšlení, které je, obávám se, až za hranicí toho, co může být sepsáno. Přál bych si, aby vyšla nějaká Zdeňkova „Suma“. Musel by ji ale napsat někdo jiný. Zdeněk Neubauer je myslitel, který propojuje přesně to, co je zapotřebí v dnešní době, je hluboce tradiční, je tradičnější než církevní mainstream – a současně je otevřen do takové šíře jako nikdo.

Pak je tu ještě daleko skrytější myslitel Aleš Roleček. To je člověk, který už nepíše skoro vůbec nic. Spoustu toho, co říkám, mi nadhodil právě on kdysi u čaje a buchet, které upekl ve své poustevně. Tak se aspoň pokouším jeho myšlenky zaznamenat a dále rozvíjet. Pro ilustraci uvedu jeden termín: mahajanový katolicismus. V buddhistické terminologii mahajana znamená Velká cesta, Velký vůz, tzn. ten, který bere všechny tradice. Na tom voze sedí Sokrates a všichni bódhisattvové a svatí všech náboženství. Možná bude trochu problém s Calvinem, ten je trošku nevlídný a možná by měl problém si na ten vůz sednout. Celý ten vůz pomalu pomaličku jede směrem na věčnost a vypadá to, že už nikdy nedojede, protože jede strašně pomalu, občas mu upadne kolo. Všichni na tom voze jedou, jenom katolíci vědí, že ten vůz řídí Panna Maria. A tenhleten obraz vyjadřuje úplně všechno. Možná by se to dalo namalovat, ale kniha by se o tom napsat nedala. Takže se nedá napsat ani Rolečkova Suma. To jsou skryté poklady české země.

 

Za náboženství nové doby považujete konzum a sport, nakolik by šlo označit ony fotbalové šampionáty a olympiády jakožto jevy úpadkové?

Je to vyjádření touhy lidí po skutečném náboženství. Jakási náhrada za války a v tomto smyslu to má jistě na světě svoje místo. Já toto náboženství nevyznávám. Mně těch jedenáct pobíhajících pánů nic neříká. Mě se to týká jenom negativně, když někde na ulici dav pořvává „Češi, Češi“. Nechávám to prostému lidu, ať si tím ukájí svoje tužby, relativně neškodné. V tomto smyslu vyznávám staré reakční učení o trojím lidu. „Ty nás mečem ochraňuj, ty se za nás modli a ty pracuj.“ Každý má své specifické dispozice.

 

Takže veřejnost netvoří občané, myslím v masovém měřítku?

V jistém smyslu jsme všichni občany, ale v rámci společnosti přece existuje cosi jako elity. Říci „elita“ neznamená, že jsou ti lidé lepší. Všichni jsou stejně hodnotní a všichni jsou určeni ke spasení. Ale někteří mají dispozice k vůdčím rolím, jiní k tvůrčí práci a reflexi, jiní k práci manuální. Tak to bylo vždycky a jinak to nebude. Rozdíl je jen v tom, jak jsou elity definovány, jestli existuje vertikální mobilita, případně kdo si roli elit uzurpuje. A velmi mnohé ze skutečného „lidu“ ani mocenské, ani intelektuální problémy nezajímají a k volbám chodit nechtějí. Všeobecné a rovné volební právo není samo o sobě dostatečnou zárukou dobrého fungování společnosti.

 

Jak byste to chtěl změnit?

V době mezi světovými válkami si mnozí uvědomovali, že je nutné nalézt alternativu. Viděli, jací demagogové se dostávají k moci, jaká sprostá, zkorumpovaná lůza jsou ti takzvaně demokraticky zvolení politikové. Volali po nějakém jiném uspořádání. Mluvilo se o stavovském státě. Ukázalo se však, že to není uskutečnitelné. Tento problém je stále aktuální. Představa, že demokracie je vůlí většiny a tato vůle je dostatečně prezentována volbami, je podle mého názoru mylná. Když to přeženu, ten, kdo lépe zatancuje na náměstí na předvolebním mítinku, ten potom čtyři roky bude rozhodovat o našich osudech.

Čili pokud princip všeobecných voleb existuje a je všeobecně přijat, tak se s tím principielně nedá nic dělat, ale měl by být korigován, doplňován nějakými jinými způsoby. Což jsou právě referenda, princip občanských aktivit. Jedná se o jiný princip volby než stranický, který je na povel.

 

                                 Ondřej Kobza, Jiří Š. Cieslar

 

 

 

 

Foto [M.C. Putny] s mikrofonem Petr Krejčí

[Popisek fota:] Toho, co by měl vzdělanec přečíst, je mnoho, ale jak říká Magor “profesor Černý studoval v lyceu, to už nedoženu. Na to mám rozum”.