Zasloužíme si širší horizont – AD: Pavel Kalina 2

 

AD: Pavel Kalina – Kdo se bojí Panny Marie? LN 16.5. 2012, str. 11

Lidové noviny 19.5. 2012, str. 12, Horizont – Dopisy redakci

 

Tak ten můj článek má být, profesore Kalino, svědectvím o výuce komunistického dějepisu u nás? Zrovna od Vás ta výtka někomu, koho neznáte, zní docela pikantně. Ujišťuji Vás, že jsem namísto komunistické filosofické fakulty raději házel koks do kotle. Což mi jako odrazový můstek pro akademickou kariéru sice neposloužilo, zato umožňovalo studovat jen z nezávislých pramenů.

Nebojte se, žádnou památku nechci zničit. Ale neměli bychom instalovat pomníky a pouliční hesla komunistů? Za nich mohla i většina ne-členů strany alespoň živořit. Naopak je těžké si představit, jak mohl tzv. mariánský sloup po Třicetileté válce „sjednocovat křesťany různých směrů“. V té době přece žádní nekatoličtí křesťané v zemi nemohli vůbec existovat!

Obezřetnost si zaslouží spíš ideologické konstrukty (po)listopadové. Třebas onen „návrat do Evropy“ a pěstování „středoevropanství“ přehlíží nebo odsouvá stranou vymoženosti, jichž se podařilo dosáhnout na jiných kontinentech a v jiných civilizacích. Ba i v těch evropských zemích, které sice dosahují nadstandardní úrovně (Norsko, Švýcarsko, Spojené království), ale o rozpuštění ve sjednocující se Evropě nestojí. To německá Evropa byla laboratoří totalitního myšlení. Právě v ní zrodilo Kladivo na čarodějnice, nacismus, marxismus a podobné směry. Bude proto její budoucnost právě opačná? „Aby se to,“ dle jízlivých slov Bertranda Russella, „spravedlivě vyrovnalo?“ Nevíme. Ale zasloužíme si obzor širší než máme, horizont celosvětový. A Praha by si místo pomníku, jitřícího neřešitelné rozpory minulosti, zasloužila spíše krásnou, dobrou a výkonnou knihovnu.

Zdeněk Zacpal, nordista

 

Tyto vskutku středoevropské tradice se rozšířily ve 20. století do celého světa, sužovaly jej a způsobily nepřirozenou smrt většího množství lidí než je počet všech Rakušanů a Němců dohromady.

Nuremberg rally (1)

Nuremberg Rally

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Anglický filosof Bertrand Russell (1872-1970)

Y6FYC

__________

Citát je z Russellovy knihy Why I Am Not A Christian

So they say that there must be a God, and there must be Heaven and Hell in order that in the long run there may be justice. That is a very curious argument. If you looked at the matter from a scientific point of view, you would say, „After all, I only know this world. I do not know about the rest of the universe, but so far as one can argue at all on probabilities one would say that probably this world is a fair sample, and if there is injustice here the odds are that there is injustice elsewhere also.“ Supposing you got a crate of oranges that you opened, and you found all the top layer of oranges bad, you would not argue, „The underneath ones must be good, so as to redress the balance.“ You would say, „Probably the whole lot is a bad consignment“; and that is really what a scientific person would argue about the universe. He would say, „Here we find in this world a great deal of injustice, and so far as that goes that is a reason for supposing that justice does not rule in the world; and therefore so far as it goes it affords a moral argument against deity and not in favor of one.“

 

 

 

 

 

Kdo se bojí Panny Marie? : Ne sloup, zdrojem naší poroby jsme my sami

 

Článek Zdeňka Zacpala Sloup vlastní poroby (LN 7.5.) je především svědectvím o ideologicky pojaté výuce dějepisu na českých školách v letech 1948-89. Je také svědectvím o tom, že co se lidé v době totality naučili, nehodlají nahradit racionálním poznáním. Obávám se, že důsledky tohoto stavu se zdaleka netýkají jen znalostí našich dějin, ale že naprosto fatálně ovlivňují způsob, jakým drtivá část dospělé populace vnímá svět kolem sebe. Statisíce lidí dodnes berou jako daný fakt ideologické konstrukty, kterými nás krmil minulý režim, aniž by jim došlo, že realita je někde úplně jinde.

Mariánský sloup ze Staroměstského náměstí, jehož uvažovaná obnova Zacpala tak irituje, byl postaven po skončení Třicetileté války. Podnět k jeho vztyčení dal skutečně císař Ferdinand III., jenž byl legitimním vládcem v českých zemích. Na vrchol sloupu instalovali sochu Panny Marie, matky Krista. Téma nebylo zvoleno jen proto, že je bytostně „katolické“, ale možná i proto, že mohlo sjednocovat křesťany různých směrů. Velká část Pražanů a Čechů se před Bílou horou hlásila k tradičnímu utrakvismu, tedy umírněné verzi „husitství“, která Pannu Marii uctívala podobně jako katolíci. Řada utrakvistů ostatně našla cestu zpět do katolické církve dávno před Bílou horou. Je dobré poznamenat, že Pannu Marii jako symbol oddané víry dodnes chová v úctě nejen nemálo „protestantů“, ale dokonce i muslimové. Mariánskou úctu bral ve 20. století velmi vážně i vzdělaný gnostik Carl Gustav Jung. Obnovení mariánského pomníku by nesjpíš nevadilo ani velkorysému „protestantovi“, ani zbožnému muslimovi, ani gnostikovi jungiánského ražení, vážně uvažujícímu o duchovním základu bytí.

Obnovení mariánského sloupu nemůže vadit nikomu, kdo chápe, že jde o památku, tedy o hodnotu, která má smysl do jisté míry nezávisle na době, kdy vznikla. Mariánský sloup byl především vynikajícím sochařským dílem. Nebyl jen psaným pamfletem či ideovou proklamací, ale konkrétním objektem, vytvořeným pro konkrétní urbanistickou situaci. Jeho destrukce postihla doslova každého, kdo Prahou prochází třeba jen jako návštěvník, protože Staroměstské náměstí je bez něj prostě chudší. A to bez ohledu na to, zda v Panně Marii budeme spatřovat Matku Boží či symbol věčného ženství.

Mariánský sloup měl samozřejmě smysl i jako svědectví, že naše minulost byla taková, jaká byla. Tedy komplikovaná, často ambivalentní, často krvavá a málokdy čistá a spravedlivá. Minulost nelze účelově přikrašlovat ani malovat na černo. Snad jí lze rozumět, často s obtížemi, ale k takovému porozumění je vždycky třeba velké pokory a snahy o skutečné poznání.  Kdybychom přistoupili na to, že zničení Mariánského sloupu bylo oprávněné a tudíž nevratné, znamenalo by to vlastně souhlasit se zničením jakékoli sakrální či světské památky, vytvořené před rokem 1918. U všech památek by totiž bylo možné tvrdit, že tento konkrétní kostel či zámek byly výsledkem vykořisťování a „habsburské poroby“. A nejen to. Uvědomme si, po kom bylo pojmenováno Rudolfinum nebo kdo přispíval na výstavbu Národního divadla či na dostavbu Svatovítské katedrály. Zřejmě i tyto památky by se vyplatilo strhnout. Naskýtá se samozřejmě otázka, proč nakonec nepovažovat za vykořisťovatelskou i první republiku. I tehdy se přece střílelo do dělníků, byla vysoká nezaměstnanost, bída a velké podniky často vlastnil cizí kapitál. Proč tedy obnovovat pomníky TGM, jako se namnoze dělo po roce 1989? Nebylo by lepší jít a strhnout Masarykovu sochu na Hradčanském náměstí, která mimochodem po výtvarné stránce Mariánskému sloupu nesahá ani po kotníky?

 

Pohodlná poroba

O významu Habsburské říše pro středoevropské dějiny dnes nepochybuje snad nikdo. Nemá smysl srovnávat ji se zeměmi jako Holandsko či Anglie; právě tak bychom ji mohli srovnávat se zeměmi jako Černá Hora nebo Etiopie. V posledních desítkách let před první světovou válkou bylo Rakousko-Uhersko jednou z nejsvobodnějších a nejdynamičtějších zemí na světě. Jeho rozklad měl přímý vliv na vznik totalitních režimů 20. století a rozpoutání druhé světové války. František Josef jistě dělal chyby. Ta poslední z nich stála milióny lidských životů. Budoucí historikové ukážou, zda přesto nebyl větší postavou, než řada demokraticky či „demokraticky“ volených politiků. Obávám se, že hrůza, kterou Mariánský sloup vzbuzuje u některých demokratů, je dána právě podvědomým tušením, že starý režim zdaleka nebyl tak špatný, jak jsme se to naučili ve škole a jak to vyhovuje našemu pohodlnému obrazu tohoto světa.

Mluvit o porobě v souvislosti s Habsburky je ahistorické. Skutečná poroba spočívá v něčem jiném. Naše předsudky a neschopnost se s nimi vyrovnat – to je skutečné nevolnictví. Naše neochota přijmout dějiny a skutečnost v jejich složitosti a rozpornosti – to je ta opravdová poroba. Dokud se neosvobodíme od polopravd a ideologických klišé, nebudeme svobodní.