Znamení bezmoci

Na Staroměstském byla 15. 8. 2020 kardinálem Dominikem Dukou vysvěcena částečná kopie Mariánského sloupu, postaveného vídeňským císařem v roce 1650 na oslavu jeho dobytí Prahy. Dále Rada Zastupitelstva Prahy 1 schválila záměr obnovit sochu rakouského maršála Josefa Wenzela Radetzky von Radetz. Obě skulptury byly odstraněny po roce 1918. Co tato likvidace prvorepublikových tradic znamená?

 

jacques_derrida

Francouzský filosof alžírsko-židovského původu Jacques Derrida (1930-2004) těsně po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001 vyjádřil bezpodmínečnou soustrast obětem útoků. Odmítl teroristy: rozdíl od nich prý západní země, ba i USA, přes vlastní porušování mezinárodních úmluv, alespoň nevylučují cestu k lepší budoucnosti a právnímu řádu.

Neodpustil si však ani tehdy rýpnout do zahraniční politiky USA a rétoriky jejich vůdců: USA dominují v Radě bezpečnosti a jiných mezinárodních institucích, a přitom praktické kroky této velmoci často podvracejí jejich literu i ducha.Američané si neuvědomují, nakolik jsou oni „teroristé“ někdejšími, jejich vlastní zemí podporovanými „bojovníky za svobodu Afghánistánu“, nakolik jsou produktem jejich vlastní politiky, kultury a kulturní invaze a nakolik využívají infrastruktury „Západu“. Vůdci USA v reakci na útoky na symboly americké moci namísto kritiky do vlastních řad a případného cílenějšího zaměřování represe vyhlašují velkolepou válku celým zemím a nazývají je součástí „osy zla.“  Neadresnými útoky a vyzbrojováním tak vytvářejí další generace svých nepřátel, dodávají argumenty svým vlastním odpůrcům a přispívají k budoucím válkám.

Příliš silnými a humpoláckými kroky tak vůdci USA znehodnocují svou vlastní přirozenou ochranu své vlastní země danou řádným fungováním institucí, loajalitou svých občanů a dobrou pověstí v zahraničí. Země je tak imunizována se tak proti své „vlastní“ imunitě.Tento uměle vytvářený autoimunitní proces je sice také deklarativně zaměřen proti nepříteli, avšak funguje kvazi-sebevražedným způsobem.

 

Kalné vody pro demagogy

Ne že by tenhle druh autoimunity již neexistoval. Avšak vedle ní v těchto letech a měsících získává vrch napříč světem autoimunita podstatně jiná. Svého iniciátora také ničí, také se imunizuje proti jeho vlastní přirozené imunitě. Dává však jakýsi smysl jeho životu nikoli proklamativním zaměřením proti vnějšímu nepříteli, nýbrž proti své vlastní osobě nebo sociální skupině.

Vedle odstraňování soch otrokářů, generálů a velitelů Konfederovaných států amerických (1861-1865) se v těchto týdnech začaly poškozovat nebo svrhávat pomníky i historicky nejvýznamnějších bojovníků za svobodu lidí a národů, za lepší úděl prostých lidí. I hrdinů jako Washington, Jefferson, Wilson a Churchill, kteří lidem záměrně neubližovali, jen některé z dřívějších běžných zvyků, standardů a horizontů své doby v záplavě své práce nechávali být. Obzor své doby a svého osobního vychování nicméně překračovali směrem ke svobodě větší měrou než dnešní stádní vandalové.

Pro nepřátele duchovní a politické svobody jsou navíc tito vandalové požehnáním. Umožňují jim totiž po způsobu svatého Augustina či německého filosofa Hegela relativizovat etiku. Zpochybňovat přínos nezištných bojovníků proti často cizímu útlaku a okupaci. Pokálet zásluhy i těch, kteří obranou ve své době nadstandardně svobodomyslných i sociálních tradic domácího původu se přímo či nepřímo zasloužili o humanitu, o svobody všelidské. Mezi ně tak mohou nastavět pomníky likvidátorů svobod, utužovatelů poddanství, i masových vrahů. U nás na krásná historická místa instalují nebo připravují sochy zrádce a válečného plenitele Albrechta von Waldstein, císaře Franze I, triumfální znak Leopolda I. a pomník rakouskému maršálu Radeckému. Ano, tomu, který postřílením asi 4000 Italů prodloužil panství Habsburků v severních částech Itálie o půl generace.

Velkodušnému Winstonu Churchillovi nepomohlo, že se již v roce 1918 po Velké válce snažil zacelit vzájemná zranění a stavěl proti potravinové blokádě poraženého Německa a přílišné míře jeho válečných reparací. A že ve 20. letech, coby britský ministr kolonií, si ohledně nově získaného Iráku posteskl, že by byl „nejradši, kdybychom tam nikdy nebyli vlezli. Jisté dívky u nás stejně jeho sochu posprejovaly. Půjdou s ještě větší vervou do Pantheonu českého (!) Národního muzea svrhnout nedávno instalovanou sochu císaře Franze Josefa I.? Ten přece onu Velkou válku s desítkami miliony mrtvých a zraněných vyhlásil a rozpoutal! Válku, na jejíž spálené zemi vyrostly hrozné totalitní režimy 20. století.

 

churchill1918

Sir Winston Churchill (1874-1965) se přičinil o zlepšení života nejchudších Britů a prokázal velkodušnost i k lidem opačných táborů i smýšlení větší měrou než většina jeho tehdejších kolegů. Ti ovšem propadli anebo zapadli, takže je to on, kdo se stal terčem nemyslících vandalů.

 

Polistopadová devótnost ke středoevropskému němectví, v jehož jménu byl rozvoj jiných národů omezován a statisíce jejich příslušníků utráceny v prestižních dynastických válkách, je založena na týchž psychologických defektech jako servilita běloruského diktátora Lukašenka k Rusku. Odvádí také pozornost od kultur zemí s delšími a pozoruhodnějšími tradicemi svobody.

Příklady oné ničivé autoimunity, zaměřené proti vlastním zájmům, však najdeme i u mocností. Obamovo vyklízení Iráku umožnilo vzestup Islámského státu. Trumpovo stažení vojsk z Kurdistánu zanechalo právě ty nejlepší přátele a spolubojovníky Západu a USA v regionu na pospas mstivým Erdoğanovým ozbrojencům. A Trumpovo vyjednávání s nemilosrdným afghánským Talibánem posiluje ty největší nepřátele Západu, zatímco jeho přátele vydává k mučení a popravám těmi nejhoršími náboženskými fanatiky.

 

Vše ku větší slávě Boží!

„… Myslím si, že doba husitská má v sobě cosi, co bychom si měli trvale připomínat. Byla to totiž poslední doba v našich dějinách, kdy velká část Čechů dovedla za svou pravdou stát až do konce a bránit ji.“
Schválně, kdo to řekl? Věřte, nevěřte – byl to Václav Havel! Neberme ho ale zas až tak vážně. Tahle slova si později za rámeček nedal a před papežem jako způsobný hošík ihned obrátil. Na „Husovské konferenci“ Vatikánu mu vyšel vstříc snad ještě víc, než sám autoritář Wojtyła očekával; husity nebránil, ba se ani neuráčil zmínit jména jejich nástupnických  církví. Ještě takřka na smrtelné posteli horoval za restituce „církevního majetku“. Nechal stranou odkaz Jana Husa, který k onomu majetku prohlašoval: „Psi sě o kosť hryzú, vezmi kosť a přěstanúť.“

Jenže ono hryzání o kost je stále lukrativní pro „církev“ a politiky. Ti za protislužby vydávají nejmocnější církvi část téhož bohatství, které ona sama získala od Habsburků díky pobělohorské konfiskaci – či oloupení lidí této země o ¾ celkového majetku. Kostel svatého Šimona a Judy v Praze původně postavila v roce 1615 z vlastního Jednota bratrská. Po „sametové revoluci“ byl vydán právě římskokatolické církvi, té, která jej po roce 1620 – v rozporu s předešlou stovky let se vyvíjející českou zákonností – získala. A vydanou nemovitost muselo město po ponížené žádosti Vatikánu za sto miliónů odkoupit znovu!

V těchto dnech dokončovaný „Mariánský sloup“ se prý „katolickému knězi“ Husovi bude líbit. Jako by Hus mohl v temnotách středověku bez kněžství vůbec svým způsobem veřejně působit a jako by nebyl onoho kněžství zbaven před hranicí. Jako by se svým schválením kalicha pro laiky a porušením zákazu tvůrčího sborového zpěvu neutvářel světovou reformaci. A jako by se svým odmítáním nicejsko-cařihradského vyznání víry již ve své době nevzdálil katolictví více než samotná luterská či slovenská evanjelická cirkev ještě dnes, po 600 letech! Na Marii v Husových dílech čtenář přitom narazí zřídka, kritika prelátů za jejich světské panování je tam naopak všudypřítomná.

Při dnešním vynášení tradičních autorit „Evropy“ a rozpitvávání excesů reformace se neuvádí, že právě v tom nejtradičnějším římskokatolickém prostředí se usmrcovali lidé s byť i jen trošku odlišnými vlastními názory zcela standardně, masově a systematicky od římského císaře Theodosia, tedy od roku 380 až do 19. století. Ještě v roce 1826 byl ve Španělsku oběšen ředitel školy jen za to, že se svými žáky modlil namísto slov „Ave Maria“ slovy „Chvála Bohu.“

Co na tom, že mnozí reformátoři nechtěli vládnout, ale jen vznášet připomínky? A co na tom, že ony vyzvedávané tradiční autority si vlastním usmrcováním těch, kteří měli zcela nezáludné úmysly, lidi odcizili? Právě ti organizačně nejzdatnější pravověrní křesťané v antice postupně vyhladili nejdřív nekřesťany a pak ostatní, nepodrobené křesťany. Svým odpůrcům, kteří neohnou hřbet ostatně vyhrožoval smrtí již historicky třetí papež Klement Římský kolem roku 90 n.l.!

Kdyby bývalo nešlo o tragédie, bylo by komické, že usmrcování vlastními lidmi nakonec neušli ani ti nejpravověrnější katolíci. Při nájezdech v jižní Francii, Byzanci, Jeruzalémě a jinde oni ozbrojenci s křížem, dispensem a se svatým Tomášem Akvinským schvalovanými přenosnými nevěstinci jednali v souladu s receptem papežského legáta André Amauryho: „Pobijte to všechno, on si pán ty své vezme do nebe.“

 

Namísto knihovny máme staré mocnářství

Jeden publicista po druhém po „sametové revoluci“ opakuje, jak básník a novinář Karel Havlíček Borovský (1821-1856) varoval před mocenskými ambicemi Ruska. Aniž by přitom zmínil, že se Havlíček se chtěl emancipovat spíše od Německa, Rakouska a katolické církve: „Osvěta bez statečnosti, bez moci národní, bez chrabrosti a nepoddajnosti nestačí.“

Jako málokdo totiž Havlíček věděl, jak to v světě chodí: „… jakmile se vyskytne něco dobrého a získá si lásku a důvěru u lidu, hned si pospíší, aby jménem toho něco zcela jiného a sobě užitečného zavedli. Tak ku př. si získalo náboženství Kristovo po velikých pronásledováních a navzdor všem útiskům konečně důvěru a lásku u lidu. Co učinili? Pod jménem tohoto svobodného, nikoho nenutícího, každého milujícího náboženství zavedli největší tyranství, pálení, a mučení všech mužů, kteří se o lid zastávali a proti zlým obyčejům mocných pánů vystupovali, učinili sobě z náboženství tohoto jen výnosné výdělky a příjmy, které pachtovali, zaslepivše nevzdělanému lidu titěrkami oči, vybírajíce již zde -na zemi clo do nebe a výplaty z očistce, vedouce kupecký obchod v milosti boží, kterou za peníze prodávali. A pokaždé, kdykoli se konečně po velikých bojích poštěstilo nějakou reformu provésti a nešváry tyto vymýtiti, zavedli je zase za krátký čas již opět do nového učení. …

Bojujte proti některé nespravedlnosti a škodlivosti tak dlouho, až konečně po velikých namáháních zvítězíte, dokázavše celému světu nespravedlivost a škodlivost této věci, tak že již déle obstáti nemůže: myslíte, že bude odstraněna? Nikoli, na čas snad přestane, ale hned zas si počnou utiskovatelé a šiditelé lidstva uváděti do života tu samou věc, jen že pod jiným jménem, a znovu musíte bojovati a tak to trvá nekonečně.“

Nyní národu nepomůže ani to, že se na 90% jeho příslušníků ke katolictví nehlásí. Média, časopisy i výběr hostů třebas Českého rozhlasu Dvojky vytvářejí dojem, že katolictví je stále většinovým, ba státním náboženstvím. Co naplat, že je asi 70% Čechů proti „církevním restitucím.“ Právě ta největší církev se totiž po Listopadu stala jak největším pozemkovým vlastníkem, tak i nejmocnější ideologickou institucí se sítí škol a gymnázií.

Sám „evangelík“ Martin Schmarcz pokládá i citacemi doložitelné postoje nad svou dobu svobodomyslného, tolerantního a k pravdě otevřeného Mistra Jana Husa, za obrozenecké mýty. Jako by i on chtěl vymazat právě ty české výdobytky, které i návštěvníky ze zahraničí a cizince zajímají nejvíc. A jako by si říkal s nepodařeným a směšným synem z povídky Kafkovy povídky „Jedenáct synů“: „Nechť jsem alespoň ten poslední.“

Za nuzácké podílnictví na „restitucích církevního majetku“ se druhdy úctyhodná Církev českobratrská evangelická vydala do náruče historického likvidátora svých vlastních tradic. Ale marná pomoc: do asi konečného a smrtelného objetí se vmanévrovala sama.

K plastičtějšímu poznání dějin by napomohla nová budova Národní knihovny. Velká část jejího knižního fondu se již dnes kazí ve veřejnosti uzavřených depozitářích. Dnes se přece veřejné zdroje a čas politiků věnují na obnovu symbolů starého rakouského mocnářství.

 

Polistopadový život ve lži

Britský filosof Bertrand Russell se po návštěvě revolučního Ruska nejvíce obával „středověké“ – a tehdy Leninem prosazované – militantní jistoty co se týče objektivně pochybných věcí. Vyzvedával konstruktivní a plodný skepticismus, který se rozvíjel od renesance. Schopnosti kritického myšlení se lidstvo nesmí vzdát, nesmí vlastní myšlení vyměnit za jakékoli, byť i úctyhodné cíle.

Slova umírněného Bertranda Russella hlásající obezřetnost a varující před návratem ke středověké nesmiřitelnosti, nepadají u nás na úrodnou půdu. Tak i bývalí komunisté Petr Pithart a Pavel Kohout se namísto širšího přemýšlení v ústraní pokoušejí přehlušit vlastní minulost podporou pomníků moci Rakousko-uherské říše. A Jiří Ovčáček to vzal ještě rychleji: Před pár lety byl plodným redaktorem Haló novin a Blesku. Dnes je zbožným katolíkem, zastáncem jak vysvěcovaného Mariánského sloupu, tak i ruského dezinformačního webu Sputnik.

Jenže ve světě se stále najdou lidé s hlubším myšlením. Zmíněný Jacques Derrida vyzvedává i potenciál psaného znaku. Ten se nevyčerpává v přítomnosti svého zápisu; je v něm zahrnuto potenciální zpřetrhání všech vazeb s jeho kontextem, které existovaly v době zapsání; prostorové i časové rozmístění je pro psaný znak konstitutivní; zapsaný text má tak subverzívní potenciál.

Tak lze dnes nově číst i báseň Znamení moci Jana Zahradníčka. Své v ní si najdou nejen skalní katolíci, nýbrž i ti, kteří se dříve domnívali, že se bojem proti komunismu dopracují svobodného státu bez vládnoucí ideologie.

Bylo to k smíchu a bylo to k pláči
s tou jejich svobodou
Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou
cokoli a kamkoli se jim uráčí
a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malströmu
v kruzích stále menších
s jedinou svobodou zrn obilných, jež mají být rozdrcena

e561084e9220383c7204eb40f9bc13f1_XL

Jan Zahradníček (1905-1960)

 

Zahradníčkův oblíbený kříž i Marie, která se bez vlastní viny stala stafáží zdejší nadvládě Habsburků, se opět stávají znameními bezmoci lidí přesného a kritického myšlení, hajitelů svobody svědomí a zkoumání. A již opět slouží jako ideální znamení moci lidí všehoschopných.

 

Zdeněk Zacpal, nordista a překladatel

 

____________________________________

 

Poznámky, citace a vysvětlivky k textu pod čarou:

 

Pasáže o Derridou analyzované příliš silné a přirozené autoimunitě:

Giovanna Borradori – Philosophy in a Time of Terror: Dialogues with Jürgen Habermas and Jacques Derrida, The University of Chicago Press, 2003, str. 94-102, 108, 114-115

 

Tito vandalové jsou pro nepřátele duchovní a politické svobody naopak požehnáním. Umožňují jim totiž po augustinském či hegeliánském způsobu relativizovat etiku.

Cituji ze svého staršího článku o Simoně Weilové (1909-1943)

http://zdenek.zacpal.cz/byla-to-svetice-moderni-doby-pred-100-lety-se-narodila-francouzska-aktivistka-a-filosofka-simone-weilova-zena-ktera-myslela-a-jednala-do-dusledku/

Připoutání křesťanství k lidským dějinám s jejich snadno zneužitelným „pokrokem“, které Kierkegaard vytýkal až Hegelovi, proběhlo dle Weilové již mnohem dříve, již ve 4. a 5. století, zejména díky Augustinu Aureliovi. Tento vlivný latinský církevní otec vyzdvihl na první místo údajný historický proces vykoupení lidstva, na nějž si vytvořila monopol katolická církev, což pak odvracelo pozornost od etiky, od skutečného textu Nového zákona, od následování Kristových slov a příkladu. Kromě toho spoluutvořil zárodky totality ještě mocnější než bývalé Římské impérium, která se naplno rozvinula v podobě středověké inkvizice ve 12. a 13. století.

Simone Weil – Oeuvres Complètes; Édition publiée sous la direction d´André A. Devaux et de Florence de Lussy, Éditions Gallimard, Tome VI – Cahiers, Volume III (février – juin 1942), 2002, str. 348-349 [ms. 47] Cahier XI

Le gros animal a pour fin l´existence. « Je suis celui qui suis. » Il le dit aussi. Il lui suffit d´exister, mais il ne peut ni concevoir ni admettre qu´autre chose existe. Il est toujours totalitaire.

                L´Église a été un gros animal totalitaire.

                Elle a commencé le tripatouillage de toute l´histoire de l´humanité à des fins apologétiques.

Simone Weil – L´enracinement, Prélude à une déclaration des devoirs envers l´être humain, Gallimard, Collection espoir, Fondée par Albert Camus, Paris, (1949) 1999, str. 290:

La superstition moderne du progrès est un sous-produit du mensonge par lequel on a fait du christianisme la religion romaine officielle ; elle est liée à la destruction des trésors spirituels des pays conquis par Rome, à la dissimulation de la parfaite continuité entre ces trésors et le christianisme, à une conception historique de la Rédemption, qui en fait une opération temporelle et non éternelle. La pensée du progrès a été plus tard laïcisée; elle est maintenent le poison de notre époque. En posant que l´inhumanité était au XIVe siècle une grande et bonne chose, mais une horreur au XIXe, pouvait-on empêcher un petit gars du XXe siècle, amateur de lectures historiques, de se dire : « Je sens en moi-même que maintenent l´époque où l´humanité revient » ? Qui interdit d´imaginer une succession cyclique au lieu d´une ligne continue ? Le dogme du progrès déshonore le bien en en faisant une affaire de mode.

Simone Weil – La connaissance surnaturelle, Gallimard, 1950, str. 172 :

La «Cité de Dieu» de saint Augustin marque un nouveau transfert. L´Empire a succédé à Israël, l´Église succéde à l´Empire.

Si quelconque meurt hors de l´Église est damné, le pouvoir de l´Église peut être bien plus totalitaire que celui de l´Empire.

Tamtéž, str. 67 :

Rome et Israël ont fait passer dans le christianisme, mélangé à l´Esprit du Christ, celui de la Bête. Israël est bien la figure de l´Église telle que saint Augustin la conçoit, Israël qui a tué le Christ. En condamnant un infidèle qui nourrit un affamé, n-a-t-il pas péché contre l´Esprit ? La Bête, c´est l´idolâtrie social, l´idolâtrie du gros animal de Platon. C´est la Bête qui dit «… anathema sit».

 

Hegela kritizovalo mnoho myslitelů za zájem leda o světodějný imanentní proces a odhlížení od etického usilování jednotlivce. Vezměme si slova z Kierkegaardova Uzavírajícího nevědeckého dodatku: For en verdenshistorisk Dialektik svinder Individerne ind i Menneskeheden; Du og Jeg, et enkelt existerende Menneske er for en saadan Dialektik, selv om der opdagedes nye Forstørrelses-Glas for det Concrete, ikke muligt at opdage.

Dialektika světových dějin jen snižuje jednotlivce do lidstva; pro takovou dialektiku nelze objevit tebe a mne, i kdyby byla vynalezeno nové zvětšovací sklo na konkrétnost.

Søren Kierkegaards Skrifter [SKS] (1997-2013) Edited by Niels Jørgen Cappelørn, Joakim Garff, Johnny Kondrup, Karsten Kynde, Tonny Aagaard Olesen and Steen Tullberg, Graphics by Karen-Margrethe Österlin (28 svazků samotného textu), G.E.C. Gads Forlag, København, ISBN 978-87-993510-4-6).

Søren Kierkegaard – Afsluttende uvidenskabelig Efterskrift til Philosophiske Smuler – SKS 7, p. 5-573, citace část II, oddíl II, kapitola III, §4, str. 320

 

Na krásná historická místa se tak nyní instalují sochy zrádce a válečného plenitele Albrechta von Waldstein, císaře Franze I, triumfální znak Leopolda I. a pomník rakouskému maršálu Radeckému. Ano, tomu, který postřílením asi 4000 Italů prodloužil panství Habsburků v severních částech Itálie o půl generace.

Petr Havel, Andrej Romaňák – Maršál Radecký, vojevůdce pěti císařů, Paseka, Praha-Litomyšl, 2000, ISBN 80-7185-297-X, zejména str. 101-173

 

Velkorysému Winstonu Churchillovi nepomohlo, že se již v roce 1918 po Velké válce snažil zacelit vzájemná zranění a stavěl proti potravinové blokádě poraženého Německa a přílišné míře jeho válečných reparací. Boris Johnson – Faktor Churchill: Muž, který psal dějiny, Kniha Zlin, Zlín, 2016, str. 178-179

 

A že ve 20. letech, coby britský ministr kolonií, si ohledně nově získaného Iráku posteskl, že by byl „nejradši, kdybychom tam nikdy nebyli vlezli. Tamtéž, str. 345.

 

Na Marii v Husových dílech čtenář přitom narazí zřídka, kritika prelátů za jejich světské panování je tam naopak všudypřítomná.

Mistr Jan Hus – O šesti bludech (str. 271-296), str. 273, in:

Mistr Jan Hus – Drobné spisy české, Academia, Praha, 1985

Druhé máš z toho, že v nižádnú věc kromě boha nemáme věřiti, pro to, že nižádné věci kromě boha nemáme milovati. A tak nemáme v pannu Maří, matku boží, věřiti; neb jie nemáme najviece milovati.

 

Vše ku větší slávě Boží!

V originále Omnia ad maiorem Dei gloriam (1491-1556), heslo svatého Ignáce z Loyoly a řádu jezuitů, které tento militantní světec založil

 

„… Myslím si, že doba husitská má v sobě cosi, co bychom si měli trvale připomínat. Byla to totiž poslední doba v našich dějinách, kdy velká část Čechů dovedla za svou pravdou stát až do konce a bránit ji.“

Václav Havel, Husitské muzeum Tábor, 29. května 1990

 

Na „Husovské konferenci“ Vatikánu vyšel vstříc snad ještě víc, než sám Wojtyła očekával, husity nebránil, ba o jejich nástupnických církvích slova neceknul.

Jan Hus ve Vatikánu, Historický ústav, Praha, 2000:

zejména str. 114-117 projev Václava Havla na Mezinárodním sympoziu o Mistru Janu Husovi, Papežská Lateránská univerzita, Vatikán, 17.12.1999

na str. 118-119 Projev ve Vatikánu, 18.12.1999, viz též:

http://zpravy.idnes.cz/projev-prezidenta-havla-na-vatikanskem-sympoziu-o-husovi-p34-/zahranicni.aspx?c=991217_174258_zahranicni_itu

 

Ještě takřka na smrtelné posteli horoval za restituce „církevního majetku“.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10518605802-posledni-vzkazy-vaclava-havla/212563230700004/

 

Zřejmě nechal stranou slova Jana Husa, který k onomu majetku prohlašoval: „Psi sě o kosť hryzú, vezmi kosť a přěstanúť.“

Mistr Jan Hus – Postilla; in: Mistra Jana Husi Sebrané spisy české, z nejstarších známých pramenů k vydání upravil Karel Jaromír Erben, díl II, v Praze 1866 nákladem Bedřicha Tempského

Mistr Jan Hus – Postilla, str. 81 (Čtenie 14 Neděle na masopust):

Ale již toto je v posměch a v potupenie, od času, jakž jest dáno papeži od Konstantina krále panovánie, po třěch stech letech a po prvém po Kristovi. V kteréžto dánie hlas jest slyšien: že dnes jest jed vlit v cierkev boží. I pravie oni, že ďábel to řekl; a já diem: že buť angel boží neb ďábel, vždyť jest pravdu pověděl! Neb tiem nezčastným zbožím, jež Kristus nazývá mamonovú zlosť, Luk. 16., zjedovatělo a ztráveno jest nám takměř všecko křěsťanstvo na duši; odkud svárové mezi papeži, mezi biskupy, a mezi jinými kněžími. Psi sě o kosť hryzú, vezmi kosť a přěstanúť: nebuď zbožie u kostela, a nenalezneš k němu kniežka! Odkud svatokupectvie? odkud přielišná v kněžích pýcha nad světské? odkud jich smilstva? jistě od toho jedu.

 

Jako by se svým schválením kalicha pro laiky a porušením zákazu tvůrčího sborového zpěvu neutvářel světovou reformaci. A jako by se Hus svým odmítáním nicejsko-cařihradského vyznání víry katolictví již ve své době nevzdálil více než samotná luterská či slovenská evanjelická cirkev ještě dnes, po 600 letech!

Hus nabádal lidi, ve výslovném rozporu s běžným zněním „Nicejsko-cařihradského vyznání víry“, aby nevěřili v církev.

Magistri Iohannis Hus – Opera omnia, sv. I – Výklady, Academia, Praha, 1975, kap. 18, str. 87:

Věřiti tehdy máme, že ne kamenie, ani dřievie krásně ztesané, ani toliko papež s kardinály neb všechno žákovstvo, ale všichni vyvolení, nynější, dřievní i budúcí, jsú církev svatá obecná; aby, jakož jest jeden pán, jedna viera, jeden křěst, také byla jedna chot, jedno královstvie, jeden zákon, jedna čeled, jeden pokrm – Kristovo tělo, jeden nápoj – jeho krev, jedno rúcho – láska, jeden otec, jedna matka, již máme věrú znáti a láskú milovati a jie poslušni býti, o ní právě věřiti, ale ne v ni.

            Neb jedno v boha máme věřiti, jakož prvé jest řečeno, a cierkev tato není buoh. Protož svatý Augustin v kázaní na Věři u buoh die na ten kus „svatú cierkev obecnú“: „Věděti máme, že cierkev věřiti, ale ne v cierkev věřiti máme, neb cierkev nenie buoh, ale dóm boží jest.“ Tak die svatý Augustin. Protož řiekáme: věřím cierkev svatú, ale ne v cierkev svatú.

Viz tamtéž kap. 2, str. 64 – pro Husa je příznačné, že v počátcích svých Výkladů uvádí ne tzv. Nicejsko-cařihradské, ale tzv. Apoštolské vyznání víry, o němž věří, že: Tato viera slove složenie kusóv viery; neb máme za to, že dvanádste apoštolóv ihned po Kristově na nebe vstúpení složili sú ji.

Mistr Jan Hus – Tractatus De ecclesia, z rukopisů vydal S. Harrison Thomson, Praha, Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, 1958, I, str. 4:

Hec Augustinus. Et cuius verbis elicitur, quod … quinto quod tota ecclesia et quelibet eius pars debet deum colere, et nec ipsa nec eius pars wlt coli pro deo. Ex quo consequenter sequitur, quod non debent fideles in ecclesiam credere, cum non sit deus sed domus dei, ut ait Augustinus in exposicione simboli, sed debent credere ecclesiam sanctam katholicam esse sponsam domini Ihesu Christi, sponsam dico pudicam, incorruptam nec valentem adulterari finaliter.

Mistr Jan Hus – O církvi, přel. František Dobiáš a Amedeo Molnár, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1965, I, str. 25-26:

Z jeho slov [Augustina] lze vyvodit, že … Za páté, že církev jako celek i kterákoli její část má uctívat Boha a že ani sama ani žádná její část nemá být uctívána jako Bůh. Z toho plyne důsledek, že věřící, „nemají věřiti v církev, protože není Bohem, ale jen domem Božím“, jak dí Augustin ve výkladu vyznání, avšak mají věřit, že svatá církev obecná jest nevěsta Pána Ježíše Krista, nevěsta pravím cudná, neporušená a zcela neschopná smilnit.

Při dnešním vynášení tradičních autorit „Evropy“ a rozpitvávání excesů reformace se neuvádí, že právě v tom nejtradičnějším římskokatolickém prostředí se usmrcovali lidé s byť i jen trošku odlišnými vlastními názory zcela standardně, masově a systematicky od římského císaře Theodosia, tedy od roku 380 až do 19. století. Ještě v roce 1826 byl ve Španělsku oběšen ředitel školy jen za to, že se svými žáky modlil namísto slov „Ave Maria“ slovy „Chvála Bohu.“

http://www.badnewsaboutchristianity.com/gbc_heretics.htm

 

Co na tom, že mnozí reformátoři nechtěli vládnout, ale jen vznášet připomínky? A co na tom, že ony vyzvedávané tradiční autority si vlastním usmrcováním těch, kteří měli zcela nezáludné úmysly, lidi odcizili?

Petra z Mladoňovic Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici, Univerzita Karlova, Praha, 1965

Petra z Mladoňovic Zpráva, V 3 – str. 167-168:

Ale vždy si přeji, aby mi ukázali písma lepší a hodnověrnější, než jest to, co jsem psal a učil, a budou-li mi ukázána, chci velmi ochotně odvolati.“ Na ta slova odpověděl jeden přitom stojící biskup mistru Janovi: „Zdaž ty chceš býti moudřejší než celý koncil?“ Ale mistr mu pravil: Já nechci býti moudřejší než celý koncil, ale prosím, dejte mi nejmenšího ze sboru, který by mě lepšími a hodnověrnějšími písmy poučil, a jsem ochoten ihned odvolati.“ Na ta slova biskupové odpověděli: „Hle, jak jest zatvrzelý ve svém kacířství!“ A po těch slovech, rozkázavše odvésti ho do  žaláře, odešli.

 

Svým odpůrcům, kteří neohnou hřbet, ostatně vyhrožoval smrtí již historicky třetí papež Klement Římský kolem roku 90 n.l.!

J.P. Migne – Patrologiæ Cursus Completus:

Patrologiæ Græcæ Tomus I: S. Clemens Romanus, Paris, 1886

– Epistola ad Corinthios (str. 199-347),

S. Clemens Romanus – 1 Epistola ad Corinthios 41:3, str. 290-291:

Qui ergo præter id quod voluntati ejus consentaneum est, aliquid faciunt, morte multandur. Videtis, fratres: quo majori cognitione digni habiti sumus, eo graviori periculo sumus obnoxii.

They therefore who do any thing contrary to the seemly ordinance of His will receive death as the penalty. …

 

… oni ozbrojenci s křížem, dispensem a se svatým Tomášem Akvinským schvalovanými přenosnými nevěstinci jednali v souladu s receptem papežského legáta André Amauryho: „Pobijte to všechno, on si pán ty své vezme do nebe.“

Ona zásada pochází od papežského legáta Arnauda Amauryho

http://fr.wikipedia.org/wiki/Arnaud_Amaury

Arnaud Amaury passe pour avoir dit, lors du sac de Béziers, à des soldats qui lui demandaient comment distinguer les bons fidèles des hérétiques : « Massacrez-les, car le seigneur connaît les siens. » Le seul auteur par lequel on connaisse ce mot (en latin : « Cædite eos. Novit enim Dominus qui sunt eius. ») est le moine cistercien allemand Césaire de Heisterbach, qui le prête au légat dans son livre Dialogus miraculorum (Des miracles), écrit entre 1219 et 1223. La transmission historiographique de ces propos fut quelque peu modifiée pour devenir : « Tuez-les tous ! Dieu reconnaîtra les siens. » Césaire reste assez proche de l’évènement dans le temps (une dizaine d’années), mais il est étrange qu’à propos d’un fait survenu à Béziers, un Allemand soit seul à savoir ce que les sources locales semblent toutes ignorer.

se svatým Tomášem Akvinským schvalovanými přenosnými nevěstinci

Thomas Aquinas – Summa Theologica, 2 polovina 2. části, 11. článek kvestie 10

Samantha Leahy, St. Mary’s Academy – Visions of Indecency: The Intersection Between The Church and Prostitution in Augsburg, Rome, and Southwark From The Twelfth to Seventeenth Century CE, Portland State University

https://pdfs.semanticscholar.org/1999/576c07e7b0f01d6fab68bb3589db0e694c56.pdf

Michelle Arnold – What Does the Church Teach About Prostitution? 7/15/2019,

https://www.catholic.com/magazine/online-edition/what-does-the-church-teach-about-prostitution

 

Citace z Karla Havlíčka: Havlíčkova čítanka, Přerov, 1907:

1. krátká citace je str. 6 z dopisu z Ruska

2. a 3. deší citace jsou z jeho článku „Komunismus“, str. 121-126 tamtéž

 

Sám „evangelík“ Martin Schmarcz pokládá i citacemi doložitelné postoje nad svou dobu svobodomyslného a k pravdě otevřeného Mistra Jana Husa, za obrozenecké mýty.

Schmarcz: Idealizace Jana Husa jeho odkaz redukuje jen na Žižkova politruka

https://www.info.cz/nazory/schmarcz-idealizace-jana-husa-jeho-odkaz-redukuje-jen-na-zizkova-politruka-198cf08d-2a08-4596-8729-ad41e73595c4

Schmarzova slova zpochybňuje mnoho pasáží Mistra Jana, kupříkladu:

František Palacký – Documenta Magistri Joannis Hus vitam, doctrinam, causam in Constantinensi concilio actam, Tempský, Pragae, 1869, str. 177:

Quando invaserunt Bavari, similiter Misnenses, regnum Bohemiae, et cremabant villas, et martyrisabant et occidebant Boemos pauperes, dolui de malitiis, et dixi: quod in hac parte sunt miseriores Boemi, quam canes vel serpentes, quod non defendunt, habentem causam justam, regnum suum. Similiter dixi et dico, quod Boemi in regno Boemiae secundum leges, imo secundum legem dei et secundum instinctum naturalem deberent esse primi in officiis in regno Boemiae, sicut et Francigenae in regno Franciae, et Teutonici in terris suis, …

http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/172-schuzka-cesta-na-kazatelnu–149267

Hus musel mít jako řečník, jako kazatel velké charisma. Doslova přitahoval posluchače. Přitahoval je i proto, že ze své kazatelny udělal veřejnou tribunu. Mluvil z ní o všech aktuálních závažných otázkách, které hýbaly královstvím. A Českým královstvím pořád něco hýbalo. V prvním roce 15. století to byla například válka, kterou proti králi Václavovi zvedli páni, míšeňská markrabata a moravský markrabě Jošt. Jejich vojska přitáhla v létě ku Praze a začala pustošit vesnice před městskými hradbami. V této situaci říkal Hus z kazatelny u svatého Michala tato slova:

„Čechové jsou bídnější než psi a hadi, protože pes hájí lůžko, na kterém leží, a kdyby jiný pes ho chtěl odehnat, bojoval by s ním, a had tolikéž; nás však Němci utiskují a zabírají úřady v Čechách, a my mlčíme. Čechové mají býti v Království českém podle zákonů, ano podle zákona božího a přirozeného první v úřadech jako Francouzové v Království francouzském a Němci ve svých zemích, aby Čech řídil poddané své a Němci německé.“

viz též: Jan Hus – Proti Němcům a cizozemcům: Obrana Kutnohorského mandátu krále Václava IV z r. 1409, přel. Václav Flajšhans, Vilímek, Praha, 1900

… a čistotu českého jazyka je třeba bránit před tehdejší invazí němčiny hlavně aby kvůli nesrozumitelným slovům a řečím nepovstával hněv, závist, rozbroj, sváry a potupa Čechů.

Magistri Iohannis Hus – Opera omnia, sv. I – Výklady, Academia, Praha, 1975, kap. 40, str. 189:

Také mají [kniežata, páni, rytieři, vládyky, měštěné] se postaviti, aby česká řeč nehynula, pojme-li Čech Němkyni, aby děti ihned sě česky učily a nedvojily řeči; neb řeči dvojenie jest hotové záviděnie, roztrženie, popuzenie a svár. Protož svaté paměti Karel Ciesař, král český, přikázal jest by Pražanóm, aby své děti česky učili a na radném domu, jemuž německy řiekají rothaus, aby česky mluvili a žalovali. A věrně, jakož Neemiáš, slyšav, ano dietky židovské mluvie ot poly azotsky a neumějí židovsky, a pro to je mrskal a bil, Též nynie hodni by byli mrskánie Pražené i jiní Čechové, jenž mluvie od poly česky a od poly německy, řiekajíc tobolka za tobołka, líko za łýko, hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trérožku, pancieř za krunieř, hunškop za konský náhlavek, marštale za konnici, mazhaus za svrchní sien, trepky za chódy, mantlík za pláštěk, hausknecht za domovní pacholek, forman za vozataj. A kto by mohl vše vypsati, co sú řeč českú již zmietli, tak že kdy pravý Čech slyší, ani tak mluvie, nerozumie jim, co mluvie. A odtud pocházie hněv, závist, rozbroj, svárové a české potupenie.

 

Jako by i on chtěl vymazat právě ty české výdobytky, které i návštěvníky ze zahraničí a cizince zajímají nejvíc.

Zkušenost autora textu při provádění cizinců u nás.

 

A jako by si říkal s nepodařeným a směšným synem z povídky Kafkovy povídky „Jedenáct synů“: „Nechť jsem alespoň ten poslední.“

Franz Kafka – Povídky, Odeon, Praha, 1991, Jedenáct synů (str. 147-152), citace str. 152

 

Britský filosof Bertrand Russell se po návštěvě revolučního Ruska nejvíce obával „středověké“ – a tehdy Leninem prosazované – militantní jistoty co se týče objektivně pochybných věcí. Vyzvedával konstruktivní a plodný skepticismus, který se rozvíjel od renesance. Schopnosti kritického myšlení se lidstvo nesmí vzdát, nesmí vlastní myšlení vyměnit za jakékoli, byť i úctyhodné cíle.

Slova umírněného Bertranda Russella varujícími před návratem ke středověké nesmiřitelnosti, nepadají na úrodnou půdu.

Bertrand Russell – The Practice and Theory of Bolshevism, Allen & Unwin Limited, London, 1920, str. 8:

This habit, of militant certainty about objectively doubtful matters, is one from which, since the Renaissance, the world has been gradually emerging, into that temper of constructive and fruitful scepticism which constitutes the scientific outlook. I believe the scientific outlook to be immeasurably important to the human race. If a more just economic system were only attainable by closing men’s minds against free inquiry, and plunging them back into the intellectual prison of the middle ages, I should consider the price too high.

 

Tak i bývalí komunisté Petr Pithart a Pavel Kohout se namísto širšího přemýšlení v ústraní pokoušejí přehlušit vlastní minulost podporou k symbolů dříve panující Rakousko-uherské říše.

Ano i Pavel Kohout. Viz jeho článek Obnovme pomník slavného českého pomahače Habsburků! MF DNES, 5. února 2011

http://zdenek.zacpal.cz/spisovateli-kohoute-zadny-pomnik-marsala-radetzkeho-praha-nepotrebuje-ad-pavel-kohout/

 

Dle filosofa Jacquese Derridy se psaný znak nevyčerpává v přítomnosti svého zápisu; je v něm zahrnuto potenciální zpřetrhání všech vazeb s jeho kontextem, které existovaly v době zapsání; prostorové i časové rozmístění je pro psaný znak konstitutivní; zapsaný text má tak subverzívní potenciál.

Jacques Derrida – Marges de la Philosophie, Minuit, Paris, 1972:

Signature événement contexte (str. 365-393), citace str. 377-378, 381

Richard Kearney – Dialogues with contemporary Continental thinkers: Paul Ricoeur, Emmanuel Lévinas, Herbert Marcuse, Stanislas Breton, Jacques Derrida (rozhovor s Jacquesem Derridou se nachází na stránkách 105-126), Manchester University Press (1984) 1986, str. 116

 

Jan Zahradníček – Znamení moci (báseň, citace je z pasáže I), relevantní je i jeho La Saletta