Jedním z nejvýraznějších teoretiků nynějšího takzvaného odzápadnění či de-westernizace světa je singapurský diplomat a profesor Kishore Mahbubani (Kišór Mahbúbání). Před pár dny tento muž, který je občas jmenován a citován i v českém tisku, oslavil pětašedesátiny.

Lidové noviny, Sobota 9. listopadu 2013, Orientace Portrét, str. IV 24

Zdeněk Zacpal

překladatel

Na konci studené války se politikové i myslitelé Západu poklepávali na rameno. Netušili, že nenápadné společenské procesy v jiných částech světa jejich dosud samozřejmý monopol na morálku, politiku i myšlení jednou podvrátí výrazněji než celá studená válka. Kishore Mahbubani má na těch procesech nezanedbatelný intelektuální podíl. Seznamme se s jeho náhledem.

 

Díky za splachovací záchod!

Růst Západu za průmyslové revoluce proměnil svět. Ještě rychlejší růst Asie v posledních desetiletích se již dnes projevuje ve všech jejích částech. Stamiliony lidí se vysvobozují z bídy; ekonomický vzestup přispívá k tomu, že se země a posléze svět jako celek stává mírumilovnější a stabilnější. Mahbubani věří, že tato tendence se z východní Asie a Indie nakonec přenese do Pákistánu, Íránu a arabských zemí. Nikdy v dějinách nebyla taková šance učinit svět bezpečnější. Podoba 21. století bude záležet na tom, jak Západ na růst Asie zareaguje.

Před tisíci lety byla nejedna kultura světa vyspělejší než tehdejší Západ. Před pěti sty lety ale došlo k jeho rozkvětu – a úpadku asijských zemí, které se staly obětí mnohem méně početných, leč vojensky a organizačně schopných západních kolonizátorů.

Pochod Asie (včetně Číny) k modernosti, vzdělání, rovnosti lidí, ekonomické prosperitě, ale i k svobodě a právnímu státu Západ zahájil díky své dobročinnosti i umožněním studia zahraničních studentů. USA byly svým způsobem nejvlídnější mocností v historii lidstva. Mocným zdrojem inspirace byl též vzestup Japonska, a to i přes jeho nechvalnou roli za druhé světové války. Mahbubani je vděčný i za americkou intervenci ve Vietnamu: ta přispěla k solidaritě a rozvoji zemí ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie), do jejichž řad nakonec vstoupil i sám „komunistický“ Vietnam. Americké ozbrojené síly dosud zajišťují bezpečnost celého světa. Západ dělal ve své době dobrou věc prosazováním lidských práv a tvrdým přístupem k těm nejhorším krutovládcům jako Pol Pot, Idi Amin anebo Bokassa. Dříve lidé také k Západu vzhlíželi: sledovali americké filmy jen proto, aby viděli komfortní vybavení domácnosti. Pro mnoho lidí včetně Mahbubaniho, vyrůstajícího v početné rodině s jedinou primitivní místností, byl obrovskou vymožeností moderní doby splachovací záchod. Mnohem lepší, než jediný kyblík pro celou rodinu, který v Singapuru (kde se narodil 24. října 1948) vynášeli každý den.

Univerzalizace západního snu je svým způsobem triumfem Západu. Indové a Číňané a další národy přitom nechtějí Západu dominovat. Západ skutečně uspěl v demokratizaci světa a může se z toho oprávněně radovat.

 

Západní křižáci

Západ je ve většině oborů vědy, technologie, kultury i umění stále lepší, jenže Asijci, kteří o něm mají informací více než kdykoli předtím, jsou čím dál více šokováni mírou a hloubkou jeho společenských a hospodářských problémů, které západní společnosti sužují: rozpadem rodiny, závislostí na drogách, kriminalitou, ghetty a snižováním etických standardů, závislostí Evropanů na „sociálních“ podporách, které společnost potápějí, finanční krizí, která započala v roce 2007 právě v USA, ale Asii postihla méně. Proč by měli i nadále považovat západní společnosti za vzor a nepokusit se o vlastní, dost možná lepší politická řešení?

V devadesátých letech Kishore Mahbubani začal – s kariérou velvyslance svého městského státu v Kambodži, Malajsii, USA a u OSN – zpochybňovat bezděčné přesvědčení, že dobré záměry Západu při „šíření demokracie“ ponesou samozřejmě dobré ovoce. Západ totiž podle něho začal vnucovat demokracii i poměrně dobře fungujícím tradičním společnostem a autoritářským systémům, ale nad výsledným chaosem a rozvratem si pak myl ruce. Vynucená demokratizace Srbska a Rwandy vynesla k moci větší násilníky než představovali vůdci jejich předchozích diktatur – a „mírotvorná vojska“ Západu pak neochránila před masovým vyvražďováním ani velké části obyvatel. Američtí politikové kvůli domácímu publiku, volbám a lobby poskytují jiným falešné záruky, které nemohou splnit. Namísto toho, aby George Bush s Íránem uzavřel přátelství, jak to učinil Richard Nixon s komunistickou Čínou v roce 1972, zařadil zemi se starou kulturou mezi lotrovské státy a do „osy zla“ a nepřímo tak způsobil nástup odpudivého a výhružného (nyní již naštěstí minulého) Ahmadínedžáda.

Přitom Západ prosazuje demokracii výběrově a ty diktatury, v nichž má své zájmy (Alžírsko po zrušení voleb v roce 1992, Peru za Fujimoriho, Saúdská Arábie) nechává být a nad tamním porušováním lidských práv přivírá oči. Naopak proti jiným (Barmě – Myanmaru po roce 1990) nejenže zavádí sankce, ale ještě kritizuje země ASEAN, že neučinily totéž. Nejškodlivěji působí tato politika na Středním východě, kde Západ kromě zajištění dopravy ropy pro sebe sama nedokázal prosadit téměř nic. Konflikt Izraele a Palestinců je přítom hlavním zdrojem takřka všech tamních problémů. Bezvýhradná americká podpora izraelské politiky přitom nepřichází ani od velké části samotných Židů. Pokud sedmimiliónový Izrael nevyužil jedinečnou příležitost mírových rozhovorů v Tabě z ledna 2001 a stále rozšiřuje své osady na okupovaných arabských územích, dříve či později sám dopadne mezi půldruhou miliardou dotčených muslimů špatně. Z historie přitom není známý případ, kdy by velmoc poškozovala vlastní zájmy kvůli malému státu trvale.

Křižáci po dobytí Jeruzaléma v roce 1099 vyvraždili všechno obyvatelstvo Jeruzaléma bez rozdílu vyznání. Méně známá na Západě je jejich podobná a dlouhotrvající činnost v Dolním Egyptě.  V roce 1204 dobyli poloostrov Athos v dnešním Řecku. A v roce 1267 přišli „latiníci“ znovu a odvezli si 400 vozů pokladů. Pravoslavní mniši bývali upalováni, věšeni, házeni do moře, kláštery (viz obrázek) pustošeny.

 USA prosazují nyní do všech koutů světa takové normy lidských práv, jimž se všichni jejich vlastní občané mohou plně těšit teprve jen asi 50 let. Pro diktatury je ale nejpodvratnější silou hospodářský rozvoj. Typické západní lidskoprávní aktivisty přirovnává Mahbubani ke středověkým křižákům, kteří v historii dokázali napáchat nesmírná strádání a škody. Doporučuje jim, aby se ve svém přesvědčení a činech hodně umírnili.

 

Kolik mám k vám poslat Číňanů?

Je hezké, že Michail Gorbačov zbavil Západ noční můry komunismu. Naneštěstí podlehl i falešné rétorice Západu, který dle Mahbubaniho uspěl nikoliv díky lákavě vyhlížejícím ideálům ani demokracii, nýbrž síle vlastního ekonomického systému. Gorbačov měl namísto glasnosti (politické otevřenosti) prosadit mnohem dříve perestrojku – ekonomickou reformu. To čínský komunistický vůdce Teng Siao-pching (鄧小平Dèng Xiǎopíng) byl prozřetelnější. Poučil se raději od autoritářštějšího Singapuru a reformám směřujícím k volnému trhu zajistil politické krytí a stabilitu. Potlačení studentských demonstrací na Náměstí nebeského klidu v roce 1989, odsuzované Západem, bylo dle Mahbubaniho dobrým politickým řešením –  jedinou vadou prý bylo nadměrné použití střelných zbraní. Vítězství studentů by pravděpodobně bývalo vedlo k rozvratu a chaosu. Teng naštěstí nedopustil rozpad státních institucí, kolaps hospodářství, zhoršení občanů v takřka všech oblastech – prostě anarchii, která, jak známo, v té či oné formě obvykle nastává po pokusech o reformu špatného politického systému.

Nezbytnou podmínkou svobody je absence hladu a nebezpečí. Co Iráčanům vzali Američané – zlikvidovali jim i ty instituce, které fungovaly a bývaly mohly být dobře využity – to mají Číňané i pod komunistickou vládou: nyní si mohou vybrat zaměstnavatele a přestěhovat se do města. Většina z nich se nikdy v historii necítila tak svobodná, stále víc se dostávají i do zahraničí, a rádi se pak vracejí zpět. I když do jisté míry stále platí to, co říká indický akademik Pratáp Bhánu Méhta: Indie je otevřená společnost uzavřených hlav, Čína je uzavřená společnost lidí s otevřenou hlavou.

Pratáp Bhánu Méhta

Teng Siao-pching svým dědicům odkázal mimo jiné sedm zásad, každou po čtyřech znacích: 1) střízlivě pozoruj, 2) drž pevně pozici, 3) jednej rozvážně a nevzrušeně, 4) skrývej své přednosti a čekej na vhodnou příležitost, 5) své schopnosti ochraňuj hloupostí (Drž se zpátky, chovej se nenápadně), 6) v žádném případě se nestav do čela, 7) jednej v jistých mezích

Na mezinárodním poli čínští vůdci nechtějí triumfovat. Nezaplétají se do dobrodružství a nemusejí pak za to platit. Jiným národům ovšem ke svému užitku vnímají. Uzavřenou společnost připomínají spíše USA. Alespoň když přijde na to naslouchat zbytku světa a názorům jiných, připomíná Kishore Mahbubani. Mohou vytanout na mysl slova starého taoistického mistra Lao-c´: Moudrý se spokojuje s dosažením výsledku, toť vše. (…) Svět lze získat jen trvalým nevměšováním.

V roce 1979 navštívil Teng Siao-pching USA. Tehdejší americký prezident Jimmy Carter mu vysvětlil, že Jacksonův-Vanikův dodatek z roku 1974 umožňuje udělit tzv. Doložku nejvyšších výhod jen těm zemím, které povolují svobodnou emigraci. Teng jej ihned vzal za slovo: „Kolika Číňanům mám dovolit se vystěhovat do USA? Jenomu milionu? Deseti milionům? Stu milionům? Můžete jich tu mít kolik chcete.“ Zkoprnělý Carter na Tenga již více nenaléhal.

 

Dobrá kočka

Západ má šanci, jen pokud odhodí svá ideologická zavazadla. Svět k obrazu svému totiž beztak nepromění. Pouhých dvanáct procent obyvatel Země, patřících k tvrdému jádru Západu, si nemůže věčně hrát na výlučné strážce a správce „univerzální civilizace“. Schopnost analytického myšlení, ideály humanity, spravedlnosti, tolerance a práv se ostatně vyskytly v několika dalších okruzích světa. Se svým společenským, kulturním a filozofickým dědictvím, které Západ ani dnes často nebere vážně, si nemusejí připadat jiné civilizace méněcenné. Jejich podněty a moudrost mohou přispět ke šťastnějšímu světu.

Chudým zemím doporučuje Mahbubani volný trh, důvěru ve schopnosti a um vlastních občanů. Nemají přijímat kontraproduktivní cizí půjčky, natož „rozvojovou“ pomoc, nýbrž mají vítat cizí investice. Myšlenky Karla Marxe mají nahradit myšlenkami Adama Smithe.

USA nemohou trvale k tomu všemu ještě udržovat svou vojenskou nadvládu nad světem a pěstovat rétoriku nejsilnějšího. A Evropská unie sice dokázala za poslední desetiletí zajistit mír mezi svými členy, ale nikoli mezi svými sousedy na Balkáně a v Severní Africe. To země ASEAN i s pestrou mozaikou národů dokázaly zajistit nejen mír nejen mezi sebou navzájem, ale i ve svém širším okolí – ba dokonce se přičinit i o přátelské vztahy s Čínou.

Bolywood označuje Mahbubani za dosud největší kulturní úspěch Asie. Filmy z Bombaje oslovují i negramotné, kteří nerozumějí jazyku ani titulkům, ale ději ano, přičemž duch filmů je blízký i muslimskému světu a překonává jeho relativní izolaci. Naopak Holywood křesťansko-muslimské předsudky posiluje. Historicky tolerantnější otevřená Indie ostatně po tisíciletí přijímala lidi z různých civilizací a umožňovat jim žít společně v míru. Indické slumy jsou sice chudé, ale na rozdíl od amerických, kde vládne zahálka, násilí a beznaděj, z nich čiší život a práce.

Asie je velkým příkladem vytváření lepšího světa modernizací. Blokády a izolace organizované Západem selhaly. Americe prý schází nyní ten zdravý rozum, který ve své historii dříve často osvědčovala. Druhdy výtečný student filozofie Mahbubani vytýká USA, že se od svého vlastního filosofického pragmatismu z 19. století odvrátily a místo toho chtějí na způsob německých filosofů prosadit po celém světě absolutní pravdy. Pragmatismus je ale naštěstí ve svém přístupu k pravdě otevřenější. Jak říkal „největší pragmatik 20. století, Teng Siao-pching“: „Nezáleží, zda je kočka černá nebo bílá; je dobrá, pokud dokáže chytat myši.“ Tak tedy pravil Teng Siao-pching, tak potažmo praví i Kishore Mahbubani.

 

Karikatura Teng Siao-pchinga

Kishore Mahbubani (Kišór Mahbúbání) je sindhského hinduistického původu.

 

 

Literatura a poznámky

 

Kishore Mahbubani – Can Asians Think? Understanding the Divide Between East and West., Steerforth, 2001, ISBN 978-1-58642-033-8; Times Editions; 3rd edition, 2004, ISBN 978-981-232-789-5

 

Kishore Mahbubani – Beyond the Age of Innocence: Rebuilding Trust Between America and the World PublicAffairs, New York, NY, 2006, ISBN 978-1-58648-379-1

 

Kishore Mahbubani – The New Asian Hemisphere: The Irresistible Shift of Global Power to the East, PublicAffairs, New York, NY, 2008, ISBN 978-1-58648-466-8

 

Kishore Mahbubani – The Great Convergence: Asia, the West, and the Logic of One World, PublicAffairs, New York, NY, 2013, ISBN 978-1-61039-034-7

 

Kishore Mahbubani – While America Slept, Foreign Policy, February 27, 2013.

 

Dále mnoho článků, odkazů na síti …

 

Kishore Mahbubani je sindhského hinduistického původu

鄧小平Dèng Xiǎopíng, Teng Siao-pching, čínský politický vůdce zvláště v letech 1979-1990 proslovil svůj patrně nejznámější výrok již v roce 1961 na konferenci v Kantonu, 广州Guǎngzhōu, Kuang-čou “

不管黑猫白猫,能捉老鼠就是好猫。

Bù guǎn hēi māo bái māo néng zhuō zhe lǎo shǔ de jiù shì hǎo mǎo.

Doslovnější překlad:

Nestarejte se, zda je kočka černá nebo bílá; pokud dokáže chytat myši, je dobrá.

 

Odkaz Teng Siao-pchinga, 7 zásad, každá po 4 znacích:

冷静观察lěngjìng guānchá           Střízlivě pozoruj

稳住阵脚 wěnzhù zhènjiǎo           Drž pevně pozici

沉着应付 chénzhuó yìngfu           Jednej rozvážně a nevzrušeně

韬光养晦tāoguāng yǎnghuì         Skrývej své přednosti a čekej na vhodnou příležitost

善于守拙 shànyú shǒuzhuō        Své schopnosti ochraňuj hloupostí (Drž se zpátky, chovej se nenápadně)

绝不当头 juébù dāngtóu               V žádném případě se nestav do čela

有所作为yǒusuǒ zuòwéi               Jednej v jistých mezích

 

Citáty z jednoho ze základních děl taoismu: Lao-c´ – Tao Te Ťing, překlad Berty Krebsové (Laozi – Daodejing老子   道德经 či postaru道德經:

善有果而已Moudrý se spokojuje s dosažením výsledku, toť vše. …        kap. 30

取天下常以無事Svět lze získat jen trvalým nevměšováním.                   kap. 48

 

Křižáky (crusaders) Mahbubani nejspíše také naráží na Bushovu rétoriku.