Ať každý slaví Vánoce podle svého – AD: Petr Bahník, AD: Tomáš Halík 8
Česká pozice – Civilizace, Zdeněk Zacpal, 13.1.2018
AD: Petr Bahník – O Vánocích je stále co slavit, Lidové noviny, 25. prosince 2017, Česká pozice, str. 13-14
S článkem Petra Bahníka „Nad křesťanskou civilizací se smráká. Ale náhrada za ni není“ polemizuje překladatel Zdeněk Zacpal. Dle něho, spojuje-li někdo snahu o uchování Vánoc s osudem nějaké doktríny či organizace, může natropit škodu. Mají totiž spojovat všechny lidi dobré vůle, aniž by na ně měla jakákoli skupina přednostní právo.
Madona z ostrova Torcello u Benátek
Petr Bahník uvádí svůj dlouhý článek slovy, že „důležitost křesťanství roste“, jak se Evropané tváří v tvář masívní migraci tážou po vlastní kulturní a civilizační identitě. Křesťanství je ale v krizi. Mnozí lidé či „nevstřebané důsledky technologického rozvoje“ je tak či onak pohřbívají. A pokusy o oddělení státu a náboženství v teorii i praxi prý vedou jen ke svévoli a mravní zkáze. Evropa prý bude křesťanská nebo nebude vůbec.
Bahník se v textu drží hlavně směrnic minulého papeže Ratzingera a tradičních dogmat: Ježíš je přece „Christos, Král králů, Pantokrator. Teprve tento údajný fakt má činit křesťanskou zvěst důležitou a všelidskou a dávat „smysl novozákonním symbolům a epizodám. … Proto je o Vánocích co slavit.“
Polemiky s papírovými tygry
Některé drobnosti či souvislosti Blahníkova článku jsou úsměvné, kdyby nebyly tragické. Lidé, po většinu evropské historie usmrcovaní za to, že nechtěli přijmout z mocenského kalkulu ustavené nicejsko-cařihradské vyznání víry (definitivně od roku 451 našeho letopočtu), toto často jediné oficiální krédo sotva mohli považovat za „všelidské“.
Není tak jisté, že Ratzingerova zmínka o křesťanských kořenech Evropy neuráží Židy, jak tvrdí Bahník, když si ještě mnozí z nich připomínají, že většinu středověku i novověku se těšili větší svobodě či možnosti přežít v islámském světě, zatímco v Evropě, pokud vůbec v té či oné „křesťanské“ zemi mohli žít a zrovna nebyli vražděni či vyháněni, bývali diskriminováni více.
Evropští tradicionalisté, jako jsou Petr Bahník či Tomáš Halík, často polemizují s revolučními výstřelky, které dnes prakticky nikdo nebere vážně. Mimo jiné tím umně zakrývají, že v evropských dynastických válkách vedených monarchy z boží milosti zahynulo zbytečně mnohem víc lidí než při dnes tolik vyzvedávaných excesech v článku zmiňovaných jakobínů za Francouzské revoluce. Jen osudy ubohých prostých lidí na zapadlejších bitevních polích neměl na rozdíl od pařížské elity kdo zaznamenat. Titíž lidé se také vyhýbají zmínkám o těch historických událostech, které úspěšně omezily moc kléru ve prospěch svobody myšlení a svědomí. Tedy kupříkladu o reformách ve Francii roku 1905.
Titíž lidé si dnes vybírají za své údajné odpůrce ty, s jejichž vyřízením na papíře či v posluchárně nebudou mít příliš práce. Vyhýbají se tak kulišácky důkladnější polemice se svými mnohem solidnějšími odpůrci zabývajícími se křesťanstvím, než byl notoricky známý Friedrich Nietzsche (1844–1900). Dělají, jako by se dnes nedalo najít mnoho serióznějších, a nikoli povrchně postmodernistických, nýbrž etickým problémům se nevyhýbajících myslitelů v této oblasti, s nimiž by se jim nepolemizovalo natolik snadno. Měli by spíše polemizovat s mysliteli, jako je Søren Kierkegaard (1813–1855), Émile Durkheim (1858–1917), Simone Weilová (1909–1943), Bertrand Russell (1872–1970), Ludwig Wittgenstein (1889–1951), Elaine Pagelsová, Luce Irigarayová či Jacques Derrida (1930–2004).
Různé metry evropských tradicionalistů
Kde přišel Petr Bahník na to, že se může člověk legitimně dovolávat nehmotných metafyzických a přirozených hodnot jen v duchovně-kulturním rámci křesťanství? To důkladně prostudoval všechny ostatní metafyzické či duchovní systémy tvořící dříve či nyní širší rámec, tedy všechna jiná náboženství, nejlépe v příslušných originálních jazycích? Pokud ano, zaslouží si obdiv a je divné, že o něm veřejnost téměř nic neví.
V posledních letech často převažuje větší starost o Evropu než o celý svět. Také Bahník ji zdůvodňuje tím, že evropská křesťanská tradice prý „do sebe vstřebala poselství ze Sinaje, řecké sókratovské myšlení i římské právo“. Ale hned s římským právem je potíž, a to i v systémech, které evropští tradicionalisté, rozhořčující se nad excesy Francouzské revoluce, adorují, nebo mlčky přecházejí.
Pokud krutá klerofašistická diktatura ve Španělsku před pouhými desítkami let kromě masových poprav ukradla nebo uloupila matkám asi 300 tisíc dětí, protože nepocházely z dobrých katolických rodin, lze jen obtížně mluvit o vstřebání římského práva, ba jakéhokoli práva v silnějším smyslu.
A nemenší problém je i s podivně vstřebaným sókratovským myšlením, jež obnáší svobodné tázání a kritické vyhodnocování. To se však nevyvinulo jen ve staré Evropě, nýbrž již zhruba od „osové doby“ německého filozofa Karla Jasperse (1883–1969) nebo o něco později i ve staré Indii, Číně a následně ve starších vrstvách islámské kultury, tedy i po Asii, na některých místech Afriky a ještě později v Americe nebo Austrálii. Ne všude se natolik vyvinulo v týchž směrech či oborech jako v Evropě, zato v jiných leckde lépe.
Generace nezávislých myslitelů mimo Evropu byly po staletí a tisíciletí zběhlejší a Sókratovi podobnější než každodenní evropská ideologická praxe. Za příliš nezávislé a svobodné myšlení hrozila většinu evropských dějin příliš šťouravým myslitelům smrt na hranici i za myšlenky, které se ve staré Indii nebo Číně běžně svobodně probíraly.
Sókratés (469-399): Je lépe změnit názor než setrvávat na nesprávném
Sókratovo kritické myšlení
Sókratovo kritické myšlení a svobodné tázání se liší nejen od Bahníkem kritizované vědeckotechnické praxe či lidí poddávajících se emocím, ale i od dogmatických doktrín. Je připraveno nestranně zkoumat archeologické doklady a nekanonizované spisy o Ježíšovi neméně než posléze kanonizované biblické spisy či mocensky prosazená dogmata, jež dnes navíc znamenají něco jiného než před 1600 lety.
Vydávat dogmatické tvrzení za fakt, jak činí Bahník, by nebylo přijatelné nejen pro Sókrata, ale i pro Buddhu nebo některé čínské myslitele již před 2000 lety. Když se v roce 1907 v parlamentu ve Vídni T. G. Masaryk stavěl za svobodu myšlení a proti totálnímu ovládnutí univerzit v rakousko-uherské říši katolickou církví, musel svým kolegům objasňovat, že to, co učil Sókratés, je vědění, čili to, co člověk ví a co neví.Je to kritika sebe samého i ostatních, s níž ujasňujeme důkazy svého vědění, netvrdit nic, co nemohu dokázat.
Lze pouze připustit, že mnoho zemí Evropy se nacházelo v té době na vyšší civilizační úrovni než Rakousko-Uhersko, jak ukazuje i povzdech kritika F. X. Šaldy nad cenzurou Kierkegaardova Okamžiku: Konfiskovat argumentaci světového myslitele, rvát listy z knihy, která je arcidílem světové literatury, která se čte a prodává bez závad v zemi, v níž vznikla a proti jejímuž státu je namířena, – ano, to je Rakousko! … Takové věci, jako jest konfiskace Kierkegaarda, jsou možné dnes již jen v Rusku a Rakousku – nikde jinde v Evropě.
Tradice se nedají pozměnit stoprocentně
Málokdo dnes, snad kromě několika radikálních revolucionářů, zpochybní Bahníkovo tvrzení, že „každá společnost, má-li být soudržná, potřebuje dějinnou kontinuitu a hodnotový rámec“.
Zde asi neuspěje alternativa jednoho z představitelů jím zminěné Frankfurtské školy, Jürgena Habermase, aby legitimitu ve společnostech zakládaly mocensky neovlivněné rozhovory v rámci nikoli účelově manipulované, nýbrž komunikativní praxe. Takové, v níž nejde v první řadě o úspěch, nýbrž o obecné porozumění a harmonii mezi jejími účastníky. To pak hrozí nebezpečí, že i dobrovolná akce se sebelepšími záměry navodí změny větší, než jsou její účastníci schopní zvládnout.
Již sociolog Émile Durkheim přílišným individualistům připomínal, že lidé nemohou, nedokáží a ani nechtějí vlastní tradice stoprocentně pozměnit, zlikvidovat.
Bahník však pokračuje dvěma problematičtějšími větami: „Tím (hodnotovým rámcem) se stalo pro evropské národy křesťanství. Náhradu za ně, jež by se blížila křesťanské civilizaci, nemáme.“ A Bahník před pokusy v tomto směru spíše varuje. Ani samotné přijetí křesťanství mu nestačí – samotné křesťanství prý nemůže člověk interpretovat ledasjak, nýbrž správně na základě katolického dogmatu (k němuž se mimochodem ani evangelické tradice, zejména u nás, příliš nehlásí). Zejména se prý musí vyhnout karikatuře, jejíž základ tvoří názor (v článku neuvedeného) T. G. Masaryka, „která klade důraz na lidskou stránku Ježíšova působení“, což je „totální nesmysl“.
Marie Magdalena očima a štětcem současné americké malířky Kimberley Webber (NM)
Konzervativec nemusí být dogmatik
Dá se problém řešit jinak? Přijatelnější je například anglický konzervativní politolog Michael Oakeshott (1901–1990), který se podobně jako Bahník a více než Habermas příliš rychlých změn obával. Netvrdil však, že k obhajobě konzervatismu musí člověk zastávat jakýkoli náboženský světonázor, tím méně „křesťanské“ dogma.
K obhajobě stabilní a slušné lidské společnosti stačí argument, že není dobré provádět příliš mnoho rychlých změn najednou, neboť mění pravidla hry, matou řádné občany a vytvářejí zmatky a rozbroje. Proto se mají, pokud možno, provádět pomaleji a v omezeném rozsahu. Reforma, tvrdí Oakeshott, bývá vhodnější jako omezená odpověď na specifické nedostatky než totální pokus přivést lidstvo k dokonalosti.
Pouze vláda, která upustila od hledání pravdy a je indiferentní k „pravdě“ i „mylným názorům“, a raději usiluje o mír, nepředstavuje překážku pro nezbytnou loajalitu lidí. To je obstojná alternativa Bahníkova přístupu.
Michael Oakeshott
Udržení řádu ve společnosti
Může tedy křesťanství hrát roli kontinuity a dějinného rámce? Přispívat k ní může spíše tehdy, kdy v něm udávají tón lidé s širšími a vstřícnějšími přístupy. Pokud jeho představitelé šmahem odmítají jiné poctivé interpretace evangelií včetně apokryfních, pokud někdo trvá na svém výlučném, nevstřícném a nesmiřitelném pojetí, pak lze očekávat, že nebude společnost sjednocovat, jak tvrdí Bahník, ale nadále vytvářet zbytečné konflikty, jaké známe z historie i současnosti.
Anglický politický myslitel Thomas Hobbes (1588–1679), žijící ve víru válek o tu jedině správnou křesťanskou doktrínu, připomínal, že ve starověku (a my můžeme dnes dodat, že ani ve starší Indii či Číně) náboženské války téměř neexistovaly. Nenávist mezi lidmi jitří lpění na vždy pravých a jedině platných článcích víry. Aby záminky pro náboženské války omezil, Hobbes navrhoval ustoupit jak od nicejsko-cařihradského, tak apoštolského vyznání víry a stát pouze za prvotní křesťanskou formulí, že Jesus Christus – Ježíš je pomazaný.
Nepostradatelnost a výlučnost dogmatické formy křesťanství pro udržení řádu ve společnosti lze obzvlášť zpochybnit u národa, jehož pouhých 14 procent se hlásí k oficiálním náboženským vyznáním a 70 až 80 procent se vyslovovalo proti „restitucím církevního majetku“.
Možná lépe než kanonizované biblické či teologické doktríny jsou v českém prostředí známé Osudy dobrého vojáka Švejka. Pokud je Švejk, řečeno s kritikem F. X. Šaldou, příliš neuvědomělý, příliš blátivě beztvarý, aby stačil na reka, byť pasívního, má alespoň tu přednost, že svým humorem odzbrojuje a zesměšňuje fanatiky, kteří u nás naštěstí také díky němu mají o něco menší pole působnosti a slabší pozici k zastrašování jednotlivců i společnosti než jinde ve světě.
Spíše humanismus než krédo
Ale trochu vážněji. Motivací značné části odbojářů a vojáků nasazujících životy v boji proti německému nacismu nebylo kromě milých děvčat, které předvedl film Anthropoid, církevní krédo, nýbrž humanismus První republiky a spíše masarykovské či čapkovské nedogmatické a laskavější pojetí křesťanství. Ostatně ikonického Karla Čapka nacisté (již zbytečně) přišli zatknout hned druhý den okupace.
Jamie Dornan ve filmu Anthropoid
Je příznačné, že jeho odpůrce, římskokatolický umanutec Jaroslav Durych, jemuž byla dřívějšími Čapkovými prorockými slovy „odepřena koruna mučednická“, dožil svých dní a ani nacistům nevadil. Nevadili jim ani jeho kolegové, katoličtí literáti, kteří po Mnichovu společně útočili na představitele někdejší svobodnější a demokratičtější republiky.
Naopak Josef Čapek, který obdobně jako mnozí političtí vůdci a Sokolové německý koncentrák nepřežil, si po Mnichovu povzdechl: Kde se ve jméně Kristově bere tolik surovosti a krvežíznivosti mezi katolickým literátstvem? Asi určitému typu věřících nestačí jen jeho krev. Mrzcí až běda, napořád si vyplachují hubu Pánembohem, aby jim z ní tolik nesmrdělo.
Sokolové v Přerově. Téměř 93% vedoucích sokolských pracovníků se již na svá místa po skončení války nevrátilo! Němečtí nacisté asi 1212 sokolů popravili, asi 2178 jich umučili, asi 8223 sokolů bylo nacisty vězněno, další zahynuli v zahraničním vojsku, při Slovenském národním povstání a při Pražském povstání. Zato postavy typu Jaroslava Durycha a jeho souputníků, ty nacistům nevadily.
Evropa v tragikomické roli
V posledních desetiletích svědčí výmluvné statistiky patologických jevů ve společnosti o tom, že mnohé zásady, k nimž se hlásí nejoficiálnější církve Evropy, se dodržují lépe jinde, třeba ve zcela jiném východoasijském kulturním prostředí. Pak se ale zdá logické, že by se Evropa místo vlastního sebepotvrzování měla spíše podle vzoru Bahníkem vynášeného, leč nepochopeného Sókrata nad sebou vážně zamyslet, neselhává-li. Zda se naopak ona sama nemá inspirovat lecčím odjinud.
Asijci dnes poukazují na to, že jejich etické systémy fungují lépe, protože mají silnou estetickou motivaci a nejsou vázané na kontroverzní světonázorové představy. Etika tam nestojí a nepadá s tou či onou náboženskou doktrínou. Pokud v Evropě nastává pádem toho či onoho kréda anémie, není to ani tolik vinou lidí či Asijců jako spíše evropských myšlenkových stereotypů. Není asi náhodou, že se východoasijským myslitelům zamlouvají myšlenky německého filozofa Immanuela Kanta (1724–1804) s jeho autonomní etikou.
Oficiální krédo ortodoxnějších církví kvůli jeho účelovosti a druhotnosti u nás zpochybňoval již Mistr Jan Hus. Ti, kteří kléru stále věří, mu v případě jednotlivého zklamání mohou přestat věřit v čemkoli. Zejména u nás však mravní páteř možná ještě více podlamuje míchání vznešených ideálů se světskými, majetkovými a politickými ambicemi těch, kteří se považují za strážce duchovna.
Spojuje-li někdo snahu o uchování Vánoc s osudem jakékoli doktríny či organizace, natropí škodu asi jako Kierkegaardova tlustá paní, která zalehla své dítě. Tyto krásné svátky mají spojovat všechny lidi dobré vůle, aniž by na ně měla jakákoli skupina přednostní právo. Nesahejme lidem na Vánoce a nechme je každého slavit podle svého.
POZNÁMKY, CITACE
Lidé, po většinu evropské historie usmrcovaní za to, že nechtěli přijmout z mocenského kalkulu ustavené „Nicejsko-cařihradské vyznání víry“ (definitivně od roku 451 n. l.), toto často jediné oficiální krédo sotva mohli považovat za „všelidské.“
Neil Douglas-Klotz – Skryté evangelium: Dešifrování duchovního poselství aramejského Ježíše, DharmaGaia, Praha, 1. vyd. 2009, ISBN 978-80-86685-97-7, Váz., 208 str., str. 20-21:
Při existenci mnoha těchto existujících zapsaných evangelií rozmanitost uvnitř prakřesťanství pokračovala ještě dalších tři sta let, do doby, než si římský císař Konstantin, právě konvertovavší k jedné z forem víry, uvědomil, že stabilní impérium nelze vybudovat na stovkách protikladných výkladů ohledně toho, kdo vlastně Ježíš byl. V roce 325 n. l. přikázal, aby se shromáždil koncil biskupů a teologů do Niceje (ležící v dnešním Turecku), aby bylo jednou a provždy stanoveno, co Ježíš řekl a vykonal. Teologická část debaty se soustředila na to, zda byl Ježíš člověk, božstvo nebo kombinace obojího. Údajně byl v Niceji vyvíjen na všechny zúčastněné určitý nátlak v tom smyslu, že pokud Konstantin neobdrží souhlasné stanovisko, které si přeje, může stáhnout svoji podporu křesťanství jako takovému. … Koncil rovněž přejal tradiční symbol slunce, světelný kříž, jako oficiální symbol křesťanství. Předtím figuroval kříž v křesťanském umění či ve výzdobě katakomb jen zřídkakdy. … Na teologické úrovni sestavil koncil Nicejské vyznání víry, jež představovalo další kompromis, jež řada účastníků koncilu nemohla ani plně podpořit, a mnohdy ani plně pochopit. Pod toto vyznání se však „podepsali“, aby se zalíbili císaři. Nicejské vyznání vyřešilo otázku, zda byl Ježíš člověkem nebo Bohem, nesrozumitelnými slovy popisujícími Ježíše jako „zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem.“ Krédo rovněž ustanovilo jednu z verzí toho, čemu se říká Trojice – víru v Boha jako Otce, Syna a Ducha svatého – jako ortodoxní nauku západní církve. Neméně početná, a snad dokonce převážná část křesťanů té doby věřila, že Bůh je jeden a neviditelný, jak učí židovská Písma a jak o tom jasně vypovídá Boží jméno Alaha (jež znamená Jednotu) v Ježíšově jazyce, aramejštině. Z toho důvodu bylo v následujících letech po koncilu v Niceji a po navazujících koncilech v Efezu a Chalcedonu zavražděno kvůli svému přesvědčení zhruba milion těchto „unitářských“ křesťanů.
Není tak jisté, že Ratzingerova zmínka o křesťanských kořenech Evropy by opravdu neměla urážet Židy, jak tvrdí Bahník, když si ještě mnozí z nich připomínají, že po většinu středověku i novověku se těšili větší svobodě či možnosti přežití vůbec v islámském světě, zatímco v Evropě, pokud tedy vůbec v té či oné „křesťanské“ zemi mohli žít a zrovna nebyli vražděni či vyháněni, bývali diskriminováni více.
To jsou obecně známé skutečnosti, mj. Vladimír Sadek – Židovské dějiny a myšlení od biblických dob do současnosti (5-34), str. 25; in: Židé, Dějiny a kultura, Židovské muzeum v Praze, 1997, ISBN 80-85608-17-0
Naproti tomu ve středověku byla jejich kultura [Aškenázských Židů] méně rozmanitá a pestrá než kultura sefardská Bylo tomu tak proto, že židé zaujímali ve středověkých islámských zemích méně ponižující postavení než v křesťanské Evropě. Nebyli sice považováni za rovnocenné muslimům, avšak míra tolerance zde byla v tehdejší době větší než v křesťanských zemích.
Evropští tradicionalisté typu Petra Bahníka či Tomáše Halíka si rádi zapolemizují proti těm revolučním výstřelkům, které dnes prakticky nikdo nebere vážně. Mimo jiné tak přitom umně zakrývají, že v prachobyčejných evropských dynastických válkách, vedených monarchy z boží milosti, hynulo zbytečně daleko víc lidí než při dnes tolik vyzvedávaných excesech v textu zmiňovaných jakobínů za francouzské revoluce. Jen osudy ubohých prostých lidí na zapadlejších bitevních polích neměl, na rozdíl od pařížské elity, kdo zaznamenat.
U Bahníka je odkaz na Jakobíny v textu článku, uvádím zde níže tedy jen slova Tomáše Halíka, který rád účelově zaměňuje ideologické odpůrce náboženství a sekularisty, kteří chtějí jen zrušit řízení státu církví, církevní vliv ve společnosti oslabit, avšak nechtějí církve ani jejich příslušníky pronásledovat. Přínosy těch druhých pro svobodu rád přehlíží. Poukazuji dále na to, že revoluce tam také byla mocným podnětem pro zlepšování vlastních politických institucí, že zatímco Francie po své revoluci se stala posléze vedle Belgie nadlouho jedinou katolickou zemí s trvalou demokracií (nepočítáme-li Pétainův režim za částečné německé nacistické okupace), ostatní katolické země byly až hluboko do 20. století diktaturami a některé (Venezuela, některé země Střední Ameriky) se zmítají v občanských bojích a násilí již několik staletí až dodnes. Proč asi?
Tomáš Halík – Rozhovor s Jakubem Hučínem pro časopis Psychologie dnes (prosinec 2003)
http://halik.cz/cs/tvorba/rozhovory/text/clanek/134/
Možná, že se odpůrci křesťanství rozhodnou, že přestanou parazitovat na křesťanské kultuře a tradici a odmítnou Vánoce – ale pak dřív nebo později „vynaleznou“ něco, co nejspíš bude jakousi náhražkou – vzpomeňme na celé dějiny karikatur, k nímž dospěly pokusy jakobínů, Augusta Comta, komunistů apod. o „civilní svátky“ a alternativní kalendáře a scénáře rituálů.
Tomáš Halík – Proměny světové náboženské scény: pochybnosti o sekularizaci (prosinec 2007) http://halik.cz/cs/tvorba/clanek/40/
Ve jménu náboženství byly vedeny války, avšak ani pokusy vyřadit stará náboženství úplně ze hry nepřinesly žádné zmírnění násilí ve světě, právě naopak: francouzští jakobíni v boji proti „fanatikům“ (věřícím křesťanům) osvědčili nebývalý fanatismus, který vnesl do politických dějin sám pojem „teror“ a nechal po sobě děsivé moře krve.
Titíž lidé si dnes rádi vybírají za své údajné odpůrce takové, s jejichž vyřízením na papíře či v posluchárně nebudou mít moc práce. Vyhýbají se tak kulišáckým způsobem důkladnější polemice se svými mnohem solidnějšími odpůrci, zabývajícími se křesťanstvím, než byl notoricky známý Nietzsche. Dělají, jako by se nedalo snadno najít k obtížnějším polemikám mnoho serióznějších a ne povrchně postmodernistických, nýbrž etickým problémům se nevyhýbajících myslitelů, pracujících na tomto poli. Příklady? Uveďme zde namátkou Sørena Kierkegaarda, Émila Durkheima, Simone Weilovou, Bertranda Russella, Ludwiga Wittgensteina, Elaine Pagelsovou, Luce Irigarayovou, Jacquese Derridu.
Tato tématika jde ponejvíce napříč dílem těchto autorů, ale z konkrétních děl zmíněných autorů s příslušnou tématikou je namístě uvést zejména:
SKS · Søren Kierkegaards Skrifter, G.E.C. Gads Forlag, København, 1997-2013, ISBN 978-87-993510-4-6
http://sks.dk/forside/indhold.asp
Søren Kierkegaard – Øieblikket 1-10 (SKS, svazek 13)
Émile Durkheim – La science sociale et l´action, 335 str., Presses Universitaires de France – PUF, Paris (1970) 1987, ISBN 2-13-040147-3
Émile Durkheim – Textes: 2. religion, morale, anomie, 507 str., Les Éditions de Minuit, Paris, 1976, ISBN 2-7073-0075-6
Émile Durkheim – Textes: 3. fonctions sociales et institutions, 576 str., Les Éditions de Minuit, Paris, 1976, ISBN 2-7073-0076-4
Simone Weil – Attente de Dieu, Librairie Arthème Fayard (1966) 1998, ISBN 2-213-01561-9
Simone Weil – La connaissance surnaturelle, Gallimard, 1950
Bertrand Russsell - The Conquest of Happiness (1930) http://russell-j.com/beginner/COH-TEXT.HTM
Ludwig Wittgenstein – Culture and Value, Edited by G.H. von Wright, Translated by Peter Winch, Blackwell Publishers, Oxford (1977, 1980) 1992, ISBN 0-631-13059-4
Ludwig Wittgenstein – The Blue and Brown Books, Basil Blackwell, Oxford, 1958
Elaine Pagels (1943-) – The Gnostic Gospels, Random House – Vintage Books (1979) 1981, 215 str., ISBN 0-394-74043-3
Elaine Pagels – The Origin of Satan, Random House, New York, 1995, ISBN 0-679-40140-7
Luce Irigaray – Éthique de la différence sexuelle, ISBN 2-7073-0680-0, Br. 100.00 FRF, Minuit, Paris, 1984
Luce Irigaray – Amante Marine, De Friedrich Nietzsche, Les Editions de Minuit, Paris, 1980, ISBN 2-7073-0304-6
Luce Irigaray – Entre Orient et Occident, De la singularité à la communauté, Bernard Grasset, Paris, 1999, ISBN 2-246-58121-4
Jacques Derrida – Donner la mort, Galilée, 1992. (ISBN 978-2-7186-0514-2)
Pokud krutá klerofašistická diktatura ve Španělsku před pouhými desítkami let krom masových poprav ukradla nebo uloupila matkám asi 300 000 dětí kvůli tomu, že nepocházely z dobrých katolických rodin, dá se těžko mluvit o vstřebání římského práva, ba jakéhokoli práva v silnějším slova smyslu.
Leona Šlajchrtová – Španělé hledají své ukradené děti: Otevření archivů církevních nemocnic a matrik má rodinám, které násilně roztrhl frankistický režim, pomoci opět se sjednotit, Lidové noviny, pondělí 29. května 2017, svět, str. 7
A nemenší problém je i s tím podivně vstřebaným sókratovským myšlením. Obnáší svobodné tázání a kritické vyhodnocování. Což se ale nevyvíjelo jen ve staré Evropě, nýbrž již zhruba od „osové doby“ Karla Jasperse anebo o něco později i ve staré Indii, Číně, později ve starších vrstvách islámské kultury. Tedy i po Asii, na některých místech Afriky a ještě později po Americe, Austrálii.
Téma knihy: Karl Jaspers – Vom Ursprung und Ziel der Geschichte, Artemis-Verlag, München & Zürich 1949 [O počátku a cíli dějin]
Ne všude tam se natolik vyvinulo v přesně týchž směrech či oborech jako v Evropě, zato v jiných směrech se vyvinulo leckde lépe. A generace nezávislých myslitelů mimo Evropu byly po staletí a tisíciletí zběhlejší a Sókratovi podobnější než každodenní evropská ideologická praxe. … Aktivně vydávat dogmatické tvrzení za fakt, jak to činí Bahník, by tak bylo nepřijatelné nejen pro Sókrata, ale třebas i pro starého Buddhu nebo některé čínské myslitele již před dvěma tisíci lety.
Autor těchto řádků četl více filosofů staré Indie a Číny, příslušnou sekundární literaturu a podrobněji rozebíral rozsáhlé texty Pálijského kánonu [O Buddhovi] s pravděpodobně již zesnulým indologem Vladimírem Miltnerem. Jako příklad nestranného a ideologií nezatíženého zkoumání doporučuje ke srovnávání například 117. rozpravu jménem Maháčattárísaka sutta (Čtyřicet velkých věcí) oddílu středních rozprav (Madždžhima-nikája) druhého koše (Sutta-pitaka) kánonu. Z čínských originálů psal o Wang Čchungovi a o Lao-c´ a sám si přeložil již polovinu jeho textu Tao Te Ťing. Více odkazů na autorových stránkách http://zdenek.zacpal.cz/
A generace nezávislých myslitelů mimo Evropu byly po staletí a tisíciletí zběhlejší a Sókratovi podobnější než každodenní evropská ideologická praxe. Za příliš nezávislé a příliš svobodné myšlení hrozila po většinu evropských dějin příliš šťouravým myslitelům smrt na hranici nebo jinde i za ty myšlenky, které se ve staré Indii nebo Číně běžně svobodně probíraly.
Autor doporučuje ke srovnávání třebas svobodné diskuse o duchovnu ve staré Číně, které byly běžné a za něž nehrozila smrt na hranici. Jsou dobře zachyceny třebas v románu Literáti a mandaríni, situovaného do středověku, od čínského spisovatele Wu Ťing-c´ (1701-1754), SNKLU, Praha, 1962, přel. Oldřich Král
Hajime Nakamura – Ways of Thinking of Eastern Peoples: India, China, Tibet, Japan, 732 pp., Revised English Translation, Edited by Philip P. Wiener, East-West Center Press, Honolulu, Hawaii, 1969, ISBN 0-8248-0078-8 (Hajime Nakamura – renomovaný japonský buddholog)
The Chinese acknowledged the individual significance not only of every human being but also of each kind of philosophy as a thought possessing some degree of truth. This tolerant leniency, however, did not exist in the thought of ancient China – Confucius (or his later disciples) stated that “it is harmful to study heretical thoughts.” Commoners, however, thought that all writings as well as the five classics revealed truth more or less, even though they were not perfect. Study was highly esteemed in China, and it became necessary to read the classics in order to become a more perfect man.
Foreign thought would not be excluded so long as the Chinese acknowledged some truth in all writings. It was not strange, therefore, that the Buddhism which was introduced into China as one great thought system was discussed and admired by the Chinese and began gradually and slowly to permeate their thought. The Chinese in the medieval period did not feel any contradiction in the fact that they followed Buddhism and also esteemed the Confucian classics as manifestations of truth at the same time. Nakamura, str. 286
… Li P´ing-shan, a Confucian scholar, also acknowledged the significance of other philosophies.
Such being the case, both Buddhists and Confucianists recognized the same significance in other thought-systems as existed in their own thought-system. Of course, much opposition existed to this way of thinking. It, however, lingered on and was supported by people for a long time.
The above may not be a peculiarly Chinese feature. In Europe, too, there was the belief that all religions are the same, but among its diverse sects there was much opposition to this belief. However, in China there has been less opposition, although this may be just a difference of degree; however, it must be remembered that with regard to religion the Chinese have enjoyed freedom of belief to a very great extent. “While in traditional China the Chinese has had no personal choice in marriage, he has enjoyed absolute freedom in the choice of religion.” Nakamura, str.288, citace Wing-tsit Chan, “Chinese Theory and Practice,” Philosophy and Culture / East and West, edited by Charles A. Moore, (Honolulu: University of Hawaii Press, 1962), 92
Ono sókratovské kritické myšlení a svobodné tázání se liší nejen od Bahníkem kritizované vědeckotechnické praxe, od lidí, poddávající se svým emocím, nýbrž i od dogmatických doktrín. Je hotovo nestranně zkoumat archeologické doklady a nekanonizované spisy o Ježíšovi ne méně než posléze kanonizované biblické spisy, či mocensky prosazená dogmata, jejichž litera dnes navíc znamená něco jiného než před tisíci šesti sty lety.
Zdeněk Zacpal – Každý nechť si najde svou cestu (o americké historičce náboženství Elaine Pagelsové a její interpretaci tzv. gnostických textů), Lidové noviny, sobota 30. července 2016, str. 22 VI, Orientace – Studovna
http://zdenek.zacpal.cz/kazdy-necht-si-najde-svou-cestu/
Ludwig Wittgenstein – On Certainty, Translated by Denis Paul and G.E.M. Anscombe, Blackwell Publishing (1969) 2003, 9SBN 0-631-16940-7:
Ludwig Wittgenstein – On Certainty 65:
Wenn sich die Sprachspiele ändern, ändern sich die Begriffe, und mit den Begriffen die Bedeutungen der Wörter.
When language-games change, then there is a change in concepts, and with the concepts the meanings of words change.
Ludwig Wittgenstein – On Certainty 94:
Aber mein Weltbild habe ich nicht, weil ich mich von seiner Richtigkeit überzeugt habe; auch nicht, weil ich von seiner Richtigkeit überzeugt bin. Sondern es ist der überkommene Hintergrund, auf welchem ich zwischen wahr und falsch unterscheide.
But I did not get my picture of the world by satisfying myself of its correctness; nor do I have it because I am satisfied of its correctness. No: it is the inherited background against which I distinguish between true and false.
Ludwig Wittgenstein – On Certainty 95:
Die Sätze, die dies Weltbild beschreiben, könnten zu einer Art Mythologie gehören. Und ihre Rolle ist ähnlich der von Spielregeln, und das Spiel kann man auch rein praktisch, ohne ausgesprochene Regeln, lernen.
The propositions describing this world-picture might be part of a kind of mythology. And their role is like that of rules of a game; and the game can be learned purely practically, without learning any explicit rules.
Ludwig Wittgenstein – On Certainty 320:
Hier muß man, glaube ich, daran denken, daß der Begriff »Satz« selbst nicht scharf ist.
Here one must, I believe, remember that the concept ‚proposition‘ itself is not a sharp one.
Když se v roce 1907 se v parlamentě ve Vídni T.G. Masaryk stavěl za svobodu myšlení a proti záměru totálního ovládnutí univerzit v říši katolickou církví, ještě tehdy musel svým kolegům objasňovat, že to, co učil Sókratés, je vědění čili to, co člověk ví a co neví. Je to kritika sebe samého i ostatních, kritika, s níž ujasňujeme důkazy svého vědění … netvrdit nic, co nemohu dokázat.
Spisy T.G.Masaryka, svazek 29: T. G. Masaryk – Parlamentní projevy 1907-1914, Masarykův ústav AV ČR, Praha, 2002, ISBN 80-86495-11-6
Poslanecká sněmovna – 40. schůze XVIII. zasedání, 4. prosince 1907, Řeč za svobodu vědy a vysokého školství a proti klerikalismu, str. 64-74, str. 65:
Poslanec dr. Masaryk: Pánové! Hovořil jsem zde pro vědu, a nikoli proti náboženství, a definice vědy, již jsme právě vyslechli, je to, co jsem včera řekl. Věda – tak nějak jsem to řekl a musím opakovat, o to jde – je vědění, to, co člověk ví a co neví. Tato, jak jsem uvedl, kritika sebe samého i ostatních, kritika, s níž ujasňujeme důkazy svého vědění, to, čemu nás učil nejen Sokrates, nýbrž i takový Kant a všichni velcí myslitelé a co pro vědu přijal i kolega dr. Krek, to je věda. Netvrdit nic, co nemohu dokázat. (Výkřiky) …
Pánové! Výslovně jsem uvedl, že nechci mluvit o náboženských věcech. Náboženská otázka je dnes především – a zejména v Rakousku – otázkou etickou, otázkou poctivosti. Nežádejte na nikom, aby se tvářil, že věří, čemu nevěří. (Výkřiky: Vždyť to nikdo nežádá!) Už dítě ve škole je nuceno – což bylo zcela správně podotknuto -, na střední škole, každý úředník, snad každý ponocný má vyznávat vaše oficiální krédo. Tím však křesťanství, katolicismu ani náboženství neposloužíte.
Dá se leda připustit, že mnoho zemí Evropy se nacházelo v oné době na vyšší civilizační úrovni než ono Rakousko-Uhersko, jak to dosvědčuje i lamentace kritika F.X. Šaldy nad cenzurováním Kierkegaardova Okamžiku: Konfiskovat argumentaci světového myslitele, rvát listy z knihy, která je arcidílem světové literatury, která se čte a prodává bez závad v zemi, v níž vznikla a proti jejímuž státu je namířena, – ano, to je Rakousko! … Takové věci, jako jest konfiskace Kierkegaarda, jsou možné dnes již jen v Rusku a Rakousku – nikde jinde v Evropě.
F. X. Šalda – Rakouská konfiskační praxe
Novina 4, 1910-11, č. 15, 9. 6. 1911, str. 479; Kritické projevy 8, str. 314
Viz též https://www.jstor.org/stable/43743527?seq=1#page_scan_tab_contents
Málokdo dnes, snad vyjma pár radikálních revolucionářů, zpochybní první větu mezititulek Bahníkova článku, že „každá společnost, má-li být soudržná, potřebuje dějinnou kontinuitu a hodnotový rámec.“
Zde asi neuspěje alternativa jednoho z členů Bahníkem zmiňované Frankfurtské školy, Jürgena Habermase, aby legitimitu ve společnostech zakládaly mocensky neovlivněné rozhovory v rámci nikoli účelově manipulované, nýbrž komunikativní praxe. Takové, v níž nejde v první řadě o úspěch, nýbrž o dosažení obecného porozumění a harmonie mezi jejími účastníky. To pak hrozí nebezpečí, že i dobrovolná akce se sebelepšími záměry celkové navodí změny větší, než jsou její účastníci schopni zvládnout.
Citace z: Jürgen Habermas – The Theory of Communicative Action (Vol.1 – Reason and Rationalisation of Society), transl. from German by Thomas McCarthy, Polity Press, Cambridge 1991, str. 285-295
Jürgen Habermas – Theorie des kommunikativen Handelns (Bd. 1. Handlungsratio-nalität und geselschaftliche Rationalisierung), Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main (1981) 1985
Již sociolog Émile Durkheim přílišným individualistům připomínal, že lidé nemohou, nedokáží a ani nechtějí vlastní tradice stoprocentně pozměnit, zlikvidovat.
Émile Durkheim – De la division du travail social (1930), texte 416 str., Quadrige / Presses Universitaires de France – PUF, Paris 1986, ISBN 2-13-039699-2
http://classiques.uqac.ca/classiques/Durkheim_emile/division_du_travail/division_travail_1.pdf
Émile Durkheim – De la division du travail social, str. 341-342
Il ne faut donc pas, avec M. Spencer, présenter la vie sociale comme une simple résultante des natures individuelles, puisque, au contraire, c’est plutôt celles-ci qui résultent de celle-là. Les faits sociaux ne sont pas le simple développement des faits psychiques, mais les seconds ne sont en grande partie que le prolongement des premiers à l’intérieur des consciences. Cette proposition est fort importante, car le point de vue contraire expose à chaque instant le sociologue à prendre la cause pour l’effet, et réciproquement. Par exemple, si, comme il est arrivé souvent, on voit dans l’organisation de la famille l’expression logiquement nécessaire de sentiments hu-mains inhérents à toute conscience, on renverse l’ordre réel des faits ; tout au contraire, c’est l’organisation sociale des rapports de parenté qui a déterminé les sentiments respectifs des parents et des enfants. Ceux-ci eussent été tout autres si la structure sociale avait été différente, et la preuve, c’est qu’en effet l’amour paternel est inconnu dans une multitude de sociétés. On pourrait citer bien d’autres exemples de la même erreur. Sans doute, c’est une vérité évidente qu’il n’y a rien dans la vie sociale qui ne soit dans les consciences individuelles ; seulement, presque tout ce qui se trouve dans ces dernières vient de la société. La majeure partie de nos états de conscience ne se seraient pas produits chez des êtres isolés et se seraient produits tout autrement chez des êtres groupés d’une autre manière. Ils dérivent donc, non de la nature psychologique de l’homme en général, mais de la façon dont les hommes une fois associés s’affectent mutuellement, suivant qu’ils sont plus ou moins nombreux, plus ou moins rapprochés. Produits de la vie en groupe, c’est la nature du groupe qui seule les peut expliquer.
Ani přijetí křesťanství však nestačí: samotné křesťanství nemůže člověk interpretovat ledasjak, nýbrž správně ve směru katolického dogmatu, k němuž se mimochodem ani evangelické tradice, zejména u nás, příliš nehlásí.
Českobratrská církev evangelická tzv. Nicejsko-cařihradské vyznání víry spíše odmítá, viz Jiří Gruber – Otázky a odpovědi: Evangelický katechismus pro mládež i dospělé skupiny i jednotlivce, Kalich, Praha, 2004, ISBN 80-7017-961-9, Sešit B, 7
Viz též http://www.mainstreetmoravianchurch.org/beliefs/
Je po ruce jiné řešení? Přijatelnější je například anglický konzervativní politolog Michael Oakeshott, který se obdobně jako Bahník a více než Habermas příliš rychlých změn obával.Netvrdil však, že k obhajobě konzervatismu musí člověk zastávat jakýkoli náboženský světonázor, tím méně „křesťanské“ dogma. K obhajobě stabilní a slušné lidské společnosti zcela postačuje argument, že není dobré provádět moc rychlých změn naráz, neboť ty mění pravidla hry, matou řádné občany a vytvářejí zmatky a rozbroje. Změny se proto mají, pokud možno, provádět v pomalejším tempu a omezeném rozsahu. Reforma, tvrdí Oakeshott, bývá vhodnější jako omezená odpověď na specifické nedostatky než totální pokus přivést lidstvo k dokonalosti. Naopak: pouze ta vláda, která upustila od hledání pravdy a je indiferentní k „pravdě“ i „mylným názorům“ a pouze usiluje o mír, nepředstavuje překážku pro nezbytnou loajalitu lidí. Tohle je již obstojná alternativa Bahníkova přístupu.
Michael Oakeshott – Rationalism in politics and other essays, New and expanded edition, Liberty Fund, Indianapolis 1991, ISBN 0-86597-095-5, ISBN 0-86597-094-7 (hardcover)
Michael Oakeshott – On being conservative (orig. 1956) – str. 407-437
Three (str. 422-434) základní myšlenky:
vláda nemá vnucovat své přesvědčení druhým, agitovat k akci, ale pouze vládnout (to rule), což je velice je specifická a vymezená činnost, a jakkoli je nepostradatelná, bývá snadno korumpovatelná, pojí-li se s jinými činnostmi
pokud lidé mají právo na svobodnou volbu, je pak přirozeným právem právo na soukromé vlastnictví a názorová svoboda
na námitky, zpochybňující toleranci rozmanitosti názorů a činností (ve jménu zavedení vládního snu proti celé společnosti) je postačující odpověď: proč ne? tolerujme maniaky, ale proč by se jim měla celá společnost podřizovat?
dispozice vynucovat stejná pravidla jednání pro všechny je taktéž konzervativní (spíš než hledání pravdy a dokonalosti) – má zajišťovat mír a pořádek mezi svéprávnými jednotlivci
modifikace pravidel by vždy měla jen reflektovat a nikdy nevynucovat změnu v aktivitách a přesvědčení jim podřízených lidí a neměla by být nikdy tak velká, aby zničila celek
konzervativec bude raději vynucovat pravidlo, které má, než vymýšlet nové (a teprve ne pouze na hypotetickou situaci), bude podezřívavý k rozsáhlejším změnám či opatření než je zapotřebí a k těm, kteří požadují mimořádné pravomoci pro veřejné dobro a „sociální spravedlnost“
jediná specificky ekonomická činnost, která sluší vládě, je udržovat pevnou a stabilní měnu
obrázek vládce se podobá rozhodčímu či arbitrovi, dohlížejícímu na pravidla hry nebo konferenciérovi, řídícímu debatu, kteří se však her sami neúčastní
vláda má naopak lidi umírňovat a smiřovat – konjunkce snu a vlády vytváří tyranii
Anglický politický myslitel Thomas Hobbes, žijící ve víru válek o tu jedině správnou křesťanskou doktrínu, v 17. století připomínal, že alespoň ve starověku (a my můžeme dodat, že ani ve starší Indii či Číně) náboženské války téměř neexistovaly. Nenávist mezi lidmi naopak jitří právě lpění na těch vždy pravých a jedině platných článcích víry. Aby záminky pro náboženské války omezil, Hobbes navrhoval ustoupit od jak Nicejsko-Cařihradského, tak i Apoštolského vyznání víry a stát leda za prvotní křesťanskou formulí že Jesus Christus – Ježíš je pomazaný.
Thomas Hobbes – Leviathan, Revised Student Edition, Edited by Richard Tuck, Cambridge Texts in the History of Political Thought, Cambridge University Press (1996) 2000 ISBN 0 521 56797 1 paperback
Argumentace je ve III díle, v oddílech 38, 39, 41-43
Hajime Nakamura (1969):
… Generally speaking, we cannot find in any Indian religion the conception of “heretic” in the sense of Western usage.
Such a tolerant attitude is found not only in religious teachings but in the fundamental policies of administration taken by many kings and rulers throughout the history of India … …
Those religious attitudes differ from those in the West. In the history of Europe we often find religious antagonisms which inevitably led to political and military conflicts. But we can hardly find many cases of religious war in India. There were, of course, in India a few rulers who adhered to some indigenous faith and oppressed some of the universal religions arising among Indian people. But we cannot find any rulers who were Buddhists or Jainists and who persecuted other religion.
This fact would be more obvious if we compare it with the facts in the West. Christianity and Mohammedanism have both engaged in religious wars. … We know that religious leaders in the West were often persecuted and put to death. On the contrary, in India there were no religious wars. Neither Buddhists nor Jains ever executed heretics. What they did to heretics was only to exclude them from the orders. Religious leaders in India died peacefully attended by their disciples and followers. Toleration is the most conspicuous characteristics of Indian culture.
The Indians developed individualism in their unique way. They have preserved the attitude of religious freedom traditionally, probably more than any other country. Nakamura, str.170-172
Historical criticism has always been very much alive in China. The Chinese scholars include not only those who are able to harmonize contradictions in books, but those who have employed a keen system of criticism in detection of such contradictions! Perhaps Chinese Buddhism has been more at fault logically than Chinese classics. The Chinese as a whole have never accepted any single doctrine! So the varying of a sútra represent some typical aspects of Chinese ways of thinking. Nakamura, str. 210
Možná lépe než kanonizované biblické či teologické doktríny jsou v českém prostředí známy Osudy dobrého vojáka Švejka. Pokud je Švejk, řečeno slovy kritika F.X. Šaldy příliš „příliš neuvědomělý, příliš blátivě beztvarý, aby stačil na reka, byť pasivního“ , má alespoň tu přednost, že svým humorem odzbrojuje a zesměšňuje fanatiky, kteří u nás naštěstí, také díky němu, o něco menší pole působnosti a slabší pozici k zastrašování jednotlivců i společnosti jako jinde ve světě.
František Xaver Šalda – O předpokladech a povaze tvorby: Výbor z kritického díla, Československý spisovatel, Praha, 1978, stať Nejnovější krásná próza česká (str. 565-582), citovaná pasáž tamtéž str. 571-572:
Pudový lidový odpor k válce je ztělesněn v Haškově Dobrém vojáku Švejkovi (1920 – 4 svazky, nedokončené). Dobrý voják Švejk je sabotáž války – trpný odpor proti ní, vedený českým člověkem z velkoměstské spodiny způsobem, jak bylo řečeno, geniálně blbým. Švejk hájí si svůj život ze všech sil a Shaw by nám vyložil, že je v tom úplně v právu, třeba se nad tím pohoršoval jeden slovutný literární historik, vytýkaje mu jeho nebásnickou a nehrdinskou touhu vynésti z té patálie svou „smrdutou kůži“. Ale na druhé straně nezapomínej, že Švejk nesabotuje skutečný heroism a skutečný patriotism, nýbrž jen heroism a patriotism kašírovaný; u Švejka nemůže se mluvit o žádném uvědomění a žádné záměrnosti, proto není tak básnicky velký a významný, jak nám chtějí namluvit jeho různí ctitelé. Jest spíše dokument dobový než veliké básnické dílo. Bez myšlenkové polarity nemůže vzniknout opravdové velké dílo básnické; a Švejk je příliš neuvědomělý, příliš blátivě beztvarý, aby stačil na reka, byť pasívného.
Ale trochu vážněji. Motivací značné části odbojářů a vojáků, nasazujících vlastní životy v boji proti německému nacismu byl, krom milých děvčat, které předvedl film Anthropoid, ne církevní krédo, nýbrž humanismus První republiky a spíše masarykovské či čapkovské nedogmatické a laskavější pojetí křesťanství.
Autor je dost dobře obeznámen s tím, že názory TGM a KČ na křesťanství nebyly zcela totožné, nicméně byly neortodoxní a v některých rysech i podobné
Karel Čapek – Kniha apokryfů, Československý spisovatel, Praha, 1964
Veselý způsob slavení Mikuláše a svátků u Masaryků s dětmi a přáteli je představen v: Stanislav Polák – T. G. Masaryk: Za ideálem a pravdou II (1882-1893), Masarykův ústav, Praha, 2001, ISBN: 80-86495-02-7, str. 138-139
Stanislav Polák – T. G. Masaryk: Za ideálem a pravdou III (1893-1900), Masarykův ústav, Praha, 2004, ISBN: 80-86495-20-5, str. 36-37, 102-106
Ostatně ikonického Karla Čapka si nacisté (již zbytečně) přišli zatknout hned druhý den okupace. Je příznačné, že jeho odpůrce, římskokatolický umanutec, Jaroslav Durych, jemuž byla dřívějšími Čapkovými prorockými slovy „odepřena koruna mučednická“, dožil svých dní a ani nacistům nevadil.
Historická fakta, mimo jiné:
Karel Čapek – Kritika slov ; O věcech obecných čili zoón politikon. Spisy, sv. 21.
1. souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. 200 s.
O loajalitě: Tři listy Jaroslavu Durychovi 48-56, III, str. 54
… Každá náboženská přeměna, pokud znám dějiny, se dála jako revoluce; mám za to, že dnes jsou před námi jiné starosti než nějaké náboženské zemětřesení. Ale také o to fakticky nejde; nevidím, že by se katolíkům skutečně uřezávaly nosy, a neshledávám, že by se “protestantsko-ateistický národ”, jak jej zovete, tvářil divočeji na katolíky než třeba Čech na socialisty nebo Rozmach na celý svět. Myslím, že dr. Bartošek netouží tak vroucně topit katolíky, jako třeba ta ona politická partaj si přeje věšet na lucerny členy jiné partaje. Prosím, nepřehánějme; je mi líto, že Vám bude odepřena koruna mučednická, i když po ní vztahujete ruku. Můžete snad citovat desítky i sta případů, kdy byla víra lidu urážena; ale vždyť vidíte, že žijeme v době trochu zdivočilé, kdy jsme smýkáni ulicí proto, že jsme socialisté, nebo proto, že nejsme socialisté, nebo proto, že jsme židé, nebo proto, že vůbec máme nebo nemáme některé z lidských mínění. Není nám třeba krve, nýbrž oleje. Čekal bych chvílemi, že se do této vřavy ozve konejšivý hlas církví. Je-li kdo volán k pozemské loajalitě, jsou to především lidé věřící; pro katolíka nemůže být loajalita otázkou, neboť je mu uložena článkem víry. Ale pokud znám náš lidový katolicismus, není mu třeba ani tohoto svrchovaného příkazu; vždyť jevíval až podivnou loajalitu k mocným avladařům tohoto světa, – pokud tato horlivá katolická služebnost není uměle a politicky matena.
Natož jeho kolegové, katoličtí literáti, kteří po Mnichovu společně útočili proti představitelům někdejší svobodnější a demokratičtější První republiky.
11. března 2009 11:52 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura
Čapek byl nepřítelem číslo 3
Hlavní viník. Karel Čapek se stal symbolem první republiky.
Literární historik Jaroslav Med připravuje vydání knihy s názvem Literární život druhé republiky. Ta se bude zabývat obdobím od 1. října 1938 do 14. března 1939.
LN Kdo stál za protičapkovskými výpady?
Většina těch nejodpornějších výpadů proti Čapkovi byla dílem spodiny. Katoličtí publicisté byli vůči Čapkovi ostře vyhraněni, především pro jeho liberální postoje. A také pro jeho pohled na španělskou občanskou válku. Od Mnichova se stal Čapek jakýmsi symbolem takzvaného Hradu, proto jej třeba Václav Renč neváhal v nekrologu nazvat nepřítelem českého národa číslo 3.
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1462479-druha-republika ČT 24 Druhá republika 22. 2. 2008
Naopak Josef Čapek, který pak, obdobně jako mnozí političtí vůdci a Sokolové, německý koncentrák nepřežil, si ještě po Mnichovu povzdechl: „Kde se ve jméně Kristově bere tolik surovosti a krvežíznivosti mezi katolickým literátstvem? Asi určitému typu věřících nestačí jen jeho krev. Mrzcí až běda, napořád si vyplachují hubu Pánembohem, aby jim z ní tolik nesmrdělo…“
Václav Černý, Křik koruny české: Paměti 1938-1945, Atlantis, Brno 1992, str. 76-78:
Kořeny zbrutálnění a korupce našeho kulturního života tkvěly veskrze – bylo to stěží uvěřitelné – v náruživém sebeklamu a sektářsky nadržené osobivosti českého kulturního katolicismu. „Kde se ve jméně Kristově bere tolik surovosti a krvežíznivosti mezi katolickým literátstvem? Asi určitému typu věřících nestačí jen jeho krev. Mrzcí až běda, napořád si vyplachují hubu Pánembohem, aby jim z ní tolik nesmrdělo…“ To si zapsal tehdy Josef Čapek mezi časové soudy, aforismy a úvahy, z nichž měla vzniknout kniha z myšlenkově nejzávažnějších, které v těch strašlivých létech 1937-1939 u nás vznikly, Psáno do mraků, vyšlá posmrtně roku 1947, v níž z drobných záznamů osobní a národní trýzně přímo před očima roste nejobecněji platná pravda o umění, kultuře, duši a životě. Odpovědi na svou otázku byl by se Čapek nejspíš dočetl v Pascalově výroku o některých katolících, kteří milují Boha proto, aby nemusili milovat už nikoho jiného. Mravní obroda, duchovní zvnitřnění, zabsolutnění měřítek a sudidel, takový byl v nejobecnější formulaci jejich kulturní program, z jehož výše nepřestávali téměř již od počátku naší obnovené státnosti zahrnovat opovržením moderní formy našeho veřejného života, historické národní tradice, jichž se naše demokracie dovolávala, a výklad národních dějin, jež nabízela, ba i odpovědné vedení vlastní katolické strany, pod jejíž ochranou rostli a která se v jejich očích proviňovala a kompromitovala kladnou a sobě i národu prospěšnou účastí na řízení tohoto státu.
A přišla zkouška, a ukázalo se, že jejich vlastní mravní, a tedy i kulturní cit nefunguje ani s nejmenší špetkou přirozeného zdraví, neboť fungoval za naprostého nedostatku laskavosti. Hlásali duchovní zvnitřnění, a myslili na fyzickou moc a byli ochotni ji přijmout od politické konjunktury. Znali se ústy jen k absolutním hodnotám, a v praxi poskytli v hodině krize jen divadlo nejžalostnějšího relativismu účelů světících prostředky. Národní minulost, starou i nedávnou, nenáviděli živelně, ale byl to živel slepý. Co bylo vůbec jejich majetkem na jejich kritice této minulosti? Jen ta přísada neuctivé zloby, kterou dodali argumentům skutečných vědců, a jed pošklebků, který rozlili po staletích národních bojů a omylů. Bylo to fantastické: slibovali obrozenou budoucnost, ale tváří, kterou k budoucnosti obraceli, byla jenom jejich nenávist k minulosti, byla jejich „programem“, jejich bystrozrakem a prozíravostí. Co jiného než radu nenávidět svou minulost nabídli národu jako východisko? Jejich program „stavovského řádu“ byl jen laciným importem, cizím zbožím, produkovaným v sousedním Rakousku ideology dollfussovsko-schuschniggovského režimu, zasnubujících fašistickou totalitu s katolickým ultramontánstvím; v té syntéze bylo křesťanství jen vycpávkovými pilinami. Do tohoto tragického Rakouska, rozmetaného Hitlerem, a ještě spíš do jeho stahrenbergovských kruhů, závistivě pomrkávajících po vůdcově vzoru, si svět okolo Obnovy a Řádu chodil pro myšlenky k obrodě českého kulturního étosu, a ostatně, běda, i pro leccos jiného!
Domácí prostředí dodalo jen dva apoštolské vzory, o jejichž velikosti se nás katolíci naši nikdy neunavili přesvědčovat a jejichž podivínskou, hašteřivou rázovitost povýšili na příkladnou hodnotu, významem závodící s TGM a FXŠ: a možná, že toto přecenění Jakuba Demla a Josefa Floriana stalo se jim osudem v míře, kterou ani netušili. Lyrický talent prvního nezaručoval nic, nedovedl ani zamezit, aby jeho nositel nebyl charakterově vratkým, hysterickým, mstivým člověkem. Podnětné kulturní iniciátorství druhého, ostatně vždy jen stranicko-konfesijně zahrocené a z mnoha stran přijímající rady, nemohlo povýšit jeho vlastní myšlenkový formát nad rodný stupeň podružnosti. Sám „heroický patos“ obou vděčil za své formy příkladu Léona Bloye, osobnosti do českého kulturního klimatu v podstatě nepřenosné. Od počátku neslo veřejné politické působení našich katolíků stopy jejich oddaného pobytu v škamnách těchto dvou učitelů, zkaženého světce a lokálního proroka. A proto od chvíle, „kdy na jejich slova došlo“, nemohli se nedopustit všech hloupostí chytráků, neprojevit všechny slabosti přeceněných, nespáchat všechny křivdy předstíračů síly. Jejich nezištnost – neboť tuto spravedlnost jim nutno vzdát – byla velikou nadějí, upřímnost přesvědčení, kterou osvědčila většina z nich, mohla být vzpruhou i pro vyznavače jiných kulturních věr. V hodině zkoušky státníkovy dovedli však sehrát jen zkrušující truchlohru idealistů zpustlých zlostí, zhýčkaných ješitností, oslepených opovržlivou povýšeností, které uvěřili. Vystříkli jako loužička, shořeli jako vích slámy, osud usvědčil jejich nerozum, nepředvídavost a papírovost fraškou tak absolutní, že v dějinách české politické jalovosti je málo podobných: v polovici března 1939 vyslali delegaci do Říma, aby se poradili s Cianem. Mnoho toho těm třem delegátům povědět nedovedl, středoevropský prostor si k uspořádání vyhradili dávno Němci, jimž nestálo za to svoje italské spojence informovat: ale to jim sdělit byl s to, že český prostor není podle názoru říše ještě s definitivní platností “uspořádán“, že Němci chystají další krok a že věc vyhlíží na opětné zřízení českého „kurfürstství“ říše. Poučeni římským mudrcem, vraceli se čeští mudrcové nadšeně, to gotické slovo, ta středověká paralela jim učarovala, rozdíly mezi nadnárodní, křesťansko-univerzalistickou Svatou říší jazyka německého a nacisticko-rasistickou třetí říší Adolfa Hitlera nerozebírali. Uspokojeně přejížděli hranice své vlasti, dosavadní druhé republiky Česko-Slovenské, právě ve chvíli, kdy se do ní všemi směry hrnuly tanky a děla zakladatelů „obnoveného kurfürství“! Málo známá, významem zároveň hrůzná a směšná epizoda, nicméně věčný pomník svého druhu. Ti, kteří si jej postavili, měli brzo příležitost žasnout a důvody kát se: v řadách lidí, kteří potom nabídli svoje životy pro boj, se s žádným z nich nikdo nikdy nicméně nesetkal!
V posledních letech svědčí výmluvné statistiky patologických jevů ve společnosti o tom, že mnohé zásady, k nimž se hlásí ty nejoficiálnější církve Evropy, se dodržují jinde, třebas ve vyspělejších zemích východoasijského kulturního prostředí lépe. Ony země se mohou pochlubit například nejnižším relativním počtem vražd na světě, přívětivějším prostředím a v posledních letech i nižší mírou korupce než nejen ve východní, nýbrž i v jižní Evropě
Osobní zkušenosti autora z cest po Číně, Japonsku a Korejské republice
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate
https://en.wikipedia.org/wiki/Corruption_Perceptions_Index
Pak se ale zdá jaksi logické, že by se Evropa namísto vlastního sebepotvrzování, raději po vzoru Bahníkem vynášeného, leč nepochopeného Sókrata, měla nad sebou vážně zamyslet, zda neselhává ona sama. Zda se naopak ona sama nemá inspirovat lecčím odjinud.
Xenofón, Vzpomínky na Sókrata I. kniha, II, kapitola, 32
Xenofón – Vzpomínky na Sókrata, přeložil Václav Bahník Svoboda, Praha, 1972, str. 31-32:
Když … třicet tyranů dalo popravit mnoho občanů, a to ne těch nejhorších, a mnoho dalších dohnalo k nesprávnému jednání, řekl kdesi Sókratés, že se mu zdá podivné, jestliže ten, kdo se stal pasákem dobytka a zavinil, že se jeho stádo zmenšilo a zhoršilo, nepřipustí, že je špatný pasák. A ještě podivnější prý je, jestliže někdo převzal řízení obce a zavinil, že ubylo občanů a stav zbylých se zhoršil, že se za to nestydí a nepřizná, že je špatným státníkem.
But the matter became clear. For when the Thirty were killing many citizens-and not the worst of them-and turning many to the commission of injustice, Socrates said somewhere that it would be a wonder, in his opinion, if someone who became a herdsman over a herd of cattle and made the cattle fewer and worse didn’t agree that he was a bad cattle-tender, and still more a wonder if someone who presided over a city and made the citizens fewer and worse were not ashamed and didn’t think himself a bad president over the city.
Asijci dnes již poukazují na to, že jejich etické systémy fungují lépe právě proto, že mají silnou estetickou motivaci a nejsou vázány na kontroverzní světonázorové představy. Etika tam nestojí a nepadá s tou či onou náboženskou doktrínou. Pokud v Evropě dochází pádem toho či onoho kréda k anémii, je to chyba ani ne tak lidí, jako vina evropských myšlenkových stereotypů. Není asi náhodou, že se východoasijským myslitelům zamlouvají myšlenky filosofa Immanuela Kanta s jeho autonomní etikou.
Jan Macháček – Svět viděný z Asie: Morálka a demokracie očima Lee Kuan Yewa, Respekt 18 / 1995 (2.-8.5.), str. 17 (To je přepis výroků Lee Kuan Yewa, které pronesl při příležitosti návštěvy Václava Havla v roce 1995. Lee zde mluví volněji a pronáší i ty názory, které by si ani on nemohl dovolit autorizovat – o to jsou ostřejší a zajímavější.)
Podle Leea současný rozpad rodinných vazeb v západní Evropě souvisí s postupným odvratem od křesťanství. Křesťanské náboženství je podle něho příliš zaměřené mimo tento svět, v něčem pro obyčejné lidi příliš složité, v něčem pro moderního vzdělaného člověka nedůvěryhodné (představa pekla a ráje). Konfucianismus a další asijské morální systémy nikdy nekladly důraz na „zásvětnictví“, ale na morálku tohoto života a tohoto světa. Proto Lee Asii věští, že si vysokou kvalitu rodinných vazeb přirozeně udrží i do budoucna. Asii nehrozí krize světa bez boha, již Evropě předpověděl Dostojevskij.
Tu Wei-ming – Confucian Thought: Selfhood as Creative Transformation, Revised Edition, State University of New York Press, Albany ((1985)) 1997, ISBN 0-88706-006-4 (pbk.)
Tu Wei-ming – Cultural China: The Periphery as the Center (str. 1-34); in: The Living Tree: The Changing Meaning of Being Chinese Today, Edited by Tu Wei-ming, Stanford University Press, Stanford (1991) 1994, ISBN 0-8047-2137-8 (pbk.)
Mou Zongsan’s Autobiography at Fifty (Wushi Zishu), http://www.fscpc.org/mouzongsan/mou.asp Translated from the Chinese by Ming-Yeung Lu, English translation authorized by the estate of Mou Zongsan, © Foundation for the Study of Chinese Philosophy and Culture www.fscpc.org Originally published as “Shengming zhi li qi ziji de fazhan,” by Mou Zongsan, also spelled Tsung-san (1909-1995), © 1989 Legein (Ehu or Oehu) Publisher, Taipei. Also included in volume 32 of Mou Zongsan Quanji (The Complete Works of Mou Zongsan) published by Linking (Lianjing) Publisher, Taipei, 2003.
Mou Cung-san – 19 přednášek o čínské filosofii:
Autor se dostal jen k šanghajskému vydání z roku 1997 se zjednodušenými znaky
牟宗三学术论著集 ° 讲座系列: 牟宗三 中国哲学十九讲 (tradiční písmo by bylo:中國 哲學 十九 講) 上海古籍出版社出版, 上海1997, ISBN 7-5325-2321-7
Anglický překlad –
1. přednáška: http://www.fscpc.org/mouzongsan/pdf/Lecture1.pdf
2. přednáška: http://www.fscpc.org/mouzongsan/pdf/Lecture2.pdf
Contemporary Chinese Philosophy, Edited by Chung-ying Cheng and Nicholas Bunnin, Blackwell Publishers, Malden, Massachusetts – Oxford, 2002, ISBN 0-631-21724-X, ISBN 0-631-21725-8 (pbk.)
Citovaný článek: Refeng Tang – Mou Zongsan on Intellectual Intuition (str. 327-345)
Celá kniha se najít na:
http://wenku.baidu.com/view/c50d0d5f312b3169a451a4de.html
Kniha odkazuje na Mou Cung-san – Pojednání o dokonalém dobru: 牟宗三 圓善論（台北：台灣學生書局, 1985
Refeng Tang – Mou Zongsan on Intellectual Intuition, str. 341:
Mou considered moral practice to be the blind spot of Western culture, and this also rendered Western religion empty. „With its blind morality and empty religion, even its science, technology and democratic politics cannot lead society to its perfect state. This is the flaw of Western culture“ (Mou, 1985, p. 156). „Where morality is blind, people turn to make a fetish of science as something omnipotent and think that all problems can be solved when we have enough scientific knowledge. At that point, there is nothing that can be called fate. This is the ignorance and conceit of shallow rationalists“ (Mou, 1985, p. 157).
Mimochodem, je kouzelné, jak Číňané překládají Kantovo jméno do svého jazyka: „康德- Kāngdé“ je něco jako „zdravá ctnost“
Samo oficiálního krédo těch ortodoxnějších církví za jeho účelovost a druhotnost u nás podloženě zpochybňoval již Mistr Jan Hus.
Magistri Iohannis Hus – Opera omnia, sv. I – Výklady, Academia, Praha, 1975
Výklady, kap. 18, str. 87: Věřiti tehdy máme, že ne kamenie, ani dřievie krásně ztesané, ani toliko papež s kardinály neb všechno žákovstvo, ale všichni vyvolení, nynější, dřievní i budúcí, jsú církev svatá obecná; aby, jakož jest jeden pán, jedna viera, jeden křěst, také byla jedna chot, jedno královstvie, jeden zákon, jedna čeled, jeden pokrm – Kristovo tělo, jeden nápoj – jeho krev, jedno rúcho – láska, jeden otec, jedna matka, již máme věrú znáti a láskú milovati a jie poslušni býti, o ní právě věřiti, ale ne v ni.
Neb jedno v boha máme věřiti, jakož prvé jest řečeno, a cierkev tato není buoh. Protož svatý Augustin v kázaní na Věři u buoh die na ten kus „svatú cierkev obecnú“: „Věděti máme, že cierkev věřiti, ale ne v cierkev věřiti máme, neb cierkev nenie buoh, ale dóm boží jest.“ Tak die svatý Augustin. Protož řiekáme: věřím cierkev svatú, ale ne v cierkev svatú.
Viz tamtéž kap. 2, str. 64 – pro Husa je příznačné, že v počátcích svých Výkladů uvádí ne tzv. Nicejsko-cařihradské, ale tzv. Apoštolské vyznání víry, o němž věří, že: Tato viera slove složenie kusóv viery; neb máme za to, že dvanádste apoštolóv ihned po Kristově na nebe vstúpení složili sú ji.
Mistr Jan Hus – Tractatus De ecclesia, z rukopisů vydal S. Harrison Thomson, Praha, Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, 1958, 1, str. 4:
Hec Augustinus. Et cuius verbis elicitur, quod … quinto quod tota ecclesia et quelibet eius pars debet deum colere, et nec ipsa nec eius pars wlt coli pro deo. Ex quo consequenter sequitur, quod non debent fideles in ecclesiam credere, cum non sit deus sed domus dei, ut ait Augustinus in exposicione simboli, sed debent credere ecclesiam sanctam katholicam esse sponsam domini Ihesu Christi, sponsam dico pudicam, incorruptam nec valentem adulterari finaliter.
Mistr Jan Hus – O církvi, přel. František Dobiáš a Amedeo Molnár, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1965 I, str. 25-26:
Z jeho slov [Augustina] lze vyvodit, že … Za páté, že církev jako celek i kterákoli její část má uctívat Boha a že ani sama ani žádná její část nemá být uctívána jako Bůh. Z toho plyne důsledek, že věřící, „nemají věřiti v církev, protože není Bohem, ale jen domem Božím“, jak dí Augustin ve výkladu vyznání, avšak mají věřit, že svatá církev obecná jest nevěsta Pána Ježíše Krista, nevěsta pravím cudná, neporušená a zcela neschopná smilnit.
Spojuje-li kdo snahu o uchování Vánoc s osudem jakékoli doktríny či organizace, natropí škodu asi jako Kierkegaardova tlustá paní, která zalehla své dítě.
SKS 13 (viz výše), Søren Kierkegaard – Øieblikket 4, 2., str. 206-207:
Tænk et Hospital. Patienterne døe som Fluer. Methoderne forandres baade paa den ene og paa den anden Maade: hjælper Intet. Hvori kan det da ligge? Det ligger i Bygningen, hele Bygningen har Gift i sig; at Patienterne opføres som døde den ene af den Sygdom den anden af en anden, er egentligen ikke sandt; thi de ere alle døde af den Gift, der er i Bygningen.
Saaledes i det Religieuse. At den religieuse Tilstand er jammerlig, at Menneskene religieust ere i en ynkelig Tilstand det er vist. Saa mener En, at hvis man fik en ny Psalmebog, en Anden en ny Alterbog, en Tredie musikalsk Gudstjeneste o. s. v. o. s. v. at det vilde hjælpe.
Forgjeves; thi det ligger i: Bygningen. Hele dette Skrammel med en Statskirke, hvor der i umindelige Tider ikke er blevet, aandelig talt, luftet ud, den indspærrede Luft i dette Skrammel har udviklet Gift. Og derfor er det religieuse Liv sygt eller uddød, ak, thi just det som Verdslighed anseer for Sundhed er, christeligt, Sygdom, ligesom omvendt, det, christeligt, Sunde ansees af Verdslighed for Sygeligt.
Lad det da styrte sammen dette Skrammel, skaf det bort, luk alle disse Boutiquer og Boder, de eneste, hvilke den strenge Helligdags-Anordning undtog, umuliggjør denne officielle Tvetydighed, sæt dem ud af Virksomhed og forsørg dem, alle Qvaksalverne – thi er det saa, at den kongelig autoriserede Læge er den rette Læge, og den ikke autoriserede Qvaksalveren, christeligt er det omvendt, just den kongelig | autoriserede Lærer er Qvaksalveren, er det ved at være kongelig autoriseret: og lad os atter dyrke Gud i Simpelhed, istedetfor at holde ham for Nar i Pragtbygninger, lad det atter blive Alvor, og være forbi med Legen – thi en Christendom forkyndt af kongelige Embedsmænd, gagerede og betryggede af Staten, brugende Politiet mod de Andre, en saadan Christendom forholder sig til det nye Testamentes Christendom som det at svømme med Kork eller Blære til det at svømme, er at lege.
Ja, lad det skee; det Christendommen trænger til er ikke Statens qvælende Protection, nei, den trænger til frisk Luft, til Forfølgelse og til – Guds Protection; Staten gjør kun Ulykke, den afværger Forfølgelsen, og den er ikke Mediet, gjennem hvilket Guds Protection lader sig lede. For Alt frels Christendommen fra Staten; med sin Protection ligger den |13, 207Christendommen ihjel som naar en Madamme med sit Corpus ligger sit Barn ihjel, og den lærer Christendommen de afskyeligste Unoder: under Navn af Christendom at bruge Politie-Magt.
Nad křesťanskou civilizací se smráká. Ale náhrada za ni není
AD: Petr Bahník – O Vánocích je stále co slavit, Lidové noviny, 25. prosince 2017, Česká pozice, str. 13-14
Po pádu pozitivistické filozofie se křesťanství stává posledním hájemstvím, v němž se lze dovolávat nehmotných metafyzických i přirozených hodnot.
Petr Bahník 7.1.2018
Panna Marie a Ježíš. | foto: Ilustrace Richard Cortés, Česká pozice
Masivní migrace do Evropy v uplynulých letech převážně z muslimských zemí vyvolává v mnoha Evropanech nejen bezpečnostní, politické či ekonomické obavy, ale stále častěji i tázání po vlastní kulturní a civilizační identitě. Řečeno tolkienovským jazykem, po ideových kořenech „svobodných národů Západu“ ve smyslu „Rohanu“ i „Gondoru“, tedy Evropy latinské i řecko-slovanské – od Lisabonu po Vladivostok.
Vážnost a potřebnost této otázky pociťujeme i v české „Roklince“. A rozhlédneme-li se po svých tradicích, historii, etických normách, folklorních zvycích či estetických formách, počínaje svatovítskou katedrálou a konče ladovskou zimní idylkou, nemůžeme pominout křesťanství. Nejde o to, zda nám to vyhovuje, je to historický fakt. Boží muka v lukách, kříže našich krchovů, husitský kalich i vánoční Ježíšek z lidového Betléma o tom vypovídají.
Vedle našeho přebohatého jazyka a dávného zemědělského – nenomádského – původu je křesťanství jako duchovně-kulturní rámec podstatnou, byť třeba jen implicitní složkou naší svébytnosti, ať je osobní víra jakákoli či žádná. Důležitost této složky západní identity ve skutečnosti roste, bez ohledu na reálný vliv, aktuální situaci či dobové tance křesťanských církví. Roste, neboť se po pádu pozitivistické filozofie stává posledním hájemstvím, v němž je možné se legitimně dovolávat nehmotných metafyzických i přirozených hodnot.
Stále impozantní statistiky
Ve světovém měřítku není počet věřících křesťanů marginální. Stále impozantní statistiky ukazují, že ke křesťanství se v současnosti hlásí zhruba dvě miliardy lidí, z čehož je přibližně miliarda katolíků, 500 milionů pravoslavných a 500 milionů členů protestantských církví.
Na druhé straně, křesťanské náboženství vězí, aspoň v západní Evropě a Severní Americe, v hodnotové krizi a církve, jejich představitelé a stoupenci představují mimořádně nesoudržný a vnitřně diferencovaný fenomén čelící oprávněné i neoprávněné kritice. To vede některé komentátory až k „pohřbívání“ křesťanství za živa. Neděje se tak jen ve většinově bezvěrecké společnosti české, ale i, a důrazněji, v zemích na západ od nás, jejichž obyvatelstvo se do nedávna z valné části deklarovalo jako křesťanské.
Příčin této situace je mnoho, přičemž nad všechny ostatní vystupují tři. Za prvé je to tlak některých západních vlád na důslednou sekularizaci veřejné sféry, jenž je motivovaný jednak multikulturní otevřeností vůči imigraci z nekřesťanských oblastí, jednak osvícenským utopismem – nesnášenlivou pseudonáboženskou vírou, jejíž ambicí je stvořit krásný nový svět a přepsat dějiny.
Za druhé to jsou dosud nevstřebané důsledky technologického rozvoje a s ním spojené změny způsobu života. Tedy dětinsky zpovykaná radost mnohých z emancipace od morálních příkazů mojžíšovského Desatera – od pevných vztahů, plození dětí a od myšlení na zítřek. A momentálně jí neubírá na síle ani to, že po tomto opojení přijde kocovina.
A konečně, za třetí, jsou to selhání představitelů církví. Závažná, ba strašná, ale i ta méně nápadná, zato každodenní – počínaje americkými pedofilními skandály přes odhalené „nezázraky“ stadiónových apoštolů až po vyčpělé sentimentální „nic“ zaznívající od vlažných kazatelů, nebo naopak blýskavé, ale ve skutečnosti stejně bezobsažné exhibice psychologizujících duchovních akceptujících postmoderní filozofickou skepsi a podlézajících vkusu „elit“.
Hodnotový rámec
Ztratí-li sůl slanost, praví Kristus, nezbývá, než ji vyhodit. Není tomu se soudobým křesťanstvím v Evropě právě tak? Může dnešnímu západnímu člověku něco pozitivního přinést, natož spásu duše? Francouzský náboženský filozof Blaise Pascal (1623–1662) svým ateistickým přátelům doporučil, aby, chtějí-li být šťastní, žili a jednali, jako kdyby Bůh byl, bez ohledu na to, zda tomu tak je. Západ je v důsledku svého historického vývoje v situaci, kdy by se měl řídit stejnou radou.
Různí lidé, naposledy asi maďarský premiér Viktor Orbán, pronesli efektní, navzdory tomu pravdivý výrok: „Evropa bude buď křesťanská, nebo nebude vůbec.“ Je však třeba jej dovysvětlit – nejde o křesťanskou aroganci, a už vůbec ne o vnucování víry, ale o jednoduché konstatování. Každá společnost, má-li být soudržná, potřebuje dějinnou kontinuitu a hodnotový rámec.
Tím se v důsledku historických peripetií stalo pro evropské národy křesťanství. Řečeno s Járou Cimrmanem, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom diskutovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Náhrada, která by se filozofickou hloubkou, tradicí a rozšířeností blížila dvoutisícileté civilizaci křesťanské, není po ruce.
Filmová komedie s Jean-Paul Belmondem a Marléne Jobertovou Manželé z roku II s nadsázkou líčí poměry ve Francii za Francouzské revoluce, přičemž titul filmu naráží na snahy jakobínů o zavedení sekulárního letopočtu, jenž se měl odvíjet od data dobytí Bastily. A připomíná, že navzdory faktům zmíněným v úvodu není v novověkých dějinách Evropy nouze o pokusy vytvořit náhradní civilizaci, jež by překryla kulturní brázdu křesťanství.
Napadalo to, a napadá kde koho, a má-li politickou moc, není od nápadu k jeho silovému prosazování obvykle daleko. Všechny podobné pokusy, ať jakobínské, rudé či hnědé, se však ukázaly papírové a nedostatečné, neboť postrádaly reálné sepětí s minulostí, jež si nelze objednat od psacího stolu, i hlubší existenciální rozměr pro lidskou duši nezbytný, třebaže často vnímaný jen podvědomě.
Konstrukce fiktivní reality
A tak lidé, jejichž jménem se tvůrci nových zítřků obvykle zaklínají, stále znovu podobné výdobytky „kazí“. Rodiny proletářských nájemníků nechtěly sdílet kuchyně v kolektivních domech a dělnické dcerky v 50. letech 20. století dostávaly mnohem častěji jména Marie či Anežka než Pětiletka. Navzdory tomu se nové generace sociálních inženýrů stále pokoušejí nastolit v srdcích a myslích Západu svá neúplná hodnotová paradigmata, jejichž imperativem je zapomenout na tradici křesťanské Evropy, jako by svět vznikl včera a my žili v roce dva nové éry.
Současní protagonisté takových snah na vlivných postech globálních a unijních institucí skrývají svůj protikřesťanský osten a halí se do deklarované náboženské neutrality, ale, jak se říká, šídlo v pytli neutajíš. Vždyť jaká neutralita, jsou-li ochotní selektovat kulturní dědictví? Explicitně se to ukázalo například v debatách o znění preambule evropské ústavy, kde jim vadila pouhá zmínka o „křesťanských kořenech“ Evropy – prý by „zraňovala city“ jinověrců.
Joseph Ratzinger, tehdejší papež Benedikt XVI., se ve své eseji z roku 2005 právem ptá, koho konkrétně by zmínka o křesťanských kořenech měla urážet. Ateisty? Novopohany? V Evropě po staletí žijící Židy? Ti všichni přece dobře vědí, že Evropa má křesťanskou tradicí, která do sebe vstřebala poselství ze Sinaje, řecké sókratovské myšlení i římské právo.
Ani muslimů by se pouhé konstatování této historické skutečnosti nemělo dotýkat. Ostatně, spousta věcí je může urazit mnohem více – chov psů, pražská šunka ve výloze, odhalené tváře žen… Co všechno zakážeme? Ve skutečnosti neexistuje důvod, proč by zmínka o „křesťanských kořenech“ Evropy měla kohokoli urazit či „zraňovat“. Co by naopak mělo nejen urážet, ale i děsit každého přemýšlivého člověka, je ambice mocných upravovat minulost a konstruovat fiktivní realitu.
Osvícenský utopismus
V rámci boje proti nikotinismu prý v Hollywoodu upravují staré filmy a s pomocí moderních technologií z nich „gumují“ z rukou herců cigarety. Je to asi slušně placená zakázka, jinak ovšem naivní až směšné úsilí. Snaha tímto způsobem „vygumovat“ dva tisíce let kulturních dějin je vážnější. Její zdůvodnění „politickou korektností“, tedy nikoho (s povolenou výjimkou křesťanů) „nezraňovat“, je pramálo věrohodné.
Ratzinger o tom ve zmíněné eseji píše: „Důvody jsou mnohem hlubší, než napovídají předkládaná zdůvodnění. Předpokládají názor, že pouze radikální osvícenská kultura, jež dosáhla svého plného rozvoje v naší době, může být základem evropské identity. Vedle ní tedy mohou existovat rozdílné náboženské kultury, každá se svými právy, ovšem za podmínky, že se podřídí měřítkům osvícenské kultury, a v takové míře, v jaké je bude respektovat.“ Jak napsal Martin Luther ve své Řeči o dobrých skutcích: „To i ten Zlý duch bude klidný a mírný jako beránek, budeme-li konat, co si přeje.“
Hodnotou, která má takovému totálnímu nároku euroosvícenců dodat legitimitu, je údajná ochrana svobody. Jenže jejich interpretace svobody je nejasná. Neopírá se jen o obvyklý koncept občanských práv, ale obsahuje také neustále se rozšiřující lidsko-právní a antidiskriminační agendu, která často bývá s občanskými právy v konfliktu. Jak výstižně připomíná Ratzinger: „Zákaz diskriminace se může stále více měnit na omezení názorové a náboženské svobody.“Dodejme, že dnes to již není jen hypotetická možnost, ale realita.
Hledáme-li tedy důvody údajného soumraku křesťanství v Evropě, nelze přehlédnout, že značná část současných mocenských elit sdílí osvícenský utopismus, který jsem označil za nesnášenlivé pseudonáboženství. Že to není dobrá zpráva pro Evropu, se ukázalo v uplynulých letech, kdy tito utopisté otvírali brány Západu masové imigraci, patrně v přesvědčení, že úplným rozbitím homogenity evropských národů vytvoří ideální lid pro své sociální projekty.
Jen část reality
Ideál sekulární společnosti, ve které žijeme, byl na počátku spojován s důrazem na odlišné oblasti poznání a kompetencí – odlišnost sféry přirozené a metafyzické. V novověku byla tato odlišnost ztotožňována s vědou a náboženstvím, jež podle mnoha velikánů vědy a současně přesvědčených křesťanů nemohou být stavěny proti sobě, neboť se zabývají zcela odlišnými oblastmi a působí paralelně vedle sebe.
Ještě německý filozof Immanuel Kant (1724–1804) zdůrazňoval nezbytnost obou, neboť existence Boží a svoboda a nesmrtelnost lidské duše pro něho byly „požadavkem praktického rozumu“, nezbytnými hodnotami, které sice věda neumí dokázat, bez nichž však nelze mravně jednat, a proto zde musí být morálka a náboženství, jež o nich člověka informují.
Uvedené rozdělení odlišných sfér vědy a víry, jakkoli rozumné a do jisté míry pohodlné, postihlo ve skutečnosti jen část reality, a později umožnilo jednostrannou kritiku náboženského myšlení. Nastala s nástupem pozitivistické filozofie 19. století, jejíž metody se staly základem moderního pohledu na svět a pro většinovou společnost na dlouhá desetiletí synonymem vědeckého myšlení. Některé její prvky si přivlastnila i marxisticko-leninská ideologie jako „vědecký světový názor“.
Pozitivismus mechanicky přenášel měřítka přírodních věd i do oblastí společenskovědních. To mělo přínosy, například v historickém bádání, ale i limity v oborech, v nichž lze jen obtížně stavět na hmotných důkazech či laboratorních experimentech. V komické podobě se toto manko pozitivismu projevilo ve zlidovělých politruckých poučkách, jako je „bůh není, protože kosmonauti ho neviděli“.
Relativizace všeho
Své kritiky si pozitivismus našel poměrně záhy, k nejznámějším patří například německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900). Hlavními odpůrci pozitivismu a jeho marxisticko-leninské karikatury se však stali bojovní neomarxisté šedesátých let 20. století, vesměs stoupenci Frankfurtské školy, jako je estetik Theodor W. Adorno (1903–1969), některými považovaný za otce multikulturalismu, a postmoderní filozofové osmdesátých let, například Gianni Vattimo, Richard Rorty (1931–2007) a jejich následovníci.
Postmoderna zpochybnila „měřitelné jistoty“ pozitivismu a hodnoty moderního světa, její vítězství však nebylo a není pro křesťanství žádnou satisfakcí. Její ústřední metodou, kterou proti pozitivismu použila, je totiž nahlížení reality výhradně v relaci s okolím, čili relativizace všeho. Po vzoru starověkých sofistů, známých odpůrců Sókrata, rezignovali postmodernisté vědomě na hledání objektivní pravdy, a tím i na veškerý mravní řád, kulturní a estetická kritéria.
Terčem jejich kritické palby jsou pojmy, jako je obecnost, místo níž preferují parcionalitu, nutnost, proti níž stavějí nahodilost, jistota, místo níž adorují pochybnost, či pravda, proti které mobilizují subjektivní vnímání. Nabubřelost postmoderní filozofie lze snadno demaskovat (popírači objektivně platné pravdy se domáhají uznání své pravdy za objektivně platnou), navzdory tomu postmoderna dokázala pozitivismus porazit.
Jednak tím, že odhalila jeho limity, jednak tím, že svými hesly vystihla emotivní rozpoložení lidí na Západě ve druhé polovině 20. století, kteří, zjednodušeně řečeno, měli plné zuby exaktního mentorování a dětinsky se chápali všeho, co slibovalo více barev, vzdoru či fantazie, narkotiky počínaje a hlubinnou psychologií konče. Úpadek autority pozitivismu přinesl ve vztahu ke křesťanství tři zřetelné důsledky, z nichž dva jsou tragické, zatímco třetí skýtá naději.
Pozitivistická věda a náboženství
Prvním je přijetí principů postmoderní filozofie částí křesťanských elit, nikoli převzetí dobového slovníku či vzájemnou inspiraci, ale skutečnou akceptaci postmoderní skepse a hodnotového relativismu, což znamená ztrátu autentické víry, její psychologizaci a přeměnu jejího vnímání cíle, tedy křesťanského Boha v boha s malým „b“.
Druhým důsledkem je, že zpochybnění moderních vědeckých pravd zrelativizovalo i humanistická etická pravidla, jež s nimi byla spojována. Vědec zbavený těchto morálních regulativů snadno nabude dojmu, že oprávněné a žádoucí je vše, co lze technicky provést a v jazyku tolkienovských ság dělá věci, které by bílý čaroděj dělat neměl. A nejen vědec, ale každý, kdo si dnes může jako většina obyvatel Západu užívat nástrojů vědeckého či technologického rozvoje – od potratových pilulek po osobní počítač.
Kniha Genesis praví, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu a, jak věří pravoslavní křesťané, cílem a završením lidské existence je theosis – ztotožnění se s Boží vůlí, a tím i se samotným Bohem. V čem stvoření k obrazu Božímu spočívá? V nadání svobodnou volbou a schopností tvořit.
Oba dary první lidé v příběhu Genese zneužili, když podlehli na míru ušitému ďábelskému pokušení – porušte zákaz a rázem, tedy bez ztotožnění s Boží vůlí, vy sami „budete jako bohové“. Mnozí současníci podvědomě touží po tomtéž v mylné představě, že být jako bůh znamená ničím neomezenou svévoli. Postmoderna nenabízí nic jiného.
Třetím, a nejzajímavějším důsledkem nástupu postmoderny je, že její oponenti – pozitivistická věda a autentické náboženství – se mimoděk ocitají, možná k oboustrannému překvapení, na stejné straně barikády jako spojenci proti cynismu a chaosu. Mnozí představitelé obou sfér si to už začínají uvědomovat, a čím dříve najdou společný komplementární jazyk, tím spíše se postupující soumrak může proměnit v úsvit.
Víra a rozum
Irský spisovatel C. S. Lewis (1898–1963) v jednom ze svých rozhlasových Hovorů skvěle objasnil existenci a obecnou platnost přirozeného mravního řádu: „Staří myslitelé mluvili o zákonu dobra a zla jako o zákonu přírody, mínili vlastně lidskou přirozenost. Jako padající kámen podléhá zákonu tíže, a prvky zákonům chemickým, tak také, představovali si, tvor zvaný člověk má svůj zákon, s tím rozdílem ovšem, že kámen si nemůže volit, uposlechne-li zákona tíže, či ne, kdežto člověk se může rozhodnout, že buď uposlechne zákona oné lidské přirozenosti, nebo neuposlechne.
Mluvíce o zákonu přírody, chtěli naznačit, že každý jej zná od přirozenosti, a nemusí se mu teprve učit. Nepopírali ovšem, že se tu a tam najde jednotlivec, který ho nezná, stejně jako se setkáte s lidmi barvoslepými nebo bez hudebního sluchu. Ale pokud se týče lidstva povšechně, měli za to, že lidská idea slušného chování je zřejmá každému. A myslím, že měli pravdu.“
A v očekávání námitek dodává:„Leckdo jistě řekne, že myšlenka zákona přírody nebo slušného chování, jehož by si všichni lidé byli vědomi, není přijatelná, protože různé civilizace a různé epochy měly zcela různou morálku. Ba neměly. Měly jen ,poněkud‘ různou morálku. Jen rozvažte, co by znamenala ,zcela‘ různá morálka.
Myslete si zemi, ve které by lidé byli obdivováni za to, že utíkají z bitvy, nebo kde by člověk byl hrdý na to, ošidil-li všecky, kdo byli k němu laskaví. To byste si rovnou mohli myslet zemi, kde dvě a dvě znamenají pět. Lidé se sice lišili v názoru na to, ke komu se máte chovat nesobecky: zda jen ke členům rodiny, nebo vlastního národa, nebo ke každému, ale vždy se shodovali, že nemáte myslet jen na sebe. Sobectví nikdy nebylo předmětem obdivu.“
Odpor postmoderní filozofie, a jí vycvičeného mainstreamu, vůči jakékoli objektivní pravdě nemůže něco takového přijmout. Tím spíše však musí otázka přirozeného mravního řádu zajímat křesťany. Jednak proto, že, jak v Hovorech Lewis připomíná, skrze přirozený mravní řád se na nás „dobývá Kdosi nebo cosi nad hmotným světem“, jednak proto, že tento řád je základem, na kterém lze vystavět zmíněné „nečekané spojenectví“ autentické víry a autentického rozumu.
Věrohodnost křesťanů
Napsal jsem, že takové spojenectví vybudovat „lze“, měl jsem ale spíše napsat, že je to „nutné“, nemá-li Západ utonout v netušených hlubinách totální mravní dekadence a následné definitivní nicotě. Postmoderní relativismus totiž různí ideologové a aktivisté zavlekli i do natolik intimních sfér, jako jsou vztahy, pohlavní identita či normy sexuálního chování, s ambicí zpochybnit očividné a samozřejmé, a naopak legitimizovat bizarnosti a aberace.
Tážeme-li se, zda může křesťanství současnému západnímu člověku něco nabídnout, je třeba říct, že může a mnohé, má-li ale tento člověk pozdvihnout oči k metafyzické zvěsti evangelia, musí v prvé řadě křesťané sklonit tvář ke zmíněnému přirozenému mravnímu řádu a stát se nositelem a záštitou jeho neměnných hodnot – nejen proto, že jsou oprávněné a potřebné, ale i proto, že se to od křesťanů, mají-li být věrohodní, očekává.
Je v povaze křesťanství vyjadřovat se pomocí obrazů a symbolů. Použiji dva. První je podzimní. Starší muž sází stromy. Malé lípy, jejichž stínu se ve svém životě nedočká. Kolemjdoucí se ptá, pro koho je sází. „Pro budoucí, pro ty, kdo přijdou po nás“, odpoví stařec. Druhý je adventní. Právě klepou na dveře Vánoce a já před několika dny potkal na ulici ženu vedoucí za ruku asi čtyřletého chlapce. Byla sychravá zima. Žena i hoch se třásli a smáli. Hoch otočil k ženě hlavu a pravil: „Mami, až budou Vánoce, uvaříš mi teplou vánočku, viď.“
Maminka. Maria s děťátkem v náručí. Stařec a dítě, minulost a budoucnost, kontinuita kultury a života jednotlivců i národů. Muž sázející stromy, zodpovědně utvářející budoucnost. A žena, matka, nositelka budoucnosti. Tyto dva obrazy vyjadřují hodnoty, které má a musí křesťanství hájit.
Odmítnutí hry
Důležitou podmínkou pro to je opravdovost křesťanství. Až příliš často se totiž veřejnost setkává s jeho lacinými falzifikáty, bohužel i v zavedených duchovních institucích. Jednou z odpudivých falzifikací je prezentace křesťanství jako ideálu slabochů. Bojovná kritika, kterou ho stíhal Nietzsche, by byla oprávněná, kdyby křesťanství opravdu bylo tím, zač ho měl. Ve skutečnosti však byla úplně vedle, protože nepostihovala skutečnou evangelní zvěst, ale její pacifistickou karikaturu.
Její základ tvoří důraz na lidskou stránku Ježíšova působení. Český myslitel 20. století o tomto přístupu prohlásil, že se hlásí k Ježíšovi, nikoli ke Kristu. Jenže to je totální nesmysl. Představa „moudrého učitele Ježíše“ a blahosklonná ochota intelektuálů zařadit ho do panoptika „vážených“ vedle Mahátmy Gándhího a Jana Wericha je hrou, kterou by křesťané měli odvážně a razantně odmítnout.
C. S. Lewis píše, že Ježíš tohoto čistě lidského pojetí, označující sám sebe za Božího syna a hovořící s božskou autoritou, by nejspíš byl „bláznem, ne-li něčím horším“. To není skutečný Ježíš evangelií, tím je vtělené Slovo, očekávaný Mesiáš – Christos, Král králů, Pankrator. Teprve tento fakt činí křesťanskou zvěst důležitou a všelidskou a dává smysl novozákonním symbolům a epizodám.
Bůh, který vzešel z lůna ženy, v chudém chlévě přijal úděl člověčenstva a posléze na Golgotě a při Vzkříšení přeměnil porážku a smrt v triumf Zmrtvýchvstání, je ztělesněním naděje, že za hodnotami, jako je sázení stromů pro budoucí či dítě v náručí ženy, stojí mocný ručitel. Proto je o Vánocích co slavit.