RESPEKT 31 / 2007: (30.7.–5.8. 2007), str. 30 – Polemika

 

V Respektu č. 24/07 jsme přinesli text Petra Placáka, kde se autor zamýšlí nad vztahem římskokatolické církve a slovenského kněze a prezidenta Jozefa Tisa a ve kterém se také dotýká instituce papežství. Článek vyvolal četné reakce, jednu z pera překladatele Zdeňka Zacpala. Přinášíme debatu obou autorů.

 

 

Zdeněk Zacpal: Petr Placák píše o podílu onoho římskokatolického kněze a později prezidenta tzv. Slovenského štátu a ĺuďáckého slovenského vedení na deportacích později nacisty vyhlazovaných Židů ze Slovenska. Naštěstí se prý papežství, nadnárodní instituce, vybavená jen vlastní autoritou, proti deportacím stavělo a vposledku přimělo i slovenské katolické vedení státu k revizi vlastních postojů. Placák neopomene ihned pochválit papežství jako instituci, „která je nejlépe schopna bránit náboženství před nároky různých místních režimů, národních či sociálních skupinových zájmů a mocenských klik“, zneužívajících „náboženský cit lidí“ pro své partikulární zájmy. Polituje islám, že mu bohužel chybí papežská autorita, nezávislá na světské moci, která by se proti oněm trendům dokázala postavit.

 

Mapa vyhánění Židů ze středověké katolické Evropy: v islámském světě se pak těšili postavení důstojnějšímu

 

Na základě čeho Placák pokládá papežství a hierarchickou strukturu římskokatolické církve zrovna za onu nejlepší záruku? Mezi základní kořeny a pilíře evropského antisemitismu přece patří přímo doboví nejmocnější vůdci – charismatičtí kazatelé Jan Zlatoústý a Ambrož Milánský, později františkánský inkvizitor Jan Kapistránský a francouzský král Ludvík IX, kteří vypracovávali protižidovská administrativní opatření a nenávistí k Židům se přímo honosili. Po jejich útočných protižidovských kázáních, programovém ponižování Židů i pozdějším pálení jejich knih neměli Židé nikde v Evropě jistotu příštího dne. Že by to vadilo papežům? Ale kdeže, ti ještě navíc tyto fanatiky pomohli kanonizovat na dodnes vážené světce, první dva dokonce na otce a učitele „církve“. Po hromadných masakrech a upalování svatou inkvizicí byl přeživší stotisícový zbytek Židů ze Španělska konečně vyhnán r. 1492 „katolickými monarchy“ Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou. Ještě že je přijaly země muslimské severní Afriky, Turecka a posléze protestantského Nizozemska a Cromwellovy Anglie, kam papežská moc nesahala.

 

Svatý Jan Kapistránský (1386-1456), františkánský inkvizitor zvaný také „Apoštol Evropy“ či „Bič na Židy“  s křížem. Na svých cestách po Střední Evropě svými kázáními vyvolával pogromy proti Židům

 

 

Odhlédneme-li od některých přírodních či „primitivních“ mírumilovných národů či kmenů, najdeme i kulturně a historicky významné církve či denominace, které se mohou s dobrým svědomím pochlubit, že se nikdy nepodílely na zabíjení jiných kvůli etniku, sociální příslušnosti, víře či názorům. Jak některé protestantské církve s presbyterním zřízením od českých zemí včetně směrem na Západ a volné asociace středověkých a novověkých židovských obcí diaspory, tak i některé asijské směry, zejména taoistické, džinistické či buddhistické provenience, mívaly jednak vždy silné horizontální struktury, jednak zpravidla pěstovaly programově laskavý přístup a respekt k lidem. Rozhodovaly hlasováním sobě rovných, někdy i obecným konsensem. I když nemohly zcela odhlížet od politiky, jejich směrodatné či vůdčí osobnosti jí nadšeny nebyly a nenásilí tam neznamenalo vždy oportunistický postoj slabšího. Některá prostředí zkrátka neumožní získat žádné násilnické klice ani takovou moc a vážnost, jaké se mezi svými těšil Tiso. Navyklá poslušnost neomylných vůdců nahoře, vláda strachu a absence vlastního autonomního svědomí (která se ale v historii vyvinula spolu s antisemitismem nejen leckde v římskokatolické církvi, ale třebas i v německé formě luteránství) naopak katastrofy i škodlivé přenosy do politiky generují.

 

Džinistické chrámy v Palitaně ve východoindickém státě Gudžarát

 

 

Post ještě dalšího neomylného náboženského vůdce pro muslimy toho moc nevyřeší. Kromě institučních proměn je spíše zapotřebí schopnosti analyzovat a vyhodnocovat jednotlivé věci duchovního života navzájem a umět je odlišit od doprovodné a jej zneužívající ideologie, aby bezprizorný člověk nebyl nakonec někým postaven před konvenčně omšelou evropskou volbu pouze jedné alternativy anebo jejího domnělého opaku. Jen v ukázněnosti, kultivaci ducha, duše i těla a v samostatném myšlení je naděje, že jednotlivci nebudou fascinováni náboženskými násilníky.

 

Mezititulky:

 

Zdeněk Zacpal

tlumočník a překladatel

Na základě čeho Petr Placák pokládá papežství a hierarchickou strukturu římskokatolické církve zrovna za onu nejlepší záruku?

 

Petr Placák

prozaik, historik a publicista

Instituce papežství byla po staletí baštou proti fanatismu a hrází proti dobovým emocím, a jako takové bylo a dodnes je napadáno radikály ze všech stran.

 

 

Titulek k obrázku: V zápalu boje za nápravu společenských či církevních zlořádů se mnozí dostávali na samu hranici pravověří či za ni.

 

 

 

Petr Placák: Kdybych pochválil Spojené státy za to, že zachránily Evropu před nacismem a komunismem, pan Zacpal by zřejmě oponoval, že součástí americké demokracie byli černí otroci nebo také genocida Indiánů. Ačkoli mluvím o papežství, zmiňuje kazatele ze 4. století nebo francouzského krále, ačkoli jsem psal o součastnosti, neomylně zamířil do středověku, kde se na papežství, respektive na církev něco najde nejsnadněji. Jenže ani středověk nebyl černobílý. První potíž je už se slovem antisemitismus, které Zacpal použil v souvislosti s některými středověkými autory. Středověk ale antisemitismus neznal, nanejvýš antijudaismus. Nejde přitom o slovíčkaření, ale o věc zásadní. Ačkoli ve středověké společnosti platila pro Židy jako lidi odlišné víry jistá omezení, byli Židé jako národ Bible její součástí. Byť třeba jen jako ti, kteří dosud nepřijali Kristovu zvěst. Přes tento odmítavý, mnohdy nepřátelský vztah k židovské minoritě ale křesťanská majorita sebe samu chápala jako výsostného dědice Starého zákona, který byl jedním z úhelných kamenů středověké společnosti. Novověk to radikálně změnil. Moderní věda a její političtí „populizátoři“, nacionalisté a rasisté stvořením Indoevropanů a Semitů celou dosavadní židovsko-křesťanskou tradici rázem škrtli. Židé sice přestali být vyháněni, ale byli jednou provždy vyloučeni – z národa či rasy.
Pochopitelně netvrdím, že soužití křesťanské majority s židovskou minoritou ve středověku bylo oproti věku nacionalismu a rasismu idylické. Bylo to ovšem mimo jiné dotčené papežství, které stavělo hráze nejrůznějším charismatickým kazatelům a chiliastickým lidovým náladám, které byly často doprovázeny protižidovskými výtržnostmi nebo dokonce pogromy. Ve svatořečení Jana Zlatoústého, který ovšem vedl ohnivé výpady proti všemu, církvi i císařství a byl také za to několikrát poslán do vyhnanství, není možné spatřovat nějaký protižidovský akt. Bylo výsledkem kombinace několika faktorů, počínaje jeho bezúhoností a konče osobními vazbami a politickými důvody. „Ohniví“ kazatelé často útočili na Židy odmítající Krista z teologických příčin. Ale ještě častěji se dostávali do sporu s papežstvím, které s nimi zápolilo po celý středověk. V zápalu boje za nápravu společenských či církevních zlořádů se dostávali na samou hranici pravověří nebo i za ni.

Instituce papežství byla po staletí baštou proti fanatismu a hrází proti dobovým emocím, a jako takové bylo a dodnes je napadáno radikály ze všech stran. Platí to i v židovské otázce. Během morových či jiných ran, kdy byli Židé pravidelně označování za původce všeho toho utrpení, papežské buly opakovaně odsuzovaly obviňování Židů z trávení křesťanských studní nebo znesvěcování hostií. Například buly papeže Innocence IV. z let 1247 a 1253 zapovídaly jakékoli akty zvůle vůči obyvatelům ghett, zakazovaly Židy nutit ke křtu, fyzicky je napadat, zneuctívat jejich pohřebiště, zabírat jim majetek, vyrušovat je při bohoslužnách a ze sobotního klidu apod.

Pokud jde o protižidovská opatření a „katolické vládce“ Španělska, jehož dějiny byly díky reconquistě značně odlišné od ostatní Evropy, byl to také Řím, konkrétně papež Innocenc VIII., kdo proti nim vystoupil a vyslovil se proti vypovězení Židů ze země.

Násilí páchané na Židech ve středověku byl do značné míry lidový, nebo chceme-li demokratický fenomen. Nic na tom nemění fakt, že mu někteří teologové dodávali argumenty. Podsouvat papežství v této i jiné souvislosti jakési protektorství náboženského fanatismu, jak se o to snaží Zacpal, je ahistorické. Po celý středověk tomu bylo naopak.

V otázkách, které se dotýkají samé podstaty lidství, není potřeba „decentralisace“, což platí i pro demokracii. Kdybychom „decentralisovali“ demokratické hodnoty, rázem bychom tu opět měli trest smrti a navíc proticikánské zákonodárství – časem třeba i nějakého dalšího Stalina či Hitlera. Autoritu, která nemá faktickou moc, která je vyzbrojena pouze prastarou tradicí, je nezávislá na jakékoli světské moci, dotacích od státu, mediálních kampaních, lidových volbách, tržních vztazích, mocenských aspiracích, reklamě a denodennímu mytí mozků… potřebuje současná společnost jako prase drbání.

Papežství je jedna z mála inistutcí, která výše uvedené v současnosti ještě, aspoň z části, splňuje. University bohužel už dávno tuto roli nehrají. Pan Zacpal píše, že je „zapotřebí schopnosti analysovat a vyhodnocovat jednotlivé věci duchovního života a umět je odlišit od doprovodné a jej zneužívající ideologie“. O to přesně jde.

 

 

 

 

Zdeněk Zacpal: Placákovu tezi vyvrací každá instituce v dějinách, která onu ochranu dokázala nebo dokáže provádět lépe. Úroveň násilí ve středověké Evropě útočnými spisy a rozkazy nadmíru podněcovali i mnozí papežové. Nechť čtenář sám studuje a posoudí dějiny, spisy a dokumenty zvláště kolem III. a IV. Lateránského (1179 a 1215), Tridentského (1545-1563) nebo I. Vatikánského koncilu (1869-70), zavrhující zejména ty myšlenky, které dnes vnímáme jako umírněné. Zlatoústý je jedním z kořenů evropského „antisemitismu“ díky jeho pozdějšímu vlivu…

I dnes najdeme mnohé příklady přirozených „vážených autorit bez faktické moci“ jako Transparency International, které chrání a pomáhají bez vatikánské indoktrinace. Z decentralizovanějších struktur jsou též duchovní osobnosti, udržující řád, ale i svobodu myšlení: třebas TGM; feministka Luce Irigaray; Roger Schütz a Michel Bertrand z Francouzské reformované církve; buddhisté dalajlama či Sheng-yen z Tchaj-wanu. Násilí zesměšňují a hrany mu krásně ulamují Frank Zappa a Krteček.

 

Frank Zappa (1940-1993) jako Strýček Sam. Níže Krteček a jeho přátelé

 

Poznámky:

Filiálku Transparency International v Praze-Kobylisích jsem osobně navštívil a její dokument citoval ve své připravované doktorské práci. Líbí se mi, že dělá práci, která se zdá být jednoznačně dobrou, které se nedá nic vytknout. Na rozdíl od Amnesty International, která nejen stojí za vězni svědomí (jednoznačně dobrá práce), ale prosazuje také kontroverzní koncept lidských práv, který může nadělat (v jiných kulturách, které jsem měl trochu možnost poznat, ale i zde) víc škody než užitku.

 

Luce Irigaray (1930 nebo 1932 – ona letopočty neuznává) je mj. teoretička gender difference, která je v mnoha zemích překládaná a známější než u nás a ze všech žijících filosofů zabírá asi nejvíc místa v současných světových slovnících filosofie. Učí v Nottinghamu. Přečetl jsem nebo alespoň prolistoval a citoval asi kolem 12 jejích knih a napsal o ní 3 články:

Západ v ženském zrcadle; Feministka Luce Irigaray a její jóga, Respekt 10/2002 (Březen 4.-10.), str.22, Praha

Západ neumí milovat; Feministická myslitelka Luce Irigaray je dávno součástí filozofických slovníků, my ji však vůbec neznáme, Mladá Fronta Dnes, 15. 4. 2006, strana E/7 (kavárna), Praha

Polemika: Père-version M.C. Putny (o Luce Irigaray, který je zároveň polemikou s názory M.C.Putny z Rozhovoru s Martinem C. Putnou „Prožíváme zradu vzdělanců“, pořízeném Ondřejem Kobzou a Jiřím Š. Cieslarem a otištěném v Literárních novinách 43 / 2006 (23. října), na str. 15), Literární Noviny 48 / 2006 (27. listopadu), strana 7 (Civilizace)

 

Roger Schutz (1915-2005) je mnohým známý zakladatel ekumenické komunity v Taizé.

 

Pasteur Michel Bertrand (1946-    ) je charismatický a zároveň nezávisle a kriticky myslící vrcholný představitel Église Réformée ve Francii. Angažuje se též v křesťansko-muslimském dialogu a staví se za dodržování lidských práv. I on navštívil Prahu někdy kolem r. 2000 a jeho přednáška tehdy byla publikována na pokračování v Evangelickém týdeníku – Kostnických jiskrách. Mnoho materiálů o něm najdete, naťukáte-li si ”Michel Bertrand – Église réformée”.

 

Sheng-yen (1931-    ) představitel čchanu, je jedním z nejvýznamnějších buddhistických osobností, převzal dharmu od několika tradičních linií, působí na Taiwanu a v USA a asi v r. 1993 navštívil Prahu. Můj přítel Lumír Kolíbal už vydal jednu jeho knížku i u nás ve svém nakladatelství Dharmagaia.

 

Amerického hudebníka Franka Zappu (1940-1993) uvádím též proto, že jeho písnička ”Plastic People” asi z r. 1967 dala jméno kapele, kde sám p. Placák hrával. Jen jestli na to nezapomněl … ? Většina jeho písní, jak Zappa ve svém autorizovaném životopise, s nímž mu pomohl Peter Occhiogrosso, uvedl, je ”o hloupých mužích”. Snad ho není třeba blíže představovat.

 

Zato českého Krtečka (1958-    ) ano, protože u nás není všeobecné známo, že je asi nejznámějším Čechem na světě. Provázím často cizince a ukazuju jim ho za výkladem. Ti ho namnoze znají – zejména Norové, Dánové, Poláci, Němci, východoevropané, obyvatelé Střední Asie, ale i Číňané a Japonci. Troufám si tvrdit, že je jedním z nejvýznamnějších hrdinů na světě, kteří učí laskavým mezilidským vztahům a zesměšňují násilí.

 

 

 

 

Poznámky k úvodní části polemiky:

 

Mezi základní kořeny a pilíře evropského antisemitismu přece patří přímo nejmocnější vůdci „církve“ své doby – charismatičtí kazatelé Jan Zlatoústý a Ambrož Milánský, později františkánský inkvizitor Jan Kapistránský a francouzský král Ludvík IX, kteří vypracovávali protižidovská administrativní opatření a nenávistí k Židům se přímo honosili. Po jejich útočných protižidovských kázáních, programovém ponižování Židů i pozdějším pálení jejich knih neměli Židé nikde v Evropě jistotu příštího dne. Že by to vadilo papežům? Ale kdeže, ti ještě navíc tyto fanatiky pomohli kanonizovat na dodnes vážené světce, první dva dokonce na otce a učitele „církve“. Po hromadných masakrech a upalování svatou inkvizicí byl přeživší stotisícový zbytek Židů ze Španělska konečně vyhnán r. 1492 „katolickými monarchy“ Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou. Ještě že je přijaly země muslimské Severní Afriky, Turecka a posléze protestantského Nizozemí a Cromwellovy Anglie, kam papežská moc nesahala.

 

Internet je plný příslušných informací, cituji spíše prameny odjinud: 

 

kázání sv. Jana Zlatoústého: S. Joannes Chrisostomus – Adversus Judæos (klasický soubor 8 antisemitských kázání); in:

J. Migne – Patriologiæ Græcæ, Tomus XLVIII, str. 843-942, Sancti Patris Nostri Joannis Chrysistomi Archiepiscopi Constantinopolitani Adversus Judæos Orationes (dvojjazyčný řecký i latinský text – je prezenčně k dispozici mj. v knihovně na ETF UK v Černé ulici)

 

uvádím dost přesné příspěvky z: Encyclopedia Judaica, Keter Publishing House Ltd., Jerusalem, 1971

Encyclopedia Judaica, Volume 10, str. 162:

8 kázání proti Židům – z let 386-387, přednesených v Antiochii: Zlatoústý útočí nejen na učení Judaismu, ale i na způsob života a názory tehdejších Židů, obviňuje je z údajné misionářské aktivity (kterou ovšem sám prováděl také a která mu zřejmě konkurovala). Jeho štvavá kázání nejspíš přispěla ke zničení synagogy v Calliniconu (současná Ar-Rakka v Sýrii) v r. 388

 

Encyclopedia Judaica, Volume 2, str. 802:

… a proti majetkovým kompenzacím Židům za tento čin se postavil jiný církevní otec – „svatý“ Ambrož Milánský, který svými dlouhými prsty vydíral samotného císaře a donutil jej k zastavení vyšetřování masakru.

 

Na internetu http://www.establishmentarianism.net/StAmbrose.html?mode=preview doporučuji k přečtení dopis sv. Ambrože Milánského císaři Theodosiovi Augustovi. Přesvědčuje císaře, aby Židům nedával náhradu za onu křesťany zničenou synagogu v Calliniconu. Onen světec zajímavě „přesvědčuje“ císaře, aby se nedržel právních norem a dobrých zvyklostí, když je z dějin známo tolik zločinů, které zůstaly nepotrestány (Náběh takovéto argumentace se dá najít v Komunistickém manifestu a plně se rozvinula v Leninových spisech a pozdější bolševické praxi.) Nakonec císaře vydírá, že, pokud neposlechne jeho doporučení v dopise, předá kauzu lidu.

 

Encyclopedia Judaica, Volume 11, str. 515:

Saint Louis IX (1226-1270)

When in 1239 Pope Gregory IX requested the kings of France and Portugal to order the seizure of Jewish books for examination, Louis was the promptest and most zealous to comply; 24 cartloads of Jewish books were burnt in 1242. The resolute and clear-sighted defense conducted by Jehiel b. Joseph of Paris at the famous Paris disputation in 1240 was to no avail, for the judgment was virtually predetermined. However, the king´s outburst, reported by his biographer Jean de Joinville, that rather than discuss questions of faith with a Jew a layman should plunge his sword into him, was probably caused by his anger at the courageous arguments advanced by R. Jehiel (who was compelled to flee). … In 1268 Louis called for the arrest of all the Jews and the confiscation for their property in preparation for their eventual expulsion; however this extreme measure remained in abeyance. A year later, under the influence of the apostate Pablo Christiani, the king ordered the Jews to wear a distinctive badge and instructed his officers to assist the apostate in compelling Jews to listen to missionary sermons.

 

Encyclopedia Judaica, Volume 5, str. 141

svatý Jan Kapistránský – františkánský inkvizitor (1386-1456), 1690 kanonizovaný, přemlouval vládce k praktickým protižidovským opatřením a zákrokům

 

Španělsko  – Encyclopedia Judaica, Volume 15, str. 230-241

velké masakry již i r. 1391

 

„katoličtí monarchové“ Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská – Encyclopedia Judaica, Volume 15, str. 1228-1229

 

Paul Johnson – Dějiny židovského národa, Rozmluvy 1995 (originál z r. 1987 přeložili Věra a Jan Lamperovi)

 

Fakta obecně známá, mj. Vladimír Sadek – Židovské dějiny a myšlení od biblických dob do současnosti (5-34), str. 25; in: Židé, Dějiny a kultura, Židovské muzeum v Praze, 1997, ISBN 80-85608-17-0   Naproti tomu ve středověku byla jejich kultura [Aškenázských Židů] méně rozmanitá a pestrá než kultura sefardská Bylo tomu tak proto, že židé zaujímali ve středověkých islámských zemích méně ponižující postavení než v křesťanské Evropě. Nebyli sice považováni za rovnocenné muslimům, avšak míra tolerance zde byla v tehdejší době větší než v křesťanských zemích.

 

 

Odhlédneme-li od některých přírodních či „primitivních“ mírumilovných národů či kmenů, …Fakta obecně známá, o kmenech některých amerických Indiánů, které se po tisíce let nepouštěly do expanzí a napadání ostatních, uchovávaly si identitu a předávaly si v rámci ústní tradice i tisíce let staré geologické události mi vyprávěli přátelé Vratislav Brabenec (z Kanady) a jeho žena Marie Benetková (ze Střední Ameriky – mj. tam natáčela filmy o Indiánech v Guatemale, Kostarice, Nikaragui, Panamě)

viz též práce Josepha Campbella (1904-1987) – Americký spisovatel, zabývající se mytologií a komparativním náboženstvím.

 

 

… najdeme i kulturně a historicky významné církve či denominace, které se mohou s dobrým svědomím pochlubit, že se nikdy nepodílely na zabíjení jiných kvůli etniku, sociální příslušnosti, víře či názorům. Jak některé protestantské církve s presbyterním zřízením od Českých zemí včetně směrem na Západ a volné asociace středověkých a novověkých židovských obcí diaspory, tak i některé asijské směry, zejména taoistické, džinistické či buddhistické provenience, měly jednak vždy silné horizontální struktury, jednak zpravidla pěstovaly programově laskavý přístup a respekt k lidem.

 

Vyjmenuji teď některé z nich – raději starší, etablované v řádu stovek let – protipříklady k Placákovu tvrzení:

Jednota bratrská

Utrakvisté, pokud se jimi rozumí až pozdější konsolidovaná církev, která měla sídlo v Týnském chrámu a jejímž zakladatelem byl Jan Rokycana

Českobratrská církev evangelická a její předchůdci

Kolegianti v Nizozemí (mezi nimiž mohl žít i arcikacíř Spinoza)

Society of Friends (Quakers) (mezi nimi byl mj. i William Penn, jeden ze zakladatelů úspěšné Pensylvánie)

Mennonité

některé další křesťanské církve v USA, Anglii, Švýcarsku

židovské obce středověké i novověké diaspory

džinisté obou hlavních denominací – digambarové i švétambarové

většina taoistických církví či sekt (přehled všech významných taoistických církví či sekt viz níže)

buddhisté v Indii a většina buddhistických skupin v Číně (v Japonsku ne, tamní buddhistické sekty dost bojovaly mezi sebou a později nechávaly své kláštery zneužít jako registrační centra při pronásledování křesťanů)

 

 

 

programově laskavý přístup a respekt k lidem.

Nepíšu přímo pěstovaly „lásku“, protože by to v daném kontextu příliš zavánělo „křesťanskou láskou a navozovalo by ji jako kritérium posuzování ostatních druhů lásky. Píšu z důvodu netotožnosti srovnávaných termínů raději „laskavý přístup“, protože se pod něj dá plnoprávně zahrnout i buddhistický termín metta nebo třebas termín en¹ taoistického myslitele Wang Chonga (Wang Čchunga) – viz zejména kapitola 29 (str.197-205) jeho díla Lun⁴heng² ji²jie³ (2 svazky s jednotným číslováním), Wang² Chong¹, Tai²bei³ (-Taipei, Tchaj-pej), 1962 (je v čínské Luxunově knihovně v Ďáblicích)

viz též: Zdeněk Zacpal – Lidské velikášství je směšné; … (článek o Wang Chongovi); Mladá Fronta Dnes 28. 4. 2007, strana D/7 (věda & kavárna) Praha

 

 

Rozhodovaly hlasováním sobě rovných, někdy i obecným konsensem.

Ovšem tam, kde byla zavedena parlamentní demokracie (Šrí Lanka, Thajsko), bylo důležité – jak si poprávu všímá Heinz Bechert -, „že demokracie byla legitimována vlastní kulturní tradicí, a proto není jistě žádná náhoda, že se v těchto zemích udržela. K této integraci došlo tím způsobem, že struktura buddhistické sanghy se začala považovat za model, který by měl být aplikován obecně na lidskou společnost; v sangze si totiž jsou všichni mniši zásadně rovni a podle možností je třeba pro všechna lidská rozhodnutí získat jednomyslný souhlas. Kde jej není dosaženo, tam jsou některá rozhodnutí neplatná, zatímco jiná je možné učinit z vůle většiny. Základní pravidla demokratické samosprávy tak můžeme chápat jako součást buddhistické tradice.“

Heinz Bechert – Weltflucht oder Weltveränderung: Antworten des buddhistichen Modernismus auf Fragen unsere Zeit, 1976, str. 29n

Citováno z: Hans Küng, Heinz Bechert – Křesťanství a buddhismus, Vyšehrad, Praha, 1998, str. 100

viz tamtéž str. 74: Počet negramotných byl proto v buddhistických zemích vždy malý a ještě před 150 lety nižší než v tehdejší střední a západní Evropě.

 

 

 

 

 

I když nemohly zcela odhlížet od politiky, jejich směrodatné či vůdčí osobnosti jí nadšeny nebyly a nenásilí tam neznamenalo vždy oportunistický postoj slabšího.

 

Hajime Nakamura – Ways of Thinking of Eastern Peoples: India, China, Tibet, Japan, 732 pp., Revised English Translation, Edited by Philip P. Wiener, East-West Center Press, Honolulu, Hawaii, 1969, ISBN 0-8248-0078-8   (Hajime Nakamura – renomovaný japonský buddholog):

 

… Generally speaking, we cannot find in any Indian religion the conception of “heretic” in the sense of Western usage.

                Such a tolerant attitude is found not only in religious teachings but in the fundamental policies of administration taken by many kings and rulers throughout the history of India … …

Those religious attitudes differ from those in the West. In the history of Europe we often find religious antagonisms which inevitably led to political and military conflicts. But we can hardly find many cases of religious war in India. There were, of course, in India a few rulers who adhered to some indigenous faith and oppressed some of the universal religions arising among Indian people. But we cannot find any rulers who were Buddhists or Jainists and who persecuted other religion.

                This fact would be more obvious if we compare it with the facts in the West. Christianity and Mohammedanism have both engaged in religious wars. … We know that religious leaders in the West were often persecuted and put to death. On the contrary, in India there were no religious wars. Neither Buddhists nor Jains ever executed heretics. What they did to heretics was only to exclude them from the orders. Religious leaders in India died peacefully attended by their disciples and followers. Toleration is the most conspicuous characteristics of Indian culture.

                The Indians developed individualism in their unique way. They have preserved the attitude of religious freedom traditionally, probably more than any other country. Nakamura, str.170-172

 “There was no individual vote guaranteed by constitution, and yet in village meetings every male adult was a voting member by natural right. In the thirteen-century long tradition of civil service examinations, the basis for the selection of government officials was individual merit rather than race, creed, economic status, sex or age.” The significance of the individual was fully admitted in ancient Chinese Philosophy: “Although the leader of three armies can be captured, the will of a common man cannot be destroyed”

Confucianism, the main ideology of Chinese intellectuals, was normally and properly associated with the idea of civic participation or public service. Nakamura, str. 247

1. pasáž – citace Wing-tsit Chan, “Chinese Theory and Practice,” Philosophy and Culture / East and West, edited by Charles A. Moore, (Honolulu: University of Hawaii Press, 1962), 92

2. pasáž – Analects, IX, 25: Confucius, The Analects (Lun yü), Translated with an Introduction of D.C. Lau, Penguin Books 1979, ISBN 0-14-044348-7

 

In this connection there was also no discrimination of social position or status in the monkhood and nobody was refused entrance in the Buddhist organization on this account. Thus, Chinese Buddhism in modern times came to possess a strikingly democratic character. In reaction to this tendency, members of good families or the upper class did not become priests after the time of the “Suppression of Buddhism.” That is to say, people from upper class did not become priests after the time of the “Suppression of Buddhism.” That is to say, people from the upper classes have entered the priesthood in the time before the Sung period. In modern times, only people from the lower classes have entered the priesthood, and this tendency is seen in the fact that in present-day China, priests are mostly from the illiterate and ignorant classes – in particular, the farmers and common inhabitants. The principle of equality in Buddhism, with regard to social position and classes, is strongly supported by many Chinese. However, it could not eliminate the idea of class morality which was traditionally and strongly rooted in Chinese society. Nakamura, str. 257-258

 

Religious wars or struggles over ideology, which frequently arose in Europe, did not arise in China. It is true that Buddhism was frequently suppressed, not because of Buddhist doctrine, but because the Buddhist organization menaced and weakened the nation´s power politically and economically. While in Mohammedan countries fighting sometimes started on account of violations of such religious customs as eating pork, religious wars never arose in China. The emperors of China and India were similar in that they both did not regard religious differences a justification for war. Nakamura, str. 285

 

The Chinese acknowledged the individual significance not only of every human being but also of each kind of philosophy as a thought possessing some degree of truth. This tolerant leniency, however, did not exist in the thought of ancient China – Confucius (or his later disciples) stated that “it is harmful to study heretical thoughts.” Commoners, however, thought that all writings as well as the five classics revealed truth more or less, even though they were not perfect. Study was highly esteemed in China, and it became necessary to read the classics in order to become a more perfect man.

Foreign thought would not be excluded so long as the Chinese acknowledged some truth in all writings. It was not strange, therefore, that the Buddhism which was introduced into China as one great thought system was discussed and admired by the Chinese and began gradually and slowly to permeate their thought. The Chinese in the medieval period did not feel any contradiction in the fact that they followed Buddhism and also esteemed the Confucian classics as manifestations of truth at the same time. Nakamura, str. 286

 

… Li P´ing-shan, a Confucian scholar, also acknowledged the significance of other philosophies.

                Such being the case, both Buddhists and Confucianists recognized the same significance in other thought-systems as existed in their own thought-system. Of course, much opposition existed to this way of thinking. It, however, lingered on and was supported by people for a long time.

                The above may not be a peculiarly Chinese feature. In Europe, too, there was the belief that all religions are the same, but among its diverse sects there was much opposition to this belief. However, in China there has been less opposition, although this may be just a difference of degree; however, it must be remembered that with regard to religion the Chinese have enjoyed freedom of belief to a very great extent. “While in traditional China the Chinese has had no personal choice in marriage, he has enjoyed absolute freedom in the choice of religion.” citace: Wing-tsit Chan, “Chinese Theory and Practice,” Philosophy and Culture / East and West, edited by Charles A. Moore, (Honolulu: University of Hawaii Press, 1962), str. 92; Nakamura, str.288

 

Hans Wolfgang Schumann – The Historical Buddha, Hardback, 274pp pages, 226 x 148mm, Motilal Barnasidass, Delhi, 2004, ISBN : 8120818172

 

Zdeněk Zacpal – Smysl vyhasnutí; Buddha podle Pálijského kánonu, Respekt 25/1999 (Červen 14-20), str.17, Praha

 

 

 

 

Post ještě dalšího neomylného náboženského vůdce pro muslimy toho moc nevyřeší. Papež byl mnohými pokládán za neomylného již ve středověku, avšak definitivně byla tato jeho vlastnost stvrzena v r. 1870 tzv. Dogmatickou konstitucí o papežské neomylnosti ve věcech víry a mravů.

 

 

 

 

 

Kromě institučních proměn je spíše zapotřebí schopnosti analyzovat a vyhodnocovat jednotlivé věci duchovního života navzájem a umět je odlišit od doprovodné a jej zneužívající ideologie, aby bezprizorný člověk nebyl nakonec někým postaven před konvenčně omšelou evropskou volbu pouze jedné alternativy anebo jejího domnělého opaku.

Tohle je výrazně evropský problém, který je hlavním tématem mj. i spisu filosofa Karla Jasperse „Filosofická víra“ (OIKOYMENH, Praha, 1994). Duchovně mocenské struktury, dominující téměř celým evropským dějinám předepisují podrobné jednodimenzionální ideologické konglomeráty ostatním a označují každého, kdo se třebas jen s malou jednotlivostí bezvýhradně neztotožňuje, jako nepřítele a často ho odsuzují (pravověrní a kacíři, komunisté a třídní nepřátelé, přátelé a nepřátelé trhu, demokracie atd., atd. Tohle sice existuje i v Asii, ale ne všude ne tak docela – díky jistým originálním teoriím, které tuto praxi výrazně zpochybňují nebo i zesměšňují, například v buddhismu, džinismu (kde toto relativizuje mnohahledisková teorie anekántaváda) a možná nejméně v taoistickém prostředí – viz Čuang-c´, Lao-c´. Doporučuji:

Chad Hansen – A Daoist Theory of Chinese Thought, A Philosophical Interpretation, Oxford University Press (1992) 2000, (ISBN 0-19-506729-0) ISBN 0-19-513419-2 (pbk.) – zejména str. 196-303, milerád zapůjčím;

viz též mé zážitky z taoistického kláštera v Pekingu a příslušný článek: Zdeněk Zacpal – Návod k životu bez instrukcí; O nové interpretaci Tao te ťingu [a dalších starých čínských myslitelů od Chada Hansena], Respekt 35/2002 (Srpen 26.- září 1.), str.22, Praha

 

But it is unshakeable deliverance of mind that is the goal of this holy life, its heartwood, and its end. Mahásáropama Sutta – Sutta 29, str..290 (str.i197); in: Tatiavagga, in: Múlapannásapáli, in: Majjhima Nikáya: The Middle Length Discourses of the Buddha, A New Translation of the Majjhima Nikáya, Translated from the Pali by Bhikku Ňánamoli and Bhikku Bodhi, Buddhist Publication Society, Kandy (Sri Lanka), 1995, ISBN 955-24-0121-6

 

Critical attitude of harmless ethics to various indigenous traditions – without wholesale condemning them – is almost identical with Buddhist open attitude to traditions, customs and festivals provided they are not harmful to the welfare of others. This tolerance of other´s traditions and customs is mostly not known to some other religionists. Buddha even encouraged his followers to learn about other religions and to compare his teachings with other teachings. This theory as well as Buddha advises us not to believe in anything simply because it is the traditional custom. Nor we are advised to suddenly do away with all traditions. K. Sri Dhammananda (1993), p.225-226, 277

 

… the highest form of freedom, that is, freedom of ideological constraints, that the Buddha as well as his disciples (śrávaka) had attained and which made Buddhism one of the most tolerant religions ever to appear on earth.  David J. Kalupahana – Nágárjuna, The Philosophy of the Middle Way: Introduction, Sanskrit Text, English Translation and Annotation, str.31; State University of New York Press, Albany 1986 (dnes již klasika, milerád zapůjčím případným zájemcům)

 

Historical criticism has always been very much alive in China. The Chinese scholars include not only those who are able to harmonize contradictions in books, but those who have employed a keen system of criticism in detection of such contradictions! Perhaps Chinese Buddhism has been more at fault logically than Chinese classics. The Chinese as a whole have never accepted any single doctrine! Nakamura, str. 210 (kniha viz č. 3)

 

Jayandra Soni – Manifoldness, Jaina Theory of (p.77-81); in: Routledge Encyclopedia of Philosophy, Volume 6, General Editor Edward Craig, Routledge, London and New York 1998, ISBN: 0415-18707-9

 

Central to Jainism as a religion and an ethical system is non-violence or non-harming, and it is plausible to see the doctrines of anekánta and syát as non-harming extended into the areas of philosophy. Anekántaváda is the doctrine of manifoldness, that reality is actually infinitely complex. Reality, and any existent, has infinite facets. Thus any attempt to capture things in formulas as being simply (exclusively) x, or simply not x, etc. is going to be only partially true at the most. Looked at another way, alternative formulas would be equally true. Hence syádváda – the doctrine of its being the case ´from a certain point of view´. Look that the Jaina approach is inclusivist, each perspective is true, but only true from a certain point of view. Paul Williams – Indian Philosophy (p.793-847), p.838-839; in: Philosophy 2, Further through the Subject, Edited by A.C. Grayling, Oxford University Press, London and New York, 1998, ISBN 0-19-875178-8 (Pbk.)

 

Padmanabh S. Jaini – The Jaina Path of Purification, Motilal Barnasidass Publishers Private Limited, Delhi, ((1979) 1998), ISBN: 81-208-1578-5

 

mistrná aplikace textu Tao te ťingu v politickém životě je u zakladatele Singapuru – viz jeho paměti (celkem asi 1500 stran):

I. Lee Kuan Yew – The Singapore Story, Memoirs of Lee Kuan Yew, Times Editions Pte Ltd and The Strait Times Press, Singapore, 1998, ISBN 981 204 983 5

II. Lee Kuan Yew – From Third World to First, The Singapore Story 1965-2000, HarperCollins Publishers, New York, 2000, ISBN 0-06-019776-5

Zdeněk Zacpal [o Lee Kuan Yewovi a zmíněné mistrné aplikaci]: Cestou starého mistra na komunisty; V Singapuru vyšly paměti tamního expremiéra, Respekt 45/1999 (Listopad 1-7), str.19, Praha

 

You must try to experiment with them [the traditions] and put them thoroughly to test. If they are reasonable and conducive both to your happiness and to the welfare of others, only then should you accept and practice these traditions and customs. Páli Canon:

Káláma Sutta – Sutta 65 (p.1-12); in: Mahávagga, in: Tika Nipáta, in: Anguttara-nikáya; quoted from: The Buddha´s Charter of Free Inquiry, Translated from the Páli by Soma Thera, Buddhist Publication Society Inc., Kandy (Sri Lanka), 1981

 

  

———————

 

 

Některé další texty české reformace (jaký rozdíl proti mnohým „církevním otcům“!)

 

A tuto by měli znamenati ti, jenž pohanův nenechají u pokoji, ani [i když] jim nepřekážejí. Ti mní, by Bohu a církvi svaté sloužili, a sloužíce své pýše a svému lakomství: pýše, aby své jméno v světě rozšířili, jako by oni byli obrance víry, a jsouce sami Bohu nevěrni; a lakomství, aby své panství rozšířili. A tak pod jménem Kristovým, jsouce zlosynové přikrytí, hledají zisku svého, ale ne zisku Jezu Kristova; neb by hledali zisku jeho, tehdy by napřed jemu sloužili, držíce všechna jeho přikázání, jenž na ně slušejí; a tak byli by nelakomí, nechlubní, nesmilní, pokorní, lítostiví, dobrotiví a všech ctností jako dobří křesťané plní. A jsouce tak způsobní, teprve o víru, ač by ji kdo chtěl kaziti, a o jistou pravdu řádem dříve řečeným mohli by se postaviti. XLVII

Protož učedníku Kristův, nauč se od svého krále, a zvláště ty kněže, aby byl ne bojovný, ale pokojný. XLVII

Mistr Jan Hus – Výklad viery, desatera božieho přikázanie a modlitby páně, kapitoly XLIV-L (vztahující se k přikázání nezabiješ); in: Mistra Jana Husi Sebrané spisy české, z nejstarších známých pramenů k vydání upravil Karel Jaromír Erben, díl I, v Praze 1865 nákladem Bedřicha Tempského

 

Jaké kdy byly o nápravu věcí lidských pokusy učiněny nebo k jakým ještě může dojít, nic nepomohou, pokud k nim nepřistoupí ona složka, kterou nazýváme dobrovolnost (ať už se vynoří kdekoli). Ať všeobecnost a jednoduchost spolu vytvoří cokoli naprosto harmonického, zůstane to neužitečným strojem, kterému bude chybět duše a pohyb, pokud nebude přidána dobrovolnost. Bude tomu zcela tak, jako by sis připravil vůz k odjezdu na cesty, ale žádného koně na přípřež, nebo jako by sis vystrojil trojveslici a neměl ani vítr, ani veslaře. Nebo jako bys sestrojil s velkou obratností mechanické hodiny a nepřivěsil k nim žádná závaží.

Jan Amos Komenský – Obecná porada o nápravě věcí lidských, I. svazek, str.118; Svoboda, Praha 1992, ISBN 80-205-0226-2 (ISBN 80-205-0225-4 soubor)

Qvicqvid ergò pro Emendatione Rerum Humanarum unqvam tentatum est, vel adhuc tentari qveat, nisi accesserit (unde unde tandem obventura) illa de qva loqvimur Spontaneitas, omnia frustra erunt. Componatur ex Universalitate et Simplicitate qvicqvid concinnissimum excogitari poterit: sine addita tamen Spontaneitate, inutilis erit machina, cui scilicet anima motúsqve defuerit. Perinde si ad profectionem paratum habeas Currum, et in illo omnia; nullos autem praejunctos eqvos. Aut paratam ad navigandum Triremem; nullum autem Ventum, aut Remiges. Aut artficiosè constructum Automaton; sed illi appensa Pondera nulla.

Iohannis Amos Comenii De rerum humanarum emendatione consultatio catholica, Tomus I, str.84, Academia, Praha 1966

 

Jako látka k nápravnému úsilí musí být vzato všechno, protože všechny věci souvisejí. Pokud jen jediné zůstane neopraveno, pokažení přejde na ostatní, a tak opět upadneme tam, kde jsme byli dříve.

Jan Amos Komenský – Obecná porada o nápravě věcí lidských, I. svazek, str. 115 (De Rerum Humana rum Emendatione), Svoboda, Praha, Praha, 1992

 

Latinský originál:

OMNIA pro Emendationis materiâ sumi necesse est: qvia Omnia in Rebus cohaerent. Non emendat vel un, Corruptio ad caetera redibit; et sic in eadem relabemur semper. ***

Iohannis Amos Comenii De rerum humanarum emendatione consultatio catholica, Tomus I, Academia, Praha 1966, str. 81

celý spis: Johann Amos Comenius – Pampaedia, Lateinischer Text und deutsche Übersetzung, Herausgegeben von Dmitrij Tschižewskij in Gemeinschaft mit Heinrich Geissler und Klaus Schaller, Quelle & Meyer, Heidelberg 1960

 

 

We follow the motto “In essentials unity, in nonessentials liberty, and in all things love.” “In nonessentials liberty” means that there are no creeds or confessional statements which you must believe to be a part of the Moravian Church. Although we respect the ancient creeds as fearless expressions of faith, and use these creeds in worship, they are more like examples than requirements for belief. We do not believe there is a specific doctrinal system contained in scripture. For that reason we welcome a diversity of individual belief and interpretation and discourage argument about mysteries impenetrable to human reason. We believe that the essential Christian beliefs are enough to unify us; it is not necessary and may be destructive to get more specific. Amy Gohdes Luhmann, Main Street Moravian Church, Northfield, MN – na webu

 

(Kalvinistické/reformované církve jsou někde na hranici: větší měrou než lutheránství se zasloužily o autonomní občanskou společnost (přes puritánské incidenty v Americe, upálení Serveta ap.), Kalvín byl Židům na rozdíl od Luthera spíše nakloněn, ale svůj postoj nedokázal prosadit; pozdější náboženští vůdci Reformované církve v Nizozemí byli spíše proti usazování Židů, ale političtí vůdci (namnoze členové téže církve) byli k Židům vstřícnější a poskytli jim azyl. Kalvinisty ale nechci zde argumentovat.)

 

 

————————–

 

 

Na závěr jsem pro představu stáhnul zmínku o dvou (krátkých) pronásledováních buddhistů taoistickými vládci (mějme ale na paměti, že po větší část evropských dějin byl za neortodoxní názory trest smrti, což se nedá s v náboženských ohledech poměrně liberální Čínou srovnávat) a seznam významných taoistických církví či sekt, z nichž ale většina (snad kromě některých příslušníků Nebeských mistrů) druhé nikdy nepronásledovala na základě názorů, víry ap.

Jen dva taoističtí císaři byli netolerantní k buddhistům (v letech 446-452 a pak 845-846 s dlouhotrvajícími následky). Nebylo to ani tak z důvodu odlišné doktríny či touhy spasit odlišné lidi – spíše se v jednom regionu shromažďovaly zbraně v buddhistickém klášteře, ve druhém případě se koncentrovalo v klášterech příliš mnoho lidí i z oportunistických důvodů. Všichni ostatní známí vládci však byli na evropské poměry vysoce tolerantní.