Lidové noviny 8.8. 2012, str. 9 – Názory, Dopisy redakci, AD:

Zdeněk Zacpal – Zakopané hřivny reformace, LN 20.7. 2012, str. 9

Jan Kašper – Reformační omyly nebo spíš bludy, LN 24.7. 2012, str. 9

Adam Balcar – Děti evropské reformace, LN 1.8. 2012, str. 9

 

Již ve svém úvodním článku jsem podtrhl souvislost husitského kalicha s kalichem evangelií, doufaje, že mi nikdo, ani Adam Balcar, nebude vytýkat český „nárok na prvenství nebo původnost“.

Kříž přitom není rozhodně „ústřední symbol, sdílený naprosto všemi křesťany všech dob“. Kromě kalicha se jako ústřední symbol církve či kostela dala nebo dá místo běžného kříže najít ryba, gnostický had v zaobleném poli, hugenotský kříž s liliemi, valdenská svíce na bibli, kalich, jinde hvězda, beránek.

Avšak ani z toho, co je nebo bylo, jak dobře věděl již David Hume, nevyplývá to, co má být. I kdyby kříž ústředním symbolem všech křesťanů nakrásně vždy býval, jeho přínos pro zdravé duchovno se dá dobře zpochybnit psychologickými i politickými argumenty. A mocenské prosazení tzv. Nicejsko-cařihradského vyznání víry utvrdilo slepou poslušnost církevní hierarchie. Hůře ale vystihlo poselství starších vrstev evangelií. Toto vyznání již mimo jiné – a také v protikladu k Husovu záměru – přikazuje věřit v jednu církev. S pokrokem „ekumenismu“ v českých poměrech se touto církví čím dál více rozumí a za ni prosazuje církev nejmocnější, která – na rozdíl od mnoha jiných náboženských skupin – soustavně usmrcovala slušné lidi s jinými názory. Zhruba od osmdesátých let čtvrtého století do dvacátých let století devatenáctého.

 

Když bílé je černé

Nechť evangeličtí faráři Kašper a Balcar raději nahlédnou do nejnovějšího Evangelického katechismu: „Nejvyšší autoritu má slovo Ježíše Krista. … Nikdo se nemůže schovávat za autoritu a rozhodnutí církve.“ Ano, i reformátoři včetně Husa svatého Augustina četli, ale dějinami církve se neopájeli. Mimoto Hus samostatněji uvažoval a odmítal tvrdit nepravdu, která byla v rozporu s jeho svědomím. Bez ohledu na důsledky.

Zato vlivný Evropan a zakladatel jezuitů, svatý Ignác z Loyoly, ještě o více než století po Husovi nařídí napříště věřit, že bílé je černé, pokud hierarchická církev tak rozhodne.

A hurá ve jménu kříže a pravé víry z Říma … výjev z masakru Valdenských v roce 1665 v La Torre

 

Zdeněk Zacpal, překladatel

______________

Odkazy, citace:

 

David Hume – An Enquiry Concerning the Principles of Morals

 

Jiří Gruber – Evangelický katechismus pro mládež i dospělé, skupiny i jednotlivce, Kalich, Praha, 2004

 

Nabádal lidi, ve výslovném protikladu k běžnému znění „nicejsko cařihradského vyznání víry“, aby nevěřili v církev.

Hus, OO I – Výklady, kap. 18, str. 87: Věřiti tehdy máme, že ne kamenie, ani dřievie krásně ztesané, ani toliko papež s kardinály neb všechno žákovstvo, ale všichni vyvolení, nynější, dřievní i budúcí, jsú církev svatá obecná; aby, jakož jest jeden pán, jedna viera, jeden křěst, také byla jedna chot, jedno královstvie, jeden zákon, jedna čeled, jeden pokrm – Kristovo tělo, jeden nápoj – jeho krev, jedno rúcho – láska, jeden otec, jedna matka, již máme věrú znáti a láskú milovati a jie poslušni býti, o ní právě věřiti, ale ne v ni.

            Neb jedno v boha máme věřiti, jakož prvé jest řečeno, a cierkev tato není buoh. Protož svatý Augustin v kázaní na Věři u buoh die na ten kus „svatú cierkev obecnú“: „Věděti máme, že cierkev věřiti, ale ne v cierkev věřiti máme, neb cierkev nenie buoh, ale dóm boží jest.“ Tak die svatý Augustin. Protož řiekáme: věřím cierkev svatú, ale ne v cierkev svatú.

Viz tamtéž kap. 2, str. 64 – pro Husa je příznačné, že v počátcích svých Výkladů uvádí ne tzv. Nicejsko-cařihradské, ale tzv. Apoštolské vyznání víry, o němž věří, že: Tato viera slove složenie kusóv viery; neb máme za to, že dvanádste apoštolóv ihned po Kristově na nebe vstúpení složili sú ji.

Hus – De ecclesia 1, str. 4:

Hec Augustinus. Et cuius verbis elicitur, quod … quinto quod tota ecclesia et quelibet eius pars debet deum colere, et nec ipsa nec eius pars wlt coli pro deo. Ex quo consequenter sequitur, quod non debent fideles in ecclesiam credere, cum non sit deus sed domus dei, ut ait Augustinus in exposicione simboli, sed debent credere ecclesiam sanctam katholicam esse sponsam domini Ihesu Christi, sponsam dico pudicam, incorruptam nec valentem adulterari finaliter.

Hus – O církvi I, str. 25-26:

Z jeho slov [Augustina] lze vyvodit, že … Za páté, že církev jako celek i kterákoli její část má uctívat Boha a že ani sama ani žádná její část nemá být uctívána jako Bůh. Z toho plyne důsledek, že věřící, „nemají věřiti v církev, protože není Bohem, ale jen domem Božím“, jak dí Augustin ve výkladu vyznání, avšak mají věřit, že svatá církev obecná jest nevěsta Pána Ježíše Krista, nevěsta pravím cudná, neporušená a zcela neschopná smilnit.

 

Poslušnost žádné, ani církevní osoby nečiní zásluhu, ledaže směřuje k poslušnosti přikázání a rad Ježíše Krista.

Hus – Tractatus De ecclesia, kap. 15, str. 126-127; česky Hus – O církvi, str. 126:

Item foret ewangelica sapiencia omnes sacerdotes esse sacros regulatos inmediate per unicum pontificem dominum Ihesum Christum. Sic enim fuit tempore apostolorum, quando crevit ecclesia, et sentencia ista consonat cum scriptura. Igitur potest sic deus ecclesiam suam ad statum pristinum reducere, tollendo prefecturam pape et cardinalium. Ergo alii quam isti vicarii apostolorum possunt esse.

Dále by evangelické moudrosti odpovídalo, aby všichni kněží byli svatí a řízení bezprostředně jediným veleknězem Pánem Ježíšem Kristem. Neboť tak tomu bylo za času apoštolů, kdy církev vzrostla. A tento názor je v souhlase s Písmem. Bůh tedy může v tomto smyslu navrátit svou církev k prvotnímu stavu tím, že zbaví papeže a kardinály jejich čelného postavení. Mohou tedy být jiní než oni náměstky apoštolů.

Hus – Tractatus De ecclesia, kap. 20, str. 183-184; česky Hus – O církvi, str. 177:

Ve věcech, které nejsou ani čiré zlo ani čiré dobro, nemají ve všem vůbec nižší poslouchat apoštolskou stolici církve římské, to jest žádného papeže s kardinály, jak to chápou doktoři, ani představené.

Nulli apostolice sedi ecclesie, id est nulli pape cum cardinalibus, ut doctores concipiunt, et prelatis est obediendum per inferiores in omnibus, que nec sunt pura mala nec pura bona.

Hus – Tractatus De ecclesia, kap. 20, str. 189; česky Hus – O církvi, str. 181:

Et hinc nulla obediencia facta preposito prodest ad meritum, nisi de quanto inclinat ad obedienciam mandatorum et consiliorum domini Ihesu Christi.

A odtud plyne, že žádná poslušnost prokázaná představenému nepřispívá k zásluze, leda pokud směřuje k poslušnosti přikázání a rad Pána Ježíše Krista.

Hus – Tractatus De ecclesia, kap. 21, str. 200; česky Hus – O církvi, str. 191:

Et patet quod oportet fidelem Christi discipulum respicere ad primum exemplar Christum et de tanto audire prelatum de quanto precipit legem eius et racionabilia et edificatoria et sic licita subdito. Nam dicit Ciprianus gloriosus martir, dist. VIII, c. 9 in Decreto: Si solus Christus audiendus est, non debemus attendere, quid aliquis ante nos faciendum putaverit, sed quid, qui ante omnes est, Christus prior fecerit. Istam firmissimam regulam postponunt Antichristi satrape, qui dicunt inobediencia facta statutis papalibus est gravissime punienda. Et sic Christus cum lege sua postponitur.

A je zřejmé, že věřící učedník Kristův má hledět na první vzor Krista a má jen potud poslouchat představeného, pokud přikazuje jeho zákon a věci rozumné a vzdělavatelné a v tomto smyslu pro poddaného přípustné. Neboť slavný mučedník Cyprián říká v 8. distinkci Dekretu: „Jestliže toliko Kristus má být slyšen, nemáme dbát na to, co někdo před námi pokládal za nutné konat, nýbrž na to, co první konal Kristus, který je přede všemi.“ A tohoto přepevného pravidla nedbají náhončí antikristovi, kteří říkají, že neposlušnost projevená vůči papežským ustanovením má být co nejpřísněji potrestána. A tím je odsunut Kristus se svým zákonem.

 

 

Ignacio de Loyola – Ejercicios espirituales (vyšlo tiskem poprvé1548) http://www.analitica.com/bitblioteca/loyola/ejercicios.asp

Ignác z Loyoly – Duchovní cvičení, Refugium, Velehrad, 2005, ISBN 80-86715-37-X

 [365] 13ª regla. Debemos siempre tener para en todo acertar, que lo blanco que yo veo, creer que es negro, si la Iglesia hierárchica assí lo determina, creyendo que entre Christo nuestro Señor, esposo, y la Iglesia su esposa, es el mismo spíritu que nos gobierna y rige para la salud de nuestras ánimas, porque por el mismo Spíritu y Señor nuestro, que dio los diez Mandamientos, es regida y gobernada nuestra sancta madre Iglesia.

Ignác z Loyoly – Duchovní cvičení, str. 122:

365 Třinácté [pravidlo]. Musíme se pevně držet, abychom si správně ve všem počínali: věřit, že bílé, které vidím, je černé, když to hierarchická církev tak rozhodne. Neboť věříme, že mezi Kristem, naším Pánem, Snoubencem, a církví, jeho Nevěstou, vane stejný Duch, který nás vede a řídí k spáse našich duší. Neboť stejným Duchem a naším Pánem, který dal desatero přikázání, je řízena a spravována naše svatá Matka církev.

A od téhož autora o slepé poslušnosti představených:

Sancti Ignatii de Loyola Epistolae et Instructiones, Tomus Quartus (1551-1553); in: Monumenta Historica Societatis Iesu, Volumen 29, Reimpressio photomechanica editionis Matritensis anni 1906, Romae, 1965

Epistula 3304 Sociis Lusitanis – 26 Martii 1553 (p.669-681)

Ignatius de Loyola ((1553) 1965), p.679:

23 (17). El 3.° medio para subiectar el entendimiento es aún más fácil y seguro, y usado de los santos Padres, y es: presuponiendo y creyendo (en un modo semejante al que se suele tener en cosas de fe) que todo lo que el superior ordena es ordenança de Dios nuestro señor, y su santísima uoluntad, á ciegas, sin inquisición ninguna, proceder, con el ímpetu y promptitud de la uoluntad deseosa de obedeçer, á la executión de lo que es mandado.

 

 

 

Augustin – De Civitate Dei je plný nepodložených invektiv proti filosofům, např.:

DCD XVIII – filosofické systémy si vzájemně odporují – co všechno „dokáže lidská ubohost“, zatímco spisovatelé naši, na kterých ne nadarmo stavíme a vymezujeme kánon svatých Písem, se ani zdaleka v žádném ohledu nerozcházejí – proto se právem uvěřilo, že k nim nebo skrze ně mluvil Bůh, zatímco málokteří filosofové se ve všech svých názorech shodovali – AA nám dostatečně nedemonstroval tvrzené, ale nerozlišuje různá východiska, různé perspektivy pohledů oněch filosofů, neuvádí je

DCD XIX – omezení AA proti jiným myslitelům ještě nejsou tak tvrdá jako ve středověku či po ustavení tomismu: AA věří i kanonickým Písmům, a teprve vyjma jistotu této víry, můžeme bez obav před oprávněnou výtkou pochybovat o některých věcech, které jsme nevnímali ani smysly ani rozumem, které nám nezasvitly v kanonickém Písmu a které nevešly v naši známost prostřednictvím svědků, jimž není možno nevěřit; této obce se netýká to, v jakém kroji či při jaké životosprávě kdo vyznává tuto víru vedoucí k Bohu, jen když není proti Božím přikázáním, ani filosofové nemusejí odložit svůj kroj nebo způsob svého života, nýbrž nepravé nauky –avšak AA schvaluje opatření, která měla vposledku za následek likvidaci svobodného bádání a vůbec možnosti jiných lidí přežít

 

DCD II lidé jiných názorů leda spílají křesťanství ve své povýšenosti a poživačnosti

DCD konec XIV jistí filosofové jsou prý dle AA žádostivi spíše hádky než pravdy, přou se spíše o slova než o věci – kde je skvělý Sókratés, který radil Kritónovi nech stranou ty, kteří se zabývají filosofií a prozkoumej tu věc samu –, srv. Euthydémos (I, 307a-c)

DCD XIX: „divím se drzému čelu stoiků“ … „velká je tupost těchto pyšných lidí“ – domnívají se, že konečné dobro mají na tomto světě a že docházejí blaženosti vlastní silou … „Takovou blaženost – naprosto falešnou – se pokoušejí sestrojit na tomto světě tihle filosofové svou ctností tím lživější, čím pyšnější, protože nevidouce nechtí věřit.“

DCD XV: lidstvo je rozděleno do 2 skupin, jedna je předurčena k věčnému kralování s Bohem, druhá ke snášení věčného trestu s ďáblem, lidské dějiny sahají od té chvíle, kdy dva začali plodit až po ten čas, kdy se lidé rozmnožovat přestanou, celá doba je dějinami 2 obcí, jakmile bude pozemská obec odsouzena ke konečnému trestu, nebude pak obcí

 

DCD VII – My uctíváme všemohoucího Boha, který řídí dokonce i začátky, průběh a konce válek, kdykoliv lidské pokolení takovéto nápravy a trestu potřebuje – ty všechny věci velebystrý Varro pracně dělil mezi vybrané bohy pomocí nevímjakých přírodních výkladů

 

Příklad kritického filosofa v protikladu k Augustinovi – Sókratés

 

Ke gnostikům přikládám své výpisky z knihy:

 

Elaine Pagels (1943-) – The Gnostic Gospels, Random House – Vintage Books (1979) 1981, 215 str., ISBN 0-394-74043-3

 

 

Úvod, objev, badatelé, povaha a rozsah textů

Objev u Nag Hammadí gnostická evangelia. 8 svazků Byla vydávána v mnoha zemích i u nás. I do češtiny byla přeložena … U nás Petr Pokorný v Kalichu a dvě další knihy

a vyšly překlady, ale těžko na veřejnosti nebo v novinách najdeme známky toho, že by vešly do veřejného povědomí. Že by se s nimi někdo trápil. U nás však bez širšího komentáře, jako by to byly irelevantní věci. Nevypadá to o moc jinak než jako když Chruščov v roce 1956 sice veřejně číst zprávu 20. sjezdu KSSS o zločinech stalinismu nařídil, ale zakázal o ní diskutovat.

 

Neil Douglas-Klotz – Skryté evangelium: Dešifrování duchovního poselství aramejského Ježíše, DharmaGaia, Praha, 1. vyd. 2009, ISBN 978-80-86685-97-7, Váz., 208 str., str. 20-21:

Při existenci mnoha těchto existujících zapsaných evangelií rozmanitost uvnitř prakřesťanství pokračovala ještě dalších tři sta let, do doby, než si římský císař Konstantin, právě konvertovavší k jedné z forem víry, uvědomil, že stabilní impérium nelze vybudovat na stovkách protikladných výkladů ohledně toho, kdo vlastně Ježíš byl. V roce 325 n. l. přikázal, aby se shromáždil koncil biskupů a teologů do Niceje (ležící v dnešním Turecku), aby bylo jednou a provždy stanoveno, co Ježíš řekl a vykonal. Teologická část debaty se soustředila na to, zda byl Ježíš člověk, božstvo nebo kombinace obojího. Údajně byl v Niceji vyvíjen na všechny zúčastněné určitý nátlak v tom smyslu, že pokud Konstantin neobdrží souhlasné stanovisko, které si přeje, může stáhnout svoji podporu křesťanství jako takovému. … Koncil rovněž přejal tradiční symbol slunce, světelný kříž, jako oficiální symbol křesťanství. Předtím figuroval kříž v křesťanském umění či ve výzdobě katakomb jen zřídkakdy. … Na teologické úrovni sestavil koncil Nicejské vyznání víry, jež představovalo další kompromis, jež řada účastníků koncilu nemohla ani plně podpořit, a mnohdy ani plně pochopit. Pod toto vyznání se však „podepsali“, aby se zalíbili císaři. Nicejské vyznání vyřešilo otázku, zda byl Ježíš člověkem nebo Bohem, nesrozumitelnými slovy popisujícími Ježíše jako „zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem.“ Krédo rovněž ustanovilo jednu z verzí toho, čemu se říká Trojice – víru v Boha jako Otce, Syna a Ducha svatého – jako ortodoxní nauku západní církve. Neméně početná, a snad dokonce převážná část křesťanů té doby věřila, že Bůh je jeden a neviditelný, jak učí židovská Písma a jak o tom jasně vypovídá Boží jméno Alaha (jež znamená Jednotu) v Ježíšově jazyce, aramejštině. Z toho důvodu bylo v následujících letech po koncilu v Niceji a po navazujících koncilech v Efezu a Chalcedonu zavražděno kvůli svému přesvědčení zhruba milion těchto „unitářských“ křesťanů.

 

 

Názory textů: buďte si sami sobě světlem D 16 Mahaparinibbána sutta

Pagels (1979) 1981, str. 154-155:

So, according to the Gospel of Thomas, Jesus ridiculed those who thought of the „Kingdom of God“ in literal terms, as it were a specific place: „If those who lead you say to you, „Look, the Kingdom is in the sky,´ then the birds will arrive there before you. If they say to you, ´It is in the sea,´ “ then, he says, the fish will arrive before you. Instead, it is a state of self-discovery:

„… Rather, the Kingdom is inside of you, and it is outside of you. When you come to know yourselves, then you will be known, and you will realize that you are the sons of the living Father. But if you will not know yourselves, then you dwell in poverty, and it is you who are that poverty.“

But the disciples, mistaking that „Kingdom“ for a future event, persisted in their questioning:

His disciples said to him, „When will … the new world come?“ He said to them, „What you look forward to has already come, but you do not recognize it.“ … His disciples said to him, „When will the kingdom come?“ (Jesus said,) „It will not come by waiting for it. It will not be a matter of saying ´Here it is´or ´There it is.´ Rather, the Kingdom of the Father is spread out upon the earth, and men do not see it.“

Pagels (1979) 1981, str. 163:

Yet several of the sources discovered at Nag Hammadi do describe techniques of spiritual discipline. Zostrianos, the longest text in the Nag Hammadi library, tells how one spiritual master attained enlightenment, implicitly setting out a program for others to follow. Zostrianos relates that, first, he had to remove from himself physical desires, probably by ascetic practices. Second, he had to reduce „chaos in mind,“ stilling his mind with meditation. Then, he says, „after I set myself straight, I saw the perfect child“ – a vision of the divine presence. … There, /in the desert/ Zostrianos relates, he first received a vision of „the messenger of knowledge of the eternal Light,“ and went on to experience many other visions, which he relates in order to encourage others: …

Pagels (1979) 1981, str. 164:

/The discourse of the Eight and the Ninth/ Now that he is ready to go beyond vicarious knowledge, the two join in prayer „to the perfect, invisible God to whom one speaks in silence.“ The prayer moves into a chant of sacred words and vowels: „Zoxathazo a ōō ēē ōōō ēēē ōōōōōōōōōōōō ōōōōōō uuuuuu ōōōōōōōōōōōō ōōō Zozazoth.“ After intoning the chant, the teacher prays, „Lord … acknowledge the spirit that is in us.“ Then he enters into an ecstatic state: …

Pagels (1979) 1981, str. 165-166:

Another extraordinary text, called Allogenes, which means „the stranger“ (literally, „one from another race“), referring to the spiritually mature person who becomes a „stranger“ to the world, also describes the stages of attaining gnosis. Here Messos, the initiate, at the first stage, learns of „the power that is within you.“ … That power, paradoxically, is silent, although it utters sound: zza zza zza. This, like the chant in the Discourse, suggests a meditative technique that includes intoning sound.

ve stylu mnoha buddhistů či Ludwiga Wittgensteina je jen nástroj, který se dá odhodit

 

Pagels: Srazily se dvě koncepce křesťanství:

Byla poražena ta, která je nám nyní téměř neznámá: kde nebyly umělé překážky kontaktů mezi ženami a muži, kde praktikovali naprostou rovnost příslušníků obou pohlaví, kde udělovali polibek míru komukoli příchozímu. při každém setkání o své role losovali: každý, včetně žen si mohl vytáhnout svůj los a vyhrát si tak každý svou roli a zahrát si tak ve shromáždění na kněze, proroka a dokonce i biskupa – ale jen pro tento den! Při dalším setkání došlo k losování novému, aby si prý lidé své duchovní hodnosti nezáviděli.

 

Zvítězila však nám ta známější: hierarchická, která činila rozdíly mezi nově příchozími a zkušenými křesťany, oddělovala ženy, které měly mlčet, a muže, kteří se mohli úředním postupem dopracovat k rozhodování i za jiné. Která však v honbě za totálním ovládnutím světa sice nechala obyčejným lidem minimum pravomocí, leč ze svých požadavků na ně slevovala a od lidí vyžadovala minimum: vyznání kréda, přijmout rituál křtu, účasti na mši svaté a hlavně poslušnost kléru.

Pagels, V, str. 126: But orthodox Christians, by the late second century, had begun to establish objective criteria for church membership. Whoever confessed the creed, accepted the ritual of baptism, participated in worship, and obeyed the clergy was accepted as a fellow Christian. Seeking to unify the diverse churches scattered throughout the world into a single network, the bishops eliminated qualitative criteria for church membership. … In the process, its leaders created a clear and simple framework, consisting of doctrine, ritual, and political structure, that has proven to be an amazingly effective system of organization.

Pagels, V, str. 127: Ignatius, Smyrneans, 8.1-2: It is not legitimate either to baptize or to hold an agapé [cult meal] without the bishop … To join with the bishop is to join the church; to separate oneself from the bishop is to separate oneself not only from the church, but from God himself.

Pagels, V, str. 142: Gnostic churches, which rejected that system for more subjective forms of religious affiliation, survived, as churches, for only a few hundred years.

 

 

 

Pagels (1981), str. 11-12:

Luke´s account [vize Ježíše od Pavla, Štěpána a dalších lidí] implies that these indidents cannot compare with the original events attested by the Twelve. In the first place, they occured to persons not included among the Twelve. In the first place, they occured to persons not included among the Twelve. Second, they occured only after Jesus´ bodily ascension to heaven. Third, although visions. dreams, and ecstatic trances manifested traces of Christ´s spiritual presence, the experience of the Twelve differed entirely. They alone, having known Jesus throughout his lifetime, could testify to those unique events which they knew firsthand – and to the resurrection of one who was dead to his complete, physical presence with them.

            Whatever we think of the historicity of the orthodox account, we can admire its ingenuity. For this theory – that all authority derives from certain apostles´ experience of the resurrected Christ, an experience now closed forever – bears enormous implications for the political structure of the community. First, as the German scholar Karl Holl has pointed out, it restricts the circle of leadership to a small band of persons whose members stand in a position of incontestable authority. Second, it suggests that only the apostles had the right to ordain future leaders as their successors. Second, it suggests that only the apostles had the right to ordain future leaders as their successors. Christians in the second century used Luke´s account to set the groundwork for establishing specific, restricted chains of command for all future generations of Christians. Any potential leader of the community would have to derive, or claim to derive, authority from the same apostles. Yet, according to the orthodox view, none can ever claim to equal their authority – much less challenge it. What the apostles experienced and attested their successors cannot verify for themselves; instead, they must only believe, protect, and hand down to future generations the apostles´ testimony.

            This theory gained extraordinary success: for nearly 2,000 years, orthodox Christians have accepted the view that the apostles alone held definitive religious authority, and that their only legitimate heirs are priests and bishops, who trace their ordination back to that same apostolic succession.

 

Pagels (1981), str. 40-41

Gnostic modifications of monotheism was taken – and perhaps intended – as an attack upon that system. For when gnostic and orthodox Christians discussed the nature of God, they were at the same time debating the issue of spiritual authority.

            This issue dominated one of the earliest writings we have from the church at Rome – a letter attributed to Clement, called Bishop of Rome (c. 90-100). As spokesman for the Roman church, Clement wrote to the Christian community in Corinth at a time of crisis: certain leaders of the Corinthian church had been divested of power. Clement says that „a few rash and self-willed people“ drove them out of office: „those of no reputation [rose up] against those with reputation, the fools against the wise, the young against the old.“ [3.3] Using political language, he calls this „a rebellion“ [1.1] and insists that the deposed leaders be restored to their authority: he warns that they must be feared, respected, and obeyed.

            On what grounds? Clement argues that God, the God of Israel, alone rules all things [14.19-20; 60]: he is the lord and master whom all must obey; he is the judge who lays down the law, punishing rebels and rewarding the obedient. But how is God´s rule actually administered? Here Clement´s theology becomes practical: God, he says, delegates his „authority of reign“ to „rulers and leaders on earth.“ [60.4-612; 63.1-2] Who are these designated rulers? Clement answers that they are bishops, priests, and deacons. Whoever refuses to „bow the neck“ [63.1] and obey the church leaders is guilty of insubordination against the divine master himself. Carried away with his argument, Clement warns that whoever disobeys the divinely ordained authorities „receives the death penalty!“ [41.3]

            This marks a dramatic moment in the history of Christianity. For the first time, we find here an argument for dividing the Christian community between „the clergy“ and „the laity.“ The church is to be organized in terms of a strict order of superiors and subordinates. Even within the clergy, Clement insists on ranking each member, whether bishop, priest, or deacon, „in his own order“ [41.1]: each must observe „the rules and commandments“ of his position at all times.

Clemens Romanus, I Clement 3.3

Názorná ukázka křesťanské lásky kanonizovanou osobou ještě za doby pronásledování více než 200 let před křesťanství povolujícím Ediktem Milánským (313 n.l.)

 

Pagels (1979) 1981, str. 44:

It is not God, he [Valentinus] explains, but the demiurge who reigns as king and lord, who acts as a military commander, who gives the law and judges those who violate it – in short, he is the God of Israel.“

            Through the initiation Valentinus offers, the candidate learns to reject the creator´s authority and all his demands as foolishness. What gnostics know is that the creator makes false claims to power („I am God, and there is no other“) that derive from his own ignorance. Achieving gnosis involves coming to recognize the true source of divine power – namely, „the depth“ of all being. Whoever has come to know that source simultaneously comes to know himself and discovers his spiritual origin: he has come to know his true Father and Mother.

Pagels (1979) 1981, str. 45:

Irenaeus, as bishop, recognized the danger to clerical authority. The redemption ritual, which dramatically changed the initiate´s relation to the demiurge, changed simultaneously his relationship to the bishop. Before, the believer was taught to submit to the bishop „as to God himself,“ since, he was told, the bishop rules, commands, and judges „in God´s place.“ But now he sees that such restrictions apply only to naïve believers who still fear and serve the demiurge. Gnosis offers nothing less than a theological justification for refusing to obey the bishops and priests! The initiate now sees them as the „rulers and powers“ who rule on earth in the demiurge´s name.

 

 

Pagels, str. 49-50:

How did members of this circle of „pneumatics“ (literally, „those who are spiritual“) conduct their meetings? Irenaeus tells us that when they met, all the members first participated in drawing lots. Whoever received a certain lot apparently was designated to take the role of priest; another was to offer the sacrament as bishop; another would read the Scriptures for worship, and others would address the group as a prophet, offering extemporaneous spiritual instruction. The next time the group met, they would throw lots again so that the persons taking each role changed continually.

            This practice effectively created a very different structure of authority. At a time the orthodox Christians increasingly discriminated between clergy and laity, this group of gnostic Christians demonstrated that, among themselves, they refused to acknowledge such distinctions. Instead of ranking their members into superior and inferior „orders“ within a hierarchy, they followed the principle of strict equality. All initiates, men and women alike, participated equally in the drawing; anyone might be selected to serve as priest, bishop, or prophet. Furthermore, because they cast lots at each meeting, even the distinctions established by lot could never become permanent „ranks.“ Finally – most important – they intended, through this practice, to remove the element of human choice. A twentieth-century observer might assume that the gnostics left these matters to random choice, but the gnostics saw it differently. They believed that since God directs everything in the universe, the way the lots fell expressed his choice.

            Such practices prompted Tertullian to attack „the behavior of the heretics“:

How frivolous, how worldly, how merely human it is, without seriousnesness, without authority, without discipline, as fits their faith! To begin with, it is uncertain who is a catechumen, and who a believer: they all have access equally, they listen equally, they pray equally – even pagans, if any happen to come. … They also share the kiss of peace with all who come, for they meet together to storm the citadel of the one only truth. … All of them are arrogant … all offer you gnosis!

 

Pagels, str. 51:

This … reveals what distinctions Tertullian considered essential to church order – distinctions between newcomers and experienced Christians; between women and men; between a professional clergy and people occupied with secular employment; between readers, deacons, priests, and bishops – and above all, between the clergy and the laity. Valentinian Christians, on the other hand, followed a practice which insured the equality of all participants. Their system allowed no hierarchy to form, and no fixed „orders“ of clergy. Since each person´s role changed every day, occasions for envy against prominent persons were minimized.

 

 

Tertullian: Pagels, str. 121 He boasts to the Roman prosecutor that „the oftener we are mown down by you, the more we grow in numbers: the blood of the Christians is seed!“  Tertullian – Ad Scapulam 5

Jenom jestli šlo Ježíšovi opravdu o to, aby jej ústy velebilo co nejvíc lidí, kteří již z technických důvodů ani nemohou mít spolehlivé informace o něm a jeho učení.

Pagels, IV, str. 117-118: Apparently, the Valentinians considered the martyr´s „blood witness“ to be second best to the superior, gnostic witness to Christ [in faith and conduct throughout their whole lives – str. 116-117] – a view that could well have provoked Irenaeus´ anger that these gnostics „show contempt“ for the martyrs and devalue what he considers the „ultimate sacrifice.“

Pagels, IV, str. 119: There is, of course, a major difference between ancient and modern tactics. Today the purpose of such publicity is to generate pressure and gain the release of those who are tortured or imprisoned. The apologists, like Justin, did address the Roman authorities, protesting the unjust treatment of Christians and calling on them to end it. But the Christians wrote the stories of the martyrs for a different purpose, and for a different audience. They wrote exclusively to other Christian churches, not in hope of ending persecution, but to warn them of their common danger, to encourage them to emulate the martyrs´ „glorious victory,“ and to consolidate the communities internally and in relation to one another.

Duchovní růst byl nutnou podmínkou gnostiků, v prosadivší se církvi stačilo pár rituálů.

Mučednictví: je statečnost, spojená s mírumilovností (i když nebyla tak velká jak je tradováno) dostatečnou podmínkou k lepší budoucnosti? Ne, vzdělání a politická stabilita na západě daleko horší.

losování o duchovní vedení – první křesťané měli strach, že je tyto praktiky připraví o doživotní funkce a prebendy.

Dá se ukázat na někdy i bezděčně zaznamenaná historicko-sociální fakta z buddhistických zemí, zemí „střední cesty“, například Thajska nebo Srí Lanky (Fa-sien), kde sice stoprocentní mír nevládl, ale po dlouhá staletí celkově panoval takový poklid, že tam lidé nezakládali příliš velké rodiny a dožívali se v průměru dost vysokého věku. K čemu bylo křesťanské mučednictví? Asi jako šíitské mučednictví.

 

 

 

Pagels (1979) 1981, III, str. 67-68: Some gnostics … teaching that Genesis 1:26-27 narrates an androgynous creation. Marcus (whose prayer to the Mother is given above) not only concludes from this account that God is dyadic („Let us make humanity“) but also that „humanity, which was formed according to the image and likeness of God (Father and Mother) was masculo-feminine.“ His contemporary, the gnostic Theodotus (c. 160), explains that the saying „according to the image of God he made them, male and female he made them,“ means that „the male and female elements together constitute the finest production of the Mother, Wisdom.“ Gnostic sources which describe God as a dyad whose nature includes both masculine and feminine elements often give a similar description of human nature.

            Yet all the sources cited so far – secret gospels, revelations, mystical teachings – are among those not included in the list that constitutes the New Testament collection. Every one of the secret texts which gnostic groups revered was omitted from the canonical collection and branded as heretical by those who called themselves orthodox Christians. By the time the process of sorting the various writings ended – probably as late as the year 200 – virtually all the feminine imagery for God had disappeared from orthodox Christian tradition.

Pagels (1979) 1981, III, str. 75-76: Under the Empire women were everywhere involved in business, social life, such as theaters, sports events, concerts, parties, travelling – with or without their husbands. They took part in a whole range of athletics, even bore arms and went to battle … and made major inroads into professional life. Women of the Jewish communities, on the other hand, were excluded from actively participating in public worship, in education, and in social and political life outside the family.

            Yet despite of this, and despite the previous public activity of Christian women, the majority of Christian churches in the second century went with the majority of the middle class in opposing the move towards equality, which found its support primarily in rich or what we would call bohemian circles. By the year 200, the majority of Christian communities endorsed as canonical the pseudo-Pauline letter of Timothy, which stresses (and exaggerates) the antifeminist element in Paul´s views: „Let a woman learn in silence with all submissiveness. I permit no woman to teach or to have authority over men; she is to keep silent.“ Orthodox Christians also accepted as Pauline the letters to the Colossians and to the Ephesians, which order that women „be subject in everything to their husbands.“

Pagels (1979) 1981, III, str. 72: Our evidence, then, clearly indicates a correlation between religious theory and social practice. Among such gnostic groups as the Valentinians, women were considered equal to men; some were revered as prophets; others acted as teachers, traveling evangelists, healers, priests, perhaps even bishops. This general observation is not, however, universally applicable.

diskriminace žen posílila ve 2. století, Z ortodoxní linie poukazoval na jejich schopnosti leda Klementa Alexandrie, který se ovšemže neprosadil, ale alespoň nebyl kaceřován. (Pagels, III, str. 81-83, Clemens Alexandrinus – Paidagogos – 1.6; 1.4; 1.19

 

The gnostic teacher Justinus describes the Lord´s shock, terror, and anxiety „when he discovered that he was not the God of the universe.“ Gradually his shock gave way to wonder, and finally he came to welcome what Wisdom had taught him. The teacher concludes: „This is the meaning of the saying, ´The fear of the Lord is the beginning of Wisdom.´ “

gnostický učitel Justinus popisuje hrůzu a úzkost Pána, kdy objevil, že není jediným vládcem Vesmíru. Nicméně jeho šok se postupně proměňoval v údiv a nakonec rád přijímal to, co jej Moudrost naučila. A učitel dodává: To je smysl ponaučení: Strach Pána je počátkem Moudrosti. (Pagels, III GG, str. 70 – Hippolytus, REF 6.32)

 

Elaine Pagels (1979) 1981, VI, str. 144:

The Gospel of Thomas relates that when the disciples asked Jesus where they should go, he said only, „There is light within a man of light, and it lights up the whole world. If he does not shine, he is darkness.“ [38.4-10] Far from legitimizing any institution, both sayings direct one instead to oneself – to one´s inner capacity to find one´s own direction, to the „light within.“

Elaine Pagels (1979) 1981, VI, str. 148:

Many gnostics, then, would have agreed in principle with Ludwig Feuerbach, the nineteenth-century psychologist, that „theology is really anthropology“. … Some who seek their own interior direction, like the radical gnostics, reject religious institutions as a hindrance to their progress. Others, like the Valentinians, willingly participate in them, although they regard the church more as an instrument of their own self-discovery than as the necessary „ark of salvation.“

Elaine Pagels (1979) 1981, VI, str. 149:

Many gnostics, on the contrary, insisted that ignorance, not sin, is what involves a person in suffering. The gnostic movement shared certain affinities with contemporary methods of exploring the self through psychotherapeutic techniques. Both gnosticism and psychotherapy value, above all, knowledge – the self-knowledge which is insight. They agree that, lacking this, a person experiences the sense of being driven by impulses he does not understand.

 

 

Augustini Confessiones, III, 7; česky Augustinus – Vyznání, str. 76:

Nesciebam enim aliud, vere quod est, et quasi acutule movebar, ut suffragarer stultis deceptoribus …

Neznal jsem totiž jiného učení nežli ono jejich; dal jsem se skoro násilím pohnouti k souhlasu s pošetilými těmi podvodníky, …

Tamtéž, V, 7; česky str. 133: ceterum conatus omnis meus, qui proficere in illa secta statueram, illo homine cognito prorsus intercidit; non ut ab eis omnino separarer, sed quasi melius quicquam non inveniens eo, quo iam quoquo modo inrueram, contentus interim esse decreveram, nisi aliquid forte, quod magis eligendum esset, eluceret.

Ostatně veškerá má horlivost dospěti v této sektě k dokonalosti úplně ustala po seznámení s tím mužem; ne tak, že bych se chtěl od nich úplně odloučiti, nýbrž nenalézaje nic lepšího, rozhodl jsem se zůstati zatím tam, kde jsem zapadl, dokud by se nenašlo něco vhodnějšího.

Tamtéž, V, 10; česky str. 141:

nec dissimulavi eundem hospitem meum reprimere a nimia fiducia, quam sensi eum habere de rebus fabulosis, quibus Manichaei libri pleni sunt. amicitia tamen eorum familiarius utebar quam ceterorum hominum, qui in illa haeresi non fuissent. nec eam defendebam pristina animositate, sed tamen familiaritas eorum — plures enim eos Roma occultabat — pigrius me faciebat aliud quaerere, praesertim desperantem in ecclesia tua, domine caeli et terrae, creator omnium visibilium et invisibilium …

Také jsem se neudržel, abych nezrazoval svého hostitele od přílišné důvěry, kterou choval k bajkám, jimiž jsou přeplněny knihy manichejských. Přece však jsem s nimi zůstal v důvěrnějším styku, než s ostatními, kteří nepatřili k té sektě. Ovšem nehájil jsem jich s dřívějším zápalem; přece však přátelský styk s nimi (a v Římě jest jich mnoho, ač se nedávají poznati) mne činil pohodlným hledati něco jiného tím více, poněvadž jsem nedoufal nalézti pravdu ve Tvé církvi, Pane nebes i země, Stvořiteli všeho viditelného i neviditelného.

Tamtéž, VI, 5; česky str. 161-162: ideoque cum essemus infirmi ad inveniendam liquida ratione veritatem, et ob hoc nobis opus esset auctoritate sanctarum litterarum, iam credere coeperam nullo modo te fuisse tributurum tam excellentem illi scripturae per omnes iam terras auctoritatem, nisi et per ipsam tibi credi et per ipsam te quaeri voluisses. iam enim absurditatem, quae me in illis litteris solebat offendere, cum multa ex eis probabiliter exposita audissem, ad sacramentorum altitudinem referebam …

Seznav tedy, že pouhým rozumem nemůžeme nalézti pravdy a že nám proto třeba vážnosti Písma svatého, počal jsem věřiti, že bys byl nijakým způsobem neudělil těm knihám takovou vážnost v celém světě, kdybys byl nechtěl, abychom Tebe hledali pomocí jich. Vždyť i nesrovnalosti, jež mne v oněch knihách dosud urážely, přičítal jsem hloubce svatých tajemství, poněvadž jsem mnohé slyšel vykládati s velikou pravděpodobností.

______________________

Reformační omyly, nebo spíš bludy

Jan Kašper, farář Českobratrské církve evangelické – LN 24.07.2012

 

V textu Zakopané hřivny reformace (LN 20. června) uvádí Zdeněk Zacpal veřejnost hned několikrát v neblahý omyl. Evidentní je to v následujících bodech:

Věc kalicha a kříže. Apoštol Pavel by se nestačil divit, jak může dnes někdo tvrdit, že křesťané prvních století neměli úcty ke Kristovu kříži. Sám o tom napsal: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista.“ A byli to právě pohané, kteří si smlsli na popravčím nástroji a potupné smrti mesiáše. V katakombách je dodnes dochován „posměvačský krucifix“, na němž byl pohany nakreslen ukřižovaný osel. Dále se autor snaží vnuknout čtenářům představu, že evangelíci se mají bát jak čert kříže a držet si nadále toto dědictví. Přitom kromě našich zemí nikde v Evropě nebyl kříž protestanty odložen. Jinak nejspíš pro křížové výpravy k nám vedené kříž ustoupil v symbolice kalichu, který se stal svébytnou českou, bratrskou značkou. Avšak iluzorní obrazy, na nichž Hus slouží eucharistii s kalichem nabídnutým laikům, se objevují až od 19. století. Byť Hus s kalichem pro lid souhlasil, nikdy tak nečinil a Jakoubka ze Stříbra, který via facti sloužit podobojí započal, nabádal, aby nejednal ukvapeně. Je třeba zdůraznit, že toto očekávání Husovo bylo naplněno nejen nastupující reformací, nýbrž i II. vatikánským koncilem. Mnozí římskokatoličtí kněží dnes podávají lidu hostii namočenou ve víně.

Husovská kultivace rozumu. To je další bludná představa pisatele. Jako filozof nebyl Hus pronikavější než jiní jeho bystří současníci a předchůdci. Dnes bychom řekli, že dokázal popularizovat filozofii a teologii. Betlémský kazatel uměl nadchnout jak ulici, tak královnu. Hus byl bezesporu inteligentní univerzitní učitel, není jen jasné, kterak „kultivoval rozumové myšlení“. Tento obrat nedává ani dobrý smysl.

Aurelius Augustin. Neuvěřitelná je výtka uštědřená nakladatelství Kalich, že vydává církevního otce Augustina. Autorovi zřejmě není známo, že biskup z Hippo je vedle apoštola Pavla protestanty obecně ceněn pro důraz na milost Boží, o augustiniánském mnichovi Martinu Lutherovi nemluvě. Jistě, i Augustin, jako velký muž své doby, měl svá selhání.

Církev a stát. Autor končí doporučením, aby se čeští evangelíci zřekli majetku. Zřejmě nepotřebují onu pověstnou „materielně technickou základnu“. Podobně jako husita Svatopluka Čecha, pan Brouček na měsíci, mají být živi vůní květin a rosou nebeskou. Za vzor nám je dáván Tomáš Baťa. Jeho „duchovno“. Tvrdý byznysmen, v tržním prostředí jak ryba ve vodě.

Vyznání církve. Zdá se, že Zdeněk Zacpal je zděšen, když se v některých evangelických sborech užívá vedle apoštolského vyznání víry nicejsko-cařihradské. Není to ovšem nic proti ničemu, neboť v Agendě Českobratrské církve evangelické jsou uvedena obě vyznání a církev se hlásí i k druhému z nich, byť při bohoslužbách zazní jen místně a okrajově. A Hus nemohl jednat v té věci „správně evangelicky“, vždyť protestantismus byl při něm v prenatálním stavu. Zakopané hřivny Zdeňka Zacpala mají s Husem – i naší současnou situací – pramálo společného.

Byli to právě pohané, kteří si smlsli na popravčím nástroji a potupné smrti mesiáše. V katakombách je dodnes dochován „posměvačský krucifix“, na němž byl pohany nakreslen ukřižovaný osel.

 

 

 

 

Děti evropské reformace

Adam Balcar, evangelický farář – LN 01.08.2012

 

Překladatel Zdeněk Zacpal ve svém článku Zakopané hřivny reformace (LN 20.7.) vyzdvihuje význam ryze českých protestantských církevních tradic. Husa staví nad Augustina, kalich nad kříž. S Husem pak dává přednost Apoštolskému vyznání víry před Nicejsko-cařihradským. Pomineme-li odborné dohady o původu obou vyznání (postupné utváření Apoštolského vyznání do 5. století nebylo dodnes objasněno, zatímco u Nicejsko-cařihradského vyznání je možno s jistotou říci, že vzešlo z práce ekumenických koncilů, a to nejpozději v roce 381), jednoznačnou předností Apoštolského vyznání je pouze jeho stručnost, neboť čím stručnější vyznání, tím lépe se zapamatovává a také ubývá sporů o slovíčka a církev obecná se na něm lépe shoduje. Na Husa dělalo Apoštolské vyznání dojem právě proto, že je stručné, a tak měl za to, že je původnější.

Co je ale původní a co je pak ryze české? Hus vzešel ve známost nejprve jako komentátor spisů anglického „kacíře“ Jana Viklefa (John Wycliffe). Na koncilu v Kostnici, který se mu stal osudným a který ho vlastně proslavil, byl vnímán jako Viklefův žák. Stavět kalich nad kříž znamená stavět symbol, pro který se nadchli husité v 15. Století, nad symbol sdílený naprosto všemi křesťany všech dob. Husité postavili kalich proti kříži z toho důvodu, že s křížem do země přitáhli křižáci. Proti kříži jako náboženskému symbolu tedy nic neměli, vadil jim jen jako znak nepřátelského vojska. Srovnávat Husa s Augustinem má asi takový význam jako srovnávat bobra s medvědem, když pomineme veliký význam Husovy mučednické smrti. V očích všech evropských evangelických reformátorů nejpozději od 16. Století je Augustin nejvýznamnějším církevním otcem celého starověku. Opírali se o něj Luther (který o sobě v roce 1529 prohlásil, že je husita!), Kalvín a další… To, že Augustina nevyzdvihla už česká reformace 15. Století, neznamená, že by ho odmítala. Jen v té době zkrátka nebyl znovuobjeven. Nakladatelství Kalich, předpokládám, vydává Augustina právě proto, že je také více čten a platí za postavu, na které se i my čeští evangelíci shodneme s většinou českých katolíků v rámci ekumenických rozhovorů.

Má smysl hledat to, co je jedinečné a cenné na české reformaci, na husitství, na tradici Jednoty bratrské, ale nemá smysl stavět to, co je české, proti tomu, co je evropské nebo světové. Hus byl přínosem, jeho žáci také, ale byl právě jen přínosem. Nebyl odpůrcem toho, co je evropské nebo světové nebo všeobecně křesťanské. My, českobratrští evangelíci, jsme tedy dětmi evropské reformace, a jako takoví pak dodatečně přinášíme svá určitá specifika, ze svého jazyka, ze svého území, specifika, která jsou cenná, přínosná, ať už se jedná jen o pokládání specificky českých důrazů či skutečně originální myšlenky a hesla, Ale nemůžeme si klást nárok na prvenství nebo původnost. Ani to podle mého soudu není dobré.