Ad LN 26. 9.: Tomáš Halík – O tom našem bezbožectví

 

Lidové noviny, 29. září 2005, str. 10 (Dopisy redakci)

 

Tomáš Halík ve svém článku předstupuje s velice širokou definici náboženství jako kultury „našeho vztahu k tomu, co je nedisponovatelné“. Tato definice se značně liší od běžného chápání „náboženství“, které zahrnuje především organizovaný kult a dále někdy i jisté formy duchovna, které ale musí být s tímto kultem pevně a nedílně spjaty.

Ona široká definice, která se spíše míjí s přirozeným jazykem, se nicméně P. Halíkovi výborně hodí k tomu aby komukoli, každému člověku, ať se brání sebevíc, připisoval náboženskost. Jak ateistovi, tak i člověku, který kultivuje a proklamuje duchovní život, avšak zařazení do škatulky náboženství se tvrdošíjně brání, protože se, často na základě svých zkušeností, obává mocenské a majetkové manipulace organizovaných náboženství a nechce s nimi mít nic společného.

 

 

 

Pátere Halíku, mocenská manipulace v rámci toho, co se nazývá „náboženství“  končí někdy i takhle. Proto mnozí raději usilují  pouze o „duchovno“. Snímky z Guayany roku 1978, kam se přestěhovala americká náboženská sekta „Chrám lidu“, jejíž více než 900 členů nakonec spáchalo kolektivní „sebevraždu.“  

 

P. Halík si v obecném rámci naříká, že neustávají pokusy o odsouvání všeho, co se týká náboženství, stranou. V ČR po tzv. Sametové revoluci by se však daly najít spíše příklady opačného trendu. Stavějí a obnovují se nejen katolické pomníky, ale za hojného požehnání i pomníky rakouským habsburským mocnářům. Odstraňují se nejen komunistické pomníky, ale například v Praze i stálá výstava o české reformaci z letohrádku Hvězda, socha husity Jana Želivského, a nyní z kalendáře i Mezinárodní den žen. Dnem české státnosti není, jak by se ještě někdo mohl domnívat, 28. říjen, ale 28. září, spjaté s politicky nepříliš schopným, zato katolickým knížetem Václavem. Stát se ještě stále prohlašuje za nekonfesijní, ale na úředních budovách se již při papežově úmrtí vyvěšovaly smuteční vlajky. Jak by naše země musela vypadat, kdyby se ještě navíc řídila přáními lidí typu P. Halíka?

P. Halík se hrozí intolerance ateismu. Pravda, za komunistů se odsuzovalo i k smrti z politických či ideologických důvodů, ale ne za pouhou víru nebo samotnou příslušnost k církvi. Zato po r. 1620, poté, co tehdy směrodatná část oné církve P. Halíka za pomoci rakouských Habsburků pomohla zničit dřívější českou svobodnou a pluralitní společnost a zmocnila se „duchovního“ monopolu, znamenal nejen ateismus, nekonfesijnost, ale i příslušnost k jakémukoli jinému vyznání kromě katolického po téměř 160 let trest smrti. Nelze se dopočítat všech těch tisíců obětí náboženského pronásledování, když se tenkrát při řádění vojsk, vysílaných do evangelických krajů, na přesnou evidenci příliš nehledělo. Zato na převzetí majetku po vyhnaných nebo zabitých evangelících dokázala katolická církev dohlédnout tak důkladně, že jí namnoze slouží dosud. Snad aby došla naplnění slova evangelií o lživých prorocích a blahoslavených chudých. 

Zdeněk Zacpal, Praha

autor je tlumočník a překladatel

Poslední část textu psaná kurzívou neotištěna.

 

 

 

 

Ohlasy:

Ad LN 29. 9.:

Duchovno ještě není náboženství

 

 

KDYŽ NĚKDO NEPOCHOPÍ SMYSL TEXTU…

LIDOVÉ NOVINY, 1. října 2005, str. 10 (Dopisy redakci)

 

Jak by naše země musela vypadat, kdyby se ještě navíc řídila přáními lidí typu P. Halíka? Asi líp, pane Zacpale, asi líp. Jestli ve svých překladech a při tlumočení pochytíte smysl a poslání překládaného sdělení tak jako v případě Halíkova článku, snad abyste se své činnosti raději vzdal.

 

Jarmila V. Pospíšilová-Šteflová,

Valtice