Jde jen o obranu nás nekatolíků – AD: Libor Gottfried 3

Lidové noviny, pátek, 9. 11. 2012, str. 11 – Polemika

AD: Libor Gottfried – Ani kat Mydlář nedostal svou mzdu, LN 31.10. 2012, str. 13   Archíváři Gottfriede, ty „bojovné“ polemiky jsou jen nezbytnou obranou před obnovováním pomníků, tak či onak oslavující provokatéry konfliktů a násilí proti skupině obyvatel s jiným smýšlením (autor reaguje na článek historika a archíváře Libora Gottfrieda Ani kat Mydlář nedostal svou mzdu, LN 31.10. 2012). Po roce 1989 totiž římskokatolická církev v českých zemích (na rozdíl třeba od Francie) zvolila cestu triumfalismu, cestu revanše za svobodnou a sekulární první republiku s jejím svobodymilovným prezidentem. Neakcentuje ani příliš mírumilovné katolické tradice starých dob, jako bylo například středověké hnutí beghardů a bekyň, ani moderní proudy, třebas Communauté de l´Emmanuel, hnutí Taizé. „Ekumenismus“ účelově užívá na odzbrojení tradičních oponentů a výsledkem je prakticky státní církev s ideologickým monopolem a se stále adorovanými světci, kteří nechávali usmrcovat pokojné lidi jiného smýšlení. Tratí tak nejen ti, kteří s ní nechtějí mít nic společného, ale i přátelé Krista, kteří se k jeho poselství chtějí dopracovat jinak. basilique-paray Paray-2007-BG-700-2 Communauté de l´Emmanuel v Paray-le-Monial: tito francouzští katolíci se zaměřují na duchovno a neusilují o historickou revanš

 

Sám autor těchto řádek musel po roce 1989 namísto marxismu povinně studovat Úvod do filosofie v podání rakouského katolického teologa Arna Anzenbachera. A ve druhém ročníku „Úvod do křesťanství“ od Josefa Ratzingera, který se později stal papežem. A to v prvních ročnících samotné „filozofie“ na FFUK! Teprve ve svém volném čase se později obtížně dostával ke konfesijně nezaujatým (Graylingovým) úvodům do filozofie, jimž se těší britští studenti. A studentům ve svobodnějších zemích záviděl. 41xISQJoRPL._BO2,204,203,200_PIsitb-sticker-arrow-click,TopRight,35,-76_SX385_SY500_CR,0,0,385,500_SH20_OU02_ DSC_0105Britský filosof Anthony Grayling (1949 -) má ve své vlasti posluchačů dost

 

Pokud se taková obrovská instituce stane ještě navíc největším pozemkovým vlastníkem v zemi, lze čekat na dalších školách a v dalším tisku další vymývání mozků. Zesílenou ideologickou manipulaci těch, kteří budou ve svém místě existenčně odkázáni na církevní školy či zaměstnavatele. A to dle staletími prověřených a propracovaných metod aplikované psychologie. Nejde jen o akcentování či zamlčování vybraných historických událostí. Jde i o „církevní učení“, jímž římskokatolická církev z větší části nahrazuje evangelia. O doktrínu, která vnucuje jen jeden typ diskursu, jen jednu interpretaci Bible a historických událostí všem. Katolík kvůli ní také kvůli společenskému tlaku musí, slovy Ludwiga Wittgensteina, přijmout nejen množství názorů, ale zejména výraz všech názorů, což spíše než jako zeď působí jako brzda nebo závaží na noze. Lidé mají buď jen přijímat, nebo jen odmítat obrovské ideologické celky bez toho, aby se naučili klást otázky, analyzovat a vyhodnocovat jejich jednotlivé části z různých úhlů pohledu. Což omezuje rozumové schopnosti celé společnosti, aniž by si toho lidé byli vědomi. 7634777902_2d9197237f_z Rakousko-židovsko-britský filosof Ludwig Wittgenstein (1889-1951), jehož otec vlastnil mimo jiné i kladenskou Poldinu huť

 

Je libo takovou církevní moc jako v Irsku? Ta mohla ještě v 70. letech člověka s kondomem v kapse uvěznit. Na rozdíl od společnosti komunistické není v katolickém prostředí člověk svobodný ani ve své vlastní posteli. My, velká část občanů, nemůžeme než připomínat všem stranám i politikům v médiích, že ze zmíněných důvodů tendence polistopadových režimů posilovat moc římskokatolické církve odmítáme. bigotry

 

________

 

Poznámky pod čarou

 

Použitá literatura:

 

 

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad, Praha, 1979

 

Neil Douglas-Klotz – Skryté evangelium: jak dešifrovat duchovní poselství aramejského Ježíše, přeložil Adam Borzič, DharmaGaia, Praha, 2009, ISBN 978-80-86685-97-7

 

René Descartes – Discours de la Méthode (original edition 1637, Leyden) (p.1-78); in: Oeuvres de Descartes VI – Discours de la Méthode & Essais: Oeuvres de Descartes Publiées par Charles Adam & Paul Tannery, Libraire Philosophique J. Vrin, Paris 1996, ISBN 2-7116-1267-8

René Descartes – Rozprava o metodě, z francouzského orig. přeložila Věra Szathmáryová-Vlčková, doslov a poznámky Jan Patočka, 67 stran, Svoboda, Praha, 1992

 

José Ortega y Gasset – El Tema de Nuestro Tiempo, Colección Austral, Espasa-Calpe, S. A., Madrid, (1938) 1964 (první vydání 1923)

José Ortega y Gasset – Úkol naší doby, 123 stran, Mladá fronta, Praha, 1969

 

Ludwig Wittgenstein – Culture and Value, Edited by G.H. von Wright, Translated by Peter Winch, Blackwell Publishers, Oxford (1980) 1992, ISBN (just orig.) 0226904326

Ludwig Wittgenstein – Rozličné poznámky, 160 str., přeložil Marek Nekula, Váhy – Mladá Fronta, 1994, ISBN 80-204-0360-4

 

Ludwig Wittgenstein – The Blue and Brown Books, Basil Blackwell, Oxford, 1978

citovaný příspěvek: Ludwig Wittgenstein – The Brown Book, str. 75-185

Ludwig Wittgenstein – Předběžné studie k Filosofickým zkoumáním obecně známé jako Modrá a Hnědá kniha; [z anglického originálu ... a německého originálu ... přeložil Petr Glombíček], 265 stran, Filosofia, Praha, 2006, ISBN 80-7007-237-7 (váz.)

 

 

 

Citace, poznámky, vysvětlivky

 

Jde i o „církevní učení“, jimiž římskokatolická církev z větší části nahrazuje evangelia.

zčásti již 325 n.l. … užívané v katolictví i lutheránství, trochu jinak v pravoslaví aj.

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Pontia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu, svatou, všeobecnou , apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.

Neil Douglas-Klotz – Skryté evangelium, str. 20-21:

Při existenci mnoha těchto existujících zapsaných evangelií rozmanitost uvnitř prakřesťanství pokračovala ještě dalších tři sta let, do doby, než si římský císař Konstantin, právě konvertovavší k jedné z forem víry, uvědomil, že stabilní impérium nelze vybudovat na stovkách protikladných výkladů ohledně toho, kdo vlastně Ježíš byl. V roce 325 n. l. přikázal, aby se shromáždil koncil biskupů a teologů do Niceje (ležící v dnešním Turecku), aby bylo jednou a provždy stanoveno, co Ježíš řekl a vykonal. Teologická část debaty se soustředila na to, zda byl Ježíš člověk, božstvo nebo kombinace obojího. Údajně byl v Niceji vyvíjen na všechny zúčastněné určitý nátlak v tom smyslu, že pokud Konstantin neobdrží souhlasné stanovisko, které si přeje, může stáhnout svoji podporu křesťanství jako takovému. … Koncil rovněž přejal tradiční symbol slunce, světelný kříž, jako oficiální symbol křesťanství. Předtím figuroval kříž v křesťanském umění či ve výzdobě katakomb jen zřídkakdy. … Na teologické úrovni sestavil koncil Nicejské vyznání víry, jež představovalo další kompromis, jež řada účastníků koncilu nemohla ani plně podpořit, a mnohdy ani plně pochopit. Pod toto vyznání se však „podepsali“, aby se zalíbili císaři. Nicejské vyznání vyřešilo otázku, zda byl Ježíš člověkem nebo Bohem, nesrozumitelnými slovy popisujícími Ježíše jako „zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem.“ Krédo rovněž ustanovilo jednu z verzí toho, čemu se říká Trojice – víru v Boha jako Otce, Syna a Ducha svatého – jako ortodoxní nauku západní církve. Neméně početná, a snad dokonce převážná část křesťanů té doby věřila, že Bůh je jeden a neviditelný, jak učí židovská Písma a jak o tom jasně vypovídá Boží jméno Alaha (jež znamená Jednotu) v Ježíšově jazyce, aramejštině. Z toho důvodu bylo v následujících letech po koncilu v Niceji a po navazujících koncilech v Efezu a Chalcedonu zavražděno kvůli svému přesvědčení zhruba milion těchto „unitářských“ křesťanů.

I když se to třebas neodehrálo přesně tak, jak Douglas-Klotz popisuje, mocenský boj se zde nedá popřít.

 

O doktrínu, která vnucuje jen jeden typ diskursu …

Katolík kvůli ní také kvůli společenskému tlaku musí, slovy Ludwiga Wittgensteina, přijmout nejen množství názorů, ale zejména výraz všech názorů, což spíše než jako zeď působí jako brzda nebo závaží na noze.

Ludwig Wittgenstein – Culture and Value, str. 28e (1937):

The effect of making men think in accordance with dogmas, perhaps in the form of certain graphic propositions, will be very peculiar: I am not thinking of these dogmas as determining men´s opinion but rather as completely controlling the expression of all opinions. People will live under an absolute, palpable tyranny, though without being able to say they are not free. I think the Catholic Church does something rather like this. For dogma is expressed in the form of an assertion, and is unshakable, but at the same time any practical opinion can be made to harmonize with it; admittedly more easily in some cases than in others. It is not a wall setting limits to what can be believed, but more like a brake which, however, practically serves the same purpose; it´s almost as though someone were to attach a weight to your foot to restrict your freedom of movement. This is how dogma becomes irrefutable and beyond the reach of attack.

 

jen jednu interpretaci Bible a historických událostí všem.

Vezměme si příklad ve Wittgensteinově The Brown Book 33 (str. 95): Člověk A dá člověku B tabulku:

 

a →

b ←

c ↑

d ↓

 

a ten se má pohybovat na jejím základě. A dá příkaz tvořený písmeny tabulky, například aacaddd, B se na něj podívá. Jak se má vůbec správně pohybovat?

Takto, jak nakreslil Wittgenstein?

 

↑     ↓

→  →        ↓

 

Nebo (dodává již autor) takto?

 

→ → ↑→ ↓ ↓ ↓

 

Anebo jen takto?

 

_____

 

Anebo vezměme si číselnou řadu:

1; 3; 5; 7;

 

Jak má správně pokračovat? Takto?

1; 3; 5; 7; 9; 11; 13; 15; 17; 19; 21; …

 

Takto?

1; 3; 5; 7; 7; 7; 7; 7; 7; …

 

Anebo takto?

1; 3; 5; 7; 10; 30; 50; 70; 100; 300; …

A má vůbec být tato řada nekonečná? Vždyť jde onu posloupnost následovat i uzavřenou číselnou řadou, jako například:

1; 3; 5; 7. Tečka.

 

Má-li se následovat Bible / evangelia, pak odříkávání nedělitelného svazku účelových formulí, které drtivou většinu možných a srovnatelně poctivých nebo i poctivějších interpretací evangelií vylučují, již myšlení (a pak i schopnosti praktického jednání lidí vposledku i v sekulární sféře a politice) poškozuje. Přitom pouhé vědomé dohodnutí se na konvenci nebo převzetí konvence slavení svátků ještě myšlení takovýmito způsoby nepoškozují.

 

Lidé mají buď jen přijímat, nebo jen odmítat obrovské ideologické celky bez toho, aby se naučili klást otázky, analyzovat a vyhodnocovat jejich jednotlivé části z různých úhlů pohledu.

V protikladu ke směřování a záměrům třebas Reného Descarta – René Descartes – Discours de la Méthode, str. 18:

… au lieu de ce grand nombre de precept dont la Logique est composée, ie creu que i´aurois assez des quatre suiuans, pouruû que ie prisse vne ferme & constante resolution de ne manguer pas vne seule fois a les obseruer.

            ú Le premier estoit de ne receuoir iamais aucune chose pour vraye, que ie ne la connusse euidemment estre telle: c´est a dire, d´euiter soigneusement la Precipitation, & la Preuention; de ne comprendre rien de plus en mes iugemens, que se qui se presenteroit si clairement & si distinctement a mon esprit, que ie n´eusse aucune occasion de le mettre en doute.

            Le second, de diuiser chascune des difficultez que i´examinerois, en autant de parcelles qu´il se pourroit, & qu´il seroit requis pour les mieux resoudre.

 

… vyhodnocovat jejich jednotlivé části z různých úhlů pohledu.

Autor těchto řádek nepovažuje Friedricha Nietzscheho za důsledně perspektivistického myslitele – to spíše indické džinisty, některé čínské taoisty nebo neomohisty. Zde dá raději slovo španělskému mysliteli jménem José Ortega y Gasset:

José Ortega y Gasset – El Tema de Nuestro Tiempo, str. 87:

El error inveterado consistía en suponer que la realidad tenía por sí misma, e independientemente del punto de vista que sobre ella se tomara, una fisonomía propia. Pensando así, claro está, toda visión de ella desde un punto determinado no coincidiría con ese su aspecto absoluto y, por tanto, sería falsa. Pero es el caso que la realidad, como un paisaje, tiene infinitas perspectivas, todas ellas igualmente verídicas y auténticas. La sola perspectiva es esa que pretende ser la única. Dicho de otra manera: lo falso es la utopía, la verdad no localizada, vista desde “lugar ninguno”. El utopista –y esto ha sido in esencia el racionalismo– es el que más yerra, porque es el hombre que no se conserva fiel a su punto de vista, que deserta de su puesto.

Hasta ahora, la filosofía ha sido siempre utópica. Por eso pretendía cada sistema valer para todos los hombres. Extenta de la dimensión vital, histórica, perspectivista, hacía una y otra vez vanamente su gesto definitivo. La doctrina del punto de vista exige, en cambio, que dentro del sistema vaya articulada la perspectiva vital de que ha emanado, permitiendo así su articulación con otros sistemas futuros o exóticos.

José Ortega y Gasset – Úkol naší doby, str. 73-74:

Starý omyl spočíval v předpokladu, že realita má sama o sobě a nezávisle na hledisku, z něhož je nazírána, vlastní podobu. Na základě takového myšlení se pochopitelně každé její nazírání z určitého konkrétního bodu neshodovalo s její absolutní podobou, a tudíž bylo falešné. Avšak věc se má tak, že skutečnost, stejně jako krajina, nabízí bezpočet perspektiv a všechny jsou stejně pravdivé a autentické. Jediná nepravá perspektiva je ta, která chce být jediná. Jinými slovy: nesprávná je utopie, to jest pravda, která není lokalizována, která je viděna “odjinud”. Utopista – a tím byl v podstatě racionalismus – chybuje nejvíce, protože je to člověk, který není věren svému hledisku, který ze svého místa dezertuje. Až do našich časů filosofie byla vždy utopická. Proto každý filosofický systém chtěl platit pro všechny časy a všechny lidi. Postrádaje vitální, historickou, perspektivistickou dimenzi, vždy znovu a znovu marně prováděl své definitivní gesto. Nauka o hledisku naproti tomu vyžaduje, aby do příslušného systému byla zabudována perspektiva, z níž vzešel, a tím bylo umožněno jeho přičlenění k budoucím nebo vzdáleným systémům.

José Ortega y Gasset – El Tema de Nuestro Tiempo, str. 84-85

El sujeto ni es un medio transparente, un “yo puro” idéntico e invariable, ni su recepción de la realidad produce en ésta deformaciones. Los hechos imponen una tercera opinión, síntesis ejemplar de ambas. Cuando se interpone un cedazo o retícula en una corriente deja pasar unas cosas y detiene otras; se dirá que las selecciona, pero no que las deforma. Ésta es la función del sujeto, del ser viviente, ante la realidad cósmica que le circunda. Ni se deja traspasar sin más ni más por ella, como acontecería al imaginario ente racional creado por las definiciones racionalistas, ni finge él una realidad ilusoria. Su función es claramente selectiva. De la infinitud de los elementos que integran la realidad el individuo, aparato receptor, deja pasar un cierto número de ellos, cuya forma y contenido coinciden con las mallas de su retícula sensible. Las demás cosas –fenómenos, hechos, verdades– quedan fuera, ignoradas, no percibidas.

… Como con los colores y sonidos acontece con las verdades. La estructura psíquica de cada individuo viene a ser un órgano perceptor, dotado de una forma determinada, que permite la comprensión de ciertas verdades y está condenado a inexorable ceguera para otras. Asimismo, cada pueblo y cada época tienen su alma típica, es decir, una retícula con mallas de amplitud y perfil definidos que le prestan rigurosa afinidad con ciertas verdades e incorregible ineptitud para llegar a ciertas otras. Esto significa que todas las épocas y todos los pueblos han gonzado su congrua porción de verdad, y no tiene sentido que pueblo y época algunos pretendan oponerse a los demás, como si a ellos solos les hubiese cabido en el reparto la verdad entera.

José Ortega y Gasset – Úkol naší doby, str. 71:

Subjekt není žádným průzračným médiem, neměnným “čirým já”, a ani jeho vnímání reality nevede k jejímu znetvoření. Skutečnosti nám vnucují třetí postoj, který je příkladnou syntézou obou předchozích. Síto nebo síť vložená do proudu jedny věci propouští a druhé zadržuje; lze říci, že je třídí, avšak nedeformuje. Taková je i funkce subjektu, živé bytosti, vůči kosmické realitě, kterou je obklopena. Ani se jí nenechává jen tak proniknout, jako imaginární rozumová bytost stvořená racionalistickými definicemi, ani nesimuluje nějakou zdánlivou skutečnost. Její funkce je čistě selektivní. Z bezpočtu prvků, z nichž se skutečnost skládá, nechává jedinec, přijímací aparát, procházet určitý počet těch, které se shodují s oky jeho citlivé sítě. Ostatní věci – jevy, fakta, pravdy – zůstávají stranou nepovšimnuty a nezaznamenány.

 … Stejně jako s barvami a zvuky je tomu s vnímáním pravd. Psychická struktura každého jedince je přijímacím orgánem vybaveným tak, že má možnost pochopit jisté pravdy, kdežto vůči jiným je neúprosně slepý. Podobně každý národ a každá doba mají svou typickou duši, to jest síť s vymezenou velikostí a profilem svých ok, přesně odpovídajících určitým skutečnostem, a naproti tomu neschopných zachytit některé jiné. To znamená, že každá doba a každý národ se zmocnily své příslušné porce pravdy a nemá smysl, aby kterýkoli národ nebo kterákoli epocha se v tomto smyslu stavěly proti ostatním, jako by pouze jim příslušely všechny podíly pravdy.

 

 

Libor Gottfried – Ani kat Mydlář nedostal mzdu

LN 31.10. 2012, str. 13 – Polemika:

 

Pokud bychom přistoupili na to, že mezi katolíky a nekatolíky stále zuří nenávistná válka jako v 17. století, jak se zřejmě domnívají někteří bojovní nekatoličtí překladatelé (Dopisy redakci, LN 29.10), pak bychom opravdu mohli prakticky donekonečna vyčítat jeden druhému zločiny, které se zde v 17. století hojně dály. Jak ale potrestat tyto dávné viníky a učinit „dějinné“ spravedlnosti za dost?

Katolická církev má určitý symbolický nástroj, ne sice jak potrestat viníky zločinů například ze 17. století, ale jak aspoň uctít nevinné oběti, které prokázaly mimořádnou věrnost své víře a svému poslání – své mučedníky, blahoslavené a svaté. Tak se stalo i v naprosto jasném případě vraždy 14 pražských mučedníků.

Katolická církev ovšem v nedávné době mnohokrát projevila lítost i nad zločiny vykonanými některými katolíky v minulosti proti svým bratřím a mnohokrát učinila i skutečná gesta odpuštění vůči těm, kteří naopak v minulosti ublížili jí. Ale jak přesně bychom si představovali nápravu těch starých křivd?

Jako historik o některých detailech těchto starých křivd vím víc, než se běžně učí v dějepise, a vím, že není namístě paušalizovaný pohled. Pro odlehčení zmíním jeden trochu kuriózní případ drobné křivdy ze 17. století týkající se událostí a osob notoricky známých a nastíním možný postup při nápravě křivd, z něhož snad bude jasné, že tudy cesta nevede.

Devatenáctého července 1621 napsal kat Jan Mydlář stížnost královské komoře (tehdejší ministerstvo financí), že dosud nedostal zaplaceno za tu popravu na Staroměstském náměstí, kde tak usilovně 21. června pracoval (ztupil několik mečů) on a jeho holomci, že si zasloužil spravedlivý plat 584 kop míšeňských, ale dostal zatím jen 150 kop zálohy. Ve stížnosti se píše: „Za kteroužto práci mou na vejš den jmenovaný vykonanou 500 kop míš. A čeládce mé 20 kop míš. a obzvláštně za uklizení zlé paměti Martina Fruvaina 60 kop a na čeleď 4 kopy spravedlivě zaslouženo jest… Na to přijato 150 kop míš., zůstává se dodati 434 kop.“ Zachoval se tento dopis i platební příkaz retmistrovi královské komory, aby Mydlářovi proplatil zbývající sumu. Ten ale – jak to v královské komoře chodilo – neproplatil. Královská pokladna byla chronicky prázdná a zásada stejně jako dnes byla, že státní dluhy se neplatí, respektive platí v co nejmenších splátkách, až třeba věřitel další žádosti vzdá.

Kat Mydlář tedy místo 484 kop míš. dostal další zálohu jen 84 kop a na spis byla pak připsána poznámka: „Má se mu, na to co jest prvé přijal, ještě 350 kop míš. dodati.“ Tím ovšem zachovalé poznámky končí a nevíme, zda byl kat Mydlář skutečně řádně vyplacen. Možná ne. A tak mohl vzniknout dluh až 350 kop míšeňských (což byla kupní cena půlky domu na Starém Městě pražském) plus úroky, a potomci kata Mydláře by dnes mohli vznést požadavek vůči státu. Následníkem monarchie bylo Československo, jehož následníkem je ČR.

Na tomto místě se již zpravidla mí studenti, jimž to vykládám, smějí. Tak jako jsme krátcí na dluhy, vzniklé v 17. století, liknavostí státu, tak jsme krátcí i na jakékoliv jiné staré dluhy, viny a zločiny. My je můžeme – tentokrát už vážně – , jen upřímně odsoudit a dát si předsevzetí před Bohem, že je už nikdy nebudeme opakovat.

A tak je mi moc líto, že to bylo právě katolické vojsko generála Buquoye, které roku 1620 v Prachaticích pobilo 1500 či 2000 obyvatel (především nekatolíků), a je to líto asi každému katolíkovi. Ale nemůžeme s tím nic udělat.

Co to má ale společného s dnešní typicky českou hrou na restituce majetku všech církví (budou – nebudou?) a s dnešními komunisty a jejich úspěchem ve volbách, pane Zacpale?

 

Libor Gottfried, historik a archivář

 

  

Zdeněk Zacpal – Čemu se Duka vyhnul

AD: Čemu se Duka vyhnul. Lidové noviny 26.10.2014, str. 11 – Názory:

 

Pane Gottfriede, ve svém dopise, zkráceném redakcí, jsem reagoval na slova kardinála Duky a vyzval jej, aby neuhýbal před otázkou redaktora Daniela Kaisera na starší, předkomunistické antiklerikální tradice této země. Již před staletími k nim existovaly pádné důvody. Mluvil-li již o dalších majetkových požadavcích, není případné zamlčet událost, díky níž se dříve chudá římskokatolická církev dopracovala k pohádkovým zdrojům – pobělohorskou konfiskaci tří čtvrtin majetku země a ožebračení národa Habsburky. Co se týče ničení umění, pak husité zničili mnohem menší podíl dřívějšího gotického umění než později protireformační síly umění protestantského. Byla-li řeč o totalitách, neměl přehlédnout soustavné vypovídání nebo vyhlazování veškerých nežidovských nekatolíků během období baroka. Nechť si vzpomene například na zteč Prachatic v roce 1620. Katolická vojska generála Buquoye tam v již dobytém městě vyvraždila ne 14, ale asi 1500 nebo 2000 evangelíků, kteří se nebránili a jen chtěli žít ve své zemi. Možná 14 lidí masakr naopak přežilo. Tak hnusné věci u nás věru neprováděli ani komunisté!

Podobná zvěrstva tehdy probíhaly i ve Francii. Jenže pozdější – a nekomunističtí! – politikové tam v roce 1905 našli odvahu k radikálnímu řešení. V rámci konsensu drtivé většiny francouzského parlamentu zbavili v roce 1905 všechny tamní církve veškerého dosavadního majetku. Parlament tak zprůchodnili pro věcnou práci. Obdobně by i u nás mohly pravicové a středové strany vyjít vstříc hlasu 80% české veřejnosti. Aby ti, pro něž je nárůst vlivu po roce 1989 nejmocnější církve nepřijatelný, nemuseli hledat útočiště jen u komunistů.

 

Zdeněk Zacpal, překladatel