Maršál anebo katan Radecký? AD: Peter Barton 3, AD Naďa Kleinová
Maršál anebo katan Radecký? Lidové noviny, pondělí 10. května 2021, str. 11 – Názory
AD Peter Barton – Radeckého doba nebyla na Československo zralá, AD Naďa Kleinová – Radecký byl Čech
oba příspěvky: Lidové noviny, čtvrtek 6. května 2021, str. 9 – Názory
Jaký dobrý smysl jen dnes může mít obnova pomníku maršála Radeckého, který nechal v letech 1848/9 postřílet tisíce Italů? Jeho práce místodržícího, za niž si nechával od Habsburků dobře platit, ostatně ani neměla dlouhé trvání. Za půl generace se Italové osvobodili od Vídně stejně, za cenu dalších tisíců obětí. Hned nato si zavedli svobodnější a demokratičtější systém; samosprávám s demokratickými mechanismy se ostatně těšili i před rakouskou nadvládou.
Památníky obětí „rakouské tyranie“ tvoří kulisu severoitalských měst dodnes. A stále se v análech dají dohledat i útrpné poznámky příslušníků tehdy nesrovnatelně svobodnějších západoevropských národů. Ti v oněch časech opovržlivě shlíželi na rakouské okupanty země, v níž nacházeli leda zasuté „stopy civilizace, která převyšovala to, co tam existuje nyní.“
Pravda, paní Kleinová, Josef Wenzel Radetzky von Radetz občas svou obvyklou němčinu na bojišti zaměnil za české povely nedobrovolně rekrutovaným vojákům z našich zemí. Pokud se ale v zahraničí tu a tam postaví pomník válečníka či násilníka (mnohonásobně víc se jich alespoň na Západě dnes odstraňuje), není třeba se hned po kdekom opičit.
Sochu generála Konfederace Roberta E. Leeho odstranili z prominentního místa v jejím někdejším hlavním městě Richmondu do skladiště 8. září 2021
Smíření se, pane Barton, dosáhne nepodněcováním dalších kulturních bojů (Kulturkampf). Namísto zahlcování již tak těsných jader měst kontroverzními pomníky je naše doba „zralá“ spíše na kultivace zanedbaných sídlišť. A pokud se vůbec mají komu stavět pomníky, pak jen těm, jejichž příspěvek humanitě, svobodě a toleranci jednoznačně převládá.
Zdeněk Zacpal, překladatel
____________________________________________
Poznámky a doklady tvrzení textu přikládám pod čarou:
Jaký jen dobrý smysl může na jednom z hlavních náměstí Prahy dnes mít obnova pomníku maršála, který nechal v letech 1848/9 postřílet tisíce Italů?
V pramenech se obvykle uvádí kolem čtyř tísíc. Viz mj. Petr Havel, Andrej Romaňák – Maršál Radecký, vojevůdce pěti císařů, Paseka, Praha-Litomyšl, 2000, ISBN 80-7185-297-X, str. 101-173
Jeho práce místodržícího, za niž si nechával od Habsburků dobře platit, ostatně ani neměla dlouhé trvání. Za půl generace se Italové osvobodili od Vídně stejně, za cenu dalších tisíců obětí.
1859 Lombardie s Milánem, 1866 Benátsko s Benátkami a Mantova
Hned nato si zavedli svobodnější a demokratičtější systém; ostatně samosprávám s demokratickými mechanismy se těšili i před onou okupací.
Dějiny Itálie, dále autor osobně doporučuje si projít expozici v Dóžecím paláci v Benátkách: po dlouhá staletí měl městský stát velice sofistikované rozhodovací mechanismy, které bránily zneužívání moci
Památníky obětí „rakouské tyranie“ tvoří kulisu severoitalských měst dodnes.
V příloze posílám vlastní snímek jednoho takového památníku v severoitalském městě Brescia
A stále se v análech dají dohledat i útrpné poznámky příslušníků tehdy nesrovnatelně svobodnějších západoevropských národů. Ti v oněch časech opovržlivě shlíželi na rakouské okupanty země, v níž nacházeli leda zasuté „stopy civilizace, která převyšovala to, co tam existuje nyní.“
Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome VI, 2. volume – Correspondence Anglaise ; Correspondance et conversations d´Alexis de Tocqueville et Nassau William Senior ; Éditées et annotées par H. Brogan et A. P. Kerr, Éditions Gallimard, 1991, ISBN 2-07-071945-6
Nassau William Senior à Alexis de Tocqueville, Splugen, September 30, 1847, str. 100:
We have spent a month in the north of Italy, in the Austrian dominions. It is a melancholy country. Every where there are the traces of a civilization which exceeded what now exists. I am glad to get out of it, & leave behind me fine bad inns, begging children, & peasantry in rags, but handsommer than the high orders.
Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome VII, Correspondence Étrangère d´Alexis de Tocqueville, Amérique et Europe Continentale ; Établi par Françoise Mélonio, Lise Queffélec et Anthony Pleasance, Éditions Gallimard, 1986, str. 156-159
Sám slavný politolog Alexis de Tocqueville (1805-1859) americkému příteli Theodoru Sedgwickovi uvádí svůj postřeh z Bonnu z léta 1854, že se tam lidé ve svém soukromí chovají lépe než v rámci veřejného života. Obává se, že svobodné instituce jsou po dvou staletích absolutismu mrtvé na vesměs celém evropském kontinentě: zdá se, že namísto toho, aby instituce připravovaly muže, aby byli svými pány, pouze zdobí a legitimizují jejich porobu a tak je v ní udržují – anebo je směřují k revoluci.
(Ony citované sebrané Tocquevillovy spisy jsou k dohledání v knihovně CEFRES Na Florenci)
Pokud se ale v zahraničí tu a tam postaví pomník válečníka či násilníka (mnohonásobně víc se jich alespoň na Západě dnes odstraňuje), není třeba se hned po kdekom opičit.
Za posledních šest let (i navzdory Trumpově prezidentství) bylo odstraněno z veřejných míst USA několik stovek soch otrokářské Konfederace, jejich seznam se dá dohledat na:
https://en.wikipedia.org/wiki/Removal_of_Confederate_monuments_and_memorials
Jen na Ukrajině bylo ponejvíce od roku 2014 odstraněno několik tisíc soch Lenina, nepočítaje v to další odstraněné komunistické památníky:
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_communist_monuments_in_Ukraine
Ve Španělsku byly z veřejných míst již odstraněny všechny sochy krvavého diktátora Francisca Franca, poslední zcela nedávno:
V Itálii byla postupně odstraněna většina pomníků, oslavujících Mussoliniho
Svržená socha otrokáře Edwarda Colstona v Bristolu, UK, byla umístěna do muzea
A závěrem čerstvá předvčerejší zpráva – ve Vídni, tedy v samotné bývalé habsburské metropoli bude zřejmě z piedestalu odstraněna oslavná socha Karla Luegera, někdejšího vídeňského starosty, který se, na rozdíl od Radeckého, na masakrech nepodílel, ale byl jen inspirátorem evropského antisemitismu a Hitlera
Lueger-Statue soll vom Sockel geholt werden
https://wien.orf.at/stories/3102494/
Namísto zahlcování již tak těsných jader měst kontroverzními pomníky je naše doba „zralá“ spíše na kultivace zanedbaných sídlišť.
Tohle mapuje skupina i kniha Vetřelci a volavky
https://www.zbozi.cz/vyrobek/vetrelci-a-volavky-pavel-karous/
Sochy v této době doslova zaplavily veřejná prostranství, vznikala díla nejrůznější kvality a úrovně, na jejich tvorbě se podíleli téměř všichni akademičtí sochaři. V záplavě průměrných soch se realizovali i mimořádně odvážná díla od umělců, kteří byli na indexu tehdejšího režimu. Fenomén masivní výzdoby veřejného prostranství skončil krátce po roce 1989 a je až s podivem, s jakým nezájmem dnes tuto širokou uměleckou produkci přehlížíme, jako by šlo o pomníky samotné normalizace, na niž se usilovně snažíme zapomenout. V důsledku řízeného mazání paměti dochází i masivnímu ničení hmotného kulturního dědictví. Jenom v Praze bylo za posledních 10 let odstraněno na 450 výtvarných realizací ze sledovaného období!
Michael Borovička – Kauza Karel Havlíček Borovský, Baronet, Praha, 1998, ISBN 80-7214-070-1, str. 88:
Současně v Kroměříži jednal říšský sněm o nové ústavě a základních občanských právech. Princip, že všechna moc pochází z lidu, byl ovšem vládě trnem v oku. Také slovanská většina ve sněmu centralisty děsila. Vláda jen čekala, jak dopadne situace na bojištích. Již koncem roku 1848 dobyl Radecký vítězství v Itálii a jakmile Windischgrätzovo vojsko dosáhlo aspoň dílčího úspěchu u Kapolny, rozhodla se Schwarzenbergova vláda jednat. Dne 4. března vydala bez ohledu na rokování kroměřížského sněmu oktrojovanou ústavu, která byla značně centralistická, soustřeďovala neúměrně velikou moc do rukou panovníka a poslance omezovala vysokým volebním censem. O tři dny později byl sněm v Kroměříži za asistence vojska rozpuštěn. Hra na demokracii skončila.