Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/masaryk-byl-spise-svetoobcanem-d31-/tema.aspx?c=A161109_172816_pozice-tema_lube

_______________

Poznámky a citace pod čarou

Citace, poznámky

Přihlédněme zde i k logicky silnějším a přesnějším formulacím „racionálního nahlédnutí“ u onoho zmíněného filosofa Edmunda Husserla. Ten ve své přednášce „Krize evropského lidství a filosofie“ z roku 1935 mimo jiné praví:

Přednáška: Krize evropského lidství a filosofie, str. 332-364, proslovená ve vídeňském Kulturním svazu dne 7. a 10. května 1935, in:

Edmund Husserl – Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Academia, Praha, 1996, ISBN 80-200-0561-7

citované pasáže jsou na str. 343-344

 

Takovéto úsilí však zčásti dochované výsledky bádání skupin indických vědců a filosofů i mnoho staletí činných šesti indických buddhistických univerzit dokládají také.

Univerzity Nálanda, Vallabhí, Vikramašíla, Džagadalala, Sómapur, Ódantapurí

Stručná informace například:

D. Amarasiri Weeraratne – The six Buddhist universities of ancient India

http://www.budsas.org/ebud/ebdha240.htm

Valná část indické buddhistické filosofie (originálnější a různorodější než evropská středověká) vznikla právě na nich. K tomu práce například (Angličana) Paula Williamse či (Japonce) Hajime Nakamury

 

A v rozsáhlé síti staletí existujících východoasijských škol, ba i soukromých akademiích se v Číně a Koreji značně nestranné bádání pěstovalo nejméně v mnoha desítkách generací. Jak o tom referoval i čínský filosof Wang Čchung (王充; Wáng Chōng, asi 27-107 n.l.): 

Zdeněk Zacpal – Lidské velikášství je směšné (O Wang Čchungovi): V době, kdy klimatologové připisují lidstvu vinu za globální oteplování a nevratné škody na Zemi, je osvěžující číst si v díle dávného čínského filosofa, který považoval lidi víceméně za parazity svého okolí

MF DNES 28. 4. 2007, strana D/7 Věda & Kavárna,  Profil

Originál: 論衡集解, 王充 (2 svazky s jednotným číslováním), vydaný v 台北 (Tchaj-pej Taipei), 1962 (při citacích užívám zkratky LH). Použito poměrně dobře čitelného výtisku z Čínské Lu Sünovy knihovny v Praze-Ďáblicích

Vzhledem k tomu, že úvodní pasáže článku mj. demonstrují shodu činského filosofa s Huserlovými požadavky, cituji je:

Před 1980 lety, roku 27 našeho letopočtu přišel na svět v Šang-jü (上虞; Shàngyú) na území dnešní čínské provincie Če-ťiang (浙江; Zhèjiāng) mimořádně nadaný chlapec Wang Čchung (王充; Wáng Chōng). Získal rozsáhlé vzdělání, leč nebažil po postupu za každou cenu; však se také dostal do funkce nejvýš na provinční úrovni. Při každé příležitosti pak připomínal, že úspěch ve veřejném životě nebývá přímo úměrný schopnostem a charakteru jednotlivce. Víc než o kariéru nebo změnu vládnoucí ideologie usiloval o pravdu: o poznání věcí takových, jaké jsou, aniž bral přílišný ohled na obecně přijímané názory. Zároveň prověřoval shodu lidských slov a skutků.

Programové úsilí o otevřené, nestranné a nezaujaté zkoumání vyjadřuje i název jeho ústředního, nejméně dvousvazkového spisu Lun-cheng (論衡; Lùnhéng), jehož příliš úzký výbor 24 kapitol z celkových 85 vyšel v češtině v roce 1971 v překladu Timotea Pokory pod názvem Kritická pojednání. Titul se ovšem dá přeložit i doslovněji a takřka popperovsky jako Teorie, vložené na váhu – Wang nepřijímal žádnou dobovou teorii jako celek bez kritiky. Byl Sókratovi příbuznější než mnozí další Číňané i předsevzetím rozloučit s tím, co se v kritické diskusi ukázalo jako falešné, uchovávat pouze to, co obstálo, a vposledku též životem v dobrovolné chudobě.

Ono programové mnohagenerační úsilí je též reflektováno mj. dále ve Wang Čchungově pasáži v LH 45, str. 318 – zde je též zřejmá občasná tirádovitost Wangova textu:

Han⁴ li⁴ bo² shi⁴ zhi¹ guan¹.           Hanové [dynastie] založili akademii vynikajících vzdělanců.

Si⁴ di⁴ zi³ xiang¹ he¹ nan².              Všichni mladíci si tam vzájemně pomáhají v obtížných otázkách.

Yu⁴ zhi⁴ dao⁴ zhi¹ shen¹.                 Touží jít do nejzazšího bodu do hloubky/temnot.

Xing² shi⁴ fei¹ zhi¹ li³ ye³.               Zkoumat formu i odůvodnění správného a nesprávného.

Bu⁴ chu¹ heng⁴ nan².                        Ne(chtějí) svévolně vytvářet obtíže.     

Bu⁴ de⁰ cong² shuo¹                          Ne zlehčovat problematiku tlacháním.

Bu⁴ gou⁴ ku³ jie³.                               Ne vyčerpávat se v hořké/tvrdé kritice.

Bu⁴ men² gan¹ dui⁴.                          Ne dávat průchod sladkému/příjemnému souhlasu. 

Dao³ cun⁴ di¹ yang³.                        Jsou vedeni, aby se uměli sklonit i vzhlížet vzhůru. 

Yu⁴ qiu² bei¹ ye³.                              Aby toužili žádat i pomáhat.

Chi³ shi² mei² li⁴.                               Při broušení jde o ostří 

Yu⁴ qiu² xian² ye³.                           a ne o rozseknutí brusného kamene.

 

Závěrem ještě dvě krásné pasáže ze závěrečné, 85. kapitoly díla Wang Chonga, s obecnějším dosahem

Pokus autora:

He² yi³ wei⁴ bian⁴.                                          K čemu má směřovat diskuse?

Yu⁴ shen¹ yi³ qian³.                                        K vysvětlení hlubokého názorným. 

He² yi³ wei⁴ zhi⁴.                                             K čemu má směřovat moudrost ?

Yu⁴ nan² yi² yi⁴.                                              K vysvětlení obtížného snadným. 

Xian² sheng⁴ quan² cai³ zhi¹ suo³ yi².   Výteční a skvělí si vybírají různě nadané. 

Gu⁴ wen² neng² wei⁴ / wei²                       Staré spisy tak mohou být zaměřeny 

shen¹ qian³ zhi¹ cha¹.                                      buď do hloubky či k názornosti.

LH 85, str. 583

Co se nazývá diskutováním? Vysvětlit prostě hluboké problémy. Co se nazývá znalostí? Vysvětlit obtížné pomocí jednoduchého. Moudří a nejmoudřejší zvažují, co je přiměřené pro různé talenty a proto v pojednáních nacházíme rozdíl mezi hlubokými a jednoduchými. (Pokora, str. 330)

Lun⁴ gui⁴ shi⁴ er² bu⁴ wu⁴ hua².       Teorie/pojednání ale nemá směřovat ke květnatosti.

Shi⁴ shang⁴ ran²                                       Má též odpovídat věcem

er² bu⁴ gao¹ he².                                         a nepřeceňovat konsens s ostatními.      

Lun⁴ shuo¹ bian⁴ ran² fou³.                 Teorie/pojednání vysvětluje diskusi o pravdě a fikci.

An¹ de⁰ bu⁴ jue² chang² xin¹.              Při tom nebývá klid, srdce/mysli se často rozcházejí.

Ni⁴ su² er³.                                                   Protichůdný názor dráždí vulgární ucho.

Chong⁴ xin¹ fei¹ er² bu⁴ cong².           Je však nesprávné se davu srdcí/myslí poddat.

Gu⁴ sang¹ chu¹ qi² wei³                         Je-li dosavadní falešné, rozloučíme se s ním, vyřadíme jej 

er² cun² ding⁴ qi² chi³.                            a uchováváme zároveň vše, co [v diskusi] obstálo. 

Ru² dang¹ cong² chong⁴ shun⁴          Pokud bychom měli být ochotni řídit se davem 

ren² xin¹ zhe³.                                              jeho srdcem/myslí,

Xun² jiao¹ shou³ ya³.                               mohli bychom pak jen sledovat staré normy, 

Feng³ xi² er² yi³.                                      Vysmívání se zvykům by sice skončilo.

He² bian⁴ zhi¹ you³.                                Ale jak by pak mohla být diskuse?

LH 85, str. 585

Odpověď na to je, že pojednání musí usilovat o pravdu a nesnažit se o květnatost, údaje musí odpovídat skutečnosti a není třeba stavět vysoko shodu s jinými názory. Při zkoumání výroku se posuzují shody a rozpory – což je možné nedotknout se přitom ustálených názorů a nestřetnout se s banálnostmi? Je-li obecné mínění nesprávné, nelze je následovat. Proto likvidujeme a odstraňujeme falešné, zachovávajíce při tom pravdivé. Jestliže bychom měli následovat poslušně názory ostatních lidí, dodržovat staré a držet se vzorů, pouze dokola opakovat naučené, k čemu by nám bylo posuzování? (Pokora, str. 334)

Pravda – 然Ran²: 85 – str. 585 (česky str. 334) – slovo u Wang Chonga velice frekventované. Pravda či pravdivý se dá také říci 直zhi² – označuje, „zda náš výrok odpovídá skutečnosti správně“ (Král, str. 72), zda je rovný, upřímný, přímý; 真(话)  zhen¹(hua⁴) – skutečný, reálný, pravý, pravdivý; 实(话) shi²(hua⁴) – opravdový, skutečný, realita, fakt (Vochala)

Britský filosof a logik Bertrand Russell se v kapitole o svatém Augustinovi Aureliovi svých „Dějin západní filosofie“ zhrozil  nad tím, „že poslední mužové intelektuálního rozhledu před nástupem temného věku nestarali o záchranu civilizace, vyhnání barbarů či odstraňování nepořádků v administraci a namísto toho kázali o přednosti panenství a o zatracení nepokřtěných dětí. Pokud církev zaměřovala pozornost obrácených pohanů až k takovýmhle věcem, není divu, že následující věk překonal co do krutosti a pověr téměř všechna jiná historická období.“  

Bertrand Russell – History of Western Philosophy, p. 385:

https://archive.org/stream/westernphilosoph035502mbp/westernphilosoph035502mbp_djvu.txt

It is strange that the last men of intellectual eminence before the dark ages were concerned, not with saving civilization or expelling the barbarians or reforming the abuses of the administration, but with preaching the merit of virginity and the damnation of unbaptized infants. Seeing that these were the preoccupations that the Church handed on to the converted barbarians, it is no wonder that the succeeding age surpassed almost all other fully historical periods in cruelty and superstition.

A ve 30. a 40. letech letech minulého století ve srovnání s totalitami a hrůzovládami, které zachvátily většinu Evropy, představovaly vlády tehdy téměř suverénních vládců, třeba indického mahárádži z Majsúru anebo nizáma z Hajdarábádu, oázy poklidu, osvícenství, tolerance a uměřeného rozvoje.

Autor o nich četl a v únoru 2016 navštívil i jejich paláce (v indických státech Karnátaka a Telangána) s dobovými fotografiemi a dokumenty doby

Že by se snad svébytný anglofil a přítel USA Masaryk dnes tolik soustředil zrovna na země evropského kontinentu pod kuratelou EU a prakticky řízenou Německem? A že by způsobně udržoval větší odstup od méně zkorumpovaných v nejednom ohledu lépe spravovaných zemí Spojeného království, Norska a Švýcarska? Není i dnes něco pravdivého na Masarykových slovech na adresu valné části německé filosofie? „Německé myšlení po Kantovi a značně již Kantem dostalo se na scestí. … Jako pruský stát a pruství vůbec, i německá filosofie, německý idealism je absolutistický, násilnický, nepravdivý, zaměňující velikost svobodné, spojující lidskosti s kolosální a svého rodu grandiosní stavbou babylonské věže.“

Masaryk T. G. – Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918, Orbis, Praha 1925, z knihy cituji následující pasáže:

Absolutistický monarchism byl i vojensky poražen demokracií Světová revoluce 84, str. 394

– Němci padli v poli svým pruským militarismem, svou vědou, svou historií, svou filosofií, svou politikou.84, str. 377

Středověká světová theokracie, centralisovaná duchovním vedením papežství, jakožto mezinárodní autority, byla v nové době nahrazena větší samostatností jednotlivých států a národů. Reformace, klasický humanism, věda, umění a filosofie, usilující o pochopení a poznání přírody, člověka, historie a společnosti, položily nové duchovní a mravní ideály a základy pro organisaci nové společnosti. Reformací, humanismem, vědou, uměním a filosofií byla připravena velká revoluce v Anglii, ve Francii a v Americe (t. j. ve skutečnosti zase v Anglii); velký výtěžek této revoluce byl, že stát a církev – vlastně již církve – stávaly se na sobě nezávislými. Na Západě, v Evropě a Americe, postupem doby až do našich dnů všude se stát a církev rozlučovaly; náboženství tím neztratilo, nýbrž naopak získalo, jak také získala i politika. A nejen stát, s ním postupně všecky instituce a společenské složky byly odcírkevněny: věda a filosofie, školy a výchova, mravnost a na konec i náboženství. 86, str. 382 

Ke kulturnímu celku evropskému náleželo v středověku také Německo. Ale v době nové Německo vždy víc a více kulturně se odlišovalo a isolovalo. Pruský stát, zesílený reformací, od samého počátku stát výbojný, opanoval Německo. Také na Západě panoval značný t. zv. étatism; ale na Západě stát se stal orgánem parlamentu a veřejného mínění, v Německu monarchický stát byl přímo zbožňován a jeho absolutism všeobecně uznáván – teprve na konci světové války král pruský jako císař německý rozhodl se pro parlamentarisaci Německa. Prusko a Německo byly vlastně organisováným césarismem; jistě Friedrich Velký, Bismarck a Vilémové byli, ovšem na rozdíl od Napoleona, césarové zvláštní, carističtí. Slovo „Car“ sice vzniklo z „Caesar“, ale jaký to rozdíl v slově a pojmu! Voják, pruský důstojník, stal se Němcům měřítkem společenské organisace, ba světa. Voják a válka se stávají pravidelnou institucí. Reformace, klasický humanism, věda, umění a filosofie v Německu neodstranily theokracii tak důsledně, jako na Západě; německý národ přijal reformaci jen z polovice a německá reformace (lutherství) přizpůsobila se katolicismu – vznikl druh césaropapismu, třeba odlišný od césaropapismu ruského. Humanitní ideály Lessingovy, Herderovy, Goetheovy, Kantovy, Schillerovy, čerpané z vývoje západního a světového a spoluprací v něm, nahrazeny pangermanistickým imperialismem. 87, str. 385

Němci sami si někdy rozdíl nového a staršího Německa formulují heslem: Výmar – Postupim? Goethe – Bismarck? Kant – Krupp? Popruštění celého Německa bylo v prvé řadě politické; pruská theokracie užila úpadku německého císařství, přežitku theokracie katolické, a opanovala Německo a Rakousko svou pevnou a jednotnou vojenskou a správní organisací. Postupem dalším pruství kontrolovalo všecko úsilí kulturní a udělalo z Německa říši vnějšího pořádku, jak jsem to charakterisoval v „Nové Evropě.“ Následky popruštění se jeví nejen v politice, nýbrž v německé filosofii, vědě, umění a ovšem i v theologii. Když v národě vedoucí mužové a stavy počínají spoléhat na moc a násilí, zakrňuje sympathie, lidé ztrácejí zájem, poznat city a myšlení svých bližních a dokonce lidí cizích, neboť stačí pro všecek styk s nimi státní mechanism, komando, pěst; přestává se volně myslit, vzniká učenost bez živých ideí. To je výklad těm velikým omylům a chybám německé historie a německého myšlení před válkou a za války; Bismarck a jeho násilnické zacházení s lidmi jemu blízkými je typem toho panovačného Prusa. Schematicky (to po předchozích výkladech je dovoleno) znázornil bych si vývoj takto: Goethe – Kant – Friedrich Veliký ↓ Hegel ↑ Moltke – Bismarck – (Vilém II.) – Lagarde – Marx – Nietzsche. V Hegelovi vidím synthesi Goethe a Kanta a anticipaci Bismarcka; přijal pruskou ideu státu, jakožto hlavního výrazu národnosti a vůbec celé společnosti, svým pantheismem a svou 388 fantastikou tvoří přechod od Goethe a Kanta a jejich světovosti k pruství a jeho mechanismu, materialismu a násilnictví. Hegel nebyl původně nadarmo theologem — formuloval i po té stránce zásady pruské theokracie; Bismarck a Vilém stále hlásali Boha, ovšem boha pruského. Hegel svým „absolutním idealismem“ sloužil autoritářství pruského státu, opustil humanitu a světovost Goetheovu a Kantovu a poskytl základ theoretickému a praktickému násilnictví. Bismarck a bismarckism úplně absorboval Goethea – pruský stát se stal neomylnickým vůdcem národa a jeho duchovního a kulturního úsilí. Marx obrátil Hegelův pantheism a absolutní idealism, prošed filosofií Feuerbachovou („člověk je, co jí“), v materialism a přijal mechanism pruské organisačnosti a státnosti (všemohoucí centralisace), třebaže stát podřizuje poměrům hospodářským. Že ve světové válce němečtí marxisté přes svůj socialism a svoji revolučnost přijali bez kritiky pruskou politiku a byli tak dlouho spojeni s pangermány, vyplývá z té methodické a taktické příbuznosti. Nedemokratický názor o nutnosti velikých hospodářských celků odpovídá pruskému nadčlověctví. Marx sám o slovanských národech nesoudil jinak než Treitschke nebo Lagarde. Nietzsche se z isolovanosti solipsismu utekl k darwinistickému právu silnějšího – „blond dravec“ založí panství nové aristokracie a církve zároveň; theokracie křesťanská bude nahrazena theokracií nadčlověka. Protivu Goethe a Bismarcka, Kanta a Kruppa nepojímám ve smyslu parsistického dualismu – i v Goetheovi a v Kantovi by psycholog našel několik charakterových prvků pruského „realpolitika“. Správná německá disjunkce by byla Beethoven-Bismarck! V Beethovenovi vidím německého genia nijak nepopruštěného: jeho umělecké dílo má svůj původ v čistém pravém nadšení, jde ze srdce k srdci, jak to příležitostně Beethoven sám formuloval. Jeho Devátá Symfonie je hymnus lidskosti a demokracie – vzpomeňme, jak výmarského olympijce přímo vypeskoval, že vůči mocným tohoto 389 světa nedovedl zachovat svou páteř nezkřivenu. A ten jedinečný „Fidelio“! Jen u Shakespeara nacházím podobně silnou lásku ženy a muže; v celé světové literatuře není přikladu tak silné a čisté lásky manželské – posud i nejlepší básníci se obírají jen romantickým stadiem lásky předmanželským. A v „Missa Solemnis“ Beethoven podal své vroucí náboženské credo, náboženství moderního člověka, povznášejícího se ze zděděné církevní formy do výšin vytušených jen nejzralejšími duchy naší doby – Haydn arci mu vytýkal, třebaže přátelsky, že v Boha nevěří… K Beethovenovi bych přiřadil jeho velikého učitele Bacha a jeho náboženskou hudbu; ve filosofii bych uvedl Leibnize. Úsilí Leibnizovo o unii církví vyplývá přirozeně z jeho monadologické soustavy, z jeho základního pojmu všesvětové harmonie; pangermánští šovinisté snad by v té humanitní snaze viděli účinek slovanské krve Leibnizovy. Já v Leibnizovi vidím pokračování v platonismu, třebaže se silnými již zárodky subjektivismu, Kantem a následníky přepjatého. Lituju, že nejsem hudebně dost vzdělán, abych ducha německého vystopoval v té skvělé řadě velikých hudebníků – Bach, Haendl, Gluck, Haydn, Mozart, Beethoven a j. (Schubert, Schumann). Ovšem hudebně bylo také pruství vyjádřeno – Richard Wagner je geniální synthesí dekadence a pruství. Velikolepá, krásná a ušlechtilá německá hudba nezískala dost pevně srdce národů – popruštění působilo mocněji. 88, str. 387

 Německé myšlení po Kantovi a značně již Kantem dostalo se na scestí. Kant čelil jednostrannostem anglického empirismu a zejména Humeově skepsi jednostranným intelektualismem domněle čistého tvůrčího rozumu; sestrojil celou soustavu apriorních věčných pravd a zahájil tím všecku tu fantastiku německého subjektivismu (idealismu), vedoucího nutně k solipsistické osamocenosti a egoismu, aristokratickému individualismu a násilnickému nadčlověctví; Kant proti skepsi, vzniklé z odporu proti theologii a metafysice, konec konců – i v tom podle Humeova příkladu – vrátil se k ethice a vybudoval názor na svět celou podstatou mravní, ale jeho následníci se chytli jeho subjektivismu a pod jménem rozličných idealismů oddali se libovolné konstrukci celého světa. Tento metafysický titanism nutně vedl německé subjektivisty k mravní osamocenosti; fantastika Fichteova a Schellingova zrodila nihilism a pesimism Schopen–hauerův; titanové se zlobí, ironisují – a zloba s ironií a titanství jsou contradictio in adjecto – a na konec zoufají. Hegel a Feuerbach hledají útočiště u státní policie a v materialismu, jímž unikají metafysické fantastice; podřizují se pruskému kaprálství, jemuž již Kant svým kategorickým imperativem dal silný výraz. Německé university se staly duchovními kasárnami tohoto filosofického absolutismu, vrcholícího videi pruského státu a králství, Heglem zbožněného; Hegel státnímu absolutismu pod titulem dialektiky a evoluce vybudoval macchiavellism, založený na neuznávání principu contradictionis. Právo se odvozuje z moci a násilí. Nietzsche jako Schopenhauer zavrhují tento vývoj, ale jen ve slovech, ve skutečnosti právě Nietzsche se stal filosofickým hlasatelem hohenzollerských parvenuů a pangermánského absolutismu. Hegel neprohlásil pouze neomylnost státu, nýbrž samospasitelnost války a militarismu; Lagarde a jeho stoupenci 391 koncipovali pak filosofii a politiku pangermanismu, a ta byla ve Francii poražena; s pruskými regimenty padla filosofie, hlásající: vyhubit ty Poláky (v. Hartmann), rozbít ty tvrdé lebky Čechů (Mommsen), zkrušit ty dekadentní Francouze a zpupné Angličany a t. d. – pruský pangermanism válkou byl vyvrácen. Na otázku: Goethe či Bismarck, Výmar či Postupim, dala válka odpověď. Zavrhuje jednostrannosti německého myšlení, Kantem zahájeného, neříkám, že německá filosofie, německé myšlení všecko je pochybené, neříkám, že je slabé, povrchní, nezajímavé; ne, je to filosofie zajímavá a hluboká, ale hluboká proto, že nemohla být a nebyla volná. Je to scholastika jak středověká, daná hotovým, napřed stanoveným oficiálním kredem. Jako pruský stát a pruství vůbec, i německá filosofie, německý idealism je absolutistický, násilnický, nepravdivý, zaměňující velikost svobodné, spojující lidskosti s kolosální a svého rodu grandiosní stavbou babylonské věže.89, str. 390  (387-391)

Za takových a podobných myšlenek jsme se blížili 29. listopadu břehům anglickým; v přístavě mi bylo opět připomenuto poctami vojenskými a diplomatickými, že jsem suverénem, a stejně na nádraží londýnském. Hned večer jsem měl schůzi se svými milými přáteli a pomocníky Steedovými a Seton-Watsonovými. Jaký to rozdíl mezi politickou situací v prosinci 1918 a v květnu 1917, když jsem opouštěl Londýn a dal se na cestu kolem světa. Ale ovšem, starostí neubylo, ubylo něco starých a přibylo nových … Pobyl jsem v Londýně týden (do 6. prosince) a využil času k návštěvě mnohých známých (Mr. Burrows, Lord Bryce, Hyndman, Mr. Young, Lady Paget aj.), zejména také publicistů, s nimiž jsem býval ve styku. Na lunchi, pořádaném Balfourem, sešel jsem se s vybranými politickými osobnostmi: Lordem Milnerem, Churchillem a jinými, také sekretářem krále, jenž v Londýně nebyl přítomen. Mluvilo se přirozeně o politické  situaci, ukončení války a úkolech nastávajícího jednání o mír. Právě toho dne (29. listopadu) Němci předložili Spojencům návrh na zřízení komise, která by vyšetřila vinu na válce. Velký byl zájem o Rusko a naše legie v Rusku a na Sibiři; to zvláště zajímalo Lorda Churchilla. Líbilo se mu, jak jsem v Kijevě nenásilně zlomil bolševickou agitaci. Mimoděk jsem srovnával za naší diskuse anglické státníky Balfoura, Gladstonea aj. s německými; jaký to rozdíl celého světového a společenského nazírání, jaký to rozdíl opravdového konstitucionalismu a parlamentarismu a toho zapadajícího, bohudíky, rusko-prusko-rakouského carismu! S Balfourem jsme mluvili více o filosofii náboženství než o politice. V očekávání mírových konferencí jsem navštívil některé politiky a úředníky, zejména ministerstva zahraničních věcí, kteří pravděpodobně mohli mít účast v jednáních mírových: byli to pánové Tyrell, Crowe, Harding aj. Viděl jsem také staré již známé: Sira George Clerka aj. A ovšem nezapomněl jsem na jednotlivé vyslance.  95, str. 412-413 

Ale demokratický stát je proto novým, že všecek jeho účel a organisace spočívá na novém názoru na svět, na názoru netheokratickém. To je to novum. Novodobý stát přijal funkce theokracie, hlavně církve, a proto je státem novým; stát starý neměl starostí o školu a vzdělání, celou výchovu společnosti řídila a spravovala církev, kdežto stát nový krok za krokem se ujímal všeho školství. Proto, že reformací, humanismem a renaissancí vznikla nová, laická ethika a mravnost, stát přijal od církve i filanthropii a přeměnil ji v sociální zákonodárství. Proti státu novému byl stát starý velmi málo: řekl bych, že nemyslil – myslila církev. Byla-li filosofie (scholastika) za theokracie ancilla theologiae, starý (středověký) stát byl servus ecclesiae. Odcírkevněním stát musel začít myslit; ujal se funkcí církve, rozšířil a rozhojnil je. A proto je státem novým, demokratickým. 126, str. 526

 V Rakousku svobody svědomí nebylo; v naší demokratické republice opravdová svoboda svědomí, tolerance a uznávání dobrého a lepšího musí být nejen kodifikována, nýbrž také praktikována a to ve všech oborech veřejného života. 127, str. 578

 

 

Masaryk neviděl základní protivu mezi (západo)evropskými státy a okolním světem. Rozlišoval spíše mezi zeměmi demokratickými, nemilitaristickými a mezi režimy teokratickými či ideologickými s absolutním primátem vládce či mocenské kliky, které jsou výbojné a podkopávají pokusy o kritické myšlení a emancipaci občanů.

Viz i výše a na mnoha místech spisů TGM

Emil Ludwig – Duch a čin: Rozmluvy s Masarykem, Editor: Jana Malínská, Vydal: Ústav T.G. Masaryka a Masarykův ústav AV ČR, 2012, 326 stran; str. 95:

„… Udatní byli všichni. A všimněte si, prosím: válku vyhrály státy demokratické, nemilitaristické, proti státům monarchickým a militaristickým, proti vyučeným vojákům. Teleologicky školský příklad: největší teokratické, absolutistické monarchie padly.“

 

T. G. Masaryk – Světová revoluce V 55 – str. 141:

Bolševictví je neomylnické a inkvizitorské, a právě proto nemá s vědou a filosofií vědeckou nic společného.

T. G. Masaryk – Světová revoluce V 55 – str. 142:

Polovzdělání bolševické je horší než nevzdělání: Diktatura bolševická prýští z nekritického, docela nevědeckého neomylnictví; …

 

Usilujme spíše o to, aby naše úcta k T. G. Masarykovi nebyla výrazem naší slabosti, ale erudice a síly.

Narážka na slova kritika F. X. Šaldy z jeho článku T. G. Masaryk v moderní kultuře české, Novina 3, 1910; citováno ze souhrnného knižního vydání Šaldových studií F. X. Šalda – Časové a nadčasové, Melantrich, Praha, 1936 (stať na str. 164-168), str. 168:

Na čem jedině záleží, jest, aby naše láska vyla výrazem naší síly, a ne naší slabosti. U Masaryka, aspoň na vrcholcích jeho dráhy, bylo tomu tak. 

A blažený každý z nás, o němž bude možno slovo to opakovati.

 

Prezident Osvoboditel sice nebyl orientalistou, ale z jeho pamětí i života je zřejmé, jak mimořádně na svou dobu se zajímal i o „mimoevropské“ civilizace. Již ve svých 26 letech (1876) debatoval s indickým učitelem v Lipsku o buddhismu …

Stanislav Polák – T. G. Masaryk: Za ideálem a pravdou 1. (1850-1882), 496 s., Ústav T. G. Masaryka, 2000, str. 233, 236-237, 245 aj.

… učil se sanskrtu a arabštině.

Ludwig, str. 71

 

Při pobytu v Japonsku se zajímal o tamní kulturu …

Masaryk T. G. – Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918, 62, zejména str. 171

… a ještě ve stáří se zajímal o Mahátmu Gándhího.

Jeden anglický novinář, který se chystal navštívit prezidenta Masaryka, se mne ptal, o čem vlastně by s ním mohl mluvit. O čem chcete, řekl jsem mu. O náboženství nebo o prehistorických vykopávkách, o literatuře nebo melioracích, o vojenství nebo socialismu, o výchově dětí nebo o Gándhím, o Platónovi nebo o sportu, o politice nebo o výrobě cukru; ne že by to všecko znal, ale že ho to všecko zajímá; mluvte s ním o čemkoliv, v čem se od vás může něco dozvědět.

Karel Čapek – Typus Tomáše G. Masaryka, Hrst mozaikových kamínků (413-415), str. 413-414 – v:

Karel Čapek – Hovory s T. G. Masarykem, Československý spisovatel, Praha, 1990

 

Dle jeho slov „světoobčanem se člověk nestane běžným cestováním, ani mezinárodní dopravou, nýbrž duchovním pohroužením do života lidí, národů, celého lidstva.“

Emil Ludwig – Duch a čin, str. 174

 

Aleš Prázný – Není češství bez evropanství: Masarykovo politické mistrovství je v tom, že provinciálností zkompromitovaná témata vztáhl k evropskému duchovnímu vývoji, Lidové noviny, 22. října 2016 – Orientace, str. 13-14, znění kontroverzního závěru:

V jeho pojetí Evropy jako duchovního úkolu je však třeba vidět i slova Masarykova přítele filozofa Edmunda Husserla (1859-1938): Evropa je racionální nahlédnutí. Tomáš Garrigue Masaryk nám dnes připomíná, že zájem český a evropský je neoddělitelný. Proto byl náš první prezident příznivcem evropské federalizace a formování nového člověka, kterého nazval Homo europaeus.