Respekt 35 / 2002 (2.8.-1.9.)

Zdeněk Zacpal

 

O taoismu, náboženství, které vyznávají přinejmenším desítky milionů Číňanů, se na rozdíl od buddhismu v českých kotlinách moc neví. Dorazí-li našinec do taoistického kláštera, nevychází z údivu. Při poslechu zpěvů, při pohledu pohledu na exoticky vystrojené mnichy s vousky a drdolem, na věřící, kteří mručí, klanějí se a podkuřují taoistickému bohu bohatství a kupují si taoistické peníze, aby se jimi posléze trefovali do kruhové desky se zvonečkem pod mostem, může si Čech maně vzpomenout na Jaroslava Haška – kdyby býval dostal bianco šek s úkolem vytvořit místo nových zvířat či politické strany nové náboženství, vymyslel by asi něco, co by se taoismu velice podobalo.

 

 

Dnes už jsou také nás k dostání návody k taoistickému cvičení duše i těla, překlady taoistických klasiků, některých taoistických básníků, umělců i „uživatelů života“ (slovy Oldřicha Krále). Hlubší analýzu taoistického myšlení však čtenář po celém světě těžko hledá a přijme tudíž s povděkem knihu A Daoist Theory of Chinese Thought amerického sinologa a analytického filosofa Chada Hansena. Tato převratná interpretace taoismu dosáhla ohlasu i nedávného paperbackového vydání. Analyzuje takřka všechny významné staré čínské myslitele až po nešťastné sjednocení Číny r. 221 př. n. l. Všichni tehdejší významní čínští myslitelé – nejen zavedení „taoističtí klasikové“ – totiž tenkrát užívali pojmu tao.

 

Cesty jednání

Pro indoevropskou (tj. evropskou i hinduistickou) tradici bývala při zkoumání jazyka ústřední sémantika: jazyk měl v prvé řadě popisovat skutečnost. Staří Číňané naproti tomu přistupovali k jazyku převážně pragmaticky: šlo jim ani ne tak o vztah jmen a reality, jako o vztah jmen a způsobu, jímž jednáme. Vědění znamenalo u všech praktickou znalost toho, co dělat, doslova znát tao – cestu, stezku, způsob. Jazyk má lidem onu cestu ukazovat. Rozmanitá tao řídí rozmanité lidské schopnosti, bývají podle Hansenova příměru analogické jednotlivým počítačovým programům, ale v žádném případě netvoří jakousi božskou bytost, jak se dříve evropští orientalisté domnívali. Taoistická cesta nebyla určena ke správnému teoretickému porozumění; měla se v prvé řadě náležitě interpretovat a provádět v konkrétní situaci.

Různí myslitelé měli různá tao, mnozí jich předestírali i víc. V Konfuciových (Kchung-c´) představách je vzdělání aplikovaná morální psychologie, zniterňující modely chování a zajišťující hladké fungování zděděných tradic a etikety. Teprve Muo-c´ (či Mo-c´) zahajuje jako první v Číně filosofickou argumentaci a výslovně rozlišuje a staví do kontrastu zvyk a morálku. Jeho tao vyžaduje určitější a všeobecně rozpoznatelnější kritéria mravního jednání, než je pouhá intuice feudálního velmože či dvorního ceremoniáře, zejména všeobecný užitek jednání pro lidskou společnost, tj. zajišťování potravy, přístřeší, míru, materiálních podmínek k životu. Na rozdíl od Sókrata však nerozvažoval, zda má či nemá uposlechnout zákony obce, ale nanejvýš zda je záhodno zavést nový diskurs, jemuž by se celá společnost napříště podrobovala, anebo si všichni vystačí s diskursem starým. Podle konzervativce Mencia (Meng-c´) naopak žádný etický standard, žádná měřítka a formulace nejsou dostatečně senzitivní ke konkrétním situacím tak jako intuice srdce. Jeho královské tao, jež znamená kultivaci morálních instinktů a citů i pomocí meditací, se snažilo zabránit přechodu od tradičního feudálního systému založeného na osobních vztazích, rituálech a konvencích k neosobní byrokracii.

Neomohisté se pokoušeli dostat ke stálému řídícímu tao i skrze sémantiku, ovšem zůstali stát před problémem rozlišování věcí: realita umožňuje uskutečňovat nekonečně mnoho rozlišení a světonázorů, aniž by však poskytla kritéria toho nejlepšího, jakkoli zcela odvrhnout jazyk také nelze. Spontánní Čuang-c´ jako odpověď strukturuje věci sám, užívá intuice a nachází radost ze změn svých perspektiv, pohledů na svět, stavění nejrůznějších tao do kontrastů a paradoxních důsledků svých úvah. Za nejhlubšího klasika však Hansen patrně považuje Starého mistra – Lao-c´: jeho ne-zaměřenost (wu-wej), do češtiny i jiných jazyků doposud zpravidla překládaná jako „ne-jednání“, neměla znamenat útok na ego, jak Lao-c´ interpretují křesťané a buddhisté, ale radikální program osvobození jednotlivce od účelů společnosti, jejích distinkcí, sociálně navozených tužeb, významových struktur, nálepek. Ovšem další, poslední myslitel klasického období Sün-c´ se podle Hansena s problémy interpretace světa, které nastolili neomohisté a taoisté, už neobtěžoval zabývat a jeho autoritářství nahrávalo politické reakci, nemluvě o technologovi totalitní moci Chan Fej-c´, který ono období sta škol pomohl ukončit. Uzurpátor, jemuž dopomohl k moci, posléze i jej samého za údajně nedostatečnou loajalitu přivedl na onen svět.

 

Tři učenci

Chad Hansen upozorňuje, že Lao-c´ už hned v úvodu Tao te ťingu možná píše obecně o více cestách (čínština obtížněji rozlišuje singulár a plurál). Ve vlastním překladu onoho základního textu taoismu na svých internetových stránkách překládá Hansen tao dokonce anglickým termínem guide (průvodce, vodítko, směrnice) a Lao-c´ má podle něj tvrdit, že žádné provázení podle kteréhokoli průvodce či cesty nebude stálé. Nepomíjejí jen zakoušené věci, jména a distinkce. Nedá se vytvořit ani morální diskurs, který by lidi dokázal dobře řídit za všech okolností. Lao-c´ prý navrhuje radikálnější změnu než ostatní čínští myslitelé: zpochybnit zavedená jména, distinkce, tužby, nálepky a zříci se jakékoli akce, založené jen na nich.

Aby zpochybnil sebevědomí zavedených politických teorií, obrátil Lao-c´ zavedené etické a politické preference, touhy a hodnoty na ruby, doporučoval zpravidla jejich opak a ukazoval, že onen opak může fungovat docela dobře, často i lépe. Lao-c´ nás učí oceňovat tu druhou protivu, jež je z hlediska zespolečenštění a konvencí zavrženíhodná, oprošťování nadřazuje shromažďování, přírodu dobročinnosti, nezaměřenost účelovému chování a angažovanosti. Proti výšce, síle, moudrosti, dominanci, ostří, rozlišování, mužství, vyzdvihuje Lao-c´ nízkost, slabost, nevědomost, pokoru, tupost, neurčitost, ženství.

Má-li ovšem být člověk věrný textu Tao te ťingu, má se odnaučit řídit se podle jakékoli knihy včetně jí samé, tedy ani ono negativní tao se nemá předpisovat: nemáme brát všemi deseti ani přitažlivé utopie Starého mistra o jednoduchém životě na venkově. Jednoznačné nejsou ani verše z kapitoly 41 o třech učencích, kteří slyší o tao: Velký tao pilně praktikuje, průměrný jako by mu (jim) byl i nebyl přítomen a polovzdělanec se dá do velkého smíchu. Beze smíchu by však nebylo ani tao.

 

Cesta vzhůru do taoistického kláštera. Ale v taoismu je mnoho cest

 

Autor je tlumočník a překladatel

 

Chad Hansen – A Daoist Theory of Chinese Thought, A Philosophical Interpretation, First Issued as Oxford University Press paperback 2000, New York,  ISBN 0-19-513419-2 (pbk.)