Lidové noviny, pondělí, 8. června 2020, str. 9 – Názory

 

Pan Kamberský si zřejmě neuvědomuje rozdíl mezi pohoršováním ze strany karikaturistů či novátorských umělců, kteří svá díla veřejnosti nabízejí, leč nevnucují, a mezi zaneřáděním krásného Staroměstského náměstí historizujícím kýčem.

Sám dotyčný postup užitý při protlačení nápodoby Mariánského sloupu, bude zřejmě sloužit jako neblahý precedens pro další porušování zákonů, pravidel a slušnosti. Monumenty tohoto typu ale také slouží jako prostředek autoritářů k omezování svobod občanů a posílení vlastní moci. Instalací podobných nábožensko-politických skulptur oslavujících časy absolutistické nadvlády se však spíše připodobňujeme nikoli současnému Západu, nýbrž Putinovu Rusku a Erdoğanově Turecku.

Zesměšňujete-li, pane Kamberský, rád Čechy, se vší úctou ke všem hrdinným Polákům připomeňme, že samotné Armii Krajowe nezbývalo než po dvou měsících Varšavského povstání potupně žádat (2. října 1944) nacisty o příměří. I v Polsku se v 50. letech našlo dost uvědomělých budovatelů totality, včetně básnířky a nositelky Nobelovy ceny Wisławy Szymborské. I tamní disidenti byli před rokem 1980 doma dost izolovaní.

Zatímco by noviny neotiskly chlívek, ležérně si pohrávající s osudem Židů či Romů pod nacisty, Kamberský si může očividně lebedit v kontroverzích kolem sloupu, který symbolicky zpečetil osud nejen dřívějších českých svobod. Sloupu, jehož instalaci předcházelo a ji umožnilo vyvraždění až téměř sta procent obyvatel některých protestantských měst a oblastí, a úprk statisíců Čechů do exilu před habsburskou rekatolizací.

Není až tak jisté, že se na Dukův vztyčený falus časem „zapomene.“ Až po čase Ukrajinci sundali všechny sochy Lenina a Španělé všechny sochy Franka. Američané jen za posledních 5 let odstranili stovky památníků Konfederace včetně výhružných soch otrokářů. Jednou mohou posloužit za příklad i této zemi.

Konečně byla 10. 7. 2021 v Charlottesville odstraněn jezdecký pomník otrokářského generála Roberta E. Lee. Takto je třeba i u nás zatočit s triumfálními pomníky Habsburků, jejich katanů a přisluhovačů.

 

Zdeněk Zacpal, nordista

______________

 

Vysvětlivka pod čarou: ona města jsou například Písek a Prachatice, habsburským vojskům ani nebránila a stejně asi 99% jejich obyvatel bylo vyvražděno, … nemluvě o menších sídlech

Kateřina Raabová – Písek v období Třicetileté války, Diplomová práce FFUK, Praha, červenec 2010

nebylo vyvražděno asi jen 12-18 mužů

file:///C:/Users/Z/AppData/Local/Temp/DPTX_2008_1_11210_0_122658_0_68456-2.pdf

 

 

 

 

 

AD: Petr Kamberský – Revanšistka Marie, LN, sobota 6. června 2020, str. 8:

Chlívek se raduje! Medard přišel sice předčasně, ale z jeho kápě kape neochvějně už týdny a pojem zemědělské sucho můžeme, alespoň dočasně, vypustit ze slovníku. A Chlívek si také může z plna hrdla zapolemizovat.

Náš dlouholetý a výtečný kolega Martin Zvěřina se pustil do boje proti mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí. Respektive se mu nepozdává jen způsob prosazení stavby, ale z textu to, bohužel, není příliš poznat. Komentář protkaný formulacemi jako „sloup může být leda tak symbolem zpupnosti, nedostatku pokory a nadbytku sebestřednosti“ či „hloupý triumfalismus si přímo říká o revanš“ prostě vzbuzuje emoce, které čtenáře odvedou od podstaty věci.

I když možná ty emoce mají taky něco do sebe. Sociolog Jan Spousta vtipně poznamenává: „Úkolem umělce už od dob romantismu je vyvádět šosáky z míry. Zneklidnit je, ba pohoršit. Beethovenovi na začátku devatenáctého století k tomu stačilo pár disonancí. Viktoriánští malíři o padesát let později působili pohoršení realistickou malbou nahého těla. Picasso před sto lety způsobil skandál kubistickou malbou skupinky prostitutek z Avignonu. Koncem dvacátého století se stalo velmi obtížným pohoršit (…) Až dnes, zase o dvacet let později, čtu komentáře vzdělaných pánů a dam, kteří se pohoršují nad nově vystaveným uměleckým dílem a položertem polovážně se domlouvají na jeho zničení – anebo naopak trochu dětinsky jásají nad jeho vytvořením a instalací. Pan Váňa (autor repliky mariánského sloupu) dokázal naštvat i potěšit, emoce jsou zpátky.“

Chlívek nebude p. t. čtenářům nabízet žádný pohled na další z pražských taškařic okolo vztyčování a bourání soch. Každý máme jiný vztah k tradici i náboženským symbolům, máme averzi na jiný typ památek. Chlívek nijak neskrývá, že by nechal stát mariánský sloup i sochu maršála Koněva, a kdyby tu dneska byl, možná i pomník Josifa Vissarionoviče Stalina – ne na jejich věčnou památku, ale naopak na upomínku doby, kdy jsme uctívali tak příšerné modly.

Leč s kolegou Zvěřinou si přesto dovolíme nesouhlasit. Hloupý triumfalismus možná k žádné revanši nepovede a vášně se uklidní. Tak jako se uklidnily po církevních restitucích, které čtvrt století polarizovaly národ. Ano, možná budeme sloup dokola strhávati a vztyčovati, ale Chlívek soudí, že se na něj nejspíš brzy zapomene. Staroměstské náměstí je doménou turistů, nikoli Pražanů a strhávání dá moc práce.

Existuje polský vtip: „Proč české povstání začalo až pátého května 1945, proč byl český ozbrojený boj do té doby tak slabý? Protože to bylo zakázané!“

Tak co myslíte? Pokácíne, nebo to radši probereme u žejdlíku, zvlášť když je teď pivo tak levné?