http://veritas.evangnet.cz/html/sloupcz.htm

NOVÝ MONUMENT NA STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ?

Obnova tzv. Mariánského sloupu Čechy nesjednotí
(reportáž z roku 2004)

Ve světě se najde plno nenápadných historických reminiscencí, zasutých a zadupaných konfliktů a problémů, které postupně upadají v zapomnění, bývají nadlouho veřejností přehlíženy a bagatelizovány, aby je pak oprášila na první pohled okrajová a obskurní hnutí a aby to, co se zdálo dějinami definitivně zasuto nebo pohřbeno, posléze zčistajasna obživlo či vyhřezlo v plné síle.

Odčinit pohanu Panny Marie

V Českých zemích se po roce 1989 vynořila Společnost pro obnovu mariánského sloupu, která na své vlastní náklady slibuje Čechům postavit na historickém Staroměstském náměstí v Praze nový sloup a každoročně asi padesátka jejích členů a příznivců v podvečer 3. listopadu se za jeho instalaci na místě modlí a demonstruje. Při jeho stavbě se chce řídit částečnou dokumentací bývalého protireformačního sloupu rakouského císaře Ferdinanda III. z r. 1650, který v Praze stával až do 3. listopadu 1918, kdy jej strhli přítel Jaroslava Haška Franta Sauer a žižkovští hasiči. Karel Kavička z olomouckého arcibiskupství, místopředseda Společnosti, jej veřejnosti slibuje postavit do roka od případného vydání oficiálního povolení a již v r. 2001 sebevědomě prohlásil, že „nedá-li souhlas tato radnice, vyjde nám vstříc ta budoucí“.
Jan Bradna, akademický sochař, restaurátor a výkonný předseda Společnosti a několik jeho spolupracovníků již dokončili zamýšlené schodiště, spodní balustrádu, téměř 6 m vysoký dřík sloupu a sochu Panny Marie, která je nyní dočasně umístěna vedle Týnského chrámu. Instalací chtějí napravit pohanu P. Marie, akcentovat duchovní hodnoty, které P. Maria vždy symbolizovala a vrátit na náměstí vysoce hodnotné umělecké dílo. Umístění monumentu do uzavřeného prostředí nějaké klášterní zahrady, jak navrhla Ústřední rada Církve československé husitské 8. 12. 2001, prý nestačí, nemělo by smysl. Mariánský sloup totiž až do svého svržení tvořil kompoziční centrum náměstí a měl by být i nyní důstojnou vertikální protiváhou horizontálního Husova pomníku. Na připomínku, že odstranění křivd minulosti by mohlo obnášet také umístění zlatého kalicha a sochy husitského krále Jiříka z Poděbrad na štít hlavní lodi Týnského chrámu, a předání tohoto kostela jakož i většiny dalších starých katolických kostelů v zemi evangelíkům, jimž patřily před r. 1620, reaguje překvapivě vstřícně: Já bych proti tomu nic nenamítal. Je mi jasné, že pokud chci od někoho vstřícné pochopení, stejným způsobem musím smýšlet a chovat se vůči němu i já. Záleží však na rozhodnutí památkových úřadů a církví, dodává.

Nevytvářejme pomník nezralosti

Jiřina Knížková, která pracovala na Odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy upozorňuje, že chybí celková trojrozměrná dokumentace původního sloupu a ta dochovaná dvojrozměrná byla pořizována náhodně a zcela v ní chybějí zadní pohledy na plastiky. Urbanistický charakter náměstí se také v průběhu od přelomu 19. a 20. století změnil hned několikrát a nový sloup by se dostal do jiného prostředí než pro jaké byl onen starý vytvořen. Podle dr. Lubomíra Sršně, bývalého dlouholetého ředitele Lapidária Národního muzea v Praze se z architektonických částí sloupu dochovalo jen 10 % a ze sochařské výzdoby jen 60–70 % původní hmoty: „z velké části již není co kopírovat“. Obává se, že „připravované nové dílo nebude vzhledem ke koncepci Společnosti ani kopií barokního sloupu Bendlova, ani soudobým sochařským projevem (umělce konce 20. století), ale vznikne nejspíše hybrid, falešná maketa bez historie a bez estetických kvalit, prázdná forma bez ducha, nepřirozené dílo bez pohlaví“ … „pomník devalvace našeho citu pro autentické umění“ … „Bude tedy jen jinou formou plnit v podstatě tutéž funkci, kterou má dnes pamětní kámen umístěný v dlažbě Staroměstského náměstí 3. 11. 1993.“ Svůj článek uzavírá: „Nevytvářejme pomník, který by byl pomníkem naší nezralosti. Snažme se raději zachránit ty památky, které se zachránit dají.“

Majitel nedaleké živnosti také velkou radost nemá: „Tady je to pořád ode zdi ke zdi. Myslím, že to tam nemá co dělat, lituji, že to zbourali, ale ta doba minula, dneska už místo toho stojí Hus, a dneska to bude náměstí, které je takové vzdušné, jenom hyzdit. Někdy je méně více. A stejně to bude jenom bezcenný kýč bez historické hodnoty.“ Známý mladý sochař David Černý na téma těžko nachází slova: „To je tedy … bizarní nesmysl … totální kokotina. Vyřiďte jim, že já v tom případě založím Společnost pro obnovu Stalinova pomníku.“

Stoupenci uvažované instalace nyní prohlašují sloup za poděkování P. Marii za vítězství nad Švédy v roce 1648 a anděly, kteří sekají mečem ďábly, za symbol vítězství dobra nad zlem. Dr. Vladimír Sakař z Národního muzea však upozorňuje, že Mariánský sloup v Mnichově, nápadně podobný onomu dřívějšímu pražskému, byl postaven na oslavu vítězství katolicismu nad reformací již r. 1638, a to samotným vévodou Maxmiliánem Bavorským, který předtím na Bílé hoře r. 1620 spolu s rakouským císařem Ferdinandem II. přivodil konec české suverenity a stavovského státu. Stejná dobová symbolika anděla s křížem a mečem byla užita na pamětní minci papeže Řehoře XIII., vyražené na oslavu vítězství – či pobití asi 20 000 hugenotů ve Francii r. 1572 kolem tzv. bartolomějské noci.

 

Zopakujeme si historii?

Římskokatolický kardinál Miloslav Vlk již posvětil novou sochu Panny Marie, která byla umístěna k Týnskému chrámu a chce ji vztyčit na vrchol celého plánovaného sousoší. Obnovení sloupu pokládá za dlouhodobý úkol: „Musejí se nejprve odbourat předsudky, které zatěžují mentalitu mnoha lidí“. Zdaleka ne všichni katolíci však s uvažovanou instalací souhlasí. Dr. Filip Karfík, ředitel Ústavu filosofie a religionistiky na Filosofické fakultě UK v Praze se dalšího vývoje spíš obává: „Nemám nic proti mariánským sloupům jako takovým. Sám bych staré historické pomníky nebořil. Oživovat ideologii vítězné strany na Bílé hoře ale nepovažuju za rozumné. Pobouří to všechny evangelíky a právem. Kulturně-politicky to může být stejně nešťastné gesto jako kanonizace Jana Sarkandra.“

Pro Irenu Škeříkovou, farářku sboru Českobratrské církve evangelické v Praze-Nuslích, jsou takovéto pokusy dalším dokladem, že římskokatolická strana se vztahuje k ostatním církvím z povýšeného postavení, nebere poučení z historických událostí a že uctívání svatých v některých katolických komunitách pak hraničí s modloslužbou. Některé trpké osobní, pracovní a ekumenické zkušenosti z posledních let ji prý vedou k revizi svého dřívějšího velice vstřícného postoje k římskokatolické církvi a k přitakání dříve odmítaných názorů přátel z Valašska a starého východočeského evangelického rodu, z nějž pochází.

Nejradikálněji se však proti plánovanému sloupu nestaví nekatolické církve, ale některá občanská sdružení a po živelných počátcích začínají vzájemně koordinovat své protesty proti „katolickému překrucování dějin“. Mezi jeho příklady uvádí Ing. Milan Grus z Českého svazu bojovníků za svobodu pohotově mj. odstranění stálé výstavy o České reformaci na Bílé hoře v pavilonu Hvězda, dokumentující dobu, kdy byla naše země převážně protestantská, těšila se hospodářskému a kulturnímu rozkvětu a největší svobodě svědomí a myšlení v tehdejší Evropě. To všechno spolu s částí českého národa císařští žoldáci s jezuity po roce 1620 rychle zlikvidovali. Teď je naopak tendence skutečné názory Havlíčka, Palackého a Masaryka na české dějiny vytěsnit a místo toho obnovovat pomníky utlačovatelům národa – rakouským císařům a potentátům. „Odkud si myslíte že vítr vane? Z Rakouska, Německa a Vatikánu, chtějí nás vykoupit a ovládnout. Havel jim jde na ruku. Proč asi na první zahraniční návštěvu letěl do Německa a proč si hned pozval papeže?“
Na námitku, že zničení sloupu v roce 1918 také nebylo zrovna politicky čistou akcí, Grus vysvětluje, že onen sloup na Staroměstském náměstí měl již podle nadpisu a provedení primárně politické účely a ztělesňoval národní a náboženskou porobu. Taky za jeho svržení nebyl nikdo za První republiky souzen. „A chcete snad dnes obnovovat německé nápisy z roku 1945, Stalina na Letné nebo srpy a kladiva z roku 1989 nebo soudit ty, kteří je odstraňovali?“ Na připomínku, že sloup byl přece jen památkou podstatně starší, opáčí: „A Vám se líbí, jak Panna Maria šlape po draku, který má symbolizovat kacíře? Ti katoličtí andělé, co probodávají nás ostatní?“ Uvažuje s přáteli o svolání demonstrací proti sloupu ve vhodném čase. Dějinný úděl českých nekatolíků (jejichž počet se po posledním sčítání k jeho převeliké úlevě zvýšil na 73,2 %) nakonec lapidárně shrne: „Všechny naše předchůdce s rovnými zády v zemi evropské katolické panstvo vyhladilo ještě předtím, než stačilo ten svůj sloup postavit. Všichni naši předkové občas museli ohnout záda. My ale ještě dokážeme záda narovnat.“

 

Zdeněk Zacpal, 2004
Autor je tlumočník a překladatel

 

 

 

 

Původní přední levé sousoší na rytině z roku 1685
To je ta Havlova pravda a láska?

 

 

„Ústřední rada Církve československé husitské s výstavbou na náměstí z důvodů historických a náboženských též nesouhlasí, ale na Staroměstském náměstí uvítá naopak obnovení myšlenky Městské rady pražské z r. 1848 bývalý sloup naopak nahradit pomníkem 27 reprezentantů stavovského odboje, popravených Habsburky 21. června 1621. Není proti jeho výstavbě na jiném místě – Katolíci si mohou nový sloup vystavět, ale na jiném místě – nejlépe uvnitř některé vlastní klášterní zahrady.“

Usnesení Prvního veřejného zasedání Ústřední rady CČSH z 8.12.2001

Karel Kavička z olomouckého arcibiskupství (mj. obhajující arcibiskupa Graubnera v cause kroměřížských vinných sklepů), místopředseda Společnosti: „nedá-li souhlas tato radnice, vyjde nám vstříc ta budoucí“.

Metro, 7.11.2001

Kardinál však pokládá obnovení sloupu za dlouhodobý úkol: „Musejí se nejprve odbourat předsudky, které zatěžují mentalitu mnoha lidí,“ dodává.

Katolický týdeník 46, 16.11.2003

„Připravované nové dílo nebude vzhledem ke koncepci Společnosti ani kopií barokního sloupu Bendlova, ani soudobým sochařským projevem (umělce konce 20. století), ale vznikne nejspíše hybrid, falešná maketa bez historie a bez estetických kvalit, prázdná forma bez ducha, nepřirozené dílo bez pohlaví“ … „Bude tedy jen jinou formou plnit v podstatě tutéž funkci, kterou má dnes pamětní kámen umístěný v dlažbě Staroměstského náměstí 3.11.1993.“ Veřejnost závěrem vyzývá: „Nevytvářejme pomník, který by byl pomníkem naší nezralosti. Snažme se raději zachránit ty památky, které se zachránit dají.“

Zprávy památkové péče 7/1999

„Moc mne mrzí, že poslední dobou musím revidovat svůj velmi vstřícný pohled k římskokatolické církvi. Byla jsem vychovávaná v prostředí protestantském, a přesto mi byla ponechána svoboda myslet si, že je to naše sesterská církev. Minulé roky jsem bohužel udělala několik velmi trpkých zkušeností (osobních, pracovních – z ekumeny), které mě vedou k přitakání všem dříve odmítaným názorům mých rodičů a přátel. Začínám být opravdu přesvědčena o tom, že uctívání svatých v některých katolických komunitách hraničí s modloslužbou, že římskokatolická strana se vztahuje k ostatním církvím z povýšeného postavení a nebere poučení z historických událostí – a Mariánský sloup je toho dalším dokladem. Omlouvám se svým předkům, že jsem si v mládí myslela, že se mýlí.“

Irena Škeříková, evangelická farářka, sbor Praha 4 – Nusle

„Na konci XVI. století zůstávalo v Čechách jen po 200 farách katolických a starokališnických, naprostá většina – 1 200 far se hlásila k novokališníkům. Zcela samostatně stály sbory Jednoty bratrské.“

Jan Fiala – Hrozné doby protireformace, Eman, Heršpice u Slavkova, 1997, s. 38

Sloup byl vždy v jeho minulosti politikum a nápis na jeho podstavci neznamenal pouze oslavu „Panny Marie“: „Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počavší za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař.“ Děkovná procesí za vítězství nad reformací, pravidelně konané v předvečer výročí bitvy na Bílé hoře u sloupu na Staroměstském náměstí, jichž se účastnili habsburští císaři (Ferdinand III., Leopold I.).

z materiálu společnosti VERITAS

Milan Grus dále argumentuje mj. obnovením pomníku císaře Franze I., odstraněného již v r. 1918, Franze Josefa I. v Mariánských Lázních, pokusy o instalaci rakouského vojevůdce Radeckého na Malostranském náměstí, odstraněním husitského vůdce Jana Želivského z Karlova náměstí, pokusy Václava Havla o oslavy Vestfálského míru, který v r. 1648 zpečetil podmanění českých zemí, zrušením 28. října jako Dne české státnosti a jeho přesunutím na 28. září, spjaté s katolickým světcem a knížetem Václavem, spojování církevních a státních oslav, účastí Václava Havla (na rozdíl od prezidentů Masaryka a Beneše) na slavnostní mši Te Deum, odklonem od tradic a symboliky 1. republiky a návratem k idejím 2. republiky (1938–39).

DALŠÍ LITERATURA

František Ebert – Posvátná místa král. hl. města Prahy, Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království českého, sv. I–II, 1883–1884, v Praze, Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého)

Michael Schattenhofer – Die Marienzäule im München, München 1971 (informace o Mariánském sloupu v Mnichově)