AD: Jiří Holátko – Volíme Karla – Respekt 24/2016 (12.-19.6.), str. 10 – Dopisy

 

Sčítání lidu se uskutečnilo ne v roce 1919, jak uvádí J. Holátko, ale až 15. února 1921 podle nového zákona č. 256/1920 Sb. Němci tehdy tvořili z 10 05 734 obyvatel území dnešní České republiky pouze 2 973 208 obyvatel. Česká strana měla jasnou početní většinu, aniž by za ni musela vděčit dle Holátka „zfalšovaným výsledkům“.

Přestože byla němčina v habsburské říši a pak alespoň v „Předlitavsku“ vládnoucím jazykem, většina Židů u nás se hlásila k jazyku českému již za Rakouska – v roce 1900 to bylo již 54, zatímco k němčině jen 44 procent. Ještě víc po vzniku samostatného Československa – tehdy 50 procent k národnosti československé, 15 k národnosti izraelské a jen 35 k národnosti německé.

Tomáš Garrigue Masaryk (na snímku v Jeruzalémě) jako první hlava státu navštívil mandátní Palestinu v roce 1927.

V dnešní době se téměř neakcentují ta období české historie, kdy se zde podařilo prosadit obdivuhodné vymoženosti navzdory tlaku z Německa či Evropy. Například v průběhu 15. století získali rytíři a měšťané právo zasedat v zemských sněmech, které se těšily rozsáhlým pravomocem. Ustavoval se systém náboženské tolerance s dvěma oficiálními a dalšími tolerovanými náboženskými seskupeními. Což otevřelo dveře a umožnilo vzestup i židovským a „cizím“ intelektuálům a hvězdářům.

Pokud vídeňští Habsburkové po roce 1620 dřívější systém zlikvidovali, v Čechách asi tři čtvrtiny majetku zkonfiskovali a svou nesmiřitelností se přičinili o asi třetinový úbytek zdejší populace, není divu, že se konfiskátů zmocnila a pak si další krásné zámky pro sebe stavět mohla především jimi protežovaná německy orientovaná šlechta. Ovšem stále z krve a potu většinou česky mluvících nevolníků.

Větší hanbu než porážky v boji v minulosti představují dobrovolně přihrbená záda dnes. A nezáleží na tom, zda před mocnostmi z východu či ze západu.

Zdeněk Zacpal, překladatel

 

________________

Poznámky a citace pod čarou:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sudetští_Němci

1921	1930	1950
Čechy	2 173 239	2 326 090	-
Morava a Slezsko	799 969	823 730	-
České země	2 973 208	3 149 820	159 938
%	30	30	2
České země (celá populace)	10 005 734

 

Gabriela Šamanová  – Národnost ve sčítání lidu v českých zemích

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c3/a3921/f11/100023s_Samanova-narodnost.pdf

 

Navíc nový zákon 
o sčítání lidu byl přijat teprve 8. dubna 1920. Zákon nařizoval provést prvé československé sčítání lidu nejdéle do roka a sčítání opakovat každých pět let, což byla anglosaská praxe.

Sčítání lidu podle nového zákona č. 256/1920 Sb. se uskutečnilo 15. února 1921.

http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=369

Nejkomplikovanější bylo postavení Židů v jazykově smíšených oblastech. Zde, jak vyplývalo z historického kontextu, byly ještě v polovině 19. století měšťanskou střední vrstvou převážně Němci. Se změnami sociální skladby v druhé polovině 19. století se také nemalé množství Čechů posunulo mezi střední vrstvy. Tito noví aktéři v hospodářské a politické oblasti přispěli k prosazení české kultury a jazyka v dříve dominantních německých oblastech. Židé, z důvodů popsaných v různých souvislostech výše, byli spíše spjati s německým kulturním prostředím. Přes to všechno se na přelomu 19. století začal proměňovat i židovský postoj k národní identitě ve smyslu přijímání češství a české národnosti. Tak ve sčítáni lidu z roku 1900 uvedlo 54 % Židů v Čechách češtinu jako svou obcovací řeč a 44 % uvedlo němčinu.

 

Židé v Československém státě

Se vznikem nového státu Židé získali status národnostní skupiny a k židovské národnosti se mohli hlásit také při sčítání lidu. V Československé republice tak žilo v roce 1921 přibližně 375 tisíc osob židovského vyznání – v českých zemích to bylo přibližně 125 000, na Slovensku 140 000 a na Podkarpatské Rusi 110 000 Židů. Z českých Židů se necelých 15% hlásilo k židovské národnosti, 50% k československé a 35% k německé. České židovstvo se nacházelo v poněkud rozpolceném stavu již několik desetiletí před první světovou válkou. Příčinou nebyl pouze dualismus jazykový, ale hlavně nesourodost tendencí uvnitř židovských náboženských obcí (Žno) a oslabení tradičních struktur. Mnohé venkovské obce se v důsledku emigrace potýkaly s nedostatkem členů a s nedostatkem financí na udržování svého chodu. Někteří Židé církev opustili nebo konvertovali k jinému náboženství, jiní odmítali náboženskou ortodoxii s cílem začlenit se do české společnosti chápané jako prostor, do kterého kulturně a historicky patří (česko–židovské hnutí), jiní rozvíjeli myšlenku sebeurčení židovského národa a jeho nároku na vlastní zemi – sionisté, další se identifikovali s německým prostředím vyšších středních vrstev, bez valného zájmu o české prostředí jako celku. Tato mnohost postojů dala vzniknout velkému množství různě zaměřených spolků a organizací, které v některých případech proti sobě ostře vystupovaly (česko-židovské hnutí proti sionismu).
V osobě prezidenta Masaryka měli ve svých snahách zastánce jak sionistická hnutí tak hnutí česko-židovská. Svým vstřícným politickým kurzem vůči Židům byl český stát v Evropě ojedinělý. V roce 1929 byli dva poslanci Židovské strany zvoleni do Národního shromáždění, v období 1933-1938 v Čechách našlo azyl dle odhadů několik desítek tisíc židovských běženců z Německa a Rakouska.

 

http://programy.mb-net.cz/mb-pravek-novovek/JS0104040d.htm

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, 1489:

„Velká je v tomto národě svoboda pro pověry, aniž je komu pokládáno za zlé, aby následoval náboženství, jaké chce. Neboť abych pomlčel o viklefitech a o těch, jež lid nazývá pikarty, jsou i takoví, kteří popírají, že by Ježíš Kristus, Spasitel náš, byl Bohem. Jiní praví, že naše duše s těly spolu hynou, někteří tvrdí,
že každý může být spasen ve své víře, přemnozí mají za to, že nebe i peklo vše je vymyšleno. Aniž jest snad dovoleno tak jen smýšlet, ale i veřejně hlásat. Neboť všude se hovoří o víře i starci i mládež, muži i ženy vykládají Písmo svaté, jemuž se nikdy neučili.“

 

Kdy, kde, proč & jak se to stalo v českých dějinách, str. 168-172:

Na rozdíl od francouzských hugenotů, kteří nedokázali předpovědět natož zabránit v roce 1572 tzv. Bartolomějskou noc s jejími následnými masakry, dokázali čeští kališníci prohlédnout v roce 1483 (24.9.) přípravu ke spiknutí a popravě 80 husitských měšťanů a sami místo toho popravili a vyhodili z okna Novoměstské radnice v Praze mrtvoly pěti spikleneckých katolických konšelů. Následným, tzv. kutnohorským náboženským mírem z 13.3. 1485 byla ustavena tolerance mezi dvěma napříště rovnoprávnými vyznáními země.

 

Vladimír Sakař – Husův odkaz ve státnickém díle Jiřího z Poděbrad, str. 28-29:

Zásada náboženského míru (ne-li přímo náboženské svobody, arciť ve středověkém pojetí) byla cílem vlády Jiřího z Poděbrad, kdy se zrodila koncepce království dvojího lidu. Za vlády jeho nástupce Vladislava Jagellonského doznala pak tato zásada zakotvení v tzv. Úmluvách kutnohorských, uzavřených ovšem až po zmaření pokusu o „Bartolomějskou noc v Praze“ 24. září 1483, kdy měli být likvidováni horliví kališníci /více o tom Šmahel 1978/. Dne 13. března 1485 došlo pak k uzavření již zmíněných dohod o náboženské snášenlivosti, snad prvých v Evropě vůbec. Není bez zajímavosti, že k uzavření těchto dohod, obsažených v Zápise kutnohorského sněmu o pokoji a svobodě náboženství (uveřejnil Palacký 1862, str. 422), přispěl také Štěpán Pouček z Talmberka, administrátor konsistoře církve pod jednou přijímající, patrně poté, kdy si uvědomil, že českou reformaci potlačit nelze. Obsah této dohody shrnuje cedule, uložená v třeboňském archivu:

            „Léta tisícího čtyrstého osmdesátého pátého sněmovní narovnání o přijímání a farách.

            Roku toho král Vladislav z své přirozené milostivosti, chtě své poddané v dobrém spravovati pokoji, položil sněm v Horách Kutných a tu obeslal pány, rytířstvo a města království Českého, a tu v svornosti a jednotu všech Čechuov a Moravanuov mnoho bylo rokováno, aby všichni spolu mohli v dobré lásce křesťanské, v  vatém pokoji přebývati. I zavříno jest na to, aby ti, kteříž se přidrží jednoty církve svaté a Římského kostela, a přijímají tělo boží a krev boží pod jednú způsobú vedle ustanovení církve svaté, těch, kteříž přijímají tělo a krev boží pod dvojím způsobem z podstaty Zákona, a jiné řády křesťanské drží a zachovávají, nekaceřovali, nehaněli ani utiskali. Též ti, kteříž přijímají pod dvojím způsobem, těch, kteříž přijímají pod jedním způsobem, aby nehaněli ani utiskali. A kněží obojí aby se tak zachovali. Pakli by se který vytrhl a nezachoval, aby jako buřič ze země vyhnán a nikdá aby zase nebyl navrácen. A kněží obojí, jakž na ten čas při farách neb kaplanstvích, tak aby zůstali etc. Kde kněz pod jednú způsobú, aby tu potom, kdyby faráře tu nebylo, kněz pod dvojím způsobem podáván nebyl; tolikéž kde pod dvojím způsobem farář na ten čas jest, tu potom pod jednú farář nebyl vpuštěn. A to všecko sobě utvrdili dostatečně, a v knihy památné zapsati kázali, tak jestli že by kdo z pánuov, z rytieřstva neb z měšťanuov přerušil, aby byl hned od krále JMti a rad jeho pokutován“.

 

H. Štroblová – Kutná Hora v letech 1526-1620, str. 124-125:

Nejednou zaměstnávaly konsitoř záležitosti, které se dotýkaly svátosti manželské a prohřešků proti ní. Šlo často o neuskutečněné sliby manželské a je až překvapivé, jak se oklamané ženy dovedly o svá práva velmi energicky brát. Velké sebevědomí nacházíme především u vdov, majících volnější ruce při výběru partnera než mladé dívky, pevně svázané s prostředím své rodiny. Podobně nekompromisní postoje zastávaly ženy, které se cítily manželem podvedeny či pokořeny. Zaznamenali jsme dokonce „chudáka manžela“, který si stěžoval na to, že ho žena zavírá do sklepa. Porušení manželských slibů, nevěra a nejrůznější nemanželská soužití byly poměrně častým předmětem jednání. S tím pak souviselo řešení otcovství apod. Relativně četné jsou i zprávy o rozvodech a zdá se, že jejich frekvence byla vyšší, než připouštějí dosavadní bádání. Ostatně v roce 1585 se nad počtem rozvodů, zaviněných zejména cizoložstvím, pozastavil i nejvyšší mincmistr Vilém z Oppersdorfu, který nabádal městskou radu, aby provinilce trestala. Na rozdíl od doby pozdější nebyl rozvod chápán jako důvod ke společenské degradaci, rozvedené ženy si běžně brali i muži velmi vážení.

 

Alexandr Putík, Olga Sixtová – Histoire des Juifs en Bohême et en Moravie: Des origines à l´émancipation, str. 9:

Les autorités spirituelles hussites condamnaient sévèrement les prêts d´argent sur intérêt come l´usure. Le mouvement cependant, malgré quelques excès (comme le pillage des maisons juives de Prague par les pauvres en 1422), ne se retourna pas contre les Juifs. Il faut dire que les groupes les plus radicaux s´identifiaient à l´Israël biblique. Les Juifs tchèques et d´Europe centrale sympathisaient avec les hussites et les aidaient en leur fournissant des armes et d´autres marchandises. … Les guerres hussites eurent pour conséquences d´ébranler la puissance économique et le monopole idéologique de l´Église catholique.

str. 25: Après l´époque hussite, les théologiens ne jugeaient plus aussi sévèrement l´usure et les chrétiens commencèrent également à travailler dans la finance. Dans le même temps, les limitations concernant les professions que les Juifs pouvaient exercer commencèrent peu à peu à se libérer.

str. 67-68: Depuis la fin du 16^e siècle et pendant cent cinquante ans, le ghetto pragois fut la communauté juive la plus peuplée de l´Europe chrétienne.

 

Jiří Kejř – Husité, str. 165:

To byla živná půda i pro pozdější velkorysý a promyšlený návrh na ustavení mezinárodní mírové organizace evropských států, který měl odstranit válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů, jak jej vytvořil a v létech 1462-1464 uvedl do diplomatického jednání český král Jiří. Důkladné prozkoumání tohoto uvážlivého dokumentu, jenž promlouvá z hloubi dějin až k neklidnému dnešku hlasem varování i povzbuzení, ukázalo, že jeho základním ideovým zdrojem byla husitská nauka o válce a míru. V tehdejším roztříštěném a zmateném světě byl jeho zrod možný právě jen v Čechách, jimž stál v čele husitský král. A stejně jako na počátku husitské revoluce nebylo ani za doby poděbradské vinou husitů, že zase musel rozhodovat meč.

 

Věčný život v jeho blízkosti: S Editou Štěříkovou o reemigrantech, opravdovém temnu a vysoké laťce; Ptal se Jiří Hoblík

Evangelický časopis Český bratr, 16/2008, ročník 84, str. 10-11

Byla byste ochotná stručně vystihnout, oč české země přišly v důsledku emigrací, a to zejména pobělohorských?

Zůstanu jen u té pobělohorské emigrace. Často opakuji charakteristiku exulantů: byli to ve své naprosté většině lidé poctiví, přímí, upřímní, přemýšliví, pracovití i vynalézaví a především to byli lidé, kteří chtěli poslouchat Boha a nenechali se násilím zlomit. Tím je zodpovězena otázka, o co české země přišly. Během 160 let protireformace odešlo na 500 000 takových lidí do exilu.

 

http://www.mzv.cz/telaviv/cz/vzajemne_vztahy/vztahy_se_statem_izrael/index.html

Tomáš Garrigue Masaryk jako první hlava státu navštívil mandátní Palestinu v roce 1927. Československo záhy po svém vzniku v roce 1918 jako jedna z mála zemí oficiálně uznala židovskou národnost, což pramenilo nejen z osobní iniciativy prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, ale i z postoje české inteligence, která na základě vlastních zkušeností z bojů za národnostní uznání sympatizovala s úsilím Židů o uskutečnění jejich ideálů. O podpoře, které se tyto aktivity těšily ze strany československého státu, svědčí také konání kongresů Světové sionistické organizace v letech 1921 a 1923 v Karlových Varech a roku 1933 v Praze.

 

 

Článek pana Holátka (Respekt 19/2016 (16.-22.5.2016), Dopisy)

Volíme Karla

Díky za perfektní artikl k tématu o Karlu IV. Trochu mne ovšem zklamalo, že téměř nezmiňujete Karlovo němectví neboli Deutschtum. Karel IV. byl zčásti Němec, možná byl i Čech. Ale pokud vycházíme z reálné historie, tak musel být Böhmer, nikoli Čech. Slovo Čech se vyskytuje teprve od dob národního obrození.

Dále zmiňovaná jihočeská šlechta Rožmberkové byli Rosenberg – Němci jak poleno. Celé Povltaví je krásné díky této dynastii a německý vliv je tu dodnes cítit.

A poslední komentář: Karel IV. byl císař nejen Římské říše, ale správně je: Římské říše národa německého. Protože de facto téměř všichni obyvatelé Bohemie byli trochu Němci. Buď mix, nebo Němci, anebo německy mluvící Židé. Konečně co za úsilí bylo vydáno v roce 1919 při sčítání lidu, kdy české slovanské etnikum – povětšinou tenkrát ještě na venkově žijící – jen díky zfalšovaným výsledkům dosáhlo na většinu. Zde praktický příklad – Mährisch Kromau, Moravský Krumlov, 1910-1921: za 10 let se počet Slovanů v tomto městě zvýšil o 400 procent.

J. Holátko, Praha (Prag)