Lidové noviny, 24. srpna 2013, str. 24/IV, Orientace/Zrcadlo (tam mírně zkráceno) 

ZDENĚK ZACPAL

překladatel

 

Islamisté počátkem roku 2012 obsadili velkou část egyptského parlamentu

Při událostech v Egyptě se zájem médií soustřeďoval především – přitom proti vůli současné většiny Egypťanů – na osudy členů Muslimského bratrstva. Nejedná se jen o televizi al-Džazíra, která tentokrát způsobně zapanáčkovala před postojem vládnoucí kliky Kataru. Vysílání i západních kanálů bylo plné zákroků policie proti ležením bratrstva. Nezbylo tedy již dost místa na to, ukázat, jak příznivci onoho hnutí, které sám Západ se svým špatným svědomím líčí jako utlačované chudáky, i ve svých nejkrizovějších dnech stihli postřílet mnoho desítek policistů, vypálit desítky kostelů, desítky policejních stanic a bezpočet veřejných i soukromých budov.

Vypalování koptských a dalších kostelů v Egyptě stoupenci Muslimského bratrstva

 Člověk s vlastním nepřejatým názorem, který nechce být ani muslimem ani křesťanem, je v onom regionu neustále na hranici života a smrti; právo na opravdu soukromý život mají jen ti nejbohatší. Nevede k míru na Blízkém východě nějaká jiná cesta? Odpověď nabídli před několika měsíci aktivisté v Libanonu. Ti vzali věci z opačného konce.

Egyptští umělci demonstrují proti vyhazovům vedoucích kulturních pracovníků kádrováky Muslimského bratrstva

Hnutí Tamarúd (Rebelie) vybralo prý přes 22 milionů podpisů za odstoupení islamistického prezidenta Mursího

 

Tito Egypťané rozhodně stoupenci Muslimského bratrstva nejsou. Ono bratrstvo není tak početné ani populární, jak se televize al-Džazíra snaží světu vsugerovat.

 

Stoupenec generála Al-Sisího

 

Nenadálé setkání u fotografa

Dva mladí Libanonci, sunnitská muslimka Chulúd Sukkaríja (Kholoud Sukkarieh) and šíitský muslim Nidál Darwíš (Nidal Darwish), plánovali svatbu. Jelikož se ani jeden nechtěl nechat obrátit na víru toho druhého, připravovali se, jako mnoho dalších párů východního Středomoří, na cestu na Kypr za účelem uzavření občanského sňatku. U fotografa však Sukkaríja narazila na právníka Talála Husajního (Talal Husseini) a ten jí učinil pozoruhodný návrh: Nechce se se svým snoubencem podílet na převratném činu?

Tento advokát a zastánce občanského sňatku si za východisko případu vzal dekret z roku 2007 povolující libanonským občanům odstranit zmínky o jejich vyznání ze státních záznamů. A další dekret, vydaný v roce 1936 ještě francouzskými úředníky, stanoví, že k osobním záležitostem těch, kteří administrativně nepřísluší k náboženské komunitě, se vztahuje občanské právo. Pokud tedy – jak bylo případem u obou – svá vyznání z matriky již vyškrtli, pak by jim nemělo v uzavření občanského sňatku nic bránit. Ostatně i Libanon podepsal Všeobecnou deklaraci lidských práv.

Až po měsících hledání našli ochotného notáře, před nímž konečně loňského listopadu uzavřeli první nenáboženský sňatek v historii své země – a prý i celého arabského světa. Ovšemže hned tak beze všeho zaregistrován nebyl. Dotyčný úředník odevzdal případ ministru vnitra ke schválení. Mezitím se do případu začali plést politici, média, i náboženské autority.

Nejvyšší sunitský muftí Libanonu, Šejch Muhammad Rašíd Qabbání

 

Tehdejší premiér prohlašoval debatu za neužitečnou ztrátu času. Nejvyšší sunitský muftí Libanonu, Šejch Muhammad Rašíd Qabbání dokonce vydal fatwu, odsuzující občanské manželství a prohlašující každého muslimského politika, který je schválí, za odpadlíka od islámu. Avšak libanonský sunnitský prezident vyjádřil na Twitteru občanskému manželství podporu a tuto pozici podpořila dle průzkumů většina muslimů i křesťanů země. Nejvyšší justiční výbor prohlásil manželství za legální, ani prozatímní ministr vnitra nenalezl v případu žádnou právní mezeru a sňatek ve čtvrtek 25. dubna stvrdil svým podpisem. V maličké zemi se vzápětí přihlásily další páry, které mají o občanské manželství zájem.

P.S. A libanonský příklad následovali nyní Kurdové ve své nyní odtržené, samosprávné části Sýrie. Radnice města Qamishli (Qámišlí) umožnila první občanský sňatek v Sýrii počátkem prosince 2013. Snímek: Al Džazíra 

 

Výspa Západu či orientální teokracie?

Halasná vyzdvihování Izraele mnoha našimi současnými publicisty a politiky coby jediné západní demokracie na Blízkém východě snad platí ve smyslu, že tato malá velmoc je srovnatelná se zeměmi současného „tvrdého jádra“ Západu v některých otázkách svého fungování. „Demokracii“ ale přece nelze definovat jen podle aktuálního stavu. Pokud nechceme odepsat jiné historické fungující podoby demokracie, pak musíme k déle fungujícím demokraciím přiřadit i leckterou blízkovýchodní, ba i arabskou zemi, tedy Turecko i Jordánsko a Maroko. Západní režimy bývaly ještě v nedávné minulosti rovněž docela autoritářské. Připomeňme si, že nejen za Franca ve Španělsku, nýbrž také v demokratické Francii do roku 1965 si vdaná žena bez svolení manžela nesměla zřídit ani vlastní bankovní účet. Že v Itálii a ve Španělsku ještě počátkem sedmdesátých let minulého století neexistoval rozvod, který je dnes v některých muslimských zemích běžný a často využívaný. Hlavně v Egyptě, kde již na čtyřicet procent manželství končí rozvodem.

Zpět k Izraeli: v něm roku 2009 vznikla nezisková organizace „pro svobodu náboženského vyznání a rovnosti“ Hiddush (Hidduš, v překladu Obnova). Svůj vlastní stát zařadila mezi 45 největších porušovatelů práv na svobodné uzavření sňatku z celkem 194 zkoumaných zemí světa. Izrael se tak dostal do té nejhorší skupiny spolu s Íránem, Saúdskou Arabií a Afghánistánem. Jako svůj cíl deklaruje změnu stávajících religiózních praktik ve státu Izrael; mezi podporovatele Hidduše patří třeba známý spisovatel Amos Oz. Zatímco totiž izraelská deklarace nezávislosti ze 14. května 1948 hovoří o úplné rovnosti sociálních a politických práv všech svých obyvatel „bez ohledu na náboženství, rasu nebo pohlaví“ a garantuje „svobodu náboženství, svědomí, jazyka, vzdělání a kultur“, konkrétní praktiky vyhlížejí podstatně jinak. Na uzavírání sňatků Židů má totiž monopol ortodoxní Vrchní rabinát a uzavřít sňatek může jen ten, kdo je uznán jako Žid dle ortodoxního výkladu. Upírá tedy právo na manželství zejména Židům reformním, konzervativním a těm, kteří mají pouze židovského otce, ale ne matku. Příslušníci dalších vyznání si smějí vzít výhradně příslušníka svého vyznání. Tři stä tisíc Izraelců bez vyznání stojí před volbou: buď uzavřou sňatek v zahraničí (takové sňatky uznává tamní Ministerstvo vnitra) anebo, jak se často stává, zůstávají svobodní. Co to připomíná? Možná takzvaný familiantský zákon, platný u nás za pozdních Habsburků v letech 1726-1848. Ten byl naopak namířen proti Židům. Zhruba řečeno, dovoloval se oženit pouze nejstaršímu synovi z každé židovské rodiny. A ostatní synové museli zůstat svobodní!

I četní Izraelci se za občanské manželství staví (jak lze zjistit kupříkladu z průzkumu, který vypracovala zmíněná organizace Hiddush), jenže ve státě, který se navíc rozrostl a primárně neustále řeší otázky udržení dobytých území, války a míru, je užitečný každý hlas. Malé náboženské strany oné kolébky monoteistických systémů to dobře vědí, hrají v zemi roli jazýčku na váze, pokusy o zcivilnění blokují, politiky kontrolují a znemožní ve svém volebním obvodu či v Knesetu ty, kteří jim nevyjdou vstříc.

V roce 2010 bylo celých šestnáct procent sňatků Izraelců uzavřeno v zahraničí. Avšak o rozvodu nadále rozhodují náboženské autority. Jejich předpisy omezovaní Izraelci se tak setkávají s podobně postiženými Libanonci (i s dalšími sousedy) v přátelském duchu nejčastěji na Kypru, kde se ze sňatků cizích státních příslušníků stalo prosperující hospodářské odvětví. Zato doma, vzhledem k tomu, že je Izrael ve válečném stavu s Libanonem již od roku 1948, smějí či spíše musejí po sobě navzájem leda střílet.

 

Svobodu svědomí, ne vyznání

Libanonská aktivistka Lámija Usejrán (Lamia Osseiran) usiluje o mír a bezpečnost. Vzhledem k tomu, že sektářství a náboženský fanatismus nahlíží v Libanonu i v celém regionu jako hlavní zdroj i důsledek násilí a válek, přemlouvá Libanonce, aby požadovali po úřadech vyškrtnutí své náboženské příslušnosti z občanských záznamů. Chce postupně vykořenit záminky, které lidi vedou k tomu, aby proti sobě obraceli zbraně. Jen tak oslabí moc politických a náboženských vůdců, kteří do bojů často proti sobě navzájem posílají mladé, aby sami ze zavedeného rozdělení profitovali. Sekularismus pro mnoho mladých Libanonců znamená svobodu volby jednotlivce v zemi, kde je doposud každý zařazován do jedné z osmnácti sekt, které předepisují svým příslušníkům způsob života a jejichž vůdci mají pro sebe předem garantované konkrétní politické funkce. Od roku 2011 aktivisté v Bejrútu pořádají pochody za laickou společnost, v narážce na Gay Pride nazývané Secular Pride. Jedno z hesel demonstrantů zní: Občanský sňatek, ne občanskou válku.

Happening za občanské manželství

Mnoha mladým Libanoncům nejde o svobodu vyznání, ale o svobodu svědomí. Ovšemže ke Střední Evropě nevzhlížejí ani náhodou. Příkladem je pro ně Francie  s důsledně uskutečněnými sekulárními reformami z roku 1905. Země, kde je občanský sňatek povinný. Náboženský mohou lidé ve Francii uzavřít pak, dobrovolně, aniž by je úřady k němu povzbuzovaly či od něj odrazovaly (jako tomu bylo u nás za komunismu). Kněží sami však ve Francii – na rozdíl od současné České republiky – oddávat lidi nesmějí.

Přes značně různou míru religiozity se ve velké části arabských zemí i v postkomunistické Evropě najdou jisté společné strukturální rysy: V mnoha z nich byly u moci desítky let režimy, které zlikvidovaly občanské svobody a spolky. Na úplnou likvidaci náboženství si ale ani komunisté netroufli. Kdo chtěl slyšet jiný názor, jej našel leda v mešitě či kostele, ten však již nebyl jako dříve korigován dřívější konkurencí – hlasem nezávislých organizací či jednotlivců – a po rozpadu komunismu či po arabských revolucích dostal ještě navíc hlavní slovo. V komunismu se dalo studovat spíš na kněze než na nezávislého myslitele či občanského aktivistu. Početné laické organizace třebas na způsob britské National Secular Society scházejí. Tradice třeba předválečné Volné myšlenky byla zcela přervána. Sokol byl v minulém století zcela zakázán čtyřikrát, hlavní – katolická – církev ani jednou. Není pak divu, že si vážený politik z dnešní TOP 09, dříve lidovecký ministr Václav Jehlička, který mimo jiné spolupohřbil myšlenku na Kaplického knihovnu, roku 2008 dovolil podat návrh na institut doživotního manželství, což by téměř nepřipouštělo rozvod. Stejně jako není divu, že se nyní v Rusku tak snadno prosazují drakonické zákony proti urážkám náboženství.

Staré exempláře Cedru libanonského (Cedrus libani), státního symbolu Libanonu, se stále dají nalézt v několika lokalitách země

Ale vraťme se k (nyní již těhotné) paní Sukkaríja. Prohlašuje, že je hrdá na své dítě, které již bude narozeno v manželství vzešlém z občanského sňatku a doufá, že vyroste „v sekulárním státě, kde lidé cítí svou příslušnost k národu a ne k sektě“.  „Chceme, aby byl politický život stoprocentně sekulární“, vysvětluje a dodává: „Je načase, aby se politikové přestali bát kleriků.“

Láska bez posvěcení – šíitský muslim Nidál Darwíš a sunitská muslimka Chulúd Sukkaríja, uzavírají občanský sňatek, který si sami prosadili …

P.S. … a chlapeček je již na světě