Pomáhat mohou spíše svobodní lidé – AD: Tomáš Halík 9
Lidové noviny, pondělí 6. srpna 2018, str. 9 – Názory
AD: Tomáš Halík – Byl jsem uprchlík a neujali jste se mne…
Lidové noviny 4. 8. 2018
Páter Halík na kolenou před papežem Janem Pavlem II (Karolem Wojtylou):
Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti. Matouš 4,9
Ke spoluviníkům hladu, nemocí, migrace, ztráty vody a globálního oteplování sice patří i jeho popírači, ale mnohem více a bezprostředněji náboženští vůdci, zakazující anebo „nedoporučující“ antikoncepci, zejména ve Třetím světě. Proti příslušné agitaci zejména Jana Pavla II se autor článku, Tomáš Halík, pokud je veřejně známo, neozýval, otázce se vyhýbal a onoho papeže bezvýhradně chválil. V prosinci 2004 v tomto listě dokonce proklamoval, že „katolík má mít rodinu co největší.“
„Jedna z našich chyb v uplynulých desetiletích byla kontrola porodnosti. Vládní činitelé v tom chybovali a svůj díl viny nesu i já. Snad nám Bůh a historie odpustí,“ prohlásil duchovní vůdce Íránu (rahbar) Ájatolláh Alí Chámeneí v říjnu 2012. A „katolík má mít rodinu co největší“, prohlásil prelát Jeho Svatosti (papeže) Tomáš Halík v prosinci 2004. Právě takové typy náboženských vůdců nepřímo vytvářejí konflikty, způsobují bídu a ničení přírodních zdrojů
Píše-li o hodnotách „humanismu a solidarity, na nichž stojí evropská kultura“, připomeňme, že se mezi první desítkou zemí, hostících dnes největší počty uprchlíků se již přestávají vyskytovat země evropské. Vede Turecko, následuje jej Pákistán, Libanon, Írán, Etiopie, Jordánsko, Keňa, Uganda, Čad a Súdán.
Mimoevropské země hrají prim i v poměru množství uprchlíků k jejich vlastním občanům. V Libanonu připadá na 1000 tamních občanů 164 uprchlíků. V Singapuru přistěhovalci anebo uprchlíci dokonce tvoří většinu nových občanů státu. Humanismus a solidaritu je dnes již namístě považovat spíše za hodnoty asijské a africké. Dovolávat se zde evropanství ztrácí smysl.
Proč nás dnes země za evropskými humny překonávají? Inu, na rozdíl od nás mají ještě vlastní hranice, vědí, kde začínají a kde končí; jsou pány vlastního osudu větší měrou než členové EU. Jejich občané nejsou svázáni přemrštěnou politickou korektností a jednotným evropským zákonodárstvím. Jejich budoucnost je, slovy Karla Poppera, otevřená. Nemají strach z důsledků nahodilých rozhodnutí a instrukcí z Bruselu, Berlína nebo Říma. Mohou si dovolit zavést přísná opatření vůči těm, kteří místní tradice a zvyklosti porušují, aniž by se museli dotazovat nevolených eurokomisařů či „duchovních“ autorit.
Pátere Halíku, pomáhat a být velkorysí mohou být spíše svobodní lidé, kteří si v jistém, nevýlučném smyslu mohou o své zemi stále ještě říci: tahle země je naše.
Zdeněk Zacpal, překladatel
Nyní již Prelát Jeho Svatosti, monsignore Tomáš Halík a Dominik kardinál Duka: Lidičky, jen nevěřte jejich sporům! Mají deklarativně odlišné názory a přitom si hrají do ruky, jeden druhého potřebují.
________________
Citace k textu pod čarou:
Píše-li o hodnotách „humanismu a solidarity, na nichž stojí evropská kultura“, připomeňme, že se mezi první desítkou zemí, hostících dnes největší počty uprchlíků v posledních letech nevyskytuje jediná země evropská! Vede Turecko, následuje jej Pákistán, Libanon, Írán, Etiopie, Jordánsko, Keňa, Uganda, Čad a Súdán. Mimoevropské země hrají prim i v poměru množství uprchlíků k jejich vlastním občanům.
trochu starší data:
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_refugee_population
V Libanonu připadá na 1000 tamních občanů dokonce 164 uprchlíků. 19.6. 2018
https://www.statista.com/chart/14323/countries-with-most-refugees-per-1000-inhabitants/
V Singapuru přistěhovalci anebo uprchlíci dokonce tvoří většinu nových občanů.
Statistiky se spíš z obavy z diskriminace či pronásledování nevedou, ale podle odhadů tvoří 55 procent (podle některých odhadů i více, někdy až dvě třetiny) nových občanů, jen menšina nových občanů se v zemi narodí
https://www.quora.com/How-many-Singapore-citizens-were-born-in-Singapore
Proti příslušné agitaci zejména Jana Pavla II se autor článku, Tomáš Halík, pokud je veřejně známo, neozýval, samotné otázce se vyhýbal a onoho papeže bezvýhradě chválil.
Viz knihy Tomáše Halíka, konkrétněji rozhovor
Odpovědi na otázky Evy Bobůrkové a Martiny Dvořákové pro MF Dnes v listopadu 2000
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
Setkal jste se někdy s papežem Janem Pavlem II.? Co pro Vás znamená papež osobně a jako instituce? Nepočítám-li řadu letmých setkání při různých skupinových audiencích a několik porad před jeho první návštěvou v ČSFR, měl jsem vzácnou možnost s tímto papežem v letech 1989-99 asi devětkrát večeřet a celou dobu (vždy přesně od 19.30 do 21 hod.) mezi čtyřma očima nebo v nejužším kruhu intenzivně hovořit o řadě otázek. Fascinovala mne jeho fenomenální paměť (často navázal na náš rozhovor před více než rokem nebo přesně ocitoval články, které jsem publikoval v polském tisku), schopnost naslouchat i smysl pro humor. Papež znamená v globálním měřítku jednu z nejvýznamnějších morálních autorit a jeho úřad je nesmírně důležitý pro ekumenické a mezináboženské vztahy (právě Jan Pavel II. vyzval nekatolíky k rozpravě o takové podobě papežství, která by nebyla překážkou jednoty křesťanů, nýbrž službou této jednotě). Jan Pavel II. je člověk, kterého si nejvíce vážím ze všech žijících na naší planetě.
Jak byste zhodnotil(a) papežův postoj k některým kontroverzním otázkám, například k antikoncepci, zákazu potratů, zákazu výkonu kněžského povolání pro ženy, celibátu… „Papežův konzervativismus ve věci sexuální morálky“ je klišé médií, které věnují tomuto tématu mnohem více pozornosti než daleko důležitějším částem jeho poselství (lidská práva, mezináboženský dialog), často navíc povrchně a bez kontextu Wojtylovy filozofie lidské osoby. Ostatně: kdo jiný než papež má zpochybnit morální legitimitu potratů a ukázat na problém rozpojování sexuality a reprodukce? Otevřít solidní diskusi o nelehkých otázkách budoucnosti kněžství (včetně kněžství žen a dobrovolnosti celibátu) bude zřejmě úlohou pro Wotylovy nástupce – ty věci nejsou tak jednoduché a jednoznačné, jak se zvenku zdají být.
Domníváte se, že mezi křesťanstvím a ostatními světovými náboženstvími dojde někdy k opravdovému smíření? Pokud si pod smířením představujeme něco víc než současný stav zdvořilého dialogu a tolerance a něco jiného než povrchní zglajchšaltování („sjednocení“ a „zestejnění“ náboženství pokládám za nesmysl), pokud usilujeme o kulturu sdílení při respektu k odlišnostem, domnívám se, že není jiné cesty – a Jan Pavel II. udělal na této cestě nesmírně závažný krok kupředu. Když ale pozoruji mentalitu mnoha křesťanů v naší zemi, obávám se, že to bude velmi dlouhá cesta a její průkopníci si ještě mnoho vytrpí; příští staletí jim však dají zapravdu.
Bezvýhradná chvála nejen Karola Wojtyly, ale i Josefa Ratzingera: Jan Jandourek – Tomáš Halík: Ptal jsem se cest, Portál, Praha, 1997, str. 154-184
Proč nás dnes země za evropskými humny překonávají?
Když se dnes v publicistice účelově operuje tolika špatnými příklady (Čína, Rusko), autor má na mysli spíše země jako Tchajwan, Singapur, Korejská republika, Japonsko, nyní i Bangladéš, Kostarika, Kolumbie, Brazílie, Botswana …
Jejich budoucnost je, slovy Karla Poppera, otevřená.
Celá citace:
“The future is open. It is not predetermined and thus cannot be predicted – except by accident. The possibilities that lie in the future are infinite. When I say ‚It is our duty to remain optimists”, this includes not only the openness of the future but also that which all of us contribute to it by everything we do: we are all responsible for what the future holds in store.
Thus it is our duty, not to prophesy evil, but, rather, to fight for a better world.”
Karl Popper, The Myth of the Framework
Tomáš Halík – Byl jsem uprchlík a neujali jste se mne…
Lidové noviny 4. 8. 2018
Odmítnutí ujmout se byť sebemenšího množství uprchlíků je symbol, který představuje mnohem horší urážku Krista než jakkoli kontroverzní divadelní představení.
_____________________________________
Nedávno opět zaznělo z úst vrcholných politických představitelů naší země: nepřijmeme vůbec žádného uprchlíka, a to ani několik desítek, jak jsme o to byli požádáni. Všichni přitom víme, že přijetí nejen těch několika desítek, ale i několika tisíc migrantů by naši zemi nepoškodilo.
To odmítnutí byť i malé hrstky migrantů, jak bylo řečeno v jednom nedávném otřesném televizním duelu, má symbolický význam. To je pravda. Je třeba si uvědomit, co to symbolizuje, jakou zprávu o naší zemi tím světu posíláme.
Kdybychom je přijali, říkáme tím: nemůžeme jistě přijmout všechny, kteří usilují o azyl, protože kdybychom naši loď přeplnili nad únosnou kapacitu, nikomu tím neprospějeme. Nejsme naivní „vítači“ ani „sluníčkáři“, musíme se snažit jasně rozlišovat mezi oběťmi násilí a hladu a mezi oběťmi falešných slibů pohodlného života na Západě.
Avšak těm, kterým pomoci můžeme, těm pomůžeme, a to nejen proto, že jsme k tomu zavázáni našimi právními závazky, ale také proto, že jsme snad ještě úplně nezapomněli (ať už navštěvujeme kostely, nebo ne) zásady evangelia a také hodnoty humanismu a solidarity, na nichž stojí evropská kultura. Pomůžeme jim především proto, že jsme lidské bytosti, nikoliv sobecké bestie s kamenným srdcem. Jsme lidmi natolik, nakolik vidíme v lidech v nouzi lidi, ne přítěž.
Pamatujeme si, že Západ po roce 1968 velkoryse přijal desetitisíce uprchlíků z naší země – a to nebyli lidé, kteří by utíkali jako dnes před válkou, bombardováním, žízní či hladem. V naprosté většině to byli lidé, kteří prostě chtěli žít v politicky a ekonomicky příjemnějších podmínkách.
Také přicházeli ze zcela jiné kultury – ale Západ se nebál, že k nim tito uprchlíci přinesou jedovaté sémě komunismu nebo že budou uplatňovat to, k čemu je po desetiletí vedl reálný socialismus: kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu, z cizího krev neteče. Dal jim velkoryse šanci, mnozí ji využili dobrým způsobem, jiní zneužili – tak už to vždy s migranty bývá.
Celým Starým zákonem zní výzva: pamatuji, že náš otec byl chudým přistěhovalcem. Výzva k pohostinnosti k cizinci je tam častější než výzva k podpoře vlastních.
Nepřijmeme ani jednoho uprchlíka – ano, i toto je symbol. I tím o sobě něco velmi podstatného říkáme. Říkáme tím, že se zříkáme Krista a evangelia, že se vyřazujeme z Evropy a evropské kultury humanismu, že dáváme přednost jedovatému nacionalismu, národnímu sobectví, že chceme nadále z evropského společenství pouze oběma rukama brát a nejsme ochotni nic dávat. Nechceme se o nic dělit. Svůj chléb a své rybičky máme jen pro sebe, ty sluníčkáři z Nazareta!
Nepřijmeme ani jediného uprchlíka – toto slovo je tisíckrát horší urážkou Krista než jedna scéna z nepochopeného divadelního představení. Nepřijmeme ani jediného uprchlíka – proti tomu by se mělo kázat každou neděli ve všech kostelech!
O pastýřích, kteří tuto povinnost zanedbávají a odvádějí pozornost k nepodstatným věcem, kteří nemají ducha rozlišování, platí Kristova slova, že cedí komára a ignorují velblouda, že jsou slepí vůdcové slepých, kteří nakonec spadnou do jámy.
Církev jako hlasatel nepopulárních pravd
Církev nemá hrát ve společnosti roli ozdobného ornamentu při státních slavnostech a vlichocovat se do přízně mocných, má nezastupitelnou kriticko-prorockou roli, a zvláště v dnešní době jedovatého populismu se nesmí bát statečně se postavit proti většinovému mínění. V Písmu stojí věta, kterou by měl mít dnes každý pastýř církve na svém psacím stole: Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost.
Přiznám se, že o polské hierarchii, až na několik vzácných moudrých a statečných biskupů, s nimiž se dobře osobně znám, jsem neměl příliš valné mínění. Měl jsem dojem, že se polská katolická církev nedokáže dost jasně distancovat od současné vlády, která často neužívá křesťanskou rétoriku a symboly podobně, jako se to děje v Maďarsku.
Ale ve věci uprchlíků řekli polští biskupové jasně: pro nás není závazné mínění vlády ani mínění třeba devadesáti procent obyvatel – pro nás je závazné Kristovo evangelium. Postavili se tak za stanovisko papeže Františka.
Ano, nebojme se mediálního lynče populistů, bojme se spíše toho, že nám Kristus při posledním soudu řekne: byl jsem na cestě a neujali jste se mě, měl jsem hlad a nenasytili jste mne.
Nepřijmeme ani jednoho uprchlíka, uděláme z naší země ghetto etnické čistoty, obrněný skanzen vybájené minulosti uprostřed Evropy – to není jen nemravné, to je také pošetilé a hloupé.
Tato země není naše
Naše země není naše, Hospodinova je země a vše, co je na ní, my všichni, jsme zde jen cizinci a přistěhovalci, říká jasně Písmo. Evropa vždy byla, je a ještě více bude kulturně, etnicky a nábožensky pluralitní, tento vývoj nezastaví žádné zdi a ostnaté dráty. Musíme se naučit žít spolu.
Současná migrace je pouze předehrou toho, co přijde, až v důsledku globálního oteplování zmizí z velké části světa zásoby vody. Ke spoluviníkům toho, že se lidstvo nesnažilo této katastrofě předejít, patří i ti, kteří falešně uklidňovali svědomí viníků popíráním faktu klimatických změn a lidské spoluzodpovědnosti za tento stav. I tito lidé zaujímali u nás donedávna přední místa na státně-náboženských slavnostech!
Jdeme vstříc soumračnému času ve světě i v naší zemi. Kdyby nebylo papeže Františka, měl bych podobnou úzkost i o církev. Jedna stará česká náboženská píseň říká: Pravda malé místo má, všude ve všem světě. Rodina Kristových učedníků musí usilovat o to, aby byla místem pravdy, byť je to pravda nepopulární, aby byla místem nesobecké solidární lásky, byť to mnoho stojí.
Ano, nemějme iluze – budeme-li se této cesty držet, budou nás mnozí chtít – jak to Kristus svým učedníkům předpověděl – „vylučovat ze synagog“, dnes vylučovat z národa a církve. Jdeme vstříc těžkým dobám, v nichž už dnes mnozí přední lidé ve státě i církvi selhávají a mnozí jistě ještě selžou. Tak tomu bylo vždycky v těžkých dobách. „Kdo stojí, hleď, abys nepadl.“ „Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost.“
Avšak: Nebojte se, já jsem zvítězil nad světem, říká Kristus. Amen.
Text vznikl jako kázání na 17. neděli v mezidobí, dne 29. července 2018.