a další prameny

Osvobodili se ostatně za cenu další krve hned o půl generace později.

1859. Díky tomuto neúspěchu byl císař Franz Josef I donucen ke kompromisům s menšími národy jeho říše. Takže nepřímo mohou být Češi Italům vděční. Díky této další porážce se mohlo stavět Národní divadlo, daly se zakládat české spolky a Josef Mánes mohl vymalovat kalendář orloje Staroměstské radnice.

Češi a další národy se domohly ústupků nikoli díky, nýbrž navzdory Rakouské říši a její dynastii.

Počínání a oběti tohoto rakouského katana připomínají pomníky nejednoho severoitalského města.

Viz příloha – foto, které pořídil autor tohoto dopisu. Pomník Italům, postříleným lidmi maršála Radetzky von Radetz v severoitalském městě Brescia.

Italské velvyslanectví na Malé Straně o jeden blok výše musí mít ze záměrů pánů Bárty a Wolfa radost.

Zastupitel (a již ne radní) Magistrátu Jan Wolf je známý lidovec a katolík, autor tohoto dopisu vystupoval proti obnovování pomníku maršálovy Radetzky na Magistrátu hl. m. Prahy, v průvodu i v pořadu ČT 24:

http://zdenek.zacpal.cz/obnova-pomniku-marsala-radeckeho-vyvolala-protesty/v rozhovoru s Janem Bártou.

Jaké ovoce přinášeli a jaké opovržení rakouští okupanti severní Itálie v tehdejší Evropě vyvolávali, je nasnadě i z dopisu anglického ekonoma Willama Nassau Seniora příteli, slavnému francouzskému politikovi a mysliteli Alexisi de Tocqueville z roku 1847: „Strávili jsme měsíc na severu Itálie, v rakouských dominiích. Je to melancholická země. Všude jsou tam stopy civilizace, která převyšovala to, co tam existuje nyní. Jsem rád, že jsem odtamtud pryč a nechávám za sebou špatné hostince, žebrající děti i venkovany v hadrech, kteří jsou však hezčí než vyšší stavy.“

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome VI, 2. volume – Correspondence Anglaise ; Correspondance et conversations d´Alexis de Tocqueville et Nassau William Senior ; Éditées et annotées par H. Brogan et A. P. Kerr, Éditions Gallimard, 1991, ISBN 2-07-071945-6

Nassau William Senior à Alexis de Tocqueville, Splugen, September 30, 1847, str. 100:

We have spent a month in the north of Italy, in the Austrian dominions. It is a melancholy country. Every where there are the traces of a civilization which exceeded what now exists. I am glad to get out of it, & leave behind me fine bad inns, begging children, & peasantry in rags, but handsommer than the high orders.  

Od doby národního obrození přes První republiku i dále vládl alespoň v teorii étos ctít nezištné obětavce. Po roce 1989 bylo od těchto tradic upuštěno a stavějí se pomníky potlačovatelům domácích svobod a exponentům cizí nadvlády bez ohledu na jejich mravní poslání.  

     Díky Kutnohorskému smíru (1485), České konfesi (1575) i tzv. Rudolfovu Majestátu (1609), vynucenému ovšem tábořením utrakvistů na Karlově náměstí, vedených Václavem Budovcem z Budova vládla u nás náboženská svoboda a pluralita, pro každého jednotlivce větší než za panství Habsburků, kdy byl až do roku 1918 oficiálním vyznáním říše katolicismus.

     „Rudolfův majestát“ se také dá považovat za jedno z největších předjímání toho, co později Karl Popper nazval „otevřenou společností.“

Před rokem 1620 u nás probíhaly svobodné zemské sněmy, které měly větší váhu než parlament ve Vídni i na sklonku Rakouské říše. V roce 1619 byl také učiněn „První pokus o demokratický stát ve střední Evropě.“

Příklady: odstranění sochy husity Jana Želivského z Karlova náměstí, instalace sochy absolutistického rakouského císaře Franze I. (1992-1835) na Smetanovo nábřeží, největšího plenitele Třicetileté války Albrechta von Waldstein na nádvoří Senátu, pojmenování parku po Marii Terezii a příprava její sochy – cynicky nad místo, kde padl štábní kapitán Morávek … a dalo by se pokračovat dál.

Václav Pavlíček – O české státnosti: Úvahy a polemiky – 3. Demokratický a laický stát, 544 str.; Nakladatelství Karolinum UK, ISBN 978-80-246-1642-1; citované stati:

28. říjen a česká státní idea – str. 27-31

Dezintegrace a integrace v postsocialistických zemích – str. 234-244

Václav Pavlíček – 28. říjen a česká státní idea – str. 28-30:

Další vývoj tyto pozůstatky vztahující se k idejím a hodnotám československého státu v ČR ještě více zredukoval. Mnohé symboly české státnosti v současné době směřují ke zcela odlišným hodnotám. Ačkoliv se Česká republika (na rozdíl od Slovenska) ve své Ústavě hlásí ke státnosti československé, ukazuje jak činnost zákonodárná (zákon o státních svátcích), tak i některé individuální projevy a akty (vztah k některým skupinám československého protinacistického odboje, pojmenování vojenské jednotky po Valdštejnovi), že ČR i ve vystoupeních svých reprezentantů zdůrazňuje jiné hodnoty než předválečné Československo, zejména pokud jde o politický odkaz husitství a české reformace. Nejde jen o signifikantní jednotlivosti, ale o trvající a sílící trend stále více protikladný hodnotám vloženým do základů naší státnosti Masarykem a Benešem. …

            Zákon č. 245/2000 o státních svátcích sice ponechal 28. říjen jako svátek připomínající vznik samostatného československého státu, nespojuje jej však již s obnovením české státnosti.

V souladu s idejemi druhé republiky (a protektorátu) označil za den české státnosti svátek svatého Václava, tj. 28. září, a za den obnovy samostatného českého státu 1. leden. Oslavovat se tak má zánik Československa, bývalého společného státu Čechů a Slováků, z něhož zůstala „zbytková“ Česká republika. Sotva se najde ve světě stát, který by oslavoval zmenšení svého území a oslabení své státnosti. Zákon tak vyjádřil v rozporu s preambulí Ústavy diskontinuitu se státností československou. … U některých příslušníků odboje vzbudila odpor skutečnost, že v označení 17. listopadu za státní svátek bylo potlačeno, že šlo o Mezinárodní den studentstva vyhlášený v roce 1941 v Londýně na paměť odporu československých studentů proti nacistickému Německu. …

Masaryk a Beneš proto odmítali spojování církevních a státních oslav při volbě prezidenta republiky. Zásadní obrat přinesla až volba Dr. Háchy prezidentem republiky v roce 1938, kdy při slavnostních bohoslužbách byl za jeho účasti čten blahopřejný dopis tehdejšího papeže. Slavnostní Te Deum sloužil jako projev díkůvzdání pražský arcibiskup také při volbě Kl. Gottwalda za jeho účasti v červnu 1948. K takovým církevním oslavám došlo znovu až při volbě V. Havla prezidentem republiky. Stalo se to vzdor tomu, že v Listině základních práv a svobod se stanoví, že se stát nesmí vázat na žádné náboženské vyznání.

Vrcholu zatím dosáhl tento trend ve smlouvě se Svatým stolcem uzavřené v červnu 2002, kdy se stát vzdává v některých oblastech své suverenity, smlouva má mít přednost před zákonem a katolická církev má být tak privilegována před ostatními církvemi a náboženskými společnostmi.

Václav Pavlíček – Dezintegrace a integrace v postsocialistických zemích na str. 235 zmiňuje: aktivní účast [Václava Havla] na oslavách Vestfálského míru, který znamenal definitivní konec náboženské tolerance v českém státě a konec nadějím náboženských a politických exulantů na návrat do zemí Koruny české.