Jiné národy Evropy si svých velkých vojevůdců považují, ctí ty, kteří sloužili jejich vlastnímu státu. Nestavějí sochy sluhům dynastie, která se své dědičné moci v zemi dopracovala  třeba i konfiskací většiny majetku v zemi nebo zrušením tradičních českých náboženských a politických svobod.

Po Bílé hoře si Češi mohli leda nechat zdát o dřívějších svobodných sněmech, zásadě volitelnosti králů i někdejším špatně zneužitelném právním řádu založeném na precedentech. Habsburky lze nejpozději po Bílé hoře těžko považovat za „legitimní české krále“.

Pokud na ony demokratičtější tradice a ideje tehdy poražených českých stavů navázala po 298 letech první republika, nebylo to „něco jiného.“ Její vyhlášení představovalo vzdor Habsburkům a vyvrcholení národně emancipačního úsilí.

Dnes má smysl obnovovat pomníky těm osobnostem, které se mimořádným způsobem zasloužily o humanitu, o blaho lidí a mohou být vzorem pro naše i budoucí pokolení. Těžko takovým může být Radecký, jenž pomohl porážkou Francie udržet zde absolutistické panství Vídně. Tím méně ten, kdo potlačením povstání Italů prodloužil tamní panství jim taktéž cizí dynastie Habsburků o nějakých osmnáct let.

Dovedete si, pane Schwarzenbergu, představit, že by dnes Francouzi stavěli pomník vojensky docela obstojnému maršálu Pétainovi anebo Poláci svému organizačně schopnému rodákovi a zakladateli Čeky (později KGB) Felixi Dzeržinskému?

 V nerozborné jednotě s Vatikánem a Vídní za myšlenkové a duchovní zotročení českého národa

Zdeněk Zacpal, překladatel, společnost Veritas

____________________

Vysvětlivky a odkazy pod čarou:

Petr Havel, Andrej Romaňák – Maršál Radecký, vojevůdce pěti císařů, Paseka, Praha-Litomyšl, 2000, ISBN 80-7185-297-X, zejména str. 101-173

Petr Hora-Hořejš – Habsbrurci na českém trůně, Baronet, Praha, 1994:

str. 191:

[K exekuci 21.6. 1621] Exemplárně byli likvidováni muži, kteří koneckonců nehájili jen sebe, své mocenské pozice, ale objektivně i stará privilegia českého státu a tradice české náboženské snášenlivosti.

str. 194:

Vídeň se rozhodla zničit stavovskou opozici také hospodářsky. Z právního hlediska byly pro Habsburky statky stavů nedotknutelné. Tak to určovalo Matyášovo privilegium z roku 1610. Dokonce i v případech hrdelních trestů měl zůstat majetek odsouzených příbuzným. Po Bílé hoře však zákony přestaly platit, habsburská justice vytvářela jen zdání práva. …

Druhá vlna konfiskací, potměšile předkládaná veřejnosti jako císařská milost, vedla doslova k ožebračení majetných vrstev národa.

str. 196:

Mnozí z těch, kdož byli odsouzeni k ztrátě pouhé části majetku, tak přišli fakticky o všechno.

str. 199:

[teprve tehdy] Království české se stalo dědičným po meči i po přeslici.

str. 201:

Co se dostavilo po Bílé hoře, vzalo na sebe sice náboženský, tedy ideologický háv, ve skutečnosti však šlo o sociální a duchovní genocidu, která postihla všechny složky národa. .. Ve jménu jediné víry, jednoho světového názoru, se vítězným normalizátorům podařilo zdevastovat kdeco, od ekonomiky země přes vyspělé školství až po duši a nitro člověka. Z poměrně vyspělého národa učinila pobělohorská rekatolizace národ zdeptaný.

str. 204:

Před Bílou horou uměl v Čechách i na Moravě číst, psát a počítat už kdekterý venkovan. Nyní se dostavila éra nové negramotnosti, a jak vidno, nikoli jen kvůli vichřici třicetileté války. Přinejmenším touž měrou se na obecné devastaci podílel pokus Habsburků a katolické církve o násilné dosažení ideologické totality.

str. 206:

Ze slovanské krajiny, kde čeština byla jedinou úřední řečí, vznikla krajina podle práva dvojjazyčná, a postupně zpola německá, přičemž čeština se časem proměnila v mluvu sedláků.

str. 208

Dosud [před Bílou horou] však alespoň formálně platil nárok českých stavů “obsazovat trůn svobodnou volbou”. Od roku 1526 šlo sice spíše o rituál přijetí panovníka stavy, nicméně určitý věcný obsah a politický dopad tento obřad míval. Panovník se za “svobodné přijetí” stavům odvděčoval tzv. volební kapitulací. Ta představovala jednak potvrzení dřívějších privilegií stavů, eventuálně i možnost vynutit na králi některé nové ústupky. S tím byl od nynějška konec. …

[Sněmy] přišly o zákonodárnou moc.

str. 210:

Tento obrat k postupné germanizaci národa sledovalo i jiné ustanovení, jímž si císař přisvojil právo udělovat tzv. inkolát čili právo obyvatelské, dnes bychom řekli státní občanství. Podle panovníkovy libovůle se teď cizinci mohli volně usazovat i zakupovat na našem území. Ferdinand II. jim v tom všemožně vycházel v ústrety, velkomyslně je obdarovával, odměňoval “zásluhy”, takže proud cizích přivandrovalců, bleskurychle a vesměs nepoctivě bohatnoucích, utěšeně sílil. V průběhu několika desetiletí se němčina stala takřka výlučným jednacím jazykem na úřadech. Nové panstvo nemělo zájem učit se česky. A naše mateřština byla donucena přežívat jako méněcenný jazyk venkova.

…vyhladili otevřené evangelíky…

nejednalo se jen o vyhnání a odchod do exilu, ale také o až tisícové a téměř stoprocentní masakry v Prachaticích, Písku a menší na menších místech.

…někdejším špatně zneužitelném právním řádu založeném na precedentech. …

O tom psal autor těchto řádek ve svém česky psaném článku o Viktorinu Korneliovi ze Všehrd https://www.idnes.cz/zpravy/archiv/pohledy-zdenka-zacpala.K204004

a pro Wikipedii i francouzsky:

https://fr.wikipedia.org/wiki/Viktorin_Kornel_de_V%C5%A1ehrdy

a anglicky:

https://en.wikipedia.org/wiki/Viktorin_Kornel_of_V%C5%A1ehrdy