RESPEKT 12/2002, str. 18 (18.-24.3.2002)

Zdeněk Zacpal, nordista

 

Čerstvý devadesátník a jeden z nejslavnějších Norů současnosti – Arne Næss – pronikl i do českého společenského povědomí. Minimálně se už i zde uchytily jeho pojmy „mělká“ a „hlubinná“ ekologie.

 

 

Na rozdíl od mnoha jiných ekologů není Næss původní profesí přírodovědec. Zámožná rejdařská rodina mu ve třicátých letech umožnila studia na nejlepších zahraničních univerzitách a on se v roce 1939 stal v Oslu profesorem filosofie – až do poloviny padesátých let jediným v Norsku. Aktivní účastník protinacistického odporu má zásluhy na vysoké prestiži, jíž se dnes filosofie v Norsku těší. Vynikl i v mnoha sportech a v roce 1950 vystoupil jako první člověk na nejvyšší horu Hindukúše Tirich Mir (7690 m). O devatenáct let později předčasně odchází z univerzity do soukromí, protože chce ”raději žít než fungovat”. Nyní žije se svou čínskou sekretářkou a zároveň manželkou Kit-Fai v rodném Norsku ve vysokohorském srubu nad hranicí lesní vegetace a věnuje se ochraně přírody. Kromě toho stále sportuje, účastní se ekologických akcí, blokád, přednáší po světě, leze či chodí po horách, pouštích a polárních oblastech. Nejraději jí dušené brambory s mrkví a polovinu své penze posílá na vybrané konkrétní projekty do chudých zemí světa.

Arne Næss studoval i v Paříži a v Berkeley, ale největší význam pro něj měl pobyt ve Vídni. Zde ještě stihl schůzky myslitelů legendárního Vídeňského kruhu a podstoupil mnohaměsíční psychoanalýzu u jednoho Freudova kolegy. V úzkém rámci přísně vědeckého jazyka Næss dlouho nesetrval, svou pozornost zaměřil na jazyk veřejných diskusí a argumentací. Kromě toho jej svou schopností úspěšného nenásilného jednání, poctivostí a otevřeností okouzlil Mahátmá Gándhí. A dalším vlivem byl Spinoza – především svou naukou o propojenosti všeho se vším a úsilím o jednotu vlastní osobnosti. Lidé by měli být schopni vykročit vlastní cestou, otevřít se vnitřnímu hlasu, své přirozenosti a odmítat prefabrikované názory, za nimiž zpravidla stojí velice zištné zájmy.

Jak už bylo řečeno úvodem, Næss obohatil slovník ochrany přírody o rozdělení ekologie na ”mělkou” a ”hlubinnou”. Zatímco ta první má pouze zabezpečit zdraví a hojnost lidí v nejbohatších zemích, hlubinná ekologie podtrhává niterný vzájemný vztah mezi lidmi a jejich okolím. Všechno má svou vlastní hodnotu. Člověk stejně jako zvířata, rostliny i třeba nejrůznější filosofie. V protikladu k novověkému myšlení, které podle něj svět tříští, analyzuje a podněcuje jeho přetváření k obrazu svému, stojí Næss za gestalty, neboli celky – ať už přírody, hor, či hudebních kompozic, které musí být beze zbytku chráněny, jinak i při poměrně malém lidském zásahu ztratí velkou část své hodnoty o sobě i pro člověka. Ve svých patnácti letech narazil Arne v horách na starce, který žil o chlebu a studené ovesné kaši, ale po práci hrál na housle jiným horalům nesmírně složitý a krásný rytmus, a ti jej vydupávali nohama. K čemu jsou všechny ty snahy o stále větší ”životní úroveň”, ptal se později na základě tohoto zážitku Næss, když tzv. cesta k prosperitě odvádí člověka od vrcholných zážitků a produkty této honby (hluk, záplava průmyslu, silnic a aut se svými zplodinami a odpadky) život zásadně znehodnocují? Neponičené přírody je již příliš málo na to, aby do ní člověk zasahoval. Lidé by prý neměli Zemi zcela dominovat – ohrožují tím nejen sami sebe, ale i živé bytosti a jejich druhy, které za lidské vrtochy a ideje nemohou. Optimálním stavem lidské populace je Næssovi 100 milionů lidí. Ovšem před otázkou, jak mohou lidé ke snížení vlastního počtu dospět, se hlubinný ekolog žulové vůle dostává do rozpaků. Namísto přídavků na děti navrhuje daňové zvýhodnění bezdětných párů, pospolitost však z titulu své stěžejní ekologické knihy ani ze svých představ nevyškrtává.

 

Krajinu v Norsku tvoří ponejvíce horská tundra: