Lidové noviny, sobota 20. června 2015, str. 22 IV

Orientace – Téma

(věty psané zde kurzívou byly z otištěné verze vykráceny)

 

V očích současného novozélandského historika Thomase A. Fudge postava muže s kacířskou čepicí v plamenech hranice 6. července roku 1415 signalizuje v dějinách počátek něčeho nového. Represe selhala v případě Jana Husa přímo ukázkově. Po jeho smrti nadále docházelo k ideologickému pronásledování, ale neomylná autorita byla otřesena a náboženský ani sociální disent se již nedařilo zcela zastrašit. Jan Hus ke změně vzorce, paradigmatu, jen přispěl, ale další vývoj šel v jeho stopách.

 

Mnozí dnes připomínají, že pro českého kazatele byla pravda především pravdou Páně. Ano, i to je pravda, jenže Husův koncept pravdy je podstatně širší a potěší teologa i analytického filosofa. Hned na začátku studií si Hus stanovuje pravidlo, že kdykoli se setká s názorem lépe podloženým, ochotně se vzdá toho svého dosavadního. Cituje (pohanského) filosofa Themistia, že toho, co víme, je mnohem méně než toho, co nevíme. Uznává tajemství víry, ale silně se staví za užívání rozumu alespoň všude tam, kde to lze. Brány nebeského „královstvie jsú rozumové a ty rozumy místři, zákonníci a pokrytci před lidem zavierají brániece, aby sprostní písmu nesrozuměli, kterak oni mají býti živi.“

Pravdivé tvrzení se musí shodovat se skutečností. Hus neodmítne to, k čemu dospěl a co je pro něj evidentní, jen proto, že papežská nebo jiná autorita tvrdí opak. Mistra Jana bez odporu svědomí nikdo nepřesvědčí o pravomoci koncilu člověku předepsat, aby říkal, že má namísto dvou očí pouze oko jedno.

Dále pravda dle Husa spočívá v bezrozpornosti názorů a postojů člověka. Na názorech, k nimž nezávislým zkoumáním dospěje, mají být postaveny jeho osobní morální a etické postoje. Hus nepřipustí pravdu tomu, kdo jedná proti vlastnímu přesvědčení a svědomí: „Protož věrný křesťane! hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.“

 

                                                          Nechte pohany být

Takzvané pragmatické pojetí pravdy bylo Husovi z hloubi duše cizí. Povinností a zjevně i životní radostí mu bylo kázání. Na církevním koncilu v Kostnici jej ale souvisleji promluvit (natož kázat) nenechali, neboť byl zjevně hotov podpořit své přesvědčení vlastním životem. Posměch u kardinálů ovšem sklidí teprve poté, co se od církevního soudu odvolá k Ježíši Kristu. Pak mu již nezbývá než humor a nadhled nad sebou samým, nad svým osudem, nad „ubohou husou v žaláři“. A na hranici, právě před 600 lety, s kacířskou čepicí na hlavě zpívá píseň, dokud jej plameny neumlčí.

Ještě více než století po Husově upálení přední Evropan a zakladatel jezuitů, svatý Ignác z Loyoly, nařizuje věřit, že bílé je černé, pokud církev tak rozhodne. Tedy zásadu, která v jiné, pozdější a nám dobře známé verzi zní: „Raději se desetkrát se stranou mýlit, než mít jednou pravdu proti straně.“

Hus v temnotách své doby naopak pravdu vášnivě hledá: „Nemohu-li sám osvobodit pravdu ve všem, aspoň nechci býti jejím nepřítelem“.

Přesto, že nezastával zásadu „sola scriptura“ (pouze Písmo) a uznával i církevní tradici, soustřeďoval se Hus na evangelia víc, než bylo i ve středním protestantském proudu obvyklé. Odmítal to, co poselství Evangelií odporuje. Což spolu s uznáním práva jednotlivce samostatně myslit a soudit spoluutváří na středověk mírumilovný postoj.

Za jednotnou Evropu a církev

Běžný přístup, artikulovaný i nejvlivnějším teologem středověku svatým Tomášem Akvinským – totiž kacíře po uplynutí lhůty k pokání usmrcovat – Hus nesdílel. I pohané mají právo volby a je nepřijatelné je násilím obracet na víru, což se prý ostatně stejně děje kvůli světské slávě a moci zúčastněných. S lidmi je přípustné rozmlouvat a přesvědčovat je, avšak zejména pro duchovního je naprosto nepřijatelné druhé donucovat. I knihy kacířů jsou hodnotné a pálit se nemají. Mistr Jan již dost důkladně promýšlel postoje dnes připisované dalšímu reformátorovi Petru Chelčickému. I útočníku je lépe se po vzoru Krista vydat, přípustný je i útěk či nutná obrana, která nevede k nenávisti. Již tím, že jednotliví kněží i církev jako instituce vlastní majetek, prý spadají do jurisdikce světských úřadů. A k církevnímu mamonu či majetku, zabírajícímu tehdy přes třetinu země, Hus prohlašuje: „Psi sě o kosť hryzú, vezmi kosť a přěstanúť.“

 

Češi neskončili jako Albigenští

Na druhé straně uznával obranu vlasti. Za vypalování českého venkova a vybíjení jeho obyvatel odpůrci krále Václava, kteří si z Německa přizvali na pomoc Míšeňské, Hus kázal: „Čechové jsou bídnější než psi a hadi, protože pes hájí lůžko, na kterém leží, a kdyby jiný pes ho chtěl odehnat, bojoval by s ním, a had tolikéž; nás však Němci utiskují a zabírají úřady v Čechách, a my mlčíme.“

Češi mají být v zemi první ve svých úřadech jako Němci i Francouzi ve svých zemích a čistotu českého jazyka je třeba bránit před tehdejší invazí němčiny, hlavně aby kvůli nesrozumitelným slovům a řečem nepovstával hněv, závist, rozbroj, sváry a potupa Čechů. Sám Hus píše zčásti česky, podílí se na zjednodušení pravopisu, posiluje postavení češtiny a nepřímo i maďarštiny a rumunštiny. Uznává přitom: „Kněžie dobří Engliši jsú mi milejší než nestateční kněžie čeští a Němec dobrý milejší než bratr zlý.“

Reformace ve smyslu návratu náboženství ke svým původním zdrojům a pokusů o přestavbu řádu společnosti proběhla trochu později i u džinistů, a bez bojů, jak to v Indii šlo a jak se na onen tolerantní a nenásilný směr sluší. Jenže prosadit sebemenší věroučné změny, ba ani toleranci k jiným názorům bez boje v Evropě nešlo. Profiloví reformátoři Martin Luther i Jean Calvin byli sice umírněnější než průřez tehdejší společnosti, leč ani Calvin upálení astronoma Serveta nezabránil a občas se opájel „svatou zuřivostí“ Mojžíše a Davida.

Jestliže k vojenské intervenci do Čech vyzýval Dietrich von Nieheim již v roce 1411, ještě v první polovině roku 1419 se shromáždění Husových stoupenců na horách neozbrojovala a v českém prostředí marně hledáme výzvy k boji. Pak se však husité, když přišlo na víc, nenechali vybít. Zásada „Pobijte to všechno, on si pán ty své vezme do nebe“, jíž se křižáci řídili v jižní Francii za válek proti „Albigenským“, či v Jeruzalémě roku 1099, nedošla uplatnění zde. Jana Žižka byl vojensky i politicky schopný bojovník. Země byla sice zpustošena, ale její obyvatelstvo zcela vyvražděno nebylo.

Usmrcování Albigenských křižáky

I po Husovi a válkách se u nás pro víru sporadicky usmrcovalo, ale na rozdíl od ostatní Evropy v prostředí, kde bylo běžné své přesvědčení „veřejně hlásat“ a nikomu nebylo „pokládáno za zlé, aby následoval náboženství, jaké chce.“ Při takzvaném Svatováclavském posvícení roku 1483 vycítili tehdejší utrakvisté nebezpečí. Na rozdíl od francouzských hugenotů roku 1572 za bartolomějské noci utrakvisté nepřehlédli léčku, svých 80 vůdčích osobností si vybít nenechali a namísto toho vyházeli z oken radnic v Praze konšele katolické strany. A v Kutné Hoře byl následovně roku 1485 podepsán mír, zaručující lépe rovnost obou hlavních vyznání v zemi.

Mnohem dříve než jinde v Evropě se zde mohli sdružovat do politických seskupení lidé různých konfesí. U utrakvistů mohlo být i nevydařené manželství rozvedeno snadněji než leckde ještě dnes. Teologové lichvu neodsuzovali, v peněžnictví mohli pracovat i křesťané. Židé mohli zastávat širší spektrum povolání, takže se Praha v letech 1590-1740 stala místem s největším soustředěním židů v křesťanském světě. Z Husova myšlení vycházejí i mírové plány prvního reformovaného krále v Evropě, Jiříka z Poděbrad. A uprchlí potomci hnutí se pak stavěli proti otroctví a rasové diskriminaci, a také díky tomu většinu dnešních příslušníků husitských konfesí – především členů „Moravské církve“ – tvoří dnes příznačně černoši nebo indiáni.

Když byl francouzský historik Ernest Denis při obhajobě své disertace na Sorbonně dotázán, zda ví, že by za zastávání se husitů býval v 15. století na místě upálen, přisvědčil a dodal: … oněm statečným husitům a vítězným zbraním jejich děkuji, že dnes upálen nebudu.“

 

Zpívající reformace

Hlavně kvůli dlouhodobému vlivu puritánů a kalvinistů bývá reformace spojována s nepřátelstvím k umění. Katolická církev proti ní leckde postupovala i tím, že se v oněch dobách snažila dopřát lidu tradiční zábavy.

U nás to nebylo tak jednoznačné. Lidu se dříve sborový zpěv omezoval, aby v kostele nezačal tančit. Jenže v letech 1391-4 vyrostla Betlémská kaple, dle slov autora Toulek českou minulostí „první církevní architektura pojatá v duchu reformačního náboženského cítění.“ Tam mistr Jan porušil zákaz a složil nebo upravil asi pět písní, aby umožnil i prostým lidem svobodný sborový zpěv. Z vězení pak doporučil podávat kalich Večeře Páně s vínem všem.

Chceme-li si onu atmosféru živě představit, podívejme se do severní Afriky. Tisíce příslušníků berberských národů, hlavně Kabylů, právě nyní odpadají od arabskými dobyvateli dávno zavedeného islámu a po tisíciletí se tu otevřeněji, tu skrytěji obracejí k protestantskému křesťanství se zpěvem, břišními tanci a jódlováním. Navazují i na antické svobodné církve, k nimž náležela možná polovina křesťanů římské říše. Souběžný návrat k vlastním tradicím, jazyku a jejich dávnému, zčásti z féničtiny utvořenému písmu se zase dá volně přirovnat i k českému národnímu obrození a přestupovému hnutí po roce 1918.

Alfons Mucha, Slovanská epopej – Schůzka na Křížkách (1419), níže současní alžírští Kabylové: i tam svobodné vydechnutí po staletích ideologického útisku

 

 

Svébytný styl krásných umění, vycházející z gotických uměleckých forem začínal v Čechách vznikat ještě za Husova života. O plenění ze strany některých skupin husitů se zejména po roce 1989 napsalo dost, nicméně předreformační umění země dodnes plní galerie i zahraniční encyklopedie gotického umění. Naopak na výstavě Umění české reformace, konané před čtyřmi a půl lety v Praze, se poprvé sešlo to málo, co zde po mnohem soustavnějším protireformačním ničení umění jezuity z předbělohorského nekatolického umění zbylo.

 

Raději vystavenost než moc „společenství“

Hus pokoru nepostrádal: „… Já nechci být moudřejší než celý koncil, ale prosím, dejte mi nejmenšího ze sboru, který by mě lepšími a hodnověrnějšími písmy poučil, a jsem ochoten ihned odvolati.“ Na ta slova biskupové odpověděli: „Hle, jak jest zatvrzelý ve svém kacířství!“ A odvedli jej do žaláře.

U Husa touha patřit do nějakého společenství, která nezávislé myšlení a kritické schopnosti už tolika jednotlivců ochromilo, není východiskem života tak, jako kdysi u svatého Augustina nebo třeba dnes u Tomáše Halíka. Mistr Jan byl schopen stát proti světu sám. A to, podobně jako Jan Palach, i za cenu ztráty místa – ať na zemi či v hrobě – na složení vlastní hlavy, které najdou v doupatech lišky a v hnízdech ptáci nebeští. „Lépe je dobře zemřít než špatně žít. … Kdo se bojí smrti, ztrácí radosti života.“ Nabádal lidi, ve výslovném rozporu s běžným zněním „Nicejsko-cařihradského vyznání víry“, aby nevěřili v církev. „Poslušnost žádné, ani církevní osoby nečiní zásluhu, ledaže směřuje k poslušnosti skutečných pokynů Ježíše Krista.“ Tak to chápal i dánský myslitel Søren Kierkegaard, který v dětství navštěvoval s otcem v Kodani modlitebnu „herrnhutů“, dodnes uchovávajících, obdobně jako zmíněná „Moravian Church“, některé z tradic i písní Jednoty bratrské.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Papež Jan Pavel II. s Václavem Havlem pod Vatikánskou vlajkou: Václave Havle, čí zájmy vlastně hájíte?!

 

Na „husovské konferenci“ v prosinci 1999 ve Vatikánu Václav Havel řešil především problémy římskokatolické církve, aniž by jména nekatolických církví vůbec zmínil. Ovšem v souvislosti s Husovým výročím jde i dnes spíš o to, zda je kdo schopen – jako Jan a jeho věrní – nezradit svědomí. Klást pravdu v životě ne až na druhé místo, ale hned na to první. Namísto námluv s mocí vcházet úzkou branou. Zda se kdo dokáže postavit vrcholným oficiálním autoritám Evropy jako rovný rovnému. Teprve takové kvality jsou v tomto světě velice vzácné, ale velké, jedinečné a druhotně i vlivnější. I když jejich nositeli hromadění majetku ani rozvrhování a plánování života, jak je zřejmé i z osudu upáleného, neusnadňují.

 

Zdeněk Zacpal

Autor je překladatel

 

 

Taras Ševčenko (ukrajinský malíř a básník, 1814-1861) – Kacíř, Úvod a překlad Zdenka Bergrová, Sdružení Ukrajinek v ČR, Praha, 2005, ISBN 80-239-4518-1

str. 39:

… A v kouři

mizí ten muž přímý.

„Pane odpusť,“ zalyká se,

„nevědí co činí,

a vy, moji spravedliví …“

Hlas umlká v půli.

 

Jako psi se kolem ohně

mniši nahrnuli.

To se báli, aby kacíř

neunikl z žáru

a nevrh se na korunu

nebo na tiaru.

 

Oheň zhasl. Vzali jiskru,

větru hodili ji.

Prostí lidé viděli prý

na tiaře zmiji

z plamenů.

 

 

Citovaná literatura

 

Magistri Iohannis Hus – Opera omnia, sv. I – Výklady, Academia, Praha, 1975 [Hus, OO I ap.]

 

Magistri Iohannis Hus – Opera omnia, sv. II – Česká nedělní postila, Academia, Praha, 1992, ISBN 80-200-0358-4

 

Magistri Iohannis Hus – Opera omnia, sv. III – Česká sváteční kázání, Academia, Praha, 1995, ISBN 80-200-0376-2

 

Magistri Iohannis Hus – Opera omnia, sv. IV – Drobné spisy české, Academia, Praha, 1985:

Knížky o svatokupectví – str. 192-270

 

Magistri Iohannis Hus Polemica, sv. XXII, edidit Jaroslav Eršil, Pragae Academia, 1966:

De libris hereticorum legendis – str. 21-37

Defensio libri de Trinitate – str. 39-56

Defensio articulorum Wyclif – str. 141-232

[Mistra Jana Husa sebrané spisy, sv. II, spisy latinské, díl II, z latiny přel. Milan Svoboda, nákladem Jaroslava Bursíka, Praha, 1904: Obrana článků Viklefových (str. 267-332]

 

Mistr Jan Hus – Výklad viery, desatera božieho přikázanie a modlitby páně (p.1-386); in: Mistra Jana Husi Sebrané spisy české, z nejstarších známých pramenů k vydání upravil Karel Jaromír Erben, díl I, v Praze 1865 nákladem Bedřicha Tempského

 

Mistr Jan Hus – Postilla; in: Mistra Jana Husi Sebrané spisy české, z nejstarších známých pramenů k vydání upravil Karel Jaromír Erben, díl II, v Praze 1866 nákladem Bedřicha Tempského

 

Mistr Jan Hus – Tractatus De ecclesia, z rukopisů vydal S. Harrison Thomson, Praha, Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, 1958

 

Mistr Jan Hus – O církvi, přel. František Dobiáš a Amedeo Molnár, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1965

 

Spisy M. Jana Husi č. 9: M. Jana Husi korespondence a dokumenty, Václav Novotný, Praha 1920 [citace českých překladů z: Listy Husovy, Comenium, Praha (1891) 1901]:

46 – Odvolání M. Jana Husi od soudu papežova ke Kristu 18.X. 1412 – str. 129-136

63 – M. Jan Hus M. Janu Kardinálovi z Rejštejna 1413 Juni po 7. a před 17? – str.

169-171

103 – M. Jan Hus Janovi z Chlumu 1414 Dec. 25 – 1415 Jan. 3 – str. 235

114 – M. Jan Hus Janu z Chlumu 1415 Mart 5 – str. 248-250

121 – M. Jan Hus Janovi z Chlumu 1415 Mart 24 – str. 258

139 – M. Jan Hus Václavovi z Dubé a Janovi z Chlumu 1415, Juni 18.-21. – str. 286-

289

141 – M. Jan Hus kazateli Havlíkovi 1415, Juni 21 – str. 294-295

150 – Přátelům v Kostnici 1415, Juni 25? – str. 312-314

 

Jan Hus – Proti Němcům a cizozemcům: Obrana Kutnohorského mandátu krále Václava IV z r. 1409, přel. Václav Flajšhans, Vilímek, Praha, 1900

 

M. Jana Husi korespondence a dokumenty, spisův M. Jana Husi č.9, vydal Václav Novotný, v Praze 1920 nákladem Komise pro vydávání pramenů náboženského hnutí českého vytiskla knihtiskárna „Politika“ v Praze (Prague, 1920)

 

The Lettres of John Huss, with Introductions and Explanatory notes by Herbert B. Workman and R. Martin Pope, Hodder and Stroughton, London, 1904

 

Listy Husovy, upravil Bohumil Mareš, v Praze, vydáním a nákladem Comenia, evanjelické matice Komenského, tiskem F. Šimáčka, v Praze 1891

 

Jan Hus ve Vatikánu, Historický ústav, Praha, 2000, ISBN 80-7286-007-0

 

http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/172-schuzka-cesta-na-kazatelnu–149267

 

Arnošt Denis – Konec samostatnosti české, díl II., se svolením spisovatelovým přeložil Dr. Jindřich Vančura, 3. vydání, Nakladatelství Šolc a Šimáček, společnost s r.o. v Praze, Praha, 1921

 

Český rozhlas 2 – Praha, 31. 1. 2006, pořad o francouzskému historiku Ernestu Denisovi

 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Orthographia_Bohemica

 

Petra z Mladoňovic Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici, Univerzita Karlova, Praha, 1965

 

František Palacký – Documenta Magistri Joannis Hus vitam, doctrinam, causam in Constantinensi concilio actam, Tempský, Pragae, 1869

 

Thomas A. Fudge – Jan Hus, I.B.Tauris & Co Ltd, London, 2010, ISBN 978 1 84885 142 9

 

Jiří Kejř – Z počátků české reformace, L. Marek, Brno, 2006, ISBN 80- 86263-81-9

 

Jiří Kejř – Husité, Panorama, Praha, 1984, str. 147

 

Jiří Kejř – Husův proces, Vyšehrad, Praha, 2000, ISBN 80-7021-387-6

 

Petr Kolář – Pravda a fakt, Filosofia, Nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR, Praha, 2002, ISBN 80-7007-168-0

 

H. Štroblová – Kutná Hora v letech 1526 až 1620 (str. 100-142), in:

Kutná Hora: Helena Štroblová, Blanka Altová (editorky), Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2000, ISBN 80-7106-186-7

 

Štěříková Edita: Stručně o pobělohorských exulantech, nakladatelství Kalich, Praha, 2005, ISBN 80-7017-022-0

 

Věčný život v jeho blízkosti: S Editou Štěříkovou o reemigrantech, opravdovém temnu a vysoké laťce; Ptal se Jiří Hoblík

Evangelický časopis Český bratr 16/2008, ročník 84

 

Pavel Kůrka – Kostelníci, úředníci, měšťané: Samospráva farnosti v Utrakvismu, Historický ústav, Praha, 2010, ISBN 978-80-7286-168-2

Běžná volba utrakvistických farářů – Kůrka, str. 65-72

 

Petr Čornej – Světla a stíny husitství (události – osobnosti – texty – tradice): Výbor z úvah a studií (482 str.), Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2011, ISBN: 978-80-7422-084-5:

Žižka před Prahou (str. 163-173)

 

Petr Hora-Hořejš – Toulky českou minulostí II. díl, Baronet, Praha, 1997, ISBN 80-85890-20-8

 

Eva Kantůrková – Jan Hus: Příspěvek k národní identitě, Ideál, Praha, 2008, ISBN 978-80-86995-09-0

 

Martin Wernisch – Husitství: Raně reformační příběh, L. Marek, Brno, 2003, ISBN 80-86263-40-1

 

Martin Wernisch – Politické myšlení evropské reformace, Vyšehrad, Praha, 2011, ISBN 978-80-7429-039-8

 

Pavel Soukup – Dobývání hradu Skály a husitská teorie války, MHB 9, 2003

 

Kdy, kde, proč & jak se to stalo v českých dějinách: Sto událostí, které dramaticky změnily naši historii; Reader´s Digest Výběr, Praha, 2001, ISBN 80-86196-33-X

 

Vladimír Sakař – Husův odkaz ve státnickém díle Jiřího z Poděbrad, Ústřední rada CČSH, Praha, 1995, ISBN 80-7000-468-1

 

Paul Dundas – The Jains, Routledge, The Library of Religious Beliefs and Practices, London 1992, ISBN 0-415-05184-3 (pbk), p.30

Viz též Sthanakvasi, Jain Reform Movement na: http://www.indianetzone.com/59/sthanakvasi.htm

a Jain Order and Jain Scriptures

http://www.jainworld.com/education/juniors/junles02.htm

 

M. K. Gandhi – Satyagraha in South Africa, translated from the Gujarati by Valji Govindji Desai, Navajivan Publishing House, Ahmedabad (1928) 1961

 

Aurelius Augustinus – Vyznání, Kalich, Praha, 1999, ISBN 80-7017-301-7 – Augustini Confessiones http://www9.georgetown.edu/faculty/jod/latinconf/latinconf.html

 

S. Thomae Aquinatis, O. P. Summa Theologica, Tomus tertius (Continens secundam secundae), Parisiis, Sumptibus P. Lethielleux, Bibliopolae editoris, 1887

Příslušná pasáž na síti:

http://www.santorosario.net/summatheologiae/secundasecundae/11.htm

Svatý Tomáš Akvinský – Theologická summa, druhé části druhý díl, Redigoval P. Emilián Soukup, Ord. Praed., Vydali profesoři bohovědného učiliště Řádu dominikánského v Olomouci, Nihil Obstat, Olomucii, 1938

Sancti Ignatii de Loyola Epistolae et Instructiones, Tomus Quartus (1551-1553); in: Monumenta Historica Societatis Iesu, Volumen 29, Reimpressio photomechanica editionis Matritensis anni 1906, Romae, 1965

Epistula 3304 Sociis Lusitanis – 26 Martii 1553 (p.669-681)

 

Ignacio de Loyola – Ejercicios espirituales (vyšlo tiskem poprvé1548) http://www.analitica.com/bitblioteca/loyola/ejercicios.asp

Ignác z Loyoly – Duchovní cvičení, Refugium, Velehrad, 2005, ISBN 80-86715-37-X

 

Alexandr Putík, Olga Sixtová – Histoire des Juifs en Bohême et en Moravie: Des origines à l´émancipation, Guide de l´exposition – Synagogue Maisel, Musée juif de Prague, Prague 2005, ISBN 80-85608-49-9

 

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, Random House Inc., Westminster, Maryland, 2003, ISBN: 978-0-375-50156-2

 

Peter Thielst – Livet forstås baglæns, men må leves forlæns: Historien om Søren Kierkegaard; Gyldendal, København, (1994) 2. udgave 1996, ISBN 87-00-27988-9

 

Søren Kierkegaards Skrifter, Redaktion Niels Jørgen Cappelørn, Joakim Garff, Johnny Kondrup, Karsten Kynde, Tonny Aagaard Olesen og Steen Tullberg, Grafik Karen-Margrethe Österlin, © Søren Kierkegaard Forskningscenteret, ISBN 978-87-993510-3-9:

Bind 12 og K12, Gads Forlag, København, 2008, ISBN: 978-87-12-04367-6

Bind 24 Journalerne NB 21 – NB 25, Gads Forlag, København, 2007, ISBN 978-87-12-04341-6 shirtingsindbinding, ISBN 978-87-12-04344-7 særindbinding

Bind 25 Journalerne NB 26 – NB 30, Gads Forlag, København, 2008, ISBN 978-87-12-04406-2 shirtingsindbinding, ISBN 978-87-12-04408-6 særindbinding

Český překlad citovaných úryvků (od autora tohoto článku): Søren Kierkegaard – Několik myšlenek o politice, Literární noviny 48 / 2000 (22. listopadu), z Kierkegaardových Zápisků vybral a pře­ložil Zdeněk Zacpal.

elektronisk version 1.7 ved Karsten Kynde: http://sks.dk/forside/indhold.asp

København 2012

To Taler ved Altergangen om Fredagen, Af S. KIERKEGAARD, Kjøbenhavn, Forlagt af Universitetsboghandler C. A. Reitzel, Trykt hos Kgl. Hofbogtrykker Bianco Luno, 1851, 1 Peter IV, 8

 

Algérie : des centaines de milliers de conversions au christianisme chaque année el hamdoulilah, 19. 5. 2010

http://www.youtube.com/watch?v=9E2pJghSLsI

Chant Chrétien Kabyle Tallalit Isegmane (Ad Ghenigh an cedhegh)

Nahráno  4. 07. 2011

http://www.youtube.com/watch?v=GT2ajv1feys

http://en.wikipedia.org/wiki/Kabyle_language

http://en.wikipedia.org/wiki/Berber_languages

 

Jaromíra Kolárová – Jen o rodinných záležitostech, Krajské nakladatelství v Ostravě, 1965

 

Výstava: Umění české reformace (1380-1620), Pražský Hrad, Císařská konírna 16.12.2009 – 4.4.2010

 

Umění české reformace (1380-1620), Kateřina Horníčková, Michal Šroněk (eds), Academia, Praha, 2010, ISBN 978-80-200-1879-3:

Citované příspěvky:

Kateřina Horníčková, Michal Šroněk – Umění české reformace – terra incognita, str. 13-16

Milena Bartlová – Husitské obrazoborectví, str. 63-79

 

http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_the_Hungarian_language

 

Jan Jandourek – Tomáš Halík: Ptal jsem se cest, 287 str., Portál, 2. vydání, Praha, 2001, ISBN 80-7178-573-3

 

Spisy T. G. Masaryka, Masarykův ústav AV ČR, Praha, svazek 6.

T. G. Masaryk – Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus (str. 310-372)

Praha: Masarykův ústav AV ČR; Ústav T. G. Masaryka, 2000. 496 s., editor Jiří Brabec

 

Poznámky a citace

Prorazit zdivo evropského chlívku

V očích současného novozélandského historika Thomase A. Fudge postava muže s kacířskou čepicí v plamenech hranice 6. července roku 1415 signalizuje v dějinách počátek něčeho nového. V jeho případě represe selhala přímo ukázkově. I nadále docházelo k ideologickému pronásledování, ale neomylná autorita byla otřesena a náboženský ani sociální disent se již nedařilo zcela zastrašit. Jan Hus ke změně vzorce, paradigmatu, jen přispěl, ale další vývoj šel v jeho stopách.

Fudge, str. 245:

The lamps of Hus´ life and work surely seemed snuffed out by the great gust of rebuke delivered at Constance. The fathers of Latin Christendom, however, had  grossly underestimated the depth and quality of the oil in those lamps. In the days and years which followed, the light of reformed religious practice in Bohemia glowed brightly. In the case of Jan Hus, martyrdom made the man. No one can convincingly argue that Jan Hus stands among the greatest of medieval figures. His ideas did not change the world and his stature is dwarfed by many others. But the spectacle of a grown man wearing a dunce cap chained to a thick post with wood piled to his chin and set on fire compels our attention. It not only marked the end of Hus´ life it also signaled the beginning of something new. Repressive measures against Hus and his followers not only failed, but failed spectacularly. Others would die violent deaths, reform initiatives would still meet with resistance, and dissenters would continue to be banished. But no longer would kings stand barefoot in the snow and yield to the unbending and non-negotiable will of popes as Henry IV did before Gregory VII at Canossa in the brutal winter of 1077. Religious and social dissent could no longer be deterred absolutely. Jan Hus and the revolution bearing his name helped to change the way power and authority were understood and administered, both in the Church and in political structures. Bold ideas quite capable of revolutionizing the human mind and by extension the Latin Church and western civilization followed in Hus´ wake. These ideas had been nurtured and born in the womb of his bellicose ´world of multiple and contradictory options. Jan Hus was not the creator of this paradigm shift but his living and his dying contributed to it.

 

Bílé není černé

Hned na počátku studií si stanovil pravidlo, že kdykoli se setká s názorem lépe podloženým, ochotně se vzdá svého názoru dosavadního. Cituje (pohanského) filosofa Themistia, že toho, co víme, je mnohem méně než toho, co nevíme.

Hus, Polemica, Defensio libri de Trinitate, str. 42:

Nam a primo studii mei tempore hoc michi statui pro regula, ut quocienscunque saniorem sentenciam in quacunque materia perciperem, a priori sentencia gaudenter et humiliter declinarem sciens, quoniam illa, que scimus, sunt minima illorum, que ignoramus, ut ait Themistius.

 

Uznává tajemství víry, ale velice silně se staví za užívání rozumu alespoň všude tam, kde to lze. Brány nebeského „královstvie jsú rozumové a ty rozumy místři, zákonníci a pokrytci před lidem zavierají brániece, aby sprostní písmu nesrozuměli, kterak oni mají býti živi.“

Hus, OO II – Česká nedělní postila, str. 112:

Páté královstvie nebeské znamená písmo svaté. Jako v Mt 21 die Kristus kněžím a zákoníkóm: „Bude odjato od vás královstvie nebeské,“ to jest písmo zákona, „a bude dáno lidu, kterýž činí póžitek,“ to jest dobrému křesťanstvu, jenž požívá právě písma. A v Mt 23 die Kristus: „Běda vám, místři a zákonníci a pokrytci, jenž zavieráte královstvie nebeské před lidmi! Vy nevchodíte a těm, kteří vchodie, vjíti bráníte.“

            Co jest „zavieráte královstvie nebeské před lidmi“? Svatý Jan Zlatoustý die, že písmo, jenž ukazuje královstvie nebeské. Brány toho královstvie jsú rozumové a ty rozumy místři, zákonníci a pokrytci před lidem zavierají brániece, aby sprostní písmu nesrozuměli, kterak oni mají býti živi. Druhé pro to, aby jich hřiechóv netresktali. A třetie pro to, aby v kázaní jich v bludu neznamenali a že musějí sě pílnějie učiti. A čtvrté, že mnějí, by od světských ne tak vzácní byli. Ale dalť jest jim Kristus požehnánie za to řka: „Běda vám!“ A kdyžť Kristus die „běda“, tuť za hřiech smrtedlný ukazuje věčné zatracenie; neb běda jemu, ktož v ně sě dostane.

Hus III – Česká sváteční kázání, str. 65-72 – O svatém Tomáši kázanie apoštolu: v tomto kázání Hus na odpovídajícím místě nahlíží potřebu víry

 

Pravdivé tvrzení se musí shodovat se skutečností.

Petr Kolář – Pravda a fakt, str. 71-80, str. 80:

Pravdivost spočívá v korespondenci tvrzení s mimojazykovou objektivní realitou (fakty).

Korespondenci chápeme buď jako relaci strukturálně referenční podobnosti mezi tvrzením a faktem (kongruenční teorie), anebo jako konvenční vztah mezi tvrzením a realitou, který není založen na strukturální podobnosti jazyka a světa (korelační teorie).

 

Hus neodmítne to, k čemu dospěl a co je mu evidentní, jen proto, že nějaká papežská nebo jiná autorita tvrdí opak. Mistra Jana bez odporu svědomí nikdo nepřesvědčí o pravomoci koncilu někomu předepsat, aby říkal, že má namísto dvou očí oko jen jedno.

Hus – Tractatus De ecclesia, kap. 21, str. 199; česky Hus – O církvi, str. 191:

Si enim papa preciperet michi fistulare, turres edificare, sartire vel texere vestimenta at farcire salsucia, nunquid non deberet racio mea iudicare quod stulte michi papa precipiteret? Cur sensum meum in hoc non preferrem sentencie pape? Ymo si cum omnibus nostris doctoribus michi illa preciperet, racio iudicaret, quod ipsorum sentencia foret stulta.

Neboť kdyby mi papež nařídil pískat na píšťalku, stavět věže, šít nebo tkát šaty a nadívat jitrnice, zdali by neměl můj rozum soudit, že mi papež nařídil hloupost? Proč bych nedal v této věci přednost svému názoru před výrokem papežovým? Ano, kdyby mi to nařídil i se souhlasem všech našich doktorů, rozum by musel usoudit, že jejich výrok je hloupý.

M. Jana Husi korespondence a dokumenty, 150, str. 313 (již asi červen 1415): Quidam doctor dixit michi, quod, quidquid facerem, submittens me concilio, quod totum michi esset bonum et licitum, et subiunxit, quod ,,si concilium diceret, quod tu habes unum oculum tantum, quamvis habeas duos, deberes confiteri cum concilio, quod sic est:“ Cui dixi: „Eciam si mundus totus diceret michi hoc, ego habens racionem, qua nunc utor, non possem sine repugnancia consciencie illud dicere.“

Listy Husovy, list 72, str. 213-215:

Jakýs doktor řekl mi, cokoliv bych činil podrobuje se sněmu, že vše jest pro mne dobrým a dovoleným, a připojil: ,,Kdyby sněm vyslovil, že ty máš toliko jedno oko, ačkoliv máš dvě, musíš vyznati se sněmem, že tomu tak jest.” Jemuž jsem řekl: ,,Byť i celý svět mi to říkal, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych takovou věc tvrditi bez odporu svědomí.”

 

Dále pravda Husovi spočívá v bezrozpornosti názorů a postojů člověka.

Petr Kolář – Pravda a fakt, str. 81-89, str. 89:

Pravdivost nespočívá ve vztahu mezi pravděncem a pravditeli v mimojazykové a mentálně nezávislé realitě, ale ve vztahu mezi pravděnci samotnými.

Pravdivost spočívá v koherenci souboru přesvědčení.

Soubor přesvědčení tvoří koherenční množinu, právě když je bezesporný, harmonický a nasycený. Přitom pojmy bezespornosti, harmonie a nasycenosti lze modelovat pomocí přesných logických pojmů.

 

Na názorech, k nimž nezávislým zkoumáním dospěje, mají být postaveny jeho osobní morální a etické postoje. Hus nepřipustí pravdu tomu, kdo jedná proti vlastnímu přesvědčení a svědomí: „Protož věrný křesťane! hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.“

Hus – OO I – Výklady, kap. 5, str. 68-69:

… a hodné jest každému člověku, aby nic všetečně nedržěl, ale poznaje pravdu boží, pevně sě jie držěl až do smrti, neb pravda konečně vysvobodí; neb die pán Ježíš: Ostanete-li v mé řeči, věru moji učedlníci budete, a vy poznáte pravdu a pravda vysvobodí vás.

Protož věrný křesťane! hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti; nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě, a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti božie, i od blahoslavené všie radosti, kteréžto radosti dojde, ktož kolivěk věří v boha i v Jezu Krista, jenž jest pravý buoh a pravý člověk.

 

Jen tzv. pragmatické pojetí pravdy bylo Husovi z hloubi duše cizí.

Petr Kolář – Pravda a fakt, str. 91-99, str. 99:

Pravdivost přesvědčení se poměřuje praktickými důsledky jednání toho, kdo dané přesvědčení chová.

Pravdivost sice spočívá v souladu s realitou, avšak realita je mentální povahy, a soulad s realitou nelze interpretovat pouze jako kopírování reality.

Soulad s realitou spočívá buď v obecném konsensu zkoumajících myslí (Peirce), anebo v užitečné či úspěšné interakci s realitou (James).

 

Na církevním koncilu v Kostnici jej ale souvisleji promluvit, natož kázat nenechali, neboť byl zjevně hotov podpořit své přesvědčení vlastním životem.

Petra z Mladoňovic Zpráva III-IV – str. 125-166, a dále V, 4 – str. 168:

Když pak odpovídal, tehdy mu kardinál cambraiský řekl: Mlčte teď, dobře potom najednou na všechny odpovíte.“ A mistr Jan odpověděl: „A kterak mám na všechny najednou odpovídati, když si je nemoh(o?)u najednou všechny pamatovati?“ Když tedy se opět pokoušel na jiné sobě vytýkané tamže předčítané odpověděti, povstav kardinál florentský mu pravil: „Mlč teď! Vždyť jsme tě již dostatečně slyšeli.“ A opět povstav, pravil sluhům: „Nařiďte mu, aby mlčel.“

 

Všeobecný posměch ale sklidí u kardinálů teprve poté, co se od církevního soudu odvolá k Ježíši Kristu.

Petra z Mladoňovic Zpráva, III, 3 – str. 132

A když mu vytýkali, zda měl rozhřešení od papeže Jana, odpověděl, že nikoli, a zda jest dovoleno odvolati se i ke Kristu, odpověděl: „Já zde veřejně vyznávám, že není spravedlivějšího a účinnějšího odvolání než ke Kristu.“ A vysmáli se tomu výroku velice.

Jiří Kejř – Z počátků české reformace, str. 32:

Když musel při výslechu 7. června odpovídat na výtky a vysvětlit své konání, hájil se tvrzením, že není spravedlivějšího soudce nad Krista, a sklidil výsměch.

P. de Vooght, L´héresie, str. 395, charakterizuje Husovu obhajobu odvolání ke Kristu: „C´était exactement ce qu´il ne fallait pas dire devant cette assemblée.“

Poprvé tak učinil 18.X. 1412 – viz M. Jana Husi korespondence a dokumenty, 46 – Odvolání M. Jana Husi od soudu papežova ke Kristu, str. 129-136

 

Pak mu již nezbývá než humor a nadhled nad sebou samým, nad svým osudem, nad „ubohou husou v žaláři“.

Jiří Kejř – Z počátků české reformace, str. 13

M. Jana Husi korespondence a dokumenty, 103 – M. Jan Hus Janovi z Chlumu 1414 Dec. 25 – 1415 Jan. 3 – str. 235:

Rogo, salutetis dominos Bohemos, qui sunt in curia domini regis. Scriptum manu mea, quam novit Petrus scriptor vester. Datum in carcere. Mementote Auce, vos, amici mei.

Listy Husovy, 55, str. 151: Prosím, pozdravujte pány české, kteří jsou u dvora páně králova. Psáno mou rukou, kterou zná písař Petr. Dáno ve vězení. Pamatujte na husu, přátelé moji.

M. Jana Husi korespondence a dokumenty, 114, str. 249:

Nolite attediari, quod expense sunt care: accommodetis, ut potestis. Si deus Anserem de carcere liberaverit, efficiet, ut vos illorum sumptuum minime peniteat. Facite satis promissis, rogo.

Listy Husovy, 64, str. 170:

Nemrzte se, že vydání jsou veliká; uskrovněte se, jak můžete. Jestliže Bůh Husa vysvobodí ze žaláře, způsobí, že toho nákladu pranic nebudete litovati. Dostojte slibům, prosím.

M. Jana Husi korespondence a dokumenty, 121 – M. Jan Hus Janovi z Chlumu 1415, Mart 24., str. 258:

Si diligitis miserum Anserem, provideatis, ut rex de sua curia det custodes, ver liberet me de carcere hoc vespere. [ponechme tuto slovní hříčku jen v originále – český příklad (Listy Husovy, 66, str. 174) ji stoprocentně nereflektuje] 

 

A na hranici, právě před 597 lety, s kacířskou čepicí na hlavě zpívá píseň, dokud jej plameny neumlčí.

Petra z Mladoňovic Zpráva, V 7 – str. 172-174

Jiří Kejř – Z počátků české reformace, str. 31:

A nezapomínejme … na naprosto ojedinělou, téměř absurdní situaci, že Hus byl odhodlán dát se odsoudit a postoupit nejkrutější trest, naproti tomu koncil se ho snažil do poslední chvíle přimět k odvolání a záchraně života. Je třeba přisvědčit mínění, že s Husem se nezacházelo hůře než s jinými kacíři, ba dokonce lépe.

 

Ještě více než století po Husově upálení přední Evropan a zakladatel jezuitů, svatý Ignác z Loyoly, nařizuje věřit, že bílé je černé, pokud církev tak rozhodne.

[365] 13ª regla. Debemos siempre tener para en todo acertar, que lo blanco que yo veo, creer que es negro, si la Iglesia hierárchica assí lo determina, creyendo que entre Christo nuestro Señor, esposo, y la Iglesia su esposa, es el mismo spíritu que nos gobierna y rige para la salud de nuestras ánimas, porque por el mismo Spíritu y Señor nuestro, que dio los diez Mandamientos, es regida y gobernada nuestra sancta madre Iglesia.

Ignác z Loyoly – Duchovní cvičení, str. 122:

365 Třinácté [pravidlo]. Musíme se pevně držet, abychom si správně ve všem počínali: věřit, že bílé, které vidím, je černé, když to hierarchická církev tak rozhodne. Neboť věříme, že mezi Kristem, naším Pánem, Snoubencem, a církví, jeho Nevěstou, vane stejný Duch, který nás vede a řídí k spáse našich duší. Neboť stejným Duchem a naším Pánem, který dal desatero přikázání, je řízena a spravována naše svatá Matka církev.

A od téhož autora o slepé poslušnosti představených:

Ignatius de Loyola ((1553) 1965), p.679:

23 (17). El 3.° medio para subiectar el entendimiento es aún más fácil y seguro, y usado de los santos Padres, y es: presuponiendo y creyendo (en un modo semejante al que se suele tener en cosas de fe) que todo lo que el superior ordena es ordenança de Dios nuestro señor, y su santísima uoluntad, á ciegas, sin inquisición ninguna, proceder, con el ímpetu y promptitud de la uoluntad deseosa de obedeçer, á la executión de lo que es mandado.

 

Zásadu, která v jiné verzi zní: „raději se desetkrát se stranou mýlit, než mít jednou pravdu proti straně.“

Historický fakt, citace z: Jaromíra Kolárová – Jen o rodinných záležitostech, str. 92:

„Raději se desetkrát se stranou mýlit, než mít jednou pravdu proti straně,“ vtloukala do něho Amy. 

 

Hus naopak pravdu vášnivě hledá: „Nemohu-li sám osvobodit pravdu ve všem, aspoň nechci býti jejím nepřítelem“. 

M. Jana Husi korespondence a dokumenty, 63. M. Jan Hus M. Janovi Kardinálovi z Rejštejna, str. 170:

Et si ego non possum libertare veritatem per omnia, saltim molo esse inimicus veritatis et per mortem obsistere consensur.

 

Nechte pohany být

Přesto, že nezastával zásadu „sola scriptura“ (pouze Písmo) a uznával i církevní tradici, …

Fudge, str. 30-31:

His enemies accused Hus of adopting a sola scriptura position but the charge is easily refuted. Hus stood unambiguously within the regula fidei of the historic church. Certainly, as we shall examine below, Hus adhered to a principle of biblical authority but never to the exclusion of tradition.

Fudge, str. 32-33:

The fathers at Constance required strict obedience to the authority of the conciliar gathering. Hus was prepared to accept that emphasis only if it remained consistent with scripture, tradition and conscience. All of these factors were operative and necessary. None could be excluded, and none could function with validity in isolation. It is incontrovertible that Hus rejected the idea of absolute obedience to eccleastical authority. One ought to adhere to the law of Christ even if that meant actively disobeying one´s superior.

dále: Hus – Polemica, Defensio articulorum Wycclif, str. 183

 

soustředil se Hus na evangelia víc, než bylo i ve středním protestantském proudu obvyklé.

To je zřejmé, srovnáváme-li počet a váhu Husových kázání na slova evangelií a celkové zaměření na jejich myšlenky. A provedeme-li srovnání s dílem Luthera, Kalvína a průřezu směrodatných i řadových protestantských pastorů. Pohled odjinud: M. K. Gandhi – Satyagraha in South Africa, str. 16:

I have stated above that the Boers are religiously-minded Christians. But it cannot be said that they believe in the New Testament. As a matter of fact Europe does not believe in it ; in Europe, however, they do claim to respect it, although only a few know and observe Christ´s religion of peace. But as to the Boers it may be said that they know the New Testament only by name. They read the Old Testament with devotion and know by heart the descriptions of battles it contains. They fully accept Moses´ doctrine of an ´eye for an eye and a tooth for a tooth.´ And they act accordingly.  

 

Odmítal to, co poselství evangelií odporuje.

Viz výše i níže

 

Běžný přístup, artikulovaný i nejvlivnějším katolickým teologem středověku, svatým Tomášem Akvinským, – kacíře po uplynutí lhůty k pokání usmrcovat, Hus nesdílel.

S. Thomae Aquinatis, O. P. Summa Theologica (II., II., Questia 11), str. 78

citace z: http://www.santorosario.net/summatheologiae/secundasecundae/11.htm

Respondeo dicendum quod circa haereticos duo sunt consideranda, unum quidem ex parte ipsorum; aliud ex parte Ecclesiae. Ex parte quidem ipsorum est peccatum per quod meruerunt non solum ab Ecclesia per excommunicationem separari, sed etiam per mortem a mundo excludi. Multo enim gravius est corrumpere fidem, per quam est animae vita, quam falsare pecuniam, per quam temporali vitae subvenitur. Unde si falsarii pecuniae, vel alii malefactores, statim per saeculares principes iuste morti traduntur; multo magis haeretici, statim cum de haeresi convincuntur, possent non solum excommunicari, sed et iuste occidi.

Ex parte autem Ecclesiae est misericordia, ad errantium conversionem. Et ideo non statim condemnat, sed post primam et secundam correctionem, ut apostolus docet. Postmodum vero, si adhuc pertinax inveniatur, Ecclesia, de eius conversione non sperans, aliorum saluti providet, eum ab Ecclesia separando per excommunicationis sententiam; et ulterius relinquit eum iudicio saeculari a mundo exterminandum per mortem. Dicit enim Hieronymus, et habetur XXIV, qu. III, resecandae sunt putridae carnes, et scabiosa ovis a caulis repellenda, ne tota domus, massa, corpus et pecora, ardeat, corrumpatur, putrescat, intereat. Arius in Alexandria una scintilla fuit, sed quoniam non statim oppressus est, totum orbem eius flamma populata est.

Svatý Tomáš Akvinský – Theologická summa, Druhé části druhý díl, Otázka 11, Článek 3, str. 103

Odpovídám: Musí se říci, že o bludařích jest uvážiti dvojí: A sice jedno se strany jich samých; druhé pak se strany Církve. A sice se strany těchto je to hřích, pro nějž se zasloužili, nejen aby vyobcováním byli odloučeni od Církve, nýbrž také aby smrtí byli vyloučeni se světa. Neboť mnohem těžší je porušiti víru, skrze niž je život duše, než padělati peníze, kterými se podporuje časný život. A proto, jestliže penězokazi nebo jiní zločinci po právu ihned jsou vydáváni na smrt světskými knížaty, tím spíše bludaři, jakmile jsou usvědčeni z bludu, mohli by se nejen vyobcovati, nýbrž i spravedlivě zabíti.

            Avšak se strany Církve je milosrdenství na obrácení bloudících. A proto „neodsuzuje hned“, nýbrž „po prvním a druhém napomenutí“, jak učí Apoštol. Potom však, jestliže se shledává, že je zatvrzelý, nedoufajíc v jeho obrácení, pečuje Církev o spásu ostatních, oddělujíc jej od Církve rozsudkem vyobcování; a potom ponechává jej světskému soudu smrtí vyhladiti se světa. Neboť praví Jeronym, a je to v 24. ot. 3: „Má se odříznouti shnilé maso, má se odehnati od stájí prašivá ovce, aby celý dům, všechno tělo a dobytek se nezanítil, nenakazil, nehnil, nezašel. Arius v Alexandrii byl jednou jiskřičkou; ale poněvadž nebyl hned potlačen, jeho plamen zpustošil celý svět.“

 

I pohané mají právo volby a je nepřijatelné je násilím obracet na víru, což se prý ostatně stejně děje kvůli světské slávě a moci zúčastněných. S lidmi je přípustné rozmlouvat a přesvědčovat je, ale zejména pro duchovního je naprosto nepřijatelné je donucovat. … Hus již dost důkladně promýšlí postoje, dnes připisované především dalšímu reformátoru Petru Chelčickému. I útočníku je lépe se po vzoru Krista vydat, přípustný je i útěk či nutná obrana, která nevede k nenávisti.

Hus, OO I – Výklady: dost souvislá argumentace v kap.48-50, str. 221-240,

kap. 40, str. 189: Též by kniežata, páni, rytieři, vládyky, měštěné měli brániti, aby lidé jich nesmilnili, a zvláště necizoložili. Pakli by nechtěli nechati, ale mrskati, bíti, ale nesmiem řéci zabíti, ač tento svatý [Šalomún] stínal jest. Neb po tom Kristus, král milostivý, nechtěl jest cizoložnicě ihned na smrt odsúditi.

kap. 44, str. 208: Věziž, že toto přikázanie brání zabiti bližnieho, to jest člověka, ač i jiné věci nemá kto zabiti nespravedlivě. A jest člověka zabitie troje: myslí, slovem a skutkem. Myslí – neb die svatý Jan: „Každý, ktož nenávidí bratra svého, vrah neb vražedlník jest.“ A věz, že nenávist a hněv někdy jest dobrá nebo dobrý; jako když die David: „Nenáviděl sem zboru zlostných.“ A opět: „Hněvajte sě a neroďte hřěšiti.“ Protož uměj sě hněvati na zlost, ale ne na člověka, jako sě hněvá lékař na neduh, ale miluje člověka; tak bóh činí.

kap. 45, str. 210-211: Neb čtenie Kristovo učí, kterak hřiešnikóv, kteréž máme pro hřiech nenáviděti jakožto najvěčie nepřátely, nemáme zamordovati, ale po třetiem napomenutí jich obcovánie sě varovati. A že nevieme, jest-li vóle božie k tomu, a zákon boží tak zabíti neukazuje. Protož máme věděti, že v takém zabíjení tají sě veliké nebezpečenstvie.

kap. 45, str. 211: A této vraždy měli by sě varovati kněžie a báti velmě, kteříž radie k válkám a nekáží ku pokoji – jakož písmo velí – a kteříž ujímají lidu slova božieho, a zvláště že nikdy nekáží a duchovnie pomoci nedávají.

kap. 47, str. 220: A tuto by měli znamenati ti, jenž pohanóv nenechají u pokoji, ani [i když] jim nepřekážejí. Ti mnie, by Bohu a cierkvi svaté slúžili, a slúžiece své pýše a svému lakomství. Pýše, aby své jméno v světě rozšířili, jako by oni byli obrance viery, a jsúce sami Bohu nevěrni. A lakomství, aby své panstvie rozšířili. A tak pod jménem Kristovým, jsúce zlosynové přikrytí, hledají zisku svého, ale ne zisku Jezukristova; neb by hledali zisku jeho, tehdy by sami napřěd jemu slúžili, držiece všechna jeho přikázánie, jenž na ně slušejí; a tak byli by nelakomí, nechlubní, nesmilní, pokorní, lítostiví, dobrotiví a všech ctností jako dobří křesťané plní. A jsúce tak zpósobní, teprva o vieru, ač by ji kdo chtěl kaziti, a o jistú pravdu řádem dřéve řečeným mohli by sě postaviti. … Protož učedníku Kristův, nauč sě od svého krále, a zvláště ty kněže, aby byl ne bojovný, ale pokojný.

kap. 48, str. 222: Aj, v této řeči toho velikého svatého [Cypriána] máme, že samého Krista poslúchati máme, to jest, což velí a radí plniti, a což proti jeho přikázání a proti radě jest, toho neposlúchati. Druhé máme, že najprvé Krista následovati máme nade všecky jiné svaté a že Kristus spasitel náš, král i biskup nejvyšší, nebojoval jest, ale míle trpěl haněnie, lúpež, bitie i smrt, v tom nám kněžím dav příklad, abychom též činili. Protož jeho příklad jest naše naučenie, abychom nebojovali. Z této řeči máš odpověď k uotázce dřěvní, slušie-li kněžím bojovati, že neslušie, jedne ač by měli od boha přikázánie neb zjevenie.

kap. 49, str. 236: Ale snad dieš: Co má kněz učiniti nepřieteli, když ho chce zabiti? Tu diem, že má utéci. Pakli již konečně nemóž utéci, tehdy řku, že jest jedna obrana světská a nejistá od hřiecha: brániti sě tak, aby nezabil. Druhá obrana: nepřietele zhroziti, držeti neb povrci, a vždy lásku zachovati. Třetie obrana najjistějšie od Krista ukázána jest. Pěkně mluviti, jako on mluvil, řka oděncóm: „Koho hledáte? A oni: Ježíše nazaretského. A on: Jáť sem. Poňavadž hledáte mne, nechte těchto odjíti. A potresktav Petra, že sě bránil, a uzdraviv Malcha, jemuž Petr ucho uťal, řekl jest zástupóm: „Jako na lotra vyšli ste s meči a s kyjmi, aby mě popadli; každý den u vás seděl sem, uče v chrámu, a nejeli ste mne.“

 

I knihy kacířů jsou hodnotné a rozhodně se pálit nemají.

Hus – De libris hereticorum legendis, str. 21:

Libri hereticorum sunt legendi, non conburendi, dum in ipsis veritas continetur.

str. 30: Item: Libri hereticorum valent ad excitandum spirituales, ut verum aperiant, ad pungendum carnales, ut verum querant, ut dicit Augustinus in De vera religione, et ad evitandum et repudiandum errorem, quem ponunt.

 

Již tím, že jednotliví kněží i církev jako instituce vlastní majetek, prý spadají do jurisdikce světských úřadů.

Pokud kněží své moci zneužívají, má stát právo je vyvlastnit a zbavit úřadu.

Souvislá argumentace Hus – Polemica, Defensio articulorum Wyclif II – str. 165-194

Hus II, II – Obrana článků Viklefových a jiné spisy, str. 288-307

Fudge, str. 114

Autoritu dle Husa ztrácejí dokonce i světské osoby, žijící ve smrtelném hříchu. Nebylo od věci, že mu král Zikmund na koncilu v Kostnici pohotově namítl: „Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu“.

Jiří Kejř – Husův proces, str. 171:

Krajní odpor vzbudily Husovy výroky při prvním článku převzatém ze spisu Contra Palecz, v němž v návaznosti na známý článek Wyclifův Nullus est dominus napsal, že papež, biskup či prelát, pokud je ve hříchu smrtelném, není papežem, biskupem ani prelátem. Je samozřejmé, že toto tvrzení bylo pro koncilní otce nepřijatelné, jak také potvrdila rozvíjející se diskuse. Když však Hus sám od sebe dodal, že ani král ve hříchu smrtelném není králem, byl zavolán král, v tu chvíli zaměstnaný jinak, aby vyslechl opakovaný Husův výklad o tom. Král Zikmund se spokojil sice jen jednoduchým odmítnutím: „Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu“, ale d´Ailly, chtěje proti Husovi popudit i světské pány, prohlásil, že Hus nejenže podvrací duchovní stav, nýbrž se pokouší podvrátit i stav královský.

Na druhou stranu – a v kontrastu k onomu notorickému sukničkáři a pijanu – ani samotným Husovým odpůrcům nenapadlo ohledně čistoty osobního života Mistru Janu cokoli vytknout.

Fudge, str. 82:

It was possible to come directly to God and Hus stood on the principle that there existed no mediator between humankind and God save for Jesus Christ. Hus´ surprising appeal may be regarded as the social application of his spiritual convictions. Hus would have never have declared that purity of life was evidence of spiritual status or indicative of salvation. The thought  consistently remained abhorrent to him. However, it is noteworthy that not a single accusation of moral failing or ethical impropriety was ever brought against Hus even by his most virulent enemies.

T. G. Masaryk – Jan Hus (str. 310-372), I, 4 – Podstata české reformace (str. 317-320), str. 318-319:

Svoboda svědomí nebyla Husovi pojem negativní, nevzpíral se pouze autoritě, nýbrž úsilí jeho o svobodu mělo obsah živý, plný, pozitivní. Touto pozitivností vyznamenávali se také bratří, a ani naši buditelé nespokojovali se negací.

            Jestliže Hus stál o to, aby se autorita církevní podřídila autoritě svědomí, tím samým téže autoritě podřídil autoritu státní, politickou. To z tehdejšího poměru státu a církve vyplývalo samo sebou.

            Tomu zdálo by se odporovat, že Hus, zejména také ve svých spisech českých, velmi často podřizuje kněze pánům, domlouvaje těmto stále a důtklivě, aby se všemožně opírali tehdejší kněžské nemravnosti. Avšak to není v odporu s jeho učením o církvi, naopak potvrzuje je. Jakmile totiž viditelná organizace církevní, ba sama hodnost kněžská, podřízena je autoritě svědomí, organizace politická vede všecku vnější správu společenskou. Této správě pak podřízeno je i kněžstvo a vnější jeho organizace, církev, církev pravá, církev neviditelná vnější autoritě světské podřízena není a být nemůže, svědomí žádné vnější autoritě nepodléhá a podléhat nemůže.

            Hus tímto svým učením o státě má již názor novější a modernější. Není to však názor pozdějšího osvíceného absolutismu, jejž přijal nynější liberalismus; Hus vzpíraje se všemohoucnosti církve, neuznával ani všemohoucnosti státu. Jeho odpůrcové dobře to vyciťovali, žalujíce na něho před koncilem, že jeho učení čelí monarchii – ve skutečnosti čelilo absolutismu.

            Bratří ještě určitěji a docela uvědoměle stát podřizovali autoritě zbožného svědomí. Naši křisitelé celý náš národní program zakládali na stěžejné ideji humanitní, podřizujíce politický program všekulturnímu úsilí obrodnému.

 

A k církevnímu mamonu či majetku, zabírajícímu tehdy přes třetinu země, Hus prohlašuje: „Psi sě o kosť hryzú, vezmi kosť a přěstanúť.“

Mistr Jan Hus – Postilla, str. 81 (Čtenie 14 Neděle na masopust):

Ale již toto je v posměch a v potupenie, od času, jakž jest dáno papeži od Konstantina krále panovánie, po třěch stech letech a po prvém po Kristovi. V kteréžto dánie hlas jest slyšien: že dnes jest jed vlit v cierkev boží. I pravie oni, že ďábel to řekl; a já diem: že buť angel boží neb ďábel, vždyť jest pravdu pověděl! Neb tiem nezčastným zbožím, jež Kristus nazývá mamonovú zlosť, Luk. 16., zjedovatělo a ztráveno jest nám takměř všecko křěsťanstvo na duši; odkud svárové mezi papeži, mezi biskupy, a mezi jinými kněžími. Psi sě o kosť hryzú, vezmi kosť a přěstanúť: nebuď zbožie u kostela, a nenalezneš k němu kniežka! Odkud svatokupectvie? odkud přielišná v kněžích pýcha nad světské? odkud jich smilstva? jistě od toho jedu.

 

Na druhé straně uznával obranu vlasti. Za vypalování českého venkova a vybíjení jeho obyvatel odpůrci krále Václava, kteří si z Německa přizvali na pomoc Míšeňské, Hus kázal: „Čechové jsou bídnější než psi a hadi, protože pes hájí lůžko, na kterém leží, a kdyby jiný pes ho chtěl odehnat, bojoval by s ním, a had tolikéž; nás však Němci utiskují a zabírají úřady v Čechách, a my mlčíme.“ Češi mají být v zemi první ve svých úřadech jako Němci i Francouzi ve svých zemích …

František Palacký – Documenta Magistri Joannis Hus vitam, doctrinam, causam, str. 177:

Quando invaserunt Bavari, similiter Misnenses, regnum Bohemiae, et cremabant villas, et martyrisabant et occidebant Boemos pauperes, dolui de malitiis, et dixi: quod in hac parte sunt miseriores Boemi, quam canes vel serpentes, quod non defendunt, habentem causam justam, regnum suum. Similiter dixi et dico, quod Boemi in regno Boemiae secundum leges, imo secundum legem dei et secundum instinctum naturalem deberent esse primi in officiis in regno Boemiae, sicut et Francigenae in regno Franciae, et Teutonici in terris suis, …

http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/172-schuzka-cesta-na-kazatelnu–149267

Hus musel mít jako řečník, jako kazatel velké charisma. Doslova přitahoval posluchače. Přitahoval je i proto, že ze své kazatelny udělal veřejnou tribunu. Mluvil z ní o všech aktuálních závažných otázkách, které hýbaly královstvím. A Českým královstvím pořád něco hýbalo. V prvním roce 15. století to byla například válka, kterou proti králi Václavovi zvedli páni, míšeňská markrabata a moravský markrabě Jošt. Jejich vojska přitáhla v létě ku Praze a začala pustošit vesnice před městskými hradbami. V této situaci říkal Hus z kazatelny u svatého Michala tato slova:

„Čechové jsou bídnější než psi a hadi, protože pes hájí lůžko, na kterém leží, a kdyby jiný pes ho chtěl odehnat, bojoval by s ním, a had tolikéž; nás však Němci utiskují a zabírají úřady v Čechách, a my mlčíme. Čechové mají býti v Království českém podle zákonů, ano podle zákona božího a přirozeného první v úřadech jako Francouzové v Království francouzském a Němci ve svých zemích, aby Čech řídil poddané své a Němci německé.“

viz též: Hus – Proti Němcům a cizozemcům

 

… a čistotu českého jazyka je třeba bránit před tehdejší invazí němčiny hlavně aby kvůli nesrozumitelným slovům a řečím nepovstával hněv, závist, rozbroj, sváry a potupa Čechů.

Hus, OO I – Výklady, kap. 40, str. 189:

Také mají [kniežata, páni, rytieři, vládyky, měštěné] se postaviti, aby česká řeč nehynula, pojme-li Čech Němkyni, aby děti ihned sě česky učily a nedvojily řeči; neb řeči dvojenie jest hotové záviděnie, roztrženie, popuzenie a svár. Protož svaté paměti Karel Ciesař, král český, přikázal jest by Pražanóm, aby své děti česky učili a na radném domu, jemuž německy řiekají rothaus, aby česky mluvili a žalovali. A věrně, jakož Neemiáš, slyšav, ano dietky židovské mluvie ot poly azotsky a neumějí židovsky, a pro to je mrskal a bil, Též nynie hodni by byli mrskánie Pražené i jiní Čechové, jenž mluvie od poly česky a od poly německy, řiekajíc tobolka za tobołka, líko za łýko, hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trérožku, pancieř za krunieř, hunškop za konský náhlavek, marštale za konnici, mazhaus za svrchní sien, trepky za chódy, mantlík za pláštěk, hausknecht za domovní pacholek, forman za vozataj. A kto by mohl vše vypsati, co sú řeč českú již zmietli, tak že kdy pravý Čech slyší, ani tak mluvie, nerozumie jim, co mluvie. A odtud pocházie hněv, závist, rozbroj, svárové a české potupenie.

 

Sám píše zčásti česky, podílí se na zjednodušení pravopisu, posiluje postavení češtiny a nepřímo i maďarštiny a rumunštiny.

I v tom případě, pokud není náhodou autorem spisu Orthographia Bohemica, pak přinejmenším svou literární činností

Petr Čornej, Milena Bartlová – Velké dějiny zemí Koruny české VI, Paseka, Praha – Litomyšl, 2007, ISBN 978-80-7185-873-7, str. 11:

Husitská revoluce … dokončila ve vlastních Čechách proces počešťování větších měst a usnadnila uplatnění češtiny jako kulturního a posléze též úředního jazyka.

str. 569: Na moravském zemském sněmu se jednalo česky, česky byla vydávána i jeho usnesení a po roce 1480, tedy dříve než v Čechách (!) se čeština stala úředním jazykem také v úřadě desek zemských a v agendě zemského soudu. Šlechta se rozhodla zavést zde češtinu „pro menší práci a lepší rozum těm, kteří latině neumějí“. I rody, které přišly z Uher nebo byly více či méně německé a držely statky v pohraničí, musely zvládnout češtinu.

str. 617: Publikování stěžejních textů v národní řeči přitom odpovídalo jak husitskému požadavku srozumitelnosti, tak prosazení češtiny jako kulturního jazyka, který se v letech 1495-1500 stal jazykem úředním.

 

http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_the_Hungarian_language

Some shorter texts are also known. Regardless of these, the most important work is the first translation of the Bible: this is the Hussite Bible, dated to 1430. The Bible was translated by Tamás Pécsi and Bálint Ujlaki; both were priests. They were affected by the concepts of Jan Hus during their university years (1399–1411) in Prague. The Inquisition pursued these concepts, and the translation was confiscated from the translators; anyway, it became such popular that there are several authentic copies of the original.

Jiří Kejř – Husité, str. 144:

Zde [v Polsku a na Slovensku] máme stále co činit se slovanským lidem, ale i národním dějinám maďarským a rumunským přineslo husitství cenné kulturní podněty. Literatura v Čechách mohla navazovat na dřívější závažná díla prozaická i básnická, napsaná národním jazykem, ale husitstvím se národnímu písemnictví dostalo mimořádného povzbuzení. Tradiční latina sice stále patřila k nepostradatelným prostředkům spisovatele a nebylo ji ještě možno nahradit v učeném světě a v univerzitní výuce, ale husitští kazatelé a publicisté se stále častěji obraceli k lidu jeho rodným jazykem. Rozkvět národní české literatury 15. století je bytostně spjat s husitským hnutím. To však bylo i povzbuzením pro maďarskou a rumunskou literaturu napsanou v řeči lidu.

            Maďaři měli do té doby jen několik nerozsáhlých literárních zlomků ve vlastním jazyce, u Rumunů pak před 15. století nenajdeme památku v národní řeči. Do Sedmihradska, kde se oba národy stýkaly, směřovala silná husitská agitace, která se samozřejmě obracela k lidu v jeho řeči. Pod tímto vlivem vykrystalizovalo u obou národů přesvědčení o potřebě literární tvorby ve vlastním jazyce. V maďarštině i v rumunštině byl především podniknut pokus o překlad bible. V obou jazycích se uchoval sice jen v pozdějších opisech a jen v nesoustavných zlomcích, nicméně dnes už není pochyb o husitské inspiraci tohoto dalekosáhlého kulturního činu, který zvláště u Rumunů položil základy příštího vývoje jejich spisovného jazyka.

 

Uznává přitom: „Kněžie dobří Engliši jsú mi milejší než nestateční kněžie čeští a Němec dobrý milejší než bratr zlý.“

Mistr Jan Hus, I – Výklady, str. 210 (kap. 44): A proto kněžie dobří Engliši jsú mi milejší než nestateční kněžie čeští a Němec dobrý milejší než bratr zlý; neb dobrota, ta má milovánie táhnúti k sobě, a čím věčie, tiem viece, a najvětčie dobrota najviece.

 

Češi neskončili jako Albigenští

Reformace ve smyslu návratu náboženství ke svým původním zdrojům a pokusů o přestavbu řádu společnosti proběhla i u džinistů, trochu později a bez bojů, jak to v Indii šlo a jak se na onen tolerantní a nenásilný směr sluší.

Paul Dundas – The Jains, str. 211:

There are few more mysterious individuals in Jainism than Lonka (also known as Lonka Shah), the figure from whom the two main Shvetambara aniconic subsects, the Sthanakvasis and the Terapanthis, ultimately derive their inspiration, although they do not trace their pupillary descent directly back to him. Little can be said about his life with any real confidence other than that he lived in Gujarat in the fifteenth century, and tradition is unanimous that an inspection of the Shvetambara scriptures led him to deny that image-worship could have any place in true Jainism. A standard picture of Lonka has emerged in the last century or so among the Sthanakvasis who would see him as a rich, mighty and learned layman, with powerful connections among the Moslem authorities in Ahmedabad, whose skills incalligraphy led to an invitation to copy the scriptures, as a result of the serious study of which he became convinced that the practice of Jainism he saw around him was without any textual basis and totally corrupt.

Viz též Sthanakvasi, Jain Reform Movement na http://www.indianetzone.com/59/sthanakvasi.htm aj.

i: Jain Order and Jain Scriptures

http://www.jainworld.com/education/juniors/junles02.htm

… About 1474 A.D. the Lonka sect, the first of the non-idolatrous Jaina sects, arose and was followed by the Dhundhiya or Sthanakvasi sect about 1653 A.D. dates which coincide strikingly with the Lutheran and Puritan movements in Europe.“

 

Jenže prosadit sebemenší věroučné změny, ba ani toleranci k jiným názorům bez boje v Evropě nešlo. 

Profiloví reformátoři Martin Luther i Jean Calvin byli sice umírněnější než průřez tehdejší společnosti, leč ani Calvin upálení astronoma Serveta nezabránil a občas se opájel „svatou zuřivostí“ Mojžíše a Davida.

Martin Wernisch – Husitství: Raně reformační příběh

Martin Wernisch – Politické myšlení evropské reformace, Kalvínovo vyzdvihování svaté zuřivosti Mojžíše a Davida tamtéž na str. 253, jeho role při „zmírnění“ trestu Servetovi na str. 285-288

 

Jestliže k vojenské intervenci do Čech vyzýval Dietrich von Nieheim již v roce 1411, ještě dlouho po Husovi v první polovině roku 1419 se shromáždění jeho stoupenců na horách neozbrojovala a v českém prostředí marně hledáme výzvy k boji.

Dietrich von Nieheim – Contra dampnatos Wiclivitas Pragae

Jiří Kejř – Husité, str. 147:

Češi se nerozhodli k ozbrojenému odporu lehkomyslně a bez odpovědné úvahy. Zprvu váhal i nejradikálnější směr, Tábor, sáhnout ke zbrani a tázal se, zda je dovoleno bojovat mečem o zákon boží. Jak dnes víme, první dotaz na pražské mistry, zda a kdy je možno válku pokládat za dovolenou a spravedlivou, vzešel z Tábora. Odpověď mistrů v čele s Jakoubkem ze Stříbra vyložila podmínky spravedlivé války. Mistři také i přes těžké konflikty s Táborem nikdy nezapřeli svou spoluzodpovědnost za boj. Projevy o dovolenosti války později nabyly polemického rázu, když bylo odmítáno táborské vedení boje, ale skutečností zůstalo, že u začátku ozbrojeného odporu nebyla zpupnost a neuvážené podněcování, nýbrž nutnost odůvodněné obrany. Husistké projevy příštích let také oprávněně poukazovaly, že Čechům byla válka vnucena.

str. 163-164: Jako k započetí boje vedla nezbytná nutnost obrany i teoretická úvaha o dovolenosti a spravedlnosti války, tak byla jeho cílem snaha přesvědčit svět a církev, že husitský program, vtělený do čtyř artikulů pražských, je pravý a souhlasí se zákonem Kristovým. Při každém závažnějším jednání byl vznášen požadavek svobodného slyšení, při kterém by mohli husitští teologové vyložit a obhájit principy své víry. To by přineslo i mír, který byl vytouženou metou, ke které chtěli dospět husitští státníci. Ani jedenkrát za celou dobu konfliktů se neozval nárok na cizí území nebo požadavky podrobení pánů dobytých území české svrchovanosti. Výpravy do zahraničí, kromě nutného a zpravidla krátkodobého zabezpečení cest a spojení a vybudování opěrných bodů, neusilovaly o územní zisk. Husitská válka nebyla prostředkem k expanzi.

            Zamyslíme-li se nad vznikem husitských válek také z hlediska psychologického, zjistíme s údivem, že ještě v první polovině roku 1419, tedy ve chvílích, jež bezprostředně předcházely vypuknutí ozbrojených srážek, marně hledáme v českém husitském prostředí výzvy k boji. I první shromáždění lidu na horách se scházela v míru a účastníci na ně přicházeli neozbrojeni.

            Jak to však vypadalo v nepřátelském světě? Kdy se ozvaly první výzvy k potření husitského kacířství zbraněmi? Stalo se to v tak rané fázi sporů, že v Čechách ještě nikdo netušil, že vůbec může někdo pomýšlet na válku. Už roku 1411, v dobrozdání o probíhajícím Husově procesu, radil jeden z nejvlivnějších publicistů doby Dětřich z Niemu ke křížové výpravě proti Čechám, kdyby nestačily pravidelné prostředky protikacířského soudnictví. O tři roky později psal proslulý kancléř pařížské univerzity Jean Gerson pražskému arcibiskupovi a prohlásil, že proti nebezpečnému kacířskému názoru se nemá polemizovat, ale vykořenit jej ohněm a mečem. … V březnu 1420 byla proti Čechám vyhlášena papežskou bulou křížová výprava, která rozpoutala krutou válku. Teprve hrozící nebezpečí válečného konfliktu přivedlo Čechy k úvahám o dovolenosti války, teprve nutnost obrany vtiskla husitským bojovníkům do ruky zbraň.

 

Pak se ale husité nenechali vybít. Zásadu „Pobijte to všechno, on si pán ty své vezme do nebe.“ jíž se křižáci řídili v jižní Francii za válek proti „Albigenským“, či v Jeruzalémě roku 1099, nedostali příležitost uplatnit zde. Narazili na Jana Žižku, vojensky i politicky schopného bojovníka. Země byla sice zpustošena, ale její obyvatelstvo zcela vyvražděno nebylo.

Ona zásada pochází od papežského legáta Arnauda Amauryho

http://fr.wikipedia.org/wiki/Arnaud_Amaury

Arnaud Amaury passe pour avoir dit, lors du sac de Béziers, à des soldats qui lui demandaient comment distinguer les bons fidèles des hérétiques : « Massacrez-les, car le seigneur connaît les siens. » Le seul auteur par lequel on connaisse ce mot (en latin : « Cædite eos. Novit enim Dominus qui sunt eius. ») est le moine cistercien allemand Césaire de Heisterbach, qui le prête au légat dans son livre Dialogus miraculorum (Des miracles), écrit entre 1219 et 1223. La transmission historiographique de ces propos fut quelque peu modifiée pour devenir : « Tuez-les tous ! Dieu reconnaîtra les siens. » Césaire reste assez proche de l’évènement dans le temps (une dizaine d’années), mais il est étrange qu’à propos d’un fait survenu à Béziers, un Allemand soit seul à savoir ce que les sources locales semblent toutes ignorer.

Jiří Kejř – Husité, str. 162: Ve srovnání se záměrným ničením, pálením a vražděním, jakých se dopustily křižácké výpravy, Slezáci nebo divoká Zikmundova uherská jízda, nepřesáhly krutosti husitských vojsk obvyklé meze, ba lze říci, že ani nejkrutější husitské excesy se nevyrovnaly ničivosti nepřátelských vpádů.

Janu Žižkovi, nepochybně nejen vojensky, ale i politicky schopnému bojovníku, byl bližší Starý zákon: historik Petr Čornej napočítal, že v hejtmanových dochovaných písemnostech se jen 25% odkazů na Bibli vztahuje k Novému zákonu.

Petr Čornej – Žižka před Prahou, str. 163-173; str. 172:

Žižka, sám sebe považující za prodlouženou a trestající ruku Hospodinovu, výrazně preferoval ve svých odkazech na Bibli Starý zákon (75% odkazů v hejtmanových dochovaných písemnostech) před Novým zákonem (25% odkazů).

František Palacký:

Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a válka; ne oni, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě, kdo ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc a vládu, ale na ochranu ohrožených nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí, jen z donucení sáhli ke zbraním a strašlivý dlouhý boj proti celému ostatnímu světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale podivuhodně vítězně dovršili.

 

V zemi vznikají první nezávislé církve v latinu užívající Evropě.

Tj. utrakvisté, Jednota bratrská a další menší církve či sekty

 

I po Husovi a válkách se u nás pro víru sporadicky usmrcovalo, ale na rozdíl od ostatní Evropy v prostředí, kde bylo běžné své přesvědčení „veřejně hlásat“ a nikomu nebylo „pokládáno za zlé, aby následoval náboženství, jaké chce“.

http://programy.mb-net.cz/mb-pravek-novovek/JS0104040d.htm

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, 1489:

„Velká je v tomto národě svoboda pro pověry, aniž je komu pokládáno za zlé, aby následoval náboženství, jaké chce. Neboť abych pomlčel o viklefitech a o těch, jež lid nazývá pikarty, jsou i takoví, kteří popírají, že by Ježíš Kristus, Spasitel náš, byl Bohem. Jiní praví, že naše duše s těly spolu hynou, někteří tvrdí,
že každý může být spasen ve své víře, přemnozí mají za to, že nebe i peklo vše je vymyšleno. Aniž jest snad dovoleno tak jen smýšlet, ale i veřejně hlásat. Neboť všude se hovoří o víře i starci i mládež, muži i ženy vykládají Písmo svaté, jemuž se nikdy neučili.“

 

Při tzv. Svatováclavském posvícení roku 1483 vycítili tehdejší utrakvisté nebezpečí. Na rozdíl od francouzských hugenotů roku 1572 za Bartolomějské noci nepřehlédli léčku, svých 80 vůdčích osobností si vybít nenechali a namísto toho vyházeli z oken radnic v Praze jen 6 konšelů katolické strany. A v Kutné Hoře byl následovně roku 1485 podepsán mír, zaručující lépe rovnost obou hlavních vyznání v zemi. Mnohem dříve než jinde v Evropě se zde mohli sdružovat do politických seskupení lidé různých konfesí.

Kdy, kde, proč & jak se to stalo v českých dějinách, str. 168-172:

Na rozdíl od francouzských hugenotů, kteří nedokázali předpovědět natož zabránit v roce 1572 tzv. Bartolomějskou noc s jejími následnými masakry, dokázali čeští kališníci prohlédnout v roce 1483 (24.9.) přípravu ke spiknutí a popravě 80 husitských měšťanů a sami místo toho popravili a vyhodili z okna Novoměstské radnice v Praze mrtvoly pěti spikleneckých katolických konšelů. Následným, tzv. kutnohorským náboženským mírem z 13.3. 1485 byla ustavena tolerance mezi dvěma napříště rovnoprávnými vyznáními země.

Vladimír Sakař – Husův odkaz ve státnickém díle Jiřího z Poděbrad, str. 28-29:

Zásada náboženského míru (ne-li přímo náboženské svobody, arciť ve středověkém pojetí) byla cílem vlády Jiřího z Poděbrad, kdy se zrodila koncepce království dvojího lidu. Za vlády jeho nástupce Vladislava Jagellonského doznala pak tato zásada zakotvení v tzv. Úmluvách kutnohorských, uzavřených ovšem až po zmaření pokusu o „Bartolomějskou noc v Praze“ 24. září 1483, kdy měli být likvidováni horliví kališníci /více o tom Šmahel 1978/. Dne 13. března 1485 došlo pak k uzavření již zmíněných dohod o náboženské snášenlivosti, snad prvých v Evropě vůbec. Není bez zajímavosti, že k uzavření těchto dohod, obsažených v Zápise kutnohorského sněmu o pokoji a svobodě náboženství (uveřejnil Palacký 1862, str. 422), přispěl také Štěpán Pouček z Talmberka, administrátor konsistoře církve pod jednou přijímající, patrně poté, kdy si uvědomil, že českou reformaci potlačit nelze. Obsah této dohody shrnuje cedule, uložená v třeboňském archivu:

            „Léta tisícího čtyrstého osmdesátého pátého sněmovní narovnání o přijímání a farách.

            Roku toho král Vladislav z své přirozené milostivosti, chtě své poddané v dobrém spravovati pokoji, položil sněm v Horách Kutných a tu obeslal pány, rytířstvo a města království Českého, a tu v svornosti a jednotu všech Čechuov a Moravanuov mnoho bylo rokováno, aby všichni spolu mohli v dobré lásce křesťanské, v  vatém pokoji přebývati. I zavříno jest na to, aby ti, kteříž se přidrží jednoty církve svaté a Římského kostela, a přijímají tělo boží a krev boží pod jednú způsobú vedle ustanovení církve svaté, těch, kteříž přijímají tělo a krev boží pod dvojím způsobem z podstaty Zákona, a jiné řády křesťanské drží a zachovávají, nekaceřovali, nehaněli ani utiskali. Též ti, kteříž přijímají pod dvojím způsobem, těch, kteříž přijímají pod jedním způsobem, aby nehaněli ani utiskali. A kněží obojí aby se tak zachovali. Pakli by se který vytrhl a nezachoval, aby jako buřič ze země vyhnán a nikdá aby zase nebyl navrácen. A kněží obojí, jakž na ten čas při farách neb kaplanstvích, tak aby zůstali etc. Kde kněz pod jednú způsobú, aby tu potom, kdyby faráře tu nebylo, kněz pod dvojím způsobem podáván nebyl; tolikéž kde pod dvojím způsobem farář na ten čas jest, tu potom pod jednú farář nebyl vpuštěn. A to všecko sobě utvrdili dostatečně, a v knihy památné zapsati kázali, tak jestli že by kdo z pánuov, z rytieřstva neb z měšťanuov přerušil, aby byl hned od krále JMti a rad jeho pokutován“.

 

U utrakvistů mohlo být i nevydařené manželství rozvedeno snadněji než leckde ještě dnes.

H. Štroblová – Kutná Hora v letech 1526-1620, str. 124-125:

Nejednou zaměstnávaly konsitoř záležitosti, které se dotýkaly svátosti manželské a prohřešků proti ní. Šlo často o neuskutečněné sliby manželské a je až překvapivé, jak se oklamané ženy dovedly o svá práva velmi energicky brát. Velké sebevědomí nacházíme především u vdov, majících volnější ruce při výběru partnera než mladé dívky, pevně svázané s prostředím své rodiny. Podobně nekompromisní postoje zastávaly ženy, které se cítily manželem podvedeny či pokořeny. Zaznamenali jsme dokonce „chudáka manžela“, který si stěžoval na to, že ho žena zavírá do sklepa. Porušení manželských slibů, nevěra a nejrůznější nemanželská soužití byly poměrně častým předmětem jednání. S tím pak souviselo řešení otcovství apod. Relativně četné jsou i zprávy o rozvodech a zdá se, že jejich frekvence byla vyšší, než připouštějí dosavadní bádání. Ostatně v roce 1585 se nad počtem rozvodů, zaviněných zejména cizoložstvím, pozastavil i nejvyšší mincmistr Vilém z Oppersdorfu, který nabádal městskou radu, aby provinilce trestala. Na rozdíl od doby pozdější nebyl rozvod chápán jako důvod ke společenské degradaci, rozvedené ženy si běžně brali i muži velmi vážení.

 

Teologové lichvu neodsuzovali, v peněžnictví mohli pracovat i křesťané. Židé mohli zastávat širší spektrum povolání, takže se Praha v letech 1590-1740 stala místem s největším soustředěním Židů v křesťanském světě.

Alexandr Putík, Olga Sixtová – Histoire des Juifs en Bohême et en Moravie: Des origines à l´émancipation, str. 9:

Les autorités spirituelles hussites condamnaient sévèrement les prêts d´argent sur intérêt come l´usure. Le mouvement cependant, malgré quelques excès (comme le pillage des maisons juives de Prague par les pauvres en 1422), ne se retourna pas contre les Juifs. Il faut dire que les groupes les plus radicaux s´identifiaient à l´Israël biblique. Les Juifs tchèques et d´Europe centrale sympathisaient avec les hussites et les aidaient en leur fournissant des armes et d´autres marchandises. … Les guerres hussites eurent pour conséquences d´ébranler la puissance économique et le monopole idéologique de l´Église catholique.

str. 25: Après l´époque hussite, les théologiens ne jugeaient plus aussi sévèrement l´usure et les chrétiens commencèrent également à travailler dans la finance. Dans le même temps, les limitations concernant les professions que les Juifs pouvaient exercer commencèrent peu à peu à se libérer.

str. 67-68: Depuis la fin du 16^e siècle et pendant cent cinquante ans, le ghetto pragois fut la communauté juive la plus peuplée de l´Europe chrétienne.

 

Z Husova myšlení vycházejí i mírové plány prvního reformovaného krále v Evropě, Jiříka z Poděbrad.

Jiří Kejř – Husité, str. 165:

To byla živná půda i pro pozdější velkorysý a promyšlený návrh na ustavení mezinárodní mírové organizace evropských států, který měl odstranit válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů, jak jej vytvořil a v létech 1462-1464 uvedl do diplomatického jednání český král Jiří. Důkladné prozkoumání tohoto uvážlivého dokumentu, jenž promlouvá z hloubi dějin až k neklidnému dnešku hlasem varování i povzbuzení, ukázalo, že jeho základním ideovým zdrojem byla husitská nauka o válce a míru. V tehdejším roztříštěném a zmateném světě byl jeho zrod možný právě jen v Čechách, jimž stál v čele husitský král. A stejně jako na počátku husitské revoluce nebylo ani za doby poděbradské vinou husitů, že zase musel rozhodovat meč.

 

A uprchlí potomci hnutí …

Věčný život v jeho blízkosti: S Editou Štěříkovou o reemigrantech, opravdovém temnu a vysoké laťce; Ptal se Jiří Hoblík

Evangelický časopis Český bratr, 16/2008, ročník 84, str. 10-11

Byla byste ochotná stručně vystihnout, oč české země přišly v důsledku emigrací, a to zejména pobělohorských?

Zůstanu jen u té pobělohorské emigrace. Často opakuji charakteristiku exulantů: byli to ve své naprosté většině lidé poctiví, přímí, upřímní, přemýšliví, pracovití i vynalézaví a především to byli lidé, kteří chtěli poslouchat Boha a nenechali se násilím zlomit. Tím je zodpovězena otázka, o co české země přišly. Během 160 let protireformace odešlo na 500 000 takových lidí do exilu.

 

A uprchlí potomci hnutí se pak stavěli proti otroctví a rasové diskriminaci …

Mnoho historických svědectví, „Moravskou církev vyzvedává i Wikipedia:

http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_Christianity_in_the_United_States

The first American movement to abolish slavery came in the spring of 1688 when German and Dutch Quakers of Mennonite descent in Germantown, Pennsylvania (now part of Philadelphia) wrote a two-page condemnation of the practice and sent it to the governing bodies of their Quaker church, the Society of Friends. Though the Quaker establishment took no immediate action, the 1688 Germantown Quaker Petition Against Slavery, was an unusually early, clear and forceful argument against slavery and initiated the process of banning slavery in the Society of Friends (1776) and Pennsylvania(1780).

The Society for the Relief of Free Negroes Unlawfully Held in Bondage was the first American abolition society, formed 14 April 1775, in Philadelphia, primarily by Quakers who had strong religious objections to slavery.

After the American Revolutionary War, Quaker and Moravian advocates helped persuade numerous slaveholders in the Upper South to free their slaves.

 

… a také díky tomu většinu dnešních příslušníků husitských konfesí – především členů „Moravské církve“ – tvoří dnes příznačně černoši nebo Indiáni.

Moravian Church je početně silnější ve Střední Americe/Karibiku či Tanzanii než v samotných USA nebo Kanadě.

 

Když byl francouzský historik Ernest Denis při obhajobě své disertace na Sorbonně dotázán, zda ví, že by za zastávání se husitů býval v XV. století na místě upálen, přisvědčil a dodal: „… oněm statečným husitům a vítězným zbraním jejich děkuji, že dnes upálen nebudu.“

Arnošt Denis – Konec samostatnosti české, II, str. ix-x:

Roku 1878 vydáno v Paříži jeho první velké dílo „Huss et la guerre des Hussites“ (505 str. ve velké 8°). Spisem tím a latinskou rozpravou „De Antonio Marini“ ucházel se o titul doktora věd (docteur-ès-lettres) na fakultě pařížské. Dílo mladého učence francouzského způsobilo pravý úžas mezi starými examinatory na Sorboně, ježto málokterý z nich znal podrobněji dějiny české. Z listu očitého svědka disputace (soutenance) Denisovy inženýra Ladislava Staňka (zemř. 1884) prof. Sob. Pinkasovi zaslaného dovídáme se o zajímavé episodě této zkoušky veřejné. „Zdali pak víte, pane kandidáte, že byste býval jistě upálen, kdybyste se byl v XV. století na tomto místě zastával věci husitské, jak to činíte dnes?“ Denis nemeškal a vhodně i vtipně odpověděl: Vím též, že oněm statečným husitům a vítězným zbraním jejich děkuji, že dnes nebudu upálen,“ Odpověď způsobila pohnutí a pochvalu četně shromážděného posluchačstva.

Viz i Český rozhlas 2 – Praha, 31. 1. 2006, pořad o francouzskému historiku Ernestu Denisovi, pasáž o obhajobě doktorátu na slavné pařížské Sorboně:

Disertační práce, kterou Denis obhajoval se pochopitelně, jak jinak, týkala husitství. Jeho obhajoba byla tak plamenná, že ho někdo (předseda?) z auditoria upozornil, že kdyby Denis žil v době Husově, nutně by skončil též na hranici. To zřejmě Denise rozohnilo ještě více a prohlásil, že nebýt Husa a husitů nestál by zde na půdě Sorbony a nemohl by tuto práci obhajovat. Další dotaz z komise zněl: „Vy byste pane Denisi chtěl vyhladit všechny Němce?“ Denisova odpověď byla příznačná: „Všechny ne, pouze ty, kteří se snaží násilně získat cizí území a na nich vládnout!“ I to byla silná káva pro členy komise, přesto Denis svoji disertační práci s úspěchem obhájil a ve svých devětadvaceti letech získal doktorát. 

 

Zpívající reformace

Hlavně kvůli dlouhodobému vlivu puritánů a kalvinistů bývá reformace spojována s nepřátelstvím k umění. Katolická církev proti ní leckde postupovala i tím, že se v oněch dobách snažila dopřát lidu tradiční zábavy.

            U nás to nebylo tak jednoznačné.

Kateřina Horníčková, Michal Šroněk – Umění české reformace – terra incognita, str. 14:

Tento odstup má důvody jednak v dlouholeté cézuře studia církevních dějin i ve zcela nesprávné představě, kořenící v pobělohorské interpretaci dějin a studiu teologických traktátů nekatolíků, že nekatolické církve obrazy a výtvarnou kulturu zavrhovaly. Studiu reformačního umění u nás uškodilo i aplikování cizorodých estetických a nacionálních kritérií na tento specifický pozdně středověký a raně novověký materiál. K tomu se ještě řadí ambivalentní vztah současné české společnosti k husitství v důsledku odklonu od jeho zmanipulovaných předválečných i poválečných politických interpretací, který se však dosud nezbavil politických nánosů a dlouhodobě ignoruje duchovně-kulturní rozměr hnutí i realitu jeho postupné společenské proměny.

            Příčinou mýtu o čistě negativním přístupu k obrazům u nekatolíků je přenesení představy o husitské ikonofobii a obrazoborectví – které byly ostatně jen krajními manifestacemi jinak široké škály přístupu husitů k obrazům – na ostatní nekatolické církve. Opomíjí se tím skutečnost, že ikonoklasmus je extrémním okamžikem společenského dění, je ovlivněn různými motivacemi a impulzy a objevuje se bez rozdílu konfesí – známe např. také ikonoklasmus katolický. Někdy se doslova zavírají oči před faktem, že všechny nekatolické konfese si – stejně jako katolická církev – význam vizuálního sdělování a působení uměleckého díla uvědomovaly, s problematikou obrazu se teoreticky vyrovnávaly a obrazy v náboženské praxi i v laickém životě více či méně používaly. Důvody používání obrazu u těchto konfesí se dokonce do určité míry kryly s motivy katolíků, neboť obrazy byly vytvářeny pro reprezentační, didaktické, memoriální i estetické účely – jen posvátný obraz jako příjemce zbožné úcty z jejich náboženské praxe zcela vymizel.

 

Lidu se sborový zpěv omezoval, aby v kostele nezačal tančit. Jenže v letech 1391-4 vyrostla Betlémská kaple, dle slov historika „první církevní architektura, pojatá v duchu reformačního náboženského cítění.“ Tam Mistr Jan porušil zákaz a složil nebo upravil asi 5 písní, aby umožnil i prostým lidem svobodný sborový zpěv.

Kantůrková – Jan Hus, str. 76:

Proti Husovi mířil i zákaz zpěvu nových písní, jím složených a zpívaných v Betlémě, v jiných kostelích nebo na veřejnosti. Byly o Kristovi a jedna měla poučit „sprostné lidičky“ dokonce o správné formulaci nauky o svátosti oltářní. Zpěv zvyšoval podíl věřících na bohoslužbě, a to právě kléru, chránícímu si bohoslužebné výsady, vadí. Hus laickým zpěvem zakládá bratrskou i protestantskou bohoslužebnou tradici, v bratrských kancionálech jsou jeho písně dodneška.

Mistr Jan Hus, IV – Drobné spisy české, str. 27-30: existují různé názory na Husovu míru autorství několika písní, dále tamtéž na str. 348-359 zmíněny písně:

Navštiv nás, Kriste žádoucí

Jezukriste, štědrý kněže

Králi slavný, Kriste dobrý

Jesus Kristus, naše spása

Nebudeš mieti bohóv jiných

Vstalť jest buoh z mrtvých svú mocí

 

… Betlémská kaple, dle slov historika „první církevní architektura, pojatá v duchu reformačního náboženského cítění,“ …

Petr Hora-Hořejš – Toulky českou minulostí II, str. 243:

první církevní architektura, pojatá v duchu reformačního náboženského cítění, slavná kaple Betlémská

 

Z vězení pak doporučil podávat kalich Večeře Páně s vínem všem.

M. Jana Husi korespondence a dokumenty 139, str. 289: Přátelům svým v Kostnici?

O quanta demencia ewangelium Christi, epistolam Pauli, quam dicit se non ab homine, sed a Christo recepisse, et factum Christi cum factis suorum apostolorum et aliorum sanctorum ut errorem condempnarem, scilicet de comunione sacramenti calicis domini pro omnibus adultis fidelibus constitua. Ecce errorem dicunt, quod laicis fidelibus bibere licet de calice domini, et si quis presbiter sic bibere dederit, quod tamquam erroneus reputetur, et nisi desistat, tamquam hereticus condempnetur. O sancte Paule! Tu dicis omnibus fidelibus: Quocienscumque manducabitis panem hunc et calicem bibetis, mortem domini annuncciabitis, donec veniat, hoc est usque diem iudicii, in quo veniet; et ecce, iam dicitur, quod consuetudo Romane ecclesie est in oppositum!

Listy Husovy 82, str. 208: Ó, jaká pošetilosť! evangelium Kristovo, List Pavlův, jejž – jak praví – nikoliv od člověka, nýbrž od Krista obdržel, a čin Kristův s činy jeho apoštolův a jiných svatých jako blud zatracovati! totiž o přijímání svátosti kalicha Páně, pro všechny dospělé věrné ustanoveném. Ejhle bludem zovou, že nekněžím věrným volno jest, píti z kalicha Páně, a jestliže by který kněz tak píti dal, aby za bludného byl považován, a kdyby neustal, jako kacíř byl odsouzen. Ó, svatý Pavle! ty pravíš všem věrným: „Kolikráte byste koli jedli chléb tento a kalich tento pili, smrť Páně zvěstujte, dokudž nepřijde;“ to jest až ke dni soudu, ve kterém přijde: a ejhle, již říká se, že zvyk církvi Římské jest na odpor.

141 – M. Jan Hus kazateli Havlíkovi, str. 294-295:

Dilectissime frater, domine Galle, verbi Christi predicator! Noli istere sacramento calicis domini, quod Christus per se et per suum apostolum instituit, quia nulla scriptura est in oppositum, sed solum consuetudo, que, estimo, ex negligencia inolevit. Modo non debemus sequi consuetudinem, sed Christi exemplum et veritatem. Iam concilium, allegans consuetudinem, dampnavit comunionem calicis quoad laicos ut errorem, et qui practisaverit, nisi resipiscat, tamquam hereticus puniatur. Ecce malicia Christi institucionem iam ut errorem dampnat.

            Rogo propter deum, quod non amplius impugnes Magistrum Jacobellum, ne fiat scissio inter fideles, de qua gaudet dyabolus. Eciam, karissime, prepara te ad passionem in manducacione et comunione calicis, et sta fortiter in veritate Christi, timore illicito postposito, confortans fratres alios in ewangelio domini Ihesu Christi. Motiva pro comunione calicis, estimo, dabunt tibi, que scripsi in Constancia. Salutabis Christi fideles. Scriptum in vigilia decem milia militum in vinculis.

Nadpis: Domino Hawlikony, ut non inpungnet ministracionem saguinis Christi laicis sub specie vini.

Listy Husovy 84, str. 211: Nejmilejší bratře, mistře Havlíku! slova Kristova kazateli! Nechtěj protiviti se svátosti kalicha Páně, kterýž Kristus sám i skrze apoštola svého ustavil: proto že žádné písmo není tomu na odpor, anobrž jenom zvyk, který, jak myslím, z nedbalosti se zakořenil. Avšak nesmíme následovati zvyku, nýbrž Kristova příkladu a pravdy. Již sněm, dokládaje se zvykem, odsoudil podávání kalicha, pokud se týče nekněží, jako blud, a aby ten, kdo by je vykonával, jestliže by nezmoudřel, jako kacíř byl trestán. Ejhle, zlomyslnosť! Kristovo ustanovení již odsuzuje jako blud! Prosím pro Boha, abys více neodporoval mistru Jakoubkovi, by nestalo se roztržení mezi věrnými, ze kterého ďábel se těší. Také se, nejmilejší, připrav k utrpení při přijímání a podávání kalicha a stůj pevně v pravdě Kristově, strachu nedovoleného zanechaje, posilňuje bratry jiné v evangeliu Pána Jezu Krista. Důvody pro podávání kalicha, které napsal jsem v Kostnici, tobě, jak myslím, doručí. Pozdrav věrných Kristových! Psáno v okovách v předvečer desíti tisíc bojovníků.

 

Chceme-li si onu atmosféru živě představit, podívejme se do Severní Afriky. Tisíce Kabylů či příbuzných berberských národů právě nyní odpadají od arabskými dobyvateli dávno zavedeného islámu a po tisíciletí se tu otevřeněji tu skrytěji obracejí na protestantství, zahrnující i zpěv, břišní tance a jódlování. Navazují i na antické svobodné církve, k nimž náležela možná polovina křesťanů římské říše. Souběžný návrat k vlastním tradicím, jazyku a jejich dávnému, zčásti z féničtiny utvořenému písmu se zase dá volně přirovnat i k českému národnímu obrození a přestupovému hnutí po roce 1918.

Rozmach češtiny v 15. století viz výše

Algérie : des centaines de milliers de conversions au christianisme chaque année el hamdoulilah, 19. 5. 2010, http://www.youtube.com/watch?v=9E2pJghSLsI

Chant Chrétien Kabyle Tallalit Isegmane (Ad Ghenigh an cedhegh)

Nahráno  4. 07. 2011, http://www.youtube.com/watch?v=GT2ajv1feys

http://en.wikipedia.org/wiki/Kabyle_language

http://en.wikipedia.org/wiki/Berber_languages

 

… Navazují na domácí křesťanství: i antických svobodných církví, k nimž náležela možná polovina křesťanů římské říše. …

Elaine Pagels – Beyond Belief, str.  174:

A year before the bishops met at Nicaea, Constantine had tried to legislate an end to „heretical sects,“ which, by one estimate, may have included about half the Christians in the empire.

Autorka se odvolává i k Ramsay Mac Mullen – Christianizing the Roman Empire: (A.D. 100-400), Yale University Press, 1984, str. 59-119

 

Svébytný styl krásných umění, vycházející z gotických uměleckých forem začínal v Čechách vznikat ještě za Husova života. O plenění některých skupin husitů se zejména po roce 1989 napsalo dost, nicméně předreformační umění země dodnes plní její galerie i zahraniční encyklopedie gotického umění. Naopak na výstavě Umění české reformace, konané před čtyřmi a půl lety v Praze, se poprvé sešlo to málo, co zde po mnohem soustavnějším protireformačním ničení umění jezuity z předbělohorského nekatolického umění zbylo. 

Výstava: Umění české reformace (1380-1620)

Milena Bartlová – Husitské obrazoborectví, str. 64:

Historická paměť, vinící husity paušálně z ničení uměleckých hodnot, byla mnohem spíše než znalostí skutečného stavu věcí ovlivněna propagandou nepřátel husitů, jejichž řady byly mimořádně početné – od soudobých církevních i politických autorit přes řízené zapomínání rekatolizace až po moderní historiky rakouského katolického státu. V tomto smyslu totiž husité prohráli – a prohrávají prakticky dosud, pokud se pohled do minulosti spokojuje se souhlasným přijetím dobových tendenčních informačních zdrojů: přiměřená kritika pramenů se prosazuje jen postupně. Ukazuje se, že husitské obrazoborectví bylo poměrně záhy, už od bitvy u Lipan roku 1434, vystřídáno tolerantním vztahem k dosavadní kultuře, a tím i k církevnímu vizuálnímu umění. …

str. 65: Pro utrakvisty doby kompaktát byly ovšem obrazy čímsi odlišným nežli pro římské katolíky. Jakkoli nelze mluvit o skutečné reformaci obrazu, přece rozbor špičkových uměleckých děl od anonymního sochaře zvaného Mistr Týnské kalvárie ukazuje, že existovala specifická umělecká forma vyjadřující utrakvistické přesvědčení. Nešlo jen o vážnost výrazu v protikladu k estetismu krásného slohu. Bolestní Kristové na radnicích Starého a Nového Města pražského ztělesňovali přesvědčení o přímé vládě Božího zákona ve světských věcech. Ještě důležitější bylo, že Trůnící Madona jako střed hlavního oltáře Týnského chrámu byla prezentována bez polychromie, jako „pouhý kus dřeva či kamene, bez života a ducha“. Tato slova totiž použil Mistr Matěj z Janova v traktátu o obrazech v době kolem roku 1380, aby charakterizoval přiměřené postavení obrazu v chrámu, který nesmí být zaměňován za jakoukoli živou reprezentaci božské osoby samotné.

 

Raději vystavenost než moc „společenství“

Hus pokoru nepostrádal: „… Já nechci být moudřejší než celý koncil, ale prosím, dejte mi nejmenšího ze sboru, který by mě lepšími a hodnověrnějšími písmy poučil, a jsem ochoten ihned odvolati.“ Na ta slova biskupové odpověděli: „Hle, jak jest zatvrzelý ve svém kacířství!“ A odvedli jej do žaláře.

Petra z Mladoňovic Zpráva, V 3 – str. 167-168:

Ale vždy si přeji, aby mi ukázali písma lepší a hodnověrnější, než jest to, co jsem psal a učil, a budou-li mi ukázána, chci velmi ochotně odvolati.“ Na ta slova odpověděl jeden přitom stojící biskup mistru Janovi: „Zdaž ty chceš býti moudřejší než celý koncil?“ Ale mistr mu pravil: Já nechci býti moudřejší než celý koncil, ale prosím, dejte mi nejmenšího ze sboru, který by mě lepšími a hodnověrnějšími písmy poučil, a jsem ochoten ihned odvolati.“ Na ta slova biskupové odpověděli: „Hle, jak jest zatvrzelý ve svém kacířství!“ A po těch slovech, rozkázavše odvésti ho do  žaláře, odešli.

 

U Husa touha patřit do nějakého společenství, která nezávislé myšlení a kritické schopnosti už tolika jednotlivců ochromila, zdaleka nepřevládá tak, jako u svatého Augustina nebo třeba u Tomáše Halíka.

Augustini Confessiones, III, 7; česky Augustinus – Vyznání, str. 76:

Nesciebam enim aliud, vere quod est, et quasi acutule movebar, ut suffragarer stultis deceptoribus …

Neznal jsem totiž jiného učení nežli ono jejich; dal jsem se skoro násilím pohnouti k souhlasu s pošetilými těmi podvodníky, …

Tamtéž, V, 7; česky str. 133: ceterum conatus omnis meus, qui proficere in illa secta statueram, illo homine cognito prorsus intercidit; non ut ab eis omnino separarer, sed quasi melius quicquam non inveniens eo, quo iam quoquo modo inrueram, contentus interim esse decreveram, nisi aliquid forte, quod magis eligendum esset, eluceret.

Ostatně veškerá má horlivost dospěti v této sektě k dokonalosti úplně ustala po seznámení s tím mužem; ne tak, že bych se chtěl od nich úplně odloučiti, nýbrž nenalézaje nic lepšího, rozhodl jsem se zůstati zatím tam, kde jsem zapadl, dokud by se nenašlo něco vhodnějšího.

Tamtéž, V, 10; česky str. 141:

nec dissimulavi eundem hospitem meum reprimere a nimia fiducia, quam sensi eum habere de rebus fabulosis, quibus Manichaei libri pleni sunt. amicitia tamen eorum familiarius utebar quam ceterorum hominum, qui in illa haeresi non fuissent. nec eam defendebam pristina animositate, sed tamen familiaritas eorum — plures enim eos Roma occultabat — pigrius me faciebat aliud quaerere, praesertim desperantem in ecclesia tua, domine caeli et terrae, creator omnium visibilium et invisibilium …

Také jsem se neudržel, abych nezrazoval svého hostitele od přílišné důvěry, kterou choval k bajkám, jimiž jsou přeplněny knihy manichejských. Přece však jsem s nimi zůstal v důvěrnějším styku, než s ostatními, kteří nepatřili k té sektě. Ovšem nehájil jsem jich s dřívějším zápalem; přece však přátelský styk s nimi (a v Římě jest jich mnoho, ač se nedávají poznati) mne činil pohodlným hledati něco jiného tím více, poněvadž jsem nedoufal nalézti pravdu ve Tvé církvi, Pane nebes i země, Stvořiteli všeho viditelného i neviditelného.

Tamtéž, VI, 5; česky str. 161-162: ideoque cum essemus infirmi ad inveniendam liquida ratione veritatem, et ob hoc nobis opus esset auctoritate sanctarum litterarum, iam credere coeperam nullo modo te fuisse tributurum tam excellentem illi scripturae per omnes iam terras auctoritatem, nisi et per ipsam tibi credi et per ipsam te quaeri voluisses. iam enim absurditatem, quae me in illis litteris solebat offendere, cum multa ex eis probabiliter exposita audissem, ad sacramentorum altitudinem referebam …

Seznav tedy, že pouhým rozumem nemůžeme nalézti pravdy a že nám proto třeba vážnosti Písma svatého, počal jsem věřiti, že bys byl nijakým způsobem neudělil těm knihám takovou vážnost v celém světě, kdybys byl nechtěl, abychom Tebe hledali pomocí jich. Vždyť i nesrovnalosti, jež mne v oněch knihách dosud urážely, přičítal jsem hloubce svatých tajemství, poněvadž jsem mnohé slyšel vykládati s velikou pravděpodobností.

V knize Jandourek – Halík: Ptal jsem se cest, Tomáš Halík odhaluje citové pohnutky svého příklonu ke katolicismu – str. 32:

Byl příklon k náboženství součástí nějakého politického protestu?

Určitě takový aspekt tam také asi v počátcích byl, ale nebyl tím rozhodujícím. Stejně jako jiní mladí lidé začal jsem i já a priori sympatizovat se vším, na co komunisté nadávali. Když jsem horlivě četl zapovězené autory, začal jsem se stále víc přiklánět k jakési filozofické víře v Boha. Četl jsem o svatém Augustinovi a Tomášovi – a jistě mě přitahovali zpočátku také proto, že je marxisté označovali za náboženské tmáře.

str. 32-33: Ptáš-li se na motiv „protestu“ a touhu po „kontrakultuře“, tyto aspekty v sobě náboženská konverze mladého člověka leckdy nese – ano, nemohu vyloučit ani to, že v určité fázi můj příklon ke katolictví v sobě nesl i jistou potřebu emancipovat se od rodičovského masarykovsko-čapkovského světa; pamatuji se, že jsem jednu dobu vášnivě četl prvorepublikové katolické časopisy a autory atakující Čapka a celou demokratickou levici i „hradní křídlo“ předmnichovské republiky, a pochopitelně jsem tím hodně dráždil a zraňoval otce.

str. 34: Chesterton [ve své Ortodoxii] mě potěšil svou provokací vůči moderním předsudkům, svým uměním polemiky a brilantní schopností náhle ukázat věci z jiné a překvapivé stránky. Tato kniha mi ukázala, že bych v křesťanství mohl najít svůj domov, a pomohla mi artikulovat mou osobní filozofii. „Dogma“ přestalo být strašákem a synonymem pro duševní strnulost a stalo se zajímavým a vzrušujícím světem.

Srovnejme výše Husovu originalitu a jeho hledání v temnotách.

 

Mistr Jan po moci netoužil, zato byl schopen stát sám proti světu.

O tom svědčí jeho životní historie, zejména poslední léta a měsíce. Viz i níže

 

A to, podobně jako Jan Palach, i za cenu ztráty místa – ať na zemi či v hrobě – na složení vlastní hlavy, které najdou v doupatech lišky a v hnízdech ptáci nebeští.

Matouš 8, 19-20, Lukáš, 9, 57-58

Hus – De ecclesia 17, str. 151 – O církvi 17, str. 146

Mistr Jan Hus, OO IV – Knížky o svatokupectví, str. 222:

Ale dieš, že sluší na biskupa, aby měl rúcho krásné, panoší mnoho a ztravu bohatú. A já odpoviem tobě, že dóstojenství Krista biskupa a jeho apoštolóv v chudobě bez komonstva a bez rozkoší v životě svatém se stkvělo. Protož Kristova chudoba, práce a pokora lépe by oděla než která pyšná rúcha.

 

„Lépe je dobře zemřít než špatně žít. … Kdo se bojí smrti, ztrácí radosti života.“

M. Jana Husi korespondence a dokumenty, 63. M. Jan Hus M. Janovi Kardinálovi z Rejštejna, str. 170:

Melius est bene mori, quam male vivere. … Qui mortem metuit, amittit gaudia vite. Super omnia vincit veritas.

„Lépe je dobře zemřít než špatně žít. … Kdo se bojí smrti, ztrácí radosti života.“

 

Nabádal lidi, ve výslovném rozporu s běžným zněním „Nicejsko-cařihradského vyznání víry“, aby nevěřili v církev.

Hus, OO I – Výklady, kap. 18, str. 87: Věřiti tehdy máme, že ne kamenie, ani dřievie krásně ztesané, ani toliko papež s kardinály neb všechno žákovstvo, ale všichni vyvolení, nynější, dřievní i budúcí, jsú církev svatá obecná; aby, jakož jest jeden pán, jedna viera, jeden křěst, také byla jedna chot, jedno královstvie, jeden zákon, jedna čeled, jeden pokrm – Kristovo tělo, jeden nápoj – jeho krev, jedno rúcho – láska, jeden otec, jedna matka, již máme věrú znáti a láskú milovati a jie poslušni býti, o ní právě věřiti, ale ne v ni.

            Neb jedno v boha máme věřiti, jakož prvé jest řečeno, a cierkev tato není buoh. Protož svatý Augustin v kázaní na Věři u buoh die na ten kus „svatú cierkev obecnú“: „Věděti máme, že cierkev věřiti, ale ne v cierkev věřiti máme, neb cierkev nenie buoh, ale dóm boží jest.“ Tak die svatý Augustin. Protož řiekáme: věřím cierkev svatú, ale ne v cierkev svatú.

Viz tamtéž kap. 2, str. 64 – pro Husa je příznačné, že v počátcích svých Výkladů uvádí ne tzv. Nicejsko-cařihradské, ale tzv. Apoštolské vyznání víry, o němž věří, že: Tato viera slove složenie kusóv viery; neb máme za to, že dvanádste apoštolóv ihned po Kristově na nebe vstúpení složili sú ji.

Hus – De ecclesia 1, str. 4:

Hec Augustinus. Et cuius verbis elicitur, quod … quinto quod tota ecclesia et quelibet eius pars debet deum colere, et nec ipsa nec eius pars wlt coli pro deo. Ex quo consequenter sequitur, quod non debent fideles in ecclesiam credere, cum non sit deus sed domus dei, ut ait Augustinus in exposicione simboli, sed debent credere ecclesiam sanctam katholicam esse sponsam domini Ihesu Christi, sponsam dico pudicam, incorruptam nec valentem adulterari finaliter.

Hus – O církvi I, str. 25-26:

Z jeho slov [Augustina] lze vyvodit, že … Za páté, že církev jako celek i kterákoli její část má uctívat Boha a že ani sama ani žádná její část nemá být uctívána jako Bůh. Z toho plyne důsledek, že věřící, „nemají věřiti v církev, protože není Bohem, ale jen domem Božím“, jak dí Augustin ve výkladu vyznání, avšak mají věřit, že svatá církev obecná jest nevěsta Pána Ježíše Krista, nevěsta pravím cudná, neporušená a zcela neschopná smilnit.

 

Poslušnost žádné, ani církevní osoby nečiní zásluhu, ledaže směřuje k poslušnosti přikázání a rad Ježíše Krista.

Hus – Tractatus De ecclesia, kap. 15, str. 126-127; česky Hus – O církvi, str. 126:

Item foret ewangelica sapiencia omnes sacerdotes esse sacros regulatos inmediate per unicum pontificem dominum Ihesum Christum. Sic enim fuit tempore apostolorum, quando crevit ecclesia, et sentencia ista consonat cum scriptura. Igitur potest sic deus ecclesiam suam ad statum pristinum reducere, tollendo prefecturam pape et cardinalium. Ergo alii quam isti vicarii apostolorum possunt esse.

Dále by evangelické moudrosti odpovídalo, aby všichni kněží byli svatí a řízení bezprostředně jediným veleknězem Pánem Ježíšem Kristem. Neboť tak tomu bylo za času apoštolů, kdy církev vzrostla. A tento názor je v souhlase s Písmem. Bůh tedy může v tomto smyslu navrátit svou církev k prvotnímu stavu tím, že zbaví papeže a kardinály jejich čelného postavení. Mohou tedy být jiní než oni náměstky apoštolů.

Hus – Tractatus De ecclesia, kap. 20, str. 183-184; česky Hus – O církvi, str. 177:

Ve věcech, které nejsou ani čiré zlo ani čiré dobro, nemají ve všem vůbec nižší poslouchat apoštolskou stolici církve římské, to jest žádného papeže s kardinály, jak to chápou doktoři, ani představené.

Nulli apostolice sedi ecclesie, id est nulli pape cum cardinalibus, ut doctores concipiunt, et prelatis est obediendum per inferiores in omnibus, que nec sunt pura mala nec pura bona.

Hus – Tractatus De ecclesia, kap. 20, str. 189; česky Hus – O církvi, str. 181:

Et hinc nulla obediencia facta preposito prodest ad meritum, nisi de quanto inclinat ad obedienciam mandatorum et consiliorum domini Ihesu Christi.

A odtud plyne, že žádná poslušnost prokázaná představenému nepřispívá k zásluze, leda pokud směřuje k poslušnosti přikázání a rad Pána Ježíše Krista.

Hus – Tractatus De ecclesia, kap. 21, str. 200; česky Hus – O církvi, str. 191:

Et patet quod oportet fidelem Christi discipulum respicere ad primum exemplar Christum et de tanto audire prelatum de quanto precipit legem eius et racionabilia et edificatoria et sic licita subdito. Nam dicit Ciprianus gloriosus martir, dist. VIII, c. 9 in Decreto: Si solus Christus audiendus est, non debemus attendere, quid aliquis ante nos faciendum putaverit, sed quid, qui ante omnes est, Christus prior fecerit. Istam firmissimam regulam postponunt Antichristi satrape, qui dicunt inobediencia facta statutis papalibus est gravissime punienda. Et sic Christus cum lege sua postponitur.

A je zřejmé, že věřící učedník Kristův má hledět na první vzor Krista a má jen potud poslouchat představeného, pokud přikazuje jeho zákon a věci rozumné a vzdělavatelné a v tomto smyslu pro poddaného přípustné. Neboť slavný mučedník Cyprián říká v 8. distinkci Dekretu: „Jestliže toliko Kristus má být slyšen, nemáme dbát na to, co někdo před námi pokládal za nutné konat, nýbrž na to, co první konal Kristus, který je přede všemi.“ A tohoto přepevného pravidla nedbají náhončí antikristovi, kteří říkají, že neposlušnost projevená vůči papežským ustanovením má být co nejpřísněji potrestána. A tím je odsunut Kristus se svým zákonem.

U Sørena Kierkegaarda je toto tématem celého jeho díla. Viz níže

 

A to, podobně jako Jan Palach, i za cenu ztráty místa – ať na zemi či v hrobě – na složení vlastní hlavy, které najdou v doupatech lišky a v hnízdech ptáci nebeští. … Tak to chápal i dánský myslitel Søren Kierkegaard, …

Søren Kierkegaards Skrifter 24, NB 23: 41 – 1851, str. 228:

Ballotation

Alt Endeligt er commensurabelt for Ballotation. Intet Uendeligt kan afgjøres ved Ballotation. Thi Ballotations Afgjørelse betyder blot nu har den Sag Ende, ikke, i uendelig Forstand, nu er den afgjort. Af Ballotations Afgjørelse resulterer der, uendeligt, Intet. Det er blot nu forbi. 

Hlasování

Všechno konečné je přiměřené hla­sování. O ničem nekonečném se nedá hlasováním rozhodovat. Ne­boť rozhodnutí hlasováním zname­ná jen to, že dotyčná věc má svůj konečný aspekt a o něm bylo nyní nikoli v nekonečném smyslu roz­hodnuto. Z rozhodnutí hlasováním nevyplývá z hlediska nekonečna nic. Je teď pouze za námi.

Søren Kierkegaards Skrifter 25, NB 28: 47 – 1853, str. 251:

Dag-Pressen

Ogsaa saaledes kan man see det Demoraliserende i Dag-Pressen. Der lever vel neppe i hver Generation 10, der – socratisk – ere mest bange for at have en urigtig Mening; men der lever 1000 og Millioner, der for Alt er bange for at staae ene med om det saa var den rigtigste Mening.

            Men naar Noget staar i et Blad er jo eo ipso deri Sikkerhed for, at der da altid er en Slump der ville have eller yttre den samme Mening: ergo tør Du gjerne have den Mening.

            I Sandhed, hvis Dag-Pressen skulde som andre Næringsdrivende have Skilt ude, det burde have Paaskrift: her demoraliseres Msker, i den kortest mulige Tid efter den størst mulige Maalestok, til den billigst mulige Pris.

Denní tisk

A podobně lze vidět demoralizaci v denním tisku.

V každé generaci žije stěží několik lidí, kteří se – sokratovsky – nejvíce bojí, aby neměli nesprávný názor, přitom však žijí tisíce a mi­liony lidí, kteří se bojí především toho, že budou za svým názorem stát jen oni sami, třebaže to bude názor nejsprávnější.

Ale když něco stojí v novinách, člo­věk si eo ipso může být jist, že se vždy najde někdo jiný, kdo bude mít nebo vyjádří stejný názor: rád se tedy odvážíš tento názor sdílet.

Opravdu, kdyby měl denní tisk podobně jako ostatní živnostníci svůj vývěsní štít, měl by mít nápis: zde se demoralizují lidé, a to v nejkratším čase, v co nejširším měřítku a za nejnižší možnou cenu.

Søren Kierkegaards Skrifter 25, NB 30: 103 – 1854, str. 470:

„De Andre.“

At det at være som de Andre er Udtrykket for Mskets Fornedrelse, Degradation til Exemplar, Tal – det veed man meget godt. Men da denne Tilværelsens Form er den mageligste et fordeelagtigste, saa sminker man den hykkelsk op til at være det sande sædelige alvor.

            Men at man veed at det ikke er saa, det sees alene deraf, af den grændseløst aarvaagne Misundelse, som styrter sig over Enhver, der er forskjellig fra de Andre. Dersom man nu virkelig ansaar de[t] at være som de Andre for det Fortringlige, saa var det jo umuligt at misunde En, at han ikke er som de Andre; man misunder jo dog kun Fortrin, Goder. Var man da aandeligt lige saa sikker paa, at det ikke at være som de Andre, var lige saalidet et Gode som sandseligt det at være pukkelryget, saa vilde man heller ikke misunde nogen det.

            Men, som sagt, man veed godt selv, hvor ussel det er at være „som de Andre.“ Man vilde i en vis Forstand gjerne selv afryste Slave-Lænken – men da man ikke har hverken Kraft eller Mod dertil: saa skal det ogsaa være vist, at det at være som de Andre er den sande Alvor, det Herlige, Ædle o: s: v:

„Ostatní“

Že být jako ostatní je výrazem sní­žení, degradace člověka na exem­plář, číslo – to se ví velmi dobře. Ale jelikož tato forma žití je nejpohodlnější a nejvýhodnější, bývá pokrytecky malována jako pravá mravní vážnost.

Ale že každý ví, že tomu tak není, je patrno již z bezhraničně ostražité závisti, zacílené na každého, kdo je jiný než ostatní. Kdyby se být jako ostatní skutečně  považovalo za něco nadřazeného, nebylo by pak možné, aby lidé člověku záviděli, že není jako ostatní; předmětem závis­ti je přece pouze nadřazenost, kva­lita. Kdyby skutečně vládla jistota, že nebýt duchovně jako ostatní znamená tak málo kvality jako být fyzicky hrbatý, ani tehdy by lidé člověku něco takového nezáviděli.

Avšak, jak bylo řečeno, člověk sám ví dobře, jak je ubohé být „jako os­tatní“. V jistém smyslu by rád sám odmrštil otrocký řetěz – ale jelikož k tomu nemá sílu ani odvahu, pak je třeba i jistoty, že být jako ostatní je pravá vážnost, sláva, vznešenost atd.

 

 

Søren Kierkegaard – To Taler ved Altergangen om Fredagen II, 1 Peter IV, 8 (Úvod)

Bøn <

Herre Jesus Christus! Fuglene havde Reder, Rævene havde Huler, og Du havde ikke det, hvortil Du kunde hælde Dit Hoved, huusvild var Du i Verden – selv dog Skjulestedet, det eneste, hvor Synderen kunde flye hen. O, og saaledes er Du jo endnu den Dag idag Skjulestedet; naar Synderen flyer til Dig, skjuler sig hos Dig, er skjult i Dig: da er han evigt vel forvaret, da skjuler »Kjerligheden« Syndernes Mangfoldighed.

1. List Petrův IV, 8

Modlitba

Pane Ježíši Kriste! Ptáci měli hnízda, lišky doupata, ale Ty jsi neměl, kde bys svou hlavu složil, byl jsi ve světě bez domova – dokonce bez jediného útočiště, do nějž se hříšník může uchýlit. Ach, a přitom jsi takto ještě podnes útočištěm; když hříšník uteče k Tobě, schová se u Tebe, je u Tebe schován, pak je ale zabezpečen věčně, jelikož „láska“ přikryje množství hříchů.

(Z dánštiny přeložil autor článku)

 

… Søren Kierkegaard, který mimochodem v dětství navštěvoval s otcem v Kodani modlitebnu „herrnhutů“, dodnes uchovávajících, obdobně jako zmíněná „Moravian Church“, některé z tradic i písní Jednoty bratrské.

Peter Thielst – Livet forstås baglæns, men må leves forlæns, str. 29-30:

Her fandt Michael Kierkegaard ind i kredsen omkring den herrnhutiske Brødremenighed, der med menighedssal holdt til i Stormgade, hvor i dag dele af Nationalmuseet ligger. Herrnhuterne var et protestantisk kirkesamfund med rødder i Bøhmen og Sachsen, og det danske hovedsæde blev Christiansfeldt i Sønderjylland, hvor man grundlagde Brødremenigheden i 1773. I København repræsenterede det lille kirkesamfund resterne af den strenge pietisme fra begyndelsen af 1700-tallet, men da det samlede flere af de driftige jyske håndværkere og købmænd, var det ikke uden indflydelse. Michael Kierkegaard hørte til de trofæste i kredsen, men han søgte også gerne J. P. Mynster, fra 1834 Sjællands biskop, når han prædikede i Frue Kirke.

Autor článku se s Moravian Church, jejími tradicemi i zpěvníkem seznámil na kratším studijním pobytu v Northfieldu (Minnesota, USA)

 

Na „Husovské konferenci“ ve Vatikánu Václav Havel řešil především problémy římskokatolické církve a jména nekatolických církví se neobtěžoval ani zmínit.

Jan Hus ve Vatikánu, projevy Václava Havla:

zejména str. 114-117 na Mezinárodním sympoziu o Mistru Janu Husovi, Papežská Lateránská univerzita, Vatikán, 17.12.1999

str. 118-119 Projev ve Vatikánu, 18.12.1999, viz též:

http://zpravy.idnes.cz/projev-prezidenta-havla-na-vatikanskem-sympoziu-o-husovi-p34-/zahranicni.aspx?c=991217_174258_zahranicni_itu

 

Ovšem v souvislosti s Husovým výročím jde i dnes spíše o to, zda vůbec kdo bude mít takovou odvahu nezradit svědomí jako Mistr Jan a jeho věrní. Klást pravdu v životě ne až na druhé místo, ale hned na první.

Petr Hora-Hořejš – Toulky českou minulostí II., str. 232:

„Všechno záleží na tom, klademe-li pravdu na první místo, nebo na druhé.“

            Ta Viklefova myšlenka Husa fascinovala. Snad ji objevil v roce 1398. Když tenkrát vlastnoručně opisoval některá mistrova díla, tajil se v něm dech vzrušením. Oxfordský učenec mu otevřel oči.

 

Namísto námluv s mocí vcházet úzkou branou.

Matouš, 7, 13-14

 

Dokázat se postavit Evropě jako rovný rovnému.

Jiří Kejř – Z počátků české reformace, str. 21

[Hus] disputoval před církevním koncilem jako rovný s rovnými.

 

Teprve takové kvality jsou v tomto světě velice vzácné, ale velké, jedinečné a druhotně i vlivnější. I když jejich nositeli hromadění majetku ani rozvrhování a plánování života, jak je zřejmé i z osudu upáleného, neusnadňují.

Narážka na koncept německého filosofa Martina Heideggera, Evropana, který svůj vlastní pobyt (Dasein) dokázal na rozdíl od Husa rozvrhovat náramně dobře. Tak, že si, na úkor svých pronásledovaných kolegů (k nimž se, když se mu to nehodilo, nehlásil) za nacistů zařídil skvělou kariéru a dokonce i po debaklu jejich tyranie publicitu po celém světě.