Fórum čtenářů, MF Dnes, 16. 8. 2012, str. A 7 – Názory

AD: Jan Jandourek – Zbouraná historie, MF Dnes, 14.8.2012, str. A 10 – Publicistika

Odkud vzal autor své tvrzení, že tzv. mariánský sloup na Staroměstském náměstí, „neměl nic společného s rakousko(-uherskou) monarchií“? Stačí se podívat na jeho nápis: „Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počavší za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař“ – Ferdinand III.

Triumfálních procesí u sloupu se pak účastnili rakouští císaři právě při výročích likvidace českého stavovského státu.

Zastánci instalace onoho sloupu pokládají vyzývavou otázku: kdo se bojí Panny Marie? Přitom odpůrcům nejde o Marii, ale obávají se soch andělů s křížem v jedné a mečem druhé ruce kolem ní.

Stejná symbolika byla užita poprvé na pamětní minci papeže Řehoře XIII., vyražené na oslavu vyvraždění asi 20 000 hugenotů během bartolomějské noci. Sloup s katolickými anděly, kteří usmrcují ďábly či evangelíky, je „symbolem smíření“ asi do té míry, jako kdyby si dnes nacisté chtěli vystavět sloup s hákovým křížem a vydávat ho za symbol smíření se Židy.

 

Zdeněk Zacpal

Celý text, zaslaný redakci původně 

AD: Jan Jandourek – Zbouraná historie, MF Dnes, 14.8.2012

Sloup, podněcující násilí

 

Pane Jandourku, všichni víme, že legionářů méně než těch, kteří bojovali loajálně za císaře pána. Ovšem tohle nebylo záležitostí osobní volby. Za Rakousko-Uhersko musel povinně bojovat každý odvedený, zatímco k legionářům se často nemohli dostat ani ti, kteří chtěli.

Jan Hus byl katolického kněžství zbaven samotnými kardinály. Zavedl nebo schválil několik praktik, dodnes charakterizujících protestantské tradice.

Kde jste jen přišel k názoru, že tzv. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, „neměl nic společného s rakousko(-uherskou) monarchií“? Podívejte se na jeho nápis: „Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počavší za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař“ – Ferdinand III. Triumfálních procesí u sloupu se pak účastnili rakouští císaři právě na výročí likvidace českého stavovského státu.

Zastánci instalace onoho sloupu pokládají vyzývavou otázku: kdo se bojí Panny Marie? Přitom odpůrcům nejde o Marii, ale obávají se soch andělů s křížem v jedné a mečem druhé ruce kolem ní. Stejná symbolika byla užita poprvé na pamětní minci papeže Řehoře XIII., vyražené na oslavu vítězství – či pobití asi 20 000 hugenotů ve Francii r. 1572 kolem tzv. Bartolomějské noci. Později byl i tento předtím většinově evangelický národ donucen přijmout katolictví – násilím a mučením. Někdy šla habsburská vojska ještě dál. Připomeňme třebas, jak vyvraždila téměř všechny bezbranné evangelíky Prachatic nebo Písku. Sloup byl pak po sérii válečných konfliktů symbolem vítězství cizí dynastie nad porobenou a znevolněnou zemí. Mají se dnes obnovovat právě takovéhle tradice? Jitřit staré konflikty?

Sloup s katolickými anděly, kteří usmrcují ďábly či evangelíky, je zejména v očích potomků tehdy popravených a vyhnaných „symbolem smíření“ asi do té míry, jako kdyby si dnes nacisté chtěli vystavět sloup s hákovým křížem a vydávat ho za symbol smíření se Židy.

 

Zdeněk Zacpal, překladatel

_______

Odkazy a citace:

V předvečer výročí bitvy na Bílé hoře se zde pravidelně konala děkovná procesí a modlitby za vítězství nad reformací. Účastnili se jich i habsburští císaři (Ferdinand III. a Leopold I.). Procesí byla zakázána za vlády Josefa II.

Připomeňme si jen zmasakrování bezbranných obyvatel Prachatic soldateskou katolického generála Buquoye.

 

Jan Amos Komenský – Historie o těžkém protivenství církve české

KAPITOLA CII. Reformací Prachatická

1. Těchto reformací (jakož též brzo potom Píseckých) od krve se počala. Nebo když tudy jdoucímu vojsku císařskému s malou hrstí lidu zmužile se za tři dni bránili, potom pak odolati nemohouce a poddati se chtíce, se zdi a valů sestoupili a klíče vstříc nesli, nepřítel prchlivě do brány vskočiv, nejprvé purkmistra, klíče nesoucího, potom všecky napořád, staré i mladé mordoval, až ve třech hodinách 1660 měšťanů pobito a sotva deset, kteří buď utekli neb se někde schovali, v živobytí pozůstalo.

Strašlivé to bylo divadlo, když těla mrtvá po všech ulicích a domích rozmetená, divně zohavená i k hanbě obnažená byla, a nebylo, kdo by je pochovával, za několik dní. Až dvě pobožné matrony, Kristina a Benigna, sestry vlastní Alexandra Rumpála, radního a pražského měšťana, ruce přiložily a muže své i Maximiliana Rumpála, bratra svého, osobu též radní, do hrobu vlastníma rukama vykopaného vložily a pohřbily, příkladem i slovy jiných k následování pobožnosti probudivše.

1. Toto město, když v něm zase ti pozůstalí a někteří od jinud se sbíhající bydliti počali, císař daroval knížeti z Eckenberku i s přináležejícími městečky, Bavorovem a Strunkovicemi, a se všechněmi vesnicemi. Léta pak 1625. zaslíbení se jim stalo skrze komisaře nad reformací, budou-li katolíci, že jim svobody a privilegia i s městečky a vsemi navrácena budou. Když nechtěli, zapovědína jim byla řemesla i handle; a když ani tak nedbali, do rozdílných vězení je dávali, muže, ženy, syny, dcery, a za celé čtyři měsíce bídně trápili, až i zemdleli.

Potom však již katolickým ničeho skutkem nesplnivše, ukázali se býti toho plémě, kterýž slibuje všecko a nedává nic.

1. A což více vypravovati? Dosti již patrné jest, jak bezbožně, ukrutně, nevážně s lidmi svobodnými zacházeli. Nebo cokoli s jinými, tu nepřipomínanými, svobodnými městy činěno bylo, z podobných lstí i úkladů, tyranství a nestydatostí slátáno bylo.

Připomeneme zde ještě, jak s obecným lidem zacházeli, některý příklad.

 

P. Frant. Jos. Slámy – Obraz minulostí starožitného města Prachatic, Praha 1891 udává 1500 obětí

 

Prachatice město české historie, MNV v Prachaticích, 1948, str. 12:

Za válek třicetiletých Prachatice velice trpěly. Město se přidalo na stranu Bedřicha Falckého a proto obleženo r. 1620 Buquoyem a dobyto. Při obraně zahynulo na 2000 Prachatických. Prachatičtí se pak opět vrátili k víře katolické.