RESPEKT 25/1999 (Červen 14-20), str.17, Civilizace (tam mírně zkráceno)

Zdeněk Zacpal

 

Buddha s lotosovým květem – z výzdoby skalních chrámů v Adžantě, v indickém státě Maháraštra

Za květnového úplňku (letos 29. května) oslavují každým rokem miliony lidí zejména v některých asijských zemích narození, procitnutí i konečné vyvanutí (vstup do parinibbány) Siddhárthy Gautamy – Buddhy. Zájem o Buddhovo učení, které vzniklo zhruba před 2500 lety, dodnes přetrvává a roste, a to i na Západě. Nejautentičtějším pramen informací o Buddhově učení i životě je Pálijský kánon, dílo nesmírně rozsáhlé, v němž se sice mnohé věty a pasáže opakují, ale o Buddhovi se z něj dozvíme podstatně víc informací než z evangelií o Ježíšovi nebo z Platónových dialogů o Sókratovi. Většina textů Pálijského kánonu má vyprávěcí ráz, přičemž hlavním aktérem hovorů nebo příběhů je Buddha, někdy jeho mniši a spíše výjimečně nějaká mniška.

Místo Buddhova procitnutí, Bódh Gajá, se dnes nachází v severoindickém státě Bihár. 

Po letech asketických meditací a posléze po dosažení nibbány (procitnutí), charakterizované samotným Buddhou jako vyhasnutí chtivosti, nenávisti a klamu, asi šestatřicetiletý Siddhártha váhal, zda mu vůbec přísluší svou nauku (dhammu) předávat ostatním, ale bůh Brahma Sahampati ho ujistil, že to má smysl pro dobro bytostí.

 

Vztah k bytostem

Pro Evropany, odchované biblickou a antickou tradicí, je nezvyklé, že Buddha vůbec nepovažuje lidi za něco vyššího a důležitějšího, než jsou ostatní bytosti či tvorové. Ani by ho nenapadlo usmrtit fíkovník, protože na něm zrovna není ovoce, nebo vyhnat zlé duchy z jednoho nebo dvou posedlých lidí do vepřů, kteří by se pak utopili v jezeře. V severoindické džungli, plné jedovatých hadů, obtížného hmyzu a divokých šelem, se cítí méně nesvůj, než Sókratés kousek za hradbami Athén v příjemné trávě u pramene pod platanem. Nabádá sám sebe, aby žádnému zvířeti neublížil a napomíná chlapce, aby netýrali ryby. V části Kánonu zvané Džátaky (příběhy z minulých životů Buddhy) jeho předchozí inkarnace zvířata často zachraňují. Buddha také vyzývá své posluchače, aby se nezabývali obchodem se zbraněmi, živými bytostmi, masem, omamnými nápoji a jedem, aby nevykonávali profese vojáka, rybáře, lovce. Jeho pokyny maximálně šetří člověka i přírodní bohatství. To není lidským potřebám nijak podřízeno, a nelze tedy mluvit o přírodních zdrojích. Žije na naše poměry neuvěřitelně skromně, živí se téměř výlučně rostlinnou stravou a před svou nibbánou jí pouze jednu bobulku za sedm dní. Má přitom silný estetický cit pro krásy přírody.

 

Buddha procitl pod stromem Bódhi či Bo (Ficus religiosa)

Buddha i jeho žáci komunikují nebo spoluobcují s neurčitým množstvím různých (smrtelných) bohů, duchů či démonů. Žádného z nich – ani zlého pokušitele Máru – však nemají zapotřebí zatracovat, svrhávat navěky do pekla. Chovají se k nim v principu nejinak než ke zvířatům a lidem. Jejich poměr k duchovním bytostem je vstřícný a přátelský, ale i smělý a nebojácný. Sakka, pán bohů, pozve Buddhova žáka, Velkého Moggalánu do svého paláce, aby se pochlubil jeho velkolepostí. Aby Sakku a jeho poddané poškádlil, rozechvěje Moggalána palác silou svého ducha a pán bohů pak od svých žen sklidí pochvalu, že si dokázal najít tak skvělého učitele.

Evropské náboženské tradice většinou znají jen bezvýhradnou odevzdanost do vůle boží či přečasto do vůle lidské, která Boha ochotně zastupuje. Reakcí bývá militantní a nesmiřitelný ateismus, který se snaží z lidí Boha vytlouct. Buddhovi žáci dokážou s duchovními bytostmi přátelsky komunikovat a přitom si z nich občas vystřelit.

 

Síla ducha

Lidem Buddha předkládá vizi „ušlechtilého života“, jehož cílem není zisk, pocty, proslulost ani výhody, ale „neotřesitelná a bezhraničná svoboda mysli“. Ilustruje ji průzračným jezírkem s viditelnými kamínky, oblázky, rybami i jinými živými bytostmi, mnichem, který postupně přátelstvím a soucitem bez zášti naplní svou mysl, své okolí i několik království. K ukončení všudypřítomné strasti a k dosažení této svobody mysli má sloužit tzv. osmidílná stezka, shrnující instrukce k meditační a duchovní praxi. Ty se distancují od dogmat,  systémů či teorií, které zachvacují mysl a člověka vězní. Buddha velmi často vysvětluje účelnost každého kroku z dílčích hledisek i z hlediska celku a snaží se, aby také ostatní nahlédli oprávněnost každé jednotlivosti z hlediska duchovní praxe. Teoretika, který se ve svém životě neřídí tím, co hlásá, přirovnává Buddha k pastýři, počítajícímu cizí krávy. Dhamma slouží jako vor – k překonání nebezpečné řeky, ne k setrvání v něm; dhammu je třeba šikovně uchopit intuitivní moudrostí, podobně jako zkušený lovec uchopí vodního (jedovatého) hada za krk a ne za ocas.

Buddha si nemyslel, že je pro všechny lidi nepostradatelný: někteří najdou stezku k dokonalosti i bez něj, jiní na ni vůbec nenastoupí, ani když ho uslyší. Učí především ty, kteří by bez jeho poselství neměli šanci. Všichni jeho žáci nibbány nedosáhnou – ukáže-li se dvěma lidem stejným způsobem správná cesta do města Rádžagahy, může tam jeden dojít a druhý zabloudit. Buddha sám se nepovažuje za výlučného učitele cesty, věří dokonce, že budoucí procitnuvší duchovní vůdcové budou mít stejně skvělé a stejně dobře vedené řády mnichů. Pro své mnichy a posluchače, kteří setrvávají v jeho blízkosti, zůstává jinak silnou autoritou a neváhá je veřejně pokárat nejen za přestupky proti pravidlům, ale i za nevhodné řeči. Láska k bližnímu, základní kámen křesťanství či filosofie Emmanuela Lévinase, není v Pálijském kánonu tak silně akcentována. Jeho chladné poučování lidí, oplakávajích své blízké, zůstává někdy bez odezvy. Podle dochovaného textu neměl Buddha pochopení pro ženu s dítětem, jehož otec se stal Buddhovým mnichem, ale naopak pochválí otce, že si vlastního dítěte ani ženy nevšímá a v klidu si medituje.

Buddha by zřejmě těžko mohl působit bez neotřesitelné vyrovnanosti ducha i těla. Poslouchají jej nejen jeho mniši a jiní řádní obyvatelé povodí řeky Gangy, ale i mnohonásobný vrah Angulimála, který je natolik ohromen Buddhovou silou mysli, že s ním ani nedokáže držet krok, natož jej zabít. Buddha šíří své učení buď takto beze slov, anebo přímo sděluje, co je třeba dělat k dosažení cíle. Nepřímého sdělení užívá velmi zřídka, ale mistrně. Žáka Punnu například svými otázkami připraví k šíření dhammy mezi hrubými Sunáparantaky, jindy vhodně volenými odpověďmi ministerskému předsedovi Magadhy Vassakárovi ochrání tehdejší republiku Vadždžijů před bojechtivostí magadhského krále Adžátasattua. Na Vassakárovy otázky u svého milého žáka „zjišťuje“, že Vadždžijové jsou příliš silní, že jsou na vzestupu, a nakonec prozradí, že je podmínkám vzestupu naučil on sám, když u nich ve Vésálí prodléval.

Buddhovo učení bylo významným podnětem k tvůrčí činnosti stavitelů, umělců či řemeslníků.

Následující snímky jsou opět z Adžanty:

Proti násilí

Buddhovy nenásilné přístupy se v tehdejší Indii daly vyzkoušet a praktikovat snáze než ve většině jiných kultur díky jistým sociálně-politickým předpokladům. V tehdejší severovýchodní Indii totiž nedošlo k vytvoření mocného centralizovaného státu, který by na všechno dohlížel. Místo toho tam většinou v míru koexistovala čtyři království a několik republik či kmenových svazů. Řemeslníci ve městech se těšili samosprávě, sdružovali se do cechů, jejichž představitelé často jednali s králem. V hlavních městech býval nejen palác (někdy dědičného, jindy zvoleného) rádži, ale často i přístřešek rady. Na politickém rozhodování rady se sice směli podílet jen příslušníci kasty válečníků, ale kdokoli jiný mohl přijít a naslouchat poradám: přístřešek totiž chránil radu pouze před deštěm. Válčení bylo věcí válečníků, ostatní obyvatelé na vojnu nemuseli a rolníci běžně obdělávali pole nedaleko probíhající bitvy. Hranice mezi státy byly volně prostupné a převažovala tolerance k jiným myšlenkovým a duchovním směrům. Buddha sám vícekrát vyzýval své stoupence, aby dávali almužny i mnichům vyznávajícím jiná učení.

Základním faktorem, který určuje zdar i selhání, úspěch i neúspěch, štěstí i neštěstí jednotlivců i skupin, je podle Buddhy stav mysli. Dobře ví, že zlý skutek mysli je mocnější a nebezpečnější než zlý skutek těla, což je v našem století, jak se zdá, jasnější strůjcům zla než jeho potlačovatelům. Existuje mnoho nevhodných, nešikovných a zlých stavů mysli, jež Buddha metodicky likviduje bez jejich nekonečného regresu. Kultivace ducha, jež je východiskem Buddhova životního a světového náhledu, je pravým opakem dnešního neustálého bombardování vědomí novými, dráždivými podněty. Buddha cvičí mnichy v přátelství a soucitu, nenávist v nich nemá propuknout, ani kdyby je někdo řezal pilou. Buddhův žák Punna jde s lehkým srdcem šířit Dhammu přátelství a soucitu mezi hrubé a nebezpečné Sunáparantaky a je připraven podstoupit smrt, zatímco v našem století jsou jedinci ochotní obětovat svůj život nejčastěji ve jménu nenávistných ideologií. Punna přitom neskončí jako mučedník a ani jako triumfátor, ale jako skromný mnich, který „neobtěžoval zbytečnými řečmi“, avšak k učení o ušlechtilém životě obrátil pozornost stovek soukmenovců.

Sám Buddha neváhá zajít k obávanému vrahu Angulimálovi a zaimponuje mu svou psychickou silou natolik, že se zločinec nechá odvést do kláštera. Král Pasenádi, který se přijde s Buddhou poradit, jak zločince dopadnout, je velmi udiven, když se od Buddhy dozví, že mírumilovný mnich po jeho pravici je onen obávaný Angulimála. Ten se teď spokojí se třemi kusy látky a dary krále odmítá. Později Angulimálu na cestě za almužnou těžce zraní rozvášnění obyvatelé města Sávatthí, on se však na rozdíl od nich již dokáže ovládat a po Buddhově povzbuzení a meditaci o samotě zakouší před smrtí blaho svobody.

 

Zasněný Maitréja, takto Korejský národní poklad číslo 78. Prozatím je Bóddhisattvou, ale prý přijde, až bude zle a lidé zapomenou Buddhovo učení.

Autor je překladatel

 

Autor děkuje již zesnulému indologovi Vladimíru Miltnerovi za přehlédnutí textu, který byl základem tohoto článku.

 

Některé odkazy:

Věta č.:

 

Úvod:

5 – Madždžhima-nikája 26 – Arijaparijésanasutta

 

Vztah k bytostem:

2 – fíkovník: Matouš 21, 18-22; Marek 11, 12-14, 20-24

vepři: Matouš 8, 28-34; Marek 5, 1-20; Lukáš 8, 26-39

3 – Faidros 229a-230c

4 – Udána V, iv

5 – Džátaky

6 – Anguttara-nikája V, 177

8 – Madždžhima-nikája 26 – Arijaparijésanasutta

12-14 – Madždžhima-nikája 37 – Čúla-tanhasankhajasutta

 

Síla ducha:

1 – Madždžhima-nikája 29 – Mahásáropammasutta

2 – Madždžhima-nikája 39 – Mahá-assapurasutta

3 – Madždžhima-nikája 141 – Saččavibhangasutta

4 – Madždžhima-nikája 8 – Sallekhasutta

Madždžhima-nikája 63 – Čúla-Málunkjasutta

Samjuta-nikája XII, 15

7 – Madždžhima-nikája 22 – Alagaddúpamasutta

8-9 – Anguttara-nikája III, 22

10 – Madždžhima-nikája 107 – Ganakamoggalánasutta

11 – Madždžhima-nikája 51 – Kandarakasutta

14 – Udána II, vii

Samjuta-nikája XLII, 2

15 – Udána I, viii

17 – Madždžhima-nikája 86 – Angulimálasutta

20 – Samjuta-nikája XXXV, 88

Madždžhima-nikája 145 – Punnovádasutta

20-21 – Dígha-nikája 16 – Maháparinibbánasutta

 

Proti násilí:

1-9 – Hans Wolfgang Schumann – The Historical Buddha, Hardback, 274pp,

Motilal Barnasidass, Delhi, 2004, ISBN : 8120818172; … a další prameny

11 – Madždžhima-nikája 56 – Upálisutta

12 – Madždžhima-nikája 18 – Madhupindikasutta

Madždžhima-nikája 20 – Vitakkasanthánasutta

14 – Madždžhima-nikája 21 – Kakačúpamasutta

15-16 – Samjuta-nikája XXXV, 88

Madždžhima-nikája 145 – Punnovádasutta

17-20 – Madždžhima-nikája 86 – Angulimálasutta