MF Dnes, 9.-10. března 2013, Víkend – Kavárna, str. 32-33

                                                   Zdeněk Zacpal

 

 I česká média přinesla minulý měsíc zprávy o demonstracích v Bangladéši. Desítky tisíc hlavně mladých se ihned po vynesení doživotního rozsudku mezinárodním trestním tribunálem nad Abdulkadírem Mullou dne 5. února 2013 zčásti utábořily v blízkosti univerzit hlavního města Dháky. Účastníci demonstrovali a demonstrují za trest smrti pro něj i pro další válečné zločince z roku 1971, za zákaz jeho strany Džamáte Islamí a vyzývají k bojkotu institucí a podniků s ní spojených. Postupně jsou souzeni další jeho souputníci (i k trestu smrti; celkem jich má být souzeno 12). Příznivci oné strany pořádají i násilné protidemonstrace, ničí chrámy náboženských menšin i majetek svých odpůrců. Počet obětí narůstá. Lidé se nebojí vyjádřit svůj názor veřejně, ale samotní bloggeři a interetoví aktivisté, kteří první demonstrace svolávali, se s televizním štábem al-Džazíry již setkali na tajném místě. Jeden z nich byl totiž 15. února brutálně zavražděn.

Každý demonstruje jak umí: Nahoře sekulární stoupenci vládní strany Awámí, dole náboženští aktivisté, odpůrci potrestání válečných zločinců

 

Budou nám jíst z ruky

Programově muslimský Pákistán po odchodu Britů v roce 1947 měl mocenské těžiště ve své západní části. Jako oficiální jazyk zaváděl urdštinu a jazykové, kulturní a hospodářské požadavky východní, bengálsky mluvící části byly přehlíženy. V únoru 1952 byli někteří studentští demonstranti plédující za právo užívat bengálštinu postříleni. Na jejich památku UNESCO v roce 1999 vyhlásilo 21. únor za Mezinárodní den mateřského jazyka. Na adresu dalších pokusů Bengálců o samosprávu pronesl v roce 1971 tehdejší pákistánský prezident (a těžký alkoholik) Jahjá Chán ke svým ozbrojeným silám památná slova: Pozabíjejte jich 3 milióny a zbytek nám bude jíst z ruky.

Přání si za devítiměsíčních bojů splnil jen částečně. Pákistánským ozbrojencům a jejich místním pomahačům se dařilo cíleně vybíjet hinduisty, příslušníky inteligence a celkově byly – kromě čtvrt miliónu znásilněných žen – usmrceny možná ne rovné tři milióny, v každém případě statisíce Bengálců. Leč osamostatnění země – ani svému politickému pádu – Jahjá Chán nakonec nezabránil.

Většina příslušníků milicí, kteří tenkrát pomáhali pákistánským silám a podíleli se na masových vraždách, znásilňování a žhářství proti svým spoluobčanům, byla tak či onak spjata právě s onou stále existující náboženskou stranou Džamáte Islamí. Sám v úvodu vzpomenutý Mulla byl kromě vlastního podílu na znásilňování holčiček a žen a za žhářství odsouzen též za to, že nařídil usmrcení 344 civilistů.

Náboženský vůdce, válečný zločinec: Abdulkadír Mulla

(14. 8. 1948 – P.S. nakonec přece jen řádně popraven 12. 12. 2013)

Níže: někteří oslavují, jiní truchlí

Co na tyto nejnovější události říká nejznámější bangladéšská spisovatelka, legendární Taslima Nasrínová? Po téměř dvaceti letech nuceného exilu jí onen dav, jak se vyjádřila 14. února, připomněl davy jiné – na káhirském náměstí Tahrír nebo v Tunisu, které uvolnily cestu k volebním vítězstvím islamistů. Vzpomíná na davy  statisíců nábožensky založených lidí, kteří v roce 1994 požadovali její oběšení. Sama je proti trestu smrti – ale bylo by jí proti srsti i eventuální propuštění těchto zločinců v případě vítězství opozice. Větší nebezpečí než v několika dožívajících starcích vidí v islamismu, špatném vládnutí, nedostatku vzdělání, bídě, nevzdělanosti, patriarchátu, misogynii, korupci. V posledních dnech však na svém blogu http://freethoughtblogs.com/taslima/ vyjádřila k hnutí opatrné sympatie, má uznání k neochvějnosti demonstrantů, díky níž byl alespoň další na řadě z oněch souzených mužů odsouzen k trestu smrti. A výrazně sekulární požadavky z řad hnutí prý mohou příznivě ovlivnit další směřování země.

Odpadlice

Taslima Nasrínová se narodila v roce 1962 v malém městě v rodině lékaře. I jí otec vybral medicínu – nikoliv proto, aby byla lékařkou a pomáhala lidem, nýbrž aby se stala dobrou partií na vdávání. Začala ovšem naplno pracovat jako gynekoložka a vyslechla mnoho zoufalých výkřiků žen poté, co se dozvěděly, že porodily holčičku. Často se také dostávala k ošetřování žen zbitých nebo znásilněných.

Ve svých verších a článcích se zastávala žen, náboženských menšin a chudých. Poukázala na souvislost útisku žen s islámským právním systémem šaría. Byla za to napadána, prohlašována za odpadlici, útoky směřovaly na jí nakloněné redakce a mnozí požadovali zákaz jejích knih. V roce 1993, po vydání románu Ladždža (překládaného jako Stud) o útisku asi devítiprocentní náboženské menšiny hinduistů v zemi a útocích na ně, již některé muslimské skupiny vylepovaly na plakátech cenu za její hlavu. Z „urážení náboženských citů“ pak byla obviněna i úřady.

Taslima Nasrínová na Shromáždění rozumu ve Washingtonu DC, 23.3. 2012

Před zatykačem uprchla. Strach měla ne ze samotného dvouletého vězení, nýbrž z pravděpodobného usmrcení na objednávku. Za dva měsíce vystřídala asi patnáct úkrytů u přátel: přes den nehybně ležela ve skrýších jako kus dřeva, aniž mohla promluvit, otočit vypínačem nebo se osprchovat. Teprve o půlnoci, každý druhý den, se potají přesouvala do úkrytu jiného.

Pomohla jí Amnesty International, PEN klub, humanisté a ženské organizace, švédská vláda jí udělila azyl. Avšak i Západě se musela skrývat, slovně i fyzicky napadána některými muslimy i krajany. Ve Francii ji střežily stovky žandarmů. Přes své sžíravé poznámky na adresu mužů je Taslima opačným pohlavím přitahována tak mocně, až si její kolegyně stěžovaly, že je na smíšených literárních dýcháncích přehlíží. Život na útěku a v neustálém ohrožení se na všech jejích třech krátkodobých manželstvích bezpochyby podepsal. O vztazích ve svých románech vypovídá otevřeně. Na výčitky bývalých partnerů kulišácky namítá, že jim nikdy neslibovala mlčení a že píše jen o svém vlastním životě.

Na bangladéšské ženské aktivistky pohlíží spíše svrchu, v oboru vyzvedává francouzskou existencialistickou filozofku a spisovatelku Simone de Beauvoirovou a anglickou modernistickou spisovatelku Virginii Woolfovou. Kritikám, které jejímu dílu ve srovnání s obdobně skrývajícím se kolegou Salmanem Rushdiem, přičítají nižší literární kvality, Taslima neodporuje. Sama se prý neřídí dle žádného vzoru a píše dokumentární romány. Hlavně své myšlenky na rozdíl od Rushdieho nikdy nezradila. Nechce být ani celebritou: důležité je poselství. A pero je její zbraní.

 

Pasívní islamisté

Taslima pobývala v řadě zemí. Poté, co pozbyla povolení k pobytu v indickém státě Západní Bengálsko a byla tím vytržena z prostředí její milé rodné bengálštiny, se snaží působit alespoň v jiných částech Indie. Situaci vidí černě: v Bangladéši má náboženství má stále větší vliv. A obecně prý platí, že tam, kde se daří náboženství, ženy trpí.

 

V půlmiliónovém městě Mahalla-al-Kubrá v nilské deltě se nacházejí největší egyptské přádelny bavlny. Již na sklonku Mubarakovy vlády se město stalo střediskem nezávislého odborového hnutí. Avšak ani Mursí tam po revoluci příliš neuspěl: 7. prosince 2012 tamní představitelé, dělníci a studenti vyhlásili nezávislost města na „Státě Muslimského bratrstva.“

            Svět se však mění a její pohled se dá doplnit i takto: Zatímco po svém osamostatnění bývala Bangladéš rutinně počítána za nejchudší zemi světa, hlavně za poslední dvě desítky let se odrazila ode dna. Tahounem hospodářství již dávno není produkce juty: země se stala třetím nebo čtvrtým největším exportérem oděvů na světě a rozvíjí i průmysl obuvnický a stavbu lodí. Onen oděvní průmysl zaměstnává ve 160milionové Bangladéši, zvíci ani ne dvojnásobné rozlohy České republiky, sice jen na 3,6 miliónů lidí, ti však vytvářejí již na osmdesát procent vývozu země. Přitom asi pětaosmdesát procent pracovníků oděvního průmyslu tvoří ženy. Pracují v továrnách šest dní v týdnu, nezřídka po dvanácti hodinách. Přitom jejich měsíční mzda většinou nedosahuje ani ekvivalentu tisíce našich korun. Přesto jsou za to mnohé rády a cítí se být svobodné. Ze svého platu často živí početnou rodinu a ta jim ve vzdálené továrně nemůže kontrolovat každý krok.

Na vyšších školách některých muslimských zemí na rozdíl od minulosti již studuje více dívek než chlapců. Arabské revoluce sice otevřely cestu k moci islamistům, přitom ovšem jejich (často postarší) vůdce a členy události spíše zaskočily. Na rozdíl od Íránu v roce 1979. Právě v místech, která byla hybnou silou revolucí anebo ve výrazně průmyslových městech (Sídí Bú Zíd, Tunis, Káhira, Port Said, Mahalla-al-Kubrá) islamisté při volbách i na ulici nejvíce pohořeli. Při účelových pokusech egyptského prezidenta Muhammada Mursího protlačit jemu na míru střiženou ústavu se konečně naplno vyjevily meze moci a autority tamních náboženských seskupení. Vypalování místních organizací spjatých s jeho Muslimským bratrstvem – anebo strany Nahda v Tunisku – na mnoha místech těchto zemí získalo v posledních měsících pro arabské mladíky neodolatelné kouzlo.

 

DVA REBELOVÉ: Taslima Nasrínová se Stépanem Hesselem (20. října 1917 – 26. února 2013), francouzsko-německým odbojářem, spisovatelem a diplomatem, jehož manifest z roku 2010 Vzpouzejte se! inspiroval hnutí Occupy a přivedl do ulic statisíce demonstrantů.

 

Jedovatá lodyha

Malá Taslima bývala bita, když nechtěla číst Korán v arabštině. Na námitky typu „nemám zájem číst něco, čemu nerozumím … chci znát význam oněch veršů“ jí maminka vysvětlovala: „Znát význam nepotřebujeme. Číst tyto verše bychom měli proto, že byly sepsány Bohem. Budeš-li je číst, Bůh ti odpustí a pošle tě do nebe.“ Svým humanistickým přístupem Taslimu ovlivnil bengálský básník a klasik Rabíndranáth Thákur. Přestože jeho knihy nebyly ve školních osnovách a ty, které četla, jí pak vlastní rodiče sebrali.

  Zbytky buddhistické svatyně v muslimské Bangladéši ve městě Čitágáon (Chittagong)

… A ZBYTKY MEŠITY A MUSLIMSKÉ ČTVRTI v buddhistické Barmě / Myanmaru

A ještě pro vyváženost: Pozůstatky muslimských dětí – důsledky řádění barmských buddhistů:

Taslima se považuje za ateistku a sekulární humanistku. Dle jejích zkušeností a náhledu hlavní konflikt neprobíhá „mezi Východem a Západem“, ani „mezi křesťanstvím a islámem“, nýbrž mezi iracionální, slepou vírou a racionálním, logickým duchem. Vyzvedává lókajatu, indickou materialistickou tradici bystrých myslitelů, kteří již před tisíci lety vznesli řadu stále aktuálních otázek. Nevěřili na převtělování duší, na nebe ani peklo a stavěli se proti nadvládě kněží. Není divu, že se kněží zasloužili o likvidaci příslušných textů a že na školu lókajata zbyly jen kusé odkazy. Evropský čtenář si může při jejích slovech připomenout obdobný osud spisů řeckého materialistického filozofa Démokrita, o jejichž likvidaci se přičinila civilizace evropská, počínaje jeho nekalým konkurentem a idealistickým filozofem Platónem.

Náboženský fundamentalismus v rozvojových zemích pozvedl hlavu po kolapsech pokusů o západní demokracii, standardní západní tržní hospodářství či o socialismus. Lidé se po ztrátě iluzí o západních ideologiích, které ostatně stejně ani neviděli řádně fungovat, obracejí s jistou dávkou strachu ke „kořenům“. K této tendenci přispěli ke kompromisu ochotní „sekulární“ politikové. Snadným terčem všech náboženských extremistů pak bývají literáti a umělci.

„Fundamentalisté různých náboženství odvracejí lidi od cesty přirozeného vývoje vědomí a individuality a podkopávají jejich osobní práva,“ praví Taslima. Je pro ni nepřijatelné božské zdůvodnění lidských zákonů, vrcholná autorita víry nad lidským rozumem a konečně přesvědčení, že skupinová poslušnost je prvořadá, zatímco jednotlivec ani se všemi svými výkony a úspěchy neznamená nic. Fundamentalisté věří jen v jeden způsob života: ten jejich. Každého se snaží do něj nacpat, diktovat jednotlivci, co má jíst, jak se má oblékat, jak má žít. Ačkoli se sami prohlašují za morální sílu, užívají jazyk nenávisti a násilí. Dle Taslimy náboženství učí nenávidět bytosti jiné víry, zatímco vzájemné lásce lidí moc ne. Vede lidi, aby se poddali osudu a ztráceli tak sebedůvěru; glorifikuje chudobu a oběť a slouží tak skrytým zájmům pár boháčů.

Taslima nevěří, že se by dá odstranit fundamentalismus a ponechat náboženství: ono je prý kořenem, z nějž jedovatá lodyha fundamentalismu i po případném useknutí vždy znovu vyroste. Je třeba zavést čistě civilní zákonodárství s rovností mužů a žen. Dále sekulární vzdělání pro každého. A sekulární humanisté se mají dle Nasrínové sjednotit a nekompromisně proti fundamentalistům všech vyznání bojovat.

 

Autor je překladatel

Autor přikládá k tématu ještě článek o egyptských ateistech z tamějšího deníku Al-Masrí al-Jaum:

 

While Atheism in Egypt Rises, Backlash Ensues

 

By Mounir Adib, Al-Masry Al-Youm 30/9/13

 Oct 14, 2013 – 9:39:08 AM

 

 

In a religious country such as Egypt, despite atheism being a taboo highly frowned upon, atheists say their numbers are on the rise. But with any new movement taking hold, a cultural backlash is bound to ensue.

 

In an attempt to understand the tribulation faced by Egypt’s atheists, Egypt Independent met with 15 atheists, mostly in their 20s, at a café in downtown Cairo.

 

“Atheists are all around Egypt,” said Othman Othman, pointing to a group of young people sitting at the table next to us.

 

The number of atheists in Egypt is not less than three million, Othman claimed, but they do not label themselves “atheists” as society would disown them.

 

Those who have come out publicly as atheists have been not only isolated by their friends and families, but also society in general. However, others who turn down their familial religion have faced many worse trials than mere isolation.

 

Asmaa Omar, 24, who has just graduated from the Faculty of Engineering, said that once she revealed her beliefs to her family, they began to physically and mentally torture her. Her father slapped her in the face and broke her jaw. She was not able to eat properly for seven months.

 

Both her immediate and extended families began to insult her. “You just want to have free relations with boys,” they would say, or “You used to be the best girl in the family,” and “Now you’re a prostitute.”

 

By now, she said, most of her friends have cut their ties with her and other girls no longer speak to her after she took off her veil.

 

Milad Suliman, or better known as Evan, was fired from his company over his beliefs. His boss confronted him with the ideas he shared on his Facebook page and told him the company could not have an atheist among its employees.

 

His family was not happy either. They told him his ideas were shameful and this was the reason their home was no longer blessed.

 

Another atheist, Sarah al-Kamel, 24, fears this very isolation, thus has chosen not tell her family of her beliefs after her newly adopted ideas created a wedge between her and her friends.

 

Despite the risks of coming out, many atheists I spoke to claim their numbers have slowly been on the rise following the 25 January Revolution. The rise in atheism could be seen as a by-product of the revolution pushing the boundaries of commonly-held belief systems and breaking down previous political, social and religious restrictions.

 

While there is no official census of atheists in Egypt, some put their number at more than four million, while others say they are around two million.

 

What draws attention when speaking to the atheists I have met, is that most of them are no older than their 20s, except for one who became an atheist as a young man, but is now over 40. Being young and atheist can be particularly difficult, especially those currently financially dependent on their families, for fear that revealing their true beliefs will cause them to be alienated and financially cut off from their parents.

 

Each person has a unique story, and a journey from confusion to certainty. Some define themselves as atheists, others as agnostics, nontheistics, antitheists and religion skeptics, while some would not have an exact definition.

 

Though they come from various backgrounds and religions, for some atheists, the spread of the religious trend in Egypt has pushed many people in the opposite direction, after failing to answer pressing questions they have harbored since a young age.

 

Kamel says that her doubt in religion began to rise when she asked her mother a few questions related to religion and the mother replied with a verse from the Quran saying, “Do not ask about things which, if they are shown to you, will distress you.”

 

For Kamel, this was the beginning of an internal conflict, which resulted into her siding with what she found more logical. The conflict had reached its peak after the 25 January Revolution.

 

Ayman Ramzy Nakhla, 42, comes from a Protestant background. He worked in preaching Christianity with the church, but then decided to abandon religion altogether. He is now not very much concerned with knowing if God really exists or not.

 

Nakhla’s father was a priest, and Nakha worked for ten years as librarian in the Theology College of the Evangelical Church, and as an assistant to a priest, which is an administrative position. Ramzy says that this background was the one that actually led him to lose interest in religion, getting so close to the truth of the Church made him decide to leave it.

 

Evan comes from an Orthodox family and is active among atheists. He is not embarrassed to openly express his thoughts.

 

Evan believes prophets might be just reformers, but cannot be sent by God. Bringing holiness to their followers is linked to the impact, influence and financial outcome, that they achieve through worshippers whether at the church or the mosque.

 

In fact, many atheists I spoke to, argued atheism was the logical choice after weighing it against the logic of religion. They say they do not seek to impose their point of view on society, nor involve themselves in any attempts to preach their beliefs, which they said they have reached through long journeys of reflection, comparison and analysis.

 

Othman, who first started considering atheism at the age of 16 after reading a blog written by young Palestinian man, thinks that religions rely on illogical myths. “How would an animal ascend to the sky? And how would a prophet live for 900 years?” he wondered.

 

Othman believes that religions are based on exaggeration, especially on what are called “miracles,” which are something against logic and reason.

 

Othman also finds the books compiling Prophet Mohamed Hadiths to contain some illogical ones, which he thinks would drive anyone to certain atheism. The writer of one of the most refined Hadith book, Bukhari, comes from a non-Arabic background and has written his book over 150 years after the death of Prophet Mohamed, which makes Othman wonder about the originality of the Hadiths in his books.

 

Kamel thinks believing in God is an absurd idea, wondering how would he would create children in Africa who have no access to food or water, in addition to the injustice of the world and the millions killed in wars.

 

Kamel argued that if God really has a plan for everyone’s lives, then her opinion was never her decision to make in the first place. God simply would have made her life part of “His plan,” which makes it unfair to hold her accountable for what she had no say in. She said if this were true, life would be like being a robot made and run by someone else. If this robot came to life, it would be unfair to hold it responsible for choices that were made for it.

 

She also questions the afterlife, because if there was nothing before life then there will be nothing after. “If life is a test, then it is just torture, and turning to God in that case would just be a sedative, and would get to nothing,” she said.

 

Other atheists say they believe atheism is in fact more moral than the old, rigid moral codes offered by traditional religions.

 

Omar says her journey began when prominent cardiologist Madgy Yaqoub managed to treat a two-year old relative of hers in open heart surgery. Rahman, the child, had a valve that did not work and another with malformation.

 

The successful operation led Omar to wonder how a man such as the doctor, who had lived his life saving many children like Rahma, could be thrown to hell for not being a Muslim. Omar found that religions just chose its followers to end up in heaven, and say that other people would go to hell, regardless for whatever good deeds they do in their life.

 

Omar says she believes in God, but is against all religions. She says she is still looking for Him and is not aware of His truth.

 

She also believes that religions defy women, and made all of a woman’s body a sin to shown, which makes it against religion for a woman to look and feel feminine. “I dropped that religion because it was trying to defy who I was made,” Omar says.

 

Omar adds that Islam is not fair to women. She tells her own experience when her father received part of the fortune his brother left when he died, because the brother only left female offspring. She says her father inherited this fortune instead of his nieces because they are females, and all in the name of religion.

 

She also despises religions for not complying with human rights, in addition to taking away the right to have sexual intercourse, and abolishing the rights of homosexuals. “If God created these instincts, then why would these restrictions be made in the name of religion?” Omar wondered. “Is the goal to torture humans?”

 

Othman rejected religion because he saw it as a reason behind killing people, since thousands of people died over the history in religion-driven wars. Meanwhile, he says, atheists have never took part in such wars.

 

Nakhla believes that the restrictions of freedom are far harder than chaos, and that freedom demanded by atheists is only an expression of maturity. He rejected the link between religious freedom and chaos. He sees his freedom as an internal commitment, stronger than any external constraints imposed on behalf of society or traditions.

 

Another link many atheists have is they often have a high regard for science and furthering mankind. Nakhla calls himself a “humanist” and is plans to donate his body to a medical school after his death to benefit science and help cure others. He sees this as a better use of his body rather than being eaten by worms.

 

Kamel links between her readings in geology, cosmology and the theory of evolution in particular, and her rejection of religions, which she describes as human-made and have no sanctity.

 

Some atheists, however, still feel without religion, they are missing something. Despite her rejection of religion, Kamel still misses the spiritual side, resorting to Sufism as she attends Sufis meetings and listen to sufi music, especially those of al-Naqshbandi and Nasr Eddin Tobar. She also enjoys listening to Christian hymns and is massively affected by them. She says, however, that this is just a need for spirituality, nothing more.

 

Kamel goes back to saying that she has not yet reached a final result for her inner conflict.

 

When asked about doomsday and being held accountable for one’s deeds before God, Kamel said she would ask the same question to God.