Příběh LEE KUAN YEWA, který se dokázal dvacet pět let udržet v čele Singapuru

LIDOVÉ NOVINY, 14. srpna 2001, str. 17 (Léto), tam mírně zkráceno

 LEGENDÁRNÍ PŘÍBĚHY minulého století

 

LEE KUAN YEW 16.9.1923: Politik, který při budování prosperujícího Singapuru dokázal využít evropské vzdělání i asijskou tradici

Je možné, aby v demokracii jedna politická strana získávala v pravidelných volbách všechna nebo téměř všechna křesla v místním parlamentu, hospodářství běželo mílovými kroky vpřed a její předseda se udržel v nejsilnější pozici po desítky let? Odpovědí na tuto otázku je osud dlouholetého singapurského premiéra Lee Kuan Yewa.

 

Zdeněk Zacpal

Singapur byl již za britských kolonizátorů městem se značnou mírou samosprávy a britské správní a školské instituce vychovaly řadu schopných lidí. Přesto je ústřední postava, která se přičinila o zdejší nebývalý ekonomický rozvoj, fungující právní řád a pořádek, nenapodobitelným originálem. Lee Kuan Yewa, ministerského předsedu Singapuru v letech 1965 – 1990, dnes ministra seniora, lze opravdu jen těžko přirovnat k nějaké známé politické osobnosti našeho kulturního prostředí.

Lee Kuan Yew (čti Li Kuang-jao) se narodil v poměrně zámožné rodině. Studoval na elitní Raffles College, když ostrov zasáhla válka. Následovala totální porážka Britů, Singapur je obsazen krutými Japonci a Lee jen díky své intuici o vlásek unikl hromadné popravě mnoha desítek tisíc místních Číňanů. Po válce posílá rodina svého perspektivního nejstaršího syna na studia práv do Velké Británie, kde se stal premiantem ročníku na univerzitě v Cambridge. Také tu tajně uzavře sňatek se svou láskou Kwa Geok Choo. Po návratu získává první politické ostruhy a se svými přáteli zakládá Stranu lidové akce – PAP.

Na studiích v Cambridge: v Singapuru se zatím neví, že jsou již svoji 

 

Jak nadlouho udržet moc

Sám Lee Kuan Yew tvrdil, že obyčejní lidé sice neproniknou do detailů ekonomických a politických problémů, ale dobře vědí, že nikdy nebyl lhář, nikdy prý neříkal to, čemu nevěřil, a vždy upřímně prosazoval jejich zájmy, většina ho volila a odpustila mu i některé chyby, jichž se dopustil.

Vzestup PAP však byl podmíněn i něčím jiným než charismatem budoucího premiéra. Po rozluce nerovného svazku s Malajsií v roce 1965 se Lee ocitl údajně proti své vůli v čele národnostně pestrobarevného ostrovního velkoměsta na 640 km², z nějž se co nevidět měli stáhnout britští vojáci.  Měla-li se udržet nezávislost snadno zranitelného ostrova, bylo zapotřebí silné ruky, která by vybudovala obranu a zabránila bitkám mezi různými národnostmi. Většinu obyvatel tvořily navíc různé skupiny přistěhovalců jihočínského původu. Lee byl přesvědčen, že čínský způsob vzdělání a tradice s sebou nese více disciplíny, ukázněnosti a sebevědomí než vzdělání z učebnic anglosaských, a sami obyvatelé Asie by prý nechtěli žít ve společnosti, kde přemrštěná práva jednotlivců bývají nadřazena zájmům společnosti jako celku. Problémem bylo, aby našli tu „správnou“ autoritu, které by se ochotně podřizovali.

Lee a jeho spolupracovníci na rozdíl od komunistů dokázali, řečeno s legendárním taoistickým mistrem Lao-c´, působit na to, co dosud nevzniklo, a pořádat, co nebylo rozvráceno, připravovat obtížné, dokud bylo snadné, a provádět velké, dokud bylo nepatrné. V 50. letech ještě za britských kolonizátorů PAP v popularitě teprve dotahovala náskok komunistů, podporovaných ze zahraničí, kteří měli díky své energické agitaci i teroru pod palcem některé části města. Lee zčásti převzal jejich taktiku, navazoval kontakty s místními klany, šel do terénu a vytvářel si základnu zdola.

Šikovně využíval většinového systému, výjimečného stavu i svých dlouhých prstů. Dobře také věděl, že je pro odcházející britské kolonizátory přece jen přijatelnější než jeho protivníci. Nastoloval veřejnosti nové problémy, k nimž komunisté nedostali z ústředí instrukce, a sám na ně s předstihem odpovídal tak dobře, že strana nakonec komunisty přehrála. Jejich bojkot voleb  v r. 1968 pak umožnil PAP získat všechna křesla v parlamentu. Silného mandátu využila ke zbudování užšího právního rámce, který měl zabránit nestabilitě. Strana využila své provázanosti s odbory a již na konci 60. let je oslabila ve prospěch arbitrážních orgánů a zajistila, aby mzdy napříště nesměly růst, aniž by se zvyšovala produktivita práce. Politici sice měli dostávat slušné platy, na druhou stranu však nová vláda zavedla propracovaný protikorupční systém, který počítal i s provokatéry. Lee též zahájil ve spolupráci s zahraničními botanickými institucemi rozsáhlou výsadbu keřů a stromů i čištění odpadních vod, což posloužilo jako příklad jiným metropolím a městům regionu a bylo prý finančně nejefektivnějším podnikem, do kterého se kdy pustil.

Některá opatření by asi v Evropě vzbudila bouři nevole. Podle zákona proti tiskovým baronům byly akcie místních listů přiděleny místním „politicky neutrálním“ bankám, které měly mít zájem na stabilitě a ne na nepokojích. Pokud list napíše „nepravdivé“ údaje o vládě nebo její představitele nepřesně cituje, musí jim napříště poskytnout místo k prezentaci jejich stanoviska. Zahraničním novinám či časopisům, ighnorujícím tato pravidla, byl omezován počet prodávaných výtisků. Občané byli vyzýváni, aby si je kopírovali, tak prý nepřijdou o informace, zato listy vícekrát přišly o zisky z prodeje a reklamy. Zákaz postihl načas i renomované listy jako The Times, Far Eastern Economic Review, International Herald Tribune, The Economist, Asian Wall Street Journal i Time, alespoň do té doby, než otiskly opravu. Nové normy také velmi přísně omezily prezentaci násilí a vulgárnosti v médiích.

Hlasy potomků chudých přistěhovalců a vyhnanců si strana získala též masívní výstavbou bytů, které si lidé mohli snadno vykoupit do osobního vlastnictví. Ovšem, že se pak v dalších volbách starali, aby je o ně nepřipravil někdo jiný a neocitli se tak v situaci Japonců, Korejců, obyvatel Hongkongu a Tchajwanu, obývajících miniaturní byty s horentními nájmy. PAP dodnes pohodlně ovládá dvěma třetinami hlasů nevelký singapurský parlament. Lee vyjadřuje nicméně uspokojení, že ti nemnozí jednotlivci opozice v parlamentu dnes bývají serióznější než jeho odpůrci o pár desetiletí dřív.

Cesta z letiště mnohé napoví

Během svých četných cest po světě Lee začal rozeznávat stupeň demoralizace různých politických režimů nejen podle stavu demokracie, standardů lidských práv a svobody tisku (tyto ukazatele samy o sobě prý  nedokážou vymýtit bídu, korupci a lajdáctví), ale také podle zchátralosti tamních budov, jejich fasád a podle stavu jejich zařízení. Doma se staral, aby zahraničním návštěvníkům imponovala už upravená a čistá cesta z letiště do hotelu a aby se setkávali jen se samými poctivými zřízenci a zaměstnanci. To prý nejlépe dokáže přitáhnout kvalitní investory. Zprvu jej vyhledávali politikové Západu, aby s ním  konzultovali svou politiku v regionu, později si k němu pro radu chodili nekomunističtí a posléze i komunističtí vládci Asie, aby jim poradil, jak vyprostit sebe i své země z marasmu, do nějž sami zabředli.

Lev je i ve státním znaku a názvu Singapuru

Sám Lee jde přitom svým občanům vzorem v provádění sebekritiky po čínsku: lituje, že dříve kouřil, příliš nadržoval odborům, prosadil za prezidenta Singapuru v osmdesátých letech Devana Naira, z nějž se později vyklubal notorický alkoholik, a přiznal se, že se teprve koncem devadesátých let těžko učil pracovat s počítačem.

Při vyhlášení nezávislosti se Lee místo projevů euforie choval spíš jako na pohřbu. Volbu svého nástupce v listopadu 1990 (stal se jím Goh Chok Tong) nechal na konsenzu svých ministrů z mladší generace. Zachovává si tak vnitřní odstup od dění na konci jako na počátku, aby, jak praví Starý mistr, nezmařil žádné dílo.

The Singapore Story, Memoirs of Lee Kuan Yew, Times Editions, Singapore 1998, ISBN 981-204-983-5

 

From Third World to First, The Singapore Story: 1965-2000, Lee Kuan Yew, HarperCollins Publishers Inc., New York 2000, ISBN 0-06-019776-5