Zdeněk Zacpal – Svérázní strážci národních tradic, Lidové noviny, 25.10. 2012, str. 11 – Názory

AD: Žádní nacionalisté, jsme strážci tradic, rozhovor týdne Dominik Duka, s arcibiskupem hovořil Daniel Kaiser, LN Sobota, 20. října 2012, str. 9

Svérázní strážci národních tradic

 Kardinál Duka považuje svou římskokatolickou církev za „nositelku paměti národa“. Ovšem církev probírá historii poněkud selektivně. Blahořečí, svatořečí nebo žehná těm, kteří napomáhali jeho ujařmení cizími mocnostmi a tu skrytěji tu otevřeněji napadá ty, kteří se zasloužili o jeho suverenitu, svobody, originální myšlenky a výdobytky. Zrovna nyní s velkou pompou blahořečila 14 „pražských mučedníků“ – tedy většinou cizinců. Nasazených do Prahy, aby v zájmu Říma český národ proti jeho vůli pomohli „rekatolizovat“.

 

Zdeněk Zacpal – Svérázní strážci národních tradic, Lidové noviny, 29.10. 2012, str. 11 – Názory

AD: Libor Gottfried – Svérázný strážce českého národa, LN Pátek 26. října 2012, str. 11 – Polemika (viz zde níže)

Čemu se Duka vyhnul

 Pane Gottfriede, ve svém dopise, zkráceném redakcí, jsem reagoval na slova kardinála Duky a vyzval jej, aby neuhýbal před otázkou redaktora Daniela Kaisera na starší, předkomunistické antiklerikální tradice této země. Již před staletími k nim existovaly pádné důvody. Mluvil-li již o dalších majetkových požadavcích, není případné zamlčet událost, díky níž se dříve chudá římskokatolická církev dopracovala k pohádkovým zdrojům – pobělohorskou konfiskaci tří čtvrtin majetku země a ožebračení národa Habsburky.

Růžový palouček u Litomyšle, kde se čeští bratří v slzách loučili s vlastí

Co se týče ničení umění, pak husité zničili mnohem menší podíl dřívějšího gotického umění než později protireformační síly umění protestantského. Byla-li řeč o totalitách, neměl přehlédnout soustavné vypovídání nebo vyhlazování veškerých nežidovských nekatolíků během období baroka. Nechť si vzpomene například na zteč Prachatic v roce 1620. Katolická vojska generála Buquoye tam v již dobytém městě vyvraždila ne 14, ale asi 1500 nebo 2000 evangelíků, kteří se nebránili a jen chtěli žít ve své zemi. Možná 14 lidí masakr naopak přežilo. Tak hnusné věci u nás věru neprováděli ani komunisté!

Podobná zvěrstva tehdy probíhaly i ve Francii. Jenže pozdější – a nekomunističtí! – politikové tam v roce 1905 našli odvahu k radikálnímu řešení. V rámci konsensu drtivé většiny francouzského parlamentu zbavili v roce 1905 všechny tamní církve veškerého dosavadního majetku. Parlament tak zprůchodnili pro věcnou práci. Obdobně by i u nás mohly pravicové a středové strany vyjít vstříc hlasu 80% české veřejnosti. Aby ti, pro něž je nárůst vlivu po roce 1989 nejmocnější církve nepřijatelný, nemuseli hledat útočiště jen u komunistů.

Zdeněk Zacpal, překladatel

_____

Poznámky k textu pod čarou

Jan Amos Komenský – Historie o těžkém protivenství církve české

KAPITOLA CII.

Reformací Prachatická

1. Těchto reformací (jakož též brzo potom Píseckých) od krve se počala. Nebo když tudy jdoucímu vojsku císařskému s malou hrstí lidu zmužile se za tři dni bránili, potom pak odolati nemohouce a poddati se chtíce, se zdi a valů sestoupili a klíče vstříc nesli, nepřítel prchlivě do brány vskočiv, nejprvé purkmistra, klíče nesoucího, potom všecky napořád, staré i mladé mordoval, až ve třech hodinách 1660 měšťanů pobito a sotva deset, kteří buď utekli neb se někde schovali, v živobytí pozůstalo.

Strašlivé to bylo divadlo, když těla mrtvá po všech ulicích a domích rozmetená, divně zohavená i k hanbě obnažená byla, a nebylo, kdo by je pochovával, za několik dní. Až dvě pobožné matrony, Kristina a Benigna, sestry vlastní Alexandra Rumpála, radního a pražského měšťana, ruce přiložily a muže své i Maximiliana Rumpála, bratra svého, osobu též radní, do hrobu vlastníma rukama vykopaného vložily a pohřbily, příkladem i slovy jiných k následování pobožnosti probudivše.

1. Toto město, když v něm zase ti pozůstalí a někteří od jinud se sbíhající bydliti počali, císař daroval knížeti z Eckenberku i s přináležejícími městečky, Bavorovem a Strunkovicemi, a se všechněmi vesnicemi. Léta pak 1625. zaslíbení se jim stalo skrze komisaře nad reformací, budou-li katolíci, že jim svobody a privilegia i s městečky a vsemi navrácena budou. Když nechtěli, zapovědína jim byla řemesla i handle; a když ani tak nedbali, do rozdílných vězení je dávali, muže, ženy, syny, dcery, a za celé čtyři měsíce bídně trápili, až i zemdleli.

Potom však již katolickým ničeho skutkem nesplnivše, ukázali se býti toho plémě, kterýž slibuje všecko a nedává nic.

1. A což více vypravovati? Dosti již patrné jest, jak bezbožně, ukrutně, nevážně s lidmi svobodnými zacházeli. Nebo cokoli s jinými, tu nepřipomínanými, svobodnými městy činěno bylo, z podobných lstí i úkladů, tyranství a nestydatostí slátáno bylo.

Připomeneme zde ještě, jak s obecným lidem zacházeli, některý příklad.

 

P. Frant. Jos. Slámy – Obraz minulostí starožitného města Prachatic, Praha 1891 udává 1500 obětí

 

Prachatice město české historie, MNV v Prachaticích, 1948, str. 12:

Za válek třicetiletých Prachatice velice trpěly. Město se přidalo na stranu Bedřicha Falckého a proto obleženo r. 1620 Buquoyem a dobyto. Při obraně zahynulo na 2000 Prachatických. Prachatičtí se pak opět vrátili k víře katolické.

  

všechny kostely ve Francii, postavené do roku 1905, včetně Notre Dame, patří státu – informace obecně známá, i na webu, dále:

Francouzští zákonodárci již před 102 lety dokázali prosadit zákon o svobodě svědomí a ne vyznání. Za účelem jeho praktického naplnění zabavili církvím nejen dosavadní majetek (kostely a některé další budovy jim přitom ponechali k užívání), ale zároveň zastavili i jejich finanční podporu ze strany státu.

La laïcité de l´état:

Titre I^er. – Principes

Article premier. La république assure la liberté de conscience. Elle garantit le libre exercice des cultes sous les seules restrictions édictées ci-après dans l´interêt de l´ordre public.

Art. 2. La république ne reconnaît, ne salarie ni ne subventionne aucun culte. En conséquence, à partir du I^er janvier qui suivra la promulgation de la présente loi, seront supprimées du budget de l´État, des départements et des communes, toutes dépenses relatives à l´exercice des cultes. …

Titre III. – Des édifices des cultes

Art. 12. Les édifices qui ont été mis à la disposition de la nation et qui, en vertu de la loi du 18 germinal an X, servent à l´exercice public des cultes ou au logement de leurs ministres (cathédrales, églises, chapelles, temples, synagogues, archevêchés, évêchés,

presbytères, séminaires), ainsi que leurs dépendances immobilières et les objets mobiliers qui les garnissaient au moment où lesdits édifices ont été remis aux cultes, sont et demeurent propriétés de l´État, des départements et des communes…

Art. 13. Les édifices servant à l´exercice public des culte, ainsi que les objets mobiliers  les garnissant, seront laissés gratuitement à la disposition des établissements publics du culte, …

Journal officiel (11 décembre 1905), citováno z : Politics and Society in Contemporary France (1789-1971), A Documentary History. Eric Cahm, George G. Harrap & Co. Ltd, London, 1972, ISBN 0 245 50328 5

 

Na konci XVI.století zůstávalo v Čechách jen po 200 farách katolických a starokališnických, naprostá většina – 1200 far se hlásila k novokališníkům. Zcela samostatně stály sbory Jednoty bratrské. Jan Fiala – Hrozné doby protireformace, Eman, Heršpice u Slavkova, 1997, str.38

Katolický pohled se statistikami pražských kostelů před r. 1620 (asi 70% kališnických, 2 Jednoty bratrské a asi 25% katolických):

Posvátná místa král.hl. města Prahy, Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království českého, sv.I-II, sepsal František Ebert, 1883-1884, v Praze, Nákladem Dědictví sv.Jana Nepomuckého

 

Petr Hora–Hořejš – Toulky českou minulostí 3, Baronet, Praha,1997, str. 201, cituji:

Co se dostavilo po Bílé hoře, vzalo na sebe sice náboženský, tedy ideologický háv, ve skutečnosti však šlo o sociální a duchovní genocidu, která postihla všechny složky národa.

 

 

Libor Gottfried – Svérázný strážce českého národa, LN Pátek 26. října 2012, str. 11 – Názory – Polemika

 

Pan překladatel Zdeněk Zacpal opět nezklamal ve své reakci (Svérázní strážci, LN 25.10.) na blahořečení čtrnácti pražských mučeníků (on je ale píše do uvozovek, protože to přece byli většinou cizinci!)

Aby bylo jasno, jde o čtrnáct františkánů, kteří přišli do Praha v roce 1604, usadili se v rozbořeném bývalém klášteře Panny Marie Sněžné (kdo znáte Sadelerův prospekt Prahy, můžete vědět, jak ten kostel tehdy hezky vypadal jako ruina), ten s pomocí dobrodinců opravili a zastřešili a v roce 1611 byli nespravedlivě nekatolickým obyvatelstvem Prahy nařčeni ze spolupráce s pasovským vojskem a fanatický dav pražských nekatolíků je všechny povraždil (a napadl tehdy i jiné kláštery). Některé dokonce shodili ze střechy kostela Panny Marie Sněžné, kterou tak pracně františkáni znovu postavili. Já jsem tam na té střeše byl. Je to strašná výška a strašná představa, že něčeho takového byli schopni hluboce věřící lidé, Pražané, Češi, následovníci mistra Jana Husa. Je otázka, zda přitom také nebylo zabito i těch pět dětí, jejichž kosti se našly ve společném hrobě spolu s kostmi františkánů, protože i některé z nich nesou stopy podobných zranění jako mniši.

Františkáni přišli do Prahy proto, že byli věrni své víře, byli věrni ideálům zakladatele svého řádu sv. Františka a byli věrni regulím svého řádu. Přišli jistě na misii, ale neprováděli v žádném případě nějakou násilnou rekatolizaci, ale pokojně působili v souladu se svou vírou na své většinou nekatolické okolí a sloužili svým katolickým spoluobčanům. Ty děti, které byly možná s nimi zabity, byli asi sirotci, o které se v klášteře starali. A za to všechno si asi svou smrt spravedlivě zasloužili, protože to byli a) rekatolizátoři, b) katolíci a c) cizinci, což vše je klade v očích autora hluboko pod soudobé Čechy, nekatolíky a protestanty.

Nepředpokládám, že by snad pan Zacpal pečlivě sledoval přímý přenos celé beatifikační mše v televizi nebo na internetu, ale kdyby tak učinil, mohl by si povšimnout, že během celé beatifikace a v žádném z dokumentů blahořečení nepadlo ani jedno nenávistné slovo vůči nekatolíkům, ani jedno slovo primitivní paušalizace, které by snad vinu za smrt těchto mučedníků přikládalo všem nekatolíkům obecně a kolektivně. My víme, že i v té době byli osvícení nekatolíci, kteří okamžitě ony vraždy nevinných mnichů odsoudili, protože to byla hanba celého jejich náboženství. A my pokládáme dnešní evangelíky a protestanty za naše bratry ve víře a staletí staré spory nebudeme řešit vzájemnými výčitkami, protože už žijeme v jiné době, v době ekumenického sblížení a vzájemného pochopení, dokonce vzájemného odpuštění starých vin.