Lidové noviny,  27.5.2015, str. 11 (Názory)

AD: Jiří Peňás – Sloupek o sloupu, Lidové noviny 25.5.2015, str. 9

 

Na hojně zastávaná tvrzení, že takzvaný Mariánský sloup na Staroměstském náměstí oslavuje pannu Marii a prý byl „vyjádřením díků za mír a záchranu před Švédy“ je třeba neustále odpovídat, že proti samotné Marii téměř nikdo není. Ovšem onen sloup jako symbol národní poroby v širokých vrstvách vnímán byl. A Habsburkové se „děkovných poutí“ z Bílé Hory ke sloupu účastnili právě o výročích porážky českých stavů 8.listopadu 1620. Tedy události, která znamenala konec suverenity země a jejích tradičních svobod.

Člověk však nemusí být nutně, pane Peňási, vlastencem, či se považovat za oběť třistaleté poroby z Vídně, i když ta způsobila myšlenkový deficit země, který snad nahlédnete názorněji, budete-li podrobně studovat kulturní dějiny západních či severských národů v novověku a srovnávat je se situací zde. Postačujícím důvodem pro odmítnutí sloupu je jeho ikonografie: ta téměř kopíruje pamětní minci papeže Řehoře XIII, vyražené na oslavu vyvraždění asi 20 000 francouzských hugenotů za tzv. Bartolomějské noci v roce 1572. Andělé s křížem v ruce jedné usmrcují mečem v ruce druhé ďábly, za něž bývali považováni evangelíci. Odmítání podobných jezuitských a habsburských metod i pomníků rekatolizace země, která si zejména ve své počáteční fázi vyžádala tisíce obětí i u nás, je asi tak pokrokové či, chcete-li, konformní, jako nynější odmítání nejen činů a metod, ale i ikonografie tzv. Islámského státu.

 

Zdeněk Zacpal, nordista

 

K ilustracím níže:

Pane Peňási, pokud máte rád onu Vatikánskou ikonografii nenávisti, zamlouvá se Vám i její dnešní aktualizace ze Sýrie a Iráku?

Anebo Vašemu vkusu vyhovuje jen ono habsbursko-jezuitské vraždění evangelíků?

 

                                                                          

 

 

 

Sloupek o sloupu, LN 25.5.2015, str. 9

Jiří Peňás , redaktor LN

 

Hvězda nové levice a významný radní Matěj Stropnický měl s velkou pravděpodobností (do hlavy mu nevidíme) pocit, že stojí na straně pokroku a spravedlnosti, když oznámil, že pražská rada letitou iniciativu k „novovybudování mariánského sloupu na Staroměstském náměstí zamítla.

Svědčila by o tom slova, že „jde o připomínku vestfálského míru a tedy konečné porážky českého exilu v čele s Komenským“. Mnohokrát už bylo napsáno, že sloup byl roku 1650 vztyčen kvůli něčemu trochu jinému, že není ani tak oslavou barokní normalizace, ale vyjádřením díků za mír a za záchranu Prahy před Švédy.

Jenže to už docení málokdo, pokrokoví lidé nejméně. Důležitějších je těch tři sta (přesněji 268) let poroby potom. Pražané tehdy ve Švédech neviděli spojence, kteří by přinášeli skandinávský socialismus a demokracii, nýbrž agresory a soldatesku, před kterou se bránili: udatně si počínali, jak známo, studenti pod vedením pátera s dosti českým jménem Jiří Plachý, bohužel jezuity…

Dnešní levici, která tak kritizuje „vývoz demokracie“ a „humanitární“ bombardování, jímž pokrokoví protihabsburští seveřané kropili město, by vlastně mohl být sloup i Panna Maria na něm (feministky to neocení?) blízký. Ale není. Česká staroideologie, která stylizuje český národ jako permanentní oběť, tu promluvila. Přitom mluví za národ, který ve své většině dosáhl nakonec všeho, po čem toužil – zbavil se Habsburků, Němců, katolíků, šlechty i těch panenek Marií.

Vždyť i ten Franta Sauer, který s žižkovskými hasiči v listopadu 1918 sloup povalil, nečinil nic jiného, než co si lid většinově žádal. Anarchistického a statečného na tom už nebylo nic. Sloup se tehdy zřítil za jásotu davu – a lůzy. Lze tomu vandalskému činu rozumět, ale triumf spravedlnosti a pokroku to nebyl. Vlastně to byl konformismus. Stejně jako teď.