Příští víkend uplyne od narození básníka a novináře Karla Havlíčka Borovského rovných 200 let. Sám se sice nedožil ani 35 roků, nicméně svůj mladistvý záměr vydávat noviny „k poučení i povyražení čtenářů, pro prospěch i zábavu“ naplnil na výtečnou.
Článek vyšel v trošku zkrácené formě (neotištěné pasáže vyznačeny kurzívou) pod titulem
Z deníku disidenta 19. století:
Osud mu sice dopřál krátký život, přesto Karel Havlíček Borovský po sobě zanechal neobyčejně široké dílo
Lidové noviny, sobota 23. října a neděle 24. října, str. 11-12 – Orientace
ZDENĚK ZACPAL, překladatel
Občany poučuje, ale přitom bez povýšenosti, mluví jako jeden z nich. Úrovní zpracování politických témat si nezadá s předními světovými klasiky; k ilustraci politických praktik a procesů dává velice případné příklady ze života. Venkovanům, kteří tvořili velkou část odběratelů jeho periodik, vysvětlí složité politické záležitosti jednoduše. Jeho politickým analýzám porozumí i rolník, zároveň jsou však přínosem i pro vzdělance. V básních a epigramech pak často trefně vystihl to, co platí dodnes. I kus Havlíčkova textu, ba i zkreslená informace o jeho postojích a osudu obsahuje něco výrazného, co jej ozvláštňuje a vyděluje z řady jiných českých spisovatelů.
V mládí se Havlíček sice přičinil o zřízení krásného klasicistního Máchova hrobu v Litoměřicích (dnes na Vyšehradě), leč máchovským rozervancem se nestal. Zprvu zasmušilý hoch a rváč vyrostl v zábavného a vtipného člověka, schopného rychle přecházet mezi patosem a humorem. Stíhán státním aparátem i jednou ranou osudu za druhou, skládá veselé písně a básně; i poté, co přibyl do vyhnanství, přátelsky rozmlouvá s měsíčkem. Ve hře na kytaru sice zvlášť nevyniká, hudebně na spolužáka Bedřicha Smetanu nemá, nicméně jeho muzikálnost je cítit nejen z úderných básní a epigramů, ale i z kritik a politických rozborů.
Největší ze všech
Havlíček obratně využívá jazykové prostředky, pod kůží má běžné řečové obraty, lidovou i hospodskou píseň. Do své zdánlivě jednoduché až banální novinářské i veršové formy ukládá sofistikovaný a vtipný obsah. Verše a epigramy dlouho piluje a jejich obsah zhušťuje. Slovy sociologa Emanuela Chalupného: „Od chvíle, kdy dvaadvacetiletý Havlíček v Moskvě ´nalezl sám sebe´, neznáme od něho ani jediného verše, který by nebyl satirický nebo žertovný. Jsa rozený dynamik, vyzná se v efektu postupného zesilování tónu. Kde nestačí ani to, stupňuje účinek ještě jinak: buď překvapí novou myšlenkou v proudu děje, nebo dokonce ji přiřadí k předchozímu líčení tak, že z něho vyplývá, a přec oslní novotou. Zkrátka nadhodí myšlenku, provede prvou část periody, ale již v druhé části překvapí novotou nebo třetím nápadem vloženým jako mimochodem do prvých dvou, a tak jiskry jeho vtipu srší, až oslňují, obrazy dopadají tak rychle a pádně, že nemáte ani kdy je zkoumat a sotva stačíte jejich letu.“
I Tomáš Masaryk a jeho gymnaziální spolužáci si opisovali břitké a pádné Havlíčkovy satiry, které se ještě dlouho po jeho smrti nesměly tisknout. Později Masaryk shledal, že v jeho díle už je napsáno skoro všechno, co sám chtěl politicky říci. Cenil si ho nejvíce ze všech obrozenců: „Nemáme skvělejšího jména v našem novověkém vývoji. Žurnalistu, jakým byl Havlíček, může nám cizina závidět.“ V soukromí příteli Herbenovi přiznal, že Havlíček byl jasnější hlava a dokázal lidu jasně formulovat a vystylizovat to, co on sám nedovede. Při triumfálním návratu do vlasti již coby prezident-osvoboditel přikázal vlak v Brixenu zastavit, aby se šel poklonit Havlíčkově památce.
Pokud se k této někdejší přední hvězdě tisku v zemi po návratu z vyhnanství mnozí nehlásili, jeho misi novináře nelze označit za „marné volání.“ Ještě i v Kutné Hoře jej místní i přespolní účinně podporovali a mařili proti němu namířené výkony a procedury státních orgánů. Málokterý „liberál“ v historii se dopracoval k takové důvěře a autoritě mezi obyčejnými lidmi. Na čelném místě rodné chalupy spisovatele Antala Staška visel portrét Havlíčka: jeho jméno prý rezonovalo mezi podkrkonošskými horaly a písmáky jako jediná nezpochybnitelná autorita. Lidé jeho podobizny líbali, spisy a básně uchovávali i mezi prkny na půdě jako drahé památky, šířili je v opisech, diskutovali a později i vydávali. Během následujících desítek let došlo – slovy amerického sociologa Roberta Kinga Mertona – k jejich „vymizení začleněním“ [obliteration by incorporation]: některé Havlíčkovy slogany a formulace byly přejímány jinými a staly se natolik obecným majetkem, že byl původní autor zapomenut.
Trampoty českého literáta
Po těžkém porodu se 31. října 1821 v Borové rodině místního kupce narodí ve znamení kozoroha silné a těžkopádné dítě. Zprvu zasmušilý a vzdorovitý hošík již od svých čtyř let vyhledává místní faru. Místní farář Brůžek si malého Karla téměř osvojí, ochotně mu zodpovídá každou otázku a bere ho s sebou na vizitace do okolí, „aby seznal školy, svět a lidi“. Chlapec mu ministruje, sedává s ním za letních dnů na vyhlídce a dychtivě naslouchá jeho výkladům. I později, při únosu a odvozu do vyhnanství, se již ostřílený novinář a politik teskně zahledí na „Borovský kostelíček na vršku.“
Na gymnáziu v Německém, nyní Havlíčkově Brodě se mladík brzy zorientuje a vyznamenává se v pranicích, zábavách a hře na kytaru; ve vyšších třídách se ale „vyhlášený atlet Havlíček“ vždy drží „jakési slušné meze.“ Psát česky začíná teprve v Praze na „filosofii“ (posledních dvou třídách gymnázia) a jako nejúčinnější cestu k povznesení národa nahlíží relativně svobodný duchovní stav. Při vstupu do kněžského semináře si Karel slavnostně napsal na lístek chvalozpěv na náboženství. V semináři se ale chová nenuceně, projevuje příliš samostatné myšlení, takže ho představení nazývají čertem. Seminární licoměrnost, systém udavačství a náboženský fanatismus představených zesměšňuje epigramy. A po roce studia na druhou stranu téhož lístku napíše: „Bratře Čechu, shoď černou hazuku! Hazuku též římští vrazi měli, co v Kostnici Husa upálili.“ Chce odejít sám, ale ještě předtím jej ze semináře dá vyloučit sám pražský arcibiskup.
Následně v Praze žije Karel asketicky, sdílí jednu místnost s dalšími mladíky, vyřizuje obchody svého otce, ale hlavně studuje od rána do noci v univerzitní knihovně; kavárnám, hostincům a plesům se vyhýbá. Doučuje se češtinu z Jungmannova Slovníku, vypisuje si z Bible Kralické i Slovanských starožitností Pavla Josefa Šafaříka, který jej coby knihovník Klementina doporučí za vychovatele příteli profesoru do Ruska. Již při čekání na pas ve Lvivě a pak ještě více během pobytu v Rusku z iluzí o velké slovanské říši a její inteligenci nadobro vystřízliví. Nevydrží tam o moc déle než v semináři, ostatně pas mu jakožto již podezřelému individuu Rakousko stejně neprodlouží. České veřejnosti o sobě dá vědět svými Obrazy z Rus a pověstnou kritikou románu Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech. Uznává nicméně Tylovy zásluhy o české divadlo, příznivě recenzuje Tylovu hru Strakonický dudák, a oba se pár měsíců před smrtí (oba zemřeli roku 1856) z Havlíčkovy iniciativy obejmou a smíří.
Díky dlouhým prstům a instruktáži Františka Palackého se nadějný budoucí spisovatel stává redaktorem Pražských novin (1846-1848). Za slibného revolučního jara uzavře sňatek s dcerou lesníka Julií Sýkorovou, založí Národní noviny (1848-1850), cestuje po slovanských částech monarchie a zve tamní představitele na Slovanský sjezd. Krátce poslancuje v Kroměříži a při obnovování rakouského absolutismu a policejních represích se mu ještě podaří uchytit v Kutné Hoře a vydávat dvakrát týdně již výlučně svůj časopis Slovan (1850-1851). Ani zastavení časopisu po dvou výstrahách místodržícího jej ovšem neuchrání před únosem a následovným vyhnanstvím v Brixenu (Bressanone v dnešní severní Itálii).
Až po více než třech letech již nemocný a předčasně šedivý Havlíček získává povolení k návratu, avšak nesmí se volně pohybovat ani po své vlasti. Hned při příjezdu se dovídá od příbuzných o úmrtí své ženy Julie. Ta skonala již před dvěma týdny a její poslední slovo bylo: „Karle.“ Po roce a čtvrt na tutéž tuberkulózu, kterou se nakazil od své ženy, umírá v nedožitých pětatřiceti letech i Havlíček a jeho poslední zaznamenané slovo je: „Julie!“ Ještě onoho „dne 29. července 1856 odpoledne jakoby oživoval … Dával znamení, že chce něco napsat. Přinesli mu papír a tužku a ubohý pravicí neustále až do skonání svého pohyboval jako by psal … O páté hodině odpolední mu však tužka vypadla z ruky, Havlíček zhluboka povzdechl a dokonal.“
Největší disident: Rakousko si vždy uřízlo ostudu
Pokud proti Havlíčkovi rakouské orgány postupovaly legální cestou, neuspěly. Ze svévolného uvěznění za „stavu obležení“ v Praze v roce 1848 jej z hradčanského vězení po čtyřech dnech vysvobodila právě nabytá imunita poslance Ústavodárného říšského sněmu. Později byl dvakrát obžalován za své články, jenže v pravidlech a zákonech se vyznal lépe než shora přidělení žalobci, vykroutil se jim „jako ouhoř“ a soudní orgány si uřízly leda ostudu. V prvním procesu v Praze 13. dubna 1849 se hájil sám, davy lidí jej přišly podpořit i na druhý proces 12. listopadu 1851 v Kutné Hoře. Občanská porota ho v obou případech osvobodila a Havlíček si neodpustil využít i těchto příležitostí, aby rakouské státní orgány zesměšnil. Tehdejší ministr spravedlnosti Schmerling Havlíčka označil za „nejnadanějšího a nejgeniálnějšího politického redaktora.“
Rakouské orgány Havlíčkovi dokázaly osobně uškodit, jen když porušily své vlastní zákony či pravidla. V kněžském semináři měl jinak nadprůměrně prospívající mladík u dvou zkoušek neprospět. Kvůli Havlíčkově druhému osvobození porotou byl v celém Rakousku tento porotní systém, výdobytek z krátkého období svobody, zrušen. Na vypovězení Havlíčka ze země musel zatlačit sám císař Franz Josef I. Nakonec, 16. prosince 1851 ve dvě hodiny v noci vrchní policejní komisař Franz Dedera se svými muži vtrhli do Havlíčkovy domácnosti a unesli spisovatele na onen druhý konec říše. Došlo tak na slova jeho epigramu:
Zle, matičko, zle
Poctivému hrozí jenom hlad,
zloději zas jenom šibenice.
Český literát má trampot více,
jemu hrozí hlad i šibenice.
Avšak k Havlíčkově proslulosti i později rozředěné, ale ne neoprávněné mučednické legendě jako by rakouské úřady přispívaly všemi svými kroky. Havlíček se dokázal despotické vládě vysmívat, ať se sám nacházel v jakékoli pozici. V posledku i v rakvi: jeho pohřeb s účastí 5000 ponejvíce prostých lidí stal největší protestní demonstrací Čechů za „Bachova absolutismu“ (1851-1859). Na Havlíčkův pohřeb dle svědectví Boženy Němcové „kdo známé venku měl, dal hned vědět, a sešlo se mnoho lidu, zvlášť selského, … — staří, mladí, muži, ženy, kněží, vojáci, sprostí řemeslníci i nádeníci, každý přišel tiše, s neobyčejnou úctou, a slze, co u jeho rakve tekly, nebyly falešné. — Ruce mu lidé líbali i rubáš, sprostá matka ukazovala ho dítěti ´co mučedlníka, který trpěl pro narod!´ — Sedlák jeden, jehož hlava bílá byla, jak kvetoucí jabloň, dlouho u něho klečel a plakal, — vstav pak, vzal ho za ruku, řka hlasitě: ´Bůh ti to zaplať, co jsi pro nás udělal i vytrpěl!´ … „Mnoho pro nás udělal, ten nám teprv oči otevřel, dříve jsme ani nevěděli, co jsme a čí jsme!“
Za všechny a proti všem
Jak moc byla pro Havlíčka důležitá čeština, tolik klíčové téma pro obrozence, lze vypozorovat z toho, že se na péči o jazyk nedívá jako na směšné národovectví: vítěz obvykle přemoženému národu vnutí svůj jazyk, zmocní se úřadů, obchodu, průmyslu, prostředků k vědomostem a podrobenému ponechává jen těžkou nádenickou ruční práci. Ctižádostivci se přidávají k vítězi a zbylí se za svou přirozenost stydí. Už jen kvůli vymanění se z opovržení, křivd a z bídného živoření je „hlavní starost každého národu pojistiti si především svou národnost a jazyk jakožto nevyhnutelnou a právní výminku demokratické rovnosti“. Ostatně, „každá národnost již jako zvláštní plod všemohoucí síly zasluhuje život a vznik, a tedy pěstovati se má vždy k většímu květu; kromě toho ještě také jest národní rovnoprávnost nevyhnutelná a hlavní výminka každé opravdivé politické svobody.“ První péče tedy musí být o jazyk: „kde nepanuje vaše řeč, vaše národnost, jste utlačenci i v nejsvobodnějších zemích.“ I obecněji platí, že snahy o povznesení je zapotřebí náležitě zacílit: „Lépe jest méně lidí důkladně ale vřele milovati, než každého trochu.“
Havlíček také poukazuje na útlak Irů Angličany, Čechů Němci, Poláků a Malorusů (dnešních Ukrajinců) Rusy, ale připomíná i dřívější útisk Rusů, Ukrajinců i Litevců polskou šlechtou. Poláci jsou prý „Rusové se svázanýma rukama“ a poddaní polské šlechty, tedy Rusíni a Bělorusové, ba i Poláci se materiálně mají mnohem hůř než Rusové u ruských pánů: tak výstavné vsi jako ve Velkorusku a na pravé Ukrajině se těžko dají v celém Polsku najít.
Rusy vůbec není radno podceňovat a malovat si, že u nich již co nevidět propukne revoluce: „ruský absolutismus jest mnohem snesitelnější, než rakouský absolutismus před r. 1848, a to proto, že jest pohyblivý, živý, poněvadž zamezuje sice národu všechen podíl v politice a ve vládě, ale otvírá mu za to nesmírné pole pokroku v každém jiném ohledu, a stará se tak skutečně o ustavičné zvelebení a zmocnění Ruska. Rus vidí očihledě vlast svou zkvétati a síliti se, a to mu podává alespoň jakousi útěchu za nedůstatek politické svobody.“
Nespravedlivé je každé politické utiskování
Je sice pěkné, že Rusko je zemí původnější, má národní církev a lidem docela srozumitelný slovanský církevní jazyk, zároveň ale Havlíček upozorňuje: „Rusko jest země despotická, a my ostatní svobodní Slované musíme se, bohužel! tohoto vlastního bratra svého co nejhoršího nepřítele varovati. Čechové jsme a Čechové zůstati hodláme na vždy, a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto budeme k Rusům chladní.“ Avšak ruští „pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.“ Při výčtu slovanských „sester“, které car Alexandr I. chce „vysvobodit od tyranstva“ se nedá „říci, že by zde byl který slovanský národ vynechán, není-li několik nových přimyšleno a přislovaněno!!“ „Rusové „s Jidášským políbením přicházejí – nás strčit do kapsy. Slovanství tak Havlíček nevzývá, ono jméno připouští nanejvýš jako učený a zeměpisný název. Vzájemně nejprospěšnější by prý byla spolupráce leda s „Ilyry“, tedy Jihoslovany. A úplně nejraději má tehdy utlačené Ukrajince. Připomíná jejich novověké tradice svobody.
Připomeňme však, že Havlíčkovým mnohem častějším tématem a hlavní starostí je, jak se ubránit německému tlaku. Celá česká historie pro něj není „než ustavičné zápasení jednoho slabého kmene slovanského s celým národem německým, tlačícím se vždy na východ.“ Havlíček názorně předvádí, že bez ohledu na oficiální proklamace Čech ve své vlasti bez němčiny nemá šanci na společenský vzestup, ba nemůže ani cestovat vlakem. A přitom Češi většinou postrádají možnosti a prostředky se naučit německy. Je zapotřebí skutečné a praktické rovnosti s němčinou; úředníci mají umět česky. Tovaryš by neměl strávit 2-3 roky studiem němčiny jen proto, aby se v ní během pouhého dalšího roku mohl vůbec vyučit. Je jen namístě zavést do všech stupňů studií češtinu. Češi mají vystupovat pod firmou svou a nikoli německou. Namísto mezi mostu mezi východem a západem Evropy mají Češi dělat větší pány a využívat k vlastnímu prospěchu situace, kdy se Němci a Rusové perou.
Karel zkrátka již od mládí nesnesl nespravedlivost. Coby vychovatel v Moskvě u profesora Ševyreva měl rád jeho děti a po večerech si s nimi hrával, když ale jeho sedmiletý svěřenec týral a bil sluhu, Karel přiskočil a uhodil klučinu týmž způsobem, aby rozmazlený Boris „viděl, jak to bolí“, a vysvětlil mu, že sluha je také člověkem. Tím si to u vznešené paní profesorové, takto sestry mocného knížete Golicyna, rozházel nadobro, přátelství s profesorem vzalo za své a Karlovi nezbývalo než dát výpověď.
V polemice s knězem ze Soutic, který ani po vyhlášení zákonné rovnoprávnosti nechtěl Židy pouštět k muzice a děvčata od tance se Židem odrazoval, zase Havlíček milému sluhovi božímu připomínal, že „jistější dívka tancující se židem v hospodě, než v rukou křesťanského chasníka za hospodou.“ „Jest největší politika a spolu největší chytrost, držeti se vždy dle svého dobrého přesvědčení, a neohlížeti se nic na to, jestli někdo časem svým s tím nespokojen jest a byť by si i časem někdo zažehral: konečně pravá pravda zůstane vždy na vrchu.“ Pokud mnohý Žid doposud čachruje a užívá v obchodu proti jinověrci i takových praktik, které si proti stejnověrci nedovolí, je to pro Havlíčka jen důsledek tisícileté potupy Židů, jejich vyloučení z občanských práv a odstrkování v životě ze strany křesťanů. Musel-li si i právo k ženění koupit za nesmírnou peněžitou cenu, jaký div, že se naučil hrabat „dovoleným a nedovoleným způsobem peníze, aby za ně mohl alespoň pokoutně uplácením dosáhnouti něčeho lepšího pro sebe?“
Čelit případné lichvě se ostatně dá velice snadno: „Nedej se ošiditi, nedělej lehkomyslně dluhy, buď opatrný: to jsou skoro všechna pravidla, s kterými se ubráníme.“ „Chovejme se také skutečně i v životě ke svým israelitským spoluobčanům tak jako k rovněoprávněným, netupme jich, nesnižujme je, nesužujme je žádným způsobem, a zůstaly-li na nich lpěti ještě mnohé známé obyčeje z předešlého času snášejme je zatím, jsouce pamětlivi příčin jejich.“ Emancipace židů v celku nám prospěla, „jakož musí prospěti každá spravedlivá věc. A ať si mluví kdo chce co chce, nespravedlivé jest každé politické utiskování.“
I při kritice názorů a básní Siegfrieda Kappera tohoto židovského básníka výslovně ubezpečuje: „pravého a řádného Israelity si tak dobře vážíme jako koho jiného, a jistě mnohem víc než špatného Čecha.“
Umocňovat vnitřní sílu národa
Hned v úvodním článku svých „Pražských novin“ Havlíček vyzývá každého jednotlivce, aby právě „na tom místě, kde stojí, k dobrému se snažil.“ A v posledním svém publikovaném článku ve „Slovanu“ připomíná čtenářům, že jim nikdo nic zadarmo nedá: „žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijíti, nežli skrze svou vlastní vnitřní sílu,“ ta „záleží v jeho vzdělanosti, mohovitosti, přičinlivosti, mravnosti a zachovalosti, a každý, který se o rozmnožení těchto vlastností u svého národu stará, přispívá nejlépe k budoucí svobodě.“ Na Češích Havlíček vyzvedává píli, vyšší všeobecné vzdělání, umění, literaturu. Oproti tomu se jim nedostává cílevědomosti a bojovnosti: „Nejenom světlo může českému národu dopomoci k blahobytu, osvěta bez statečnosti, bez moci národní, bez chrabrosti a nepoddajnosti nestačí.“ Vyzývá je: „Ctěte se sami a budou vás ostatní ctíti.“ Uvědomoval si zásadu, ve 20. století formulovanou Sirem Isaiahem Berlinem, totiž že nastolení skutečné politické svobody nepomůže, když se někdo, třebas i s ušlechtilými motivy a ze solidarity s jinými bezprávnými, vlastních práv vzdá. Upomíná přátele na venkově, aby pevně stáli na svém dobrém právu: „kdo své právo dobrovolně zadává, nejen sobě, nýbrž i jiným škodí.“
Havlíček tedy horoval za osvětu: je třeba umět přesně rozlišovat a analyzovat politické záležitosti a správně argumentovat. „Jako jest ve všem zkušenost hlavní základ moudrosti, tak i zde zkušenost pozorovaná na jiných učí nás, kterak se sami zachovati, čeho se varovati, co následovati máme.“ Je tak výrazným empirikem: Cituje někdejšího spolužáka Viléma Gablera, že je třeba „všelikou učenost zakládati na zkušenosti opravdivého světa a tak skromným způsobem od jedné zkušenosti postupovati k druhé až tak daleko, jak síly našemu duchu vyměřeny jsou.“ Připomíná slova Komenského Labyrintu, že „se má při každém přemýšlení a rozjímání vyjíti od něčeho skutečného, ne pak ve větru ideas honiti.“ Také „není nikdy dobře filosofovati do povětří a neohlížeti se po pevném základu své filosofie, sice pak lehko celá filosofie, na oko pěkně vystavená, spadne jako domeček z karet od dětí sestavený.“
Lidé se mají poučit se z historie a reálií úspěšnějších společností a zemí. Hraběti Thunovi, vynášejícímu kulturu a schopnosti Němců, Havlíček namítá, že „i když uznáme některé přednosti Němců, jejich zásluhy o civilizaci a instituce, ostatně zčásti vydržované penězi a daněmi Čechů, nevyplývá z toho, že si musíme vyvolit jako vzor zrovna je. Skoro všechno, „co jest na Němcích následování hodné, mnohem skvěleji a důkladněji u jiných národů nalézáme a … všechno to, co mají Němci původního u sebe, následování pro nás hodno není.“ Za kulturně pozoruhodnější a Čechům podobnější národy pokládá Havlíček staré Řeky a Francouze a tomu, co Čechům chybí, totiž setrvalosti a důkladnosti, se mohou doučit zase od starých Římanů, Angličanů a Američanů. „Emancipace od němectví musí být v každém ohledu naše heslo“, Havlíček doporučuje všem nadanějším a vzdělanějším mladíkům studovat románské a anglické jazyky a literatury, ony šťastnější země procestovat a důkladně se s nimi seznámit.
Námitku „Co prý jest nám platná svoboda, když nebudeme míti chleba“, Havlíček vyvrací tím, že právě absolutní vláda rozhazuje těžce vydělané peníze lidu. A „svoboda k tomu právě jest platná, abychom chleba měli, tak jako mají skutečně Angličané, Belgičané, Sev. Amerikánčané, Švýcarové a jiní svobodní národové více chleba než my a ještě k tomu s pomazánkou!“ „Každý národ, získavší si politickou svobodu, také velmi brzy zbohatnul, … a kdekoli se zdá mluviti zkušenost proti tomu, vidíme hned pravou příčinu, to jest ustavičné pokusy a intriky bývalé absolutní vlády o zrušení této svobody, čímž povstalé zmatky ovšem musely býti na škodu blahobytu. Kde ale již jednou svoboda tak upevněna byla, že již všeliké pokusy proti ní byly marné, tam všude v krátkém čase počal národ i v materialním ohledu zkvétati a bohatnouti.“
Tu a tam, a to i proti svému někdejšímu mentoru Palackému, Havlíček horoval i za všeobecné a rovné hlasovací právo a proti privilegiím měst, jejichž průmysl je ostatně v Rakousku stejně chráněn cly proti cizí konkurenci lepšího a lacinějšího zboží ze zahraničí. Daně stejně platí všichni dle stejného systému a i chudí, kteří platí daň malou nebo žádnou, platí v Rakousích „daň z krve“ nejvyšší – „břímě býti sprostým vojákem.“ Chudý, který své děti jen s tíží vychovává, je musí odevzdat na vojnu, kde stráví 14 let nejpěknější části života, a vrátí se mu „domů nejvíce neschopni ku všeliké práci.“ Na námitky, že obyčejný lid je příliš radikální a nemá ve vážnosti cizí jmění, Havlíček odpovídá příklady velkého občanského pokoje zemí s velmi demokratickými ústavami, tedy USA a Švýcarska, kde vládne větší úcta k cizímu jmění než v těch nejabsolutnějších a nejaristokratičtějších zemích.
Na sklonku svého nedlouhého života Havlíček „tvrdil, že Napoleon se stane habsburské monarchii osudným, že jí přivodí porážku a tím politický převrat u nás.“ A vskutku, jeho proroctví se vyplnilo hned za pět let po jeho smrti. Díky porážkám habsburské moci francouzsko-sardinskými vojsky v severní Itálii (1859) mohl Havlíček alespoň shůry a s jistým zadostiučiněním sledovat následné zrušení absolutismu i pád ministra Alexandra Bacha, který se zasloužil o jeho vyhnanství.
Největší politika i chytrost
S problematikou jak organizovaného náboženství, tak i osobního přesvědčení se Havlíček vypořádává ve svém samostatně vydaném spise Epištoly Kutnohorské (1851). Čím je prý vznešenější náboženství, tím větší sklony mají zlosynové tohoto světa užívat je jako nástroje k ujařmení lidí. „Ježíš“ je pro Havlíčka „nejsvětější nejlaskavější muž, největší zastavatel práv lidu“. Původní křesťanství bylo zprvu „od světské a duchovní moci jakožto nebezpečné pronásledováno,“ ale nemohlo být z myslí lidí vykořeněno. „Pročež obrátili nepřátelé pravdy a osvěty zbraně své jinak: oni sami přijali toto náboženství, ale jen jméno mu ponechavše, všechny hlavní zásady zahalili a malicherností nových všude přimísili a užívali tohoto náboženství právě zase k tomu, k čemu jim sloužilo dříve pohanské, totiž k udušení rozumu v lidu.“[3] A všechno to, proti čemu Ježíš nejvíce horlil, poznenáhla uvedli pod jinými jmény do jeho náboženství. To hlavní, na čem nejvíc záleželo, učinili lidu nesrozumitelným a vymysleli nejrozmanitější titěrky, jen aby jen od toho odvrátili pozornost lidu: tedy kříž jako předmět uctívání,[4] většině nesrozumitelnou latinu a dále „naschvál i dobré a chvalitebné věci jen bez důvodu a na slepou víru podávali, aby pak se i jejich lidské a velmi „výnosné“ příspěvky též na slepou víru a bez důvodů přijímaly.“ Pronásledovali pak sice pravé a čisté křesťanství zrovna tak jako dříve, ale nejmenovali je již pravým křesťanstvím, nýbrž všelijak kaceřovali, vydávajíce sebe zcela farizejsky za pravé přátelé a ctitele Krista, jsouce ale skutečně jeho největší protivníci.
Katolické propagandisty své doby přirovnává Havlíček k eskamotérům, kteří provozují zpustlý dům, a když se má pronajímat, prodávat anebo s jiným porovnávat, ukážou pěkně malovaný plán onoho domu. Těm, kteří naivním aktům víry sami nevěří, ale kvůli vlastnímu špinavému zisku je naschvál podporují a nevědomost rozšiřují, je však třeba „jejich úmysly odhalovati a kaziti.“
Ostatně „každá víra sama sebe co jedinou pravou od Boha zjevenou vydává … a všechny jiné za bludné a jejich vyznavače za zatracené vyhlašuje.“ Havlíček uvádí podobenství okrouhlého chrámu s nesčetnými kapličkami po krajích, v nichž se shromažďují lidé a hlásají se jednotlivě rozmanité, vzájemně výlučné a nesnášenlivé víry. Většina posluchačů se za celý život do žádné jiné než své kapličky nedostane. Někteří jiní vycházejí ven, hádají se a perou s posluchači jiných kapliček. Jen ti, kteří stáli uprostřed chrámu a mohli nahlédnout do všech kapliček, budou mírnější a snášenlivější. Nahlédnou, že nemůže být pravda vše, co se v pomyslném chrámě hlásá, ale lépe pochopí příčiny, proč posluchači, odkázáni na jedinou pravdu, vše ostatní, o čem slyšeli, vydávají za lež. „Všechny hierarchie na celém světě, pokračuje Havlíček, „jsou docela stejné, žádné nezáleží tak mnoho na náboženství a na pravém blahu lidstva, každá hledí na to aby všeliké štěstí a blaženost tohoto světa ona sama užila, a svým věřícím jen na onen svět ukazovala!“ Popuzují sice sprostý lid proti jinověrcům, avšak jde-li o jejich zájmy proti národům a jejich svobodě, náramně snadno se navzájem dohodnou a „za jeden řemen táhnou.“
Pod pojmem „náboženství“ však Havlíček, poněkud v rozporu s přirozeným jazykem, označuje i to, jak člověk smýšlí „o původu a účelu světa a o svých povinnostech.“ Jde mu tedy leckdy spíše o osobní světonázor či životní názor: „každý jednotlivý myslící člověk své zvláštní náboženství má, pročež také užitečné ani potřebné není, aby každý své osobní mínění celému světu ohlašoval o věcech, které s jistotou vypátrati posud není dáno člověku.“ Přeje-li si kdo, aby všichni lidé byli jednoho smýšlení, pak „žádá, aby byli lidé špalky (a ani špalkové nejsou jeden jako druhý!)“ Dá se ale docílit, „že se lidé rozličného mínění nebudou sebe proklínati a sežírati a do pekla odsuzovati, nýbrž bratrsky snášeti.“ Pro náboženství, jemuž vyznavač také ve svém srdci potají věří, „nastane teprva tenkrát nejpříznivější doba, až bude největší tolerance (snášenlivost), až náboženství zcela odtrženo bude od veřejných státních záležitostí, a stane se v každém ohledu záležitostí jen privátní (osobní). Pokud se světské moci míchají do záležitostí božích, pokud to nese na světě světské užitky, když se kdo k jistému náboženství přiznává: potud také pravé náboženství vždy bude újmu trpěti, neboť pokrytci, kteří sami nic nevěří, budou ve jménu náboženství pronásledovati poctivé lidi, kteří něčemu věří.“
Taktizujícím vlastencům, kteří si nechtěli rozhněvat kněžstvo, Havlíček vysvětluje, že „budoucnost strany nezávisí od přistoupení nebo odstoupení jednotlivých osob v té neb jiné době, nýbrž že základ svůj má jedině v pravdivosti a důslednosti svých zásad, svého přesvědčení. Každý vynálezce nové nepochybné pravdy, a kdyby se jí celý svět posmíval, může jen lhostejně na to hleděti, neboť časem svým celý svět bude tuto pravdu věřiti, bude se jí držeti jako on sám. Jenom ta strana může míti naději na budoucnost, která se stále důsledně drží zásad pravdivých a třeba jednotlivé osoby této strany za oběť padly mocnějším nepřátelům v době utlačenosti, přece časem svým pravdivé, spravedlivé to národu a člověčenstvu užitečné učení jejich vejde do života co vítěz nad nepravdou a nespravedlností. Toto přesvědčení dodává jednotlivým lidem, o nichžto praví Písmo, že nejsou živi pouhým chlebem, zmužilosti, aby, opřeni o zásady pravé a spravedlivé, vzdorovali mocnějším nepřátelům, nedbajíce mnoho na jejich libovolnou pomstu, starajíce se více o své učení než o své osoby. Přizpůsobení, podrobení se okolnostem „může jednotlivým osobám něco do kapsy vynésti, nikdy ale nemůže celé straně prospěti, nýbrž trhá ji jen, oslabuje.“ „Pravda nikdy nepotřebuje násilí ke svému potvrzení a rozšíření, a kdo své učení jiným násilně vštípiti chce, sám o jeho pravdivosti špatné svědectví dává. „Jest největší politika a spolu největší chytrost, držeti se vždy dle svého dobrého přesvědčení.“
Nebýt troubou
Havlíček rozebírá různé metody a nástrahy užívaných silnějšími k ujařmení slabších. Je s to vysvětlit příslušníkům malých národů dlouhodobou „taktiku v boji proti větší síle.“ Přináší tak i dnes mocné poselství národům a skupinám, všem rukojmím, vydaným na milost a nemilost mocným a zpupným vládcům a silnějším mocnostem, užívajícím různé kombinace prostředků útisku, vysvětlit, kterak se mohou zbavit iluzí, ušetřit si četná utrpení a námahy a pilnou, cílevědomou prací téměř vždy svou „vnitřní sílu“ umocňovat. Své si v něm mohou najít třebas Ukrajinci, Arméni, Kurdové, příslušníci národů post-sovětského prostoru a „okrajových oblastí“ Číny. Ale i svobodné a suverénní země a politiky může dnes Havlíček varovat před osudovými chybami. Mistrně vystihl stav i pocity lidí, které se staly ještě příznačnějšími pro dvacáté a vlastně i naše století: V takzvaném „předpeklí politickém“ již politici netvrdí, že vládnou absolutisticky. Hlásí se k ústavnosti, slibují její naplnění v budoucnu, jenže přitom nepokrytě dávají najevo vlastní svévoli, využívají každé příležitosti, aby opatření reálně vedoucí ke svobodě zesměšnili a kroky k ní vedoucí podkopali. Vládne nesmírná nejistota ohledně budoucnosti, hynou obchody, průmysl, každý se bojí možné zkázy, země chudne.
Další Havlíčkovou zásluhou je, že již v roce 1845 upozorní teprve budoucí redaktor veřejnost na Národní báchorky a pověsti taktéž debutující Boženy Němcové, rozpozná její talent, přirozenou eleganci, dobrou odměnu dobrých činů, čistotu lásky postav, pětadvacetiletou spisovatelku povzbuzuje k další práci a publikuje pak její příspěvky. Němcová mu také po návratu z vyhnanství způsobí jednu z posledních radostí jak svým objetím na ulici, tak i rozkošnou „Babičkou.“ Tu Havlíček pojmenuje „pravou českou perlinkou“ a označí ji vedle Erbenovy „Kytice“ za nejlepší práci v naší pobřeznové pěkné literatuře. Čiperný Havlíček ale vedle toho ještě dle možností seznamoval své krajany s tehdy nejnovějšími světovými autory.
V rozlučkovém posledním čísle „Slovana“ se za opětovně nastupujícího temna se Havlíček po dvou výstrahách loučí se svými čtenáři: „Varujme se jen té promrzelosti, která tak snadně se zmocní člověka, když několikráte bez prospěchu se byl namáhal, promrzelosti, která tak lehce vším praští a v mrzuté nečinnosti si hoví, promrzelosti, kterou právě nejvíce chtí vzbuditi všichni nenávidící pravou svobodu národů. Všude pozorujeme jejich snahu ustavičným stíháním, poznenáhlým, ale jistým smrtícím uskřipováním promrzeti každého, kdo jest jiného mínění než oni, aby tak konečně utuchla všechna činnost strany liberální, všechna jiskra budoucího pokroku.“
Pregnantněji své přesvědčení formuloval v epigramu, titulovaném
Dobrá rada:
Kdo vždy myslí, že se učí,
bude vlasti chlouba;
kdo si myslí, že dost umí,
začíná být trouba.
