Příští víkend uplyne od narození básníka a novináře Karla Havlíčka Borovského rovných 200 let. Sám se sice nedožil ani 35 roků, nicméně svůj mladistvý záměr vydávat noviny „k poučení i povyražení čtenářů, pro prospěch i zábavu“ naplnil na výtečnou.

 

Některé pasáže článku vyšly pod titulem

Z deníku disidenta 19. století:

Osud mu sice dopřál krátký život, přesto Karel Havlíček Borovský po sobě zanechal neobyčejně široké dílo

Lidové noviny, sobota 23. října a neděle 24. října, str. 11-12 – Orientace

ZDENĚK ZACPAL, překladatel

 

 

Občany poučuje, ale přitom bez povýšenosti, mluví jako jeden z nich. Úrovní zpracování politických témat si nezadá s předními světovými klasiky; k ilustraci politických praktik a procesů dává velice případné příklady ze života. Venkovanům, kteří tvořili velkou část odběratelů jeho periodik, vysvětlí složité politické záležitosti jednoduše. Jeho politickým analýzám porozumí i rolník, zároveň jsou však přínosem i pro vzdělance. V básních a epigramech pak často trefně vystihl to, co platí dodnes. I kus Havlíčkova textu, ba i zkreslená informace o jeho postojích a osudu obsahuje něco výrazného, co jej ozvláštňuje a vyděluje z řady jiných českých spisovatelů.

V mládí se Havlíček sice přičinil o zřízení krásného klasicistního Máchova hrobu v Litoměřicích (dnes na Vyšehradě), leč máchovským rozervancem se nestal. Zprvu zasmušilý hoch a rváč vyrostl v zábavného a vtipného člověka, schopného rychle přecházet mezi patosem a humorem. Stíhán státním aparátem i jednou ranou osudu za druhou, skládá veselé písně a básně; i poté, co přibyl do vyhnanství, přátelsky rozmlouvá s měsíčkem. Ve hře na kytaru sice zvlášť nevyniká, hudebně na spolužáka Bedřicha Smetanu nemá, nicméně jeho muzikálnost je cítit nejen z úderných básní a epigramů i z kritik a politických rozborů.

Největší ze všech

Havlíček obratně využívá jazykové prostředky, pod kůží má běžné řečové obraty, lidovou i hospodskou píseň. Do své zdánlivě jednoduché až banální novinářské i veršové formy ukládá velice sofistikovaný a vtipný obsah. Verše a epigramy dlouho piluje, jejich obsah zhušťuje. Slovy sociologa Emanuela Chalupného: „Od chvíle, kdy dvaadvacetiletý Havlíček v Moskvě ´nalezl sám sebe´, neznáme od něho … ani jediného verše, který by nebyl satirický nebo žertovný. …  Jsa rozený dynamik, vyzná se v efektu postupného zesilování tónu, … Kde nestačí ani to, stupňuje účinek ještě jinak: buď překvapí novou myšlenkou v proudu děje, nebo dokonce ji přiřadí k předchozímu líčení tak, že z něho vyplývá a přec oslní novotou – zkrátka nadhodí myšlenku, provede prvou část periody, ale již v druhé části překvapí novotou nebo třetím nápadem vloženým jako mimochodem do prvých dvou, a tak jiskry jeho vtipu srší, až oslňují, obrazy dopadají tak rychle a pádně, že nemáte ani kdy je zkoumat a sotva stačíte jejich letu.“

I Tomáš Masaryk a jeho gymnaziální spolužáci si opisovali břitké a pádné Havlíčkovy satiry, které se ještě dlouho po jeho smrti nesměly tisknout. Později Masaryk shledával, že v jeho díle už je napsáno skoro všechno, co sám chtěl politicky říci. Cenil si ho nejvíce ze všech obrozenců: „Nemáme skvělejšího jména v našem novověkém vývoji … Žurnalistu, jakým byl Havlíček, může nám cizina závidět.“ V soukromí příteli Herbenovi přiznal, že Havlíček byl jasnější hlava a dokázal lidu jasně formulovat a vystylizovat to, co on sám nedovede. Při triumfálním návratu do vlasti již coby prezident-osvoboditel přikázal vlak v Brixenu zastavit, aby se šel poklonit Havlíčkově památce.

Pokud se k této někdejší přední hvězdě tisku v zemi po návratu z vyhnanství mnozí nehlásili, jeho misi novináře nelze označit za „marné volání.“ Ještě i v Kutné Hoře jej místní i přespolní účinně podporovali a mařili proti němu namířené výkony a procedury státních orgánů. Málokterý „liberál“ v historii se dopracoval k takové důvěře a autoritě mezi obyčejnými lidmi. Na čelném místě rodné chalupy spisovatele Antala Staška visel portrét Havlíčka: jeho jméno prý rezonovalo mezi podkrkonošskými horaly a písmáky jako jediná nezpochybnitelná autorita. Lidé jeho podobizny líbali, spisy a básně uchovávali i mezi prkny na půdě jako drahé památky, šířili je v opisech, diskutovali a později i vydávali. Během následujících desítek let došlo – slovy amerického sociologa Roberta Kinga Mertona (1910-2003) – k jejich „vymizení začleněním“ [obliteration by incorporation]: některé Havlíčkovy slogany a formulace byly přejímány jinými a staly se natolik obecným majetkem, že byl původní autor zapomenut.

 

Trampoty českého literáta

Po těžkém porodu se 31. října 1821 v Borové rodině místního kupce narodí ve znamení kozoroha silné a těžkopádné dítě. Zprvu zasmušilý a vzdorovitý hošík již od svých čtyř let vyhledává místní faru. Místní farář Brůžek si malého Karla téměř osvojí, ochotně mu zodpovídá každou otázku a bere ho s sebou na vizitace do okolí, „aby seznal školy, svět a lidi“. Chlapec mu ministruje, sedává s ním za letních dnů na vyhlídce a dychtivě naslouchá jeho výkladům. I později, při únosu a odvozu do vyhnanství, se již ostřílený novinář a politik teskně zahledí na „Borovský kostelíček na vršku.“

Na gymnáziu v Německém, nyní Havlíčkově Brodě se mladík brzy zorientuje a vyznamenává se v pranicích, zábavách a hře na kytaru, ve vyšších třídách se ale „vyhlášený atlet Havlíček“ vždy drží „jakési slušné meze.“ Psát česky začíná teprve v Praze na „filosofii“ (posledních dvou třídách gymnázia) a jako nejúčinnější cestu k povznesení národa nahlíží relativně svobodný duchovní stav. Při vstupu do kněžského semináře si Karel slavnostně napsal na lístek chvalozpěv na náboženství. V semináři se ale chová nenuceně, projevuje příliš samostatné myšlení, takže ho představení nazývají čertem. Seminární licoměrnost, systém udavačství a náboženský fanatismus představených zesměšňuje epigramy. A po roce studia na druhou stranu téhož lístku napíše: „Bratře Čechu, shoď černou hazuku! Hazuku též římští vrazi měli, co v Kostnici Husa upálili.“ Chce odejít sám, ale ještě předtím jej ze semináře dá vyloučit sám pražský arcibiskup.

Následně v Praze žije Karel asketicky, sdílí jednu místnost s dalšími mladíky, vyřizuje obchody svého otce, ale hlavně studuje od rána do noci v univerzitní knihovně; kavárnám, hostincům a plesům se vyhýbá. Doučuje se češtinu z Jungmannova Slovníku, vypisuje si z Bible Kralické i Slovanských starožitností Pavla Josefa Šafaříka (1795-1861), který jej coby knihovník Klementina doporučí za vychovatele příteli profesoru do Ruska. Již při čekání na pas ve Lvivě a pak ještě více během pobytu v Rusku z iluzí o velké slovanské říši a její inteligenci nadobro vystřízliví. Nevydrží tam o moc déle než v semináři, ostatně pas mu jakožto již podezřelému individuu Rakousko stejně neprodlouží. České veřejnosti o sobě dá vědět svými Obrazy z Rus a pověstnou kritikou románu Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech. Uznává nicméně Tylovy zásluhy o české divadlo, příznivě recenzuje Tylovu hru Strakonický dudák, a oba se pár měsíců před smrtí (oba zemřeli roku 1856) z Havlíčkovy iniciativy obejmou a smíří.

Díky dlouhým prstům a instruktáži Františka Palackého se nadějný budoucí spisovatel stává redaktorem Pražských novin (1846-1848). Za slibného revolučního jara uzavře sňatek s dcerou lesníka Julií Sýkorovou, založí Národní noviny (1848-1850), cestuje po slovanských částech monarchie a zve tamní představitele na Slovanský sjezd. Krátce poslancuje v Kroměříži a při obnovování rakouského absolutismu a policejních represích se mu ještě podaří uchytit v Kutné Hoře a vydávat dvakrát týdně již výlučně svůj časopis Slovan (1850-1851). Ani zastavení časopisu po dvou výstrahách místodržícího jej ovšem neuchrání před únosem a následovným vyhnanstvím.

Až po více než třech letech již nemocný a předčasně šedivý Havlíček získává povolení k návratu, avšak nesmí se volně pohybovat ani po své vlasti. Hned při příjezdu se dovídá od příbuzných o úmrtí své ženy Julie. Ta skonala již před dvěma týdny a její poslední slovo bylo: „Karle.“ Po roce a čtvrt na tutéž tuberkulózu, kterou se nakazil od své ženy, umírá v nedožitých pětatřiceti letech i Havlíček a jeho poslední zaznamenané slovo je: „Julie!“ Ještě onoho „dne 29. července 1856 odpoledne jakoby oživoval … Dával znamení, že chce něco napsat. Přinesli mu papír a tužku a ubohý pravicí neustále až do skonání svého pohyboval jako by psal … O páté hodině odpolední mu však tužka vypadla z ruky, Havlíček zhluboka povzdechl a dokonal.“

Na Havlíčkův pohřeb dle svědectví Boženy Němcové „kdo známé venku měl, dal hned vědět, a sešlo se mnoho lidu, zvlášť selského, … — staří, mladí, muži, ženy, kněží, vojáci, sprostí řemeslníci i nádeníci, každý přišel tiše, s neobyčejnou úctou, a slze, co u jeho rakve tekly, nebyly falešné. — Ruce mu lidé líbali i rubáš, sprostá matka ukazovala ho dítěti ´co mučedlníka, který trpěl pro narod!´ — Sedlák jeden, jehož hlava bílá byla, jak kvetoucí jabloň, dlouho u něho klečel a plakal, — vstav pak, vzal ho za ruku, řka hlasitě: ´Bůh ti to zaplať, co jsi pro nás udělal i vytrpěl!´ … „Mnoho pro nás udělal, ten nám teprv oči otevřel, dříve jsme ani nevěděli, co jsme a čí jsme!“

 

Rakousko si vždy uřízlo ostudu

Pokud proti Havlíčkovi rakouské orgány postupovaly legální cestou, neuspěly. Ze svévolného uvěznění za „stavu obležení“ v Praze v roce 1848 jej z hradčanského vězení po čtyřech dnech vysvobodila právě nabytá imunita poslance Ústavodárného říšského sněmu. Později byl dvakrát obžalován za své články, jenže v pravidlech a zákonech se vyznal lépe než shora přidělení žalobci, vykroutil se jim jako „ouhoř“ a soudní orgány si uřízly si leda ostudu. V prvním procesu v Praze 13. dubna 1849 se hájil sám, davy lidí jej přišly podpořit i na druhý proces 12. listopadu 1851 v Kutné Hoře. Občanská porota ho v obou případech osvobodila a Havlíček si neodpustil využít i těchto příležitostí, aby rakouské státní orgány zesměšnil. Tehdejší ministr spravedlnosti Schmerling Havlíčka označil za „nejnadanějšího a nejgeniálnějšího politického redaktora.“

Rakouské orgány Havlíčkovi dokázaly osobně uškodit, jen když porušily své vlastní zákony či pravidla. V kněžském semináři měl jinak nadprůměrně prospívající mladík u dvou zkoušek neprospět. Kvůli Havlíčkově druhému osvobození porotou byl v celém Rakousku tento porotní systém, výdobytek z krátkého období svobody, zrušen. Na vypovězení Havlíčka ze země musel zatlačit sám císař Franz Josef I. Nakonec, 16. prosince 1851 ve dvě hodiny v noci vrchní policejní komisař Franz Dedera se svými muži vtrhli do Havlíčkovy domácnosti a unesli spisovatele na druhý konec říše do města Brixen (Bressanone v dnešní severní Itálii). Došlo tak na slova jeho epigramu:

Zle, matičko, zle

Poctivému hrozí jenom hlad,

zloději zas jenom šibenice.

Český literát má trampot více,

jemu hrozí hlad i šibenice.

 

Avšak k Havlíčkově proslulosti i později rozředěné, avšak ne neoprávněné mučednické legendě jako by rakouské úřady přispívaly všemi svými kroky. Havlíček se dokázal despotické vládě vysmívat, ať se sám nacházel v jakékoli pozici. V posledku i v rakvi: jeho pohřeb s účastí 5000 ponejvíce prostých lidí stal největší protestní demonstrací Čechů za „Bachova absolutismu“ (1851-1859).

 

Za všechny a proti všem

Jak moc byla pro Havlíčka důležitá čeština, tolik klíčové téma pro obrozence, lze vypozorovat z toho, že se na péči o jazyk nedívá jako na směšné národovectví: vítěz obvykle přemoženému národu vnutí svůj jazyk, zmocní se úřadů, obchodu, průmyslu, prostředků k vědomostem a podrobenému ponechává jen těžkou nádenickou ruční práci. Ctižádostivci se přidávají k vítězi a zbylí se za svou přirozenost stydí. Už jen kvůli vymanění se z opovržení, křivd a z bídného živoření je „hlavní starost každého národu pojistiti si především svou národnost a jazyk jakožto nevyhnutelnou a právní výminku demokratické rovnosti“. Ostatně, „každá národnost již jako zvláštní plod všemohoucí síly zasluhuje život a vznik, a tedy pěstovati se má vždy k většímu květu; kromě toho ještě také jest národní rovnoprávnost nevyhnutelná a hlavní výminka každé opravdivé politické svobody.“ První péče tedy musí být o jazyk: „kde nepanuje vaše řeč, vaše národnost, jste utlačenci i v nejsvobodnějších zemích.“ I obecněji platí, že snahy o povznesení je zapotřebí náležitě zacílit: „Lépe jest méně lidí důkladně ale vřele milovati, než každého trochu.“

Havlíček také poukazuje na útlak Irů Angličany, Čechů Němci, Poláků a Malorusů (dnešních Ukrajinců) Rusy, ale připomíná i dřívější útisk Rusů, Ukrajinců i Litevců polskou šlechtou. Poláci jsou prý „Rusové se svázanýma rukama“ a poddaní polské šlechty, tedy Rusíni a Bělorusové, ba i Poláci se materiálně mají mnohem hůř než Rusové u ruských pánů: tak výstavné vsi jako ve Velkorusku a na pravé Ukrajině se těžko dají v celém Polsku najít.

Rusy vůbec není radno podceňovat a malovat si, že u nich již co nevidět propukne revoluce: „ruský absolutismus jest mnohem snesitelnější, než rakouský absolutismus před r. 1848, a to proto, že jest pohyblivý, živý, poněvadž zamezuje sice národu všechen podíl v politice a ve vládě, ale otvírá mu za to nesmírné pole pokroku v každém jiném ohledu, a stará se tak skutečně o ustavičné zvelebení a zmocnění Ruska. Rus vidí očihledě vlast svou zkvétati a síliti se, a to mu podává alespoň jakousi útěchu za nedůstatek politické svobody.“

Je sice pěkné, že Rusko je zemí původnější, má národní církev a lidem docela srozumitelný slovanský církevní jazyk, zároveň ale Havlíček upozorňuje: „Rusko jest země despotická, a my ostatní svobodní Slované musíme se, bohužel! tohoto vlastního bratra svého co nejhoršího nepřítele varovati. Čechové jsme a Čechové zůstati hodláme na vždy, a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto budeme k Rusům chladní.“ Avšak ruští „pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.“ Při výčtu slovanských „sester“, které car Alexandr I. chce „vysvobodit od tyranstva“ se nedá „říci, že by zde byl který slovanský národ vynechán, není-li několik nových přimyšleno a přislovaněno!!“ „Rusové „s Jidášským políbením přicházejí – nás strčit do kapsy. „Rusko jest země despotická, a my ostatní svobodní Slované musíme se, bohužel! tohoto vlastního bratra svého co nejhoršího nepřítele varovati.“ Čechové jsme a Čechové zůstati hodláme na vždy, a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto budeme k Rusům chladní.“ Slovanství tak Havlíček opravdu nevzývá, ono jméno připouští nanejvýš jako učený a zeměpisný název. Vzájemně nejprospěšnější by prý byla spolupráce leda s „Ilyry“, tedy Jihoslovany. A úplně nejraději má tehdy utlačené Ukrajince. Připomíná jejich novověké tradice svobody.

 

Nespravedlivé je každé politické utiskování

Avšak dnešní publicisté jako by zapomněli, že Havlíčkovým mnohem častějším tématem a hlavní starostí je, jak se ubránit německému tlaku. Celá česká historie pro něj není „než ustavičné zápasení jednoho slabého kmene slovanského s celým národem německým, tlačícím se vždy na východ.“ Havlíček názorně předvádí, že bez ohledu na oficiální proklamace Čech ve své vlasti bez němčiny nemá šanci na společenský vzestup, ba nemůže ani cestovat vlakem. A přitom Češi většinou postrádají možnosti a prostředky se naučit německy. Je zapotřebí skutečné a praktické rovnosti s němčinou; úředníci mají umět česky. Tovaryš by neměl strávit 2-3 roky studiem němčiny jen proto, aby se v ní během pouhého dalšího roku mohl vůbec vyučit. Je jen namístě zavést do všech stupňů studií češtinu. Češi mají vystupovat pod firmou svou a nikoli německou. Namísto mezi mostu mezi východem a západem Evropy mají Češi dělat větší pány a využívat k vlastnímu prospěchu situace, kdy se Němci a Rusové perou.

Karel zkrátka již od mládí nesnesl nespravedlivost. Coby vychovatel v Moskvě u profesora Ševyreva měl rád jeho děti a po večerech si s nimi hrával, když ale jeho sedmiletý svěřenec týral a bil sluhu, Karel přiskočil a uhodil klučinu týmž způsobem, aby rozmazlený Boris „viděl, jak to bolí“, a vysvětlil mu, že sluha je také člověkem. Tím si to u vznešené paní profesorové, takto sestry mocného knížete Golicyna, rozházel nadobro, přátelství s profesorem vzalo za své a Karlovi nezbývalo než dát výpověď.

V polemice s knězem ze Soutic, který ani po vyhlášení zákonné rovnoprávnosti nechtěl Židy pouštět k muzice a děvčata od tance se Židem odrazoval, zase Havlíček milému sluhovi božímu připomínal, že „jistější dívka tancující se židem v hospodě, než v rukou křesťanského chasníka za hospodou.“ „Jest největší politika a spolu největší chytrost, držeti se vždy dle svého dobrého přesvědčení, a neohlížeti se nic na to, jestli někdo časem svým s tím nespokojen jest a byť by si i časem někdo zažehral: konečně pravá pravda zůstane vždy na vrchu.“ Pokud mnohý Žid doposud čachruje a užívá v obchodu proti jinověrci i takových praktik, které si proti stejnověrci nedovolí, je to jen důsledek tisícileté potupy Židů, jejich vyloučení z občanských práv a odstrkování v životě ze strany křesťanů. Musel-li si i právo k ženění koupit za nesmírnou peněžitou cenu, jaký div, že se naučil hrabat „dovoleným a nedovoleným způsobem peníze, aby za ně mohl alespoň pokoutně uplácením dosáhnouti něčeho lepšího pro sebe?“

Čelit případné lichvě se ostatně dá velice snadno: „Nedej se ošiditi, nedělej lehkomyslně dluhy, buď opatrný: to jsou skoro všechna pravidla, s kterými se ubráníme.“ „Chovejme se také skutečně i v životě ke svým israelitským spoluobčanům tak jako k rovněoprávněným, netupme jich, nesnižujme je, nesužujme je žádným způsobem, a zůstaly-li na nich lpěti ještě mnohé známé obyčeje z předešlého času snášejme je zatím, jsouce pamětlivi příčin jejich.“ Emancipace židů v celku nám prospěla, „jakož musí prospěti každá spravedlivá věc. A ať si mluví kdo chce co chce, nespravedlivé jest každé politické utiskování.“

I při kritice názorů a básní Siegfrieda Kappera tohoto židovského básníka výslovně ubezpečuje: „pravého a řádného Israelity si tak dobře vážíme jako koho jiného, a jistě mnohem víc než špatného Čecha.“

 

Umocňovat vnitřní sílu národa

Hned v úvodním článku svých „Pražských novin“ Havlíček vyzývá každého jednotlivce, aby právě „na tom místě, kde stojí, k dobrému se snažil.“ A v posledním svém publikovaném článku ve „Slovanu“ připomíná čtenářům, že jim nikdo nic zadarmo nedá: „žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijíti, nežli skrze svou vlastní vnitřní sílu,“ ta „záleží v jeho vzdělanosti, mohovitosti, přičinlivosti, mravnosti a zachovalosti, a každý, který se o rozmnožení těchto vlastností u svého národu stará, přispívá nejlépe k budoucí svobodě.“

Na Češích Havlíček vyzvedává píli, vyšší všeobecné vzdělání, umění, literaturu. Oproti tomu se jim nedostává cílevědomosti a bojovnosti: „Nejenom světlo může českému národu dopomoci k blahobytu, osvěta bez statečnosti, bez moci národní, bez chrabrosti a nepoddajnosti nestačí.“ Vyzývá je: „Ctěte se sami a budou vás ostatní ctíti.“ Uvědomoval si zásadu, ve 20. století formulovanou Sirem Isaiahem Berlinem (1909-1997), totiž že nastolení skutečné politické svobody nepomůže, když se někdo, třebas i s ušlechtilými motivy a ze solidarity s jinými bezprávnými, vlastních práv vzdá. Upomíná přátele na venkově, aby pevně stáli na svém dobrém právu: „kdo své právo dobrovolně zadává, nejen sobě, nýbrž i jiným škodí.“

K řízení státu se sice dostane jen pár vyvolenců, ale skoro každý se i za absolutismu může tak či onak podílet na zvelebování své obce a alespoň v ní rozvíjet vlastní organizační schopnosti. Každý jednotlivec z obce musí mít užitek. V obci musí platit zásada „Něco za něco, nic za nic“; ano, musí tam být i náklonnost a obětavost, ale jen nahodile, obec nesmí být přímo založena na dobrovolných skutcích občanů – „takový základ by při známé povaze lidského ducha jen slabý a nejistý, ba nanejvýš nebezpečný býti musel.“ Občané mají mít podílu a hlasu v místním zřízení, správě, být obeznámeni s příjmy a výdaji obce a umět se organizovat do spolků, „aby co jednotlivý sám dovésti nemůže, spojené síly dokázaly.“ Obec sama nemá a nemůže mít žádného účele, to by byla nepřítelem občana, jen jednotlivci v ní mají každý účel svůj, píše Havlíček jako správný liberál. Obce mají nezávislejší na státu, ale k tomu se mohou přičinit místní občané. Havlíček příznivě recenzoval tehdejší publikace, které se snažily postihnout problémy venkova a učit občany běžnému úřadování obecní správy.

Obec by si měla uvědomit, že vzdělávání je nejen jejím úkolem a povinností, nýbrž že i výrazně přispívá k jejímu vlastnímu prospěchu a rozkvětu. Vyzývá k lepším platům i vzdělání učitelů; pokud je školství monopolem státu, doporučuje rodičům alespoň štědře podporovat dobré učitele z vlastní kapsy. Učenců, úředníků a důstojníků je prý již příliš mnoho; absolventi gymnázií již těžko nacházejí práci. Ve větší vážnosti mají být řemesla a průmysl: je třeba zřizovat průmyslové školy, nejlépe v každém kraji, neboť technické vzdělání podporuje bohatství.

K tehdejšímu způsobu rozvoji průmyslu u nás se však Havlíček tak vstřícně nestaví. Ano, továrny zlevnily výrobu a prospěly většině lidí. Pokud jsou ale v Rakousku chráněny cly proti vstupu lepšímu a lacinějšímu zahraničnímu zboží na trh, pak většinou nesou vinu za drahotu a celé společnosti spíše škodí. Ochranářství saje šťávu z celé země, boháči se nečistými prostředky obohacují, většina lidí chudne, počet žebráků roste a samostatných neodvislých lidí ubývá den ode dne. Menší hospodáři jsou prý mnohem jistější zárukou proti zhoubným následkům spekulací, proti monopolům a nejistotě. Ostatně „výrobky průmyslu nejsou tak nutně a nevyhnutelně potřebné každému, jako pokrm každodenní, a kdo má v rukou spižírny, ten nejjistěji vládne světem.“

Havlíček vyzvedává tehdejší svobodné USA (tenkrát ještě, připomeňme, poměrně rovnostářskou společnost s velkým množstvím  drobných vlastníků), kde „každý si vyhledává neobmezeně živnosti, k jakým schopnost a chuť v sobě cítí, žádný zákon, žádné úřady jej v tom neobmezují, každá schopnost, každá přičinlivost jest tam vážena a nikdo se za práci nestydí …“, jmenovitě ten aspekt „svobody, která k tomu vede, aby každý pokud možná jen pro sebe pracoval, a celý výnos přičinění svého sám pro sebe zachoval, neživě z toho žádných zahalečů.“ Opakovaně chválí anglického liberálního továrníka Cobdena, usilujícího o svobodný obchod a dává za příklad nedávné zrušení zákazu dovozu obilí z ciziny v Anglii, které přispělo ke snížení příjmů pozemkové šlechty i tamních cen obilí a Angličanům jako celku prospělo.

Sám kupecký synek Havlíček již odmala projevoval podnikavost, houževnatost, obeznámenost se zákony i zájem o hospodářské záležitosti. Více než typičtí básníci se i vlastníma rukama přičiňoval o zvelebování tohoto světa: „Jindy umírali mužové pro čest, pro blaho svého národu: my však z tetéž příčiny budeme žíti a pracovati.“ Úsloví „čím víc peněz, tím líp“ ale platí jen o jednotlivcích, pro všeobecnost jako celek“ nad potřebu narostlé „množství peněz papírových škodlivé a táhne za sebou vždy klesání valuty.“ Pak „není velký rozdíl mezi tím, jenž pro falešných peněz dělání ve věznici sedí, a mezi vládou, která beze vší hypotheky papírových peněz natisknouti dává.“ Peníze sice světem vládnou, ale rozum vládne penězi. Havlíček nahlíží souvislost svobody a vlastnictví – a ještě z Brixenu píše, že, „my jen tenkráte máme naději proraziti a do skutku uvésti své myšlení, budeme-li my, tj. naše strana, dosti možní v penězích. To je hlavní základ celé politiky a svobody.“

„Snášet mínění jiných a nevnucovat jinému své jest základ svornosti a snášenlivost je hlavní známka každého vzdělaného člověka.“ A národ potřebuje vlastní slušné divadlo i proto, aby nabyl vážnosti a platnosti doma a posléze i v zahraničí. Není-li ochoten podpořit divadlo zemský sněm ani arcibiskup, pak Čechům nezbývá než uspořádat dobrovolné sbírky mezi sebou.

I při nedobrovolném loučení svým čtenářům dává naději do budoucna: „Každá dobrá česká kniha, každý dobře sepsaný článek, jednající o čemkoli užitečném, každé zlepšení v průmyslu, hospodářství atd., které třeba jen jednotlivec z nás sám u sebe provede, získání každého jednotlivého člověka pro naše pravdivé zásady, každá nová vědomost a zkušenost, kterou některý z nás z ciziny domů přinese, každý dobrý skutek, který v okolí svém kdo učiníme atd. atd.: všechno to sesílí nás, každá taková věc jest hřebík do truhly absolutismu, jest stupeň jeden ke konečnému vítězství národní strany.“

 

Umět přemýšlet a jednat

Většina lidí si přeje svobodu a podíl na vládě. Proč jen svévolníci, kteří chtějí udržet a obnovovat absolutní způsob panování nad lidmi, mívají nad celou společností stále vrch? Inu, nepřátelé svobody užívají na rozdíl od jejích přátel a proti nim podvodů a nepoctivých prostředků. Za druhé, „největší část poctivého lidu, který ani sám utiskovati ani utiskován býti nechce, ani za mák se o veřejné záležitosti nestará, nýbrž jako pravá ovce v tichosti se od každého, kdo právě nůžky v rukou drží, stříhati se nechá.“ Dále, když těmto „věc srozumitelně vysvětlíte, všichni svobodu a právo chtějí, z nevzdělanosti a politické krátkozrakosti ošizeni, omámeni a zastrašeni od nepřátelů svobody, těmto ještě sami proti sobě pomáhají.“ A konečně, „přátelé svobody na rozličné strany dle smýšlení se dělíce, často dosti z malicherných příčin proti sobě brojí, sobě vespolek překážejí a tím protivníkům svobody vítězství ulehčují.“ A člověk si časem svým všemu zvykne a „při věcech ustavičně se s ním a okolo něho opakujících ani nic nemyslí, tak jako by tyto věci musely se zrovna takto díti a jako by se ani jinák díti nemohly.“

Prospěcháři si s násilím nevystačí, musejí zároveň vodit lidi za nos. „Chytráci tohoto světa jiným za věci jen slova strkají, ukrývajíce špatné věci jen slovy a užívajíce slov brzy za lákadla, brzy za strašidla, jak právě toho jest okamžitá potřeba jejich.“ A bez probuzenosti duševní není národ schopen uhájit svobodu svou a právní zákonitou vládu proti svému zneužívání

Havlíček horoval též i za osvětu: je třeba umět přesně rozlišovat a analyzovat politické záležitosti a správně argumentovat. „Jako jest ve všem zkušenost hlavní základ moudrosti, tak i zde zkušenost pozorovaná na jiných učí nás, kterak se sami zachovati, čeho se varovati, co následovati máme.“

Je tak výrazným empirikem: Cituje někdejšího spolužáka Viléma Gablera, že je třeba „všelikou učenost zakládati na zkušenosti opravdivého světa a tak skromným způsobem od jedné zkušenosti postupovati k druhé až tak daleko, jak síly našemu duchu vyměřeny jsou.“ Připomíná slova Komenského Labyrintu, že „se má při každém přemýšlení a rozjímání vyjíti od něčeho skutečného, ne pak ve větru ideas honiti.“ Také „není nikdy dobře filosofovati do povětří a neohlížeti se po pevném základu své filosofie, sice pak lehko celá filosofie, na oko pěkně vystavená, spadne jako domeček z karet od dětí sestavený.“

Voliči si z vlastní zkušeností mají ověřit, jak se adepti politiky osvědčili a obstáli ve svém dosavadním životě: „kdo sám sebe a svou rodinu zachovalým a řádným spůsobem živiti neumí, nevěřte mu, že dovede radu dát, jak by zlepšil stav celé země. … Kdo je ničema sám osobně a nedovedl si mezi těmi, kteří jeho domácí život z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctivého a řádného muže zachovati, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctivých úmyslů a musí mít nějaké, ale jistě nečisté ohledy.“ Francouzské radikální socialisty, jmenovitě Cebeta a Proudhona, Havlíček k řádným lidem nepočítá. A Německo prý oplývá převážně „školáckými filosofy“, kteří „vůbec všemu výborně rozumějí, vyjmouc toliko to, co by lidem opravdu k nějakému užitku posloužiti mohlo. Takovíto zvláště v Němcích velmi četní papíroví mudrcové utvořili si mezi sebou zvláštní, ostatním lidem nesrozumitelnou řeč skolastickou, ve které jejich moudrost zdaleka velmi důstojně a vzácně vypadá. Když však se slova na stranu dají, najednou zmizí se slovy také jádro.“ „Poněvadž Němci všechen svůj jakýkoliv rozum do knih přendávají, zbývá jim ho málo pro život; a jestliže se jim množí sem tam moudré knihy, ubyde jim za to pro život moudrých lidí.“ Co dobrého Havlíček na Rusi shledal, prý „Němcové ani sami neznají a … největší část všeho zlého v říši cárské německého původu jest.“ … „Celá ta odměřenost směšná a držení se více literky než opravdivého smyslu a ducha zákonů … pochází jediné z vplyvu německého. U národů slovanského původu odjakživa nic podobného nebylo, příčí se to bystrotě a pohyblivosti našeho národního charakteru; máme-li jaké vady, jest to vždy dříve naopak lehkomyslnost než pedantství a písmenkářství.“

Lidé se mají poučit se z historie a reálií úspěšnějších společností a zemí. Hraběti Thunovi, vynášejícímu kulturu a schopnosti Němců, Havlíček namítá, že „i když uznáme některé přednosti Němců, jejich zásluhy o civilizaci a instituce, ostatně zčásti vydržované penězi a daněmi Čechů, nevyplývá z toho, že si musíme vyvolit jako vzor zrovna je. Skoro všechno, „co jest na Němcích následování hodné, mnohem skvěleji a důkladněji u jiných národů nalézáme a … všechno to, co mají Němci původního u sebe, následování pro nás hodno není.“ Za kulturně pozoruhodnější a Čechům podobnější národy pokládá Havlíček staré Řeky a Francouze a tomu, co Čechům chybí, totiž setrvalosti a důkladnosti, se mohou doučit zase od starých Římanů, Angličanů a Američanů. „Emancipace od němectví musí být v každém ohledu naše heslo“, Havlíček doporučuje všem nadanějším a vzdělanějším mladíkům studovat románské a anglické jazyky a literatury, ony šťastnější země procestovat a důkladně se s nimi seznámit.

Dlouho před rozvinutím genocidních ideologií německého teoretického základu Havlíček tvrdí, že v politice jsou Němci sami ti „nejbídnější školáci.“ Distancuje se narážkami od Hegela a Fichta i výslovně od „suché, jednostranné terminologie“ tehdy v Rakousku oficiálně vyučovaného filosofa Herbarta. „Každá veliká, moudrá a nová myšlenka ve filosofii dá se dle našeho mínění velmi populárně vyjádřit, a nedá-li se vyjádřit, tvrdíme o ni, že nic jiného není než stará, sprostá a obyčejná myšlenka, zahalená jen do módního a nádherného roucha, které, kdyby se jí strhlo, pravé její vlastnosti by se objevily.“ A dlouho před nástupem moderních totalit německého ideového původu předjímá již to, k čemu se Evropané Simone Weilová a Raymond Aron dopracovávali vlastní zkušeností až o nějakých sto let později: „Pravá, rozumná a ctnostná osvěta v náboženství není německého původu: nýbrž Němci svými nepraktickými systemy filosofickými dopustili se zase všech vad nesnášenlivých církví, a přidali k nim ještě tu novou, že vypudivše z náboženství k nenahraditelné škodě cit, nenahradili mezeru ani pravým rozumem.“

Tyhle Havlíčkovy generalizace však nelze brát zcela doslova. Má-li novinář pifku na to, co se dnes nazývá spekulativní, německý idealismus i na odpůrce „nedotknutelnosti jmění“, svobodomyslného Němce Lessinga sám považoval za jednoho „z nejznamenitějších spisovatelů.“ Dále si stěžoval, že mu v Brixenu zabavili knihu (německého přírodovědce a liberálního myslitele) Wilhelma von Humboldta. A svou politologickou erudici vypiloval soustavným studiem německé nacionálně-liberálně zaměřené encyklopedie „Staatslexikon“ editorů Rottecka a Welckera.

 

Dobré konstituční zřízení

Je vůbec pravda, jak se oficiálně píše, že stávající stát zajišťuje bezpečnosti osoby a jmění, právo, spravedlnost a větší pozemskou blaženost? Havlíček si bere na paškál takzvané policejní státy. Výlohy, které lidi mívají kvůli tomu, že jsou v takovém státu živi, jsou nesmírné: krom vysokých daní jde i o peníze za vykupování synů z povinné vojenské služby či na úplatky na jejich osvobození, o ztráty způsobené ušlými výdělky odvedených. Odvody těch nejsilnějších mužů do předimenzovaného a neefektivního vojska znamenají pro zem neštěstí. Další ztráty způsobuje zdlouhavé, těžkopádné jednání soudů a úplatný státní aparát s nejapnými úředníky, který občanům znemožňuje v jejich vlastních živnostech a podnicích se svobodně pohybovat. A státní stavby by jednotlivý zkušený a řádný občan lépe zřizoval a udržel v pořádku než celý houf draze placených úředníků. Obdobně jako francouzský obchodník a liberál Fréderic Bastiat (1801-1850) upozorňuje Havlíček na to, „co není vidět.“

A naopak, učitelům a profesorům dává špatný stát naschvál malé platy, aby se schopnější lidé raději k jiným vděčnějším zaměstnáním se obraceli, „a tak nemohla se příliš vzmáhati osvěta v národu“, hlavní to prostředek proti vládní libovůli. Krom toho stát vzal i vyučování do svého monopolu a nechává „mládež mořiti z většího dílu nepotřebnými vědomostmi“, zatímco u mužů známých pro svou učenost a moudrost by se děti „jistě za polovici času a za polovici útrat dvakrát tolik naučily.“ Vlastně „ani jeden z ústavů od libovolné vlády zřízených není vlastně k tomu, k čemu se vyhlašuje určen býti, a skoro každý z nich působí zrovna naopak. …  absolutní vláda více potřebuje své poddané občany, nežli tito občané potřebují takovou vládu.“

Daně jsou zajisté potřebné, pokud se tedy jedná o výlohy ku prospěchu celého národu. Ovšem v konstitučních, právních státech se žádná daň nesmí uložit bez povolení sněmu a rovněž vláda může fungovat jen ve smyslu a dle vůle sněmu. Dále, soudní moc musí být chráněná před vládou a na ní nezávislá. A svoboda slova a tisku je nezbytná k tomu, „aby tak všeliké vady zemské na jevo přijíti mohly“, ba je prvním základem veškeré svobody i nejlepším prostředkem ke všemu, každý může smýšlení a přesvědčení své veřejně pronésti a dobrá věc získá si průchod.“ Všechny konstituční země se těší svobodě spolků, svobodě a samosprávě obcí, jistotě osoby i jmění. Ta země jest zajisté nejlépe zřízená, kde „každý celý užitek práce a pilnosti své sám zase užívá, a nemusí velikou část výdělku svého jiným, kteří nepracují, odevzdávati a s nimi se děliti.“

Ti, kteří dnes za tohle vyzvedávají Havlíčka a jen mu kvůli některým slovům jeho článku o komunismu mu vytýkají údajnou naivitu, přehlížejí jeho rozlišení mezi relativně neškodným komunismem zdola (představme si kupříkladu izraelské kibucy nebo venkovské přírodní komunity) a „nejnebezpečnějším komunismem shůry“, komunismem absolutní, nekonstituční vlády, která zabavuje lidem majetek a nikdo se nesmí ozvat proti této svévoli. Varuje, že úcta chudšího lidu před cizím jměním může zeslábnout právě špatným příkladem již stávajících vyšších tříd, které užívají účelově politických prostředků ke svému zisku. Nejhalasněji prý kážou proti komunismu paradoxně ti, kteří k právnímu řádu a majetku bližních projevují tu nejmenší úctu. Význam slova tito lidé také nebezpečně rozmlžují a nazývají komunisty i ty, jimž jde o pouhé zrušení roboty, o všeobecné hlasovací právo. Připomeňme zde, že ještě v 60. letech minulého století, ne-li později, byli za komunisty označováni příznivci zrušení rasové segregace v USA a Jižní Africe, příznivci oddělení „církve“ od státu a dnes jsou za ně označováni třebas zastánci práv Kurdů v Turecku a ochránci Amazonského pralesa v Brazílii.

Osudné listopadové heslo „S námi do Evropy“ rozmazalo historické rozdíly mezi zeměmi historicky dlouhodobě a někdy i dodnes nekonstitučními, absolutistickými, ba tyranskými, jimiž ona „Evropa“ tenkrát oplývala, – a zeměmi právními, konstitučními, které Havlíček zjevně rád jmenuje, jejichž přednosti vynáší a které se naopak již tenkrát daly najít i mimo Evropu: Vyzvedává svobodné Norsko. A „kdo by v těchto těžkých časech nezáviděl Švýcarům (republice) a Belgii (monarchii konstituční), kteréžto dvě země ouplnou svou svobodu užívají a při tom v pokoji zůstaly.“ „Jenom Sardinsko [tj. království v severozápadní Itálii s hlavním městem Torinem] drží se pevně liberálních zásad, král mladý sardinský na vzdor nepřízni mnohých vlád nechce přece nic dáti na jejich přimlouvání a nechce se v ničem uchýliti od cesty upřímně konstituční.“ Havlíček připomíná jeho pořádek, konstituční vládu, která vybírá daně jen s povolením sněmu, trestá naduté arcibiskupy i nezákonné a svévolné jednání, a – na rozdíl od Rakouskem okupované části Severní Itálie – přitahuje schopné lidi. Dále, „každý ví, že v Angličanech, kdežto právo nejpevněji stojí a libovláda zcela nemožná jest, přece spolu nejpevněji a nejjistěji stojí trůn královský. Z toho již vysvítá, že obmezování práva a uvádění libovlády není prostředek k upevňování říší a trůnů.“

Angličany Havlíček začal poznávat již v Rusku: „Angličané ze všech jsou nejvážnější, veliká jejich hrdost nedovoluje jim obyčejně snížiti se k podlostem, jakých se ostatní často dopouštějí. Také co kupci, technikové a řemeslníci obyčejně věcem svým důkladněji rozumějí a řádně je vedou.“ „Angličané nejsou národ bojovný neb násilnický, oni všude po celém světě pokojnou cestou rozšiřuji osvětu, lepší byt, právo a svobodu, jakož toho následky vidíme ve všech dílech světa a zvláště v severní Americe, která jest pravý výkvět ducha anglického národu.“ Důsledkem tamní právní a liberální vlády je i všeobecně uznávaná nízká cena, výbornost a láce anglického zboží. „Směrem naším budiž vážiti si anglického národu, nyní prvního a nejvzdělanějšího na světě, přiučovati se z jeho příkladu a přičiniti se o stejnou občanskou blaženost, které se právě nyní diví celý svět při návštěvě Londýnské výstavy.“ Havlíček fandil tehdejší britské liberální politice Lorda Palmerstona, která měla mít zásluhu na tom, že mocnáři na evropském kontinentě si ještě zavést plný absolutismus netroufali.

Námitku „Co prý jest nám platná svoboda, když nebudeme míti chleba“, Havlíček vyvrací tím, že právě absolutní vláda rozhazuje těžce vydělané peníze lidu. A „svoboda k tomu právě jest platná, abychom chleba měli, tak jako mají skutečně Angličané, Belgičané, Sev. Amerikánčané, Švýcarové a jiní svobodní národové více chleba než my a ještě k tomu s pomazánkou!“ „Každý národ, získavší si politickou svobodu, také velmi brzy zbohatnul, … a kdekoli se zdá mluviti zkušenost proti tomu, vidíme hned pravou příčinu, to jest ustavičné pokusy a intriky bývalé absolutní vlády o zrušení této svobody, čímž povstalé zmatky ovšem musely býti na škodu blahobytu. Kde ale již jednou svoboda tak upevněna byla, že již všeliké pokusy proti ní byly marné, tam všude v krátkém čase počal národ i v materialním ohledu zkvétati a bohatnouti.“

Tu a tam, a to i proti svému někdejšímu mentoru Palackému, Havlíček horoval i za všeobecné a rovné hlasovací právo a proti privilegiím měst, jejichž průmysl je ostatně v Rakousku stejně chráněn cly proti cizí konkurenci lepšího a lacinějšího zboží ze zahraničí. Daně stejně platí všichni dle stejného systému a i chudí, kteří platí daň malou nebo žádnou, platí v Rakousích „daň z krve“ nejvyšší – „břímě býti sprostým vojákem.“ Chudý, který své děti jen s tíží vychovává, je musí odevzdat na vojnu, kde stráví 14 let nejpěknější části života, a vrátí se mu „domů nejvíce neschopni ku všeliké práci.“ Na námitky, že obyčejný lid je příliš radikální a nemá ve vážnosti cizí jmění, Havlíček odpovídá  příklady velkého občanského pokoje zemí s velmi demokratickými ústavami, tedy USA a Švýcarska, kde vládne větší úcta k cizímu jmění než v těch  nejabsolutnějších a nejaristokratičtějších zemích.

Šlechta v českých zemích se prý vyznamenávala spíše za starých časů. Havlíček otiskuje text Stížného listu proti upálení Mistra Jana Husa, na který připojilo své pečetě celkem 452 tehdejších českých a moravských šlechticů. A také pasáže z Historie české Pavla Skály ze Zhoře pod titulem Před bitvou a po bitvě na Bílé Hoře. Před rokem 1848 prý však většina příslušníků šlechty zrovna moc odvahy neprojevila: podporovala etablovaný řád, nebyla a není liberální, národní vědomí a kulturu rozvíjeli svými skromnějšími prostředky jiní. Havlíček nicméně uznával relativní materiální nezávislost příslušníků tohoto stavu. V rámci kompromisu by zástupcům šlechty na zemském sněmu popřál nanejvýš čtvrtinu, to jest nějakých 50 míst – upřednostnil by je tak leda před odvislými byrokraty, hájícími naprosto cizí zájmy.

Nedávat záminky k represím

Rychlokvašení radikálové revolučního roku 1848 se prý chovali, „jako by jim hračka byla celý svět vypáčit a vzhůru nohama obrátit“, „naplňovali hrdinskými řečmi svými všechny hospody Království českého“ a fakticky na „liberála“ Havlíčka shlíželi svrchu. Ovšem poté, byli dílem usmrceni, dílem uvězněni v pevnostech, a jejich největší díl se ovšem vytratil „jako hlemejždi na podzim,“ Havlíček na svém liberálním stanovisku setrval a zůstal ještě do léta 1851 posledním nezávislým a neohroženým novinářem v zemi.

Proč se jen podařilo pokusy o nastolení svobody v letech 1848-9 v Rakousku potlačit? A proč „intriky bývalé absolutní vlády“ tak často uspějí? „Vinu toho nesou hlavně dvě strany, a bylo by skutečně těžko vyměřiti, která z nich má na sobě větší část této viny. Tyto dvě strany jsou předně reakcionáři a za druhé přepjatci a bláznové političtí. Obě tyto strany hrály si zrovna jedna druhé do rukou, a jedna sama nebyla by nikdy mohla naše svobody tak zkrátiti, jako se to jejich ´spojeným silám´ podařilo. Přepjatci nevěděli nikdy čeho žádat, všeho jim bylo pořád málo, pořád tupili všechno jakožto nesvobodné, a konečně přepjali míru žádostí svých tak dalece, až praskla, tak že by nyní všichni i tito přepjatci sami děkovali za to, co dříve zrovna zahodili a čím pohrdnuli. S druhé strany čekala zas reakce, strana aristokratická, ku které náleží mnoho ouřednictva a mnoho vyššího kněžstva, a používala chytře všech nerozumností, kterých se tito přepjatci dopustili.“ Chyby jednotlivců svalila na celou poctivou svobodomyslnou stranu, obviňovala ji z pokusů zavést revoluční chaos a násilí a podařilo se jí tak zkompromitovat všechny její zástupce.

„Hlavní pravidlo při všech činech politických musí býti chladná, vší náruživosti prázdná rozvaha. Rozčilení jest dobrý pomocník, nástroj k provedení každé důležitější věci, ale vždy skoro jest neštěstí tam, kde říditi chce.“ „Revoluce jest jenom prostředek ke zbavení se od špatné nenáviděné vlády, ale ona ještě není sama v sobě prostředek k založení a udržení dobré vlády.“ Havlíček se prohlašuje za velikého nepřítele „revoluc se zbraní“ a drží „hlavně na revoluce ve hlavách a v srdcích.“ Ne, že by „neuznával právo národu se zbraní se obořiti proti násilí a bezpráví, se zbraní si dobyti svou svobodu“ ne, že by se jej štítil „z nějakého snad nedostatku zmužilosti“, neboť člověk, stojící v prvních řadách zákonního odporu proti špatné vládě, projevuje tímto neméně odvahy než vůdci násilných povstání, kteří ostatně většinou po svých neúspěších zmizí do ciziny a represím vystaví své bývalé spoluobčany. Nelze-li mít „jistotu neb pevnou naději, že by po provedené revoluci se mohla zaříditi a udržeti dobrá vláda, tam jest hřích nad národem raditi neb působiti k revoluci, neboť uvalují se na národ jenom nehody revoluce, aniž mu mohou pojistiti jakých výhod z toho.“

„Demokracie a demokraté“ usilují o to „aby každý sám v poctivosti užíval ovoce práce své, přičinění svého, schopností svých a jmění svého.“ „Za „aristokraty“ naopak Havlíček označuje ty, kteří se staví proti tomuto ideálu, podporují vládní svévoli a práva omezují či ruší. Ty, kteří si vyčítali, že by v roce 1848 všeho dosáhli, kdyby se namísto zákonného postupu bývali chopili zbraně, Havlíček přirovnával k člověku, který fantazíruje, že „pěšky jsem tam doraziti nemohl, ale kdybych byl letěl, byl bych jistě dolítnul!“ Připomínal, že k létání jsou zapotřebí křídla, dobrá křídla. „Řádný demokrat a liberálista nemůže se jinak spokojiti, než úplnou demokratií a svobodou; on tedy nemůže jen na polovici neb některé části přestati; ale on nemusí všechno chtíti najednou, když to možná není, nýbrž vždy jen tolik, co možná dostati a poraziti, a o ostatek opět dále se přičiňuje; kdežto přepjatci na jednou všechno žádajíce, přeceňujíce sil svých, často všechno ztratí a nic z toho nedosáhnou, co si žádali.“

Někdejším radikálům, kteří po nevydařené revoluci svěsili ohon, adresuje Havlíček slova: „Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ mít musí, chce-li upevniti svoje práva a svou svobodu: bohužel ale těchto vlastností ještě po řídku nalézáme.“ „Jenom národ zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu …. národ nevzdělaný, kdyby se celý zkrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie.“ „Revoluce se platně uzavírá jen moudrou a právní vládou, poctivým vyplněním spravedlivých a rozumných žádostí většiny.“ Nejlepší ovšem je, když osvobození od cizí libovůle proběhne „beze všeho boje a bez krve.“ Havlíček dává za vzor otevřený postoj krále belgického k revoluci 1848, jeho nabídku odstoupení a vůli národa ho na trůnu ponechat.

Francouzi sice hrdinsky provedli již několik revolucí, ale pravá svoboda se u nich stále neujala. Namísto svobodě oddaného generála Cavaignaca dobrovolně zvolili za hlavu své znovu ustavené republiky obyčejného dobrodruha, který se opájí jménem Napoleon [Ludvíka Napoleona zvaného Napoleon III., který ostatně později, v roce 1852, provedl státní převrat a prohlásil se císařem].

Revoluci proti svým bývalým kolonizátorům provedli jak v jižní a střední, tak i v severní Americe. A přece v zemích od Španělů dříve kolonizovaných, snad s výjimkou ´Republiky Chilské´, „panuje nepořádek, střídající se despotie stran, chudoba a libovůle; pravá svoboda panuje téměř jen v „Severním Americkém Soustátí.“ Alespoň ti si svou vlastní revolucí rozhodně neuškodili. Neduhy politické, na které nyní stůně skoro celá pevnina Evropy ani neznají. Nejlepším důkazem toho štěstí jest nesmírné a posud ve světě nevídané vzrůstání moci, množení se obyvatelstva a květu průmyslu a bohatství v těchto zemích. … Tyto země dávají zároveň proti všem faryzejským řečem evropejských našich reakcionářů na sobě nejlepší důkaz, že neobmezená svoboda se výborně shoduje s pořádkem a zákonností … ačkoli tam není skoro žádné vojsko, žádné pasy a žádná vševědoucí policie! – Takový jest obraz rozumně provedené revoluce u národu vzdělaného a zachovalého.

A následovně Havlíček připomene „okolnost velmi důležitou“, že totiž v USA „panuje hlavně protestantské náboženství (ovšem s úplnou svobodou víry, neboť tam se vláda nikoho neptá, co věří, zanechávajíc to úplně jeho svědomí a Bohu)“, na rozdíl od republik povstavších ze španělských kolonií s vládnoucím katolicismem. A nelze přehlédnout, „že vůbec mezi protestanty panuje více vzdělanosti, pilnosti a také občanské svobody než mezi katolíky – a to platí jak ve velkém tak v malém.“ Doporučí pak číst překlad knihy „O reformaci“ někdejšího francouzského premiéra, hugenota Françoise Guizota (1787-1874). Cituje jeho slova, že „kamkoli reformace vnikla, kdekoli zaujala veliké místo, buďsi vítězná neb poražená, měla za následek všeobecný, hlavní a trvanlivý, všude nesmírný pokrok v činnosti a volnosti myšlenky lidské, směřující k osvobození ducha lidského.“

Havlíček vyzvedává mistra Jana Husa za to, že „chtěl zničiti slepé poslušenství k hierarchii, která zneužívala „otupení lidu“ a využívala náboženství jako svou dojnou krávu. Krom toho je český reformátor „jeden z hlavních zakladatelů literatury české, on jest ten, jenž porazil v Čechách moc hierarchie a uvedl lid k pravému rozumění křesťanského učení ve hlavních věcech, on jest hlavní bojovník pro svobodu slova a učení.“ Češi by měli znovu rozpoznat v Husovi, „kterého nám všichni vzdělaní a již svobodní národové závidí“ opět „svého nejvěrnějšího přítele a otce, jenž lásku svou k národu českému a k pravdě s největší lidskou cenou, se svým životem, zaplatil.“ Husův obraz si Havlíček vyvěsí i za pár měsíců po napsání těchto slov, a to již ve vyhnanství.

Ostatně Češi dokázali provést reformaci již o sto let dříve před Němci. Za jméno husity se Havlíček nestydí, „neboť naši předkové husité ve mnohých věcech velmi rozumně a poctivě smýšleli, a budeme-li se jen jejich chyb vystříhati, zasluhují zajisté dobré stránky jejich našeho následování.“ A období nástupu protireformace v zemi shrnuje v příslušném epigramu:

 

Účinky bělohorské bitvy

Pokavad se s Čechů kacířství nesmeklo,

měli v Čechách nebe a po smrti peklo;

co nám, Ferdinande, osud poslal tebe,

máme v Čechách peklo a po smrti nebe.“

 

Nevyhnutelným stupněm k dosažení pravé svobody je prý „zákonný odpor“, vzory Havlíček shledává v aktivitách Johna Hampdena (1653-1696) a Daniela O´Conella (1775-1847). Každá mocnost, bohužel, „hledí dále sáhati nežli jdou její meze;“  … „čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá. Kdykoli se tedy od vládního některého úředníka neb orgánu, komukoli něco děje proti zákonům, nemá nikdy tuto křivdu mlčky snášeti a snad té pohodlné zásady se držeti ´že proti proudu těžko plouti´, nýbrž má se vždy všemožně hájiti zákonným způsobem, třeba i z toho větší nepohodlí měl a škodlivější pro sebe následky, nežli kdyby byl utrpěnou křivdu mlčky snesl. Čím větší ale hluk v zemi způsobí každé jednotlivé zrušení zákonu, tím méněkráte se osmělí orgány vládní takový krok učiniti. Vláda každá dobře o tom ví, že kdyby proti ní bylo smýšlení celého národu, neobstojí dlouho, a proto se musí vždy varovati toho, aby celé veřejné smýšlení aneb alespoň příliš velikou část jeho neměla proti sobě. Pokud vláda „přece alespoň v něčem aneb na oko zákonů šetří“ – již to je „veliké vítězství pro budoucí svobodu … alespoň že se tak rychle pokračovati nebude na cestě bezpráví.“ Praktikující zákonního odporu se ovšem nesmí uchýlit k násilí, ba nesmí přestoupit ani sebešpatnější zákony.

A v tom se Havlíček liší od svého amerického vrstevníka Henryho Davida Thoreaua (1817-1862), který v eseji Občanská neposlušnost navrhoval a praktikoval výběrové a demonstrativní porušování těch nejkřiklavěji nespravedlivých zákonů. Havlíčka, který v Alpách, poté, co se koně splašili a jeho strážci z vozu strachy vyskákali, se s neskrývaným zadostiučiněním zmocnil části opratí a jel károu do vlastního vyhnanství sám, si lze jen těžko představit jako sympatizanta násilí užívajícího protiotrokářského aktivisty Johna Browna. Thoreauovy chvalořeči již usmrceného Browna, pravda, v posledku přispěly k válce Severu proti Jihu a posléze ke zrušení otrokářství. Ovšem Brownův duch v zemi žije a násilí z USA nevyvanulo dodnes; počet vražd na 100 000 obyvatel tam i nyní zůstává osmkrát vyšší než u nás.

Zákonný odpor proti svévoli mocných je prý dlouhodobě nejúčinnější. Havlíček vyzvedává boj anglického národa o svobodu a onu protistuartovskou, nepříliš násilnou šťastnou revoluci anglickou (1688-1689), která se odvolávala na staré právo, omezující královu moc. Právě ta umožnila 160 let pokojného vývoje s nerušenou sněmovní kontinuitou. „Tím položen jest zárodek všech pozdějších znamenitých svobod (víry, neodvislosti soudců, trvání sněmu, svobody tisku, zrušení obchodu s otroky, reformy zastoupení zemského a dobrých zákonů vůbec). A Angličané nepomýšlí více na povstání a revoluce, neboť prostředek k opravení jejich zákonů je již v těchto zákonech samých.“

 

Náboženství v mezích Havlíčkova rozumu

Vedle článků a komentářů týkajících se náboženství vydal někdejší frekventant kněžského semináře samostatně asi 110 stránkový spis Epištoly Kutnohorské. Úvodem vysvětluje, že nevydává počet ze svého celkového osobního přesvědčení, jen probírá ty věci náboženství, které se ještě „rozumem posoudit dají.“

Existují jisté pravdy, či dalo by se snad lépe říci jistoty, které se rozumem nedokazují, ale bez nichž svět nikdy nebude a v něž se věří. Skoro ze samých takovýchto pravd sestává náboženství. Havlíček si váží a ctí přesvědčení jiných, je mu svatá upřímná víra, i v případě, že ji shledává pošetilou, neboť umí „ocenit ten pokoj duše, tu mnohou utěšenou chvíli, kterých člověk nabývá pevným náboženským přesvědčením.“

Budiž však jasno, že Havlíček však náboženstvím míní spíše to, jak si člověk každý podle stupně svého duševního vzdělání dělá a smýšlí „o původu a účelu světa a o svých povinnostech,“ jde mu tedy spíše o nějaký nespecifikovaný osobní světonázor či životní názor. Drží se „té zásady, že každý jednotlivý myslící člověk své zvláštní náboženství má, pročež také užitečné ani potřebné není, aby každý své osobní mínění celému světu ohlašoval o věcech, které s jistotou vypátrati posud není dáno člověku.“ Klidně staví jednotlivá světová náboženství vedle sebe. Předestírá podobenství okrouhlého chrámu s nesčetnými kapličkami po krajích, v nichž se shromažďují lidé a hlásají se jednotlivě rozmanité, vzájemně výlučné a nesnášenlivé víry. Většina posluchačů se za celý život do žádné jiné než své kapličky nedostane. Někteří jiní vycházejí ven, hádají se a perou s posluchači jiných kapliček. Jen ti, kteří stáli uprostřed chrámu a mohli nahlédnout do všech kapliček, budou mírnější a snášenlivější. Nahlédnou, že nemůže být pravda vše, co se v pomyslném chrámě hlásá, ale lépe pochopí příčiny, proč posluchači, odkázáni na jedinou pravdu, vše ostatní, o čem slyšeli, vydávají za lež. Náboženské praktiky posuzuje Havlíček lessingovsky, kritérii jim vnějšími, jde mu o jejich ovoce, tedy o přínos té které konfese ke vzdělanosti, mravnosti, myšlenkovou nezávislosti, k úrovni politického života té které země, společenství.

Čím vznešenější je náboženství, „tím více z něho kořistila nečistá, necitelná a nelidská samochtivost. Zlosynové tohoto světa spozorovali velmi brzy, jak silný jest náboženský cit každého poctivého člověka, a umínili si hned pokaliti svým jedem tento zdroj lidského blahobytu a útěchy, a použíti tohoto náboženského citu právě pro jeho sílu a všeobecnost za pouta, kterými by sobě spolubratry své k tuhé služebnosti co nejpevněji uvázali.“ Tak i křesťanství, zprvu „jsouc od světské a duchovní moci jakožto nebezpečné pronásledováno, nemohlo býti přece nikterak z mysli lidu vypleněno. Pročež obrátili nepřátelé pravdy a osvěty zbraně své jinak: oni sami přijali toto náboženství, ale jen jméno mu ponechavše, všechny hlavní zásady zahalili a malicherností nových všude přimísili a užívali tohoto náboženství právě zase k tomu, k čemu jim sloužilo dříve pohanské, totiž k udušení rozumu v lidu. Tentýž typ lidí, který Ježíše ukřižoval, dlouho nedokázal vyhladit jeho stoupence, a tak se přimíchal do zástupů jeho vyznavačů, všechno to, proti čemu Ježíš nejvíce horlil, poznenáhla uvedli pod jinými jmény do jeho náboženství. Někdejší zanícený čtenář polského překladu „Slov věřícího“ od francouzského svobodomyslného kněze a myslitele Roberta de Lammenais, vypichuje: To hlavní, na čem nejvíc záleželo, učinili lidu nesrozumitelným a vymysleli jste nejrozmanitější titěrky, jen aby jen od toho odvrátili pozornost lidu. Zasvětili a zbožnili kříž, aby byly zapomenuty jak původní smysl potupného popravčího nástroje i pravé důvody Ježíšova ukřižování. Od této doby pronásledovali sice pravé a čisté křesťanství zrovna tak jako dříve, ale nejmenovali je již pravým křesťanstvím, nýbrž všelijak kaceřovali, vydávajíce sebe zcela farizejsky za pravé přátelé a ctitele Krista, jsouce ale skutečně jeho největší protivníci.

I latina prý byla uvedena do církve proto, „aby se učil lid nic nemysliti, přijímati slepě věci i beze všeho porozumění.“ „Svaté náboženství, a to i dle Písma, zajisté vydrží také rozumnou zkoušku, oni ale naschvál i dobré a chvalitebné věci jen bez důvodu a na slepou víru podávali, aby pak se i jejich lidské a velmi výnosné příspěvky též na slepou víru a bez důvodů přijímaly.“ Argumentaci zastánců etablované církve přirovnává k eskamotérům, kteří provozují zpustlý dům, a když se má pronajímat, prodávat anebo s jiným porovnávat, ukáží pěkně malovaný plán onoho domu. Těm, kteří naivním aktům víry sami nevěří, ale kvůli vlastnímu špinavému zisku je naschvál podporují a nevědomost rozšiřují, je dle Havlička zapotřebí „jejich úmysly odhalovati a kaziti.“

„Každá víra sama sebe co jedinou pravou od Boha zjevenou vydává … a všechny jiné za bludné a jejich vyznavače za zatracené vyhlašuje.“ „Všechny hierarchie na celém světě“, pokračuje Havlíček, „jsou docela stejné, žádné nezáleží tak mnoho na náboženství a na pravém blahu lidstva, každá hledí na to „aby všeliké štěstí a blaženost tohoto světa ona sama užila, a svým věřícím jen na onen svět ukazovala!“ Popuzují sice sprostý lid proti jinověrcům, avšak jde-li o jejich zájmy proti národům a jejich svobodě, náramně snadno se navzájem dohodnou a „za jeden řemen táhnou.“ Přeje-li si kdo, aby všichni lidé byli jednoho smýšlení, pak „žádá, aby byli lidé špalky (a ani špalkové nejsou jeden jako druhý!)“ Dá se ale docílit, „že se lidé rozličného mínění nebudou sebe proklínati a sežírati a do pekla odsuzovati, nýbrž bratrsky snášeti.“

Francouzský politik Alexis de Tocqueville, z jehož knihy „O demokracii v Americe“ ostatně Havlíček jako první u nás překládal, po procestování tehdejších USA vynáší některé blahodárné účinky náboženství na společnost: Tamní interpretace křesťanství udržují mravní řád, tím pak napomáhají oné bezpečnosti a stabilitě a uschopňují lidi, aby zvládli větší míru svobody. I když se prý v USA náboženství nikdy přímo nevměšuje do řízení společnosti, neuspořádává jen mravy, ale rozšiřuje svou moc i na rozum a klade překážky lehkovážnému porušování zákonů a skrupulí: zabraňuje člověku všechno chápat a zapovídá mu všeho se odvážit. Ano, náboženství tehdy hrálo ve svobodných USA bezesporu jinou sociální roli než v despotickém Rusku či Rakousku. Ovšem dnešní američtí fundamentalisté, kteří šíří násilí, napadají své odpůrce na mítincích či ženy u potratových klinik a v roce 2021 se dokonce vloupali do samotného Kongresu, překážky lehkovážnému porušování zákonů naopak evidentně odhazují a svými vlastními činy jako by dávali za pravdu spíše Havlíčkově teorii.

 

Havlíček církevní reformátor?

Taktizujícím vlastencům, kteří si nechtěli rozhněvat kněžstvo, Havlíček vysvětluje, že „budoucnost strany nezávisí od přistoupení nebo odstoupení jednotlivých osob v té neb jiné době, nýbrž že základ svůj má jedině v pravdivosti a důslednosti svých zásad, svého přesvědčení. Každý vynálezce nové nepochybné pravdy, a kdyby se jí celý svět posmíval, může jen lhostejně na to hleděti, neboť časem svým celý svět bude tuto pravdu věřiti, bude se jí držeti jako on sám. Jenom ta strana může míti naději na budoucnost, která se stále důsledně drží zásad pravdivých a třeba jednotlivé osoby této strany za oběť padly mocnějším nepřátelům v době utlačenosti, přece časem svým pravdivé, spravedlivé to národu a člověčenstvu užitečné učení jejich vejde do života co vítěz nad nepravdou a nespravedlností. Toto přesvědčení dodává jednotlivým lidem, o nichžto praví písmo, že nejsou živi pouhým chlebem, zmužilosti, aby, opřeni o zásady pravé a spravedlivé, vzdorovali mocnějším nepřátelům, nedbajíce mnoho na jejich libovolnou pomstu, starajíce se více o své učení než o své osoby.“ Přizpůsobení, podrobení se okolnostem „může jednotlivým osobám něco do kapsy vynésti, nikdy ale nemůže celé straně prospěti, nýbrž trhá ji jen, oslabuje.“ „Pravda nikdy nepotřebuje násilí ke svému potvrzení a rozšíření, a kdo své učení jiným násilně vštípiti chce, sám o jeho pravdivosti špatné svědectví dává.“

A Havlíček si očividně užívá posledních příležitostí, kdy ještě může publikovat slova: „Neboť smýšlení jest nejsvětější, nejsvobodnější dědictví každého člověka, které se mu nižádnou mocí tohoto světa odejmouti nemůže. Despota, který polovici ze svých poddaných ustanovil za placené slídiče a vyzvědače nad druhou polovicí, nemůže přece nikdy nahlédnouti do mé hlavy, do mého srdce, a vypátrati, kterak tam o něm smýšlím; on mne může pronásledovati, mučiti, ale nemůže mne přinutiti, abych o něm a o jeho činech nesmýšlel tak, jak já chci; on nemůže nijak zabrániti, aby, když jeho pochopové na jeho rozkaz mi hlavu srazí, ještě poslední myšlenka této hlavy o něm nebyla: Ty bídný tvore! ty násilnický zlosyne!“

Bojovník proti svévoli a utiskování, „nesmí snad jenom v jistých věcech chtíti svobodu a právo, a v jiných dopouštěti libovůli a utiskování: neboť jedna nepravda ze sebe rodí tisíce jiných a jedna libovůle zruší na tisíce práv. Tak také pravda, svoboda a právo v politickém a národním životě neobstojí bez pravdy, svobody a práva v náboženském, a obzvláště v našich okolnostech musí každý, kdo chce přispěti k poražení světského absolutismu, bojovati napřed proti církevnímu. Církevní absolutismus jest poduška světského, jeden s druhým stojí, jeden s druhým klesá, a kdo dovede otřásati sloupem libovůle a absolutie církevní, zboří jistě i politickou. … Pozorujeme všude, že absolutismus světský nikdy sám sebe nepovažuje za utvrzený, pokud nezavedl a nepojistil také absolutismus církevní.“

Tváří v tvář dobovému posilování moci církevních hierarchů a odlučování mladých chlapců od rodin a jejich zavírání do kněžského semináře Havlíček nastiňuje své vyhlídky do budoucna: „Brzy se dočkáme těch časů, kdežto jen pochlebníkům a faryzeům se dobře povede pod stínem mitry, a kdežto se ve jménu Páně z pouhé pobožnosti a ke cti boží budou poctiví, ale svobody a opravy milovní mužové pronásledovati.“

Pro náboženství, jemuž vyznavač také ve svém srdci potají věří, naopak „nastane teprva tenkrát nejpříznivější doba, až bude největší tolerance (snášenlivost), až náboženství zcela odtrženo bude od veřejných státních záležitostí, a stane se v každém ohledu záležitostí jen privátní (osobní). Pokud se světské moci míchají do záležitostí božích, pokud to nese na světě světské užitky, když se kdo k jistému náboženství přiznává: potud také pravé náboženství vždy bude újmu trpěti, neboť pokrytci, kteří sami nic nevěří, budou ve jménu náboženství pronásledovati poctivé lidi, kteří něčemu věří.“ Havlíček sní o době „až se nebudou nikoho v žádné kanceláři ptáti, jakého jest vyznání, až nebude nikdo potřebovat dovolení od úřadu, aby směl dle svého přesvědčení Boha ctíti, až to nebude zcela žádnou zásluhou nebo předností náležeti k té neb jiné víře, až bude moci každý své upřímné mínění o náboženských věcech vyznati, aniž bude za kacíře, za rouhače atd. považován!“

Kvituje pokusy o legalizaci civilního manželství, „které ostatně ve svobodných zemích již dávno s prospěchem platí“ a které by u nás učinilo „konec všelikým týráním, která dle rozkazu hierarchie katolické každý občan trpěti musí“ při pokusu o sňatek s nekatolíkem. A referuje o spolku v Anglii, který chce prosadit školní vyučování „bez ohledu na všeliké vyznání náboženské“ a ponechat vyučování v náboženství pouze rodičům.

Havlíček, který se sám opakovaně pokládal za liberála, veřejně formuluje své přesvědčení tak, aby se nedostal do konfliktu s většinově věřícími, i když v evropském kontextu doby nepříliš nábožensky zanícenými krajany. Navrhuje reformy, které navenek hájí tím, že mu prý jde o opravu katolictví. Skutečnost, že není lhostejný, dokazuje prý on sám tím, že se snaží vymýtit z katolictví „všechno to, co jest patrně a dokázaným způsobem proti účelům Zakladatele naší víry, co jest lidský nechvalitebný přívěsek, pozůstatek několika smutných pro člověčenstvo století duševního a tělesného otroctví“: Horuje za zdobrovolnění celibátu: on sám jej považuje „asi za takovou ´cnost´, jako by cnost byla, kdyby někdo po celý čas svého života oči své zavřené držel.“ Ani když, jak je zřejmé, kněží ve skutečnosti sexuálně neabstinují, kněz bez vlastní rodiny stále ještě nemůže znát všechny životní svízele, natož být rádcem jiných. Kněžství by nemělo být žádným stavem, i jeho adepti by měli začínat jako slušně placení učitelé a teprve po náležitých zkušenostech, cítí-li kdo poslání, by mohl průběžně studovat či dostudovat na kněze a posléze „kněžskou důstojnost jen co čestnou“ mít. Mše by se měly sloužit jen v neděli a ve svátek. Do církve by se měl zavést národní jazyk i volby duchovních a biskupů a dále má dojít ke zrušení dosavadních peněžitých poměrů.

I když Havlíček na církevní dogmata nesahal, po takovýchto reformách by římskokatolickou církev i dnes málokdo poznal. Opravdu tehdy již osamělý novinář věřil, že světová centralizovaná církev může uskutečnit tyto reformy po podnětech z téměř zapomenuté země? Anebo učinil účinný strategický tah v opačném směru? Po Havlíčkem navrhovaných reformách by ovšem římskokatolickou církev i dnes málokdo poznal. Dle Dušana Jeřábka je otázkou, „zda jeho ´opravné´ návrhynebyly spíše formou kritických invektiv vůči církvi než vážně míněnými reformními propozicemi. Vždyť Havlíček sám jako bývalý klerik a dobrý znalec církevních poměrů nemohl nevidět, že řada jeho návrhů je neuskutečnitelných, že se vymykají z kompetence hierarchie, k níž se obracel, a že některé z nich by dokonce podryly samy základy římskokatolické církve.“  

Pro interpretaci těchto reformních návrhů jako taktických kroků k erozi katolické církve svědčí zaměření Havlíčkových básní a aforismů. Až na pár mladistvých nábožensky entuziastických veršů se jeho básnická venkoncem  žertovná tvorba dá dobře interpretovat jako ukázkový příklad uměleckých projevů ateisty a volnomyšlenkáře. Při básnickém popisu svého únosu do Brixenu přirovnává Havlíček temnou noc k naší svaté církvi. Pro kontakt s kněžími stanovil Havlíček dvě pravidla: „nic jim nevěř a nic jim neplať. A již opuštěný ve vyhnanství ke slovům Evangelia „Co jest císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu“ skládá kontrapunkt ve formě epigramu – či snad vlastního vyznání víry:

 

Nejkratší symbolum

Řeknu vám, až budu smít:  

neníť Bůh a císař nemá být.

 

Na Havlíčka se pak odvolávali jak volnomyšlenkáři, tak po osvobození v roce 1920 vzniklá Československá církev. Římskokatolická církev si naopak jeho skutečná slova za rámeček nedala.

Nicméně, onen někdejší „Čert“ ze semináře si ve vyhnanství mezi obyvateli Tyrol vysloužil vážnost a přízvisko „znalec Písma svatého“ [Schriftgelehrter].

 

Proti větší síle

Hodný, „zachovalý“ a činorodý Havlíček i za vyčerpávajícího redigování svého „Slovana“ si tu a tam našel čas, aby poradil rolníkům jak vyjít s úřady. Venkovský život a hospodaření měl evidentně rád. Podnítil přímo i nepřímo praktičtější orientaci pozdějších, dnes již zčásti zapomenutých generací obrozenců. Z vyhnanství alespoň bratru Františkovi udílí rady ohledně milované zahrádky a i v cizím Brixenu zveleboval své okolí.

Havlíčkův ctitel Ferdinand Peroutka vyzdvihuje, že Havlíček „byl lidový, ale vůbec přitom nebyl demagogický“. Při povrchnějším čtení se může zdát, že svůj politický program koncipuje podobně jako i jiní liberálové doby: od politického konstitučního zřízení Havlíček očekává, že zajistí národům jak větší míru svobody a bohatství, tak i žádoucí svobodu víry a učení. Avšak tvrdí-li Peroutka, že „žádná z Havlíčkových myšlenek není nová“, přehlíží v dějinách myšlení vzácnou kombinaci: Havlíček se ve svém myšlenkově dost celistvém a koherentním díle analyzuje vzájemné provázání trojího útisku: národnostního, politického i útisku ze strany té „nejhorší“ „despocie v rouchu náboženském“. Což mohl zřetelněji nahlédnout právě ve státě s neosvíceně absolutistickou vládou, kde „ani jeden z ústavů od libovolné vlády zřízených není vlastně k tomu, k čemu se vyhlašuje určen býti, a skoro každý z nich působí zrovna naopak.“

Na rozdíl od klasických západních liberálů (Tocqueville, von Mises), kteří doménu náboženství typicky pouze omezovali, Havlíček upozorňuje na to, že některé náboženské praktiky omezují rozumové a duchovní schopnosti lidí, čímž vedou k jejich ujařmení a k likvidaci i svobody politické: „Církevní absolutismus jest poduška světského, jeden s druhým stojí, jeden s druhým klesá, a kdo dovede otřásati sloupem libovůle a absolutie církevní, zboří jistě i politickou.“ Havlíček se ve svém myšlenkově celistvém díle analyticky vypořádal hned s trojím útiskem: útiskem národnostním, politickým a útiskem ze strany „duchovní despocie,“ což je pro „západní“ politology s užším horizontem a jednostrannějšími zkušenostmi neobvyklé.

Havlíček rozebírá různé metody a nástrahy užívaných silnějšími k ujařmení slabších. Je s to vysvětlit příslušníkům malých národů dlouhodobou „taktiku v boji proti větší síle.“ Přináší tak i dnes mocné poselství národům a skupinám, všem rukojmím, vydaným na milost a nemilost mocným a zpupným vládcům a silnějším mocnostem, užívajícím různé kombinace prostředků útisku, vysvětlit, kterak se mohou zbavit iluzí, ušetřit si četná utrpení a námahy a pilnou, cílevědomou prací téměř vždy svou „vnitřní sílu“ umocňovat. Své si v něm mohou najít třebas Arméni, Kurdové, příslušníci národů post-sovětského prostoru a „okrajových oblastí“ Číny. Ale i svobodné a suverénní země a politiky může dnes Havlíček varovat před osudovými chybami.

Havlíček navíc mistrně vystihl stav i pocity lidí, které se staly ještě příznačnějšími pro dvacáté a vlastně i naše století. V takzvaném „předpeklí politickém“ již politici netvrdí, že vládnou absolutisticky. Hlásí se k ústavnosti, slibují její naplnění v budoucnu, jenže přitom nepokrytě dávají najevo vlastní svévoli, využívají každé příležitosti, aby opatření reálně vedoucí ke svobodě zesměšnili a kroky k ní vedoucí podkopali. Vládne nesmírná nejistota ohledně budoucnosti, hynou obchody, průmysl, každý se bojí možné zkázy, země chudne.

Nebýt troubou

Ti, kteří se dnes jako Lenka Samuely předhánějí v ujišťování, že „vyhnanství K. H. Borovského v Brixenu byl vlastně luxus“, za něj zřejmě považují odříznutí spisovatele od blízkých, vykázání na jedno místo, zákaz mluvit s většinou místních a přespolních cizího městečka i prohrabávání a zabavování písemností státními orgány. Onen často zmiňovaný Havlíčkův pobyt v lepším brixenském hotelu jinak trval jen pár prvních týdnů; spisovatel zešedivěl již po své třicítce. Nikdo seriózní dnes netvrdí, že s Havlíčkem tehdy zacházeli tak drsně jako komunistické špičky s politickými vězni v 50. letech 20. století. Jen si zde připomeňme ještě další dobové rakouské reálie: Vojna v oněch dobách trvala osm či čtrnáct let (!) a i k sňatku našinec potřeboval vrchnostenské povolení. A co se týče událostí kolem tehdejší Světové výstavy ve svobodném Londýně (1851), o níž Havlíček ještě stihl ve Slovanu referovat od korespondenta, tehdejší vydávání pasů jen prověřeným lidem, vysílání policejních agentů do Londýna a jejich sledování i po návratu zase připomíná o 120 let pozdější praktiky „normalizace“ po sovětské invazi do Československa po roce 1968.

Na sklonku svého nedlouhého života Havlíček „tvrdil, že Napoleon se stane habsburské monarchii osudným, že jí přivodí porážku a tím politický převrat u nás.“ A vskutku, jeho proroctví se vyplnilo hned za pět let po jeho smrti. Díky porážkám habsburské moci francouzsko-sardinskými vojsky v severní Itálii (1859) mohl Havlíček alespoň shůry sledovat se zadostiučiněním následné zrušení absolutismu i pád ministra Alexandra Bacha, který se zasloužil o jeho vyhnanství.

Již v roce 1845 upozorní teprve budoucí redaktor veřejnost na Národní báchorky a pověsti taktéž debutující Boženy Němcové, rozpozná její talent, přirozenou eleganci, dobrou odměnu dobrých činů, čistotu lásky postav, pětadvacetiletou spisovatelku povzbuzuje k další práci a publikuje pak její příspěvky. Němcová mu také po návratu z vyhnanství způsobí jednu z posledních radostí jak svým objetím na ulici, tak i rozkošnou „Babičkou.“ Tu Havlíček pojmenuje „pravou českou perlinkou“ a označí ji vedle Erbenovy „Kytice“ za nejlepší práci v naší pobřeznové pěkné literatuře.

Čiperný Havlíček dle možností seznamoval své krajany s tehdy nejnovějšími světovými autory. V rozlučkovém posledním čísle „Slovana“ se za opětovně nastupujícího temna se Havlíček po dvou výstrahách loučí se svými čtenáři: „Varujme se jen té promrzelosti, která tak snadně se zmocní člověka, když několikráte bez prospěchu se byl namáhal, promrzelosti, která tak lehce vším praští a v mrzuté nečinnosti si hoví, promrzelosti, kterou právě nejvíce chtí vzbuditi všichni nenávidící pravou svobodu národů. Všude pozorujeme jejich snahu ustavičným stíháním, poznenáhlým, ale jistým smrtícím uskřipováním promrzeti každého, kdo jest jiného mínění než oni, aby tak konečně utuchla všechna činnost strany liberální, všechna jiskra budoucího pokroku.“

Pregnantněji své přesvědčení formuloval v epigramu, titulovaném:

Dobrá rada:

Kdo vždy myslí, že se učí,

bude vlasti chlouba;

kdo si myslí, že dost umí,

začíná být trouba.

 

Jako by to psal dnes

Že by se opravdu, jak tvrdí publicista Michael Borovička, od té doby „mnoho změnilo a úkoly, před nimiž stál Havlíček, dnes nejsou na pořadu dne.“? Havlíčkovy verše naznačují opak:

 

Neboť svět je pořád stejný,

lidé ho nezmění:

plivni si stokrát do moře,

ono se nezpění.

 

Jako za Havlíčka i dnes se jen menšina lidstva těší životu v právních státech se skutečným rozdělením zákonodárné, výkonné a soudní moci. I dnes jeden vládce po druhém omezuje svobodu, odpůrce žalářuje a svévolně si zavádí doživotní samovládu. Stále za totéž děkuje jak „reakci“, tak i „přepjatcům a bláznům politickým.“ Leckde i dnes „na všech stranách občan „pozoruje, že státní zřízení dokonce není k jeho prospěchu, nýbrž všude jen k jeho škodě, a že jen tenkráte by mohl on sám ze státního spojení užitek míti, kdyby se odhodlal s vlky výti a na útraty ostatních utištěných svůj vlastní prospěch vyhledávati.“ Pěšáci nejmocnějšího amerického psychopata, za vniknutí do Kongresu odsuzování k mnohaletým žalářům a dnes se před médii kají, si zřejmě zavčasu nepřečetli Havlíčkův epigram či spíše varování:

 

Demokratský

Nechoď, Vašku, s pány na led,

mnohý příklad známe,

že pán sklouzne a sedlák si

za něj nohy zláme.

 

Jak za starého Rakouska, jak „za komunistů“, tak i dnes se u nás na humanitních fakultách stále hojně probírají ti samí němečtí filosofové, na jejichž adresu Havlíček prohlásil, že „vůbec všemu výborně rozumějí, vyjmouce toliko to, co by lidem opravdu k nějakému užitku posloužiti mohlo.“ A jim podobní žáci. Ti všichni učí člověka utápět se v detailech a odhlížet od celku, takže ten pak těžko nahlédne, „v čem je, a nepozoruje nic z toho, co se ustavičně okolo něho plete.“

Právě ty směry německé filosofie a ty německé přístupy, na nichž Havlíček nenechával nit suchou, posléze spoluutvořily ideologické základy a zdůvodnění krvavých totalitních systémů 20. století. Hrůzovlády se postupně přeměnily na trochu mírnější, leč stále neprůhledné autoritářské a agresívní vlády. Údajný „vývoj“ ve velkých částech světa spíše opsal oblouk a dospěl dnes k tomu, že se politické systémy ve velkých částech světa dnes zas až příliš neliší od rakouského Metternichova a Bachova absolutismu. Němci i Rusové, před nimiž Havlíček tolik varoval a kteří moderní totality ideově a desítky let poté i prakticky vytvořili, jsou opět na koni, rozehrávají velmocenskou politiku a opět přehlížejí menší, druhdy svobodomyslnější a jimi zavedenými systémy zotročené a ožebračené národy střední a východní Evropy.

„Bojujte proti některé nespravedlnosti a škodlivosti tak dlouho, až konečně po velikých namáháních zvítězíte, dokázavše celému světu nespravedlivost a škodlivost této věci, tak že již déle obstáti nemůže: myslíte, že bude odstraněna? Nikoli, na čas snad přestane, ale hned zas si počnou utiskovatelé a šiditelé lidstva uváděti do života tu samou věc, jen že pod jiným jménem, a znovu musíte bojovati a tak to trvá nekonečně.“

Jenže po „sametové revoluci“ se nastoupivší politici a publicisté při zpětném zavádění toho, proti čemu Havlíček bojoval a co první republika omezovala či odstranila, mnohdy ani neobtěžují s vymýšlením nového jména. Pod názvem „křesťanství“ se u nás i v necírkevních médiích i veřejném prostoru opět dává namísto Havlíčkem doporučovaného nestranného zkoumání „mnohých učení Pána Ježíše“, která „leckterý biskup za kacířství považuje“ stále větší prostor církevním hodnostářům, jejich monologům a rituálům. Havlíčkovu hrobu stále vévodí kříž, tedy v jeho pojetí (nápadně podobném pojetí současné belgicko-francouzské myslitelky Luce Irigaray) nic než šibenice, tedy nic než potupný popravčí nástroj smrti a zmaru. Snad aby se naplnila slova jeho epigramu:

 

Figura inversionis

Na kříž reformátora!

byla metoda stará.

Nyní svět pověsí spíš

na reformátora kříž.“

 

V roce 1848 se Havlíček postavil proti Riegrovu nápadu postavit na Staroměstském náměstí pomník maršálu Radeckému a poukazoval na maršálovo krvavé potlačení povstání svobodymilovných Italů. (Ostatně teprve po dalším vítězství Radeckého v Itálii si troufla vláda 13. dubna 1849 pohnat Havlíčka k soudu.) Jeho švagr František Jaroš pak po tříhodinovém urputném boji na městské radě pražské dosáhl téměř jednohlasného zamítnutí. Zprovodil tento nápad nadobro? Ale kdeže! Pomník Radeckého byl stejně vytvořen a odhalen na Malostranském náměstí roku 1858 a přes jeho odstranění po vyhlášení republiky Rada MČ Prahy 1 schválila záměr na jeho opětovnou instalaci. A obdobně jako v roce 1850 – jak Havlíček upozorňuje přes noc – instalována, tak i v roce byla v roce 2003 opět nenápadně opět umístěna rakouská, První republikou odstraněná socha císaře Franze I. na dnešní Smetanovo nábřeží. Čech si tak dnes může leda připomenout Havlíčkovu Novinu z Prahy:

 

Na nábřeží podívat se běž,

gotická se na něm staví věž.

Okolo ní českých krajů chlouba,

a ve věži bude –  trouba.“

 

Na domě Havlíčkova vyhnanství v nyní italském Brixenu nestačil česko-italský text. Česko-rakouský spisovatel Jiří Morava dal podnět k dodání pamětní desky v roce 2007 s textem německým, jak prý Havlíček dobře vycházel s místními. Morava tam již nevložil vyjádření samotného vyhnance, který ve skutečnosti matce psal:

 

Zdejší lid je pobožná pakáž, pořád jsou v kostele, ale poctivé žilky na nich není.

 

Básník, který vyzýval ke shození Vídně do Dunaje, který zamýšlel „rakouskou dynastii podvrátit“ a „Čechii samostatnou vládu královskou zjednati“ a který v epigramu jméno Rakous odvozoval od raků, neb „oni také chodí pořád nazpátek“, má být dle Moravy „velký Rakušan.“

Jenže „v půtkách tuženého“ Havlíčka by ani polistopadové likvidace těch tradic, jimž razil cestu, ani současné veřejné poklonkování silám, které byly mu z hloubi duše protivné, jen těžko mohlo zviklat: Když se lidu ujímáš, proň pracuješ aneb v nebezpečí se vydáváš, nesmíš nikdy za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčnost. Pokud jde všechno dobře, přijmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě třeba i chváliti aneb i v hospodě na tvé zdraví píti: přijdeš-li ale na této cestě své do nebezpečí, k úrazu, neočekávej od nich nikdy pomoci aneb oběti, neočekávej také a nespolehej se nikdy na ně, kdyby k provedení něčeho zapotřebí bylo také pomoci a oběti z jejich strany. Že tomu jest tak a nejinak, kdož by se divil? Jest to věc zcela přirozená a pošetilý jest každý, kdo očekává něco lepšího, neboť ošizen bude a trpce sklamán v nadějích svých každý, který hledá vděčnosti a odměny od lidu za své práce pro lid. Vždyť právě proto se ujímáme lidu, aby se zvelebil, aby pokročil ve vzdělanosti a skrze ni k lepšímu životu: jestli se tedy ujímáš o nevzdělané a zanedbance, o lidi otrocky vychované a otrocky smýšlející, kterak od nich očekávati můžeš způsoby vzdělancův a svobodných vyšších tvorů? Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný by byl svět, kdyby proto již nikdo sady zakládati a lesy síti nechtěl? Kdo tedy se chce ujímati lidu, musí k tomu míti jiné a vyšší pohnutky nežli vděčnost a odměnu od něho: ve zdaru svého díla, ve svém srdci a ve vděčném přátelském uznání malého počtu svých stejně smýšlejících musí hledati jedinou odměnu, nechce li býti brzy sklamán.