AD: Jan Bárta
Vrátit sochu Radeckého? Symbolizuje bezpráví, říká odpůrce. Je to nádherná socha, namítá architekt
14. srpen 2026, Český rozhlas Plus, Pro a proti
Přepis debaty:
Lucie Vopálenská: Asi znáte pochod maršála Radeckého. Dost pravděpodobně jste někdy jedli vídeňský řízek smažený v trojobalu, který si zmíněný vojevůdce Josef Václav Radecký z Radče oblíbil a dál je podle legendy proslavil. ale možná už nevíte, jak vypadalo bronzové sousoší na památku tohoto muže. Desetitunový pomník z dílny bratří Maxů stával na žulovém soklu na pražském Malostranském náměstí až do roku 1919, kdy byl odstraněn a přesunut do Lapidária Národního muzea. Naštěstí se zachoval. Jde o zdařilé umělecké dílo. Ovšem má se do centra metropole vrátit, jak už rozhodli pražští zastupitelé, anebo jde dnes o neodůvodněné oslavování rakousko-uherské monarchie? Proč vůbec obnovovat už jednou odstraněné historické pomníky? A co takové snahy vypovídají o nás samotných, o našem vztahu k dějinám současnosti a i budoucnosti? Přeji příjemný poslech.
Pro a proti Lucie Vopálenské
Ve studiu Plusu srdečně vítám předsedu Spolku Radecký Praha, architekta Jana Bártu, dobrý den. A diskutovat bude s překladatelem Zdeňkem Zacpalem, který v minulosti organizoval protesty proti návratu Radeckého pomníku na pražské Malostranské náměstí. Pěkný den i vám.
Tak pánové, úvodní otázka je zcela jasná. Proč se má vrátit na Malostranské náměstí v Praze pomník maršála Radeckého? Patří do Prahy nebo nepatří? A nejprve se obracím na vás, pane Bárto.
Jan Bárta: No tak, do Prahy patří, protože v Praze vznikl, v Praze na Malostranském náměstí stál, tam byl také demontován a uložen do Národního muzea. Právě samozřejmě bylo to v době nebo k tomu odstranění došlo v době při pochopitelného nadšení, dejme tomu revolučního poválečného po skončení Velké války. A naštěstí ho nepotkal tragický osud Mariánského sloupu. Díky i zásahům pražských intelektuálů a tehdejšího vedení i Klubu za starou Prahu byl demontov byl nejprve zahalen plachtou, to provedli pražští hasiči už v prosinci nebo na podzim prostě 18. A potom byl po tom zahalení byl v květnu 1919 demontován a odstraněn nebo převezen do Lapidária, kde byl posléze znovu smontován, eh, velice, v krátkosti to líčím, smontován, restaurován a dodnes tedy stojí v Lapidáriu.
Lucie Vopálenská: No a proč tam ale podle vás patří zpátky?
Jan Bárta: Protože vidíme, protože to má dvě nebo má to kořeny ve starých snahách, které první byla už v roce 1922 mimochodem, a pak to pokračovalo potom po sametu v roce 1992 byla v Praze vědecká konference na Vojenském historickém ústavu, kde se řada tuzemských i zahraničních odborníků shodla. Nakonec po vyhodnocení všech aspektů doporučit ten návrat. No a potom vlastně po následovala výstava v Clam Gallasově paláci na téma pomníků 19. století, a to bylo v roce 20, a ta byla vlastně inspirací hlavní pro to, abychom začli uvažovat o tom návratu. No a shodou okolností jsem to byl já, kdo se toho chopil. Proč se má vrátit? No, já si myslím, že nebo myslím, vycházím z výsledku práce těch historiků, že, eh, historiografie česká v současný době dospívá přece jenom k jiným závěrům než jaké nám, jaké jsme slýchali. Já už jsem dost starý na to, abych to pamatoval, které jsme slýchali zejména po osmačtyřicátém roce, že ty tradice některé měly být zapomenuty. No, jedna z těch tradic je taky, nebo řekl bych jejím tváří je maršál Radecký. No, a tak to je ten důvod. A poslední ještě řeknu, je to prostě nádherná, nádherná socha, která ve veřejném prostoru sehraje prostě určitě významnou roli.
Lucie Vopálenská: Dobře, tak to je názor Jana Bárty, my se samozřejmě ještě k nějakým argumentům pro tu sochu dostaneme později v diskusi, ale musím dát slovo Zdeňku Zacpalovi. Čím vy odůvodňujete ten svůj odmítavý postoj? Proč si myslíte, že by sousoší pomník maršálu Radeckému neměl na Malostranském náměstí znovu stát?
Zdeněk Zacpal: Ten rakouský maršál se tituloval hlavně Josef Wenzel Radetzky von Radetz a …
Lucie Vopálenská: … no česky to byl Josef Václav Radecký z Radče …
Zdeněk Zacpal: … používal němčinu, ale ano, pravda, používal češtinu, když chtěl nahnat do bitvy, tak ono se mu líp velelo u některých vojenských oddílů česky než německy. Není úplně pravda, že se vrátí na to samé místo, protože tam je tramvajová trať. Má se vrátit, ale není to jisté, má se vrátit na poněkud jiné místo, ale proti jeho návratu na Malostranském náměstí protestuje místní iniciativa občanů podpořená také Pražskými patrioty, kteří argumentují, že na stejné místo by se hodila kašna, stará kašna, nápodoba kašny, která tam už byla dříve, a raději nějaké stromy. A mně by se líbilo stejně tak, jako je to u Katedrály svatého Pavla v Londýně, že je tam radši trávníček a že si tam i ti makléři z té City radši jdou sednout a ten trávníček taky někdo udržuje. Je tam čisto, je tam příjemně a …
Lucie Vopálenská: … no ale jako zajímá mě tady zaznělo, že se v minulosti shodli odborníci, historici, architekti a tak dále, že to za to stojí tam to sousoší vrátit. Padl argument, že dnešní historiografie už prostě nějakým způsobem jinak pohlíží na dobu monarchie. Takže jaké vy máte argumenty proti tomu?
Zdeněk Zacpal: Je tady nepravdivý názor, co vyjádřil například pan Ivan Brezina v nějaké příloze Mladé fronty Dnes, že totiž všichni jsou pro a nikdo není proti, tak já vám tady zrovna můžu ukázat dopis, otevřený dopis odborníků za pomník skutečného smíření. A je podepsán 44 odborníky, hlavně uměleckými historiky a uměnovědci a některými dalšími, a někteří jsou mezi nimi i profesoři, ale většina z nás má Ph.D. nebo nějaký podobný titul, tak tady to je.
Lucie Vopálenská: No, jinými slovy chcete říci, že se experti neshodnou.
Zdeněk Zacpal: Neshodnou.
Lucie Vopálenská: Tak dobře.
Zdeněk Zacpal: Neshodnou. Akorát někteří dostávají víc prostoru v nějakých médiích a někteří, …
Lucie Vopálenská: A argumentují čím dalším, kromě toho, že by tam mohla být kašna? Stejně tak můžeme říct, že by tam nemuselo být vůbec nic. Jaké jsou ty argumenty? Proč to vadí vlastně? Proč by měl vadit ten?
Zdeněk Zacpal: Ono tam asi v současných podmínkách nemůže zůstat vůbec nic. Ono tam něco musí být, jak takové jsou tlaky. Ale ono … jsou také námitky, že Radetzky von Radetz vlastně byl kariérní vojevůdce, maršál, který udržoval u moci téměř absolutistickou dynastii, která se stavěla proti svobodě v Evropě. A vlastně se přičinil o to, že ta doba rakouské vídeňské nadvlády, té silné nadvlády, to znamená 1620 až 1918, byla vlastně nejobtížnějším a nejdelším přechodem od české svobody k české svobodě.
Lucie Vopálenská: OK. Eh, no, je tady takové napětí, jestli na jednu stranu sousoší vzniklo v českém prostředí díky Krasoumné jednotě, Radecký byl Čech, to jako je nezpochybnitelné. Otázkou je, jestli je to vůbec podstatné, ale je tedy vlastně, ten pomník má být symbolem cizí moci toho zlého Rakouska, anebo je to vlastně pomník našich českých dějin? Pane Bárto, jak vy to vnímáte? Cítím, že tady je ten konflikt.
Jan Bárta: No, tady je ten konflikt. Já bych na rozdíl od pana doktora nechodil až k Bílý hoře. Já bych se držel dneška, nehledě k tomu, že samozřejmě ta Rakousko-uherská monarchie byla společenství pod jedním panovníkem, společenství celé řady království a další a knížectví a podobně. Z toho jedno z nejvýznamnějších bylo právě Království české, tedy zemí Koruny české. A to, že to, že maršál Radecký jako voják hájil, bránil, to je zajímavý. Radecký nikdy neved žádnou útočnou válku. Všechny jeho bitvy byly vždycky v poloze teda války obranné a že bránil územní celistvost své vlasti a to byla v tý době, prostě to se nedá diskutovat, to byla i naše vlast nebo vlast našich předků, tak. Dále bych k tomu ještě řekl, že, já nevím, co k tomu jako dodat. Já se domnívám, že dnešní hodnocení 19. století, objektivní hodnocení, mluví o 19. století jako o době zrodu českého, skutečného zrodu českého národa, vzniku ohromných, myslím moderního teda českého národa, vyvzdorovaného samozřejmě v rámci toho Rakouska, to ano, byli jsme slovanský, slovanský lid a slovanské království, ale, ale prostě to byla doba všeobecného rozkvětu v Evropě. No a České království se na tom podílelo. Já bych se ještě rád, jestli můžu, vyjádřil k těm, k těm protestům. Eh, ano, na jednu stranu je, vím o té odporu jednoho malostranského spolku, který navrhuje přesunutí toho pomníku jinam, nikoliv neobnovení, ale přesunutí jinam. Ale já dovoluji si připomenout, že před šesti lety to byly malostranské spolky, které vyhlásily, vyhlásily petici, založily petici proti mý vůli. Já jsem nechtěl žádný petice po zkušenostech, tak jak jsem viděl prostě situaci kolem Mariánskýho sloupu. Založili petici, vybírali podpisy na Malostranským náměstí a tam ta petice nakonec měla přes 2000 podporovatelů návratu pomníku Radeckého a ta petice leží na Magistrátu. Takže vždycky je to tak, že samozřejmě jsou prostě – je to problém, na který jsou rozdílné názory.
Lucie Vopálenská: Přesně tak. Já vás, pánové, oba poprosím o stručnější odpovědi. Pojďme probrat některé otázky, které jsou v podstatě docela jasně ložené. Pane Zacpale, pro vás teda jde spíš o oslavu jakéhosi žaláře národů, než o návrat uměleckého díla? Chápu to dobře, že máte hlavně obavu z toho oslavování monarchie coby utlačující síly?
Zdeněk Zacpal: Ano, Rakousko bylo typické impérium, které se udržovalo jenom tím, že nedopřávalo svobodu těm svým lidem. To znamená, že za Radeckého byla vojna, povinná vojna pro valnou část obyvatel delší než v Severní Koreji dneska, to znamená 14 let, která vlastně zničila ta nejkrásnější léta velké části mladých mužů, pokud jejich rodiče neměli peníze na uplácení nebo na vykupování se z vojny. A to Rakousko, to bylo dobyvačná země, která vlastně dobyla severní část Itálie. A ta část Itálie, kterou spravoval Radetzky, tak ta byla méně svobodná než Sardinsko-piemontské království. A právě z té části okupované Rakouskem utíkali lidé do toho svobodnějšího Turína, a nakonec to Rakousko utopilo, Radetzky utopil v krvi povstání Italů, kteří chtěli žít ve vlastní zemi po svém. A jestli Rakousko …
Lucie Vopálenská: Promiňte, dá se požadovat po vysoce postaveném vojákovi, armádnímu maršálkovi, který má za úkol bránit mnohonárodnostní stát, monarchy, kterému slouží, tak dá se po něm chtít, aby sdílel hodnoty nějakého osvobozeneckého boje? Není to jako pletení si pojmů s dojmy?
Zdeněk Zacpal: Ale takový člověk takovou funkci vůbec nemusel zastávat. A v severní Itálii působil jako okupant. A tady vám ukážu fotku, kterou jsem pořídil v severoitalském městě Brescia, a to je pomník obětí rakouské tyranie. Radecký nechal postřílet 4000 Italů při potlačování jejich povstání, ale oni se naštěstí osvobodili pár let po něm, a naštěstí umožnili dokonce i že ty Habsburkové trošku tady uvolnili ty poměry. Takže právě ten největší rozkvět českého národa byl po Říjnovém diplomu 1860, než potom zase byla zavedena ta Hötzendorfova diktatura za První světové války, což je něco podobného, co probíhá v Rusku za Putina dnes.
Lucie Vopálenská: Hm. Tak pane Bárto, jaké jsou argumenty proti tomuto? Dá se říct, že potom by vlastně žádný vojevůdce neměl být oslavován, že? Jestliže má na na rukou krev. Dá se to takhle vnímat nebo ne?
Jan Bárta: Já bych rád odpověděl stručně, jak jste požadovala oprávněně. Já bych možná jenom připomněl, že kariéra maršála Radeckého začla v roce, začla pod Laudonem v bojích proti Turkům. A jeho hvězdná hodina nebyla až v tom roce v Itálii. Jeho hvězdná hodina byla, když byl náčelníkem Generálního štábu velitele spojeneckých vojsk maršála Schwarzenberga v bitvě u Lipska, kde byl poražen konečně Napoleon.
Lucie Vopálenská: On byl samozřejmě jako neuvěřitelná persona původem Čech, který to dotáhl hodně daleko, když to řeknu zjednodušeně. Ale ta otázka vlastně pořád, já to chci vztáhnout ke dnešku. Proč tam dnes chceme vlastně na Malostranské náměstí znovu ten pomník a uctívat tohoto maršála, když zazněly ty argumenty, které jsou dnes jako populární, že jo, po celém světě, dekolonizace a podobně, tak i u nás to zaznívá, proč vlastně znova oslavovat takového vojevůdce? Jaké hodnoty jsou za tím? Jo, chcete, chcete třeba oslavovat vlastně evropskou jednotu, nebo jakou hodnotu chcete vlastně do toho prostoru tím přinést?
Jan Bárta: Chceme připomenout někoho jako reprezentanta určité doby, určité historické etapy, na kterou se programově mělo zapomenout. V malém to začlo po tom roce 1918, ale po lehkém vystřízlivění potom revolučních, revolučních jaksi nálad, přeci jenom skončilo ničení památek a podobně. A ten vývoj názoru na dobu Radeckého se měnil. No a byl chápán střízlivěji, ale proč ho chceme připomenout? No prostě proto, že se na něj mělo zapomenout, když to takhle řeknu jako trochu jako vtip. No ale myslím to vážně.
Lucie Vopálenská: Jo, ale není toto dostatečný důvod, pane Zacpale?
Zdeněk Zacpal: Tady ještě byla nakousnuta otázka, že je velký rozdíl, jak říkal ještě Masaryk, pozdější Prezident Osvoboditel, mezi tím, kdo brání zemi, a mezi tím, kdo útočí, už jenom proto, že jejich psychologický stav je odlišný.
Lucie Vopálenská: Ne, počkejte, já se znova ptám na tu otázku, kterou jsem před chvilkou položila. Není dostatečným argumentem ten fakt, že vlastně s První republikou, ale pak zejména také během komunistické nadvlády se vlastně na maršála Radeckého a podobné postavy zapomnělo. Tak není toto důvodem, ať tam znova ten pomník stojí?
Zdeněk Zacpal: Věřím, že …
Lucie Vopálenská: Abychom si připomněli tuto část českých dějin.
Zdeněk Zacpal: Věřím, že republika, jednak národní obrozenci, Havlíček, který byl proti Radeckému, proti soše Radeckému, a taky První republika měla ty silnější důvody, protože oni se hlásili k tomu svobodnému společenství národů, které nemají potřebu těch imperiálních výbojů a které se neudržují ustavičnými válkami.
Lucie Vopálenská: Bezpochyby byly rozdílné názory jak v minulosti, tak jsou tyto rozdílné názory i dnes. Za to buďme rádi, diskuse probíhá, ale, pane Bárto, bude tam to sousoší fungovat? Ocení to dnešní společnost? Ocení tu nostalgii po Rakousko-uherském mocnářství?
Jan Bárta: No, já bych se teda trošičku vymezil proti tomu výrazu „nostalgie“, poněvadž nostalgie je …
Lucie Vopálenská: Tak, vy jste řekl, že ho chcete vrátit, abychom si zase ho připomněli, protože se na něj zapomnělo. Tak …
Jan Bárta: Ano. Tak ten první impuls je vrátit sochu ze skladiště do veřejného prostoru, aby, protože to je nepochybně prvotřídní ukázka sochařského umění první poloviny 19. století, to snad nemůže nikdo vůbec zpochybňovat. Takže to byl ten hlavní důvod. Možná proto, že jsem architekt, tak bych ho tam rád viděl. Samozřejmě na jiném místě. Ano, protože na původním místě prostě stát nemůže, nejenom kvůli tramvajovým kolejím, ale jsou tam inženýrské sítě, ale na tomtéž náměstí na jiném místě.
Lucie Vopálenská: Rozumím, rozumím. No, zajímavé je, jsme tady svědky pořád v podstatě sporu o české dějiny. Jestli budeme tu monarchii vnímat jako naše vlastní dějiny. Chápete to tak?
Jan Bárta: No, zajisté.
Lucie Vopálenská: Pořád jsme se nikam jako neposunuli.
Jan Bárta: Ale nemo ne. Jak chcete odpárat z českých dějin období, které bylo v celém světě stejné? Vždyť ta teď dějepis neprobíhá jenom od, od Aše?
Lucie Vopálenská: Já to odpárat nechci. Pane Zacpale, vy možná byste byl pro to, aby monarchie jako nebyla součástí českých dějin? Spíše zdůrazňujete tu linku, že české dějiny, to je ta státnost před monarchií a po monarchii?
Zdeněk Zacpal: Monarchie není moc česká nebo téměř vůbec česká, protože Habsburkové kolem roku 1620 zrušili téměř všecky svobody. A kromě toho, když, ale zase jsem tady …
Lucie Vopálenská: Ale je to součást našich dějin nebo ne?
Zdeněk Zacpal: Je to součást našich dějin, ale spíš se za takové lidi můžeme stydět a nepřipomínat je.
Lucie Vopálenská: Proč vůbec ta monarchie vyvolává pořád takové emoce?
Zdeněk Zacpal: Také proto, že vyháněla statisíce Čechů do jim zbytečných válek. Ale když má ten spolek z Malé Strany ten nápad umístit toho Radeckého před Invalidovnu v Karlíně, tak si to myslím, že se to k té Invalidovně hodí, protože Radecký se zasadil o zmrzačení mnoha nedobrovolně odvedených českých vojáků.
Lucie Vopálenská: Tak to jsou tak silná slova proti maršálu Radeckému. Co byste řekl na jeho obhajobu?
Jan Bárta: Tak já navážu, Radecký, jak známo, byl svými vojáky obdivován. Byl byl vždy, protože se k nim choval slušně, protože je cvičil tak, aby méně potom umírali na bojištích. Snažil se je i materiálně zabezpečit, a koneckonců Svatopluk Čech ve svém eposu Ve stínu lípy cituje tedy nebo jeho mluví ústy ústy vysloužilcovy, když Radecký náš nás k slávě ved a tak dále. Prostě ta doba byla prostě plná obdivu k tomu Radeckému. A jestliže tu dobu se snažíme a v normálním měřítku rehabilitovat, prostě dát do dát být, no, rehabilitovat, prostě postavit ji na roveň všem jiným z hlediska dnešního historiografie na na roveň jiným dobám, tak já nechápu, proč e proč z jakého důvodu bychom zrovna tuto dobu měli vynechávat nebo ji nepovažovat za součást prostě českých dějin.
Lucie Vopálenská: Tak u tohoto pánové dnes asi skončíme. Mohli bychom diskutovat ještě hodinu o jednotlivých aspektech, ale myslím, že to základní jsme řekli. Hosty dnešního Pro a proti byli architekt Jan Bárta, předseda Spolku Radecký Praha, díky za účast na slyšenou … Jan Bárta: Děkuji mnohokrát. Lucie Vopálenská: … a překladatel Zdeněk Zacpal, který vystupuje kontinuálně proti návratu Radeckého pomníku na pražskou Malou Stranu, na slyšenou. Zdeněk Zacpal: Děkuji za pozvání, na shledanou. Lucie Vopálenská: A od mikrofonu děkuje za pozornost Lucie Vopálenská.
https://www.youtube-nocookie.com/embed/tM-WiUCHMGo?wmode=opaque&controls=1&showinfo=0&enablejsapi=1&origin=https%3A%2F%2Fplus.rozhlas.cz
Sousoší maršála Josefa Radeckého stávalo pražském Malostranském náměstí až do roku 1919, nyní pražští zastupitelé rozhodli, že se má do centra vrátit. „Je to prvotřídní ukázka sochařského umění první poloviny 19. století,“ říká předseda Spolku Radecký Praha, architekt Jan Bárta. „Radecký udržoval u moci téměř absolutistickou dynastii, která se stavěla proti svobodě v Evropě,“ oponuje překladatel Zdeněk Zacpal, který proti návratu pomníku v minulosti organizoval protesty.