Výpisky z četby: Søren Kierkegaard – Deníkové zápisky (1836-38)
Literární noviny 17/1993 (29. dubna), str.14, Praha
Søren Kierkegaard (1813-1855)
Lidé mi rozumějí tak málo, že nerozumějí dokonce ani mým stížnostem na to, že mi nerozumějí.
K čertu, dokážu abstrahovat od všeho, jenom ne od sebe sama; nedokážu na sebe zapomenout, ani když spím.
Situace: Dva jednotlivci, oba ješitní - každý chce tomu druhému vyprávět skvělý příběh z vlastního života, ale ani jeden v podstatě neposlouchá, co říká ten druhý. Nakonec každý z nich pronese o tom druhém tutéž poznámku, že jej ten druhý nudil, protože by pořád mluvil jen o sobe.
Filosofie si každým krokem, který udělá, svléká kůži a do té pak nalezou její hloupější přívrženci.
Filosofie je chůva života, může nás ochraňovat, ale ne – kojit.
Spojil jsem rovněž tragické s komickým: vyprávím vtipy, lidé se smějí a já
- pláču.
Mám mnohem raději podzim než jaro, protože na podzim se člověk dívá k nebi, na jaře – na zem.
Jako osamělý smrk, egoisticky sám v sobe uzavřený a směřující k vyššímu, stojím, nevrhám stín, a pouze holub hřivnáč si staví hnízdo v mých větvích.
Všechno lidské lže, naděje stejně jako zoufalství, to jsem si přečetl jako citát ze staré náboženské knihy.
Spisovatel by mel vždy dávat něco ze své osobnosti, podobně jako nás Kristus živí svým tělem a krví.
Z dánštiny přeložil ZDENĚK ZACPAL