Využijme celosvětové dědictví: Zdeněk Zacpal polemizuje s Tomášem Halíkem – AD: Tomáš Halík 2

23 Led, 2006

RESPEKT 4 / 2006: (23.–29.1.2006), str. 20 – Diskuse

Ad RESPEKT 51/2005: Tomáš Halík – Využijme abrahamovské

dědictví

Věty vytištěné kurzívou nebyly vposledku otištěny, též můj původní titulek “Využijme celosvětové dědictví” byl redakcí bez mého vědomí pozměněn na “Křesťanství spíše ničilo”; další číslo Respektu však otisklo opravu. Z.Z.

Tomáš Halík v článku „Křesťané mají úkol“ (Respekt 51/2005) vyzvedává Evropu za to, že během staletí své historie dospěla ke zdravě vyváženému a vzájemně se korigujícímu poměru křesťanství a sekularizace, či náboženství a laicity. Ten mj. umožnil „nejvzácnější hodnotu, k níž dospěla Evropa, totiž soužití různých stránek skutečnosti“ a dále koncept lidských práv, toleranci a úctu k hodnotě každé lidské osoby, respekt ke svobodě svědomí a přesvědčení. Páter Halík cituje již svého nového představeného, současného papeže Benedikta XVI, který nyní vyzvedává přínos křesťanství i pro vznik osvícenství.

Ano, tyto věty jsou pravdivé v tom smyslu, že v jiných kulturách se nedá najít takový koncept lidských práv, tolerance, úcty a respektu ke každému jednotlivci, který by se navlas podobal konceptu evropskému, neproběhlo tam ani hnutí, které by se osvícenství hodně podobalo a na které by přesně pasovaly ty pojmy a ta kritéria, která vznikla nebo je někdo vymyslel v Evropě. V příslušném kontextu ovšem nemá zejména ona poslední teze o mnoho větší informační hodnotu než Leibnizovo tvrzení, že „každá věc je identická pouze sama se sebou“.

Pod hrozbou trestu smrti

Zastavme se hned na úvod u zmíněné „nejvzácnější hodnoty“, která existovala v té či oné podobě mnohde jinde, a to často v lepším nebo šťastnějším provedení. Včetně islámského světa: Židé zaujímali ve středověkých islámských zemích méně ponižující postavení, neboť míra tolerance tam byla větší než v křesťanských zemích, a i křesťané v řadě islámských zemí (dnešní Egypt, Libanon, Irák aj.) dostali na rozdíl od muslimů katolického Španělska, Portugalska nebo Sicílie šanci své tradice udržet.

Indie i Čína se na rozdíl od Evropy ve své historii až na malé výjimky obešly od náboženských válek a těšily se náboženské a duchovní svobodě nesrovnatelně větší. Číňané a Indové, na rozdíl od mnoha zemí Evropy, nikdy jako celek za tisíce let neakceptovali pouze jednu doktrínu. Ani jeden z buddhistických a džinistických vládců v Indii nikdy nepronásledoval ostatní směry, buddhistická ani džinistická obec tam k smrti nikdy nikoho neodsoudila. Dle potvrzení proslulého japonského buddhologa Hajime Nakamury se i Číňan starých časů (před zavlečením marxismu z Evropy do Číny) těšil přímo absolutní svobodě volby svého vlastního náboženství a mohl si náboženství zvolit dokonce několik. Na rozdíl od slušných Evropanů s odlišnými náboženskými či filosofickými názory, jimž po většinu doby existence katolické církve, u pravoslavné církve a v počátcích některých z protestantských proudů, neustále hrozil trest smrti.

Džinistický chrám v indickém státě Gudžarát

I ve staré Indii se veřejně scházely rady kšatrijů i řemeslnických cechů, jejichž zástupci, pokud země nebyla republikou, často jednali s králem. I v Číně na vesnických schůzích disponoval každý muž volebním právem. Kritičnost a Halíkem vyzdvihovanou zásadu nebýt „člověkem jiné knihy“ výtečně rozvíjely i neabrahamovské tradice. Džinistická doktrína anekántaváda – doktrína plurality hledisek pohledu na skutečnost – přímo studuje a vítá rozmanité pohledy z jakékoli perspektivy, pokud je ovšem specifická omezenost toho kterého pohledu připuštěna. Ústřední text taoismu Tao te ťing údajně od mistra Lao-c´ nejen podněcuje kritické myšlení, ale dle předního amerického sinologa Chada Hansena měl přímo odnaučit člověka spoléhat se na jakékoli návody či doktríny. Díky myšlenkové svobodě a tisíciletým morálním systémům, nezávislým na náboženských doktrínách, se u Číňanů mimoto vyvinula schopnost k mravnímu jednání a k odpovědnosti nezávisle na jejich světonázoru.

Antická filosofka Hypatie, zaživa brutálně rozsápaná stoupenci místního biskupa, sv. Cyrila Alexandrijského

Obdobně jako křesťanský dav vypálil r. 391 Alexandrijskou knihovnu a r. 415 rozsápal poslední pohanskou filosofku Hypatii, jiná větev Halíkem vyzdvihované „abrahamovské tradice“, islámští nájezdníci, postupně obrátili v ruiny všechny staroslavné a svobodné buddhistické univerzity (Nálandu, Vallabhí, Vikramašílu, Ódantapurí, Džagadalalu a Sómapurí). Pobili jejich učitele, kteří před zničujícími nájezdy přijímali adepty pouze na základě jejich znalostí a vyučovali i nebuddhistickým oborům a myšlenkovým systémům. Neabrahamovské tradice, jejich texty a plody nicméně zůstávají tak fascinující, že se lze divit, proč je v prvé řadě třeba využívat zrovna dědictví abrahamovské. Proč nevyužívat dědictví celosvětové?

Zbytky staroslavné buddhistické univerzity v Nálandě v indickém státě Bihár vypálené jednou větví Halíkovy „Abrahamovské tradice“

Předosvícenská tolerance

Je problematické pokládat „koncept lidských práv, toleranci, úctu k hodnotě každé lidské osoby, respekt ke svobodě svědomí a přesvědčení“ za „hodnoty křesťanství“, když již před vznikem křesťanství tyto hodnoty více či méně fungovaly na různých místech světa a když středověká univerzální „křesťanská“ církev to, co z nich platilo ve Středomoří alespoň částečně, zlikvidovala téměř úplně.

Proč hledá Tomáš Halík výraznější uplatnění „tolerance a úcty k hodnotě každé lidské osoby, respektu ke svobodě svědomí a přesvědčení“ až v osvícenství? Tyto cenné vymoženosti přece znovu vznikly a rozvíjely se v Evropě dávno před osvícenstvím v některých ze zemí, v nichž uspěla reformace. A jako první k nim na konci středověku dospělo právě České království.

Naopak přímo ve vlastním zlatém věku „osvícenství“, v 18. století, bývali i ve Francii Hugenoti stále odsuzováni na galeje, ne-li na smrt. Dokonce ani mocnáři, kteří se považovali za „osvícence“, nechtěli nebo nedokázali zaručit takovou svobodu svědomí, jaká byla po téměř 200 let před Bílou horou u nás a trochu později i v některých jiných svobodných enklávách, zejména v Nizozemí. Tyto lokální enklávy však často neměly dost síly, aby se ubránily nebezpečí, které jim hrozilo z okolní Evropy. Ani povstání českých stavů r. 1620 neodvrátilo příval evropských jezuitů a habsburských ozbrojenců, onu předzvěst následovné politiky teroru a spálené země.

Zdeněk Zacpal, Praha

Autor je tlumočník a překladatel

Nejsou jednoduše dobrá a zlá náboženství

Rád bych přijal stať Z. Zacpala jako doplňující poznámku k mému článku, protože řadu jeho vývodů sdílím, pouze se domnívám, že polemické zahrocení jeho textu je nedorozumění:oba mluvíme o něčem jiném. Já jsem psal o kompatibilitě křesťanství a sekularity jako specifické šanci Evropy. Zacpal píše o schopnosti bezproblémové symbiózy různých spiritualit v Orientu, projevech tolerance v dějinách islámu etc., což jsou známé věci, které nemám v úmyslu popírat – ale je to jiné téma. Pokud jsem hovořil o mravních hodnotách abrahamovských náboženství a hodnotách osvícenství a jejich vzájemných vztazích, nikde jsem netvrdil, že neexistují analogie řady těchto hodnot v mimoevropském světě; pouze bych hájil tezi, že pojetí hodnoty individua (osoby jakožto nejvyšší hodnoty) a na ní vybudovaná koncepce lidských práv je přínosem křesťanství.

Nerad bych Z.Zacpalovi kvůli jeho poukazu na tolerantnost východních náboženství podsouval naivní rozdělení na „dobrá“ a „zlá“ náboženství – tady odkazuji na zmínky velkého znalce a sympatizanta buddhismu E. Conze (např. Der Buddhismus, Wesen und Entwicklung 1977) o tom, jak i buddhisté se v dějinách zaplétali do válek, konfliktů a násilností. Málokterá idea zůstala v dějinách nezneužita. Ohradil bych se jen vůči poznámce o „jezuitech a spálené zemi“ – snad letošní výstava k 450 výročí založení jezuitské koleje v Klementinu (odkud mimochodem byli jezuité vyhnáni těmi příkadně toleratními českými protestanty před Bílou horou) české veřejnosti pomůže vnímat působení jezuitů bez těchto stereotypů.

Opakuji: smyslem mého článku bylo upozornit na vztah křesťanství a sekularity v Evropě, smyslem mé odpovědi je zdůaznit, že náboženství nejsou sama o sobě dobrá či zlá, nýbrž chování jejich přívrženců je vždy poznamenáno ambivalencí lidských povah a jejich politická role závisí na kulturně-dějinném kontextu.

Tomáš Halík

Zlovolné instrukce nejsou všude

Je velký rozdíl v míře násilí jednotlivých směrů a ve faktu, že vrcholní představitelé jen některých z nich plodili a používali církevní texty či instrukce, neuznávající svobodu svědomí a vyzývající k násilí, zabíjení. Včetně dodnes vážených katolíků: nejen papežů, ale i “světců”, ba i “církevních otců”. Instrukce zakladatele jezuitů sv. Ignáce z Loyoly sv. Petru Kanisiovi z 13.8.1554 do Vídně přímo vyzývá císaře Ferdinanda I. k pálení nekatolických knih, odstranění evangelíků z veřejného života, k jejich postupné a soustavné fyzické likvidaci. Odpovídající praxe jezuitů též inspirovala totalitní systémy 20. století. Ano, útoční jezuité byli (ne českými protestanty, ale stavy) r. 1618 vypovězeni; františkáni, kapucíni a mírumilovní katolíci ne.

Jaký to rozdíl oproti pokojné jednotě bratrské, pozdějším utrakvistům, kvakerům, i reformátoru mistru Janu Husovi, který odmítal jakékoli útoky i proti samotným pohanům.

Zdeněk Zacpal

Odkazy, citace

1. V příslušném kontextu ovšem tyto premisy nemají o mnoho větší informační hodnotu než Leibnizovo tvrzení, že „každá věc je identická pouze sama se sebou“. Jeden z úhelných kamenů Leibnizovy filosofie a logiky.

2. Židé zaujímali ve středověkých islámských zemích méně ponižující postavení, neboť míra tolerance tam byla větší než v křesťanských zemích, a i křesťané v řadě islámských zemích (dnešní Egypt, Libanon, Irák aj.) dostali na rozdíl od muslimů katolického Španělska, Portugalska nebo Sicílie šanci své tradice udržet. Fakta obecně známá, mj. Vladimír Sadek – Židovské dějiny a myšlení od biblických dob do současnosti (5-34), str. 25; in: Židé, Dějiny a kultura, Židovské muzeum v Praze, 1997, ISBN 80-85608-17-0 Naproti tomu ve středověku byla jejich kultura [Aškenázských Židů] méně rozmanitá a pestrá než kultura sefardská Bylo tomu tak proto, že židé zaujímali ve středověkých islámských zemích méně ponižující postavení než v křesťanské Evropě. Nebyli sice považováni za rovnocenné muslimům, avšak míra tolerance zde byla v tehdejší době větší než v křesťanských zemích.

3. Indie i Čína se na rozdíl od Evropy ve své historii až na malé výjimky obešly od náboženských válek a těšily se náboženské a duchovní svobodě nesrovnatelně větší. Číňané a Indové, na rozdíl od mnoha zemí Evropy, nikdy jako celek za tisíce let neakceptovali pouze jednu doktrínu. Ani jeden z buddhistických a džinistických vládců v Indii nikdy nepronásledoval ostatní směry, buddhistická ani džinistická obec tam k smrti nikdy nikoho neodsoudila. Dle potvrzení proslulého japonského buddhologa Hajime Nakamury se i Číňan starých časů (před zavlečením marxismu z Evropy do Číny) těšil přímo absolutní svobodě volby svého vlastního náboženství a mohl si náboženství zvolit dokonce několik. … I v Číně na vesnických schůzích disponoval každý muž volebním právem. Hajime Nakamura – Ways of Thinking of Eastern Peoples: India, China, Tibet, Japan, 732 pp., Revised English Translation, Edited by Philip P. Wiener, East-West Center Press, Honolulu, Hawaii, 1969, ISBN 0-8248-0078-8 (Hajime Nakamura – renomovaný japonský buddholog)

There was a time in early Indian history when free thinking was encouraged. This was about the time of Buddha when materialism, skepticism, sensualism, and other kinds of very libertarian ideas flourished. At that time, many city-states were established along the banks of the Ganges. The kings of such city-states, though interested in philosophical discussions, never persecuted those who did not conform to their own opinion. But all this was a temporary phenomenon. Following the downfall of the city-states the liberal philosophical tendency in India lay dormant for a long time, so that it can be said that the Indian allegiance to orthodox authority undeniably obstructed the development of free thinking in the land. Nakamura, str.128

… Generally speaking, we cannot find in any Indian religion the conception of “heretic” in the sense of Western usage.

Such a tolerant attitude is found not only in religious teachings but in the fundamental policies of administration taken by many kings and rulers throughout the history of India … …

Those religious attitudes differ from those in the West. In the history of Europe we often find religious antagonisms which inevitably led to political and military conflicts. But we can hardly find many cases of religious war in India. There were, of course, in India a few rulers who adhered to some indigenous faith and oppressed some of the universal religions arising among Indian people. But we cannot find any rulers who were Buddhists or Jainists and who persecuted other religion.

This fact would be more obvious if we compare it with the facts in the West. Christianity and Mohammedanism have both engaged in religious wars. … We know that religious leaders in the West were often persecuted and put to death. On the contrary, in India there were no religious wars. Neither Buddhists nor Jains ever executed heretics. What they did to heretics was only to exclude them from the orders. Religious leaders in India died peacefully attended by their disciples and followers. Toleration is the most conspicuous characteristics of Indian culture.

The Indians developed individualism in their unique way. They have preserved the attitude of religious freedom traditionally, probably more than any other country. Nakamura, str.170-172

Historical criticism has always been very much alive in China. The Chinese scholars include not only those who are able to harmonize contradictions in books, but those who have employed a keen system of criticism in detection of such contradictions! Perhaps Chinese Buddhism has been more at fault logically than Chinese classics. The Chinese as a whole have never accepted any single doctrine! So the varying of a sútra represent some typical aspects of Chinese ways of thinking. Nakamura, str. 210

“There was no individual vote guaranteed by constitution, and yet in village meetings every male adult was a voting member by natural right. In the thirteen-century long tradition of civil service examinations, the basis for the selection of government officials was individual merit rather than race, creed, economic status, sex or age.” The significance of the individual was fully admitted in ancient Chinese Philosophy: “Although the leader of three armies can be captured, the will of a common man cannot be destroyed”

Confucianism, the main ideology of Chinese intellectuals, was normally and properly associated with the idea of civic participation or public service. Nakamura, str. 247

1. pasáž – citace Wing-tsit Chan, “Chinese Theory and Practice,” Philosophy and Culture / East and West, edited by Charles A. Moore, (Honolulu: University of Hawaii Press, 1962), 92

2. pasáž – Analects, IX, 25: Confucius, The Analects (Lun yü), Translated with an Introduction of D.C. Lau, Penguin Books 1979, ISBN 0-14-044348-7

In this connection there was also no discrimination of social position or status in the monkhood and nobody was refused entrance in the Buddhist organization on this account. Thus, Chinese Buddhism in modern times came to possess a strikingly democratic character. In reaction to this tendency, members of good families or the upper class did not become priests after the time of the “Suppression of Buddhism.” That is to say, people from upper class did not become priests after the time of the “Suppression of Buddhism.” That is to say, people from the upper classes have entered the priesthood in the time before the Sung period. In modern times, only people from the lower classes have entered the priesthood, and this tendency is seen in the fact that in present-day China, priests are mostly from the illiterate and ignorant classes – in particular, the farmers and common inhabitants. The principle of equality in Buddhism, with regard to social position and classes, is strongly supported by many Chinese. However, it could not eliminate the idea of class morality which was traditionally and strongly rooted in Chinese society. Nakamura, str. 257-258

Religious wars or struggles over ideology, which frequently arose in Europe, did not arise in China. It is true that Buddhism was frequently suppressed, not because of Buddhist doctrine, but because the Buddhist organization menaced and weakened the nation´s power politically and economically. While in Mohammedan countries fighting sometimes started on account of violations of such religious customs as eating pork, religious wars never arose in China. The emperors of China and India were similar in that they both did not regard religious differences a justification for war. Nakamura, str. 285

The Chinese acknowledged the individual significance not only of every human being but also of each kind of philosophy as a thought possessing some degree of truth. This tolerant leniency, however, did not exist in the thought of ancient China – Confucius (or his later disciples) stated that “it is harmful to study heretical thoughts.” Commoners, however, thought that all writings as well as the five classics revealed truth more or less, even though they were not perfect. Study was highly esteemed in China, and it became necessary to read the classics in order to become a more perfect man.

Foreign thought would not be excluded so long as the Chinese acknowledged some truth in all writings. It was not strange, therefore, that the Buddhism which was introduced into China as one great thought system was discussed and admired by the Chinese and began gradually and slowly to permeate their thought. The Chinese in the medieval period did not feel any contradiction in the fact that they followed Buddhism and also esteemed the Confucian classics as manifestations of truth at the same time. Nakamura, str. 286

… Li P´ing-shan, a Confucian scholar, also acknowledged the significance of other philosophies.

Such being the case, both Buddhists and Confucianists recognized the same significance in other thought-systems as existed in their own thought-system. Of course, much opposition existed to this way of thinking. It, however, lingered on and was supported by people for a long time.

The above may not be a peculiarly Chinese feature. In Europe, too, there was the belief that all religions are the same, but among its diverse sects there was much opposition to this belief. However, in China there has been less opposition, although this may be just a difference of degree; however, it must be remembered that with regard to religion the Chinese have enjoyed freedom of belief to a very great extent. “While in traditional China the Chinese has had no personal choice in marriage, he has enjoyed absolute freedom in the choice of religion.” Nakamura, str.288, citace Wing-tsit Chan, “Chinese Theory and Practice,” Philosophy and Culture / East and West, edited by Charles A. Moore, (Honolulu: University of Hawaii Press, 1962), 92

4. I ve staré Indii se veřejně scházely rady kšatrijů i řemeslnických cechů, jejichž zástupci, pokud země nebyla republikou, často jednali s králem. Fakt historicky známý, odráží se i v některých pasážích Pálijského kánonu (asi 29 tlustých svazků), rozveden i v: Hans Wolfgang Schumann – The Historical Buddha, Hardback, 274pp pages, 226 x 148mm, Motilal Barnasidass, Delhi, 2004, ISBN : 8120818172

Zdeněk Zacpal – Smysl vyhasnutí; Buddha podle Pálijského kánonu, Respekt 25/1999 (Červen 14-20), str.17, Praha

5. Kritičnost a Halíkem vyzdvihovanou zásadu nebýt „člověkem jiné knihy“ výtečně rozvíjely i neabrahamovské tradice. … Číňané a Indové, na rozdíl od mnoha zemí Evropy, nikdy jako celek za tisíce let neakceptovali pouze jednu doktrínu.

But it is unshakeable deliverance of mind that is the goal of this holy life, its heartwood, and its end. Mahásáropama Sutta – Sutta 29, str..290 (str.i197); in: Tatiavagga, in: Múlapannásapáli, in: Majjhima Nikáya: The Middle Length Discourses of the Buddha, A New Translation of the Majjhima Nikáya, Translated from the Pali by Bhikku Ňánamoli and Bhikku Bodhi, Buddhist Publication Society, Kandy (Sri Lanka), 1995, ISBN 955-24-0121-6

Critical attitude of harmless ethics to various indigenous traditions – without wholesale condemning them – is almost identical with Buddhist open attitude to traditions, customs and festivals provided they are not harmful to the welfare of others. This tolerance of other´s traditions and customs is mostly not known to some other religionists. Buddha even encouraged his followers to learn about other religions and to compare his teachings with other teachings. This theory as well as Buddha advises us not to believe in anything simply because it is the traditional custom. Nor we are advised to suddenly do away with all traditions. K. Sri Dhammananda (1993), p.225-226, 277

You must try to experiment with them [the traditions] and put them thoroughly to test. If they are reasonable and conducive both to your happiness and to the welfare of others, only then should you accept and practice these traditions and customs. Páli Canon:

Káláma Sutta – Sutta 65 (p.1-12); in: Mahávagga, in: Tika Nipáta, in: Anguttara-nikáya; quoted from: The Buddha´s Charter of Free Inquiry, Translated from the Páli by Soma Thera, Buddhist Publication Society Inc., Kandy (Sri Lanka), 1981

… the highest form of freedom, that is, freedom of ideological constraints, that the Buddha as well as his disciples (śrávaka) had attained and which made Buddhism one of the most tolerant religions ever to appear on earth. David J. Kalupahana – Nágárjuna, The Philosophy of the Middle Way: Introduction, Sanskrit Text, English Translation and Annotation, str.31; State University of New York Press, Albany 1986

When, in the Sutta-nipáta, the Buddha spoke of sammuti, he was referring to all these different kinds of conventions. According to him, these conventions have come to be depending upon specific conditions (puthujjá). They were not absolute and ultimate; they were not universally binding. The Buddha realized that when these conventions were considered to be absolute and ultimate (paramam) they contributed to the worst form of dogmatism (ditthi), which eventually led to all the conflicts (kalaha, viggaha) in the world. These constituted the worst form of obsession, obstruction, constraint, or bondage. Therefore, the Buddha claimed that a wise man (vidvá) does not approach (na upeti) such conventions. This does not mean that he ignores all the conventions. Instead, he understands their conditionality and as well as their fruitfulness without elevating them to the level of ultimate realities, thereby making them absolute, or simply ignoring them as absolutely unreal and therefore useless.

Freedom (nibbána) could then be interpreted more appropriately as freedom from obsessions, obsession for as well as against such conventions. The elimination of such obsessions or constraints (prapaňca) turned out to be more difficult than abandoning pleasures of sense, for if by freedom was meant only the latter, the Buddha could have attained enlightenment during the time he was practicing self-mortification.

Here again, the difficulty lies in adopting a middle path without accepting conventions as being ultimate or rejecting them as being useless. The uniqueness of the Buddha´s philosophy lies in the manner in which a middle path can be adopted with regard to any convention, whether it be linguistic, social, political, moral, or religious. Kalupahana, str.17-18

6. Džinistická doktrína anekántaváda – doktrína plurality hledisek pohledu na skutečnost – přímo studuje a vítá rozmanité pohledy z jakékoli perspektivy, pokud je ovšem specifická omezenost toho kterého pohledu připuštěna.

Jayandra Soni – Manifoldness, Jaina Theory of (p.77-81); in: Routledge Encyclopedia of Philosophy, Volume 6, General Editor Edward Craig, Routledge, London and New York 1998, ISBN: 0415-18707-9

Jainism makes a clear distinction between knowledge of an entity as a whole and a knowledge of a part or an aspect of an entity. … Complete knowledge of an entity, simultaneously grasping it in all its modes and in all possible ways, occurs only in the case of beings unhindered by karma and is a sign of omniscience. In the case of human knowledge, which is restricted to the functions of sense organs whose capacities are impeded by karma, only partial knowledge is possible. The doctrine of standpoints thus represents the various kinds of partial knowledge accessible to human beings. It serves two functions: it facilitates analyses of objects of inquiry and, when applied to other schools of thought, it enables Jainism to classify the partial truths of those schools in terms of one or the other standpoint. … The second aspect of Jaina theory of manifoldness, which is correlated with the theory of standpoints, represents statements or predications about an object that can be made from only one specific point of view. Jayandra Soni, p.79-80

The Buddha´s method was one of withdrawal from philosophical disputes, for he avoided committing himself to any extreme view. But Máhávira´s method was one of commitment, for he attempted to understand the points of view of the fighting parties (in a philosophical dispute) so that their dispute could be resolved and reconciled. Thus, the essence of the anekántaváda lies in exposing and making explicit the standpoints or presuppositions of the different philosophical schools. Matilal (1981), p.23; quoted in: Jayandra Soni (1998), p.78

Central to Jainism as a religion and an ethical system is non-violence or non-harming, and it is plausible to see the doctrines of anekánta and syát as non-harming extended into the areas of philosophy. Anekántaváda is the doctrine of manifoldness, that reality is actually infinitely complex. Reality, and any existent, has infinite facets. Thus any attempt to capture things in formulas as being simply (exclusively) x, or simply not x, etc. is going to be only partially true at the most. Looked at another way, alternative formulas would be equally true. Hence syádváda – the doctrine of its being the case ´from a certain point of view´. Look that the Jaina approach is inclusivist, each perspective is true, but only true from a certain point of view. Paul Williams – Indian Philosophy (p.793-847), p.838-839; in: Philosophy 2, Further through the Subject, Edited by A.C. Grayling, Oxford University Press, London and New York, 1998, ISBN 0-19-875178-8 (Pbk.)

In condemning the Vedántin, Sámkhya, and Buddhist as extremists, the Jaina is not saying that their views are totally wrong. In fact he will admit that these views are valid when seen as nayas, or partial expressions of truth; they become false only when considered to possess and absolute and exclusive validity. (p.93) … The term syát indicates its complex set of conditions, which must be referred to if the predication of “exists” is to be valid. (p.95) … The spirit of this approach, however, guards him [the Jaina] at all times from extreme viewpoints … Jainas are encouraged to read extensively in the treatises of other schools – a practice that probably accounts for the richly varied libraries of Jaina monasteries – in order to identify extreme views and to apply the proper corrections. This practice probably does not really increase tolerance of others´ views; nevertheless it has generated a very well-informed (if not always valid) sort of criticism. It also seems likely that the failure of any significant doctrinal heresy to appear during nearly 3,000 years of Jaina tradition can be largely attributed to this highly developed tendency towards critical analysis and partial accommodation of extremes. ((1979) 1998), (p.93-96) p.96 Padmanabh S. Jaini – The Jaina Path of Purification, Motilal Barnasidass Publishers Private Limited, Delhi, ((1979) 1998), ISBN: 81-208-1578-5

Viz též Amrita Chandra (Shrimat Amrita Chandra Suri) – Purushártha Siddhyupáya, Edited with an Introduction, Translation, and Original Commentaries in English by Ajit Prasada, Published by Abhinandan Prasada Jindal, The Central Jaina Publishing House, Ajitashram, Lucknow (India), 1933

(je zajímavé, že tyto filosofické přístupy v Evropě na obdobné úrovni najdeme, pokud vím, ne dřív než u José Ortegy y Gasseta (1881-1955) – viz úryvek na konci)

7. Ústřední text taoismu Tao te ťing údajně od mistra Lao-c´ nejen podněcuje kritické myšlení, ale dle předního amerického sinologa Chada Hansena je přímo návodem, jak se má člověk odnaučit řídit jakýmikoli návody či doktrínami.

Chad Hansen – A Daoist Theory of Chinese Thought, A Philosophical Interpretation, Oxford University Press (1992) 2000, (ISBN 0-19-506729-0) ISBN 0-19-513419-2 (pbk.)

Kapitola 6: Laozi: Language and Society, str. 196-230

For Laozi, what lacks constancy is not the experienced world of particular physical objects, but the system of name use. No unchangeable systems of discourse exist. This is so not because things change, but because names (and their distinction) do. Hansen, str.218

We should not take the negative dao as a constant dao either. Its point can only be as a series of examples of how we can reverse whatever guidance we can get in language. Each item merely helps us realize that we can never take any fixed discourse as a guide in all circumstances. Hansen, str. 223

The dao, the discourse, presented in the Daode Jing is all changeable. We should throw Laozi´s parable and poetry away, like Wittgenstein´s ladder of argument, once we have climbed through them. If you understand them, you understand that you do not need them. You understand not to value them as constants. Hansen, str. 230

novátorský Hansenův překlad základního díla taoismu: The Daode Jing (Tao Te Ching) of Laozi (Lao Tzu), Chad Hansen´s translation of Tao Te Ching; DaoismTaoism: http://www.hku.hk/philodep/courses/EWEthics/ttc.htm#57; hrxahac@hkuxa.hku.hk.

Zdeněk Zacpal – Návod k životu bez instrukcí; O nové interpretaci Tao te ťingu [Chada Hansena], Respekt 35/2002 (Srpen 26.- září 1.), str.22, Praha

mistrná aplikace textu Tao te ťingu v politickém životě je u zakladatele Singapuru – viz jeho paměti (celkem asi 1500 stran):

I. Lee Kuan Yew – The Singapore Story, Memoirs of Lee Kuan Yew, Times Editions Pte Ltd and The Strait Times Press, Singapore, 1998, ISBN 981 204 983 5

II. Lee Kuan Yew – From Third World to First, The Singapore Story 1965-2000, HarperCollins Publishers, New York, 2000, ISBN 0-06-019776-5

Zdeněk Zacpal [o Lee Kuan Yewovi a zmíněné mistrné aplikaci]: Cestou starého mistra na komunisty; V Singapuru vyšly paměti tamního expremiéra, Respekt 45/1999 (Listopad 1-7), str.19, Praha

8. U některých přírodních kmenů nebo třeba korejských buddhistů školy son mohl přebrat vedení právě ten žák, který dokázal svého mistra nejlépe veřejně zesměšňovat.

Fakta obecně známá, o těchto praktikách některých amerických Indiánů mi vyprávěli přátelé Vratislav Brabenec (z Kanady) a jeho žena Marie Benetková (ze Střední Ameriky – mj. tam natáčela filmy o Indiánech v Guatemale, Kostarice, Nikaragui, Panamě)

viz též práce Josepha Campbella (1904-1987) – Americký spisovatel, zabývající se mytologií a komparativním náboženstvím.

i Korejský mistr sonu Seung Sahn Soen Sa Nim – v jedné z jeho posledních knih s titulem myslím Zenová hůl vypráví o svých předchůdcích mj. mistru Ko Bongovi a o jejich historkách

9. Díky myšlenkové svobodě a tisíciletým morálním systémům, nezávislým na náboženských doktrínách, se u Číňanů mimoto vyvinula schopnost k mravnímu jednání a k odpovědnosti nezávisle na jejich světonázoru.

Jedná se o historicko – sociologický fakt, který je ilustrován například statistikami vývoje kriminality a religiozity v převážně čínském Singapuru, kde došlo k pro Evropana ke neobvyklému jevu: po desítky let snížení kriminality ruku v ruce se snižování religiozity, viz též:

… freedom could exist only in an orderly state, not when there was continuous contention or anarchy. In Eastern societies, the main objective is to have a well-ordered society so that everyone can enjoy freedom to the maximum. Parts of contemporary American society were totally unacceptable to Asians because they represented a breakdown of civil society with guns, drugs, violent crime, vagrancy, and vulgar public behavior. America should not foist its system indiscriminately on other societies where it would not work.

Man needs a moral sense of right and wrong. There is such a thing as evil, and men are not evil just because they are victims of society. Lee Kuan Yew (2000), str.491 – viz výše, citace č. 8

Jan Macháček – Svět viděný z Asie, Morálka a demokracie očima Lee Kuan Yewa, Respekt 18/1995 (2.-8.května 1995), strana 17

Zdeněk Zacpal – Vůdcovství mimo naše kategorie; Kým vším je vlastně Li Kuang-jao, muž, který ze Singapuru učinil nadmíru pozoruhodný stát? Mladá fronta Dnes (Civilizace), 13. září 2003, strana B/3, Praha

10. Neabrahamovské tradice, jejich texty a plody nicméně zůstávají tak fascinující, že se lze divit, proč je v prvé řadě třeba využívat zrovna dědictví abrahamovské, jak podtitulek článku vyzývá. Proč nevyužívat dědictví celosvětové?!

Il m´a souvent été dit que je devais vaincre mon corps, que je devais le soumettre à l´esprit. Le devenir de l´esprit m´était présenté sous forme de textes philosophiques ou religieux, d´impératifs abstraits, d´un/de Dieu(x) absent(s), au mieux de politesse et d´amour. Mais pourquoi l´amour ne pourrait-il s´accomplir dans le respect et la culture de mon/nos corps? Il me semble que cette dimension du devenir humain est indispensable. A force de mépris ou d´oubli du corps, ce qu´il en reste dans nos traditions est souvent réduit à des besoins élementaires ou à une sexualité pire qu´animale. Ainsi, ramener l´amour charnel à un devoir reproducteur, précédé d´un élémentaire coït, au mieux de quelque vagues caresses – quand l´homme n´est pas trop harassé de travail, quand on a le temps – m´apparaît; en effet; une déchéance pire que bestiale. La plupart des animaux ont des parades érotiques que nous n´avons même plus. L´humiliation – surtout de la femme -, la violence, la culpabilité … sont le lot de la plupart des couples de nos civilisations dites évoluées. Il y a de quoi avoir honte! Car cela signifie que l´amour, pour nous et entre nous, est devenu moins qu´humain, à part quelques généreuses mais rares et souvent ponctuelles exceptions.

La tradition du yoga, la tradition tantrique et certaines rencontres de femmes et d´hommes spirituels m´ont appris autre chose. Elles ont commencé à m´enseigner que le corps est lui-même un lieu divin – le lieu ou temple du divin en harmonie avec l´univers -, ou plutôt elles m´ont enseigné comment cultiver mon corps, et respecter celui des autres, comme temples divins. Je savais que le corps est potentiellement divin, je le savais notamment par ma tradition chrétienne dont c´est, en fait, le message, mais je ne savais pas comment développer cette divinité. En pratiquant la respiration, en éduquant mes perceptions, en me préoccupant sans cesse de cultiver la vie de mon corps, en lisant des textes actuels et anciens de la tradition du yoga, des textes tantriques, j´ai appris ce que je savais: le corps est le lieu de l´incarnation du divin et j´ai à le traiter comme tel. Cela n´est pas toujours facile, surtout à notre époque, mais cela ouvre un devenir spirituel beaucoup plus stimulant et valable que les perpétuels chutes et rachats, dans ou hors de la chair, qu´enseignent la plupart des religions de notre temps.

Luce Irigaray – Entre Orient et Occident, str. 83-85; Éditions Grasset, Paris 1999, ISBN 2-246 58121 4

Zdeněk Zacpal – Západ v ženském zrcadle; Feministka Luce Irigaray a její jóga, Respekt 10/2002 (Březen 4.-10.), str.22, Praha

11. Tyto cenné vymoženosti přece znovu vznikly a rozvíjely se v Evropě dávno před osvícenstvím v některých ze zemí, v nichž uspěla reformace.

Jakýs doktor řekl mi, cokoliv bych činil podrobuje se sněmu, že vše jest pro mne dobrým a dovoleným, a připojil: ,,Kdyby sněm vyslovil, že ty máš toliko jedno oko, ačkoliv máš dvě, musíš vyznati se sněmem, že tomu tak jest.” Jemuž jsem řekl: ,,Byť i celý svět mi to říkal, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych takovou věc tvrditi bez odporu svědomí.” Listy Husovy, list 72 (1415, několik dnů před upálením), upravil Bohumil Mareš, v Praze, vydáním a nákladem Comenia, evanjelické matice Komenského, tiskem F. Šimáčka, v Praze 1891

Quidam doctor dixit michi, quod, quidquid facerem, submittens me concilio, quod totum michi esset bonum et licitum, et subiunxit, quod ,,si concilium diceret, quod tu habes unum oculum tantum, quamvis habeas duos, deberes confiteri cum concilio, quod sic est:“ Cui dixi: „Eciam si mundus totus diceret michi hoc, ego habens racionem, qua nunc utor, non possem sine repugnancia consciencie illud dicere.“ M. Jana Husi korespondence a dokumenty, spisův M. Jana Husi č.9, str.313; vydal Václav Novotný, v Praze 1920 nákladem Komise pro vydávání pramenů náboženského hnutí českého vytiskla knihtiskárna „Politika“ v Praze

Jaké kdy byly o nápravu věcí lidských pokusy učiněny nebo k jakým ještě může dojít, nic nepomohou, pokud k nim nepřistoupí ona složka, kterou nazýváme dobrovolnost (ať už se vynoří kdekoli). Ať všeobecnost a jednoduchost spolu vytvoří cokoli naprosto harmonického, zůstane to neužitečným strojem, kterému bude chybět duše a pohyb, pokud nebude přidána dobrovolnost. Bude tomu zcela tak, jako by sis připravil vůz k odjezdu na cesty, ale žádného koně na přípřež, nebo jako by sis vystrojil trojveslici a neměl ani vítr, ani veslaře. Nebo jako bys sestrojil s velkou obratností mechanické hodiny a nepřivěsil k nim žádná závaží.

Jan Amos Komenský – Obecná porada o nápravě věcí lidských, I. svazek, str.118; Svoboda, Praha 1992, ISBN 80-205-0226-2 (ISBN 80-205-0225-4 soubor)

Qvicqvid ergò pro Emendatione Rerum Humanarum unqvam tentatum est, vel adhuc tentari qveat, nisi accesserit (unde unde tandem obventura) illa de qva loqvimur Spontaneitas, omnia frustra erunt. Componatur ex Universalitate et Simplicitate qvicqvid concinnissimum excogitari poterit: sine addita tamen Spontaneitate, inutilis erit machina, cui scilicet anima motúsqve defuerit. Perinde si ad profectionem paratum habeas Currum, et in illo omnia; nullos autem praejunctos eqvos. Aut paratam ad navigandum Triremem; nullum autem Ventum, aut Remiges. Aut artficiosè constructum Automaton; sed illi appensa Pondera nulla.

Iohannis Amos Comenii De rerum humanarum emendatione consultatio catholica, Tomus I, str.84, Academia, Praha 1966

We follow the motto “In essentials unity, in nonessentials liberty, and in all things love.” “In nonessentials liberty” means that there are no creeds or confessional statements which you must believe to be a part of the Moravian Church. Although we respect the ancient creeds as fearless expressions of faith, and use these creeds in worship, they are more like examples than requirements for belief. We do not believe there is a specific doctrinal system contained in scripture. For that reason we welcome a diversity of individual belief and interpretation and discourage argument about mysteries impenetrable to human reason. We believe that the essential Christian beliefs are enough to unify us; it is not necessary and may be destructive to get more specific. Amy Gohdes Luhmann, Main Street Moravian Church, Northfield, MN – na webu

12. Ale již počátkem 15. století některé z těchto vymožeností formuloval český reformátor Mistr Jan Hus, podle nějž křesťané nemají pro víru vést války nejen mezi sebou, ale ani proti těm pohanům, kteří jim neškodí.

A tuto by měli znamenati ti, jenž pohanův nenechají u pokoji, ani [i když] jim nepřekážejí. Ti mní, by Bohu a církvi svaté sloužili, a sloužíce své pýše a svému lakomství: pýše, aby své jméno v světě rozšířili, jako by oni byli obrance víry, a jsouce sami Bohu nevěrni; a lakomství, aby své panství rozšířili. A tak pod jménem Kristovým, jsouce zlosynové přikrytí, hledají zisku svého, ale ne zisku Jezu Kristova; neb by hledali zisku jeho, tehdy by napřed jemu sloužili, držíce všechna jeho přikázání, jenž na ně slušejí; a tak byli by nelakomí, nechlubní, nesmilní, pokorní, lítostiví, dobrotiví a všech ctností jako dobří křesťané plní. A jsouce tak způsobní, teprve o víru, ač by ji kdo chtěl kaziti, a o jistou pravdu řádem dříve řečeným mohli by se postaviti. XLVII

Protož učedníku Kristův, nauč se od svého krále, a zvláště ty kněže, aby byl ne bojovný, ale pokojný. XLVII

Mistr Jan Hus – Výklad viery, desatera božieho přikázanie a modlitby páně, kapitoly XLIV-L (vztahující se k přikázání nezabiješ); in: Mistra Jana Husi Sebrané spisy české, z nejstarších známých pramenů k vydání upravil Karel Jaromír Erben, díl I, v Praze 1865 nákladem Bedřicha Tempského

13. Ani povstání českých stavů r. 1620 neodvrátilo příval evropských Jezuitů a habsburských ozbrojenců, onu předzvěst následovné politiky teroru a spálené země.

Za prvé a především se, jestliže by se Jeho královská Milost projevovala nejen katolíkem (což vždy činila), nýbrž i nesmiřitelným a ostrým nepřítelem kacířstev a vypověděla všem kacířským bludům zřejmou a ne skrytou válku, podobá nade vši pochybnost, že to by byl veleúčinný a přední z lidských prostředků. Z něho by plynul druhý svrchovaně důležitý: jestliže by Jeho královská Milost netrpěla ve své královské radě žádného kacíře, a tím méně se zdála ceniti si takové lidi; vždyť o jejich radách je nutné míti za to, že konec konců zjevně nebo skrytě směřují k tomu, aby živili a posilovali kacířskou zlobu, kterou jsou prosáklí. Dále že by bylo svrchovaně prospěšné, kdyby král netrpěl, aby ve správě, zvláště nejvyšší, toho kterého kraje anebo místa zůstal někdo kacířstvím nakažený; rovněž ne v žádných úřadech nebo stupních důstojenství. Konečně, kéž by to byla věc uznaná a všem známá, že, jakmile bude někdo usvědčen z kacířského bludu anebo z něho velice podezřelý, že mu nebudou udělena žádná vyznamenání a statky, nýbrž že jich bude spíše zbaven, atd.; a kdyby byly stanoveny nějaké výstražné příklady tím, že by byli někteří potrestáni na hrdle anebo zabráním jmění a vyhnanstvím, aby bylo viděti, že se to míní s náboženskou otázkou doopravdy, byl by tento prostředek tím účinnější. Na Vídeňské univerzitě a jiných by měli všichni veřejní profesoři, anebo kdo mají správu univerzity, býti zbaveni své hodnosti, jde-li o nich špatná pověst stran toho, co se týká katolického náboženství. Totéž míníme stran ředitelů, správců a profesorů na soukromých učilištích, aby ti, kdo by měli mládež vzdělávati ke zbožnosti, ji nekazili. Podezřelí by se tam tedy naprosto neměli nechávati, aby neotravovali mládeže, a mnohem méně zřejmí kacíři. Ale také studenti, u kterých se nepodobá, že budou snadno přivedeni k rozumu, by měli býti bez milosti i vylučováni, budou-li takoví. Ba i všichni učitelé a vychovatelé by to měli věděti a skutečně zakoušeti, že pro ně není v královských zemích žádného místa, leč když budou katolíci a katolíky se budou osvědčovati.

Bylo by s prospěchem, aby všechny kacířské knihy, kolik se jich bedlivým pátráním najde u knihkupců a soukromníků, byly buď páleny, anebo vyváženy ven ze všech královských zemí. …

…

Kacířští kazatelé a původci kacířstev, a zkrátka kdokoliv bude přistižen, že touto nákazou zamořuje jiné, by měli býti trestáni přísnými tresty. Všude by se mělo veřejně prohlásiti, že se těm, kdo do měsíce ode dne vyhlášení zanechají bludů, dostane od obojí vrchnosti milostivého odpuštění; po té době však, kdo bude přistižen v kacířství, že bude bezectný a neschopný k jakémukoliv čestnému úřadu; a kdyby se vidělo, že se může trestati vyhnanstvím nebo žalářem nebo někdy i smrtí, bylo by to snad lepší. Ale o upalování kacířů a zavedení inkvizice v těch zemích nemluvím, poněvadž se to jeví nad chápavost Německa, v jakém je nyní stavu.

Kdo nazve kacíře evangelíky, tomu by měla býti uložena nějaká pokuta, aby se zlý duch neradoval, že si nepřátelé evangelia a kříže Kristova osobují jméno, které je v rozporu s činy; a měli by býti nazýváni svým vlastním jménem, totiž kacíři, aby se lidé hrozili i při pouhém vyslovení jména těch, kdo jsou takoví, a smrtonosný jed nebyl zakrýván rouškou spasného jména.

87 (VII, 4709), Svatý Ignác z Loyoly (zakladatel řádu tzv. Tovaryšstva Ježíšova) – List P. Petru Kanisiovi T.J. ve Vídni z Říma 13.srpna 1554

Výbor z listů a instrukcí svatého Ignáce z Loyoly, přeložil Jaroslav Ovečka S.J., Vyšehrad, Praha, 1940, str.221-223.

Primum omnium, si Regia Majestas non solum catholicum, ut semper fecit, sed infestum omnino haeresum inimicum se esse profiteretur, et omnibus erroribus haereticis manifestum et non occultum bellum indiceret, praesentissimum et summum ex humanis remediis fore haud dubie videtur.

Alterum ex hoc sequeretur maximi momenti: si in consilio suo Regio haereticum nullum partiatur, nedum hujusmodi homines magni facere videatur, quorum consilia vel aperte vel occulte eo tandem tendere credendum est, ut foveant et nutriant haereticam, qua imbuti sunt, pravitatem.

Praeterea, summopere conferret, si in gubernatione, praesertim suprema, provinciae aut loci ullius nullum haeresi infectum manere permitteret, neque in magistratibus ullis vel dignitatis gradibus.

Denique, utinam contestatum hoc esset et omnibus notum, quod simul atque quisquis de haeretica pravitate convictus vel vehementer suspectus esset, nullis honoribus vel divitiis ornandus esset, quin potius ab eis exturbandus: et si aliqua exempla ederentur, aliquos vita vel bonorum expoliationibus et exilio plectendo, ut serio tractari negotium religionis videretur, eo remedium hoc efficacius esset.

Ab Universitate Viennensi et aliis omnes publici professores, vel qui Universitatis administrationem exercent, si male audiant in his, quae ad catholicam religionem pertinent, de gradu dejiciendi esse videntur. Idem sentimus de privatorum Collegiorum rectoribus, gubernatoribus et lectoribus: ne qui juventutem informare ad pietatem deberent, corrumpant eam. Suspecti ergo minime ibi videntur retinendi, ne juventutem inficiant: multo minus qui aperte haeretici sunt: sed et scholastici, qui facile non videntur posse resipiscere, etiam expellendi, si tales fuerint, omnino viderentur. Imo et ludimagistri omnes et paedagogi hoc intelligere deberent, et revera experiri, sibi nullum relinqui locum in Regiis provinciis, nisi sint et praeseferant, se esse catholicos.

Omnes libri haeretici, quotquot diligenti praehabita investigatione inventi fuerint apud bibliopolas et privatos, vel comburi vel extra omnes Regni provincias educi expediret. …

…

Concinatores haeresum et haeresiarchae et demum quicumque deprehensi fuerint hac peste alios inficere, gravibus suppliciis puniendi videntur. Publice ubilibet declarari oporteret, quod ii, qui intra unum mensem a die publicationis resipiscerent, absolutionem benignam consecuturi essent in utroque foro: et post id tempus qui deprehensi essent in haeresi, quod infames et inhabiles ad omnes honores futuri essent, et si videretur, exilio aut carcere, vel aliquando etiam morte mulctari posse, consultum forte esset. Sed de extremo supplicio et de Inquisitione ibi constituenda non loquor, quia supra captum videtur Germaniae, ut nunc affecta est.

Qui haereticos evangelicos nominaverit, poenam pecuniariam aliquam subire conveniret, ne gaudeat daemon quod inimici Evangelii et crucis Christi usurpent nomen factis contrarium; et nomine suo vocandi sunt haeretici, ut horror sit vel nominare eos, qui hujusmodi sunt, et venenum mortiferum salutaris nominis pallio velant. Ignatius of Loyola, p.489-491;

in: Petrus Canisius – Beati Petri Canisii Epistulae et Acta, ed.Otto Braunsberger, Volumen Primum (1541-1556), Freiburg, 1896

…