Mladá fronta Dnes, 28. 4. 2012, Kavárna, Profil, str. 35-37

Zdeněk Zacpal

Henry David Thoreau

 

Již ve svém dětství Henry David Thoreau (do svých 20 let David Henry) nezapadal v rodném Concordu ve státě Massachusetts do školního kolektivu. Rodina si však mohla dovolit poslat svého syna, narozeného 12. června 1817, na studia na blízkém Harvardu, pokud si ještě při studiu přivydělával. Nejstarší a dnes nejslavnější univerzita v USA se ve 30. letech 19. století – po dvou stech letech své existence – dopracovala již k několika budovám, dobré knihovně, asi 35 učitelům a 250 studentům. Henry špičkových studijních výsledků nedosahoval, ale naučil se číst ve více západních jazycích.

S bratrem Johnem pak před jeho onemocněním a předčasnou smrtí Henry provozoval školu v rodném Concordu, která nestačila místní poptávce. Díky své přirozené  autoritě nemusel užívat tělesné tresty, uváděl děti do různých praktických oborů, odpovídal jim na většinu otázek a sám je studoval, pokud neměl po ruce jasnou odpověď.

 

Jako to podzimní ovoce

Do městečka přesídlil americký myslitel a přednašeč Ralph Waldo Emerson. Thoreau se nejednou staral se o domácnost i majetek svého manuálně méně zručného, leč ve světě úspěšnějšího staršího přítele. Na jeho lesním pozemku u jezera Walden si brzy pro sebe postavil skromný domek o jedné místnosti a po dva roky (1845-1847) si v něm užíval samotu v přírodě. Jeho vyklučené políčko s fazolemi však ráda navštěvovala jeho milá lesní zvířátka (hlavně svišti) a velkou část úrody mu spořádala.

Replika Thoreauova domku u jezera Walden

 

Víc vynášela práce v otcově výrobně tužek, zeměměřictví, občasné přednášky – a později již i honoráře od některých nakladatelů. Pohybově i technicky nadaný Henry přesně vyměřoval nejen pozemky soukromníkům, ale prováděl i výzkum řeky Concord pro místní úřady. Svým výzkumem a technickými opatřeními přispěl i k zlepšení kvality vyráběných tužek (a později i tiskařského grafitu). Ty díky Henryho výrobním a technickým opatřením dosáhly špičkové  kvality a vyhledávali je umělci a kresliči.

První důkladné vyměření „Waldenského rybníka“ provedl v roce 1846 právě Thoreau

 

Již ve svých 44 letech, 6. května 1862, Henry umírá. Jeho přátelé byli sklíčeni, jak brzy z něj život odchází a zároveň fascinováni jeho klidným přijímáním smrti. Jako ono podzimní ovoce a listí z jeho přednášky, které při dozrávání již přestává přijímat mízu odjinud, získává své zvláštní zářivé barvy – a po opadání dá život jiným.

 

Do divočiny

Bývalý duchovní Emerson se postavil proti pasivnímu přejímání minulých tradic a doktrín: i tato generace se má otevřít novým poznatkům i vlastní intuici, patřit na Boha i přírodu tváří v tvář. Ve své památné řeči, přednesené na Harvardu 31. srpna 1837, Emerson vyzval Američany, aby již více nevzhlíželi k Evropě: po více než šedesáti letech od Prohlášení nezávislosti je načase, aby konečně začali svobodně bádat a tvořit ze své vlastní hlavy a osvědčili přitom statečnost, nezávislost a vytrvalost. Spoluzaložil první čistě americký myšlenkový a umělecký směr a hnutí, takzvaný „transcendentalismus“, vycházející dle jeho výkladu ne z věcí tohoto světa, nýbrž z řádu existujícího i vytvářeného ve vědomí jednotlivce. Příslušníci hnutí sice třeba německého filozofa Kanta znali jen z druhé ruky, zato projevovali nebývale velký zájem o člověku blízké i konkrétnější „bytosti nezměněné člověkem“. Sama příroda totiž bývá vždy oděna do barev ducha.

A Thoreau pokračuje: „Zdraví nenajdete ve společnosti, ale v přírodě.“ – „Kde je literatura,“ táže se nad literaturami evropskými, „která nechává promlouvat přírodu?“ A odpovídá: „Ani v anglické literatuře není dost divočiny – je příliš krotká a civilizovaná.“

Thoreau vnímal a z textů i vlastní imaginací studoval představitele stovek druhů rostlin či zvířat a přírodniny i poznatky poskytoval biologovi Louisi Agassizovi. Přispěl k rozšíření pojmů „sukcese stromů“ i „pionýrské dřeviny“. Jako jeden z prvních Američanů se dostal k Darwinovu přelomovému dílu O vzniku druhů. Akcentoval jako sotvakdo před ním rozdíl pěstované a divoké přírody. V krajině se pro nás skrývá tolik viditelné krásy, kolik jsme jí ochotni ocenit – ale ani o zrnko víc. Z divokých jabloní, které musejí bojovat proti okusu, se dají natrhat ta nejlepší jablka. Trpkost ale ztrácejí až po prvním rozmrznutí v zimě: to pak obsahují sladkou hutnou šťávu lahodné chuti, kterou si vypůjčila přímo z nebes.

Sám před nebeskou branou

Thoreau byl nadšen z Nového zákona a znechucen, že Američané vynucují od všech lidí úctu i k textu, jehož poselství prý přitom ignorují. Na druhé straně svým působením a pokyny prý ovládají kněží svět mnohem rafinovaněji než politikové. V pověrou prošpikované zemi připisují lidé neštěstí ne svému špatnému svědomí, ale faktu, že opomněli předpisově světit neděli. V kostelích se lidé hrbí a kazatelé svým křikem zneucťují tichou atmosféru svátečního dne. Při cestě na nebesa by se člověk neměl opírat o žádný doporučující dopis. A po zaklepání na nebeskou bránu by se měl dožadovat přijetí u samotného Boha – ne u jeho služebníků.

Emerson i rodina Thoreauových patřili k místní farnosti unitářské církve – tehdy jednoho z nejsvobodomyslnějších amerických církevních společenství, které mívalo hlavní slovo i na Harvardu. Henry si četl i v textech nejrůznějších textech světových, tedy již i jiho- a východoasijských náboženství a duchovních směrů a chtěl všechny jejich základní texty vydat souborně, aby si je lidé mohli srovnávat. Sousedé Henryho ale stejně považovali především za uctívače a velekněze „Waldenského rybníka“ a okolní přírody.

Jezero Walden u Concordu

 

Jedno zjevení prý bylo dáno Indiánovi, jiné bělochovi. On sám, Thoreau, se má o přírodě a přežití v ní mnoho co učit od Indiána – ale od misionáře vůbec nic. To, v čem byl vychován, by prý Indiána učil, jedině kdyby Indián jinak nedal a jen za to mu slíbil jej učit moudrosti své. Angloameričan dokáže z lesa učinit pláně pařezů, ale využít léčivé účinky a dary jeho rostlin ani rozmlouvat s duchem stromů neumí.

V roce 1840 Henry po obdržení účtu na zaplacení církevní daně neprodleně odkráčel na radnici a ohlásil, že tuto daň platit odmítá. Dostalo se mu odpovědi, že bude uvězněn. Daň za něj okamžitě zaplatil někdo jiný a chtěl tak problém proti jeho vůli dočasně smést ze stolu. Henry však požadoval, aby bylo jeho jméno nadobro vyškrtnuto z církevního registru. Od radních si tehdy nechal dosvědčit a zformulovat prohlášení, že nechce být považován za člena žádné společnosti, do níž sám nevstoupil.

Několik týdnů před smrtí se jej teta Louisa otázala, zda se smířil s Bohem. – „Není mi známo, že bychom se kdy pohádali“, kontroval Henry s úsměvem.

 

Duch kapitána Browna

Přestože Thoreau trávil víc volného času v přírodě než mezi lidmi a věnuje jí také většinu svých textů a deníkových zápisků, křiklavou nespravedlnost nesnesl. Na protest proti otroctví a proti válce s Mexikem, která očividně posilovala moc jižanských politiků, odmítal platit státu symbolickou částku daně z hlavy. Místní konstábl jej v roce 1846 upomenul a zdvořile mu nabídl, že ji zaplatí sám. To právě Thoreau principiálně odmítl a bezradnému konstáblovi navrhoval, aby na své místo rezignoval i on. Pokud to neučiní, může jej zatknout kdykoli, třeba hned. Henry se tak následovně strávil noc v místním vězení, než za něj kdosi daň zaplatil. Po propuštění si, jak měl v plánu dříve, vyzvedl u místního ševce opravenou botu a odebral se s místní mládeží do lesa na borůvky. Zanedlouho na Emersonovu otázku, proč se nechal uvěznit, opáčil: „A proč ty ne?“ Emerson pak ve svém deníku Thoreaua ocenil, ale sám svou daň platit nepřestal.

Novější dům, který si Henry a jeho rodina v Concordu postavili

 

Koncept „Občanská neposlušnost“ (Civil Disobedience) vznikl teprve po Thoreauově smrti jako titul druhého vydání (1866) jeho přednášky. Nestačí nezabíjet nebo neprovádět morálně odsouzeníhodné činy: mnohem větší morální váhu má demonstrativní odmítnutí – a to dokonce v rozporu se zákonem – osobně příspívat k chodu utlačovatelského aparátu.

Nejeden člověk po četbě tohoto textu zahýbal světem. Vedle ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého vyprecizoval Thoreauovy postupy indický vůdce Mahátma Gándhí a Martin Luther King jimi dosáhl zrušení segregace černochů. Přešly tak do světového obecného povědomí i praxe. Jakkoli se nedají praktikovat všude, i tak přispěly k nápravám očividných křivd ve svobodných zemích. A v dalších částech světa – za cenu nesrovnatelně větších obětí, než musel podstupovat Thoreau! – napomohly ke svržení autoritativních, ba dokonce i totalitních systémů.

Thoreau se však ještě stihl seznámit s brzy nato popraveným kapitánem Johnem Brownem. Přes svou pozdější světovou roli průkopníka nenásilných postupů nahlédl Thoreau v Brownově ozbrojeném boji proti otrokářům v kontextu americké společnosti mravní výzvu jako ještě pádnější než tu svou. Tento boj byl Thoreauovi bližší než bezzubé schůze a filantropie „abolicionistů“, které sice nikoho nezastřelí, ale ani člověka neosvobodí. Svými pohnutými přednáškami i zaslanou řečí, čtenou při rozloučení s Brownem, se i Thoreauovi tenkrát podařilo výrazně pozměnit postoj svých krajanů. A to přispělo k vypuknutí války Severu proti Jihu a následnému zrušení otroctví. Browna Thoreau prohlásil za jediného velkého a nesmrtelného ducha své generace.

Jezero Walden se nachází v lesnaté krajině státu Massachusetts

 

Zbavte se všech trivialit

Za života znali samorosta Thoreaua bezesporu všichni obyvatelé Concordu, ale jinak spíš jen užší kruhy amerických intelektuálů. Jeho legenda a spisy však nezapadly a postupně ovlivnily svět. Dnes je naopak obtížnější najít názorový proud, který by se na něj alespoň občas neodvolal. Kromě zahalečů a „uživatelů života“, se k němu hlásila již v 19. století Fabiánská společnost, dále občas britští labouristé, náboženští liberálové, indičtí satjágrahíni, Afroameričané, hippies, anarchisté, liberálové a dokonce i militantně konzervativní Společnost Johna Birche. Píší se o něm knihy, hrají se o něm hry.

Hlavní ulice dnešního sedmnáctitisícového Concordu

 

Lesní požár u Concordu, který Thoreau v dubnu roku 1844 způsobil svou vlastní nedbalostí, nám připomene, že milovníci přírody mohou někdy natropit větší škody než lidé, kteří se o přírodu nezajímají a vyhýbají se jí. Thoreau alespoň tuto škodu nesčetněkrát vynahradil tím, kolik lidí vzdělal, jak jim otevřel oči pro krásu přírody a podnítil je k její ochraně. I John Muir, konstruktér, spisovatel, aktivista za ochranu divočiny a otec slavných amerických národních parků, si četl ze všech autorů nejraději v Thoreauovi a pokládal se za jeho žáka.

Východiskem i cílem Thoreauova ekonomického myšlení není výroba nebo vlastnictví zboží ani peněz, nejcennějším statkem je lidský život. Vždyť žít je tak nádherné! Úkolem každého člověka je vytvořit si až do detailů takový život, aby obstál i v hodině jeho nejnáročnějších kritických úvah. Svému příteli Blakeovi píše, že obdobně jako matematik při řešení obtížného problému zbaví rovnici všech trivialit a zredukuje ji na členy nejjednodušší, je třeba problém života zjednodušit a zorientovat se v tom, co je pro život nezbytné a skutečné. Odešel do lesů, aby se postavil čelem k základním skutečnostem života, a ne aby, až bude umírat, seznal, že vůbec nežil. Člověk je bohatý v přímé úměře k počtu věcí, které si může dovolit nechat být. Cena věci je to množství života, o nějž člověk musí kvůli jejímu získání přijít. Luxus a životní komfort povznesení lidstva spíše brání. Američané jeho doby prý za svůj společenský status, majetek, pohodlí a dokonce i zábavy platí příliš mnoho.

Lesy Nové Anglie

 

Ve své době a zemi si americký filozof bez závazků mohl dovolit žít tak, jak dnes na naší přelidněné a stále v průměru méně svobodné planetě nemůže téměř nikdo. I dnes však lze alespoň vykročit jeho směrem, který namísto soutěžení a přetahování se o konečné zdroje Země její bohatství chrání a navíc usnadňuje obdobně bohatý život i jiným.

 

Autor je překladatel

 

 

 

CITOVANÁ LITERATURA

 

Henry David Thoreau – Walden, a fully annotated edition, Edited by Jeffrey S. Cramer, Yale University Press, New Haven and London, 2004, ISBN 0-300-10466-9

(kniha vyšla poprvé v roce 1854 v legendárním bostonském nakladatelství Ticknor and Fields)

http://thoreau.eserver.org/walden00.html

Henry David Thoreau – Walden aneb Život v lesích, přeložil Josef Schwarz, Odeon, Praha, 1991, ISBN 80-207-0278-4

 

Life without Principle (přednáška vydaná až posmrtně r. 1863)

– http://thoreau.eserver.org/lifewout.html

 

Henry David Thoreau – The Maine Woods, Harper & Row Publishers, New York, 1987, ISBN 0-06-091404-1 (Přetisk původního vydání díla v nakladatelství Ticknor & Fields, Boston 1864)

 

Henry David Thoreau – Natural History of Massachusetts http://www.shmoop.com/henry-david-thoreau/botw/resources?d=http://www.vcu.edu/engweb/transcendentalism/authors/thoreau/

 

Henry David Thoreau – Walking http://www.shmoop.com/henry-david-thoreau/botw/resources?d=http://www.vcu.edu/engweb/transcendentalism/authors/thoreau/

 

Henry David Thoreau – Civil Disobedience http://thoreau.eserver.org/civil.html

Přednáška původně proslovena 26.1. 1848 na Concord Lyceum, publikována poprvé jako „Resistance to Civil Government,“ a teprve v květnu roku 1849, ve vydání souboru Thoreauových spisů s titulem A Yankee in Canada, with Anti-Slavery and Reform Papers vyšla v roce 1866 pod nyní známým titulem „Občanská neposlušnost“ – „Civil Disobedience.“

 

Henry David Thoreau – A Plea for Captain John Brown

http://thoreau.eserver.org/plea.html

Přednáška původně proslovena v Concordu 30.10. 1859

 

Henry David Thoreau – Autumnal Tints, The Atlantic Monthly (October 1862)

 

Philip van Doren Stern – Henry David Thoreau: Writer and Rebel, Thomas Y Crowell Company, New York, 1972, ISBN 0-690-37715-0 [Stern]

 

Lawrence Buell – The Environmental Imagination: Thoreau, Nature Writing, and the Formation of American Culture, Harvard University Press, Cambridge, Mass., (1995) 1996, ISBN 0-674-25862-2

 

Simplify, Simplify … And Other Quotations from Henry David Thoreau, K. P. Van Anglen, Columbia University Press, New York, 1996, ISBN 0-231-10388-3

 

Walter Harding – The Days of Henry Thoreau, Knopf, New York, 1965; citováno z: http://philosopedia.org/index.php/Henry_David_Thoreau

 

Spisy Henryho Davida Thoreaua na:

http://www.vcu.edu/engweb/transcendentalism/authors/thoreau/writings.html

A Week on the Concord and Merrimack Rivers

 

Henry David Thoreau – Toulky přírodou (tato knížka tvoří většinu prací vydaných nakladatelstvím Ticknor & Fields v Bostonu v roce 1863 pod titulem Excursions), Paseka, Praha-Litomyšl, 2010, ISBN 978-80-7432-038-5:

Chůze                                                                      str. 7-45

Výprava na horu Wachusett                         str. 46-64

Zimní procházka                                                str. 65-83

Přírodopis státu Massachusetts                  str. 84-110

Sukcese lesních stromů                                  str. 111-128

Divoká jablka                                                      str. 129-157

Podzimní barvy                                                 str. 158-192

Kniha má pozoruhodný doslov: Jan Hokeš – Thoreauovy krajiny myšlenek, str. 193-209

 

Henry David Thoreau – Občanská neposlušnost a jiné eseje, Christiania, Poprad, 1994, ISBN 80-967301-0-X:

Ralph Waldo Emerson – Thoreau          str. 7-17

(Henry David Thoreau:)

Občanská neposlušnost                              str. 19-41

Obhajoba kapitána Johna Browna         str. 43-65

Život bez principu                                        str. 67-85

 

Ona Emersonova přednáška i Občanská neposlušnost jsou i na síti na:

http://www.bdelost.sk/casopis/pdf/LB006_2z4.pdf

 

Ladislav Major a Milan Sobotka – G.W.F. Hegel – Život a dílo, Mladá fronta, Praha, 1979

 

Ralph Waldo Emerson – The American Scholar: řeč, přednesená 31. srpna 1837 pro společnost „Phi Beta Kappa“ v Cambridge, Massachusetts (u Bostonu)

http://www.vcu.edu/engweb/transcendentalism/authors/emerson/essays/amscholar.html

 

Ralph Waldo Emerson – Selected Essays, Edited and with an Introduction by Larzer Ziff, Penguin Books, New York, 1982, ISBN 0-14-039013-8

Nature (1836)                                      str. 35-82

The American Scholar (1837)      str. 83-105

The Transcendentalist (1842)      str. 239-258

 

The American Scholar: An Oration delivered before the Phi Beta Kappa Society, at Cambridge, August 31, 1837

http://www.emersoncentral.com/amscholar.htm (řeč bývá otiskována jako součást Nature)

 

Srovnání s jinými směry

^ Rosenwald, Lawrence. „The Theory, Practice & Influence of Thoreau’s Civil Disobedience“. William Cain, ed. A Historical Guide to Henry David Thoreau. Cambridge: Oxford University Press, 2006.

 

B.R. Nanda – Mahatma Gandhi: A Biography

Oxford University Press (1958), Oxford India Paperbacks, Delhi, 1996, ISBN 0-19-563855-7

 

 

POZNÁMKY, CITACE

Stane-li se člověk prostředkem k zajištění prostředků, aby se mohl předvádět před ostatními, ochuzuje sebe a ničí svět, tvrdil Američan Henry David Thoreau, od jehož smrti uplyne již 150 let

Toto vyplývá z Thoreauova života i díla a jmenovitěji některých pasáží první kapitoly jeho ústředního spisu Walden: HDT – Walden, str. 32-39 (Economy); česky Walden, str. 33-39 (Jak hospodařit)

 

Již ve svém dětství Henry David Thoreau (do svých 20 let David Henry) nezapadal v rodném Concordu ve státě Massachusetts do školního kolektivu. Rodina si však mohla dovolit poslat svého syna, narozeného 12. června 1817, na studia na blízkém Harvardu, pokud si ještě při studiu přivydělával. Nejstarší a dnes nejslavnější univerzita v USA se ve 30. letech 19. století po 200 letech své existence dopracovala již k několika budovám, dobré knihovně, asi 35 učitelům a 250 studentům. Henry špičkových studijních výsledků nedosahoval, ale naučil se číst ve více západních jazycích.

Obecně známá fakta

Stern, str. 5-15

Concord za Thoreauova mládí čítal jen na dva tisíce lidí, byl však sídlem některých úřadů, „Concord Academy“ – jakési střední školy a dokonce onoho vězení. Cambridge, kde dodnes stojí ústřední budovy Harvardské univerzity, je stále v teorii město, situované asi 5 km západně od centra Bostonu a je dnes součástí Velkého Bostonu. Concord má dnes již asi 17 000 obyvatel a nachází se asi 28 km vzdušnou čarou z centra Bostonu zhruba týmž směrem dále. Všechna tato místa se nacházejí ve státě Massachusetts. Pozor, jiné, větší město téhož jména – Concord se nachází nedaleko, severněji a je dokonce hlavním městem státu New Hampshire.

 

S bratrem Johnem pak před jeho onemocněním a předčasnou smrtí Henry v Concordu provozoval školu, která nestačila místní poptávce. Díky své přirozené  autoritě nemusel užívat tělesné tresty, uváděl děti do různých praktických oborů, odpovídal jim na většinu otázek a sám je studoval, pokud neměl po ruce jasnou odpověď.

Stern, str. 15-31

 

S bratrem Johnem před jeho onemocněním …

zima 1840-1841, Stern, str. 27

 

a předčasnou smrtí …

11.1.1842, Stern, str. 38-39

 

Do městečka přesídlil americký myslitel a přednašeč Ralph Waldo Emerson. Thoreau se nejednou staral se o domácnost i majetek svého manuálně méně zručného, leč ve světě úspěšnějšího staršího přítele.

Stern, str. 31-42 aj.

 

Na jeho lesním pozemku u jezera Walden si brzy pro sebe postavil skromný domek o jedné místnosti a po dva roky (1845-1847) si v něm užíval samotu v přírodě. Jeho vyklučené políčko s fazolemi však ráda navštěvovala jeho milá lesní zvířátka (hlavně svišti) a velkou část úrody mu spořádala.

Stern, str. 57-83, Walden

 

Pohybově i technicky nadaný Henry přesně vyměřoval nejen pozemky soukromníkům, …

historický fakt, viz též Life without Principle (Život bez principu)

 

… ale prováděl i výzkum řeky Concord pro místní úřady.

Stern, str. 139

 

Svým výzkumem a technickými opatřeními přispěl i k zlepšení kvality vyráběných tužek (a později i tiskařského grafitu), které tak díky Henryho výrobním a technickým opatřením dosáhly špičkové  kvality a vyhledávali je umělci a kresliči.

Stern, str. 17, 103

 

Již ve svých 44 letech, 6. května 1862, Henry umírá. Jeho přátelé byli sklíčeni, jak brzy z něj život odchází a zároveň fascinováni jeho klidným přijímáním smrti.

Stern, str. 151-163

 

Jako ono podzimní ovoce a listí z jeho přednášky, které při dozrávání již přestává přijímat mízu odjinud, získává své zvláštní zářivé barvy a po opadání dá život jiným.

HDT – Autumnal Tints, česky Podzimní barvy

Stern, str. 139:

The summer [1859] passed quietly, and the leaves began to turn into the vivid colors that presage the coming of winter. Thoreau was particularly interested in leaf coloration at this time. He had written a piece entitled „Autumnal Tints,“ which he was using as the basis for a lecture.

 

Do divočiny

Bývalý duchovní Emerson se postavil proti pasívnímu přejímání minulých tradic a doktrín: i tato generace se má otevřít novým poznatkům i vlastní intuici, patřit na Boha i přírodu tváří v tvář.

Ralph Waldo Emerson – Nature, str. 35-36

Ralph Waldo Emerson – The Transcendalist, str. 246

 

Ve své památné řeči, přednesené na Harvardu 31. srpna 1837, Emerson vyzval Američany, aby již více nevzhlíželi k Evropě: po více než 60 letech od Prohlášení nezávislosti je načase, aby konečně začali svobodně bádat a tvořit ze své vlastní hlavy …

Ralph Waldo Emerson – The American Scholar, str. 104

 

… a osvědčili přitom statečnost, nezávislost a vytrvalost.

Ralph Waldo Emerson – The American Scholar, str. 95-100

 

Spoluzaložil první čistě americký myšlenkový a umělecký směr a hnutí, tzv. „transcendentalismus“, vycházející dle jeho výkladu ne z věcí tohoto světa, ale z řádu existujícího i vytvářeného ve vědomí jednotlivce.

Ralph Waldo Emerson – The Transcendalist, str. 241-243

 

Příslušníci hnutí sice i Kanta znali jen z druhé ruky, …

http://en.wikipedia.org/wiki/Transcendentalism

Transcendentalism was rooted in the transcendental philosophy of Immanuel Kant (and of German Idealism more generally), which the New England intellectuals of the early 19th century embraced as an alternative to the Lockean „sensualism“ of their fathers and of the Unitarian church. They found the alternative in Vedic thought, German idealism, and English Romanticism.

The transcendentalists desired to ground their religion and philosophy in transcendental principles: principles not based on, or falsifiable by, sensuous experience, but deriving from the inner spiritual or mental essence of the human. Immanuel Kant had called „all knowledge transcendental which is concerned not with objects but with our mode of knowing objects.“ The transcendentalists were largely unacquainted with German philosophy in the original, and relied primarily on the writings of Thomas Carlyle, Samuel Taylor Coleridge, Victor Cousin, Germaine de Staël, and other English and French commentators for their knowledge of it. In contrast, they were intimately familiar with the English Romantics, and the transcendental movement may be partially described as a slightly later, American outgrowth of Romanticism. Another major influence was the mystical spiritualism of Emanuel Swedenborg.

http://plato.stanford.edu/entries/transcendentalism/

An important source for the transcendentalists‘ knowledge of German philosophy was Frederic Henry Hedge (1805–90). Hedge’s father Levi Hedge, a Harvard professor of logic, sent him to preparatory school in Germany at the age of thirteen, after which he attended the Harvard Divinity School. Ordained as a Unitarian minister, Hedge wrote a long review of the work of Samuel Taylor Coleridge for the Christian Examiner in 1833. Noting Coleridge’s fondness for “German metaphysics” and his immense gifts of erudition and expression, he laments that Coleridge had not made Kant and the post-Kantians more accessible to an English-speaking audience. This is the task — to introduce the “transcendental philosophy” of Kant, (T, 87) — that Hedge takes up. In particular, he explains Kant’s idea of a Copernican Revolution in philosophy: “[S]ince the supposition that our intuitions depend on the nature of the world without, will not answer, assume that the world without depends on the nature of our intuitions.” This “key to the whole critical philosophy,” Hedge continues, explains the possibility of “a priori knowledge” (T, 92). Hedge organized what eventually became known as the Transcendental Club, by suggesting to Emerson in 1836 that they form a discussion group for disaffected young Unitarian clergy. The group included George Ripley and Bronson Alcott, had some 30 meetings in four years, and was a sponsor of The Dial and Brook Farm. Hedge was a vocal opponent of slavery in the 1830′s and a champion of women’s rights in the 1850′s, but he remained a Unitarian minister, and became a professor at the Harvard Divinity School.

Another source for the transcendentalists‘ knowledge of German philosophy was Madame de Staël (Anne-Louise-Germaine Necker) (1766–1817), whose De l’Allemagne (On Germany) was a favorite of the young Emerson. In a sweeping survey of European metaphysics and political philosophy, de Staël praises Locke’s devotion to liberty, but sees him as the originator of a sensationalist school of epistemology that leads to the skepticism of Hume. She finds an attractive contrast in the German tradition that begins with Leibniz and culminates in Kant, which asserts the power and authority of the mind.

James Marsh (1794–1842), a graduate of Andover and the president of the University of Vermont, was equally important for the emerging philosophy of transcendentalism. Marsh was convinced that German philosophy held the key to a reformed theology. His American edition of Coleridge’s Aids to Reflection (1829) introduced Coleridge’s version — much indebted to Schelling — of Kantian terminology, terminology that runs throughout Emerson’s early work. In Nature, for example, Emerson writes: “The Imagination may be defined to be, the use which the Reason makes of the material world” (O, 25).

 

… zato projevovali nebývale velký zájem o člověku blízké i konkrétnější „bytosti nezměněné člověkem“.

Ralph Waldo Emerson – Nature, str. 36

 

Sama příroda totiž bývá vždy oděna do barev ducha.

Ralph Waldo Emerson – Nature, str. 39:

Nature always wears the colors of spirit.

 

A Thoreau pokračuje: „Zdraví nenajdete ve společnosti, ale v přírodě.“

HDT – Natural History of Massachusetts (3. odstavec na počátku spisu)

česky Přírodopis státu Massachusetts, str. 86

 

„Kde je literatura,“ táže se nad literaturami evropskými, „která nechává promlouvat přírodu?“

HDT – Walking,

česky Chůze, str. 28

 

Ani v anglické literatuře není dost divočiny – je příliš krotká a civilizovaná.

HDT – Walking,

česky Chůze, str. 26-28

 

Thoreau vnímal a z textů i vlastní imaginací studoval představitele stovek druhů rostlin či zvířat …

http://www.vcu.edu/engweb/transcendentalism/authors/emerson/essays/thoreau.html

mj.: Ralph Waldo Emerson – Thoreau (Eulogy, 1862)

It was a pleasure and a privilege to walk with him. He knew the country like a fox or a bird, and passed through it as freely by paths of his own. He knew every track in the snow or on the ground, and what creature had taken this path before him. One must submit abjectly to such a guide, and the reward was great. Under his arm he carried an old music-book to press plants; in his pocket, his diary and pencil, a spy-glass for birds, microscope, jack-knife and twine. He wore a straw hat, stout shoes, strong gray trousers, to brave scrub-oaks and smilax, and to climb a tree for a hawk’s or a squirrel’s nest. He waded into the pool for the water-plants, and his strong legs were no insignificant part of his armor. On the day I speak of he looked for the Menyanthes, detected it across the wide pool, and, on examination of the florets, decided that it had been in flower five days. He drew out of his breast-pocket his diary, and read the names of all the plants that should bloom on this day, whereof he kept account as a banker when his notes fall due. The Cypripedium not due till to-morrow. He thought that, if waked up from a trance, in this swamp, he could tell by the plants what time of the year it was within two days. The redstart was flying about, and presently the fine grosbeaks, whose brilliant scarlet „makes the rash gazer wipe his eye,“ and whose fine clear note Thoreau compared to that of a tanager which has got rid of its hoarseness. Presently he heard a note which he called that of the night-warbler, a bird he had never identified, had been in search of twelve years, which always, when he saw it, was in the act of diving down into a tree or bush, and which it was vain to seek; the only bird which sings indifferently by night and by day. I told him he must beware of finding and booking it, lest life should have nothing more to show him. He said, „What you seek in vain for, half your life, one day you come full upon, all the family at dinner. You seek it like a dream, and as soon as you find it you become its prey.“

His interest in the flower or the bird lay very deep in his mind, was connected with Nature,–and the meaning of Nature was never attempted to be defined by him. He would not offer a memoir of his observations to the Natural History Society. „Why should I? To detach the description from its connections in my mind would make it no longer true or valuable to me: and they do not wish what belongs to it.“ His power of observation seemed to indicate additional senses. He saw as with a microscope, heard as with ear-trumpet, and his memory was a photographic register of all he saw and heard. And yet none knew better than he that it is not the fact that imports, but the impression or effect of the fact on your mind. Every fact lay in glory in his mind, a type of the order and beauty of the whole.

His determination on Natural History was organic. He confessed that he sometimes felt like a hound or a panther, and, if born among Indians, would have been a fell hunter. But, restrained by his Massachusetts culture, he played out the game in this mild form of botany and ichthyology. His intimacy with animals suggested what Thomas Fuller records of Butler the apiologist, that „either he had told the bees things or the bees had told him.“ Snakes coiled round his legs; the fishes swam into his hand, and he took them out of the water; he pulled the woodchuck out of its hole by the tail, and took the foxes under his protection from the hunters. Our naturalist had perfect magnanimity; he had no secrets: he would carry you to the heron’s haunt, or even to his most prized botanical swamp,–possibly knowing that you could never find it again, yet willing to take his risks.

 

… a přírodniny i poznatky poskytoval biologovi Louisi Agassizovi.

Jan Hokeš, str. 199

 

Přispěl k rozšíření pojmů „sukcese stromů“ i „pionýrské dřeviny“.

Jan Hokeš, str. 200

 

Jako jeden z prvních Američanů se dostal k Darwinovu přelomovému dílu O vzniku druhů.

Jan Hokeš, str. 201

 

V krajině se pro nás skrývá tolik viditelné krásy, kolik jsme jí ochotni ocenit – ale ani o zrnko víc.

Autumnal Tints

Česky Podzimní barvy, str. 186

 

Z divokých jabloní, které musejí bojovat proti okusu, se dají natrhat ta nejlepší jablka. Trpkost ale ztrácejí až po prvním rozmrznutí v zimě: to pak obsahují sladkou hutnou šťávu lahodné chuti, kterou si vypůjčila přímo z nebes.

Wild Apples, Divoká jablka, str. 152

 

Sám před nebeskou branou

Dost podobně jako dánský myslitel Søren Kierkegaard byl Thoreau nadšen z Nového zákona a znechucen, že Američané vnucují od všech lidí povinnou úctu i k textu, jehož poselství prý přitom ignorují.

A Week on the Concord and Merrimack Rivers, Sunday, str. 58-60:

The New Testament is an invaluable book, though I confess to having been slightly prejudiced against it in my very early days by the church and the Sabbath school, so that it seemed, before I read it, to be the yellowest book in the catalogue. Yet I early escaped from their meshes. It was hard to get the commentaries out of one’s head and taste its true flavor. — I think that Pilgrim’s Progress is the best sermon which has been preached from this text; almost all other sermons that I have heard, or heard of, have been but poor imitations of this. — It would be a poor story to be prejudiced against the Life of Christ because the book has been edited by Christians. In fact, I love this book rarely, though it is a sort of castle in the air to me, which I am permitted to dream. Having come to it so recently and freshly, it has the greater charm, so that I cannot find any to talk with about it. I never read a novel, they have so little real life and thought in them. The reading which I love best is the scriptures of the several nations, though it happens that I am better acquainted with those of the Hindoos, the Chinese, and the Persians, than of the Hebrews, which I have come to last. Give me one of these Bibles and you have silenced me for a while. When I recover the use of my tongue, I am wont to worry my neighbors with the new sentences; but commonly they cannot see that there is any wit in them. Such has been my experience with the New Testament. I have not yet got to the crucifixion, I have read it over so many times. I should love dearly to read it aloud to my friends, some of whom are seriously inclined; it is so good, and I am sure that they have never heard it, it fits their case exactly, and we should enjoy it so much together, — but I instinctively despair of getting their ears. They soon show, by signs not to be mistaken, that it is inexpressibly wearisome to them. I do not mean to imply that I am any better than my neighbors; for, alas! I know that I am only as good, though I love better books than they.

   It is remarkable that, notwithstanding the universal favor with which the New Testament is outwardly received, and even the bigotry with which it is defended, there is no hospitality shown to, there is no appreciation of, the order of truth with which it deals. I know of no book that has so few readers. There is none so truly strange, and heretical, and unpopular. To Christians, no less than Greeks and Jews, it is foolishness and a stumbling-block. There are, indeed, severe things in it which no man should read aloud more than once. — „Seek first the kingdom of heaven.“ — „Lay not up for yourselves treasures on earth.“ — „If thou wilt be perfect, go and sell that thou hast, and give to the poor, and thou shalt have treasure in heaven.“ — „For what is a man profited, if he shall gain the whole world, and lose his own soul? or what shall a man give in exchange for his soul?“ — Think of this, Yankees! — „Verily, I say unto you, if ye have faith as a grain of mustard seed, ye shall say unto this mountain, Remove hence to yonder place; and it shall remove; and nothing shall be impossible unto you.“ — Think of repeating these things to a New England audience! thirdly, fourthly, fifteenthly, till there are three barrels of sermons! Who, without cant, can read them aloud? Who, without cant, can hear them, and not go out of the meeting-house? They never were read, they never were heard. Let but one of these sentences be rightly read, from any pulpit in the land, and there would not be left one stone of that meeting-house upon another.

Dost podobně jako dánský myslitel Søren Kierkegaard …

V koncentrované podobě vyjadřoval Kierkegaard tyto názory na sklonku života zejména ve svém časopisu Øieblikket (Okamžik) a dalších spisech. Viz:

Søren Kierkegaards Skrifter

Bind 13 og K13: 418 + 647 sider

Om min Forfatter-Virksomhed, Til Selvprøvelse Samtiden anbefalet, Dette skal siges; saa være det da sagt, Hvad Christus dømmer om officiel Christendom, Guds Uforanderlighed og Øieblikket nr. 1-10.

Gads Forlag, København, 2009, ISBN: 978-87-12-04490-1

Česky: Søren Kierkegaard – Okamžik, překlad: Milada Krausová-Lesná, 2. upravené vydání, 248 stran, 18x12cm, česky, brožovaná vazba, Kalich, Praha, 2005, ISBN: 80-7017-015-8, EAN: 9788070170151

 

Na druhé straně svým působením a pokyny prý ovládají kněží svět mnohem rafinovaněji než politikové.

A Week on the Concord and Merrimack Rivers, Sunday, str. 60:

The sort of morality which the priests inculcate is a very subtle policy, far finer than the politicians, and the world is very successfully ruled by them as the policemen. It is not worth the while to let our imperfections disturb us always. The conscience really does not, and ought not to monopolize the whole of our lives, any more than the heart or the head. It is as liable to disease as any other part.

 

V pověrou prošpikované zemi připisují lidé neštěstí ne svému špatnému svědomí, ale faktu, že opomněli předpisově světit neděli. V kostelích se lidé hrbí a kazatelé svým křikem zneucťují tichou atmosféru svátečního dne.

A Week on the Concord and Merrimack Rivers, Sunday, str. 62:

I was once reproved by a minister who was driving a poor beast to some meeting-house horse-sheds among the hills of New Hampshire, because I was bending my steps to a mountain-top on the Sabbath, instead of a church, when I would have gone farther than he to hear a true word spoken on that or any day. He declared that I was „breaking the Lord’s fourth commandment,“ and proceeded to enumerate, in a sepulchral tone, the disasters which had befallen him whenever he had done any ordinary work on the Sabbath. He really thought that a god was on the watch to trip up those men who followed any secular work on this day, and did not see that it was the evil conscience of the workers that did it. The country is full of this superstition, so that when one enters a village, the church, not only really but from association, is the ugliest looking building in it, because it is the one in which human nature stoops the lowest and is most disgraced. Certainly, such temples as these shall erelong cease to deform the landscape. There are few things more disheartening and disgusting than when you are walking the streets of a strange village on the Sabbath, to hear a preacher shouting like a boatswain in a gale of wind, and thus harshly profaning the quiet atmosphere of the day. You fancy him to have taken off his coat, as when men are about to do hot and dirty work.

 

Při cestě na nebesa by se člověk neměl opírat o žádný doporučující dopis. A po zaklepání na nebeskou bránu by se měl dožadovat přijetí u samotného Boha – ne u jeho služebníků.

Letter, March 27, 1848, to Harrison Blake, citováno z: Simplify, Simplify … And Other Quotations from Henry David Thoreau, str. 37:

When you travel to the Celestial City, carry no letter of introduction. When you knock, ask to see God, – none of the servants.

 

Henry si četl i v textech nejrůznějších textech světových, tedy již i jiho- a východoasijských náboženství a duchovních směrů a chtěl všechny jejich základní texty vydat souborně, aby si je lidé mohli srovnávat.

A Week on the Concord and Merrimack Rivers, str. 150 (Sunday)

 

Sousedé Henryho ale stejně považovali především za uctívače a velekněze „Waldenského rybníka“ a okolní přírody.

Walter Harding – The Days of Henry Thoreau, str. 196 v podání http://philosopedia.org/index.php/Henry_David_Thoreau:

Harding also relates a story told of Thoreau by one of the Concord townspeople, namely that „there were three religious societies in town—the Unitarian, the Orthodox, and the Walden Pond Society. . . . Thoreau was unquestionably the high priest of that [last] sect and spend a good part of each day at his devotions.“

 

Jedno zjevení bylo dáno Indiánovi, jiné bělochovi. On sám se má o přírodě a přežití v ní mnoho co učit od Indiána – ale od misionáře vůbec nic. To, v čem byl vychován, by prý Indiána učil, jedině kdyby Indián jinak nedal a jen za to mu slíbil jej učit moudrosti své. 

HDT – The Maine Woods, str. 248 aj.

It suggested, too, that the same experience always gives birth to the same sort of belief or religion. One revelation has been made to the Indian, another to the white man. I have much to learn of the Indian, nothing of the missionary. I am not sure but all that would tempt me to teach the Indian my religion would be his promise to teach me his. Long enough I had heard of irrelevant things; now at length I was glad to make acquaintance with the light that dwells in rotten wood. Where is all your knowledge gone to? It evaporates completely, for it has no depth.

 

Angloameričan dokáže z lesa učinit pláně pařezů, ale využít léčivé účinky a dary jeho rostlin ani rozmlouvat s duchem stromů neumí.

HDT – The Maine Woods, str. 314:

The Anglo-American can indeed cut down and grub up all this waving forest, and make a stump speech on its ruins, but he cannot converse with the spirit of the tree he fells, he cannot read the poetry and mythology which retire as he advances. He ignorantly erases mythological tablets in order to print his handbills and town-meeting warrants on them. Before he has learned his a b c in the beautiful but mystic lore of the wilderness he cuts it down, puts up a „deestrict“ schoolhouse, and introduces Webster’s spelling-book.

HDT – The Maine Woods, str. 321:

Our Indian said that he was a doctor, and could tell me some medicinal use for every plant I could show him. I immediately tried him. He said that the inner bark of the aspen was good for sore eyes; and so with various other plants, proving himself as good as his word. According to his account, he had acquired such knowledge in his youth from a wise old Indian with whom he associated, and he lamented that the present generation of Indians „had lost a great deal.“

He said that the caribou was a „very great runner,“ that there were none about this lake now, though there used to be many, and, pointing to the belt of dead trees caused by the dams, he added: „No likum stump. When he sees that he scared.“

HDT – Life Without Principle, odst. 6:

If a man walk in the woods for love of them half of each day, he is in danger of being regarded as a loafer; but if he spends his whole day as a speculator, shearing off those woods and making earth bald before her time, he is esteemed an industrious and enterprising citizen. As if a town had no interest in its forests but to cut them down!

Česky: Život bez principu, str. 69

 

V roce 1840 Henry po obdržení účtu na zaplacení církevní daně neprodleně odkráčel na radnici a ohlásil, že tuto daň platit odmítá. Dostalo se mu odpovědi, že jej tedy uvězní. Daň za něj okamžitě zaplatil někdo jiný a chtěl tak problém proti jeho vlastní vůli dočasně smést ze stolu. Henry požadoval, aby jeho jméno bylo nadobro vyškrtnuto z církevního registru. Od radních si tedy nechal dosvědčit a zformulovat prohlášení, že si nepřeje, aby byl považován za člena žádné společnosti, do níž sám nevstoupil.

Walter Harding – The Days of Henry Thoreau, str. 199-200:

The First Parish Church, apparently assuming that Thoreau was a member both because he had been brought up in the church and because his family owned a pew there, added his name to their tax rolls in 1840. When Thoreau received his church tax bill, he marched down to the town office and announced he would refuse to pay it. „Pay or be locked up in jail,“ they replied. But before the issue could be decided, someone else paid the tax over Thoreau’s protest and the town officials were ready to drop the matter. Not so Thoreau, however, for he knew the subject would be raised another year. He demanded that his name be dropped from the church tax rolls and, at their suggestion, filed with the town selectmen a statement saying, „Know all men by these presents, that I, Henry Thoreau, do not wish to be regarded as a member of any incorporated society which I have not joined. (pages 199-200)

 

Několik týdnů před smrtí se jej teta Louisa otázala, zda se smířil s Bohem. – „Není mi známo, že bychom se kdy pohádali“, odpověděl s úsměvem.

Obecně známá historka, viz mj. Philip van Doren Stern – Henry David Thoreau: Writer and Rebel, str. 162-163

His Aunt Louisa wanted to know whether he had made his peace with God. „I did not know we had ever quarreled,“ he said with a wry smile.

Duch kapitána Browna

Přestože Thoreau trávil víc volného času v přírodě než mezi lidmi a věnuje jí také většinu svých textů a deníkových zápisků, křiklavou nespravedlnost nestrpěl.

Stern, str. 147:

At the beginning of the speech Thoreau wrote to be read at the John Brown memorial services in North Elba, he said, „For my part, I commonly attend more to nature than to man.“ This was becoming very true.

HDT – Life Without Principle, odst. 22-24

[22]    In short, as a snow-drift is formed where there is a lull in the wind, so, one would say, where there is a lull of truth, an institution springs up. But the truth blows right on over it, nevertheless, and at length blows it down.

[23]    What is called politics is comparatively something so superficial and inhuman, that practically, I have never fairly recognized that it concerns me at all. The newspapers, I perceive, devote some of their columns specially to politics or government without charge; and this, one would say, is all that saves it; but as I love literature and to some extent the truth also, I never read those columns at any rate. I do not wish to blunt my sense of right so much. I have not got to answer for having read a single President’s Message. A strange age of the world this, when empires, kingdoms, and republics come a-begging to a private man’s door, and utter their complaints at his elbow! I cannot take up a newspaper but I find that some wretched government or other, hard pushed and on its last legs, is interceding with me, the reader, to vote for it, — more importunate than an Italian beggar; and if I have a mind to look at its certificate, made, perchance, by some benevolent merchant’s clerk, or the skipper that brought it over, for it cannot speak a word of English itself, I shall probably read of the eruption of some Vesuvius, or the overflowing of some Po,(24) true or forged, which brought it into this condition. I do not hesitate, in such a case, to suggest work, or the almshouse; or why not keep its castle in silence, as I do commonly? The poor President, what with preserving his popularity and doing his duty, is completely bewildered. The newspapers are the ruling power. Any other government is reduced to a few marines at Fort Independence. If a man neglects to read the Daily Times, government will go down on its knees to him, for this is the only treason in these days.

[24]    Those things which now most engage the attention of men, as politics and the daily routine, are, it is true, vital functions of human society, but should be unconsciously performed, like the corresponding functions of the physical body. They are infra-human, a kind of vegetation.

Česky str. 84

 

Již předtím se stavěl za zrušení otroctví a proti válce s Mexikem, která očividně posilovala moc jižanských politiků, kteří otrokářský systém podporovali. Po šest let proto odmítal platit státu spíše symbolickou částku daně z hlavy. Místní konstábl jej v roce 1846 upomenul a zdvořile mu nabídl, že ji zaplatí sám. To právě Thoreau principiálně odmítl a bezradnému konstáblovi navrhoval, aby na své místo rezignoval i on. Pokud ale rezignovat nechce, může jej zatknout kdykoli, třeba hned. Henry se tak následovně strávil noc v místním vězení, než za něj kdosi daň zaplatil. Po následovném propuštění si, jak měl v plánu dříve, vyzvedl u místního ševce opravenou botu a odebral se s místní mládeží do lesa na borůvky. Za několik dní se jej Emerson zeptal, proč se nechal uvěznit. – „A proč ty ne?“ opáčil Thoreau. Emerson pak ve svém deníku Thoreaua ocenil, ale sám svou daň platil i nadále.

Henry David Thoreau – Civil Disobedience (Občanská neposlušnost); Stern, 74-81

 

Koncept „Občanská neposlušnost“ (Civil Disobedience) vznikl teprve po Thoreauově smrti jako titul druhého vydání (1866) písemné verze jeho přednášky, původně proslovené v Concordu. Jednotlivec nejen nemá sám zabíjet nebo provádět morálně odsouzeníhodné činy: velkou morální váhu před utiskovateli má jeho osobní demonstrativní odmítnutí – a to dokonce v rozporu se zákonem – toho aparátu, který tyto činy umožňuje. 

Henry David Thoreau – Civil Disobedience

(Přednáška původně proslovena 26.1. 1848 na Concord Lyceum, publikována poprvé jako „Resistance to Civil Government,“ a teprve v květnu roku 1849, ve vydání souboru Thoreauových spisů s titulem A Yankee in Canada, with Anti-Slavery and Reform Papers vyšla v roce 1866 pod nyní známým titulem „Občanská neposlušnost“ – „Civil Disobedience.“)

HDT – Civil Disobedience, na http://thoreau.eserver.org/civil.html II, odst. 4-7

[4]    One would think, that a deliberate and practical denial of its authority was the only offence never contemplated by government; else, why has it not assigned its definite, its suitable and proportionate, penalty? If a man who has no property refuses but once to earn nine shillings for the State, he is put in prison for a period unlimited by any law that I know, and determined only by the discretion of those who placed him there; but if he should steal ninety times nine shillings from the State, he is soon permitted to go at large again.

[5]    If the injustice is part of the necessary friction of the machine of government, let it go, let it go; perchance it will wear smooth — certainly the machine will wear out. If the injustice has a spring, or a pulley, or a rope, or a crank, exclusively for itself, then perhaps you may consider whether the remedy will not be worse than the evil; but if it is of such a nature that it requires you to be the agent of injustice to another, then, I say, break the law. Let your life be a counter friction to stop the machine. What I have to do is to see, at any rate, that I do not lend myself to the wrong which I condemn.

[6]    As for adopting the ways which the State has provided for remedying the evil, I know not of such ways. They take too much time, and a man’s life will be gone. I have other affairs to attend to. I came into this world, not chiefly to make this a good place to live in, but to live in it, be it good or bad. A man has not everything to do, but something; and because he cannot do everything, it is not necessary that he should do something wrong. It is not my business to be petitioning the Governor or the Legislature any more than it is theirs to petition me; and if they should not hear my petition, what should I do then? But in this case the State has provided no way; its very Constitution is the evil. This may seem to be harsh and stubborn and unconciliatory; but it is to treat with the utmost kindness and consideration the only spirit that can appreciate or deserves it. So is an change for the better, like birth and death which convulse the body.

[7]    I do not hesitate to say, that those who call themselves Abolitionists should at once effectually withdraw their support, both in person and property, from the government of Massachusetts, and not wait till they constitute a majority of one, before they suffer the right to prevail through them. I think that it is enough if they have God on their side, without waiting for that other one. Moreover, any man more right than his neighbors constitutes a majority of one already.

česky Občanská neposlušnost, str. 28

 

Nejeden člověk po četbě tohoto textu zahýbal světem. Vedle ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého Thoreauovy postupy vyprecizoval indický vůdce Mahátma Gándhí a Martin Luther King jimi dosáhl zrušení segregace černochů. Přešly tak do světového obecného povědomí i praxe.

historická fakta, mj. B.R. Nanda – Mahatma Gandhi: A Biography, str. 105:

This was [after October 1908, Transvaal] the hardest term he ever had in prison. At seven in the morning he was one of a gang of prisoners, led by a relentless overseer, which dug hard ground with spades. As the day wore on, with his bent back and blistered hands Gandhi was seen cheering up his companions, many of whom all but broke under the strain. In the evenings and on Sundays he pored over the Gita and books by Ruskin, Thoreau and others, which he could get in gaol. The rigorous prison routine harmonized with the philosophy of life which he had been working out, the renunciation of creature, comforts and the sublimation of self in the service of humanity.

http://en.wikipedia.org/wiki/Henry_David_Thoreau

Thoreau’s writings influenced many public figures. Political leaders and reformers like Mahatma Gandhi, President John F. Kennedy, civil rights activist Martin Luther King, Jr., Supreme Court Justice William O. Douglas, and Russian author Leo Tolstoy all spoke of being strongly affected by Thoreau’s work, particularly Civil Disobedience. So did many artists and authors including Edward Abbey, Willa Cather, Marcel Proust, William Butler Yeats, Sinclair Lewis, Ernest Hemingway, Upton Sinclair,[56] E. B. White, Lewis Mumford, [57] Frank Lloyd Wright, Alexander Posey[58] and Gustav Stickley.[59] Thoreau also influenced naturalists like John Burroughs, John Muir, E. O. Wilson, Edwin Way Teale, Joseph Wood Krutch, B. F. Skinner, David Brower and Loren Eiseley, whom Publisher’s Weekly called „the modern Thoreau.“[60] English writer Henry Stephens Salt wrote a biography of Thoreau in 1890, which popularized Thoreau’s ideas in Britain: George Bernard Shaw, Edward Carpenter and Robert Blatchford were among those who became Thoreau enthusiasts as a result of Salt’s advocacy.[61]

Mahatma Gandhi first read Walden in 1906 while working as a civil rights activist in Johannesburg, South Africa. He first read Civil Disobedience „while he sat in a South African prison for the crime of nonviolently protesting discrimination against the Indian population in the Transvaal. The essay galvanized Gandhi, who wrote and published a synopsis of Thoreau’s argument, calling its ‚incisive logic . . . unanswerable‘ and referring to Thoreau as ‚one of the greatest and most moral men America has produced.’“[62] He told American reporter Webb Miller, „[Thoreau's] ideas influenced me greatly. I adopted some of them and recommended the study of Thoreau to all of my friends who were helping me in the cause of Indian Independence. Why I actually took the name of my movement from Thoreau’s essay ‚On the Duty of Civil Disobedience,‘ written about 80 years ago.“[63]

Martin Luther King, Jr. noted in his autobiography that his first encounter with the idea of non-violent resistance was reading „On Civil Disobedience“ in 1944 while attending Morehouse College. He wrote in his autobiography that it was

Here, in this courageous New Englander’s refusal to pay his taxes and his choice of jail rather than support a war that would spread slavery’s territory into Mexico, I made my first contact with the theory of nonviolent resistance. Fascinated by the idea of refusing to cooperate with an evil system, I was so deeply moved that I reread the work several times.

I became convinced that noncooperation with evil is as much a moral obligation as is cooperation with good. No other person has been more eloquent and passionate in getting this idea across than Henry David Thoreau. As a result of his writings and personal witness, we are the heirs of a legacy of creative protest. The teachings of Thoreau came alive in our civil rights movement; indeed, they are more alive than ever before. Whether expressed in a sit-in at lunch counters, a freedom ride into Mississippi, a peaceful protest in Albany, Georgia, a bus boycott in Montgomery, Alabama, these are outgrowths of Thoreau’s insistence that evil must be resisted and that no moral man can patiently adjust to injustice.[64]

56 Maynard, W. Barksdale, Walden Pond: A History. Oxford University Press, 2005.(pg.265)

57 Mumford, Lewis, The Golden Day: A Study in American Experience and Culture. Boni and Liveright, 1926. (pp. 56–9)

58 Posey, Alexander. Lost Creeks: Collected Journals. (Edited by Matthew Wynn Sivils) University of Nebraska Press, 2009. (pg. 38)

59 Saunders, Barry. A Complex Fate: Gustav Stickley and the Craftsman Movement. Preservation Press, 1996. (pg. 4)

60 Kifer, Ken Analysis and Notes on Walden: Henry Thoreau’s Text with Adjacent Thoreauvian Commentary

61Hendrick, George and Oehlschlaeger, Fritz (eds.) Toward the Making of Thoreau’s Modern Reputation, University of Illinois Press, 1979.62 McElroy, Wendy (2011-05-04) Here, the State Is Nowhere to Be Seen, Mises Institute

63 Miller, Webb. I Found No Peace. Garden City, 1938. 238–239

64 King, M.L. Autobiography of Martin Luther King, Jr. chapter two

 

Nenásilný Thoreau se však ještě stihl seznámit s později popraveným kapitánem Johnem Brownem.

historická fakta, Henry David Thoreau a John Brown se setkali dvakrát v Concordu: na začátku roku 1857 a pak v květnu 1859

Stern, 133-150

 

Přes svou pozdější světovou roli průkopníka nenásilných postupů nahlédl Thoreau v Brownově ozbrojeném boji proti otrokářům v kontextu americké společnosti mravní výzvu ještě pádnější než tu svou. Tento boj byl Thoreauovi bližší než bezzubé schůze a filantropie „abolicionistů“, které sice nikoho nezastřelí, ale ani člověka neosvobodí. Svými pohnutými přednáškami i zaslanou řečí, čtenou při rozloučení s Brownem, se Thoreauovi tenkrát podařilo výrazně pozměnit postoj svých krajanů. Což výrazně přispělo k vypuknutí války Severu proti Jihu a následnému zrušení otroctví. Browna Thoreau prohlásil za jediného velkého a nesmrtelného ducha své generace.

HDT – A Plea for Captain John Brown, mj. odst. 57:

It was his peculiar doctrine that a man has a perfect right to interfere by force with the slaveholder, in order to rescue the slave. I agree with him. They who are continually shocked by slavery have some right to be shocked by the violent death of the slaveholder, but no others. Such will be more shocked by his life than by his death. I shall not be forward to think him mistaken in his method who quickest succeeds to liberate the slave. I speak for the slave when I say that I prefer the philanthropy of Captain Brown to that philanthropy which neither shoots me nor liberates me. At any rate, I do not think it is quite sane for one to spend his whole life in talking or writing about this matter, unless he is continuously inspired, and I have not done so. A man may have other affairs to attend to. I do not wish to kill nor to be killed, but I can foresee circumstances in which both these things would be by me unavoidable.

Česky Obhajoba kapitána Johna Browna, str. 60

Simplify, simplify, str. 14-17

Stern, str. 145-146:

John Brown had been buried on his farm near North Elba in the Adirondacks. A memorial meeting was held there on July 4, 1860, to which Thoreau was invited. He could not go, but he did write a paper, „The Last Days of John Brown,“ that was read during the ceremonies. It told how opinion had changed in favor of Brown as more and more people realized that what he had done was a heroic act. In conclusion, he said:

Of all the men who were said to be my contemporaries, it seemed to me that John Brown was the only one who had not died. … He is more alive than he ever was. He has earned immortality. He is not confined to North Elba nor to Kansas. He is no longer working in secret. He works in public, and in the clearest light that shines on this land.

Before the next year was out, Northern soldiers were parading through the streets of Boston, singing words which they took into battle:

            John Brown´s body lies a-mouldering in the grave,

            His soul goes marching on.

 

Vždyť žít je tak nádherné!

Dnes je naopak obtížnější najít názorový proud, který by se na něj alespoň občas neodvolal. Kromě zahalečů a „uživatelů života“, se k němu hlásila již v 19. století Fabiánská společnost, dále  britští labouristé, náboženští liberálové, indičtí satjágrahíni, Afroameričané, hippies, anarchisté, liberálové a dokonce i militantně konzervativní Společnost Johna Birche. Píší se o něm knihy, hrají se o něm hry.

Lawrence Buell – The Environmental Imagination, str. 311-318, odkazy zejména na str. 526

http://en.wikipedia.org/wiki/Henry_David_Thoreau:

Thoreau’s careful observations and devastating conclusions have rippled into time, becoming stronger as the weaknesses Thoreau noted have become more pronounced … Events that seem to be completely unrelated to his stay at Walden Pond have been influenced by it, including the national park system, the British labor movement, the creation of India, the civil rights movement, the hippie revolution, the environmental movement, and the wilderness movement. Today, Thoreau’s words are quoted with feeling by liberals, socialists, anarchists, libertarians, and conservatives alike.“ – Analysis and Notes on Walden: Henry Thoreau’s Text with Adjacent Thoreauvian Commentary by Ken Kifer, 2002

… „uživatelů života“ …

Výraz, který (autor článku dosvědčí) užil sinolog Oldřich Král přinejmenším před několika lety ve své přednášce o taoismu

 

Lesní požár u Concordu, který Thoreau v dubnu roku 1844 způsobil svou vlastní nedbalostí, nám připomene, že milovníci přírody mohou někdy natropit větší škody než lidé, kteří se o přírodu nezajímají a vyhýbají se jí.

Stern, str. 52-55

 

I sám konstruktér, spisovatel, aktivista za ochranu divočiny a otec slavných amerických národních parků, John Muir, si četl ze všech autorů nejraději v Thoreauovi a sám se pokládal za jeho žáka.

http://en.wikipedia.org/wiki/John_Muir:

Osborn notes that he preferred using the simplest English language, and therefore admired above all the writings of Carlyle, Emerson and Thoreau. „He is a very firm believer in Thoreau and starts by reading deeply of this author.“ …

Historian Catherine Albanese stated that in one of his letters, „Muir’s eucharist made Thoreau’s feast on wood-chuck and huckleberry seem almost anemic.“ Muir was extremely fond of Thoreau and was probably influenced more by him than even Emerson. Muir often referred to himself as a „disciple“ of Thoreau.

Lawrence Buell – The Environmental Imagination, str. 316-318, tamtéž str. 137:

So Thoreau was not John Muir. Yet Thoreau leads to Muir; indeed, Thoreau became one of Muir´s heroes. For both, a deeply personal love and reverence for the nonhuman led in time to a fiercely protective feeling for nature, which later generations have rightly seized on as a basis for a more entlightened environmental ethic and polity than the prevailing dispensation built on the view of American nature as an endlessly exploitable resource. For both Thoreau and Muir, aesthetics was continuous with environmentalism.

 

Východiskem i cílem Thoreauova ekonomického myšlení není výroba nebo vlastnictví zboží ani peněz, nejcennějším statkem je lidský život. Vždyť žít je tak nádherné! Úkolem každého člověka je vytvořit si i do detailů takový život, aby obstál i v hodině jeho nejnáročnějších kritických úvah.

HDT – Walden, str. 88 (Where I Lived and What I Lived For); česky Walden, str. 83 (Kde jsem žil a pro co jsem žil)

 

Svému příteli Blakeovi píše, že obdobně jako matematik při řešení obtížného problému zbaví rovnici všech trivialit a zredukuje ji na členy nejjednodušší, je třeba problém života zjednodušit a zorientovat se v tom, co je pro život nezbytné a skutečné.

I do believe in simplicity. It is astonishing as well as sad, how many trivial affairs even the wisest thinks he must attend to in a day; how singular an affair he thinks he must omit. When the mathematician would solve a difficult problem, he first frees the equation of all incumbrances, and reduces it to its simplest terms. So simplify the problem of life, distinguish the necessary and the real. Probe the earth to see where your main roots run. [Thoreau to H.G.O. Blake, 27 March 1848]

http://www.walden.org/Library/Quotations/Simplicity

 

Odešel do lesů, aby se postavil čelem k základním skutečnostem života a ne aby, až bude umírat, seznal, že vůbec nežil.

HDT – Walden, str. 88 (Where I Lived and What I Lived For); česky Walden (Kde jsem žil a pro co jsem žil), str. 83

 

Člověk je bohatý v přímé úměře k počtu věcí, které si může dovolit (ne vlastnit, ale)  nechat být.

HDT – Walden, str. 79 (Where I Lived and What I Lived For); česky Walden, str. 76 (Kde jsem žil a pro co jsem žil)

 

Cena věci je to množství života, o nějž člověk musí kvůli jejímu získání přijít.

„The price of anything is the amount of life you exchange for it.“

http://www.goodreads.com/author/quotes/10264.Henry_David_Thoreau

 

Luxus a životní komfort povznesení lidstva spíše brání.

Most of the luxuries and many of the so-called comforts of life are not only not indispensable, but positive hindrances to the elevation of mankind.

HDT – Walden, str. 14 (Economy); česky Walden, str. 17 (Jak hospodařit)

 

Američané jeho doby prý za svůj společenský status, majetek, pohodlí a dokonce i zábavy platí příliš mnoho.

HDT – Walden, str. 1-69 (Economy) aj.; česky Walden, str. 7-66 (Jak hospodařit)

HDT – Walden, str. 66 (česky Walden, str. 64):

For more than five years I maintained myself thus solely by the labor of my hands, and found, that by working about six weeks in a year, I could meet all the expenses of living. The whole of my winters, as well of my summers, I had free and clear for study.

Life Without Principle (Život bez principu)