Vzpomínky na dědu

Vzpomínky na mého dědu Václava Nováka (1908-1980) z let 1966-1979:

1. Prázdniny v Kunraticích
2. Stavba domku
3. O strýci, Ladislavu Brothánkovi
4. Jak se děda vyjadřoval o mém tátovi
5. Většinou práce, ale ve volnu naprostá svoboda
6. Vzpomínky na První republiku
7. Politika
8. Děda skrze vzpomínky jiných
9. Pan učitel ze staré školy

Že není toto jeho chování silénské? Jistě. Neboť to je u něho jen vnějším obalem, jako u dutého siléna; ale když se otevře, přátelé, jaké bohatství rozumnosti naleznete v jeho nitru! Vězte, že mu nic nezáleží na tom, je-li někdo krásný, a naopak nad pomyšlení jím zhrdá, nebo je-li někdo bohat, nebo vyniká-li některou jinou předností, kterou lidé velebí: všechny tyto statky pokládá za bezcenné a nás za pouhé nic – tak jest – ale po celý život má pro lidi jen ironii a žerty. Když však promluví vážně a otevře své nitro, nevím, zdali někdo spatřil ty skvosty v něm skryté; ale já jsem je již jednou uviděl a zdály se mi tak božské a zlaté a krásné a neobyčejné, že jsem byl hotov činiti zkrátka vše, k čemu by Sókratés vybízel. Platón – Symposion 216d-217a

                                                                                              

1. Prázdniny v Kunraticích

Do Prahy na léto, Vánoce a později i pololetky jsem se vždy těšil. Cesta rychlíkem z Přerova do Prahy trvala v 60. letech asi 3,5 hodiny, později 4 hodiny a pak, jak země pod okupací se vyvíjela směrem k „rozvinutému socialismu“ 4,5 hodin, ale to bylo ještě stále v teorii. Sledoval jsem později časy a pamatuji se, že vlak ještě navíc míval asi desetkrát po sobě zpoždění. Na Hlavním nádraží na mě a mámou děda vždy čekal. Rád jsem se rozběhl dědovi do náruče. Čekali jsme před nádražím na moderní tramvaj číslo 13 a na Budějovickém náměstí jsme z ní přestupovali na prastaré tramvaje číslo 3 nebo 14 ještě o dvě stanice dál, na Kačerov. (Tyhle dvě linky mívaly za vozem s řidičem a kladkou přivěšeny dva menší vozy vlečňáky. Dveře těchto tramvají zůstávaly i v zimě otevřené, takže ve vozech býval průvan a většinou zima, ale lidé zase mohli naskakovat a vyskakovat za jízdy a někteří to mistrovsky zvládali.) Na Kačerově přímo ve smyčce tramvají v 60. letech vždycky stál a čekal autobus RTZ číslo 114. Nemusela se přecházet žádná frekventovaná ulice a lidé si ještě tenkrát mohli dovnitř nastupovat, kdy chtěli. A ten pak vyrazil podle Nemocnice Krč, Kunratického lesa, a byl za čtvrt hodiny v tenkrát ještě samostatných Kunraticích.   

Jednou děda vyprávěl, nejspíš v souvislosti se svým chovem králíků, že „má osmdesát.“ Tenkrát, ve svých pěti letech jsem nerozuměl celkovému kontextu jeho řeči a pochopil jsem jeho tak, že už je mu osmdesát let, a že tedy brzy umře. Poté jsem se o dědu dost bál. Až do chvíle, kdy mi máma slavnostně oznámila (1968), že napíšeme dědovi do Prahy blahopřání k jeho šedesátinám. Měl jsem ohromnou radost, že děda ještě není tak starý a že nám snad ještě hned tak neumře.

Děda se mnou také naoko zápasil a občas dělal, že jsem ho přepral. Rád jsem jej  taky škrábal po rukou, děda se jen usmíval a bavil.

Maňásci. Postupně jsem od babičky a dědy dostal tři maňáskové bílé kočičky s mašlemi. Vzpomínám si, že alespoň jednu jsme kupovali v Nuslích u Náměstí Bratří Synků. Všechny jsem měl pojmenované (jedna se jmenovala Lucinka) a děda rád hádal, jak se jmenují, a dělal, že je to obtížné a že je nemůže uhodnout. Prý má již špatnou paměť, říkal jakoby naslepo spoustu holčičích jmen, já se mu smál, ale občas nějaké jméno nakonec „uhodl“.

Vánoce bývaly ty nejkrásnější dny roku. Máma mě pravidelně brala na předvánoční podnikovou besídku jejího pracoviště Chemoprojektu v Přerově. Pouštěli tam každý rok několik filmů o Krtkovi. Máma mívala v rámci ROH ty krtčí filmy na starosti a po ukončení besídky nás táta vozíval na poštu na nádraží, odkud je máma odesílala zpět, do Prahy.

O Vánocích 24. 12. se dorazilo vlakem do Prahy. Babička ve frontách sháněla dobroty. A připravovala a pekla po 14 dnů před Vánoci cukroví. Děda vystavil ty nejlahodnější exempláře jablek odrůdy Princezna Louisa. A v pokoji čekal vyzdobený stromek. Zpívali jsme za tmy písně, děda zpěv jako někdejší zakladatel pěveckého sboru vedl.

A pak dárky.

Na Boží hod jsme chodívali do sboru ČCE v Nuslích

Z. (když už trochu bral rozum): A brzo se nebude vědět, proč se ty Vánoce slaví. V debatě jsme si přihrávali a děda ji uzavřel:

Ty komunisti nechtějí brát jinak než podle toho jejich způsobu uvažování, co si zavedli. I kdyby se ty události nikdy neudály, i tak by byl Vánoční příběh pěknou legendou.

Na Štěpána jsem se těšíval, neboť babička vždy skvěle upekla husu, bývali přítomni naši a přišli také Brothánci – mámina sestra, rozhlasová hlasatelka Hana a její muž a můj strýc, herec Láďa. Jen jednou sváteční hostinu babička pokazila, neboť tenkrát v nejlepším začala Láďovi domlouvat, aby tolik nechlastal. Strýc se nedal, začal na ni křičet a strhl se oheň na střeše. Jako obvykle nastalý konflikt hasila Hana: domlouvala stranám, aby se nehádali alespoň o Vánocích. Napětí utlumila, leč jeho příčiny neodstranila.  

Děda mi věnoval se své školy kaučukový míček „hop hop“, který zabavil nějakému svému žákovi. S míčkem jsem si pak několik let házel. Také jsem ho donesl do školy a hrávali jsme si o přestávkách. Jednou se ztratil a již jsem se s míčkem v duchu rozloučil. Avšak za měsíc paní učitelka přesadila spolužáka Jirku Matlochu do jiné lavice. Když Jirka vystěhovával věci, míček, který do jeho lavice zřejmě tenkrát vskočil, zas po čase vyhopsal ven.

Dědova ovocnářská teorie: Dle dědova názoru mají ovocné stromy oproti okrasným jehličnanům i většině jiných listnáčů hned dvě výhody: Výrazně kvetou a přinášejí ovoce, které se hodí na zimu i do války. Děda se zasloužil se mj. o výsadbu mnoha stromů v Kunraticích i jinde. Ve škole provozoval nejen školní zahrady, ale i včelstva. Na co sáhl, to kvetlo. Ořešáky a okrasné dřeviny podél hlavní silnice, protínající Kunratice stále rostou.

I při hospodaření mělo přednost pěstování ovoce, hlavně trvanlivých jablek, na zahradě dědy a babičky v Kunraticích bývalo kromě chaty, skladů nářadí, králíkáren a kurníku v 70. letech jen asi 10% místa pro květiny nebo okrasné keře, ale zbytek zabíraly okopané ovocné stromy nebo dědovy po Kunraticích vyhlášené ovocné školky. Zelenina a jahody. Kolem plotů byly „lepáže“ – na jedné straně 24 jabloní, na druhé asi 18 jabloní a asi 6 hrušní. 1 velká meruňka, 2 třešně, později až 2 višně, 2 blumy, asi 5 švestek. Desítky stromů. Tunýlek pro slepice podle plotu ven na cestu. Dvě ulice jedno- i vícepatrových králíkáren.

Děda se honosil: Mám ovocný stromy tak nízký, aby se všecko dalo trhat ze země. A babička mě vytýká, už když někdy musím trhat ze židle.

Na zahradě v trávě stále rostou chudobky a já dlouho věřil, že kvetou na těch místech, kde zahynul nějaký svatojánský brouček.

Děda sekal trávu pro králíky ještě i na pěti dalších parcelách – i u Rohrbachů, u Fikarů, u Kulhavých, u Poláků a u Černých, kteří měli na zahrádce trpaslíka. Opatrně mě vozíval na vysloužilém kočárku na fůře zelené trávy a nosíval kosu přes rameno.

Rozhorlil se, že na chatě souseda Rohrbacha chovají želvy a nedávají jim pravidelně žrát. Sám jim při sekání trávy u sousedů pro své králíky trhal jakýsi žabinec, který měly rády.

Taky se na nádraží v Olbramovicích pozastavoval nad tím, že tam na nástupišti zřídili truhlíky s květinami, ale nezalévají je.

Kopaná mezi jabloněmi: Když jsem dědu moc uprosil, kopal si se mnou a branky byly jeho jabloně na zahradě. Děda se však snažil nedávat moc velké rány a neshazovat si jablka. Někdy mi jej však na stejném místě nahradil strýc Láďa (jeho zeť a fanda Sparty), který mi často uštědřoval mnohem prudší šupy. Jednou se strýc rozeběhl a vypálil ránu. Nenamířil si to přesně, stará meruna „branku“ nezasáhla. Prolétla namísto toho korunou jabloně a za ní vyletěla i čtyři téměř zralá jablka. Jako z udělání šel děda zrovna kolem a strýce mírně napomenul: Láďo, ne tak prudce.

Mimořádné ohledy na druhé: Děda vyrostl selské rodině chudých Vyžic v Železných horách. Mezi početnými sourozenci neměl nikdy hlavní slovo. Pokud byli jejich obyvatelé vůbec politicky organizováni, jako jediná místní aktivní strana tam působila Švehlova Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. Jeho otce zvolili starostou, i když ani všechny děti rodiny neměly boty. Novákovi tak museli dobře vyjít vycházet s asi padesáti domácnostmi vsi. Zřejmě také díky těmto okolnostem bral děda mimořádný ohled na druhé, takže nikdy nekřičel na ostatní. Jen když se můj táta jednou rozčílil a vztekle přibrzdil autem, následkem čehož se děda praštil hlavou o strop auta, vyskočil ven a hned si zapálil, aby se odreagoval a rozrušení spolkl, a aby neřekl mému tátovi, co si o něm myslí.

Dobře vycházet hlavně se sousedy: Když jsem se nahlas smál, jak se sousedé hádají, až to bylo přes stěnu slyšet, děda mi uštědřil názorné poučení: Zdendo, je důležitý dobře vycházet se sousedy. Když nebudu zadobře s někým na Banzeťáku [lokalita na kraji Prahy-Kunratic], nemusím na ten Banzeťák chodit. Ale vedle sousedů budeš muset žít pořád.

Na prázdniny do azylu: Doma byly běžné hádky, práskání dveřmi a křik. Hlavním tvůrcem jedovaté atmosféry domova byla moje máma. Při příjezdu do Kunratic na letní prázdniny jsem si dědovi na to vše postěžoval. Děda mi tedy slíbil: Nebudeme aspoň tady na sebe křičet a hádat se. A skutečně, po celý pobyt v Kunraticích, asi měsíc a půl, jsme se vždy dohodli, vycházeli spolu dobře, přátelsky a nehádali se. Děda a babička mi ukázali, že a jak lze žít v míru a v krásných vztazích.

2. Stavba domku

V roli přidavače: Vstávali jsme v 6 hodin ráno a chodili z bytu v Kunraticích na parcelu cestu dlouhou asi 2 km ještě za ranní rosy a pracovali až do šesti večer. Když jsme se blížili k parcele se stavbou rodinného domku pro tetu, předával mi děda klíče od branky a vybídl mě: Útikej.

Děda mě povýšil na vrchní obsluhu míchačky i přidavače a posílal mě co chlapce také zedníkům do hospody pro pivo (tenkrát nebyly kontroly). Pracoval jsem s ním velice rád – už jen proto, že jsem při práci a při jednání s lidmi mohl toho starého, moudrého člověka pozorovat.

Cesta vedla kolem nově zřízeného tenisového hřiště a ve stínu pod korunami stromů si jiní mladí hráli tenis. Já jsem jim ale ani při těžké práci v suchu a horku nezáviděl. Říkal jsem si v duchu: oni mají to pinkání – ale já mám ještě svého dědu.

Není nad vytrvalou práci: Zatímco my s dědou vstávali brzo a chodili na stavbu každý den a babička se také dávala brzy do vaření, aby nám všem k polednímu na parcelu donesla oběd a ohřála z plynové bomby, Láďa s tetou Hankou si rádi pospali a dorazili na stavbu obvykle jen o víkendech, a to ještě až po deváté. Strýc se sice honosil, jaký je silák, ale sám nic neorganizoval, a skoro žádnými penězi nepřispíval. Nechal se fotit, jak uzvedne jednotlivé schodové bloky, ale celkově byl na práci naprosté nemehlo a neměl ani zájem se snížit k tomu, aby se co učil. Vynesl sice obrovské kamenné díly nahoru vlastníma rukama, jimiž ale také dost věcí rozbil nebo pokazil. Včetně zahradní studny. Rád po obědě opět držel pauzu. To jsme hráli karty a děda už byl jako na trní, že je čas práce.

Celkově nevydržel déle pracovat, již za dvě hodiny šel do restaurace na Betáni, aby si koupil placatici rumu. Děda, který pil jen vodu a nanejvýš si do ní rozpustil pytlíček „šumáka“ za 20 haléřů, mi vysvětloval: To víš, takovej alkoholik jako Láďa nevydrží pracovat stejnoměrně dlouho, ale koukni se potom na něj, jak se vrátí, to bude zas v náladičce.

Děda mi po straně vysvětloval, že alkoholici mívají delirium tremens a že jim před očima běhají bílé myšky. Babička se zase smála (co mohla jiného, chudák, dělat), že Láďa jakožto notorický alkoholik nasáklý lihem bude aspoň dobře hořet v krematoriu – plameny mu budou šlehat z úst.    

Překvapení: Jednou jsme s babičkou přišli později a děda slíbil, že nám řekne překvapení, ale až po obědě, abychom se nesmáli, ale dobře najedli. Nakonec prozradil: Ta kočka, co chodí k nám do kůlny, má ode dneška koťata.

Děda nikdy zbytečně nezabíjel živého tvora: V kůlně mu sice řádily myši, ale děda neměl srdce, aby proti nim rázně zakročil. Jen když mu dělaly velký nepořádek, chytal je do kbelíku a chodil do polí místního JZD, kde je vypouštěl ven.

A držel eleganci a styl z první republiky: Zimní oblečení měl snad ještě z oné doby. Jednou jsem na parcele lžící zamáčkl vosu na svém talíři se švestkovými knedlíky, dědovi se to nelíbilo a kritizoval mě, že to se nedělá.

Rozvahu předem: Když jsem na několikrát přepravoval stavební materiál asi 2 km po Kunraticích na stavbu domu: Zdendo, nenakládej si plnej dvoukolák. Tam dál ho do kopce nevytlačíš.

Pěšky nebo za vozem? Děda měl na každém rohu Kunratic známé (- také mnoho řemeslníků kdysi učil) a všelijak a hlavně lacino nakupoval, vyšmelil či směňoval stavební materiály. Často jsme tak chodili po okolí a u kdekoho sháněli, jak se jen za komunistů dalo, stavební materiál. Před jednou delší cestou jsem se dědy rozmrzele zeptal: To tam zas půjdeme celou cestu pěšky, dědo? Dědy mě ujistil: Kdepak, Zdendo, půjdeme za vozem.

Igelity i kamení se na stavbu hodí: Za komunistů byl i stavební materiál nekvalitní a hodně rohů cihel a tvárnic se navíc při manipulacích otlouklo. Abychom ušetřili vápno, vkládali jsme do malty ve spárách kameny. Tenkrát bylo výhodné alespoň to, že po bočních ulicích Kunratic nejezdila téměř žádná auta, vládl větší klid, ulice nebyly asfaltované, takže jsme po cestě mohli nasbírat dost vhodných kamenů, aby ta která zeď byla pevnější.

            Taky se tenkrát stavělo strašně pomalu kvůli špatně fungujícímu hospodářskému systému. Na poloviční cestě z bytu na zahradu vykládali z igelitů panely pro stavbu nové školky. Staveniště neměli řádně ohrazené, tak jsme od panelů vytahovali igelitové plachty a vlekli je ulicemi na naši stavbu. Zabírali jsme celou šíři ulice: děda kráčel k parcele a táhl jednu velkou plachtu, já vedle něj druhou, a bylo nám dobře.

Fůra písku lacino: V Kunraticích se kopala kanalizace a po vsi jezdilo mnoho tatrovek, naložených pískem a řidiči jím měli zasypávat výkopy, ale často jej rozprodávali načerno. Jednou, těsně před odchodem z parcely, zastavila před parcelou tatrovka a její řidič se ptal po panu učiteli Novákovi, který staví barák, zda by nepotřeboval písek. Děda se zeptal, kolik by písek stál a řidič odpověděl: Tři stovčičky. Děda: Já mám tady v peněžence akorát sto padesát a podal mu je. Řidič je nevrle od dědy převzal, vyklopil před parcelu obrovskou fůru písku a honem odjel pryč. Děda v mých očích vyrostl.

• 3. O strýci, Ladislavu Brothánkovi

V dětství jsem rád jezdíval s dalšími členy rodiny za tetou (máminou sestrou Hanou) a jejím mužem Ladislavem Brothánkem, kteří bydleli v Libni přímo pod (Hrabalovým) plynojemem a brzy přesídlili na Kampu, do křivolaké Hroznové ulice. Přesněji řečeno do jedné zakouřené místnosti se společným záchodem na chodbě, k níž se ostatně dostal se ztrátou. Hlavně že s tetou bydleli blízko domu Jana Wericha, který ho však nikdy ani nenavštívil. Co béčkový divadelní a filmový herec si strýc na své profesi i taky na svém „bohémském“ bydlišti tuze zakládal. Holedbal se „prkny, která znamenají svět“. Kolikrát slavnostně oznamoval, že bude hrát „hlavní roli.“ Jednou dědovi nabídl strýc scénář, děda (co někdejší ochotnický herec) si ho rychle prolétnul a zdvořile ho strýci vrátil. Pak mi děda šeptem a s úsměvem pak v ústraní vysvětloval, že ten Láďa zas dostal jenom pár štěků. S jedním štěkem vystoupil také v Sanitce – tam v roli hospodského připomněl Hanzlíkovi, že dotyčný host vypil ne 10, ale 11 piv. Tak spíš takové vedlejší role a spíš záporné postavy, které ale přenášel i do života. V 90. letech ho nechali hrávat už jen Belzebuba.

Má někdejší dívka a nynější žena Maruška ostatně hned na začátku našeho „chození“ odhadla, že strejda se hodí k máločemu, ale nejvíc do hospody. Skutečně, se svou hřmotnou postavou a patřičným vystupováním se v hospodě asi tak nejlépe vyjímal. Nebyla řeč o tom, na co počátkem roku 2009 zemřel, ale já jsem si na internetu našel cirhózu jater, přelétl jsem článek očima – prvních 12 příznaků strýci přesně odpovídalo a dál jsem to ani nečetl. Člověka s méně silnou konstitucí by ten jeho životní styl dorazil mnohem dřív. Bylo těžké si jej také představit bez cigarety v ruce.

Jako chlapec jsem ale strýce moc obdivoval. Třeba mě naučil ťukat si na hlavu a přitom mlaskat tak, že to dělá dojem, jako bych ji měl dutou. Anebo vodil kamarády, herce aj. na zahradu babičky a dědy. Byl zážitek mluvit třeba s tehdejším režisérem  Rybišarem, tvůrcem mj. Makové panenky a motýla Emanuela – a také vnímavým a schopným člověkem, který i s dítětem mluví jako rovný s rovným. Jednou také pateticky, jak to uměl, zavzpomínal na svého předčasně zesnulého kamaráda, herce Mirka Samka a zarecitoval nám u stolu svou báseň:

Nemocný je v sanitce,

Život visí na nitce. ¨

Sanitka se převrhla

a nitka se přetrhla.

A následně cvrnknul do krabičky zápalek, až vyskočila do vzduchu.

Strýc sliboval mnohým kamarádíčkům „tuny višní“ ze zahrady, ti přišli, višeň očesali – a babička pak neměla co do buchet. Bývala s ním zábava, i když spíš mezi jemu podobnými a v mládí. Ve stáří už tak ne. Dům sice sám nefinancoval a na jeho stavbě se podílel nepatrně, někteří my další, avšak o balkon se pak opíral a naparoval se na něm tak sebevědomě jako nějaký latinskoamerický diktátor starých časů na terase svého prezidentského paláce. Ale v životě sousedů ve vilkové čtvrti byla na prvním místě starost o dům, zahradu a domácnost, což bylo strýci naprosto cizí. To, že jsem se, nakolik jsem směl, staral o zahradu, ho znervózňovalo, i když jsem mu vysvětloval, že prací zabraňuju tomu, aby zahrada zarostla. S většinou sousedů se dříve nebo později rozhádal a rozuměl si jen s velice specifickými typy.

Umění jednat s lidma: Je třeba uznat, že si svým rázným jednáním a průpovídkami strýc alespoň ve svém mládí a středním věku dokázal zjednat respekt. Třeba jsme byli při společné dovolené celé naší rodiny na obědě ve Vimperku na Šumavě v restauraci „Vltava“, obsluha byla liknavá, čekali jsme půl hodiny, ale pak strýci došla trpělivost, číšníky seřval jak Alíky, ti začali kmitat a v minutě nám oběd naservírovali.

Jenže tyto způsoby nefungovaly na všech místech a rozhodně ne na úřadech. Děda mi často kladl na srdce: jednou z nejdůležitějších věcí v životě je umění jednat s lidma. A strýc toto umění rozhodně neovládal po všech stránkách. Když vyřizoval pozůstalost po své tetičce, chodil s ním můj děda po úřadech. A po návratu byl děda rozladěný: Ten Láďa s lidma moc dobře nejedná. Hned, když se mu něco nelíbí, křičí. A neuvědomuje si, že když někomu řekne: „tady to vypadá jako u blbejch“, je to skoro stejný, jako když mu řekne přímo: „Ty seš blbej“.

Marná okázalost: Z řeči strýce Ládi vyplynulo, že se, aby mezi přáteli vypadal jako grand, svezl taxíkem, i když mohl snadno použít veřejnou dopravu. Děda mi vypočítával, kolik stojí taxi, a nakonec svůj rozbor zakončil: Nemám rád frajery.

Po Láďovi přece jen něco zbylo: Po tátovi toho zas tolik nezbylo – Přerovské strojírny se položily, snad jeho inženýrské úsilí, vynálezectví a patenty žijí nepřímo v technické historii leteckých motorů, vývoje vápenek a cementáren.

Děda se smál, že po Láďovi nezbude nic, snad jen „prázdný flašky“. Ale neměl tak docela pravdu: Stále nám po něm občas přicházejí drobné tantiémy od umělecké agentury. Při provázení v minulosti jsem často vodil cizince od Zdi Johna Lennona Kampou na Karlův most. A najednou – co to vidím?! Nově zřízenou hospodu. A na ní ve vývěsním štítu stojí: „U blbejch.“ Přímo naproti bývalému strýcovu bydlišti! Zřejmě se jeho průpovídky ujaly. Až do nedávna, kdy českých štamgastů ubylo a cizinců přibylo, nebohou českou hospodu přebudovali a přejmenovali na „John Lennon Pub.“

4. Jak se děda vyjadřoval o mém tátovi: Zdendo, je potřeba se učit všechny předměty, aby člověk nebyl jednostrannej. Já jsem měl jednou v životě co do činění s člověkem, kterej byl vynikající ve svým oboru, ale z jiných oborů nevěděl úplně základní věci. Což mu určitě škodilo a jiným to mohlo připadat směšný.

– A jak se, dědo, ten člověk jmenoval?

Děda se začal vykrucovat: Já to nemůžu říct, to by nebylo k němu pěkný, on mi věnoval svou důvěru.

Po dědově pohřbu jsem si snažil připomenout všechny rozumy, které děda kdy pronesl nebo utrousil a došlo mi, že oním nejmenovaným člověkem byl zřejmě můj táta.

Nevhodný způsob učení: Táta se mi (jako vždy marně) snažil o prázdninách něco vysvětlit z matematiky. Já jsem chtěl raději vysvětlení od dědy. Táta se mně snažil zmocnit a donutit křikem a násilím. Já jsem se vzpíral, bránil a kopal kolem sebe. Děda se mě zastával. Táta namítal:

– Když to dokážu vysvětlit svým podřízeným, musí to pochopit i tenhle kluk!

– Jenomže, Zdeňku, tak jak se Vy se snažíte učit toho kluka, právě tak se děti učit nesmějí.

Pohoršení: Jak to, ten Zdeněk klukovi nekoupí pořádný boty, když vydělává ročně přes čtyřicet tisíc?

Nervy vyléčí příroda: Na Kochnově jsme občas hledali houby, ale ponejvíce se zbůhdarma potulovali po okolních lesích. Děda si vzpomněl na tátu: Ten Zdeněk se léčí s nervama. Možná, že by se vyléčil, kdyby se tak dokázal celej den volně toulat po krajině. Ale on by se jen tak toulat po krajině ani neuměl, nedokázal by to.

Stále účinnější ovládání lidí: Hitler šel na všechno zhurta. To se mu vymstilo. Ty komunisti jdou na věc chytřeji.  Na dělníky, na ty si netroufnou. Ale inteligenci zavírají a kontrolujou. Jakej má život takovej Zdeněk Zacpal? Dny tráví v práci, večery tráví na schůzích nebo školeních, ven se ani nedostane. Platěj mu ve srovnání se Západem mizerně, ale on se jim stejně nevzbouří. A oni dobře vědí, že jim bude sloužit ještě takových deset let, ale potom se jim zhroutí a oni ho potom nahradějí někým jiným, mladším. Můj otec ještě moh trávit život venku, na poli. A měl radost, když mohl na poli pozorovat zajíce a vyprávěl nám o něm. To byl pro něj zážitek na celej den.

Laciné i účinné prostředky: Dědu spoustu věcí na zahradu sehnal lacino v místním bazaru. Při likvidaci kovových sudů na zahradě vyšlo najevo, že ony otvory v sudech děda utěsnil, aby voda netekla, tenisovými míčky. A ty fungovaly a vydržely těsnit přes 20 let. Obdivoval jsem, jak laciné věci dokázal děda účinně využít. Ten vysvětloval: Ten tvůj otecko by  asi něco složitě soustruhoval z kovu a stejně by mu to třeba teklo. Já takový nástroje a prostředky jako von nemám, ale napadlo mě do okrouhlý díry v sudu strčit tenisák a heleď, jak dlouho sloužily.

Tátovy sklony: On se Zdeněk rád baví o hospodářskejch věcech. To jsem pozoroval.

Zdánlivě slabé argumenty: Děda většinou vlastní názor nevyslovoval, ale přesně popisoval věci a situace. Rozhovor s dědou člověka rozhodně poučil a přiměl přemýšlet, ale přitom nebylo vždy snadné odhalit, co si děda skutečně o probíraných věcech myslí. Nedával to najevo. Dalo se to jen obtížně vypreparovat z jeho řečí. Spíše se snažil o nestrannost a myšlenkovou poctivost.

Dlouho po dědově smrti jsem se svého táty vyptával na první dojmy s dědy, když začal chodit za mámou. Ze svého nastávajícího tchána a tehdy i tchýně měl prý dobrý dojem. Ptal jsem se, jak se shodli v politických názorech. Táta říkal, že si jen tak přátelsky vyměňovali názory, a že děda tehdy (koncem 50. let) nejvíc věřil tehdejším Spojeným státům, ale že věci neměl možná moc promyšlené, že to byl asi prostoduchý člověk.

Hned mi připadlo, že táta měl z dědy povrchní dojem. Děda totiž často formuloval své námitky nebo názory zdvořile, tak, aby druhého neurazil. Uvedl často třebas jen nějaký protipříklad – nějakou jednotlivou zkušenost ze života, historku.  Což sice úplně shodilo řetěz argumentů jeho společníka, ale kvůli tomu, že děda na té které námitce moc energicky netrval, obrat v evidenci lidé často nepochopili. Partner si dědova nepřímého a nenápadného vyvrácení a děravosti vlastních názorů ani nevšiml a mlel si to své dál. To mi však bylo v dětství jasné náramně brzy! Kdo opravdu chtěl, zjistil, že děda při debatě mívá nad ostatními vrch.

Obdobně by děda nevyrukoval s nějakou souvislou teologickou argumentací (viz výše; možná si uvědomoval, jak je napadnutelná), ale byl s to uvést nějakou jednotlivinu z křesťanství, proti níž se dalo těžko co namítat, která byla méně napadnutelná, než jsou řeči valné části duchovních vůdců v médiích i dnes. 

Kdo je chytřejší? – On je Zdeněk inteligentní.

– Ale já za nejchytřejšího a nejmoudřejšího člověka z lidé, které znám, pokládám, dědo, Tebe. (cítil jsem to tak)

– Ale ne, Zdeněk toho ví daleko víc než já. Má vysokoškolské vzdělání. Hodně toho viděl.

– Dědo, ale moudrost je něco jiného než absolvované školy.

– To je pravda. (se záhadným tónem a úsměvem)

Byl děda tak hloupý? Táta byl v jádru hodný, byl někdy ochoten připustit svůj omyl, ba na rozdíl od mámy se i omluvit, ale leckdy až křečovitě dbal o to, aby se neshodil a měl pravdu i autoritu.

Děda se vzhledem ke svým mnohostranným schopnostem a osobnostnímu profilu naopak až příliš podceňoval sám sebe. Bavilo mě dědu přechytračit nebo mít nad ním vrch, a dědovi to vůbec nevadilo. A příležitostně jsem mu říkal: Dědo, jsi hloupej. Děda přisvědčoval: Jó, jsem už starej a hloupej. Jenže brzy nato mě tak překvapil nebo napálil, že jsem nevěděl, čí jsem.  

5. Většinou práce, ale ve volnu naprostá svoboda

Vždy nejméně tři čtvrtiny času bývalo věnováno práci, jejíž výsledky bylo vidět a která přinášela bezprostřední užitek: zalévání a plení zahrady, stříhání stromů, krmení králíků, stavba domu. Ale vždy se našel čas na krásné povídání, debaty, zábavu, ježdění po Praze a v rámci skromných poměrů i mimo Prahu (na Sázavu, do Litoměřic a Úštěka, do Domažlic a Klenčí pod Čerchovem. občas na houby do lesa směrem k Jílovému u Prahy. V tom lese se vyznal po paměti lépe než já s podrobnou skládací mapou a mapou mobilu, udávající vlastní pozici.

A hlavně každý rok s babičkou i se mnou autobusem do Olbramovic a z nich ještě pěšky na Kochnov za svou sestrou – mou pratetou Máňou. Tu si rád dobíral.  Zpátky jinou cestou přes Mladoušov a Veselku na vlak a zpátky domů. Občas děda po cestě něco moudrého pronesl nebo utrousil, občas si povídal s babičkou, občas uštědřil nevtíravé a vtipné poučení. Ale s poučeními to moc nepřeháněl.

Děda se kvůli žádné otázce, kvůli žádnému názoru nerozzlobil. Vždy se klidně spíš snažil věc vysvětlit, než by prosazoval svoje názory. Teprve mnohem později, po poznání lidí, ke kterým jsem předtím vzhlížel, jsem seznal, s jakým vzácným člověkem jsem měl tu čest. Velká většina lidí, i ti se školami a tituly, se na člověka s jiným názorem nebo jim nepříjemnou otázkou rozzlobí a o pravdu jim jde nanejvýš na pěkném druhém místě.

Příroda jak má být: Na Kochnově nám děda vysvětloval rozdíl divoké či přirozené a lidmi silně poznamenané přírody: Mně se tu líbí ta příroda. Lítají tu přirozené druhy ptáků. Ne jako ti holubi v Praze, co jim lidi házejí rohlíky.

Nad potokem: Při několikakilometrové pěší cestě od své sestry Máni, na vlak do Olbramovic se děda na můstku přes Konopišťský potok opřel o zábradlí, odpočíval, a asi deset minut se díval, jak jeho vody proudí a víří.

Projezdit celou Prahu: V Praze mě lákalo poznávat nové koleje, linky tramvají a později i autobusů. Později – od mých asi 7 let (od roku 1970) se mnou děda a někdy i babička o prázdninách jezdili soustavně po Praze, do roku asi 1973 jsme projezdili celou Prahu, svezli se všemi linkami tramvají (tehdy téměř souvislá řada čísel od 1 do 31) i všemi linkami autobusů (tehdy asi 101-182). Děda ochotně a někdy i pobaveně přistupoval na mé návrhy. Jednou pobaveně vyprávěl ostatním, jak jsem ho umluvil i napálil, abych se mohl projet delší neznámou trasou.

Po třech dnech jarního volna v roce 1971 mě jako osmiletého při loučení ujišťoval: A v létě budeme po Praze jezdit, až se budou hory zelenat.

Když zaváděli nové linky, připomínal mi s úsměvem: Když zavedou každejch čtrnáct dní novou linku, tak to všecko projezdit nestačíme.

Tenkrát se ovšem peníze nezávislým způsobem vydělávaly těžce. Děda zaplatil stavbu baráku tím, že učil, a přitom bral důchod, a ještě po práci chodíval na zahradu krmit králíky pro rodinu, známé a přátele, a další králíky odvážel dvoukolákem do laboratoří tehdejšího Mikrobiologického ústavu mezi Krčí a Kunraticemi. Stažené kůže sušil na slunci a výkupní cena jedné kůže činila pouhou jednu korunu.

Bral jsem tedy zřetel na dědovy omezené prostředky, takže jsem z úsporných důvodů netrval na tom, abychom projeli každou linku po celé její délce. Ta místa Prahy, kterých jsem dědu ušetřil, jsem si prošel až příležitostně později, některé trasy až po desítkách let.

Šetrný švagr z Holotína: Děda se vždy smál při vzpomínání na svého švagra Kalendu z Holotína. Připomínal rád jeho slova z posvícení. Pobídl tenkrát svou manželku: „Františko, skliď ze stolu, voni si už hosti nebudou brát.“

Dopřát vnukovi radost: Ještě nedlouho před svou smrtí, o jarních prázdninách, mi děda dovolil, abych si na zahradě z kůlů a igelitu postavil bludiště.

Není nad všeobecný přehled: Dle dědy je třeba rozumět mnoha oborům, nebýt jednostranný a dost věcí znát z hlavy.

Jednou ve škole přišlo na přetřes město Choceň. Ukázalo se, že nikdo ze tří tříd ve škole nevěděl, kde se ono město nachází. Děda se vytočil, že žáci neznají místopis vlastní země, zatímco někde v Bulharsku u moře prý znají každou vesnici.

On sám, který toho, chudák, moc nenacestoval, mě naučil se dívat na Kameru na cestách, a ostatně skoro všechny své sklony, zájmy a koníčky jsem převzal po něm.

Alespoň jednou za rok si však děda rád zajel nebo se nechal naším autem zavézt do rodného kraje k příbuzným, a navíc alespoň jednou ročně též nějakého jemu dosud neznámého českého města. Nejraději jezdíval pomalými lokálkámi a občas poklábosil s místními.

6. Vzpomínky na První republiku

Babička: Tydle komunistický pochejti, ty lidi nemají rádi. Co z toho mají? To Masaryka, toho jsme milovali, tomu jsme ve škole rádi zpívali. A když byl u nás v Čáslavi, lidi mu házeli do cesty květiny. To mojí mamince svítily oči, nevěděla, kam dřív skočit.

Děda: První republika byla ten nejlepší systém, v jakým jsme kdy žili.

Děda se také dobrovolně přihlásil do mobilizace proti Hitlerovi. A jako by chtěl říct: Holenku, nemysli si, nic tak dobrého už nepřijde. A měl bohužel pravdu.

Tento přístup přenesl i na mně. Nejraději jsem s ním jezdil přes prvorepublikové nádherné čtvrti, zejména přes Dejvice a Střešovice s krásnými vilami a elegantními byty. A příležitostně jsem se co kluk proháněl urnovým hájem s nádhernou zahradní architekturou kolem Krematoria Strašnice. Zkrátka tím, co zbylo po lepších časech.

Babička mi vyprávěla, jak za První republiky probíhaly volby, vyprávěla o tehdejších poměrech a politických stranách: jak se chovaly, jaké projevy jejich řečníci pronášely a jaké typy a vrstvy lidí se ke konkrétním stranám hlásily.

Hned za Kunraticemi stála rušička Svobodné Evropy, takže dědovy nezbývalo než poslouchat jiné stanice, hlavně Volá Londýn. Děda mi také vysvětloval, jak se komunisté a násilnické skupiny vůbec dostávají k moci, jakými metodami se u moci udržují, jak lidi zaplétají do spoluviny a jak je ponižují a ovládají. Jaký smysl mají ty rituály a aktivity, jichž se lidé musejí účastnit. A jak dřívější systém dokázal vést alespoň většinu lidí k řádnému chování. Zdálo se mi při běžných hovorech se svými vrstevníky, že jsou slepí, naivní, že mám nad nimi náskok a že děda všechno ví nejlíp.

Na přerovském gymnáziu vládly na svou dobu dobré a v rámci možností docela svobodné poměry. Také díky tehdejšímu řediteli Františku Sedláčkovi i zástupci Ludvíku Kvasnicovi, který přežil německý koncentrační tábor. Na patře bytelné budovy již ze 70. let 19. století visel přehled všech vysokoškolských oborů, na které se můžeme po maturitě přihlásit. Ve svých patnácti letech jsem si pročítal ty všechny možnosti. A tu jsem uvažoval, že všechny obory vlastně mají přímo či nepřímo sloužit k udržování komunismu a ruské okupace. Přemítal jsem v duchu: Kdyby se tak v této zemi dal studovat obor, který by studenta instruoval, jak rozvracet komunismus – ten bych si vybral!

Babička: – Babičko, mělas jako učitelka na vesnici mateřskou dovolenou?

– Moc dlouho ne, ale to nebyl tenkrát problém. Měli jsme děvče na hlídání od nás z vesnice.

– A jak jste slavili Vánoce?

– O Vánocích se jezdívalo do Prahy. A chodili jsme tenkrát do divadla na Voskovce a Wericha. (babička si často prozpěvovala písničky Osvobozeného divadla)

– To jste bydleli u nějakých známých nebo příbuzných?

– V hotelu jsme se ubytovali, hochu.

– Jezdili jste tam vlakem?

– Ale kdepak, holenku, děda nahodil naši Aerovku a jeli jsme.

Děda:V rodných Železných horách: Pokud byly šťastný léta, tak před válkou. Ne, že by bylo moc peněz, ale taky bylo lacino. Kilo pomerančů za tři koruny, tři husy za stovku. Ale člověk byl hlavně svobodnej. Když odučil, měl skutečně padla. Nemusel jako dneska na schůze a školení, mohl si vyrazit kam chtěl, třeba do lesa – a děda pokynul na lesy pod Turkovicemi a naposledy v životě se na ně zahleděl.

Děda na smrtelné posteli (Vánoce 1979): My jsme si svobody trochu užili aspoň v mládí. Vy mladý si tý svobody v budoucnu už moc neužijete. Ale tenhle kluk (rozhlédl se kolem a ukázal prstem na mně) se jí dočká. Protože (nasadil prorocký výraz a tón) v příštím století bude po komunismu. Ale neradím vám snažit se dostat do čela povstání – zavalí vás to a stejně to budou řídit jiný lidi, ne vy.

Pak jsem si srovnával jeho předpověď s prognózami západních profesionálů, kteří dávali komunismu k dobru ještě mnoho desítek let. Nejpřesnější byl snad polský spisovatel Witold Gombrowicz, ten v roce 1968 správně určil dokonce rok pádu komunismu. Já byl za blázna, když jsem prohlašoval že po komunismu bude dost brzo. Ale ten se zhroutil ještě asi o 6 let dřív, než jsem očekával.

7. Politika

Je obtížné celkově rekonstruovat dědovy názory, protože on mnohé jen naznačoval anebo říkal nepřímo.

Děda se neposmíval pokusům zlepšit veřejné věci, ale dle jeho mínění bylo nesmírně obtížné nastolit širší politické a systémové změny, aby měly jednoznačně dobrý dopad a aby jejich nedobré důsledky byly výrazně menší než přínosy. Když ale občas říkal, co by se dalo dělat lépe, my jsme se usmívali, také proto, že nám bylo jasné, že děda se svými postoji se nikdy do vlivné pozice již více nedostane.

Neodsuzoval šmahem všechno nové, nebyl zatrpklý. Dokonce zhlédl a docela ocenil tehdejší švédskou hudební skupinu ABBA. Na komunisty shlížel spíš s útrpností a jindy se zase smál, jak to vedou.

Je třeba široký občanský konsens! Také díky svému rodinnému zázemí i menšinovému vyznání byl děda nesmírně tolerantní k lidem, kteří byli předurčeni k jinému směřování anebo kráčeli jinou cestou než on. Dobře chápal a vysvětloval mi, že je leckdo vržen do pozice, kdy nemá jinou než svou stávající možnost obživy a jednání. Neodsuzoval ani toho, kdo se živil koňským handlířstvím ani ty, kteří kvůli daním přesídlí do jiné země. Zajímal se i o to, jak šikovně se umějí někteří lidé v systému všeobecného nedostatku 70. let otáčet. Docela zálibně sledoval, jak se u tehdejší paní vedoucí stavebnin v Jesenici u Prahy, jeho slovy „Baby Langové“ točí peníze, jak ta dokáže vydělávat. Připomínal nám přitom, že i ona, a sama to říkala otevřeně, musí dodavatele uplácet, aby do obchodu vůbec něco sehnala, aby mohla něco nabídnout. Děda odsuzoval jen takové křivé nebo prospěchářské jednání, které lidi nebo společnost jednoznačně poškozovalo. 

Děda si ale také potrpěl na jistý pořádek – při transakcích, nákupech stavebního materiálu a vzájemné pomoci říkával: Pořádek dělá přátele. Spíš než o revoltu se snažil o svobodný veřejný prostor, o to, aby občanské principy mezi lidmi a ve společnosti co nejlépe fungovaly.

Rozhodně by se v případě (možnosti) rychlých změn zároveň snažil udržet a nenarušovat cokoli, co vůbec nějak rozumně funguje. Nelze s jistotou říci, jak by se choval kolem roku 1989, ale téměř jistě by tlumil revoluční třeštění, byl méně výlučný, opatrnější s mezinárodními vztahy, nevypustil na svobodu většinu vězňů, udržoval by širší konsens občanů a nenatropil tolik škod jako Václav Havel a jeho kamarila.

… a on stále kráčí svou cestou: Dědovi se rozzářila tvář, když potkal někoho, kdo kráčí postaru svou cestou a je nepoznamenán komunismem. Jednoho shrbeného starocha v Kunraticích zdravíval jako první: „Zdař Bůh.“

I to neperspektivní smysl má: Po bohoslužbách v evangelickém sboru v Nuslích děda ocenil tehdy mladou farářku Olgu Tydlitátovou, že se v tak nepříznivé době obětovala k povolání, které jí peníze ani prestiž nepřinese.

Sama technika nikdy nepomůže: Děda nikdy nepatřil k těm, kteří rozhodovali, ale nechoval se stádně. Dobře věděl, že takoví jako on se za normálních okolností k moci nikdy nedostanou. Na tradici shledával leccos dobrého. Na shora nařizované reformy a „zlepšování“ školství nahlížel krajně skepticky, protože dle jeho zkušeností téměř všechno záleželo na osobnosti, přirozené autoritě, kázni a dobré nebo špatné práci učitele, na odvedené nebo odbyté práci a na ochotě se učit. To je ten největší problém, a když se ten nezvládá, pak instituční reformy a technické vymoženosti nejsou nic platné.

Politika je až druhotná: Děda v žádném případě neprosazoval roztáčení kapitalismu a jeho představy byly daleko bližší Komenskému než Johnu Lockovi. Na druhou stranu bude mít dle něj každý pokus obejít tržní principy, každý pokus o socialismus a přerozdělování shora neblahé následky a přinese neštěstí pro některé lidi anebo rovnou pro celou společnost.

Stav společnosti závisí, a to do značné míry i v těch nejhorších systémech (– a v tom měl dost podobný názor jako Alexis de Tocqueville) vždy přímo či nepřímo na tom, jak se lidé umí ovládat, spolu jednat, jak jsou kultivovaní a múzicky vzdělaní a jak ukázněný a uspořádaný život vedou.

V roce 1968: Dopadne to špatně, protože ty reformy vedou komunisti.

Po roce 1968: V tramvaji se ke mně, k malému klukovi, přitočil jeden starší pán s rozhořčeným výrazem a novinami v ruce: „Vidíš, hochu, tady hledají řidiče od tramvají. A já jsem je tak dlouho řídil a vyhodili mě. Ani řídit tramvaj teď nesmím.“

Děda (s úsměvem): „To jste snad řídil nakřivo?“

Pán: „Já teď nesmím řídit z politickejch důvodů.“

Důsledky německé okupace: Na zastávce autobusu nedaleko tehdejší konečné stanice tramvajových linek 3, 13 a 14 na Budějovickém náměstí povykovala a na kolemjdoucí vykřikovala neupravená starší žena. Děda ji znal a vysvětloval mi: Víš, Zdendo, ona je Židovka a byla v německým koncentračním táboře. Ale někdy se s ní dá mluvit.

            Na onu scénku jsem si vzpomněl mnohem později. To jsem provázel pár starých Židů. Z chování pána a paní bylo vidět, jak se mají rádi. Bylo ale nápadné, jak pán stále vzhlížel nahoru, na modrou oblohu. Zeptal jsem se ho: „Kde jste se vlastně narodil?“ –„V gulagu.“

Nerovnováha bude v lidské společnosti vždycky: Děda poukazoval na problémy, které vytvářejí další problémy ve světě. Měl o něm lepší přehled než, jak jsem později k vlastnímu údivu seznal, většina chartistů 80. let. Jako jeden z nejzávažnějších nahlížel populační problém. A výslovně si ještě všímal fanatismu za Íránské revoluce. Diskutovali jsme, jaké jsou možné cesty tamního vývoje. Poukazoval jsem, že se problémy dají i řešit a že si třeba lidé jednou vyberou jen to lepší a vyvarují se toho horšího.

Děda jen procedil: „To, co říkáš, je německá filosofie.“  

A zkušenosti po „osvobození“? – Dědo, kterej film máš nejradši?

– Chalupáře.

– Není to trochu málo?

– Pokud je něco vznešenějšího nebo patetičtějšího, je to obvykle spojeno se zabíjením nebo nucením lidí. Revoluce bejvají hlavně dobrou příležitostí pro lidi, aby se mstili a vyřizovali si mezi sebou účty. A děda se rozhovořil, jak v roce 1945 hledal místo učitele a pozoroval na nádraží v Liberci, jak Češi s nápisem „Revoluční gardy“ na nádraží mrskali důtkami Němce a rozhodovali se, které Němky znásilní nazítří.

Závody ve zbrojení: – A to Američani opravdu tolik zbrojejí?

Děda – Musejí, protože Rusové zbrojejí eště víc.

8. Děda skrze vzpomínky jiných

Moje teta Hana Nováková/Brothánková Za Pražského jara 1968 říkal děda: To dopadně špatně, protože to dělají komunisti.

filosof Josef Moural – když jsem mu na klice bytu přenechal tašku jablek z jabloní, které děda vypěstoval: Taková šťavnatá a výtečná jablka jsem nikdy v životě nejedl.

Holička v Kunraticích: o konci 50. let: Byl to hodný učitel, chodily jsme k němu na nepovinný zpěv, zpívali jsme národní písničky, měl nás rád. Některých jiných učitelů jsme se bály.

ZZ: Děda ale taky neměl to politické krytí, jako ti další.

Holička: To šlo tenkrát úplně mimo nás, děti. Teprve až se naše nadaná spolužačka nedostala na žádnou školu, protože její rodiče měli živnost, teprve pak mi začala ta politika vrtat hlavou.

Soused Kratina odnaproti (jemuž babička přezdívala Kořalka) přisvědčil, že děda byl moudrý člověk: „Já jsem od něj dostal mladý jabloně. Děda se nabídl že půjde se mnou k učiteli Markovi: Kratino, půjdu s Váma, aby Vám ten Marek nedal nějaký špatný.

Paní Kratinová: on nám sehnal jabloně. Jinak si vzpomínám, že sedával tam na té zídce a pokuřoval.

Sousedka Andrlíková, která si ještě dědu pamatuje z doby svého dospívání si při řezání ovocných stromů vzpomněla: Mýmu tátovi říkal: „Ovocnej strom si člověk nesmí nechat přerůst přes hlavu.“ … „Já ho pořád vidím, jak stříhal ty jabloně tady podle plotu, jen to cvakalo.“

Soused přes jedno Fikar 70. léta: Když cestou na parcelu zahlédl onoho veselého, povídavého a nadmíru společenského souseda přes jedno, pronášel děda rezignovaně: Á, Fikar, to zas nic na zahradě neudělám.

2005: Chtěl jsem se zeptat na nějakou vzpomínku na dědu a hledal po Kunraticích již notně zestárlého devadesátiletého, ale stále svěžího pana Fikara. Vtom jde on osobně po ulici s motorovou pilou a vysvětluje: Musel jsem si půjčit pilu, abych skácel ořech na zahradě. A vlastně kvůli Tvýmu dědovi. (trochu vyčítavě po mě loupnul pohledem) Já jsem ten ořech chtěl vyhodit hned, jak vzklíčil, ale tvůj děda mě nakonec ukecal: Fikare, zasadila si to veverka, tak jí to nechte.

Soused od vedle Benda: Já si vzpomínám, jak ten Váš děda nic nestříhal zbrkle. Radši vykouřil půl cíga, rozmyslel si to a potom teprv šmiknul tu větev. Taky jsme měli spolu debaty.

O čem?

O všeličem.

Soused Benda se živil deratizací a děda si někdy potichu, aby jej nebylo slyšet, prozpěvoval: „Potkal potkan potkana“

Sousedka Horáková na konci zahrady: On nás měl na pozemky a byl to moc hodnej pán. Jenom škoda, že s ním nejsme na fotce, kdy jsme školu končili.

87-letá Jarmila Faladová-Průchová si ještě v roce 2024 ze svých školních let na dědu vzpomněla:„On si pan Novák pořád zpíval.“

Kunratický zpravodaj učitel Ebr

V Kunratickém zpravodaji vzpomínal někdejší učitel Ebr na pronásledování a znemožňování nástupu na střední školy nadaným žákům, kteří měli nevhodný kádrový původ nebo jejich rodiče patřili k jiné než komunistické straně. On sám k ní kdysi dal a styděl se co pak prováděla. Měl však na škole jednoho dobrého přítele, Václava Nováka, učitele, který se držel stranou. Obdivoval ho, neboť ten se vždycky z komunistických akcí a rituálů nějak dokázal vykroutit.

9. Pan učitel ze staré školy

Nepoznal jsem nikoho moudřejšího, a jen vzácně někoho, jehož celková moudrost byla nebo je celkově srovnatelná s dědovou. Leckdo znal nebo uměl mnoho dalších věcí, ale na druhé straně skoro každý člověk říkal nebo prováděl nějaké hloupé věci, které by děda se svou opatrností a svými zábranami nikdy nevyslovil, neučinil.

Po dědově smrti jsem vyhledával poučení u leckoho, namnoze u nezávislých filosofů, často „chartistů“. Kupodivu toho nejčastěji i oni sami věděli o širším světě méně než děda. V jistém smyslu mi byl učitelem Ladislav Hejdánek, který mne přemluvil, abych se učil dánsky a soustavně do češtiny překládal dánského myslitele a spisovatele Sørena Kierkegaarda a stal se později vedoucím mé magisterské práce.

Ano, svým způsobem úctyhodný Ladislav Hejdánek měl přes komunistické pronásledování lepší příležitosti ke vzdělání než děda. Byl napříč dlouhým komunistickým obdobím možná tím nejkonsistentnějším a nejvytrvalejším občanským aktivistou země. Má obrovskou zásluhu na udržení kulturní kontinuity a tradice nezávislého myšlení i na stycích se zahraniční veřejností. Naplňoval Havlův koncept „života v pravdě“ lépe než Havel sám, i když přitom odhlédneme od Vaškových záletů a jeho následného zatloukání. Sám se po roce 1989 brzy stal vyhledávaným profesorem, některé jeho náhledy, teoretické přístupy a zásady jsem rád převzal a uplatňuji dodnes.

Vypouštěl však z úst i mnoho pochybných nebo snadno vyvratitelných, ba hloupých tvrzení, která by děda, který si lépe uvědomoval meze svých kompetencí, nikdy nevyslovil. Vyzvedával často velice pochybné přístupy osobně zlovolných německých filosofů, včetně nacistů Martina Heideggera a Carla Schmitta. A zatímco děda byl laskavý a vstřícný k názorům a přístupům jiných, Hejdánkův přístup k nám, mladším studentům, býval příliš povýšený, nenechal nás ani promluvit a uplatňovat naše argumenty, vyrůst naší vlastní cestou. Navíc asi nejen nechtěl, ale ani neuměl pracovat s médii. Z některých jeho posledních slov je patrné, jak jej samotného při rekapitulaci vlastního života mrzelo, že neměl v závěru svého života větší vliv.

Ovoce po dědovi : Děda jako učitel založil nebo vedl v Lužnici po r. 1945 početný pěvecký sbor (dospělých) „Lužničan“, který byl později komunisty zlikvidován. V 50. letech se ostentativně přátelil se sedláky-kulaky a živnostníky a oponoval vedoucímu KSČ v Bechyni, takže přišel o místo učitele a musel pak dojíždět do sousedního okresu. Vstával pak každé ráno v 5 hodin na autobus z Bechyně směrem k Týnu nad Vltavou.

Děda (patrně z obavy, abych moc horlivě nenásledoval jeho příkladu) o svých konfliktních situacích s komunisty raději sám nemluvil. Až z jiných stran jsem se po jeho smrti dozvídal, že se zastal jednoho stoupence prezidenta Beneše, kterého lynčovali rychlokvašení komunisté, jako správný učitel ze staré školy na ně zahudroval, takže ubožáka nechali být. Ten pak byl dědovi neskonale vděčný, scházeli se konspirativně, dveře zamykali a dělali, že nikdo doma není. Také mu přes síť známých zprostředkoval místo učitele v Kunraticích, u Prahy, kde mohly jeho obě dcery studovat.  

Milovaný zeměpis si však za komunistů již nikdy nezaučil. Ke konci života až do svých 70 let učil hlavně a v posledku výlučně pozemky. Jiní učitelé práci na zahradě moc nerozuměli, nechtěli se umazat, a ještě chodit ven, do zimy. Rádi mu tedy školní zahradu svěřovali. A na co on sáhl, to kvetlo.

Vnukova hrdost: Dorůstající děti se často stydí hlavně před svými vrstevníky, pokud ještě musí někam jít s dospělými své rodiny. To však nebyl můj případ, s dědou jsem kamkoli šel rád, a ještě jsem se přitom hrdě vypínal.

Na dřívější ZDŠ (dnes je v oné budově v Pacovské ulici v Praze-Krči Husitská teologická fakulta UK) jsem se mohl koncem srpna přesvědčovat, že děda byl i k stáru fešák, elegantně se oblékal, mnoho lidí si jej vážilo a mezi mnoha učitelkami a učiteli požíval velké úcty. Sice byl formálně úplně posledním učitelem, učíval jen „pozemky“, ale když se v kruhu učitelského sboru ujal slova, všichni ztichli a   poslouchali ho. S respektem jej zdravili a k němu se rádi hlásili i mnozí jeho bývalí žáci.

Holub na silnici: Na silnici poblíž Kunratického zámku seděl holub. Bylo mi divné, že se tak vystavuje provozu, a otázal jsem se dědy, zda ho něco nepřejede. Děda jen opáčil: Nemysli si, Zdendo, toho nic nepřejede, holub je náramně chytrý zvíře.

Vtom jelo po silnici auto a holub se ani neobtěžoval ulétnout, jen popošel o pár kroků a auto ho nepřejelo.

U výčepu: Děda mi často vysvětloval, co se skutečně kolem děje. Tak v jedné nálevně stála fronta na pivo a pípa se nezastavila. Vtom si jeden host poručil jen malé pivo, což výčepního tak rozlítilo, že pivo z půllitru vychrstl a postříkal jim hosty kolem.

Děda mi jeho frustraci vysvětloval. Ten si musí vydělat náramný prachy bokem a považuje to nadycky za daný. A najednou ho vytočí někdo, kdo se odváží poručit si jenom malý pivo.

Již v chlapeckém věku mě bral za dospělého a jako jediný z rodiny mi plně přiznával vlastní rozum a důstojnost.

Neumětel si neví rady: Jednou jsme šli, jako skoro každý den, na zahradu kolem zdi zámeckého parku. Tam stál v poli zemědělský stroj a jeden mladík se snažil přijít na to, v čem je chyba, že mu zkolaboval. Hned poznal dědu, svého bývalého učitele, a začal si stěžovat, jak tam děti házejí do pole kameny, které se mu zaseknou do mechanismu. Děda chvíli naslouchal jeho vysvětlování a pak jsme pokračovali v cestě.

Stranou mi pak věc okomentoval: Tak zrovna ten kluk, ten byl mezi mejma žákama první, kdo dělal takový vylomeniny a schválnosti. Jenom obdivuju ty jezedáky, že takovýmu blbci svěřejí takovou drahou mašinu.

Blázen na motorce: Po silnici od Kunratic k rybníkům v létě chodilo dost lidí se jednak koupat, ale i na procházky, na růže, na jahody. V tom se řítil po silnici na motorce „Pionýru“ velkou rychlostí mladík, ale za Šeberákem nevybral zatáčku, vjel do příkopu, havaroval a sotva se hýbal. Někteří kolemjdoucí se pohoršovali, že mohl někoho porazit, zranit a zabít, další ho litovali, chtěli volat sanitku, obávali se, že utrpěl nějaká zranění. Děda se nepohoršoval, ale ani žádnou velkou starost neprojevoval. Jen to okomentoval: Kluk to holt rozpálil, trochu se vymlátil, ale nic mu není.

A motocyklista, jako kdyby to slyšel, nakonec vstal, vzal motorku a odváděl ji pryč.

Rád jsem s dědou chodil a takovéto komentáře k nastalým situacím poslouchal.

Jak vypadá citově založený muž?

Babička kupovala všelijaké plátky kvůli křížovkám: ty ráda luštila. Všiml jsem si tam inzerátu, v němž citově založený muž hledal partnerku. Děda mi hned vysvětloval: Když někdo uvádí, že je „citově založený muž“, to znamená, že se asi hádá, huláká a křičí. Něco jako ten Láďa.

Nevěř heslům a tomu, co říkají lidé

Děda často protahoval a zesměšňoval různé politické fráze i patetická úsloví.

Rarášek v dědovi se nezapřel: Děda vyprávěl, jak za jeho po venkovských cestách chodila procesí. Katolický kněz předříkával litanie a lidé v průvodu je zpívali.

Jenže po silnici jelo auto. Kněz na lidi zavolal: Auto jede, utíkejte! – A procesí zpívalo: Auto jede, utíkejte.

Kněz je okřikl: To volové nezpívejte! – A procesí opět odzpívalo: To volové nezpívejte.

Děda si tenhle popěvek rád zpívával venku i při chůzi do schodů a rytmicky přitom bušil rukou do zábradlí, až mu to babička zazlívala: Dědo, co to děláš? Víš kolik Ti je už let?

Nepodložené odsudky vypovídají spíše o nás samých: O jedné televizní hře jsem prohlásil, že je to blbost. Děda namítal: Tak František Zloch (dědův švagr, přítel i někdejší spolužák na Evangelickém učitelském ústavu v Čáslavi) i Hanka (dědova dcera) jsou kulturnější než Ty nebo Tvůj otec. Zloch by řekl: „Já tomu nerozumím.“ nebo: „Mně se to nelíbí“. Zloch sice abstraktnímu malířství nehověl, ale nikdy by neřekl, že je to blbost. A mně se ta hra naopak zdála dobrá, objevná. Neříkala věci polopaticky, to podobenství s hodinami v závěru jenom vkusně naznačovalo východisko,dodal děda.

Zkouška zeměpisem: Řeč se stočila na cestování z Prahy do Ostravy. Děda tvrdil, že se z Prahy musí jet severozápadním směrem. Namítnul jsem mu:

– Ale do Ostravy se musí jet spíš směrem na jihovýchod. Ostrava je na nižší rovnoběžce než Praha.

– Zdendo, Praha je ve středních Čechách a Ostrava na severní Moravě. Musí se jet taky trochu na sever.

– Ale, dědo, Ty si moc neuvědomuješ, že Československo není souběžný s rovnoběžkama, je skloněný k jihovýchodu.

– No trochu je, ale ne tak moc, jak říkáš.

– Podíváme se do atlasu, dědo, až se vrátíme z parcely domů, jo?

Až jsem dědovi ukázal příslušné místo v atlase a Ostrava byla skutečně na nižší rovnoběžce než Praha, pronesl děda uznale:

– Kluku, z Tebe něco bude.

Polní cesty v Moštěnici: Děda dokázal jako učitel mnohé naučit právě tím, že se snad záměrně mýlil a nechal druhého, ať pravdu objeví nebo odkryje sám. Někdy mýlil záměrně, aby jeho chyba toho druhého trkla a sám přišel na vlastní „lepší“ řešení. Ono poučení zčásti navozené situace si člověk vždy pamatoval, bývala vždy spojena s dobrou náladou, humorem i krásnými vzpomínkami.

Děda rád přijížděl na návštěvu na Moravu, většinou aby mě odvezl nebo přivezl vlakem. Zajímal se, jak žijeme a vyšel si s námi na procházku. Jednou mi zřejmě schválně tvrdil, že jedna cesta (v pravoúhlém polním půdorysu) je kratší, jenže já jsem se nedal a vysvětloval jsem mu, proč se mýlí. Děda se na mě pozorně díval.

Kubatura podlahy: Tak jednou jsme odhadovali, kolik škvárobetonu bude potřeba namíchat na podlahu kuchyně stavěného domu. Děda odhadoval jedno a půl kolečka. Opáčil jsem mu, že to budu schválně počítat. A nakonec se mezi traverzy vešlo koleček čtrnáct. Dědovi jsem to pak patřičně se smíchem připomínal. Jen mám podezření, že děda před vyplněním podlahy řekl schválně špatný údaj, aby mě přiměl k samostatnému přemýšlení. Taky že jsem si od oné události dával na odhadování kubatur větší pozor.

Tajné kuřácké doupě: Děda si každodenní návštěvy parcely nenechal vymluvit. Teprve za jeho delšího pobytu v nemocnici, bylo nešťastnou náhodou objeveno dědovo tajné kuřácké doupě v jedné králíkárně.

Učitelem i po smrti: Na pohřební obřad v Krematoriu Strašnice se podařilo sehnat evangelického faráře Hájka z nuselského sboru a z podílu na obřadu vyšachovat někdejšího příliš agilního dědova kolegu-komunistu. Můj táta pak po obřadu jako správný stojní inženýr vykládal nám truchlícím mechanismy kremačních pecí a jejich technická vylepšení. Při navracení se do Kunratic již taxíkem nás po cestě do Kunratic řidič požádal o dovolení, aby si mohl zapálit (což bylo tenkrát běžné). A to přimělo babičku, aby mu uštědřila kázání o škodlivosti kouření, jak říkala, jediné neřesti, jíž se děda oddával, a která se mu nakonec stala osudnou.

Když jsem spřádal moc plánů do budoucna, babička namítala:

Zdenoušku, neznáš dne ani hodiny!

Člověk míní, Pámbu mění.

Zdendo, neplánuj – jenom komunisti plánujou!

Když vona Máňa má, chudák, malej důchod: Babička každý měsíc hostila dědovu sestru Máňu, ze které si děda občas dobromyslně utahoval. Předtím dělala přípravy a vysvětlovala mi:

– Musím zajít do cukrárny koupit tetě dorty a sladké.

– Babičko, teta toho tolik nesní. Říkala přece minule, že toho tolik nechce.

– Ale, Zdenoušku, ona si Máňa ráda dá.

Počítal jsem to a teta snědla na posezení 7 kusů dortů či cukrářských kousků.

Kolik toho ten Láďa sní? Dědovi jsem také připomněl, že strýc Láďa říkal, že toho moc nesní. Děda opáčil: schválně se dívej. A já se pak nestačil divit. Děda mi pak po straně situaci okomentoval: Zdendo, viděls to? Ten Láďa nejí, ten žere.

Pozvánka do Prahy: Děda se jako jediný z rodiny ve větší míře ohlížel na mé zájmy a přání. V mých 11 letech mě vyprovázel na vlak na Moravu a vysvětloval: Je tu v Čechách romantičtější krajina. Kdybys chtěl, můžeš u nás bydlet a studovat na vysoké … – nebo možná už i na gymplu – ten je tady v Krči. A já žasl nad tou nečekanou nabídkou. Nad tím, že mě někdo bere vážně, který mi přiznává důstojnost! Naši ne. Taky se tomu nápadu vzepřeli a nedovolili jeho uskutečnění.

Milé přivítání: Po přesunu do Kunratic z gymnaziálního lyžařského výcviku v 15 letech, kde jsem si s ostatními moc nerozuměl a mezi vrstevníky se vůbec neprosadil, mě děda uvítal a, aniž bych cokoli říkal, mě pochválil: Ty máš takovej hezkej a chytrej výraz v obličeji. Asi vás tam na tom gymnáziu dobře učí.

Bylo mi hned dobře.

Nevystavuj se střelbě ze zálohy! Dědu na samém konci války místní z Turkovic v Železných horách přemluvili, aby se svým vzděláním a vojenskou hodností velel narychlo utvořenému partyzánskému oddílu. Nepostrádal tedy jisté zkušenosti.

U Krčského hřbitova byl památník mladíkovi, který v čestném boji s nacisty padl a děda mě na něj upozorňoval:

Zdendo, až se něco začne dít, nechoď ven dobývat něco, když se střílí ze střechy. Každej den chodím vedle desky kluka, který byl v čestném boji proti nacistům zastřelen. Kdo si na něj dneska vzpomene? Když jsou boje, tihle vždycky bejvají první na ráně. Jsou jen nástrojem v rukou těch, který ty boje řídějí.

Životní instruktáž: Zdendo, nebuď moc složitou povahou. Takoví lidi obvykle nejsou šťastní.

Sen v roce 2004: Děda sehnal, jako obvykle, téměř zadarmo hromadu cihel. Neměli jsme nákladní auto, takže děda pomalu tlačil část nákladu v rozvrzaném vozíku a ten zbytek, který se do něj nevešel, jsem ručně přenášel a přibližoval k parcele. Měli jsme z toho i tak  legraci a zábavu. Na půli cesty jsem se ozval: „Dědo, to je hrozný, jak se s tím pinožíme, dyť jsme pro smích celejm Kunraticům! Seženu pořádný auto s korbou, naložíme na ni všechno a hned to budeme mít na parcele. Děda se na mne zahleděl a s lišáckým úsměvem se po svém způsobu dotázal: Jó? Jó?Vydal jsem se na firmu, nákladní auto jsem nakonec sehnal, ale před Kunraticemi uvázl v dlouhém štrůdlu. Nešlo to předjet. A poté, co jsem se konečně vrátil i s autem na místo, jsem se s milým dědou již nikdy více v životě neshledal.

Karetní partička s dědou: Při zelené louce si děda bral víc karet, než potřeboval. Divil jsem se, proč si ztěžuje hru – a přesto vždy vyhrává. Teprve až jsem převzal jeho taktiku se naše síly vyrovnávaly. Později jsem zjišťoval, že dědův princip – investovat do hry či jednání víc, než se bezprostředně vyžaduje – přináší přes počáteční obtíže nečekané výhody, zajímavější výsledky a někdy i celkově snazší práci.

Postupně mi stále víc docházelo, že tento dědův přístup se dá používat nejen při karetních hrách, ale i při práci, jednání s lidmi, sebevzdělávání, na psaní, publikování a v posledku i na život sám.