ZDENĚK ZACPAL

 Mladá fronta Dnes 22.1. 2011, Kavárna Esej, str. 39-41

Myšlenky Leviathana, jednoho z ústředních děl politického myšlení, vydaného 20. ledna před 360 lety, vynesly jeho autorovi tolik nepřátel, že se mu přičítal i známý požár Londýna v roce 1666. Král Charles II svého někdejšího vychovatele chránil a posílal mu až do jeho smrti v roce 1679 apanáž, ale ze strachu mu nedovolil dílo opět vytisknout. Hobbesova teorie není populární ani dnes, leč pro řád a fungování společnosti bývá tím aktuálnější, čím víc jí politici nedbají nebo ji obcházejí.

Ve společnosti schopných

Nadaný mladík, narozený roku 1588, získal díky bohatšímu strýci vzdělání v Oxfordu a uchytil se jako prominentní vychovatel. Syny vznešených a samozřejmě i sám sebe na cestách rád seznamoval s kontinentální Evropou. Mimo přátelství se známým lékařem a objevitelem krevního oběhu Williamem Harveyem a vědcem Francisem Baconem tak mohl v Paříži diskutovat s filosofem a vědcem Descartem a ve Florencii se setkat i s astronomem Galileem.

Materialistickou koncepci pohybu hmotným působením tělesa na těleso aplikoval i při vysvětlování smyslového vnímání a myšlenkových procesů. Nejvíc jej fascinoval Galileův rozklad běžných pohybů na několik jejich jednodušších, matematicky vyčíslitelných složek. Sám se snažil obdobně dopracovat k zákonitostem politiky, aby se chování lidí dalo předvídat a měnit k lepšímu. Po vypuknutí konfliktu mezi králem a parlamentem v roce 1640 se Hobbes – to již v Pařížském exilu –  pokoušel ukázat, jak zabránit občanské válce a dosáhnout míru. Užitečnost politické filosofie se prý dá změřit nejlépe na pohromách, které jsou důsledkem jejího nedostatku.

 

Válka každého proti každému

Lidmi hýbají podněty: touhy a averze, které se neustále mění. Různí lidé se přitom uspokojí s různou měrou moci, bohatství, cti. Naneštěstí jsou tužby některých lidí po moci bezmezné. Přestože mnozí o víc moci, než již mají, často neusilují, bývají tak nuceni odporovat nárokům mocichtivých lidí a už jen kvůli prostředkům k dobrému životu jim nezbývá než se do boje o moc zapojit.

Lidé jsou dost rovnoměrně obdařeni schopnostmi obstát v konfliktech a bojích a prakticky každý je schopen zabít každého. Pokud má kdokoli právo na cokoli, pak se nedá mluvit o uchování života a bezpečnosti, o správném a špatném, o spravedlnosti a nespravedlnosti. Lidé intrikují a tvoří proti sobě aliance, a přitom ze vzájemného boje nemají žádné potěšení. Scházejí podmínky pro pilnou práci, podnikání, kulturu, mořeplavbu, zahraniční obchod, stavbu budov, cestování, umění a vědy, neboť ovoce těchto nákladných činností je nejisté. Vládne ustavičný strach a nebezpečí násilné smrti, život je osamělý, chudý, nechutný, brutální a krátký.

Z této války každého proti každému se dá vymanit jen převedením dostatečné moci na takovou osobu nebo orgán, který je schopen strany přimět k důslednému plnění přijatých závazků,  čímž teprve začíná vlastnictví. Bez ústřední síly, která lidi drží v bázni, nejsou lidé schopni ani koordinované akce ku společnému prospěchu, míru či společné obraně. K míru přispěje strach ze smrti i touha po věcech, umožňujících příjemný život, touha ovšem spojená s nadějí, že se k nim člověk vlastní pílí dopracuje. A k plnění závazků přivede lidi především strach: závazky bez meče jsou pouhými slovy. Tolik Hobbes. A pokračujme v jeho intencích dál.

 

Do svědomí nesahat!

Suverén je ta osoba nebo sekupení osob, na něž tento transfer těchto práv proběhne a je na něm, kolik moci bude potřebovat a jakého nástupce si vybere. Partnerství mezi lidmi a suverénem tedy ani nemá být rovnoprávné. Hobbes upřednostňoval jednoho vládce před shromážděním kvůli nedílné odpovědnosti jednotlivce, nadřazení celospolečenských zájmů nad partikulárními a předcházení chaosu. Vládě více lidí se nebránil tam, kde je zažitá nebo kde jsou vhodné podmínky k jejímu dobrému fungování. V každém případě šlo Hobbesovi o větší pravomoci suveréna a tvrdší postup proti rozvratníkům, než je tomu v „liberálních demokraciích“.

Avšak aby nebylo mýlky! – i Hobbes prosazuje velký prostor k soukromým aktivitám občanů, do nichž se vládci míchat nemají. Co není zakázáno je povoleno, člověk musí mít zájem na zachování sebe sama, nemůže svědčit proti příbuznému. Suverén má za úkol zajistit bezpečnost lidí, učit je respektu k vlastnictví a umožňovat jim, aby si sami mohli opatřovat živobytí, řídit vlastní život k lepšímu. Práce je zboží, hodnota je podmíněna trhem a rovnost směňovaných věcí je dána (na rozdíl od dřívější „spravedlivé“ ceny) už tím, že vůbec ke smlouvě došlo. Daně jsou mzdy, které drží veřejný meč, aby chránil soukromníky při výkonu svých živností a povolání. Pro povzbuzení píle a podnikání se Hobbes kloní k dani ze spotřeby, tedy z konzumu. Trvá na stejné spravedlnosti jak pro bohaté tak pro chudé i na opatřeních ve prospěch práce se neštítících nezaměstnaných.

Jako zásadní odpůrce aristotelovství již Hobbes nevytváří pro všechny ani nějakou samoúčelnou ctnost či ideál a tím méně instituce, který by ji vnucovaly celé společnosti. Jedinou morální ctností, kterou je třeba vynucovat občanskými zákony, je spravedlnost, tedy především dodržování závazků. Na rozdíl od praxe inkvizice, jezuitů (či později se zrodivších komunistů) Hobbes nechce kontrolovat lidem myšlenky, což prý ani není účinné. Úsilí o svobodu svědomí vytýkal Hobbesovi i sám německý nacistický myslitel Carl Schmitt.

 

Oslabme vliv církve

Pro Hobbese, který přišel na svět předčasně, když jeho matka prchala před invazí španělské katolické Armady do Anglie, a jejž náboženské boje v roce 1640 vyštvaly z vlasti, znamená silná církev především chaos a boje, neboť lidé nevědí, zda mají poslouchat své vládce světské nebo duchovní. Pokud suverén nedílnou pravomoc nemá, dochází k náboženským válkám, jichž byly země pohanského starověku – i  starý čínský a indický svět, tedy alespoň před vypálením buddhistických škol a masakrech jejich učitelů v Indii muslimy a na Srí Lance katolickými Portugalci – téměř ušetřeny. Víra jako dar od Boha nesmí být vynucována.

Aby záminky k náboženským válkám zmizely, vykládal Hobbes křesťanství svérázným způsobem, umenšujícím počet nároků, kladených na člověka a stát. Chce aplikovat vědecky přesné standardy a kritéria pro větší jasnost a průhlednost jazyka. Staví se nejen proti vytváření nových článků víry, nýbrž odmítá Nicejské i Apoštolské vyznání víry, která by prý mohla dobré svědomí lidí a integrální duchovní život narušit. Netvrdí ani Kristovo božství: ke spáse prý postačí poslušnost zákonů a víra, vyjádřená prvotní křesťanskou formulí že Jesus Christus – Ježíš je pomazaný.

Hobbes podrobil historicko-kritickému zkoumání Starý zákon, v čemž pokračoval Spinoza. Původní Ježíšovo učení Nového zákona, které učilo správnému jednání a čistým záměrům, pravil Hobbes, bylo nahrazeno doktrínami a názory vymyšlenými a předepsanými klérem. Papežství z nich učinilo nástroj kontroly lidí, vládců i politiky samé. Hobbes se odvolává i na Pavlovu Epištolu ke Koloským, že církev znamenala původně místní samosprávný sbor s omezenou působností – a nikoliv všemocnou nadnárodní organizaci s propracovanou ideologií, ovládající univerzity, poroučející vládcům a podrývající jejich pravomoc, ale ani mocnou národní církev s biskupským zřízením.

Thomas Hobbes byl formálně anglikánem, ovlivnil jej renesanční sekulární humanismus, mnozí jej považovali za ateistu a on sám měl blízko k menším a radikálním protestantským směrům, zejména k independentům. Leviathana vydal v naději, že Oliver Cromwell dokáže mocné církve oslabit.

 

Je libo další Pákistán?

A nyní již poznámky aktuální. Hobbesův systém zrovna ty nejlepší záruky proti zneužívání moci nemá. A rozdělení moci, také díky Hobbesovu mladšímu současníku Johnu Lockovi zprvu na moc zákonodárnou a výkonnou – a později i díky Montesquieuovi i na soudní – funguje a potíže řeší mnohde lépe, než si Hobbes dokázal představit. Jenže zase ne až tak dobře, jak tvrdí většina jeho zastánců, přehlížejících mimo jiné, že alternativou pevné ruky mnohde ani dnes nebývá „demokracie“, ale spíše náboženská hrůzovláda či chaos. Hobbesovu poučku o nedílnosti dobra a vitality poddaných i samovládců, jimž obecný blahobyt přispívá k síle a ku prospěchu, chápe i dnes víc vůdců, než se při zběžném pohledu odsud zdá. Indicko-americký politolog a komentátor Fareed Zakaria dokonce napočítal, že téměř žádná rychle rostoucí chudá země není demokracií.

Představme si umírněného člověka, který přišel k moci v zemi, jejíž lidé si chtějí demokraticky navždy zvolit uzavřenou společnost a netolerovat menšiny. Nastolí si autoritářský systém s mimodemokratickými zpětnými vazbami. Na druhé straně lidem dopřeje víc občanských svobod a práv jednotlivce, než sami chtějí – a nádavkem i vyšší hospodářský růst. Míra plurality, svobody médií a spolky část nešvarů řeší, ale na smetení režimu a rozdmychání chaosu a násilností nestačí. Opoziční strany silový aparát postrádají, karty nerozdávají a vzájemnými spory i občasnými bojkoty voleb se ještě samy oslabují. Teorie? Nikoliv: Li Kuang-jao (Lee Kuan Yew) tak v Singapuru od 50. let získal vrch nad maoisty, Husní Mubarak od 80. let nad islamisty.

Liberálové, uvědomte si, že i dnes chce 75 procent Egypťanů i Pákistánců svobodu kamenovat cizoložnice! A Mubáraka ani nenapadne, aby ustupoval islamistům jako po EU toužící Turecko. Z Egyptského parlamentu bylo po loňských volbách vyklizeno Muslimské bratrstvo. Aby mohl pokračovat v drobných liberálních reformách a první dáma Suzanne Mubáraková ve svých kampaních proti ženské obřízce, za mír, hygienu a plánování rodiny. Hospodářství roste rychleji než v Evropě či USA, klesá porodnost i násilí – na rozdíl od lockovského demokratického Pákistánu, blížícího se k hobbesovskému boji všech proti všem. Slavná architektka Zahá Hadíd si – na rozdíl od svého dnes již bohužel zesnulého přítele Jana Kaplického – může v klidu stavět své Káhirské výstaviště bez ostudných invektiv politiků. A v nové a jedinečné Alexandrijské knihovně se na vydání knihy nečeká až několik dní jako v Praze.

Bývalý egyptský prezident Husní Mubarak a jeho manželka Suzanne

 

Ale kde to jsme?

Průhlednými a účinnými systémy země s lockovským rozdělením moci a střídajícími se stranami u moci nevynikají už vůbec. Zemí s minimální korupcí a nejotevřenějším ekonomickým prostředím bývá zpravidla autoritářský Singapur. A v Latinské Americe je nejpoctivější Chile. Díky komu asi?

Proč lidé na většině území Egypta nebo USA nemají ploty? Nepotřebují, tolik se tam nekrade, nevyplácí se to, jsou tam tvrdší a pohotovější postihy. A proč u nás ne? Koho se dovolá mnohokrát vykradený Čech? Kdo přiskočí s mečem nad dodržováním smluv, závazků a bezpečností majetku? Aby se zločinci strážcům zákona a společnosti nemohli smát do obličeje třebas přes televizní kameru, jako by si, kafkovsky řečeno, s nimi vyměnili role. Aby narušování veřejného pořádku nebylo tak nabíledni, že je řádný občan ostatním k smíchu. Vůdci „sametové revoluce“? Či  Evropa?

Když už na Hobbesovy ideály nedosáhneme, můžeme alespoň demokraticky volit taková opatření (třebas včetně trestu smrti jako ve zmíněných USA a Egyptě, zastávaného i většinou Čechů), která by buď zločince přesvědčila anebo jejich jednání účinně postihovala? Ani to ne, EU diktuje své představy nejen svým členům, ale i tomu, koho se ještě ani neobtěžovala přijmout. Schází meč i hobbesovský suverén a navíc je terén méně přehledný než dřív.

Ale kde to jsme?

 

Autor je překladatel

 

Thomas Hobbes (5. dubna 1588 – 4. prosince 1679)

Narodil se v rodině anglikánského duchovního, který však od syna a manželky odešel. Péče o Thomasovo vzdělání se ujal bohatý strýc – hocha poslal na Oxfordskou univerzitu. Po absolutoriu působil jako domácí učitel. Coby roajalista utekl v roce 1640 do Paříže před zvítězivší protikrálovskou opozicí, posléze se ostatně na ostrovech rozhořela občanská válka. Neklidné a rozpolcené vztahy s mocí skončily pro Hobbese jakýmsi smířením: Karel II (1630-1685) přijal Hobbese na audienci – a filosofův pobyt ve vlasti se stal pak i bezpečným i hmotně zajištěným, to díky penzi vyplácené králem.  

Co to znamená

Titulní strana Hobbesova spisu Leviathan (livjátan – obluda ze Starého zákona) je opatřena rytinou, kterou si Hobbes nechal zhotovit i dle některých Britů u přítele, českého pobělohorského evangelického exulanta Václava Hollara. Každopádně obří Vladař, složený z mnoha lidí, připomíná manýry v Praze dříve působícího malíře Giuseppe Arcimbolda. Ve své pravici třímá meč, který ční do nebe, a v levici biskupskou berlu, směřující dolů, k městu. Pod ní jsou proti sobě postaveny symboly světské a církevní moci.

 

Hobbes česky: Základy filosofie státu a společnosti (1909), Leviathan neboli O podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského (1941), Výbor z díla (1988), Leviathan aneb Látka, forma a moc státu církevního a politického (2010, první úplné vydání): Thomas Hobbes – Leviathan, Oikoymenh, Praha, 2010, 514 stran, 21x14cm, česky, vázaná vazba

 

 

Novinový článek: Závazek bez meče nefunguje: Nákrok k jinému čtení anglického filozofa Thomase Hobbese, jehož stěžejní dílo vyšlo poprvé před 360 lety a česky v úplnosti teprve vloni, Mladá fronta Dnes 22.1. 2011, Kavárna Esej, str. 39-41

 

Verze na síti – Dvojmateriál: Nejprve o stěžejním díle filozofa Hobbese. A pak o tom, že prezident Mubarak nebyl takový zloduch

První část je téměř totožná s výše uvedeným otištěným článkem, druhá část nese název „Epilog po letošní egyptské revoluci“ a byla dopsána až 22.2 2011.

http://zpravy.idnes.cz/nejprve-o-stezejnim-dile-filozofa-hobbese-a-pak-o-tom-ze-prezident-mubarak-nebyl-takovy-zloduch-iib-/kavarna.asp?c=A110303_155558_kavarna_chu 

 

 

Epilog po letošní egyptské revoluci

dokončeno 22.2. 2011

 

Vzhledem k převratným událostem posledních týdnů ve zmiňovaném Egyptě uvádí autor některé údaje o zemi a změnách, dosažených v éře jejího prezidenta Husního Mubaraka (1981-2011) a pokouší se je nahlížet, obdobně jako v článku výše, v prvé řadě z hledisek blízkých filosofii Thomase Hobbese.

 

 Na velkém sudu prachu

Označování Mubarakova Egypta i v českých médiích jako totalitního státu je přemrštěné. Egypt byl nanejvýš státem autoritářským či osvícenou autokracií. A vzhledem k výchozí nesmírné bídě obyvatel, úrovni kvalifikace, míře negramotnosti a předchozím socialistickým experimentům prezidenta Násira to nebyl stát spravovaný zrovna špatně. Nebyla to společnost, kde by se lidé báli vyjádřit jakýkoli názor. Tamní svoboda projevu se pohybovala v rámci možností, určovaných z velké části silami, které chtěly Mubarakův režim svrhnout a provést islámskou revoluci po íránském vzoru. Masové násilí a nepokoje destruktivního typu byly po většinu času jeho vlády reálnější alternativami než dnes a v některých oblastech země či měst se radikální islamisté v minulých desítkách let prakticky zmocnili vlády. Muslimské bratrstvo a některá další islámská seskupení bývala v minulosti méně umírněná než jak se nechávají slyšet nyní. Přinejmenším někteří členové Bratrstva páchali útoky na kina i na egyptské politiky. „Dekadentní obchody“ se ve velkém plenily i za předchozího prezidenta Anwara Sádáta. Ještě nedávno v zemi radikálnější islamisté opakovaně postříleli desítky cizích turistů i nejednoho intelektuála. Podřezali a téměř usmrtili i světoznámého egyptského spisovatele a nositele Nobelovy ceny Nadžíba Mahfúze a sama statečná feministka Nawál as-Sadáví raději načas ze země emigrovala. Tradiční břišní tance omezovalo nebo zakazovalo samo Muslimské bratrstvo. Demokratické, liberální a sekulární síly byly ještě počátkem 90. let slabší než dnes.

Nedávno svržený egyptský prezident Husní Mubarak zdědil po atentátu na svého předchůdce Anwara Sádáta nesmírně chudou zemi, vyčerpanou válkami. Uvědomoval si, že v zemi se stávajícím kulturním pozadím mohou mít trvalejší vliv jen reformy nenápadné a kosmetické. Náboženský rámec egyptského zákonodárství nerušil, staral se spíše o to, aby bylo proti lidem s jinými názory téměř bezzubé. Po ostudném případu profesora jménem Nasr Abú Zajd (1943-2010), který byl kvůli rozboru Koránu moderními hermeneutickými metodami soudem nařčen z odpadlictví a nucen kolem roku 1995 k rozvodu se svou ženou a raději na čas emigroval, byla posílena svoboda vědeckého zkoumání a obvinění z odpadlictví jednotlivcem bylo právně znemožněno. Od roku 2000 byly v zemi povoleny služební cesty žen do zahraničí bez svolení mužů a usnadněna možnost rozvodu ze strany ženy. V roce 2008 byla zakázána ženská obřízka. Ještě těsně před revolucí bylo v 518 členném parlamentu rezervováno 64 křesel pro ženy a na 7 z 10 křesel parlamentu obsazovaných prezidentem dosadil Mubarak Kopty. Radikální islámské skupiny byly postupně rozprášeny nebo přivedeny pod kontrolu také díky tomuto prezidentovi a tehdejšímu šéfovi egyptské rozvědky Umaru Sulajmánovi.

 

Kazit charisma islamistů

Husní Mubarak začal provádět mnohem opatrnější politiku, jejíž kurs však dokázal pevněji držet než jeho předchůdce Sádát. Umírněné muslimy již nedráždil, ale programovým islamistům nedával lehkovážné sliby a správu jim nepřepouštěl.

Za osvíceného autokrata Mubaraka nacházely ženy přístup do více profesí a aktivit než tomu bylo dříve. Noví aktivisté a demokraté, které jsme mohli vidět na obrazovkách, vyrostli až v posledních letech. Eventuální předání moci umírněným demokratům v dřívějších desetiletích by snad nebylo bývalo zcela nemožné, ale bylo by obtížnější než v posledních letech. Na rozdíl od tisku „demokratického Turecka“, které se i s vládnoucími umírněnými islamisty v míře svobody tisku nyní propadlo na 138 místo mezi 178 zeměmi, svoboda projevu, jak bylo zřejmé z egyptského tisku, a soukromých, to jest i egyptských televizních kanálů, narůstala a také díky tomu také počátkem nového tisíciletí mohla občanská společnost povyrůst.

Po nedávném výbuchu u Koptů (který odnesli nejen oni) se po zemi konaly oficiální i neoficiální demonstrace solidarity a kostely střežili i muslimové. A muslimové a Koptové demonstrovali spolu za politické požadavky: a to jak pro Mubaraka, tak proti němu. Lidé se tam již sdružují i podle politických názorů. To jest asi jako tomu bylo u nás po bezprecedentním Kutnohorském smíru roku 1485, dojednaném dva roky později po 2. pražské defenestraci, za nějž české země vděčily především umírněným představitelům tehdejších utrakvistů a katolíků.

Mubarakův režim kromě drobných liberálních reforem – před nepokoji se zrovna připravovalo zrovnoprávnění povolování k výstavbě kostelů a mešit – Muslimské bratrstvo usměrňoval i přísnými regulacemi: Zákon o zákazu konfesijních stran a náboženských hesel ve volební kampani přinášel záminky k uvěznění nebo vyškrtávání z kandidátek některých jeho členů. Muslimské bratrstvo nechtěl Mubarak stoprocentně potlačit, ale vymezoval mu striktní pravidla tak, že kromě interních sporů zda vůbec kandidovat ztráceli část své energie a charismatu. I oni pak stavěli do počtu nějaké Kopty a ženy, což ale působí zrovna od nich asi tak směšně, jako když se medvěd v cirkuse snaží tančit nebo jezdit na motorce.

 

Budování státu na populační bombě

I Mubarakovou zásluhou se podařilo se zčásti utlumit nebezpečnou populační bombu, která hrozila daleko větším výbuchem. Ještě za jeho předchůdce Sádáta se počet dětí na jednu ženu (TFR) pohyboval kolem 6 (!), nyní, díky mohutným osvětovým kampaním, vedeným i jeho manželkou Suzanne, do nichž byli zapojeni dokonce i někteří muslimští vůdci, poklesl na hodnotu ani ne 3, dle revidovaných posledních (spíš orientačních než stoprocentně spolehlivých) údajů v CIA World Factbook na 3,01. Tedy na nižší hodnotu než ve srovnatelném demokratickém Pákistánu (TFR 3,28), Iráku (3,76), Jemenu (4,81), Afghánistánu (5,5!) i katolických Filipínách (3,23) či některých zemích Latinské Ameriky (Guatemala 3,36). Dětí do 15 let je v Egyptě dokonce již méně než mladých lidí ve věku mezi 15-30 lety. Přes násilnosti je tam po třech desítkách let jeho éry alespoň menší alespoň procento hladových, vykořeněných a ke všemu odhodlaných lidí.

Také díky tomuto profilu již v egyptských městech poslední dobou se výrazně plošně nerozšiřují chudé čtvrti, na jejich domech se spíš jen přistavují další patra. Nové podniky a nová bytová výstavba tamního středního a vyššího standardu vyrůstají především na pouštích. Tyto ohromné soubory průmyslu i bydlení absorbují alespoň část nově přicházející pracovní síly.

S privatizací velkých státních podniků z období násirovského socialismu, která by obnášela masové propouštění, Mubarak příliš nespěchal. Staral se o infrastrukturu a soukromému podnikání spíš dával prostor a umožňoval růst. Ekonomika tak sice nedosahuje parametrů „vyspělých“ zemí, ale zdaleka už nestojí jen na Suezském průplavu, nevelkém množství ropy a plynu, zemědělských produktech. Egypt má již jakýsi průmysl pro velkou část domácí spotřeby a na rozdíl od některých jiných arabských zemí je schopen vyvážet vůbec nějaké průmyslové výrobky i do vyspělých zemí. Příjem a blahobyt mnoha Egypťanů se zvýšil. V posledních letech byly zakládány další soukromé univerzity spoluzřizované západními zeměmi. Na vesnici bývá zpravidla nejvýstavnější budovou poměrně nová bílá škola.

Studenti z Americké univerzity v Káhiře uklízejí nepořádek na Náměstí Osvobození [Midán Tahrír] po revoluci 2011

Za posledních asi 6 let, co Husní Mubarak přepustil agendu ekonomických a stranických reforem svému synu Gamálovi, již hospodářství země rostlo tempem kolem 5-7% ročně. A přitom Giniho index příjmových nerovností (berme s jistou rezervou) dosahuje mnohem nižší hodnoty v Egyptě (34,4) než v mnoha jiných zemích světa včetně USA (45): Egypt je tak až 90. nejnerovnější zemí světa, zatímco USA jsou již na místě 42.

O egyptské revoluci, která byla i dle indicko-amerického politologa a publicisty Fareeda Zakarii revolucí narůstajících očekávání, i o některých dalších procesech na Blízkém východě platí přes 150 let stará slova francouzského státníka a politologa Alexise de Tocquevilla z jeho druhého slavného díla „Starý režim a revoluce“:

… dalo by se říci, že Francouzi považovali své postavení za tím nesnesitelnější, čím více se zlepšovalo.

                        Takový pohled udivuje; dějiny jsou plné podobných podívaných.

Revoluce nepropuká vždy, kdy se lidu vede čím dál hůře. Daleko častěji dochází k tomu, že lid snáší nejtíživější zákony, aniž si stěžuje a jako by je ani necítil, a násilně je odmítne až poté, když se jejich váha zmírní. Režim, který revoluce zničí, je téměř vždy lepší než ten, který bezprostředně předcházel, a zkušenost učí, že nejnebezpečnější moment pro špatnou vládu je obvykle ten, kdy se začíná reformovat. Pouze velká genialita by mohla zachránit vládce, který začal ulevovat svým poddaným po dlouhém útlaku. Zlo, které bylo trpělivě snášeno jako nevyhnutelné, jeví se jako nesnesitelné, jakmile si lidé představí, že by mu mohli uniknout. Zdá se, že to, co se z utrpení ubírá, lépe odhaluje to, co z něj zůstává, a to se hůře snáší: zlo se sice zmenšilo, ale citlivost je živější.

A co se týče porevolučních vyhlídek na udržení alespoň předrevolučního ekonomického růstu čtěme z Tocquevilla (a z mnoha více či méně analogických historických událostí) dále:

Chceme-li obrátit pozornost na rozdíly v čase, přesvědčíme se, že v žádném období, která následovala po Revoluci, se veřejná prosperita nerozvíjela rychleji než ve dvaceti letech, které jí předcházely.

Někteří Egypťané si za Mubaraka materiálně polepšili, ale chtěli brzy svobody, které fungují lépe v zemích, v nichž se obdobnému materiálnímu komfortu těší většina lidí. Další, kteří si prozatím nepolepšili (a nejčastěji ani nepohoršili), chtěli takový materiální komfort, jemuž jejich kvalifikace někdy neodpovídala a který by si celá egyptská společnost, pokud by měla politicky i ekonomicky fungovat po delší dobu, nemohla dopřát. Mnozí byli po celý svůj život unaveni všudypřítomnými Mubarakovými portréty a chtěli do čela státu novou tvář. A tak se stalo, že se na hlavním káhirském náměstí Midán Tahrír sešli Egypťané různého věku, pohlaví, konfesí, religiozity či sekularity, statutu, profesí, sociálních vrstev. Mírumilovní lidé, ale mezi nimi i násilníci.

 

Hobbesovskou smlouvu Mubarak porušil

Správnému hobbesovci by bezpochyby imponovaly Mubarakovy vojenské kvality, ranní budíček o šesté, jeho kontroly docházky poslanců parlamentu a jistý nárůst čistoty, kázně a řádu v zemi, jejíž obyvatelé přes den rádi podřimují. Líbilo by se mu, že zároveň chránil a umožnil nemalé části Egypťanů mohutný materiální vzestup. Bezpochyby by ocenil, že se Mubarak na blízkovýchodním sudu prachu udržel u moci již téměř 30 let, kvitoval by jeho docházku do posilovny a nadšeně by mu zatleskal, že přežil šest pokusů o atentát.

Demokratovi či lidskoprávnímu aktivistovi, který požaduje okamžité nastolení žádoucích procedur a standardů lidských práv a nehledí na reálné sociální důsledky v delším období, mohly vadit již mubarakovské málo transparentní volby s omezenými možnostmi. Již v 80. letech by se v Egyptě býval snažil prosadit hned při první příležitosti volby zcela svobodné, v nichž by pak v oněch časech mnohem pravděpodobněji než dnes zvítězili lidé typu blízkého íránským revolucionářům. Pak by mohl, dost možná již v exilu, leda lamentovat a připsat vývoj zkaženosti světa.

Demokratovi, který chce lidi ke svobodné volbě postavit teprve až tito dorostou k politické zodpovědnosti, by imponovala narůstající míra svobody tisku a médií i prostoru pro nevládní organizace. Uvítal by, že tamní počet univerzitních studentů začíná vzhledem k počtu obyvatel země převyšovat jejich podíl v Husákově ČSSR v době, kdy se Mubarak ujal moci – a to v chudé zemi, jejíž většina venkovanů žije stále v domech z vepřovic! Těžko by věřil, že na egyptských středních školách již studuje o 10% víc dívek než chlapců. Z prostoru pro růst nezávislých vůdčích osobností by byl onen realističtější demokrat přes stávající politické osobnosti mladší generace nadšen o něco méně a muselo by jej zarazit, že Mubarak nechal po roce 2005 kvůli formalitám přes 3 roky věznit svého liberálního prezidentského protikandidáta Ajmána Núra. Vadilo by mu, že volby roku 2005 byly poctivější než volby roku 2010. Vyčinil by však i samotným Egypťanům za jejich malý zájem o konstruktivní opoziční politické aktivity, pro něž nevelký prostor i v jiných politických stranách měli. Volby do parlamentu nebyly předem rozhodnuté tak stoprocentně jak u nás za komunistů. Na rozdíl od západních „lidskoprávních“ aktivistů by nejdřív zjišťoval, kolik z „politických vězňů“ trpí za svobodu jednotlivce, mír, transparentnost a demokracii a kolik za ideály zcela opačné.

Hobbesovec, k jehož vrcholným hodnotám demokracie ani chudoba vládce nepatří, by se zase pro změnu ošíval nad tím, že se Mubarak uvolil jmenoval víceprezidenta a eventuálního nástupce – Umara Sulajmána – až nyní, to jest téměř 30 let po svém nástupu, a to ještě pod tlakem ulice. Silný vůdce na svém místě se přece nikdy nemá koho bát. A hobbesovec by snad ještě rozhořčeněji než ostatní nesl událost (k níž došlo až po tisku výše prezentovaného článku o Thomasi Hobbesovi), že policie v Káhiře při nepokojích načas přestala fungovat. Hobbesovský suverén přece nikdy kontrolu nad policií nesmí ztratit, natož aby se někteří její příslušníci aktivně oddávali rabování a škodili mírumilovným lidem! Připustil by hlavně kvůli tomuto stavu Egypťanům oprávněnost smlouvu s Mubarakem rozvázat nadobro, vzít spravedlnost do vlastních rukou a vybrat si za suveréna jiného člověka nebo instituci. Ocenil by jistě sousedské hlídky, které zabránily větší míře rabování a katastrofám. I Egyptské občany, kteří nenastoupili cestu boje všech proti všem. Ctil by však nejspíš i pokusy o nápravu stavu shora: vyhnutí se většímu krveprolití (revoluce proti Bin Alímu si v Tunisku – nemluvě o Libyi – vyžádala relativně vyšší počet obětí), včasné Mubarakovo odstoupení a vyslání armády do ulic ne k potlačení demonstrantů, ale k zajištění pořádku namísto policie.

 

Platónova přísná kritéria

Sókratés v Platónově dialogu Gorgiás a zřejmě i Sókratés v Xenofontových vzpomínkách od vůdčích politiků očekával, že budou činit „své spoluobčany z horších lepšími“. Až příliš těsně s tímto požadavkem držel tezi zcela odlišnou, totiž že tito lepší občané dobrého politika pak zřejmě budou držet ve vážnosti. Historie však často ukazuje, že i mnoho dnes vážených politiků se zásluhami bylo svými spoluobčany vyhnáno a mnoho špatných vynášeno. Připomeňme i po smrti oplakávaného egyptského revolucionáře Násira, který v zemi zlikvidoval slibné zárodky konstituční demokracie a občanské společnosti a uvrhl Egypt do konfliktů, závislosti na SSSR a vnutil mu nepříliš dobře fungující socialistické hospodářství. Druhým přísným kritériem Platónova Sókrata ostatně neprošel ani Periklés, a slova chvály si onen Sókratés vyhrazuje jen pro Aristeida.

Z chudých zemí s příjmy na úrovni zpustošeného Egypta roku 1981 (kdy se Mubarak ujal prezidentské funkce) obě kritéria nesplňuje téměř žádný vůdce. A téměř nikdo v rozvojovém světě nedokázal zároveň zemi hospodářsky a kulturně pozvednout a vzápětí odstoupit; zůstat vážený a předat vládu tomu, kdo byl do té doby v opozici, tak, aby opozice v rozvoji pokračovala a nenastal úpadek či rozvrat země. K vzácným výjimkám patří jen pár fenomenálních politiků, jako byli trojnásobný prezident a národní hrdina Kostariky, statkář José Figueres Ferrer alias „Don Pepe“ (1906 – 1990) a nesmírně charismatický letecký akrobat Jerry Rawlings (1947-), zprvu spíše hobbesovský suverén Ghany a později řádně volený a řádně odcházející prezident. Učenec a prezident Senegalu Léopold Senghor (1906 – 2001). A pak téměř nikdo další. V islámských republikách se někdo takový těžko hledá, Mubarak už šanci nemá, těžko by prošel i turecký a teprve nyní populárnější někdejší turecký premiér i prezident Turgut Özal, který zemřel ve funkci. Počkejme si ještě na konec kariéry současného indonéského charismatického presidenta, generála Judhojona.

Oběma kritérii by kvůli svým neslavným koncům neprošlo ani mnoho dnes uctívaných politiků. Mimo v ekonomice ne plně kvalifikovaného Michaila Gorbačova by neprošel ani generál, prezident a otec hospodářského zázraku Korejské republiky Pak Čong-hi, který na demokracii shlížel podobně jako Mubarak. Neprošel by ani slavný francouzský prezident a taktéž generál Charles de Gaulle, který byl sice demokratem větším, ale dnes by se svým autoritářstvím v Evropě tvrdě narazil.

 

Demokracie zatím moc nestaví

Z islámských zemí Severní Africe a na Blízkém východě nedosahuje žádná z nich demokratických standardů Západu. Zakusit na vlastní kůži a srovnávat země a jejich režimy Severní Afriky a Blízkém východě je obtížné už proto, že se běžně cestuje jen do některých z nich. Některá království (Maroko, Jordánsko) jsou sice autoritářštější, ale jakýsi parlament volený občany mají. Z republik má něco jako demokracii Turecko, ale to si užilo předtím vojensky tvrdý Atatürkův režim a několik vojenských vlád, jejichž odpůrci bývali svého času drceni dnes téměř nikde nepřijatelnými způsoby. Alžírsko si užilo dost občanské války s necelými 200 000 obětmi a k uspokojivě demokratickému systému se stejně nepropracovalo. A do tamních republik, které se mohou pochlubit větší měrou demokracie než Egypt (Libanon, Irák, Pákistán) se téměř nejezdí. Tyto země byly v uplynulých 30 letech zmítány násilím, boji a fanatismem daleko víc než některé osvícené autokracie jako Egypt. Zdá se, že v zemích s tradicí osvíceného autoritářství lidi se již o demokracii alespoň mluví, zatímco v demokraciích s jejich sektářskými boji, atentáty a demonstracemi za trest smrti za rouhání (zejména v Pákistánu) probíhají debaty spíše na úrovni evropského středověku.

Oněch údajných 365 obětí během pár týdnů egyptské revoluce bylo ještě ne tak dávno po léta průběžnou statistikou v Iráku a Alžírsku. V každém případě býval v minulých desítkách let Egyptě skutečný relativní počet vražd na téměř nejnižší úrovni na světě. V roce 2006 bylo spácháno jen 0,59 vražd na 100 000 obyvatel za rok, v České republice 1,33, Pákistánu dle různých a neúplných statistik 3,60 či 6,3 za rok 2004 (některé oblasti země nejsou podchyceny) a v USA opět za rok 2006 v USA 5.62. V minulých desítkách let byl tak v kterémkoli roce relativní počet vražd mnohonásobně nižší než v USA a pokud byly násilné politické střety v Egyptě ukončeny, nejspíš tomu tak bude i tohoto roku. A to není řeč o mnohem nebezpečnější Latinské Americe.

I bez víza si pozorovatel může na Google maps srovnávat desítky kilometrů dlouhá letoviska na egyptském pobřeží na západ od Alexandrie, kolem Šarm aš-Šajchu na Sinaji a u Hurghády u Rudého moře (využívané z velké části i lidmi z okolních a často méně svobodných zemí) – a prakticky prázdné pláže u teplého moře Pákistánu. Pákistán má z nejstarších civilizací v údolí Indu, skvělé památky moře ještě teplejší – a na rozdíl od Egypta i velehory a lesy. U jeho pláží však na rozdíl od Egypta ubytovací zařízení téměř nejsou. V blízkosti Káhiry, Alexandrie, Damietty a dalších egyptských měst lze sledovat růst nových obřích průmyslových měst v pustině, které zčásti uvolňují úrodné údolí Nilu. V Pákistánu něco takového není, i hospodářský růst je nižší.

Ano, Hobbes mohl zkusit vymyslet opatření proti zneužívání moci – ale má je lockovská demokracie s lepším rozdělením moci? Než se najdou údajné desítky miliard, které měli Husní Mubarak či jeho manželka Suzanne (příliš extravagantní životní styl nepěstovali a prezident měl na rozdíl od části svého okolí měl pověst spíše spartánsky střídmého člověka) zpronevěřit, posviťme si také na onoho pákistánského demokrata, kterého dlouho předtím, než se stal prezidentem, namísto jeho jména Ásif Alí Zardárí mnozí přezdívali „Pan 10%“.

Egyptští aktivisté a revolucionáři prozatím projevili víc odpovědnosti, snášenlivosti, umírněnosti i razance než se dalo čekat. Můžeme jim přát úspěšné budování státu a příležitostně jim i pomoci. Větší aplaus si však zaslouží teprve až nastolí fungující demokratický systém s hladkým předáváním moci a udrží třebas jen míru svobody projevu z posledních let Mubarakovy vlády. A až zároveň přesvědčí nynější stávkující a obnoví onen růst hospodářství kolem 5-7% ročně, k němuž i Mubarakovi přispěli.

 

 

 

 

Závazek bez meče nefunguje

 

Citovaná literatura

 

 

Thomas Hobbes – O telese [De corpore]; preložil, štúdiu a poznámky napísal Ján Kocka, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, 1965

 

Thomas Hobbes – On the Citizen, Edited and Translated by Richard Tuck, Michael Silverthorne, Cambridge University Press, (1998) 2000, lii+250 str., ISBN 0 521 43780 6 pbk (ISBN 0 521 43204 9 hardback)

 

Thomas Hobbes – Leviathan, Edited by C.B. Macpherson, Penguin Books, 729 str., 1968

C.B. Macpherson – Introduction; Hobbes, Analyst of Power and Peace (na str. 9-70)

 

Thomas Hobbes – Leviathan

Revised Student Edition, Edited by Richard Tuck, Cambridge Texts in the History of Political Thought

Cambridge University Press (1996) 2000             ISBN 0 521 39492 9 hardback

ISBN 0 521 56797 1 paperback

 

The Cambridge Companion to Hobbes´s Leviathan, Edited by Patricia Springborg, Cambridge University Press, 2007, ISBN 978-0-521-54521-1 paperback (ISBN 978-0-521-83667-8 hardback)

Citované příspěvky:

Horst Bredekamp – Thomas Hobbes´s Visual Strategies (str. 29-60)

Lucien Jaume – Hobbes and the Philosophical Sources of Liberalism (str. 199-216)

Edwin Curley – Hobbes and the Cause of Religious Toleration (str. 309-334)

Gianni Paganini – Hobbes´s Critique of the Doctrine of Essences and Its Sources (str. 337-357)

G.A.J. Rogers – Hobbes and His Contemporaries (str. 413-440)

Jon Parkin – The Reception of Hobbes´ Leviathan (str. 441-459)

Jeffrey R. Collins – Silencing Thomas Hobbes: The Presbyterians and Leviathan (str. 478-499)

 

Jeffrey R. Collins – The Allegiance of Thomas Hobbes; Oxford University Press (2005) 2007, ISBN 978-0-19-923764-7, 313 p. (pbk.)

 

Thomas Hobbes – Critical Assessments, Edited by Preston King, Volume III – Politics and Law, Routledge, London and New York, 1993, ISBN 0-415-08083-5:

Citované příspěvky:

R. Polin – La force et son emploi dans la politique de Hobbes (str. 3-22)

F.C. Hood – The Change in Hobbes´s Definition of Liberty (str. 112-126)

H. Pitkin – Hobbes´s Concept of Representation – Part I (str. 443-464)

P. Abbott – The Three Families of Thomas Hobbes (str. 657-672)

S.M. Okin – ´The Soveraign and His Counsellors´: Hobbes´s Reevaluation of Parliament (str. 787-810)

R.P. Kraynak – Hobbes´s Behemoth and the Argument for Absolutism (str. 811-830)

 

Sancti Ignatii de Loyola Epistolae et Instructiones, Tomus Quartus (1551-1553); in: Monumenta Historica Societatis Iesu, Volumen 29, Reimpressio photomechanica editionis Matritensis anni 1906, Romae, Apud „MONUMENTA HISTORICA S. I.“, Via dei Penitenzieri 20, 1965

 

John Locke – Second Treatise of Government, Edited, with an Introduction, by C. B. Macpherson, Hackett Publishing Company, Inc., Indianapolis, IN, ISBN 0-915144-86-7 (pbk.)

 

Montesquieu – De l´Esprit des Lois, Tome I, Éditions Garnier Frères, Paris, 1973

 

Milan Sobotka – Thomas Hobbes a jeho trilogie; in: Thomas Hobbes – Výbor z díla, str. 7-29; Svoboda, Praha, 1988

 

Adolf Novotný – Biblický slovník, Kalich, Praha, 1956

 

Fareed Zakaria – The Future of Freedom: Illiberal Democracy at Home and Abroad, W W Norton & Co Inc 2003, hardcover, ISBN-13: 9780393047646

 

Hajime Nakamura – Ways of Thinking of Eastern Peoples: India, China, Tibet, Japan, 732 pp., Revised English Translation, Edited by Philip P. Wiener, East-West Center Press, Honolulu, Hawaii, 1969, ISBN 0-8248-0078-8   [Hajime Nakamura – renomovaný japonský buddholog]

 

The Singapore Story, Memoirs of Lee Kuan Yew, Times Editions, Singapore 1998, ISBN 981-204-983-5

Lee Kuan Yew – From Third World to First, The Singapore Story: 1965-2000, HarperCollins Publishers Inc., New York 2000, ISBN 0-06-019776-5

 

Martina Klapalová – Pražští taxikáři se prali s policií, Lidové noviny 17.7. 2009

 

http://www.transparency.org/policy_research/surveys_indices/cpi/2010/results

 

http://neon.utb.cz/2010/03/opila-olina-ze-zlina-slagr-facebooku/

 

http://www.examiner.com/offbeat-news-in-national/poll-75-of-muslims-egypt-pakistan-favor-stoning-people-for-adultery

 

https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/

 

http://chartsbin.com/view/ueh

 

http://murder-rates.findthebest.com/directory/d/Pakistan

 

http://en.wikipedia.org/wiki/Crime_in_the_United_States

 

 

 

Informace o Egyptě:

 

Nový egyptský opoziční soukromý deník, vycházející od roku 2004, Al-Masry Al-Youm / Al-Masrí al-Jaum / المصرى اليوم‎  = Egypt dnes:  http://www.almasryalyoum.com/en

 

Starý, doposud provládní deník Al-Ahram / Al-Ahrám / الأهرام = Pyramidy, založený roku 1875 http://english.ahram.org.eg/

(v redakci deníku probíhaly v posledních dnech ostré debaty o rozchodu s nedávnou minulostí)

 

Web Muslimského bratrstva: http://www.ikhwanweb.com/

 

Katarská televize, založená 1996, Al Jazeera / Al-Džazíra / الجزيرة‎ = Ostrov http://english.aljazeera.net/

Její starší pořad o Egyptu a Husní Mubarakovi „A Nation in Waiting“ na:

http://www.youtube.com/watch?v=SPtYYJsr7BY

 

Odkazy a citace

 

Myšlenky Leviathana, jednoho z ústředních děl politického myšlení, vydaného před 360 lety, …

Parkin, str. 443: The voluminous work, described somewhat optimistically as a ´tract´, was entered into the Stationer´s Company Register on 20 January 1651.

 

… vynesly jeho autorovi tolik nepřátel, …

Rogers, str. 413-414: Hobbes generated more hostile literature than any other thinker in the seventeenth century. Indeed, if judged by the number of hostile books and pamphlets he generated, he may well be the most maligned philosopher of all time. Books in English or Latin hostile to him in the seventeenth century alone run into hundreds and his name became a byword for sensual license and atheism at a time when England was ruled by a puritanical ethic that, officially at least, and until the Restoration of 1660, allowed no deviation from the strictest moral code. Despite this, Hobbes was to influence almost all later thinkers, either directly or indirectly, through his account of the individual and the state and to leave a mark on political theory that lifts him into the highest ranks alongside the names of Plato, Aristotle, Machiavelli, Locke, Hegel, Marx and Mill. … His philosophy was intellectually powerful and seductive to those who were prepared to examine it closely. But it contained many ideas that were undoubtedly politically dangerous, and it was a risk to espouse them too openly, certainly for several decades after they appeared. Hobbes was, like the Devil, clever and dangerously attractive. … From the point of view of Hobbes´s contemporaries he was dangerous because he was seen as doubtfully orthodox in his theology, which was undoubtedly true. But in Hobbes´s long life what counted as orthodoxy was liable to change from one ruler to the next.

 

… že se mu přičítal i známý požár Londýna v roce 1666. Král Charles II svého někdejšího vychovatele chránil a posílal mu až do jeho smrti v roce 1679 apanáž, ale ze strachu mu nedovolil dílo opět vytisknout. Hobbesova teorie není populární ani dnes, leč pro řád a fungování společnosti bývá tím aktuálnější, čím víc jí politici nedbají nebo ji obcházejí.

V Parlamentu padaly návrhy na veřejné pálení jeho díla Leviathan a dokonce na upálení jej samotného.

Collins (Oxford), str. 272: One may doubt the precise accuracy of Aubrey´s memory that ´not long after the king was settled, some of the bishops made a motion to have the good old gentleman burn´t for a heretique´, but Hobbes was sufficiently spooked to burn his papers.

            Indeeed, the Restoration witnessed regular efforts to silence and censure Thomas Hobbes. The Cavalier House of Commons passed no fewer than four condemnations of Leviathan. In 1683 the Oxford Convocation publicly torched Leviathan, along with other works odious to ´Catholic truth in the Church´ penned by ´Traiterous Heritics and Schismatics´ (including, notably, John Owen). ´Hobbism´ became a by-word for any number of religious and political sins.  One Cambridge fellow, Daniel Scargill, was purged for espousing the ´cankered stuff of Malmesbury´. If Hobbes enjoyed some personal contact with the King, he was nevertheless  effectively forbidden from publishing on religion or politics.

Neuvádím zde, že se jedná o první teorii společenské smlouvy – ta se najde třebas i u daleko staršího Viktorina Kornelia ze Všehrd.

 

Hobbesova teorie není populární ani dnes, leč pro řád a fungování společnosti bývá tím aktuálnější, čím víc jí politici nedbají nebo obcházejí.

Mnoho teorií, zejména různé utopie teoretiků, kteří chtěli vnucovat vlastní světonázorové představy a ideály ostatním (Platón, sv. Augustin, sv. Thomas More, Saint-Simon, Marx, Comte, nacistické rasové teorie, Ajatoláh Chomejní, Hasan al-Banná, Sajjíd Kutb (Sayyid Qutb), ale i Aristotelés a sv. Tomáš Akvinský, kteří by rádi všem lidem předepisovali nějakou esenci, z níž se pak stane aristotelsko-tomistický klacek na lidi odlišné a na ženy) potřebuje společnost k fungování tím méně, čím méně byla do společnosti zavlečena nebo jí vnucena, a čím více jsou lidé schopni si vystačit s autonomní etikou a vládnout si sami nezávisle na těch či oněch  výmyslech toho či onoho člověka či rituálech. Thomas Hobbes a někteří další teoretici pracují spíše se všeobecně uznávanými fakty, předkládají ostatním danosti tohoto světa a pokoušejí se najít rámec, v němž se dají jeho problémy řešit.

 

Ve společnosti schopných

Nadaný mladík, narozený roku 1588, získal díky bohatšímu strýci vzdělání v Oxfordu a uchytil se jako prominentní vychovatel. Syny vznešených a samozřejmě i sám sebe na cestách rád seznamoval s kontinentální Evropou. Mimo přátelství se známým lékařem a objevitelem krevního oběhu Williamem Harveyem a vědcem Francisem Baconem tak mohl v Paříži diskutovat i s filosofem a vědcem Descartem a ve Florencii se setkat i s astronomem Galileem.

Materialistickou koncepci pohybu hmotným působením tělesa na těleso aplikoval i při vysvětlování smyslového vnímání a myšlenkových procesů. Nejvíc jej fascinoval Galileův rozklad běžných pohybů na několik jejich jednodušších, matematicky vyčíslitelných složek. Sám se snažil obdobně dopracovat k zákonitostem politiky, aby se chování lidí dalo předvídat a měnit k lepšímu. Po vypuknutí konfliktu mezi králem a parlamentem v roce 1640 se Hobbes – to již v Pařížském exilu – pokoušel ukázat, jak zabránit občanské válce a dosáhnout míru.

Známá fakta, mj. Macpherson, str. 9-21; Thomas Hobbes – O telese [De corpore]

 

Užitečnost občanské politické filosofie se prý dá změřit nejlépe na pohromách, které jsou důsledkem jejího nedostatku.

Thomas Hobbes – O telese [De corpore] I, 1

 

Válka každého proti každému

Lidmi hýbají podněty: touhy a averze, které se neustále mění.

L I, 6

 

Různí lidé se přitom uspokojí s různou měrou moci, bohatství, cti. Naneštěstí jsou tužby některých lidí po moci bezmezné. Přestože mnozí o víc moci, než již mají, často neusilují, bývají tak nuceni odporovat nárokům mocichtivých lidí a už jen kvůli prostředkům k dobrému životu jim nezbývá, než se do boje o moc zapojit.

L I, 11

 

Lidé jsou dost rovnoměrně obdařeni schopnostmi obstát v konfliktech a bojích a prakticky je každý schopen zabít každého.

L I, 13

 

Pokud má kdokoli právo na cokoli, pak se nedá mluvit o uchování života a bezpečnosti, …

L I, 14

 

… o správném a špatném, o spravedlnosti a nespravedlnosti. Lidé intrikují a tvoří proti sobě aliance, a přitom ze vzájemného boje nemají žádné potěšení. Scházejí podmínky pro pilnou práci, podnikání, kulturu, mořeplavbu, zahraniční obchod, stavbu budov, cestování, umění a vědy, neboť ovoce těchto nákladných činností je nejisté. Vládne ustavičný strach a nebezpečí násilné smrti, život je osamělý, chudý, nechutný, brutální a krátký.

L I, 13

 

Z této války každého proti každému se dá vymanit jen převedením dostatečné moci na takovou osobu nebo orgán, který je schopen strany přimět k důslednému plnění přijatých závazků, čímž teprve začíná vlastnictví. Bez ústřední síly, která lidi drží v bázni, nejsou lidé schopni ani koordinované akce ku společnému prospěchu, míru či společné obraně.

L I, 14-15

Sobotka, str. 13: Jde však o první novověký výklad společnosti, založený na principu suverenity jedince a jsou zde rozvinuty typicky novověké figury klasického buržoazního společenského myšlení, jako jsou společenská smlouva, přenesení suverenity z jedince na stát apod.

 

K míru přispěje strach ze smrti i touha po věcech, umožňujících příjemný život, touha ovšem spojená s nadějí, že se k nim člověk vlastní pílí dopracuje.

L I, 13

 

A k plnění závazků přivede lidi především strach: …

L I, 14

 

… bez meče jsou závazky pouhými slovy.

L II, 17; L IV, 46

 

Nedílnou moc, ale ne nade vším

Suverén je ta osoba nebo sekupení osob, na něž tento transfer těchto práv proběhne a je na něm, kolik moci bude potřebovat a jakého nástupce si vybere. Partnerství mezi lidmi a suverénem tedy ani nemá být rovnoprávné.

L II, 18-21, 30

Polin, str. 19: Hobbes ne cherche pas, en effet, comme Machiavel avant lui, les règles techniques permettant de conquérir, puis de garder le pouvoir. Il se préoccupe, par-dessus tout, de mettre la science politique au service de la paix, de la sécurité et du bien-être.

 

Hobbes upřednostňoval jednoho vládce před shromážděním kvůli nedílné odpovědnosti  jednotlivce, nadřazení celospolečenských zájmů nad partikulárními a předcházení chaosu. Vládě více lidí se nebránil tam, kde je zažitá nebo kde jsou vhodné podmínky k jejímu dobrému fungování.

L II, 19-20, 22, 30

L 30: Lidé však nemají mít větší náklonnost k cizím politickým zřízením než k tomu, v němž žijí (a který funguje – to je u Hobbese nutná podmínka legitimity), protože takové sklony by narušily poslušnost doma, která je nutnou podmínkou jakéhokoli úspěšně působícího politického zřízení, tedy lidé dle konkrétních podmínek mají podporovat i úspěšně působící kolektivní suverénní orgán proti případnému, třebas i jednotlivému uzurpátorovi.

Okin, str. 800-801: Since Hobbes did not intend his Dialogue on the law to be published, it did not have to face the scrutiny of either king or Parliament. Both this and the fact that it is likely to have been written after Behemoth suggest that what Hobbes´s two speakers say about Parliament, especially when they concur, represents not only his last known thoughts on this subject, but also those thoughts that he could state frankly and without fear of reprisal. In a number of important ways, the Dialogue reveals a significant reassessment of the role of Parliament in the government of England. The frequency with which Parliament appears is strikingly greater than in Hobbes´s other political works. The first time the king is mentioned, as legislator, he is presented „consulting with the Nobility and Commons in Parliament,“ and this juxtaposition between the two continues. There are a number of references to „the King in Parliament“ and, significantly, to the king acting not only with the advice, but with the „assent“ or „consent“ of Parliament. The work ends with a discussion of the origins and history of Parliament, in which Hobbes is concerned to extend its pedigree as far back in time as he can. Both speakers agree in referring to the Lords and Commons as „the wisest and discreetest Men in the Realm,“ and the philosopher asserts that „there is no King in the World, being of ripe years and sound mind, that made any Law otherwise“ than „by their advice.“

            There is no doubt that this view of Parliament is in significant contrast to Hobbes´s earlier attitude. Moreover, there are clear indications in the Dialogue that Hobbes´s later appreciation of the importance of Parliament had much to do with those problems of absolute sovereignty to which I have drawn attention. It is as an attempt to address the problems of the king´s private interests and their potential for clashing with the public good, and the possible insufficiency of the king´s private reasoning powers, that Parliament gains its new significance.

 

V každém případě šlo Hobbesovi o větší pravomoci suveréna a tvrdší postup proti rozvratníkům, než je tomu v „liberálních demokraciích“.

L II, 27-31

P. Abbott, str. 670: The Hobbesian state assumes the role of the new pater familias. But it is not in the image of a strong, demanding and benevolent father that the sovereign is created. He is rather a rational creation of our own actions, an insurance agent with a gun.

 

Avšak aby nebylo mýlky! – i Hobbes prosazuje velký prostor k soukromým aktivitám občanů, do nichž se vládci míchat nemají. Co není zakázáno je povoleno, člověk musí mít zájem na zachování sebe sama, nemůže svědčit proti příbuznému.

L II, 21, mj.: As for other liberties, they depend on the silence of the law. In cases where the sovereign has prescribed no rule, there the subject hath the liberty to do, or forbear, according to his own discretion. And therefore such liberty is in some places more, and in some less; and in some times more, in other times less, according as they that have the sovereignty shall think most convenient. 

 

Suverén má za úkol zajistit bezpečnost lidí, učit je respektu k vlastnictví a umožňovat jim, aby si sami mohli opatřovat živobytí, řídit vlastní život k lepšímu.

L II, 30 aj.

 

Práce je zboží, hodnota je podmíněna trhem a rovnost směňovaných věcí je dána (na rozdíl od dřívější „spravedlivé“ ceny) už tím, že vůbec ke smlouvě došlo.

L I, 15; L II, 24

 

Daně jsou mzdy, které drží veřejný meč, aby chránil soukromníky při výkonu svých živností a povolání. Pro povzbuzení píle a podnikání se Hobbes kloní k dani ze spotřeby, tedy z konzumu. Trvá na stejné spravedlnosti jak pro bohaté tak pro chudé i na opatřeních ve prospěch práce se neštítících nezaměstnaných.

L II, 30

 

Jako zásadní odpůrce aristotelovství již Hobbes nevytváří pro všechny ani nějakou samoúčelnou ctnost či ideál a tím méně instituce, který by ji vnucovaly celé společnosti.

L IV, 46, mj.: From these Metaphysiques, which are mingled with the Scripture to make Schoole Divinity, wee are told, there be in the world certaine Essences separated from Bodies, which they call Abstract Essences, and Substantiall Formes: For the Interpreting of which Jargon, there is need of somewhat more than ordinary attention in this place.

Paganini, str. 338-339: Hobbes napadá zejména aristotelské (nebo aristotelovsko-tomistické ap.) „abstraktní esence“, které mu jsou prázdnými jmény, odvádějí pozornost lidí od naléhavějších problémů a kvůli nimž se vedou náboženské války.

Kraynak, str. 827: For these reasons, Hobbes is properly regarded as an opponent of totalitarianism and the founder of liberalism. By rejecting the traditional view that the state should legislate orthodoxy in religion and morality, Hobbes prepares the way for the liberal state which disestablishes all opinions and protects the individual conscience from political and clerical control. In so doing, Hobbes articulates the psychological attitude of the enlightened citizen which is the foundation of the liberal state. This attitude is a fear and distrust of all authorities who claim to know what is right and good for other people. Citizens of the liberal state react instinctively to such claims by seeing behind them the pretext  of vainglorious men who seek to impose their own opinions on society. They reject the very principle of orthodoxy out of fear of intolerance, persecution, conflicts of opinion, and civil war. By reacting in this manner, they bring to life Hobbes´s critique of authoritative opinion in Behemoth and experience the fear of violent death which Hobbes regards as the ultimate foundation of intellectual freedom and lasting civil peace.

 

Jedinou z morálních ctností, kterou je třeba vynucovat občanskými zákony, je spravedlnost, tedy především dodržování závazků.

L II, 30

Hood, str. 124: Justice is the only moral virtue which we can measure by civil laws; this is the only and sufficient reason why Hobbes´s moral philosophy, despite its enumeration of different laws of nature, had to be restricted to a science of justice, in the sense of observance of covenants.

Collins, str. 124-125: Hobbes had long wished to protect conscience from the clergy, who never rightfully enjoyed coercive power in any case. … This definition of a church as an assembled congregation had obvious affinities with the gathered-church model of the Independents, … Hobbes concluded that only gathered, voluntary congregations exerted church authority in the absence of an alternative ecclesiastical authority mandated by the sovereign. Such a thesis blasted the assumption that a broader corporate (i.e. proto-episcopal or presbyterian) church enjoyed authority in the era of primitive Christianity, and would thus continue to exert authority if outlawed by modern states.

 

Na rozdíl od praxe inkvizice, jezuitů (či později se zrodivších komunistů) Hobbes nechce kontrolovat lidem myšlenky, což prý ani není účinné.

L III, 32, 42; L IV, 46

Hlavně pro čtenáře výkladů Thomase Hobbese v podání Egona Bondyho cituji L III, 42 (odst. 9, L (1996) 2000 – str. 342):

And is compared by our Saviour, to Fishing; that is, to winning men to obedience, not by Coercion, and Punishing; but by Perswasion; and therefore he said not to his Apostles, hee would make them so many Nimrods, Hunters of men; but Fishers of men. It is compared also to Leaven; to Sowing of Seed, and to the Multiplication of a grain of Mustard-seed; by all which Compulsion is excluded; and consequently there can be in that time be no actual Reigning. The work of Christs Ministers, is Evangelization; that is, a Proclamation of Christ, and a preparation for his second coming; as the Evangelization of John Baptist, was a preparation to his first coming.

            Again, the Office of Christs Minister in this world, is to make men Beleeve, and have Faith in Christ. But Faith hath no relation to, nor dependence at all upon Compulsion, or Commandment; but onely upon certainty, or probability of Agreements drawn from Reason, or from something men beleeve already. Therefore the Ministers of Christ in this world, have no power by that title, to Punish any man for not beleeving, or for Contradicting what they say; they have I say no Power by that title of Christs Ministers, to Punish such: but if they have Soveraign Civill Power; by politick institution, then they may indeed lawfully Punish any Contradiction to their laws whatsoever: And St. Paul, of himselfe and other the then Preachers of the Gospell, saith in expresse words, Wee have no Dominion over your Faith, but are Helpers of your Joy. [2. list Korintským, 1, 24]

Sancti Ignatii de Loyola Epistolae et Instructiones – Epistula 3304 Sociis Lusitanis – 26 Martii 1553 (p.669-681): 23 (17). El 3.° medio para subiectar el entendimiento es aún más fácil y seguro, y usado de los santos Padres, y es: presuponiendo y creyendo (en un modo semejante al que se suele tener en cosas de fe) que todo lo que el superior ordena es ordenança de Dios nuestro señor, y su santísima uoluntad, á ciegas, sin inquisición ninguna, proceder, con el ímpetu y promptitud de la uoluntad deseosa de obedeçer, á la executión de lo que es mandado. Ignatius de Loyola ((1553) 1965), str.679

 

Úsilí o svobodu svědomí …

L IV, 46, mj.: There is another Errour in their  Civill Philosophy (which they never learned of Aristotle, nor Cicero, nor any other of the Heathen,) to extend the power ot the Law, which is the Rule of Actions onely, to the very Thoughts, and Consciences of men, by Examination, and Inquisition of what they Hold, notwithstanding the Conformity of their Speech and Action: By which, men are either punished for answering the truth of their thoughts, or constrained to answer an untruth for fear of punishment. It is true, that the Civill Magistrate, intending to employ a Minister in the charge of Teaching, may enquire of him, if hee bee content to Preach such, and such Doctrines; and in case of refusall, may deny him the employment: But to force him to accuse himselfe of Opinions, when his Actions are not by Law forbidden, is against the Law of Nature; and especially in them, who teach, that a man shall bee damned to Eternall and extream torments, if he die in a false opinion concerning an Article of the Christian Faith. …

 

… vytýkal Hobbesovi i sám německý nacistický myslitel Carl Schmitt.

Jaume, str. 211-212, str. 212: Schmitt´s point is that, by distinguishing between the official religion of the sovereign and the private judgement of the individual, Hobbes makes way for ´the characteristic individual freedoms embodied in the structure of the liberal constitutional system´. Starting from this idea, Schmitt confuses his hatred of liberalism with the virulent anti-Semitism that is expressed in this work. For Schmitt, Hobbes has introduced into the heart of his powerful Leviathan a principle of weakness, in the form of private conscience, that will be exploited by the ´Jewish spirit´ and by different pluralist schools such as Laski and others. Schmitt´s book turns out to be more a document of resentment and hatred than a work of philosophical research on the links between Hobbes and liberalism.

originál: Carl Schmitt: Der Leviathan in der Staatslehre des Thomas Hobbes: Sinn und Fehlschlag eines Symbols, Hamburg 1938

 

Oslabme vliv církve

Pro Hobbese, který přišel na svět předčasně, když jeho matka prchala před invazí španělské katolické Armady do Anglie, a jejž náboženské boje v roce 1640 vyštvaly z vlasti, znamená silná církev především chaos a boje, neboť lidé nevědí, zda mají poslouchat své vládce světské nebo duchovní.

L III, 43; L IV, 47

Curley, str. 309: Zatímco John Locke se zasazoval o oddělení církví a státu, Thomas Hobbes se jasně staví za podřízení církví státu.

Komentář autora: lockovská zřízení vedou dnes k tomu, že chudé a slabé státy zejména s rozdělenou mocí (někteří členové EU, Pákistán, Afghánistán ap.) prohrávají informační  či indoktrinační válku se silnými ideologickými institucemi a centrálami řízenými ze zahraničí či fundamentalistickými školami, financovanými ze zdrojů ropných velmocí.

 

Pokud suverén nedílnou pravomoc nemá, dochází k náboženským válkám, jichž byly země pohanského starověku – i starý čínský a indický svět, tedy alespoň před vypálením buddhistických škol a masakrech jejich učitelů v Indii muslimy a na Srí Lance katolickými Portugalci – téměř ušetřeny.

L III, 41, 42; IV, nejvíce kapitola 47

Nakamura, str.170-172: … Generally speaking, we cannot find in any Indian religion the conception of “heretic” in the sense of Western usage.

            Such a tolerant attitude is found not only in religious teachings but in the fundamental policies of administration taken by many kings and rulers throughout the history of India … …

Those religious attitudes differ from those in the West. In the history of Europe we often find religious antagonisms which inevitably led to political and military conflicts. But we can hardly find many cases of religious war in India. There were, of course, in India a few rulers who adhered to some indigenous faith and oppressed some of the universal religions arising among Indian people. But we cannot find any rulers who were Buddhists or Jainists and who persecuted other religion.

            This fact would be more obvious if we compare it with the facts in the West. Christianity and Mohammedanism have both engaged in religious wars. … We know that religious leaders in the West were often persecuted and put to death. On the contrary, in India there were no religious wars. Neither Buddhists nor Jains ever executed heretics. What they did to heretics was only to exclude them from the orders. Religious leaders in India died peacefully attended by their disciples and followers. Toleration is the most conspicuous characteristics of Indian culture.

            The Indians developed individualism in their unique way. They have preserved the attitude of religious freedom traditionally, probably more than any other country.

Nakamura, str. 210: Historical criticism has always been very much alive in China. The Chinese scholars include not only those who are able to harmonize contradictions in books, but those who have employed a keen system of criticism in detection of such contradictions! Perhaps Chinese Buddhism has been more at fault logically than Chinese classics. The Chinese as a whole have never accepted any single doctrine! So the varying of a sútra represent some typical aspects of Chinese ways of thinking.

 

… – i starý čínský a indický svět, tedy alespoň před vypálením buddhistických škol a masakrech jejich učitelů v Indii muslimy …

Indické středověké buddhistické univerzity

Nálanda (dnešní Bihár) – dlouhá tradice, založil ji císař Kumáragupta asi roku 450, v 10. století v ní bylo ubytováno asi 10 000 studentů (mnoho z nich pocházelo ze zahraničí a všichni byli interní), 2 000 učitelů a 1 500 dělníků, přijímalo se na základě ústního pohovoru (jen 20% zahraničních a 30% indických kandidátů prošlo), univerzita neuznávala jako bariéry kasty, vyznání a národnost, byla udržovány výnosy králů ze 7 vesnic. Vyučovalo se formou přednášek, debat a diskusí v sanskrtu. Převládala mahájána a vadžrajána, zatímco théraváda zde byla zastoupena méně: celkově se zde člověk mohl seznámit s doktrínami desítek buddhistických sekt, ale i se šesti systémy hinduismu. Vyučovalo se zde i sekulárním předmětům – logice, vědě, lékařství, astrologii, krásným uměním, literatuře, administraci, obchodu. Univerzita měla vysokou observatoř, 3 knihovny (nejvyšší měla 9 poschodí) se statisíci svazky knih a každý den tam proběhlo 100 přednášek. Univerzitního provozu se účastnil velký podíl nejslavnějších buddhistických myslitelů: na místě působil mj. slavný buddhistický logik a filosof Dharmakírti. Originály byly zničeny muslimskými dobyvateli roku 1037, univerzita pobořena a vypálena 1193 Bachtijárem Childži, který dostal předtím zápornou odpověď na svou otázku, zda se uvnitř nachází výtisk Koránu. Tisíce učenců bylo upáleno zaživa nebo sťato, nad krajinou se pak po několik měsíců vznášel kouř z pálených knih. Nicméně muslimové přenesli ideu univerzity na Západ, kde je později začali napodobovat i křesťané.

Vikramašíla byla jako sesterská instituce Nálandy inaugurována na přelomu 8. a 9. století, zničena kolem roku 1 200. Měla asi 160 vyučujících a kolem 1 000 studentů. Byla zde upřednostňována tantrická forma buddhismu. Nejslavnějším myslitelem byl Atíša (960-1055), který skončil jako slavný propagátor buddhismu v Tibetu – tam založil sektu Kadampa a zavedl celibát.

Ódantapurí – 2. nejstarší tamní univerzita, 6 mil od Nálandy, založena v 2. polovině 7. století, dle tibetského záznamu tam mělo být až 12 000 studentů, o obsahu studia a obsazení učitelských míst nevíme.

Sómapura byla situována v dnešním Bangladéši (ruiny – UNESCO), univerzita založena někdy v 9. století, počátkem 13. století vypálena. Studovalo zde mnoho tibetských mnichů.

Džaggadala – založil ji až král Rámapála na území dnešního severozápadního Bangladéše na přelomu 11. a 12. století, zničena jako poslední asi 1207, pěstovala tantrický buddhismus. Velká část textů, známých nyní jako součást kánonů Kandžur a Tandžur, byla sepsána nebo sestavena zde.

Vallabhí – v Gudžarátu, podporována místní dynastií Majtraků, kvetla mezi lety 475 a 1200 a byla střediskem hínajánového/théravádového buddhismu. Mělo zde být na 6 000 mnichů, kteří nevěřili v Abhidharmu jako součást Buddhova učení.

 

… a na Srí Lance katolickými Portugalci …

http://mahavansa.blogspot.com/2006/06/that-anti-portuguese-feeling-in-lanka.html

Systematic destruction of temples

According to MU de Silva, from 1574 onwards, the Catholic zealots kept destroying Buddhist and Hindu temples all along the Western coast.

The monks and priests over there either fled or got killed or went underground.

A group of militant monks called Ganinnanse discarded the traditional yellow robe and began to wear a white robe instead to hide themselves.

Dr Susantha Goonetilleke, who is spearheading the anti-Portuguese movement, says that the 1,000 pillared temples in Devundara in the deep south and Trincomalee in the East; the Saman Devale (temple) in Ratnapura; and the Kelaniya temple, all very much revered, were ransacked and burnt.

According to Prof Endagama, the Portuguese deliberately built churches over the ruins of Buddhist or Hindu temples.

The present Kochikade church in Colombo and the Madu church in Mannar, both very popular now among Catholics, were Pattini Devales or temples for Kannagi, the famous heroine of Madurai in Tamil Nadu.

Buddhist schools (pirivenas), which were also mini universities, were ransacked and burnt, and their monk-scholars killed.

Among the schools thus destroyed were the Sunethra Devi Pirivena in Kotte, Vidagama Pirivena in Raigama, and the Tottagamuwe Pirivena in Hikkaduwa.

The level of scholarship was so high in these places that the mathematicians there could count up to 10 to the power of 54, while the Greeks knew to count only up to 10,000, points out Dr Goonetilleke.

Their knowledge of medicine was higher as compared to the then level in Europe.

Prior to the advent of the Portuguese, there was much Sinhala-Tamil and Buddhist-Tamil amity in Sri Lanka.

MU de Silva says that Hindu temples dotted the maritime provinces, though these were Buddhist-majority areas. In the Thottagamuwa school, no distinction was made between Sinhala and Tamil, Pali and Sanskrit.

There was a famous Tamil scholar on its rolls. The famous Buddhist monk Buddhaghosha was a Tamil.

The people of Kotte had not liked Dharmapala’s conversion to Christianity and had transferred their allegiance to the King of Kandy.

But the Portuguese were to extend their power to the Kandy area soon. Here again they tried to convert people to Christianity, but with less success than in the maritime provinces.

 

Víra jako dar od Boha nesmí být vynucována. Aby záminky k náboženským válkám zmizely, vykládal Hobbes křesťanství svérázným způsobem, umenšujícím počet nároků, kladených na člověka a stát.

L III, 41, 42

Kraynak, str. 818-819: Významnou příčinou konfliktů ve všech dosavadních společnostech bylo a je zneužívání řeči a jazyka, vnucování názorů jiným, psychologicky vlastní neomylnost i vnitřní nejistota, ustavování jedněch za ortodoxní a potlačování jiných.

 

Chce aplikovat vědecky přesné standardy a kritéria pro větší jasnost a průhlednost jazyka.

L I, 1-8; L IV, 46

Kraynak,str. 823-827: Hobbes nalézá řešení na jedné straně v aplikaci vědecky přesných standardů a kritérií ke kritice projevů a pro běžné vyjadřování, a na straně druhé v nedílné moci suveréna, který si napříště již bude nárokovat nanejvýš dohodu s lidmi, ale lidi namísto řešení světonázorové problematiky či interpretaci vyšších zákonů bude učit skepticismu a spoléhání se na sebe sama.

 

Staví se nejen proti vytváření nových článků víry, nýbrž odmítá Nicejské i Apoštolské vyznání víry, která by prý mohla dobré svědomí lidí a integrální duchovní život narušit. Netvrdí ani Kristovo božství: ke spáse prý postačí poslušnost zákonů a víra, vyjádřená prvotní křesťanskou formulí že Jesus Christus – Ježíš je pomazaný.

L III, 38, 39, 41-43

 

Hobbes podrobil historicko-kritickému zkoumání Starý zákon, v čemž pokračoval Spinoza.

L III, 33-37, 40, 42

 

Původní Ježíšovo učení Nového zákona, které učilo správnému jednání a čistým záměrům, pravil Hobbes, bylo nahrazeno doktrínami a názory vymyšlenými a předepsanými klérem. Papežství z nich učinilo nástroj kontroly lidí, vládců i politiky samé.

L III, 42; L IV, 44

 

Hobbes se odvolává i na Pavlovu Epištolu ke Koloským, že církev znamenala původně místní samosprávný sbor s omezenou působností –

L III, 39, 42

Koloským 4, 15

 

a nikoliv všemocnou nadnárodní organizaci s propracovanou ideologií, ovládající univerzity, poroučející vládcům a podrývající jejich pravomoc, ale ani mocnou národní církev s biskupským zřízením.

L II, 30; L III, 33, 39, 42 (v této kapitole známá polemika s kardinálem Robertem Bellarminem); L IV, 46, 47

 

Thomas Hobbes byl formálně anglikánem, ovlivnil jej renesanční sekulární humanismus, mnozí jej považovali za ateistu a on sám měl blízko k menším a radikálním protestantským směrům, zejména k independentům.

L IV, 45 – v této kapitole Hobbes kritizuje to, co nazývá pozůstatky pohanství římskokatolické církve

Collins (Oxford), str. 126-127: Hobbes defended a decisively Congregationalist interpretation of the primitive church. Such an interpretation assisted his long.standing effort to defuse the power of the clergy and his newfound interest in protecting the internal sphere of conscience. Primitive Independency, for instance, helped Hobbes present Christian clergy as mere teachers, offering ´counsell´ rather than ´command´. It undergirded his extremely minimalist understanding of the sacraments, and his endorsement in Leviathan of the practice, defended by Independents, of allowing laymen to preach.

Collins (Cambridge), str. 482: However strange the book´s theology might be (and Hobbes freely admitted that it was), its ecclesiology made the philosopher a potential ally of religious radicals against Presbyterians and Episcopalians. One of the first defences of Leviathan was produced by radical Independents protesting against attempts by Presbyterians to have the book banned. In 1657 John Owen, the Independent leader, was reported to admire Leviathan as a ´booke ye most full of excellent remarques of any´. Owen certainly suspected Hobbes´s strange text of the gravest heterodoxy, but Hobbes´s erastianism and anticlericalism made the book too useful to ignore.

 

Leviathana vydal v naději, že Oliver Cromwell dokáže mocné církve oslabit.

Collins (Cambridge), str. 491: Hobbes was much closer to the Cromwellian Independents than to the Presbyterians (or Episcopalians) loyal to the Stuart dynasty. This was the reason that the Commonwealth´s newssheet implicitly praised Hobbes for attacking the ´Corrupt Clergy-Interest´ when it reported his banishment from the exiled royalist court.  

 

Je libo další Pákistán?

Hobbesův systém zrovna ty nejlepší záruky proti zneužívání moci nemá. A rozdělení moci, také díky Hobbesovu mladšímu současníku Johnu Lockovi zprvu na moc zákonodárnou a výkonnou …

John Locke – Second Treatise of Government, XI-XIV

 

… – a později i díky Montesquieuovi i na soudní …

Montesquieu – De l´Esprit des Lois (1973), Tome I, Livre XI, Chapitre VI (str. 168-179)

 

… – funguje a potíže řeší mnohde lépe, než si Hobbes dokázal představit.

Hobbes byl zajisté velice daleko tomu, aby vyčerpal všechny možnosti zastupitelského systému.

Pitkin I, str. 461: Hobbes, at least, has surely failed to do justice to the complexity,and thereby to the meaning of representation. And the peculiarities of his formalistic definition correspond to peculiarities in his political argument, and, indeed, in his broad philosophical position.

 

Hobbesovu poučku o nedílnosti dobra a vitality poddaných i samovládců, jimž obecný blahobyt přispívá k síle a ku prospěchu, chápe i dnes víc vůdců, než se při zběžném pohledu odsud zdá.

L II, 19, 30

Mimo v textu zmiňovaných Li Kuang-jao (Lee Kuan Yew) a Husního Mubáraka dnes patří k tomuto typu autorit, např. prezidenti Sýrie Bašár Asad, Rwandy Paul Kagame, někdejší prezident Korejské republiky Pak Čong-hi, ománský sultán Kábus bin Saíd a další.

Právě svržený prezident Tuniska Zín Abidín bin Alí Hobbesovým ideálům zcela nedostál, ale mnoha úkolů Hobbesovského suveréna se zmocnil dobře: podnítil vysoký hospodářský růst, privatizoval a zapojil zemi větší měrou do světové ekonomiky tak, že nastupující garnitura má nyní méně práce. Připomeňme, že země v roce 1987, kdy převzal moc, vypadala hrozivěji, byla na prahu občanské války s islamisty a od roku 2011 jí hrozil íránský Chomejního či alžírský scénář (obdobně jako v Egyptě kolem počátků Mubárakovy vlády). Nejeden arabský novinář si všiml, že islamisté již iniciátory ani hybnými silami této revoluce (a některých dalších opozičních hnutí v jiných zemích) již nejsou.

 

Fareed Zakaria dokonce napočítal, že téměř žádná rychle rostoucí chudá země není demokracií. Fareed Zakaria – The Future of Freedom, Conclusion: The Way Out – str. 239-254

(Fareed Zakaria – Budoucnost svobody, Academia, Praha, 2004: Závěr: Východiska – str. 302-325)

 

Opoziční strany silový aparát postrádají, karty nerozdávají a vzájemnými spory i občasnými bojkoty voleb se ještě samy oslabují.

V níže zmíněném Singapuru je hlavní a dominantní stranou Strana lidové akce (People Action Party – PAP) a v Egyptě Národní demokratická strana. Menší strany Egypta bojkotovaly ve velké míře volby v letech 1990 a 2010. V Singapuru měl mj. i bojkot voleb stranou Barisan Sosialis v roce 1968 osudové následky pro ni samotnou. V obou a dalších zemích využívají vládnoucí strany privilegia, plynoucí ze silových pozic, ale ani tak nemá opozice – přinejmenším opoziční strany – masovou podporu.

 

Teorie? Nikoliv: Li Kuang-jao tak v Singapuru od 50. let získával vrch nad maoisty, …

Historický fakt

The Singapore Story, Memoirs of Lee Kuan Yew, str. 166-401; Lee Kuan Yew – From Third World to First: The Singapore Story: 1965-2000, str. 83-134

 

… Husní Mubárak od 80. let nad islamisty.

Tzv. Muslimské bratrstvo posílil Anwar Sádát a otevřel jim cestu k pozicím při boji proti přívržencům svého předchůdce Násira. (Obdobně posílil islamisty Zijául Hak v 80. letech v Pákistánu.) Husní Mubárak také díky svému výjimečnému stavu toto seskupení opatrně, ale vytrvale omezoval.

 

Liberálové, uvědomte si, že i dnes chce 75 procent Egypťanů i Pákistánců svobodu kamenovat cizoložnice!

http://www.examiner.com/offbeat-news-in-national/poll-75-of-muslims-egypt-pakistan-favor-stoning-people-for-adultery

průzkum názorů v muslimském světě

Poll: ~75% of Muslims in Egypt, Pakistan favor stoning people for adultery

December 6th, 2010 10:43 am ET

In a recent poll by the Pew Research Center, this and other areas of Islam in politics were examined.

According to the poll, extremist groups like Hamas and Hezbollah received mixed rating from the Muslim public ranging from Jordan showing a slight majority of those polled see the organizing in a favorable light, to Turkey where neither Hamas nor Hezbollah had favorable ratings in double digits and are generally viewed as negative.

All the nations in the survey view Al Qaeda negatively with only Nigeria coming close to a favorable majority at 49%. In Lebanon only 3% of those polled view Al Qaeda as favorable.

As far as Islam’s role in politics, almost all nations believe the role of Islam in politics is a good thing with Egypt and Indonesia polling at 95% saying Islam should play a large role in politics.

75% of Muslims polled in Egypt and Pakistan favor the following laws in their countries: 1. stoning people who commit adultery, 2. whippings and cutting off of hands for crimes like theft and robbery and 3. the death penalty for those who leave the Muslim religion.

Majorities in Jordan and Nigeria also favor such laws.

Large majorities in several countries say suicide bombing and other acts of violence against civilian targets in order to defend Islam from its enemies are never justified.

The following countries participated in the survey: Egypt, Indonesia, Pakistan, Nigeria, Lebanon, Jordan and Turkey.

 

A Mubáraka ani nenapadne, aby se vzdal islamistům jako po EU toužící Turecko. Z Egyptského parlamentu bylo po loňských volbách vyklizeno Muslimské bratrstvo.

NDP obsadila drtivou většinu míst, občanské strany v listopadových volbách 2010 nepatrně posílily, ale z celého Muslimského bratrstva namísto dosavadních 88 zástupců zasedne v parlamentu napříště jen jeden a to ještě jen na zapřenou. Tentokrát byla do 518 členného parlamentu poprvé stanovena povinná kvóta 64 žen.

 

 Aby mohl pokračovat v drobných liberálních reformách …

Příklady:

liberalizace ekonomického systému kolem roku 2004

před časem povoleny služební cesty žen do zahraničí bez povolení mužů.

Před dvěma lety byla zakázána ženská obřízka.

Rozšiřuje se přístup žen do více profesí včetně soudnictví.

Po případu profesora jménem Nasr Abu Zayd (1943-2010), který byl kvůli rozboru Koránu moderními metodami soudem nařčen z odpadlictví a nucen (kolem roku 1995) k rozvodu se svou ženou a raději na čas emigroval, byla právně posílena svoboda vědeckého zkoumání a nařčení z odpadlictví jednotlivcem bylo právně znemožněno.

Pro srovnání: ještě v 60. letech 20. století nejen ve Frankově Španělsku, ale i v demokratické Francii si vdaná žena nesměla otevřít svůj vlastní účet.

Diskutuje se o stejném principu povolování staveb jak nových mešit tak i kostelů

http://www.almasryalyoum.com/en/news/minister-egypt-may-ease-barriers-church-building

Minister: Egypt to possibly ease barriers to church building

Al-Masry Al-Youm, Mon, 27/12/2010 – 15:53

 

Hospodářství roste rychleji než v Evropě či USA, klesá porodnost i násilí – na rozdíl od lockovského demokratického Pákistánu, směřujícího k hobbesovskému boji všech proti všem.

Zatímco John Locke by schvaloval Pákistánské medresy, podporovaným ze Saúdské Arábie a odjinud, které dle mnohých pozorování a názorů zvyšují napětí v oblasti, Hobbes by k nim měl přinejmenším výhrady.

 

Slavná architektka Zahá Hadíd si – na rozdíl od svého dnes již bohužel zesnulého přítele Jana Kaplického – může v klidu stavět své Káhirské výstaviště bez ostudných invektiv politiků.

http://www.bdonline.co.uk/news/international/zahas-cairo-expo-city-enters-design-development/5011380.article Zaha’s Cairo Expo City enters design development

 

A v nové a jedinečné Alexandrijské knihovně se na vydání knihy nečeká až několik dní jako v Praze.

V „Národní knihovně“ v Klementinu. A to ne žádných vzácných tisků, ale velké části zcela běžných knih.

 

Ale kde to jsme?

Průhlednými a účinnými systémy země s lockovským rozdělením moci a střídajícími se stranami u moci nevynikají už vůbec. Zemí s minimální korupcí a nejotevřenějším ekonomickým prostředím bývá zpravidla autoritářský Singapur. A v Latinské Americe je nejpoctivější Chile. Díky komu asi?

http://www.transparency.org/policy_research/surveys_indices/cpi/2010/results

 

Proč lidé na většině území Egypta nebo USA nemají ploty? Nepotřebují, tolik se tam nekrade, nevyplácí se to, jsou tam tvrdší a pohotovější postihy.

http://en.wikipedia.org/wiki/Crime_in_the_United_States

Property crime

According to a 2004 study by the Bureau of Justice Statistics, looking at the period from 1981 to 1999, the United States had a lower surveyed residential burglary rate in 1998 than Scotland, England, Canada, the Netherlands, and Australia. The other two countries included in the study, Sweden and Switzerland, had only slightly lower burglary rates.

 

Aby se zločinci strážcům zákona a společnosti nemohli smát do obličeje třebas přes televizní kameru, …

Například Radovan Krejčíř a jemu podobní, díky nejen svým přestupkům je populární „opilá Olina ze Zlína“ – http://neon.utb.cz/2010/03/opila-olina-ze-zlina-slagr-facebooku/

 

… jako by si, kafkovsky řečeno, s nimi vyměnili role.

Parafráze citátu Franze Kafky z 5. kapitoly jeho románu Zámek: K. ještě nikde neviděl úřad a život tak do sebe vpletené jako zde, tak vpletené, až se někdy zdálo, že si úřad a život vyměnily místa.

Lidská práva pro útočníky po „sametové revoluci“ – příklad

Martina Klapalová – Pražští taxikáři se prali s policií, Lidové noviny 17.7. 2009

Po bitce na Staroměstském náměstí skončili v cele tři taxikáři. Čtyři strážníci byli zraněni

PRAHA Čtyři roky trvající soudní spor mezi pražským magistrátem a skupinou taxikářů, která si účtuje jízdné 99 korun za kilometr, včera přerostl v otevřenou válku.

Několik taxikářů se po poledni popralo se strážníky na Staroměstském náměstí. Původně přišli jen protestovat proti tomu, že jim tam město tento týden zrušilo taxikářský „štafl“.

Zahraniční turisté s úžasem sledovali, jak policisté spoutávají na zemi ležícího muže, který krvácí na hlavě. „Gestapo“, ozývaly se výkřiky z davu. Zraněni byli také čtyři strážníci. Podle náměstka ředitele městské policie Ludvíka Klemy je to největší střet, jaký se v Praze odehrál mezi strážníky a skupinou taxikářů, která předraženým jízdným dělá Praze ostudu. „Nikdo si nemůže myslet, že mu v Praze projde útok na uniformu,“ vysvětlil zákrok Klema.

Bitku odstartovalo odtahování pomalovaného taxíku Podle advokátky taxikářů Kláry Slámové byl zákrok strážníků neadekvátní a zcela zbytečný. Strážníci naopak naznačují, že střet byl taxikáři nebo jejich sympatizanty účelově vyvolán. Tři muži byli předvedeni. Policie nyní vyšetřuje, zda se nedopustili trestného činu útoku na veřejného činitele.

Stanoviště na Staroměstském náměstí užívala skupina taxikářů, která není policii neznámá. Klema připomněl, že se v minulosti uchylovala k výhrůžkám konkurenci či vozila jednoho muže v kufru auta.

I včera bylo patrné, že to nejsou žádní tichošlápkové. Nejdříve uráželi mluvčího magistrátu, který se na náměstí přišel podívat. „Nadávali mi do lhářů a podvodníků, když mě poznali,“ uvedl mluvčí Jiří Wolf. Nejaktivnější v odporu proti strážníkům byla čtveřice mužů atletické postavy, z níž jeden byl podle Klemy ozbrojen. Kolem této čtveřice se strhla bitka, když se muži snažili zabránit odtažení „nepřehlédnutelného“ auta taxikáře Zdeňka Ponerta, který si na svůj vůz napsal fixem protimagistrátní hesla. Ten patří k největším kritikům postupu magistrátu vůči taxikářům a před časem kvůli tomu držel hladovku. Odtahu auta se ale zabránit nepodařilo a městská policie ho nakonec odvezla.

Ponert svůj vůz parkoval už druhý den na zrušeném stanovišti. Podle magistrátu je zrušen na základě rozhodnutí soudu, advokátka Slámová a taxikáři ale soudní verdikt vykládají jinak. „My trváme na tom, že ta výpověď je platná,“ řekl mluvčí Wolf. Odborový svaz Taxi Praha kvůli odstranění „štaflu“ už včera podal trestní oznámení.

Dopravní policisté značení na zrušeném stanovišti už přemalovali. Na jeho místě jsou čtyři stání pro invalidy a dvě stání pro strážníky.

 

Aby narušování veřejného pořádku nebylo tak nabíledni, že je řádný občan ostatním k smíchu.

V dopravním provozu, při přejíždění mezi pruhy, na křižovatkách, zaplněných stojícími auty, při běžném překračování povolené rychlosti. Některými místy Prahy nelze projít bez toho, aby byl člověk obtěžován opilými, zdrogovanými a páchnoucími lidmi, na první pohled porušujícími literu vyhlášek města, kteří leckdy tarasí cestu kolemjdoucím a mají privilegium městské dopravy zdarma. Kde je ta přirozená autorita zákona?

 

Vůdci „sametové revoluce“? Či  Evropa?

Zaslouží si úctu nezodpovědný člověk, který nemá v zemi, jíž nezbývá než provádět obrovské množství politických a ekonomických reforem v krátkém čase, opravdu na práci nic vhodnějšího než vypustit dvě třetiny vězňů na ulici? Aniž by se o ně postaral! Nerozvrátí tím právní řád na dlouhou dobu?

 

Když už na Hobbesovy ideály nedosáhneme, můžeme alespoň demokraticky volit taková opatření (třebas včetně trestu smrti jako ve zmíněných USA a Egyptě, zastávaného i většinou Čechů), která by buď zločince přesvědčila anebo jejich jednání účinně postihovala? Ani to ne, EU diktuje své představy nejen svým členům, ale i tomu, koho se ještě ani neobtěžovala přijmout. Schází meč i hobbesovský suverén a navíc je terén méně přehledný než dřív.

Federální vláda USA si například nedovolí vnucovat zákaz trestu smrti dokonce ani jednotlivým státům Unie.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Epilog po letošní egyptské revoluci

Odkazy a citace

 

 

Informace o Egyptě:

 

Nový egyptský opoziční soukromý deník, vycházející od roku 2004, Al-Masry Al-Youm / Al-Masrí al-Jaum / المصرى اليوم‎  = Egypt dnes:  http://www.almasryalyoum.com/en

 

Starý, doposud provládní deník Al-Ahram / Al-Ahrám / الأهرام = Pyramidy, založený roku 1875 http://english.ahram.org.eg/

(v redakci deníku probíhaly v posledních dnech ostré debaty o rozchodu s nedávnou minulostí)

 

Web Muslimského bratrstva: http://www.ikhwanweb.com/

 

Katarská televize, založená 1996, Al Jazeera / Al-Džazíra / الجزيرة‎ = Ostrov http://english.aljazeera.net/

Její starší pořad o Egyptu a Husní Mubarakovi „A Nation in Waiting“ na:

http://www.youtube.com/watch?v=SPtYYJsr7BY

 

 

Zdeněk Zacpal – Egypt a evropské 19. století, Lidové noviny 11.2. 2011, str. 12

http://www.lidovky.cz/egypt-a-evropske-19-stoleti-d0p-/ln_noviny.asp?c=A110211_000052_ln_noviny_sko&klic=241274&mes=110211_0

 

 

 

Na rozdíl od tisku „demokratického Turecka“, které se i s vládnoucími umírněnými islamisty v míře svobody tisku ze 178 zemí nyní propadlo na 138 místo, svoboda projevu, jak bylo zřejmé z egyptského tisku, a soukromých, to jest i egyptských televizních kanálů, narůstala a také díky tomu také mohla povyrůst počátkem nového tisíciletí občanská společnost.

Julie Urbišová  2. 11. 2010 v 14.58 – Svoboda tisku v Turecku je na historickém minimu http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/805402

Julie Urbišová – Tohle radši škrtni, Respekt 3/2011 (16.1.2011) – Turecko se za plně demokratické vlády propadlo na 138. místo ze 178 zemí

 

Ještě za jeho předchůdce Sádáta se počet dětí na jednu ženu (TFR) pohyboval kolem 6 (!), nyní, díky mohutným osvětovým kampaním, vedeným i jeho manželkou Suzanne, do nichž byli zapojeni dokonce i někteří muslimští vůdci, poklesl na hodnotu ani ne 3, dle revidovaných posledních (spíš orientačních než stoprocentně spolehlivých) údajů v CIA World Factbook na 3,01. Tedy na nižší hodnotu než ve srovnatelném Pákistánu (TFR 3,28), Iráku (3,76), Jemenu (4,81), Afghánistánu (5,5!) i katolických Filipínách (3,23) či některých zemích Latinské Ameriky (Guatemala 3,36). Dětí do 15 let je v Egyptě dokonce již méně než mladých lidí ve věku mezi 15-30 lety.

CIA World Factbook je na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/

zmíněné a další i ekonomické údaje se nacházejí mj. v jednotlivých ročnících statistických ročenek Egypta, které jsou k dispozici i v knihovně Českého statistického úřadu.

Husní Mubarak má velké zásluhy na tom, že země nešla v jeho období alžírskou (200 000 mrtvých), libanonskou, iráckou, íránskou, pákistánskou či afghánskou cestou. Vyrovnával excesy svých avanturistických předchůdců Násira a Sádáta.

 

O egyptské revoluci, která byla i dle Fareeda Zakarii revolucí narůstajících očekávání, …

http://parkerspitzer.blogs.cnn.com/2011/02/03/zakaria-why-egypt-why-now/

http://www.youtube.com/watch?v=uPQ6_9d7TJU&feature=relmfu

 

A přitom Giniho index příjmových nerovností (berme s jistou rezervou) dosahuje mnohem nižší hodnoty v Egyptě (34,4) než v mnoha jiných zemích světa včetně USA (45): Egypt je tak až 90. nejnerovnější zemí světa, USA jsou již na místě 42.

http://www.allvoices.com/contributed-news/8066018-which-country-is-most-unequal-us-yemen-egypt-tunisia/content/71854239-tunisia-egypt-politics-unrest

The details can be found at this site. Someone might point out that this is an Iranian web site. Indeed it is. However the data comes from the CIA World Fact Book plus a U.S. study! So what is the answer?

The United States is the worst. Inequality is measured by Gini statistics. The lower the number the more equal a country is. Here are the results for the four countries.

The U.S. is ranked as the 42nd most unequal country in the world, with a Gini Coefficient of 45. Tunisia is ranked the 62nd most unequal country, with a Gini Coefficient of 40. Yemen is ranked 76th most unequal, with a Gini Coefficient of 37.7. And Egypt is ranked as the 90th most unequal country, with a Gini Coefficient of around 34.4.

 

Revoluce nepropuká vždy, když se lidu vede čím dál tím hůře. Daleko častěji dochází k tomu, že lid snáší nejtíživější zákony, aniž si stěžuje a jako by je ani necítil, a násilně je odmítne až poté, když se jejich váha zmírní. Režim, který revoluce zničí, je téměř vždy lepší než ten, který bezprostředně předcházel, a zkušenost učí, že nejnebezpečnější moment pro špatnou vládu je obvykle ten, kdy se začíná reformovat. Pouze velká genialita by mohla zachránit vládce, který začal ulevovat svým poddaným po dlouhém útlaku. Zlo, které bylo trpělivě snášeno jako nevyhnutelné, jeví se jako nesnesitelné, jakmile si lidé představí, že by mu mohli uniknout. Zdá se, že to, co se z utrpení ubírá, lépe odhaluje to, co z něj zůstává, a to se hůře snáší: zlo se zmenšilo, ale citlivost je živější.

Alexis de Tocqueville – Starý režim a Revoluce, z francouzského originálu přeložil Vladimír Jochman a Adriena Borovičková, Academia, Praha, 2003, 306 str., ISBN 80-200-0980-9, str. 204

Chceme-li obrátit pozornost na rozdíly v čase, přesvědčíme se, že v žádném období, které následovaly po revoluci, se veřejná prosperita nerozvíjela rychleji než ve dvaceti letech, které jí předcházely.

Tamtéž, str. 202

V originále: Alexis de Tocqueville – L´Ancien Régime et la Révolution III, 4, Édité par J.-P. Mayer, Gallimard, (1952) 1964, str. 277-278; 274

 

A hobbesovec by snad ještě rozhořčeněji než ostatní nesl událost (k níž došlo až po tisku výše prezentovaného článku o Thomasi Hobbesovi), že policie v Káhiře při nepokojích načas přestala fungovat. Hobbesovský suverén přece nikdy kontrolu nad policií nesmí ztratit, natož aby se někteří její příslušníci aktivně oddávali rabování a škodili mírumilovným lidem!  Připustil by hlavně kvůli tomuto stavu Egypťanům oprávněnost smlouvu s Mubarakem rozvázat nadobro, vzít spravedlnost do vlastních rukou a vybrat si za suveréna jiného člověka nebo instituci. Ocenil by jistě sousedské hlídky, které zabránily větší míře rabování a katastrofám. I Egyptské občany, kteří nenastoupili cestu boje všech proti všem.

Thomas Hobbes – Leviathan, II, 21 – Of the Liberty of Subjects, str. 153, Revised Student Edition, Edited by Richard Tuck, Cambridge Texts in the History of Political Thought, Cambridge University Press (1996) 2000, ISBN 0 521 56797 1 paperback

Viz též http://oregonstate.edu/instruct/phl302/texts/hobbes/leviathan-d.html#CHAPTERXXI

The obligation of subjects to the sovereign is understood to last as long, and no longer, than the power lasteth by which he is able to protect them. For the right men have by nature to protect themselves, when none else can protect them, can by no covenant be relinquished. The sovereignty is the soul of the Commonwealth; which, once departed from the body, the members do no more receive their motion from it. The end of obedience is protection; which, wheresoever a man seeth it, either in his own or in another’s sword, nature applieth his obedience to it, and his endeavour to maintain it.

český překlad: Thomas Hobbes – Leviathan, přeložil Karel Berka, Oikoymenh, Praha, 2010, 514 stran, oddíl II, kap. 21 – O svobodě poddaných, (str. 146-155), zejména str. 154:

Závazek poddaných vůči suverénovi trvá, jen pokud trvá moc, která mu je umožňuje ochraňovat, nikoli déle. Přirozeného práva na sebeobranu, není-li nikdo jiný schopen je ochraňovat, se totiž nikdo nemůže žádnou úmluvou vzdát. Suverenita je duší státu; jakmile by jednou tělo opustila, údy by již nedostávaly žádný podnět k pohybu. Účelem poslušnosti je ochrana. Nachází-li ji člověk ve vlastním meči nebo v meči někoho jiného, je od přírody této ochrany poslušen a snaží se ji udržet.

 

Sókratés v Platónově dialogu Gorgiás a zřejmě i Sókratés v Xenofontových vzpomínkách od vůdčích politiků očekával, že budou činit „své spoluobčany z horších lepšími“.

Gorgiás 515d, celá příslušná pasáž je delší, dejme tomu 513e-517c, český překlad: Platón – Gorgiás, str. 102-107 Oikoymenh, přeložil František Novotný, Praha, 1992, ISBN 80-85241-21-8

Xenofón – Vzpomínky na Sókrata, přeložil Václav Bahník Svoboda, Praha, 1972, str. 31-32:

Když  … třicet tyranů dalo popravit mnoho občanů, a to ne těch nejhorších, a mnoho dalších dohnalo k nesprávnému jednání, řekl kdesi Sókratés, že se mu zdá podivné, jestliže ten, kdo se stal pasákem dobytka a zavinil, že se jeho stádo zmenšilo a zhoršilo, nepřipustí, že je špatný pasák. A ještě podivnější prý je, jestliže někdo převzal řízení obce a zavinil, že ubylo občanů a stav zbylých se zhoršil, že se za to nestydí a nepřizná, že je špatným státníkem.

 

Až příliš těsně s tímto požadavkem držel tezi zcela odlišnou, totiž že tito lepší občané dobrého politika pak zřejmě budou držet ve vážnosti.

Gorgiás, 515e-516b, Novotný (1992) str. 104-105

 

Ostatně: druhým přísným kritériem Platónova Sókrata neprošel ani Periklés, a slova chvály si onen Sókratés vyhrazuje jen pro Aristeida.

Gorgiás, 526a-b, Novotný (1992) str. 116

 

V každém případě býval v minulých desítkách let Egyptě relativní počet vražd na téměř nejnižší úrovni na světě. V roce 2006 bylo spácháno jen 0,59 vražd na 100 000 obyvatel za rok, v České republice 1,33, Pákistánu dle různých a neúplných statistik 3,60 či 6,3 za rok 2004 (některé oblasti země nejsou podchyceny) a v USA opět za rok 2006 v USA 5.62.

Údaje dle Current Worldwide Homicide/Murder Rates na http://chartsbin.com/view/ueh

Údaj o hodnotě 6,3 pro Pákistán na http://murder-rates.findthebest.com/directory/d/Pakistan

Počítejme kromě války v Afghánistánu i s nepodchyceným násilím ve vládou nekontrolovaných tzv. Severozápadních provinciích Pákistánu.

 

Než se najdou údajné desítky miliard, které měli Husní Mubarak či jeho manželka Suzanne (příliš extravagantní životní styl nepěstovali a prezident měl na rozdíl od části svého okolí měl pověst spíše spartánsky střídmého člověka) zpronevěřit …

Christopher Dickey – The Tragedy of Mubarak, in Newsweek, February 21, 2001, str. 26:

Mubarak´s fall is not a story like the one that unfolded in Tunisia, of a dictator and his kin trying to take their country for all it was worth. Although there have been widely reported but poorly substantiated allegations of a $40 billion to $70 billion fortune amassed by the Mubarak family, few diplomats in Egypt find those tales even remotely credible. „Compared to other kleptocracies, I don´t think the Mubaraks rank all that high,“ says one Western envoy in Cairo, asking not to be named on a subject that remains highly sensitive. „There has been corruption, [but] as far as I know it´s never been personally attached to the president and Mrs. Mubarak. They don´t live an elaborate lifestyle.“

            On the contrary, vanity more than venality was the problem at the top in Egypt. Despite the uprising of millions of people in Egypt´s streets, despite their ringing condemnations of secret-police tactics and torture, the Mubarak family remained convinced that everything the president had done was for the country´s own good.