Lidové noviny, 19.5.2012, str. 28/VIII – Orientace Salon

 

 

Jan Bradna

sochař a restaurátor

 

Zdeněk Hojda

historik

 

Josef Štulc

památkář

 

Zdeněk Zacpal

překladatel

 

Diskuse o tom, zda obnovit na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, významnou barokní památku strženou davem 3. listopadu 1918, se vedou celá léta. Čeho je vlastně sloup symbolem?

 

Pražský primátor Bohuslav Svoboda překvapil na konci dubna prohlášením, že město počítá už letos s obnovením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Idea vztyčení kopie barokního skvostu na nejvýznamnějším českém náměstí vzbuzuje řadu otázek, tou zdaleka nejdůležitější je, zda znovu nevzkřísí staré náboženské a kulturní spory.

 

 

Petr Zídek

 

V jakém stádiu je výroba kopie Mariánského sloupu?

 

Jan Bradna: Z původního Mariánského sloupu se částečně zachovaly čtyři sochy andělů a řada dalších fragmentů, které jsou uložené v Lapidáriu Národního muzea. Podle těchto částí,  starých fotografií a dalších dobových dokumentů již od konce 80. let vyrábíme kopie původních součástí. Sloup máme více méně hotový. Dokončené je schodiště, balustráda, vnitřní klenba dutiny, teď se sekají boční pilíře, na nichž byli andělé. Sokl s dříkem jsou hotové a stojí v zahradě nemocnice Pod Petřínem. Vztyčit to ještě tento rok je však technicky nemožné, nejdříve by to šlo v létě příštího roku. Z magistrátu nás, tedy Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, která existuje již od roku 1990, zatím v té věci nikdo oficiálně nekontaktoval.

 

Má být Mariánský sloup na Staroměstském náměstí obnoven?

 

Zdeněk Zacpal: Ctím Marii a nejsem proti mariánským sloupům, které nemají politický podtext, jakým je třeba Panna Maria na Strahově. Staroměstský pomník je ale památníkem totality a protireformace, což je zřejmé už z jeho nápisu, který zní „Rodičce Boží bez poskvrny počaté postavil za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař Ferdinand III.“.

Jedno ze sousoší Mariánského sloupu výmluvně ilustruje, co se tehdy dělo po celé zemi: katoličtí andělé s křížem v jedné ruce a s mečem v druhé sekají kacíře. Celý Mariánský sloup tak zpředmětňuje konflikty, které byly již dávno zasuté a které by se neměly znovu otvírat. To je ta Havlova „pravda a láska“, která má zvítězit nad lží a nenávistí? Vracíme se tak ke středověké katolické doktríně, kdy třeba svatý Tomáš Akvinský v Sumě teologické píše, že je lepší zbavovat života raději kacíře než penězokazce.

 

Josef Štulc: Myslím, že je to násilná aktualizace. Podobná interpretace by nás musela přivést k tomu, že bychom začali odstraňovat či ničit další památky, protože bychom zjistili, že třeba vyjadřují myšlenky porušující lidská práva. Mariánský sloup je historický pomník, který vyjadřuje myšlenky své doby. Nápis jen vyjadřuje okolnosti za jakých byl vztyčen. Franta Sauer a další anarchisté v roce 1918 nevzdělaným davům namluvili, že jde o pomník Bílé hory a habsburské poroby…

 

Zdeněk Zacpal: …ovšem habsburští panovníci k němu konali poutě právě ve výročí porážky českých stavů na Bílé hoře…

 

Josef Štulc: Můžeme mluvit o násilné rekatolizaci, ale Praha byla v roce 1648 již většinově a militantně katolická. Proto se vzchopila k nesmírně chrabré obraně proti švédskému nepříteli. Kdyby to Švédům vyšlo, tak by Praha byla podobně jako Magdeburk tři dny pleněna, drancována a vyvražďována vítěznou soldateskou. Kdybychom skáceli všechny pomníky, za nimiž stojí podobná idea, tak bychom svou zemi nesmírně ochudili.

 

Zdeněk Hojda: Historický spor se točí v zásadě kolem dvou otázek: za prvé, čeho je to vlastně pomník z hlediska 17. století, a za druhé, proč na konci 19. století došlo k zpochybňování tohoto pomníku, které vyvrcholilo jeho stržením.

První otázka je v podstatě zbytečná. Pomník postavený v roce 1650 je pomníkem všeho toho, oč se přeme, tedy uhájení Prahy před Švédy, i vítězné protireformace, protože uhájení Prahy před Švédy a Vestfálský mír vytvořily podmínky, v nichž mohla protireformace vítězně postupovat.

Proč byl ale zrovna staroměstský Mariánský sloup 3. listopadu 1918 předmětem ataku? Nešlo o izolovanou událost, v té době se objevovaly útoky i na další barokní sochy, sochy Jana Nepomuckého. Diskuse o Mariánském sloupu se objevila již v roce 1884, když městská rada diskutovala uvolnění financí na jeho opravu. Tato diskuse byla dobově podmíněna a myslím, že by bylo absurdní ji dnes oživovat. Na počátku 90. let jsme zažil debatu v Křesťanské akademii, kde protestantská strana argumentovala tím, že obnovení sloupu v sousedství popraviště 27 českých pánů nebo sochy Jana Husa není vhodné, že je přímo nepietní. Nemyslím si ale, že to dnes veřejnost takto vnímá.

Oba spory jsou už vyvětralé a my v té věci máme čistý stůl. Můžeme vést diskusi o tom, co obnovení Mariánského sloupu přinese.

 

Na webových stránkách vaší Společnost pro obnovu mariánského sloupu se lze dočíst, že jde o „duchovní symbol obnovy národa“. Jste si vědomi toho, že většině české společnosti je symbolika Mariánského sloupu lhostejná a jistá menšina v ní nevidí symbol obnovy, ale naopak poroby národa?

 

Jan Bradna: Myslím, že národu to lhostejné není. Zabývám se tím 24 let a mile mě překvapuje zájem i mladých lidí. Chceme se očistit od starých a krutých sporů a do budoucna kráčet s čistou myslí nezatíženi věcmi, které nenapravíme a nevyřešíme. Není možné se do konce světa přehrabovat ve starých sporech.

 

Stejnou argumentací by se dal ale hájit i názor, že sloup – symbol starých sporů – obnovovat nemáme.

 

Jan Bradna: Nechápu, proč se pořád zamotáváme do této otázky.

 

Zdeněk Zacpal: Nikdo z nás tady snad nechce staré pomníky bourat. Ale stavění nových nábožensko-politických monumentů může jitřit staré konflikty, jak se ukazuje třeba v Rusku (Pussy Riot) nebo Indii.

Po roce 1989 jsme svědky toho, že se u nás odstraňují pomníky reformace. Proč byla odstraněna socha Jana Želivského, která stála před Novoměstskou radnicí? Proč byla zavřena expozice o české reformaci na Bílé hoře? Proč se pokoutně obnovují sochy Habsburků? To je likvidace prvorepublikové tradice, proti které protestuje několik petic.

 

Josef Štulc: Želivský byl po čtyřicet let interpretován jako revolucionář, což asi vedlo k jeho přemístění. Ale já bych ho tam klidně vrátil.

 

Zdeněk Hojda: Mě by se nejvíce líbilo, kdyby se torzo Nobileho a Sprengerovy neogotické radnice adaptovalo na malé muzeum, kde by se instalovaly zlomky všech památek ze Staroměstského náměstí odstraněných.

 

Neměli bychom místo vztyčování kopie Mariánského sloupu raději požádat nějakého sochaře, aby vytvořil jeho současnou verzi?

 

Josef Štulc: Někteří lidé, třeba Lubomír Sršeň, ten názor zastávají. Ale bylo by to nesmírně riskantní. Nevím o žádném figuralistovi, který by se toho dokázal s úspěchem zhostit.

Tenhle problém se u nás nejvíce diskutoval, když bylo po povodni v roce 1890 potřeba rekonstruovat zbořené pilíře Karlova mostu. Řada odborníků, třeba Vincenc Kramář, se vyslovila pro moderní realizaci. Generální konzervátor Max Dvořák naopak požadoval doplnění originálů. Francouzský sochař Émil Antoine Bourdelle, velký milovník Prahy, tehdy kategoricky napsal moderním sochařům: „opusť příteli tento most, nádherný a vzbuzující úctu, a stvoř svá díla jinde. Ať je znovu věrně nahrazeno to, co bylo zničeno“. Nebyl přítelem kopií, ale uvědomoval si, že zde jde o vyšší hodnotu – o hodnotu celku toho mostu. A to je podle mého problém i Staroměstského náměstí, jehož dostavbu řešilo neúspěšně jedenáct architektonických soutěží.

 

Zdeněk Hojda: Náměstí po odstranění Mariánského sloupu chybí vertikála. Už Šaloun svůj pomník Husovi koncipoval spíše horizontálně v opozici k vertikále sloupu. Ta ale dnes schází. Mě by se moderní řešení líbilo za předpokladu, že by mělo svůj protějšek v dostavbě Staroměstské radnice. Ale to asi není na pořadu dne.

 

Josef Štulc: My jsme pořád v krutém zajetí toho typu památkové péče, který se objevil kolem roku 1900 s nástupem modernismu, a který považuje za nepřípustné v historickém tvaru cokoli doplňovat. V zemích, kde byl za druhé světové války zlikvidován památkový fond, došlo k obrovskému objemu rekonstrukcí respektive budování kopií původních staveb. V těchto zemích se na rozdíl od Česka, kterému se naštěstí válečná devastace památkového fondu téměř vyhnula, stala rekonstrukce legitimní součástí památkové péče.

 

Když obnovíme na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, mluví se i o Krocínově kašně, možná, že by se mělo také nějak zvýraznit místo popravy 27 českých pánů, bude moci náměstí ještě sociálně fungovat tak, jak dnes funguje? Bude zde místo pro fanoušky sledující finálové zápasy, odborářské demonstrace, mítinky politických stran?

 

Jan Bradna: Náměstí bylo vždy v prvé řadě tržiště.

 

Zdeněk Hojda: I při dnešním uspořádání boudy trhovců nezasahují do místa, kde sloup stál.

 

Josef Štulc: Jak ukazují dobové fotky, sloup tvořil velmi podstatnou prostor organizující složku Staroměstského náměstí. Takže z hlediska urbanistického přinese jeho obnovení výrazný bonus kvality.

 

Poslední slovo: Co jsme k věci ještě nezmínil?

 

Josef Štulc: Jako památkář a historik nemohu nevidět, že vítězství katolicko-habsburské strany mělo i jistá pozitiva, v umělecké produkci jsme se díky němu dostali na špičku vývoje. Berme si z historie, co nám přinesla pozitivního, a nedrásejme se tolik tím negativním.

 

Jan Bradna: Slovo „kopie“ by tu nemělo mít dehonestující nádech. Té kopii je věnována všestranná péče, kde se každý milimetr prodiskutovává jak teoreticky, tak prakticky.

 

Zdeněk Hojda: Uvědomme si, že stejný osud jako Mariánský sloup mohl potkat i sochy Karlova mostu, a nechybělo k tomu mnoho. Mariánský sloup to odskákal za všechny barokní památky, takže bych se spíše klonil k jeho obnově, kterou je ale důsledně třeba interpretovat jako akt smíření.

 

Zdeněk Zacpal: V kulturních zemích bývají předem dotazováni nejen kunsthistorikové, ale různé skupiny občanů. Nedávná větší petice z kruhů blízkých Českému svazu bojovníků za svobodu dokládá, že pro mnoho občanů je obnova tohoto sloupu i pomníku Radeckého nepřijatelná.