Kierkegaardův Okamžik a Havlíčkovy Epištoly kutnohorské

Kuděj: časopis pro kulturní dějiny, ročník 25, 1/2024, Západočeská univerzita v Plzni. ISSN 1211-8109, str. 40-60.

 

Kierkegaardʼs “Instantˮ and Havlíčekʼs “Kutná Hora Epistlesˮ

 

Abstrakt

Příspěvek se zabývá argumentací dvou vlivných aktivistů poloviny 19. století za radikální oddělení náboženství od státu: Dána Sørena Kierkegaarda a Čecha Karla Havlíčka Borovského. Oba autoři se shodují na tom, že původní křesťanství bylo historicky postupem doby stále více zneužíváno a soudobá církevní praxe má navíc neblahý dopad na celou společnost. Světonázorové rozdíly autorů jsou však evidentní: Kierkegaard si bere za vzory Krista a první křesťany a káže o potřebě je následovat. Nicméně i on, a to na rozdíl od mnoha jiných horlivých křesťanů, argumentuje proti jakémukoliv vnucování křesťanství a dokonce i proti čistě mezilidskému předávání víry. Havlíček s různorodostí světonázorových přesvědčení lidí rád počítá a prosazuje opatření, která by jim všem zaručovala důstojnost. Na rozdíl od typických liberálů však důkladněji analyzuje spojitosti absolutní církevní a státní moci, které přispívají k útisku lidí. Oba myslitelé nabízejí velice účinné postupy, a cenné náměty těm, kteří chtějí přispět k emancipaci občanů a ke svobodě svědomí.

 

Klíčová slova

Připomínky původního křesťanství, proklamovaný křesťanský i liberální přístup, spojitost oficiálního křesťanství a pokrytectví, užívání komiky, úcta k duchovnu Bližního, svoboda svědomí, náboženství jako životní volba.

 

Abstract

The paper deals with argumentation of two influential mid-19th-century activists for a radical separation of religion and state: Dane Søren Kierkegaard and Czech Karel Havlíček Borovský. Both authors agree that the original Christianity was historically all the more abused and the current church practices have, in addition, a detrimental impact on society as a whole. However, worldview differences of the authors are evident: Kierkegaard takes as his role models Christ and the first Christians and preaches the need to follow them. Anyway, he (unlike many other ardent Christians) argues not only against any coercion to Christianity, but even against interpersonal transmission of the faith. And Havlíček accepts and welcomes diversity of peopleʼs convictions regarding spirituality and promotes measures that would guarantee dignity for all of them. However, unlike typical liberals, he analyses mesalliance of absolute ecclesiastical and state power which results in the oppression of the people. Both thinkers offer very effective procedures and valuable ideas to those who want to contribute to the emancipation of citizens and freedom of conscience.

 

Keywords

Reminders of the original Christianity, declared Christian and liberal approach, the context of official Christianity and hypocrisy, use of comic, reverence for the spirituality of the Neighbour, freedom of conscience, religion as a life choice.

 

Mgr. Zdeněk Zacpal, Ph.D.

zacpal@email.cz

https://zdenek.zacpal.cz/

Rubriky: Články, Recenzované publikace | Napsat komentář

Politické postoje Karla Havlíčka Borovského – Wikiknihy

Wikiknihy – hlavní strana, pod tématem Společenské vědy

Rubriky: Wikiknihy | Napsat komentář

Otevřený dopis odborníků – Za pomník skutečného smíření

Rada Zastupitelstva Prahy 1 dne 21. července 2020 schválila záměr instalovat na Malostranském náměstí v Praze pomník rakouského maršála Radeckého. Obáváme se, že eventuální uskutečnění tohoto záměru by mělo obecně neblahé důsledky. Proto jsme zformulovali následující text s vytyčenými důvody zde níže i v příloze a posíláme ho formou otevřeného dopisu. Za věc ručí a případné další informace podá: Zdeněk Zacpal, 736 773 231, zacpal@email.cz.

 

 

Za pomník skutečného smíření

 

Rada Zastupitelstva Prahy 1 dne 21. července 2020 schválila záměr instalovat na Malostranském náměstí v Praze pomník rakouského maršála celým jménem Josef Wenzel Radetzky von Radetz, který byl brzy po vyhlášení Československé republiky jakožto symbol nadvlády Vídně odstraněn. Nepochybujeme o upřímnosti úsilí některých zastánců pomníku, jen se obáváme, že jeho případná opětovná instalace způsobí další zbytečné nesváry a problémy.

 

Proberme nejprve argumenty zastánců pomníku, které nahlížíme jako velice sporné:    

1. Sousoší prý je krásné a bude se na místě dobře vyjímat.

Takto se dá hájit cokoli, i někdejší Stalinovo sousoší od renomovaného sochaře Otakara Švece. To by však dnes málokterý dnešní stoupenec Radeckého obnovoval.

2. Radecký byl skvělý voják, vyhrával bitvy.

Pokud k oslavě stačí pouhé vítězství v bitvě, pak se přehlíží veškerá etika, která mimo jiné již po tisíce let poukazuje na obrovský morální i psychologický rozdíl mezi obránci země či občanských svobod a útočníky, potlačovateli svobod, okupanty. Pak ani nemá smysl úsilí o mír, tím se nepřímo doporučují války, vzájemné usmrcování (zejména u nás nedobrovolně odváděných) vojáků a doprovodné utrpení civilistů.

3. Radecký vítězil nad Napoleonem a má být „symbolem jednotné Evropy“

Má snad být dnešní Evropa sjednocena vojensky, za účelem nastolení absolutismu? Metodami, které Radeckého nadřízení rakouští panovníci (a jejich kancléř Metternich a ministr Bach) hájili? Právě Radecký (1766-1858) po celou svou vojenskou službu zajišťoval občansky a politicky zaostávajícímu mocnářství další roky existence bez nezbytnosti výraznějšího přiblížení se k celkově modernějšímu pojetí řízení a uspořádání státu existujícímu v zahraničí už v oné době. Konkrétněji: v tehdejších USA, Švýcarsku, Anglii, Dánsku, Norsku, Belgii, Nizozemí, po většinu století ve Francii a také v Sardinsko-piemontském království. –  Ano, právě té svobodné části Itálie, do níž prchali schopní lidé odjinud a proti jejímž silám Radecký bojoval. A do které lidé prchali zejména z Lombardie a Benátska, tedy právě z těch částí Itálie, kterou Vídeň za pomoci Radeckého ovládala.

 

Stoupenci Radeckého obvykle zlehčují neblahé důsledky jeho působení a kultu:

1. Přehlížejí se Radeckého masakry civilistů v severní Itálii.

Radecký panství Habsburků v severní Itálii prodloužil o několik let tím, že v letech 1848-49 nechal postřílet na 4000 Italů. Dodnes nacházíme v severoitalských městech pomníky obětí „rakouské tyranie“. Od vídeňské nadvlády se pak ale Italové stejně osvobodili, a to hned v letech 1859-66, za cenu tisíců dalších obětí. Obratem si zavedli svobodnější a demokratičtější systém, ostatně demokratičtější systémy měli na více místech země i dříve. Důsledky rakouské přítomnosti v zemi dosvědčuje i dopis anglického ekonoma Williama Nassau Seniora příteli, slavnému francouzskému politikovi a mysliteli Alexisi de Tocqueville z roku 1847: „Strávili jsme měsíc na severu Itálie, v rakouských dominiích. Je to melancholická země. Všude jsou tam stopy civilizace, která převyšovala to, co tam existuje nyní. Jsem rád, že jsem odtamtud pryč a nechávám za sebou špatné hostince, žebrající děti i venkovany v hadrech, kteří jsou však hezčí než vyšší stavy.“

2. Zlehčuje se působení Radeckého a jeho odkazu proti svobodám i smíření

Vítězství Radeckého v Itálii přispěla k postupnému potlačení občanských svobod po roce 1848 i u nás. Právě v jejich důsledku byl již 13. dubna 1849 pohnán ke svému prvnímu procesu i český básník a novinář Karel Havlíček Borovský.

Za svobody, které kdy Češi (ale i příslušníci jiných národů a uprchlíci v zemi) požívali, vděčí tito spíše vlastnímu úsilí a tradicím i před rokem 1620, dlouhodobému demokratickému povědomí a vybojované státní samostatnosti. Také díky ní nejsou více za pouhé vyjádření vlastního názoru biti, jako kupříkladu lidé v současném Katalánsku.

Lidé po světě postupně zjišťují, že samotná existence pomníků strůjců nebo pomahačů útlaku ve veřejném prostoru podporuje politickou svévoli a umenšování svobod a důstojnosti občanů. A v těch zemích, k nimž se naše veřejnost a většina médií nyní ráda hlásí, se pomníky personám typu Radeckého odstraňují. Na Ukrajině byly strženy tisíce pomníků, které měly symbolizovat cizí nadvládu. Ve Španělsku již z veřejných míst zmizely všechny sochy diktátora Franka, který používal podobně krvavé metody jako Radecký. Italové odstranili většinu Mussoliniů. V USA jen za posledních šest let odstranili několik stovek pomníků otrokářů. I sami Rakušané na své vlastní habsburské období již shlížejí kriticky a právě nyní se jedná o přestavbu pomníku antisemitského starosty Karla Luegera ve Vídni a přejmenování příslušného náměstí. A to Lueger, na rozdíl od Radeckého, nemá na rukou krev.

Radeckého pomník býval ne bezdůvodně chápán jako symbol podmanění a nesvobody země. Nepřipomínejme tuhle osobu a vyvarujme se ostudy před cizinci. Nezhoršujme vztahy s Itálií, jejíž velvyslanectví stojí o kousek výš.

 

Za pomník skutečného smíření

Avizuje-li se potřeba „smíření“, není rozumné stavět cokoli, co působí zcela opačným směrem, co konflikty, zbytečné a neplodné spory jitří. V době, kdy schvalování útoku Ruska na Ukrajinu je trestným činem, je absurdní na hlavním náměstí nově instalovat sousoší někoho, kdo nechával usmrcovat lidi, kteří chtěli žít ve vlastní zemi po svém. Mají-li se komu stavět pomníky, pak jen těm, jejichž příspěvek humanitě, svobodě a toleranci jednoznačně převládá. A musí-li na místě vůbec něco stát, je vhodnější dát slovo nikoli lobbování či diktátu jednoho spolku, nýbrž vypsat veřejnou transparentní a mezinárodní architektonicko-výtvarnou soutěž na nové dílo, které by bylo přijatelné pro širokou veřejnost a skutečné smíření také symbolizovalo. Je namístě, aby každá generace přidala do živého a rozvíjejícího se města svou vlastní uměleckou vrstvu.

__________________________________

 

Citace: Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome VI, 2. volume – Correspondence Anglaise ; Correspondance et conversations d´Alexis de Tocqueville et Nassau William Senior ; Éditées et annotées par H. Brogan et A. P. Kerr, Éditions Gallimard, 1991, ISBN 2-07-071945-6, Nassau William Senior à Alexis de Tocqueville, Splugen, September 30, 1847, str. 100: We have spent a month in the north of Italy, in the Austrian dominions. It is a melancholy country. Every where there are the traces of a civilization which exceeded what now exists. I am glad to get out of it, & leave behind me fine bad inns, begging children, & peasantry in rags, but handsommer than the high orders.

 

Se zněním uvedeného textu výše výslovně souhlasí:

 

Jméno                                                                       Povolání, odbornost

 

 

Mgr. Hana Tonzarová, Th.D., duchovní, tajemnice pro ekumenu Církve československé husitské

ThDr. Pavel Černý, Th.D., kazatel Církve bratrské a učitel ETS

Doc. PhDr. Eva Melmuková, VŠ pedagožka

ThDr. Petr Melmuk, Th.D., farář ČCE, odborný asistent

Mgr. Pavel Keřkovský, ThDr., vyučující na ETF UK

Eva Turková, diplomovaný specialista, katecheticko-pastorační činnost

PaedDr. Ivo Pohořelý, středoškolský učitel

Mgr. Hana Pohořelá, sociální pracovnice

Žofie Vobrová, úřednice

Marta Bartošková, speciální pedagog

Ladislav Dlouhý, chemik

PhDr. Jiří Jaroš, historik a archeolog

M.A. Marie Neudörflová, Ph.D., historička

Mgr. Kateřina Pražáková, Ph.D., historička

PhDr. Jaroslav Someš, historik

Mgr. Ondřej Daniel, Ph.D., historik

doc. PhDr. Martin Kučera, CSc., historik

doc. PhDr. Stanislav Holubec, Ph.D. et Ph.D., historik

Mgr. Milan Sovilj, Ph.D., historik

PhDr. Petr Prokš, CSc., historik

Mgr. Miroslav Soukup, historik, jednatel Společnosti Veritas   

prof. Ivan Foletti, MA, Docteur ès Lettres, historik umění                                 

Prof. PhDr. Pavel Vlček, historik umění

PhDr. Daniela Rywiková, Ph.D., historička umění

PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D., historik umění

Ph.Dr. Filip Lachmann, sociolog

Mgr. Jan Bistranin, právník, předseda zapsaného spolku Exulant

JUDr. Richard Pecha, právník

PhDr. Martin Šimsa, Ph.D., filosof

prof. PhDr. Miloslav Bednář, CSc., filosof 

Mgr. Jan Černý, Ph.D., filosof                                     

PhDr. Ing. Jiří Olšovský, Ph.D., filosof

Joe Grim Feinberg, Ph.D., filosof

Michal Špína, Ph.D., překladatel, redaktor A2 kulturního čtrnáctideníku

MgA. Pavel Karous, Ph.D., sochař, autor projektu Vetřelci a volavky

Prof. Mgr. art. Dušan Zahoranský, výtvarný umělec

Jan Klamm, hudební publicista

Josef Patočka, politický ekolog

Vratislav Brabenec, zahradní architekt

Jan Kašpárek, redaktor

Matěj Metelec, redaktor

Anežka Bartlová, Ph.D., šéfredaktorka Artalk.cz

Mgr. Hana Blažková, komparatistka

Mgr. Zdeněk Zacpal, Ph.D., nordista a překladatel

 

 

Odpovědi zastupitelů:

 

Dobrý den.

Potvrzuji přijetí Vašeho e-mailu, který bude předán příslušné komisi ihned, jakmile bude navoleno personální složení.

S pozdravem

David Bodeček

Mgr. David Bodeček, MBA
1. místostarosta
Školství, Kultura, Sport, Spolky, Vnitřní chod úřadu
__________________________________________

MĚSTSKÁ ČÁST PRAHA 1
ÚŘAD MĚSTSKÉ ČÁSTI

Vodičkova 18, CZ–115 68 Praha 1
kancelář: 709 – 710, 7. patro
tel.: +420 221 097 232
david.bodecek@praha1.cz, www.praha1.cz

 

 

Dobrý den, pane Zacpale,

potvrzuji přijetí Vašeho e-mailu, který bude předán příslušné komisi ihned, jakmile bude navoleno personální složení.

S pozdravem a přáním hezkého dne

Giancarlo Lamberti
předseda finančního výboru

MĚSTSKÁ ČÁST PRAHA 1
Vodičkova 18, CZ–115 68 Praha 1
tel.: +420 221 097 400, mobil: +420 773 990 996
giancarlo.lamberti@praha1.cz, www.praha1.cz

 

Vážený pane Zacpale,

děkuji Vám za vaše zaslané informace ohledně  pomníku rakouského maršála Radeckého. Návrat pomníku na Malostranské náměstí má řadu zastánců i odpůrců.
Jsem rád, že se lidé zajímají o své okolí, uči se ho spoluvytvářet a tohle je vlastně takový modelový příklad, kdy participace neproběhla tam, kde proběhnout měla, něco se někde politicky rozhodlo (Rada Zastupitelstva Prahy 1 dne 21. července 2020 schválila záměr instalovat na Malostranském náměstí v Praze pomník rakouského maršála celým jménem Josef Wenzel Radetzky von Radetz), a tzv. je to.
Ono obecně, veřejný prostor, resp. jeho vytváření, je jedna ze zásadních věci, kde lidé participovat mohou. A proto by měli o případném návratu tohoto pomníku z mého pohledu rozhodnout hlavně občané Prahy 1. Občané Prahy 1 mají mít právo rozhodovat o věcech, které se jich osobně týkají, a město se musí snažit jim jít naproti i v případě případného návratu/nenávratu kontroverzního pomníku maršála Radeckého.

Martin MOTL
Předseda VPPR ZMČ P1

MĚSTSKÁ ČÁST PRAHA 1
Vodičkova 18, CZ–115 68 Praha 1
tel.: +420 221 097 303, mobil: +420 774 901 901 martin.motl@praha1.cz, www.praha1.cz

 

 

 

Dobrý den, pane Zacpale,

 

děkuji za Vaši zprávu. Osobně se ztotožňuji zejména s těmito slovy z Vašeho otevřeného dopisu: „Mají-li se komu stavět pomníky, pak jen těm, jejichž příspěvek humanitě, svobodě a toleranci jednoznačně převládá. A musí-li na místě vůbec něco stát, je vhodnější dát slovo nikoli lobbování či diktátu jednoho spolku, nýbrž vypsat veřejnou transparentní a mezinárodní architektonicko-výtvarnou soutěž na nové dílo, které by bylo přijatelné pro širokou veřejnost a skutečné smíření také symbolizovalo.“

 

Mějte se hezky, Iv.

 

Ivana Antalová
radní pro sociální věci a bezbariérovost

Městská část PRAHA 1
Vodičkova 18, 115 68 Praha 1
e-mail: ivana.antalova@praha1.cztel: +420 777 036 971

 

 

 

Preji pekny den,

dekuji za Vas nazor a poskytnute informace. Rad se s nimi seznamim abych si mohl

vyrvorit ucelenejsi nazor na tuto vec.

S pozdravem,

 

Ing.Karel Grabein Procházka

 

 

 

 

Vážený pane Zacpale,

 

děkuji za rozeslání textu. Jako jeho signatář ho budu v pravou chvíli rozhodně využívat. Pokud se téma otevře v příslušné komisi, buď se jí budu účastnit, nebo instruuji našeho zástupce.

 

Mějte se pěkně.

 

Děkuji a zdravím
Filip Lachmann

 

 

 

Vážený pane Zacpale,

 

děkuji Vám za argumenty. Jsem stejného názoru na tuto záležitost.

 

S pozdravem

 

JUDr. Pavel Marc

zastupitel MČ Praha 1

+420 603 820 982

 

 

 

Dobrý den, pane Zacpale,

 

děkuji Vám za zaslání jasně formulovaných argumentů. Já osobně se zmiňovaným usnesením rady nesouhlasím.

 

S pozdravem,

Petr Kučera

 

___________________________________________________________________

 

 

 

Dobrý den, děkuji za zaslání.

 

 

Ing. Eva Tylová

Zastupitelka

Členka Výboru pro životní prostředí a infrastrukturu

Mariánské nám. 2/2, 110 00 Praha 1

Tel.: +420 608166063

 

HLAVNÍ MĚSTO PRAHA

MAGISTRÁT HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY

 

 

 

 

 

 

 

P Ř E H L E D

návrhů, připomínek a podnětů občanů hl. m. Prahy přednesených

na 5. zasedání ZHMP dne 22. 6. 2023

_____________________________________________________________

Termín vyřízení: návrhů, připomínek a podnětů občanů hl. m. Prahy

přednesených na 5. ZHMP dne 22. 6. 2023

21. 7. 2023

Ú S T N Í

 

INT. č. 5/9 – Zdeněk Zacpal

– interpelace směřovala na náměstka primátora Pospíšila

ve věci

– Vhodný pomník na Malostranské náměstí.

na interpelaci reagoval náměstek primátora Pospíšil

vyřízeno přímo na zasedání ZHMP

Stenozáznam:

Nám. Hlaváček: Děkuji. Já bych dal ještě poslední bod, vzhledem k tomu, že tady pan náměstek Pospíšil trpělivě vyčkává, pan kolega Zdeněk Zacpal ho interpeluje ve věci pomníku na Malostranském náměstí. Máte slovo.

 

Občan Zdeněk Zacpal:

Pane Pospíšile, čteme, že vám nestačí sousoší rakouského maršála, celým oficiálním jménem Josef Vencl Radecký von Radec, v lapidáriu, ale že je chcete umístit přímo na Malostranské náměstí. Nepochybujeme o upřímnosti vašich snah, jen připomínáme, že v kulturně vyspělých zemích se při tak zásadních rozhodnutích posuzují zásluhy a etické činy oslavenců. A bilance Radeckého je velice sporná.

Byl okupantem severní Itálie ve službách dynastie, která za jeho života praktikovala přežilý absolutismus, a právě díky jeho vítězstvím udržovala cenzuru, vyháněla statisíce na zbytečnou smrt na bojištích a potlačovala svobody.

Na námitky, že taková byla doba, připomínám, že mnohé země již tenkrát byly svobodnější, konstituční. Například tehdejší USA, Švýcarsko, Anglie, Dánsko, Norsko, Belgie, Nizozemí, větší část století Francie i Sardinsko-piemontské království. Ano, ta svobodná část Itálie, do níž prchali schopní lidé odjinud a proti jejímž silám Radecký bojoval. A do které lidé prchali zejména z Lombardie a Benátska z oblastí okupovaných Radeckým.

V letech 1848-9 nechal Radecký postřílet na 4000 Italů, jenže přeživší Italové se od vídeňské tyranie – ano, to je nápis na mnoha pomnících v Itálii, zájemcům ukážu svou fotku z Brescie v severní Itálii, tady je. Můžu ukázat podrobněji. Se pak Italové ale stejně osvobodili, a to hned v letech 1859-66 krvavou válkou za cenu tisíců dalších obětí. Což dnes nápadně připomíná střelbu do Ukrajinců Putinovými lidmi v roce 2014 a vytlačování ruských okupantů z jejich země dnes.

Je přece absurdní zákonem zakazovat pochvalu oné invaze s haldami mrtvých a zároveň oslavovat a stavět sochu toho, který prakticky totéž činil Italům. A navíc, jakoby cynicky, zrovna pod Italským velvyslanectvím. A krom toho tímto zbytečně zavdávat příčinu kulturním válkám, které paralyzují etiku i věcná politická řešení.

Pokud má na místě vůbec nějaký pomník stát, někteří navrhují raději transparentní mezinárodní soutěž. A taky bych připomněl, že na místo je již připravena socha českého krále, který má o Malou Stranu nepochybně větší zásluhy než rakouský maršál. Dotyčný Přemysl II. Otakar totiž Malou Stranu založil. Ano, v roce 1257. Děkuji.

 

 

Nám. Hlaváček:

Děkuji za interpelaci, prosím pana náměstka o odpověď a pak

půjdeme na interpelace zastupitelů.

 

Nám. Pospíšil:

Děkuji pěkně, já budu reagovat na dotaz pana kolegy Zdeňka Zacpala.

Já děkuji, že jste mi tuto otázku položil. Je jasné a jsem rád, že Radecký vyvolává emoce.

To je také namístě. Je to sice téma, které je na první pohled subtilní, ale každý z nás na to má

nějaký názor. Buď pozitivní, anebo negativní.

Já se omlouvám, já to vidím trochu jinak než vy. Já myslím, že to byl jeden z mála

českých vojevůdců, který se opravdu zapsal výrazněji do dějin. O tom, jestli to byl Rakušan

nebo Čech z pohledu vnímání národa v polovině 19. století, to bych přenechal odborníkům,

to tady nebudu jako politik na místě hodnotit.

V každém případě vnímám to, že se jedná o mimořádně kvalitní sousoší, o mimořádně

významné umělecké dílo. A to nezpochybňují ani ti, kteří nejsou největšími příznivci maršála

Radeckého. Že zkrátka toto sousoší urbanisticky patří na Malostranské náměstí. To je důvod,

proč o tom vedeme debatu. Nebudu zapírat, že já jsem příznivcem návratu tohoto díla

na Malostranské náměstí, stejně jako jsem byl příznivcem návratu Mariánského sloupu,

respektive jeho repliky, na Staroměstské náměstí. Ty důvody byly tedy urbanistické,

kunsthistorické, nikoli ideologické.

A stejně to vnímám i v tomto případě, kdy narozdíl právě od Mariánského sloupu, my

zde v případě Radeckého máme zachovaný originál, který je možné umístit na dané náměstí.

Určitě víte, že autory jsou bratři Maxovi a vedle Myslbekova svatého Václava je tato socha

považována za nejkvalitnější venkovní sochu, která byla v Praze v druhé polovině 19. století

a v 1. polovině 20. století umístěna.

To je můj pohled na věc. Je samozřejmě správné vést debatu o historickém odkazu

Radeckého. To nechám odborníkům. Počítám s tím, že se na podzim uskuteční takové

kolokvium, setkání odborníků, profesorů, docentů z českých vysokých škol, kteří se

specializují na naše dějiny 19. století. A samozřejmě chci s nimi tuto věd podrobně

prodebatovat.

Já osobně si nemyslím, že by Radecký v oné polovině 19. století překonal

a překonával kariéry tehdejších vojevůdců, že by nějakým způsobem měl být vnímán výrazně

negativněji než tehdejší vojáci, ale, máte pravdu, je to téma k debatě. Tohle není černobílé.

To je stejné, jako když se ve Francii vede debata, jestli uctívat Napoleona, nebo ne. Je

Napoleon člověk hodný úcty a respektu? Má mít sarkofág v Invalidovně? Má se jmenovat

po Napoleonovi nemalá část náměstí ve Francii? Na to budeme mít asi my dva rozdílný názor.

A podobně to je, asi i v menším, i s Radeckým.

A Radecký je opravdu ten, kdo přispěl k porážce Napoleona a k tomu, že tento v té

době už spíše tyran, než osvícený panovník, v té době, kdy byl poražen, přestaly a byly

ukončeny napoleonské války.

V každém případě, co je důležité, a tím chci reagovat na váš podnět, který považuji

za legitimní, o tom, jestli tam ta socha bude, nebo nebude, v konečném důsledku nerozhodne

Jiří Pospíšil a jeho láska k tradici. Pochopte, jsem z TOP 09 a to mě k té tradici v tomto směru

programově zavazuje, ale rozhodne o tom Zastupitelstvo. To znamená, demokraticky zvolení

občané, zvolení občany, a ti rozhodnou, jestli většina je pro návrat té sochy, nebo není. To je

fér a spravedlivé.

Nikdy se neshodneme 100:0 v takovémto tématu na řešení, ale měli bychom nechat

demokraticky rozhodnout naše zástupce o tom, jestli tato socha má, či nemá být vrácena

na Malostranské náměstí. A pokud budu za oblast kultury zde zodpovědný, tak bych byl

velmi rád, aby Zastupitelstvo o tomto vedlo debatu. Třeba někdy na přelomu roku, aby tu věc

posoudilo a aby nejvyšší orgán, město, Zastupitelstvo rozhodlo o návratu, či nenávratu.

Pokud Zastupitelstvo rozhodne, že socha nemá být vrácena na původní místo, pak já

jako demokrat mohu mít jiný názor, ale budu to plně respektovat a plně budu chápat,

že zkrátka většinová vůle k návratu není.

Ukončím to poznámkou. Já rozumím některým vašim argumentům, ale na druhou

stranu my jsme dneska silný sebevědomý národ uprostřed sjednocené Evropy. Já jsem velmi

proevropský, velmi vnímám nutnost naší integrace v západních strukturách. A k tomu patří

i jistá velkorysost a nadhled.

Když přijedu do Vídně, tak tam taky nekádruji, kolik za Marie Terezie zemřelo lidí.

Jestli ten Laudon, který je na pomníku Marie Terezie, byl vojákem takovým nebo onakým.

Jsou to osobnosti, které byly spojeny s našimi dějinami. A jak sluší tyto plastiky Vídni, tak já

osobně se domnívám, že i plastika maršála Radeckého slušela i Praze. Se vším i negativním,

co ta osoba udělala. To já tady nebudu popírat a rozporovat.

A na závěr jen jedinou malou poznámku k té velkorysosti a nadhledu. Z tohoto

pohledu já oceňuji přístup italské ambasády, italského velvyslanectví, které právě z toho

důvodu, že se jedná o polovinu 19. století a že to je nějaká naše společná historie zde

v Evropě, a že jsme dneska někde jinde, tak italské velvyslanectví vydalo písemné stanovisko,

že návrat sochy Italské republice nevadí.

Takže je třeba také toto vědět. Já jsem to vyjádření viděl, mají ho zástupci Spolku pro

obnovu památníku Radeckého. A právě ta italská velkorysost a nadhled, kdy Italové

nezpochybňují, že to byla významná osobnost své doby, i s negativy, ať tedy má památník,

tak to je možná to, co se mně líbí, co já beru právě jako svůj pohled na počátku 21. století

na skutky tohoto generály a maršála v polovině 19. století. Ale respektuji váš přístup, neberte

mé vyjádření negativně, konečné slovo bude mít lid zastoupený skrze zastupitele. Děkuji.

 

Nám. Hlaváček:

Děkuji, ještě úplně krátký doplňující dotaz.

 

Občan Zdeněk Zacpal:

Ano, tak tato odpověď se většinou míjí s tím meritem, co jsem

říkal. A připomínám, že marxismus je také evropská ideologie a Stalin na Letné byl postaven

velice kvalitním českým sochařem Otakarem Švecem. A podle této argumentace by nemělo

nic bránit jeho znovuustavení. V dnešní demokratické společnosti.

Ale jen otázka. Je opravdu politicky moudré dělat taková rozhodnutí, která zbytečně

vyvolávají kulturní války, když se nabízí tolik jiných možností. Např. postavit méně

kontroverzní pomník na místo, pokud tam něco musí být, například vyhlásit mezinárodní

soutěž, otevřenou mezinárodní soutěž, a nevnucovat jednu postavu. Je to politicky moudré?

 

Nám. Hlaváček:

Ještě reaguje pan náměstek a jdeme dál.

 

Nám. Pospíšil:

Pane kolego, já se politikou zabývám skoro 30 let, a co je politicky

moudré, tuto otázku si kladu velmi často. A vy možná znáte odpověď. Já budu skromný,

neznám ji. Já nevím, jestli to je politicky moudré. Já si myslím, ale to je možná můj špatný

subjektivní názor, že to je správné tu sochu tam postavit. Vy máte na to jiný názor. Já vás

pozorně poslouchám, o vašich argumentech přemýšlím a ctím je. Vy tady srovnáváte tuto

variantu se Stalinem, tak to je trošku asi úplně nekorektní srovnání.

Dovolte mi ještě jednu poznámku. Jste první, a věřte tomu, že s mnoha lidmi jsem

o tomto tématu debatoval a debatuji, i s odpůrci, kdo nazývá návrat sochy Radeckého kulturní

válkou. Já to tedy za válku nepovažuji. Já považuji to, že na počátku 21. století můžeme o tom

vést klidnou debatu a jeden názor převáží. Jestli to je pro vás válka, tak to máme opravdu jiné

vidění světa. Omlouvám se vám, ke všemu respektu a úctě k vaší osobě, já to za válku fakt

nepovažuji, děkuji.

 

 

 

P Ř E H L E D

návrhů, připomínek a podnětů občanů hl. m. Prahy přednesených

na 7. zasedání ZHMP dne 26. 10. 2023

_____________________________________________________________

Termín vyřízení: návrhů, připomínek a podnětů občanů hl. m. Prahy

přednesených na 7. ZHMP dne 26. 10. 2023

16. 11. 2023

Ú S T N Í

 

INT. č. 7/6 – Zdeněk Zacpal

– interpelace směřovala na Radu HMP

– interpelace směřovala na Zastupitelstvo HMP

ve věci

– Doklad, že mnoho odborníků nechce Radeckého.

na interpelaci reagoval náměstek primátora Pospíšil

vyřízeno přímo na zasedání ZHMP

 

Stenozáznam:

Nám. Hřib:

Já děkuji, další se hlásí Zdeněk Zacpal, k pomníku Radeckého.

A předávám řízení Petru Hlaváčkovi.

 

Občan Zdeněk Zacpal:

Děkuji. Pan radní Pospíšil nás předminule ujistil, že tento podzim uskuteční kolokvium odborníků a profesorů, kteří prodebatují roli rakouského maršála Radetzky von Radetz a jeho umístění pomníku Radeckého na Malostranské náměstí. Rád bych připomněl, že mezi našimi odborníky je mnoho těch, kteří na ono Pospíšilovo kolokvium dost možná připuštěni nebudou, ale stavějí se proti oslavování tohoto vojevůdce, srovnatelného ve svých skutcích s ruskými generály, masovými vrahy, kteří pustoší Ukrajinu nyní.

Již jsme ono též veřejně publikované stanovisko 42 odborníků rozeslali, ale mohu i nyní zde pár kopií rozdal tady. Pan radní Pospíšil nás v červnu ujišťoval, že již bylo zpracováno italské velvyslanectví. Jenomže tuto skulpturu nechceme v první řadě my, občané. My, jejichž statisíce předků dal Radecký vyhánět na bojiště, aby udržel ve vídeňských palácích u moci absolutisticky vládnoucí dynastii, která o 200 let dříve zlikvidovala české, náboženské, politické a hospodářské svobody.

Odmítáme oslavovat maršála, který nechal střílet Italy, zejména v Miláně, po tisících, aby v jejich vlastní zemi, a vlastně také u nás, udržel rakouské okupanty. Nepůjdeme do svědomí jednotlivých lidí, ale mnozí chápou eventuální instalaci sousoší jako vyřízení si účtu se svými ideovými odpůrci či jejich zastrašení. Podobně před 130 lety rasisté zastrašovali za pomoci třeba i demokratických rozhodnutí sochami otrokářů nejen občany jiné pleti, ale i stoupence občanské rovnosti.

Vy zastupitelé můžete okamžitě snížit napětí tím, že instalaci sousoší neschválíte. Vzhledem k tomu, že v posledních několika letech Američané odstranili stovky soch otrokářů, Ukrajinci až tisíce Leninů a Španělé již všechny sochy krvavého diktátora Franka, věříme, že jednou budou odstraněny již stávající oslavné pomníky násilnické rakouské habsburské nadvlády obnovené po sametové revoluci.

Vy zastupitelé však můžete nás občany ušetřit ostudy před cizinci i námi samými, že dle možností přispějete k odstranění tzv. Mariánského sloupu. Ty pandy tam byly mírumilovnější na tom náměstí. Že vrátíte do lapidária sochu Franze I. ze Smetanova nábřežíi dalšího rakouského masového vraha Albrechta von Wallenstein od Senátu, odstraníte sochu Marie Terezie i rakouské státní symboly z fontány na Hradě.

Tohle je ta akce, kterou už jsme rozeslali vám všem. A jsme také odborníci vesměs s tituly Ph.D, nebo jinými tituly, jsou mezi námi i profesoři. Děkuji za pozornost.

 

Nám. Hlaváček:

Děkuji, pane kolego, ano, pan náměstek se chystá odpovědět, prosím.

 

Nám. Pospíšil:

Dámy a pánové, dovolte mi stručnou reakci. Je korektní, aby za vedení

města na podnět občana – v tomto případě pana Zacpala – bylo aspoň reagováno. Byť to beru,

že nebyla položena otázka.

My jsme byli informováni o tom, že se rozesílá materiál k hodnocení maršála Radeckého. Já se tady neubráním jedné poznámce, že srovnávat maršála Radeckého s Leninem mně připadá i pro člověka, který nestudoval historii, což jsem já, příliš a výrazně přitažené za vlasy. Ale budiž, je to otázka nějakého světonázoru.

K tomu, co jste říkal, pane Zacpale, respektuji váš občanský názor. Já samozřejmě ale nevím to, co tvrdíte, že lidi, kteří mají podobný názor jako vy, že máme „maporizova“ naše dějiny od 16. do 19. století. To znamená odstranit všechny symboly, které připomínají to, že české království bylo součástí mnohonárodnostní habsburské monarchie, že jsme zde prožili jak pozitivní, tak negativní periody. To tak zkrátka je, to je součástí historie. Tak takovéto názory já respektuji, ale omlouvám se, za sebe s nimi nesouhlasím. Nevím, z čeho vycházíte, že statisíce občanů má takový názor. Vy jste to číslo statisíce použil. To je opravdu věc, kdy bych já byl více při zemi a byl opatrný.

Já k tomu dodám pouze tolik, já si myslím, že národ si má připomínat svoji historii, jak pozitivní věci v historii, tak negativní. Ostatně často vedeme debatu a budeme mít rozdílný názor na to, co je pozitivní a co je negativní součástí našich dějin. Ale popírat naše dějiny, odstraňovat sochu reformní císařovny Marie Terezie, jak jste teď řekl, nebo osobnosti, které patřily k našim dějinám a v rámci třeba té hrůzné třicetileté války byly osobnostmi minimálně zajímavými, jako Albrecht z Valdštejna, to mně připadá, že je popírání naší historie. To, že někde je něčí socha, ještě neznamená, že ten dotyčný je nějak mimořádně oslavován. Je-li socha Albrechta Valdštejna ve Valdštejnském paláci, který on postavil, tak já to považuji za něco přirozeného, normálního, logického. A nevím, proč bychom měli tvrdit, že Albrecht z Valdštejna nepostavil Valdštejnský palác. To opravdu popíráme potom historii.

Nicméně pro vás dodám, to vás asi bude zajímat, že je zpracováván v tuto chvíli tisk, který půjde na Radu ZHMP v nejbližších dnech. A kdy Rada rozhodne, zda budeme pokračovat v přípravě obnovení sochy maršála Radeckého, nebo se ukáže, že pro to zde není politická vůle. Pokud se ukáže, že je politická vůle na projektu už konkrétně dále pracovat, s konkrétními zadáními v tomto tisku, pak také mj. proběhne ono setkání, kolokvium, o kterém jste hovořil, tzn. setkání odborníků, kteří budou debatovat o významu maršála Radeckého pro naše dějiny 19. století. Takže to, co případně spustí další kroky, bude debata na Radě. Myslím, že to je korektní, kdy Rada má říci, zda tedy v tomto projektu chce pokračovat, anebo zda tento projekt zůstane v oblasti občanské společnosti, která logicky a správně vede často vášnivé debaty o významu jednotlivých historických osobností. I to samo o sobě si myslím, že je užitečné a dobré, že tu takto spolu debatujeme a říkáme si k našim novodobým dějinám, dějiny 19. století jsou novodobé, jak kdo koho hodnotíme atd.

Takže pokud nám rozesíláte nějaké materiály, určitě to je dobře. Zastupitelstvo by se mohlo k této věci vyjádřit, pokud by byl předložen tisk. Ten v tuto chvíli ale nepředkládáme, bude předložen tisk Radě, která buď odstartuje další kroky přípravy včetně kolokvia, anebo naopak se ukáže, že není politická vůle pro tento projekt. Tolik tedy informaci o stavu, ve kterém se v tuto chvíli nacházíme. Děkuji.

 

Nám. Hlaváček:

Děkuji, pane Zdeňku, máte ještě doplňující dotaz?

 

Občan Zdeněk Zacpal:

Děkuji panu zastupiteli a radnímu, že tentokrát nepřetáhl jako minule o 2 minuty svůj vymezený čas. A jinak statisticky 1620, kdy Habsburkové zlikvidovali svobody, tak jejich bilance je neméně krvavá vzhledem k počtu obyvatel, než tzv. Říjnová revoluce v Rusku. A konec habsburské monarchie zatím statisticky není méně krvavý než to, co se odehrává na Ukrajině nyní.

Takže tady mám ty petice, nebo spíš otevřený dopis, a můžete si je vzít. Děkuji.

 

Nám. Hlaváček:

Děkuji, prosím o reakci.

 

Nám. Pospíšil:

Já moc děkuji, že jste přinesl podklady pro zastupitele, určitě je to užitečné a dobré do té debaty. Jak říkám, není rozhodnuto, zda se zase obnoví, ale doufám, že bude nastartována debata a případné další přípravné kroky.

A jenom mi dovolte poznámku laika, nikoli historika, k tomu, co říkáte. Třicetiletá válka samozřejmě byl mimořádně krvavý, tragický konflikt, který vedl k ztrátě nemalé části populace Evropy. Ale hodnotit to pohledem dnešního světa, že to je srovnatelné s útokem Ruska na Ukrajinu atd., to nechám odborníkům. Já bych si to nedovolil. Protože ten konflikt zasáhl celou Evropu. A říci, že za to mohou jenom Habsburkové, že ostatní velmoci v tom nehrály roli a že protestanti byli pouze oběťmi, mně to připadá, promiňte, jako dost zjednodušené.

Ale říkám to pouze jako poučený laik. Nejsem odborník, takže respektuji váš názor. A je asi dobře, že i na hodnocení příčin, průběhu a řekněme viny za třicetiletou válku se úplně neshodneme. Jak si pamatuji knihy, které jsem četl, tak vím, že jednotliví historikové měli na některé aspekty tohoto konfliktu rozdílné názory.

Ale děkuji, že jste s tím přišel, já jsem rád, že vás to téma zajímá. Děkuji.

 

Rubriky: Z řečí a interpelací na zastupitelských úřadech | Napsat komentář

Ke zdraví duše vede mnoho cest – AD: Marek Orko Vácha

Lidové noviny, čtvrtek 8. února 2024, str. 9, Názory: Dopisy redakci

AD: Marek Hudema – Truchlení je jako zpětné zrcátko (rozhovor s Markem Orko Váchou), Lidové noviny, sobota 3. února 2024, str. 9, Rozhovor

 

Marek „Orko“ Vácha si zřejmě vystřihl ze švýcarského psychologa Carla Gustava Junga tvrzení, že když z piedestalu uvnitř naší duše odstraníte Boha, „přiletí běs a zaplní ho“.

Tento prachjednoduchý model zřejmě nic neřekne miliardám lidí jiho- a východoasijských tradic. Ti se těší se autonomnímu duchovnu i etice, nevázané na jeden výslovně zformulovaný světonázorový konglomerát, takže s jeho případným pádem jejich etika nepadá. Sama pravidla morálky hlásaná na Západě dodržují tamní lidé často lépe než lidé Západu, jak o tom výmluvně svědčí též kriminální statistiky. Nejen svobodné konfuciánské země, ale i relativně chudá jižní Indie vykazují mnohem nižší počet zločinů než svými příjmy jim odpovídající „křesťanské“ země Ameriky, dokonce i Evropy.

Park_Eun-bin_at_Incheon_Airport_on_231222_(4)Gwaneumjeon_Hall_02Buddhistický klášter Tongdosa u Pusanu, Korejská republika

Ono tvrzení by nepodepsalo ani mnoho křesťanských myslitelů. A dále, sama křesťanská tradice vygenerovala zcela jiné světonázorové představy, i když ty byly z největší části, spolu s jejich nositeli, takzvanými gnostiky, historicky vyhlazeny. Český čtenář sice nemá přístup k názornějším spisům americké religionistky Elaine Pagelsové, ale aspoň pro představu se může začíst do překladů Rukopisů z Nag Hammádí, které vyšly ve Vyšehradu.

I Karl Jaspers se již v roce 1947 energicky postavil proti primitivnímu dualistickému modelu, v jehož rámci kromě tradované víry, založené na zjevení, existuje už jen nihilismus. Filosof však připouští, že předestírání těchto dvou „ukvapených alternativ“ může dobře sloužit „jako bojový prostředek ke strašení duší.“

Ano, pátere Vácho, ale etice, kterou sám vyučujete, jungovské seberealizaci, ba ani odkazu křesťanství v jeho historické úplnosti moc nepomůžete, budete-li je spojovat s jednou mocensko-ideologickou formulí a základnou.

iconic-fox-Atchetypes-12-jungian-map

Pátere Vácho, ty Jungovy i jiné teorie jsou zřejmě složitější a naštěstí i bohatší, než se Vám zdá. Vizte třebas https://zdenek.zacpal.cz/carl-gustav-jung-strucne-o-jeho-zivote-a-dile/

Zdeněk Zacpal, překladatel

 

________________________

 

Citace, poznámky a vysvětliky pod čarou:

 

Tento prachjednoduchý model ale zřejmě nic neřekne miliardám lidí jiho- a východoasijských tradic. Ty se těší se autonomní etice, nevázané na jeden výslovně zformulovaný světonázorový konglomerát, takže s jeho případným pádem ona etika nepadá.

Culture Is Destiny; A Conversation with Lee Kuan Yew by Fareed Zakaria; Foreign Affairs March/April, 1994, mj.:

There is a little Chinese aphorism which encapsulates this idea: Xiushen qijia zhiguo pingtianxia. Xiushen means look after yourself, cultivate yourself, do everything to make yourself useful; Qijia, look after the family; Zhiguo, look after your country; Pingtianxia, all is peaceful under heaven. We have a whole people immersed in these beliefs.

Jan Macháček – Svět viděný z Asie: Morálka a demokracie očima Lee Kuan Yewa, Respekt 18 / 1995 (2.-8.5.), str. 17

(To je přepis výroků Lee Kuan Yewa, které pronesl při příležitosti návštěvy Václava Havla v roce 1995. Lee zde mluví volněji a pronáší i ty názory, které by si ani on nemohl dovolit autorizovat – o to jsou ostřejší a zajímavější.)

Podle Leea současný rozpad rodinných vazeb v západní Evropě souvisí s postupným odvratem od křesťanství. Křesťanské náboženství je podle něho příliš zaměřené mimo tento svět, v něčem pro obyčejné lidi příliš složité, v něčem pro moderního vzdělaného člověka nedůvěryhodné (představa pekla a ráje). Konfucianismus a další asijské morální systémy nikdy nekladly důraz na „zásvětnictví“, ale na morálku tohoto života a tohoto světa. Proto Lee Asii věští, že si vysokou kvalitu rodinných vazeb přirozeně udrží i do budoucna. Asii nehrozí krize světa bez boha, již Evropě předpověděl Dostojevskij.

 

Nejen svobodné konfuciánské země, ale i relativně chudá jižní Indie vykazují mnohem nižší počet zločinů než svými příjmy jim odpovídající „křesťanské“ země Ameriky, dokonce i Evropy.

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_states_and_union_territories_of_India_by_crime_rate

Doporučuji zvláštní pozornosti světově jedinečné údaje ze Singapuru, Japonska, Malajsie, Korejské republiky a doporučuji údaje Indonésie a jižní Indie srovnávat s obdobně chudými zeměmi „křesťanské civilizace“.

 

Ono tvrzení by nepodepsalo ani mnoho křesťanských myslitelů.

Tohle by neřekl ani křesťanský myslitel Kierkegaard, kterého překládám. Ten předestírá čtenářům mnoho „stadií na cestě životem“ (fakticky více než ta tři známá stadia z učebnic) a ani těm, které nepokládá za ideálně křesťanské, neupírá úctyhodnost.

 

Ostatně i sama křesťanská tradice vygenerovala zcela jiné světonázorové představy, i když ty byly z největší části spolu s jejich nositeli, takzvanými gnostiky, historicky vyhlazeny. Český čtenář sice nemá přístup k názornějším spisům americké religionistky Elaine Pagelsové, ale alespoň pro představu se může začíst do překladů Rukopisů z Nag Hammádí, které vyšly ve Vyšehradu.

Zdeněk Zacpal – Každý nechť si najde svou cestu: Elaine Pagelsová interpretuje staré „gnostické“ texty

Lidové noviny, sobota 30. července 2016, Orientace – Studovna, str. 22 / VI

https://zdenek.zacpal.cz/kazdy-necht-si-najde-svou-cestu/ (to je ale odlišná verze onoho článku)

Elaine Pagels (1943-) – The Gnostic Gospels, Random House – Vintage Books (1979) 1981, 215 str., ISBN 0-394-74043-3

Elaine Pagels – Adam, Eve and the Serpent, Weidenfeld & Nicholson, London, 1988, ISBN 0-297-79326-8

Elaine Pagels – The Origin of Satan, Random House, New York, 1995, ISBN 0-679-40140-7

Elaine Pagels – The Gnostic Paul: Gnostic Exegesis of the Pauline Letters, Continuum, London-New York, 1992, ISBN 1-56338-039-0

 

Překlady rukopisů z Nag Hammádí a další příslušné pramenné texty vycházely ve Vyšehradu v Praze v letech 2006-2010

 

JDE TO I JINAK: Pastorka Moravské církve (Moravian Church) Amy Gohdes Luhmann z Minnesoty rozvíjí učení české Jednoty bratrské: Řídíme se zásadou: „V podstatných věcech jednotu, v nepodstatných věcech svobodu a ve všech věcech lásku.“  Ona svoboda znamená, že víra v kréda ani konfesionální prohlášení není podmínkou členství v Moravské církvi. I když ctíme stará kréda jako nebojácná vyjádření víry, jsou pro nás spíše příklady než požadavky víry. Nevěříme, že v Písmu je obsažen specifický systém doktrín. Proto rozmanitost individuálních názorů a interpretací vítáme a odmítáme argumentaci mystérii, údajně nedosažitelnými lidským rozumem. Věříme, že nás dostatečně stmelují bytostná křesťanská přesvědčení; jejich zužování není nutné a může být zkázonosné.

 

I německý filosof Karl Jaspers se již v roce 1947 se energicky postavil proti primitivnímu dualistickému modelu, dle nějž kromě víry založené na zjevení existuje už jen nihilismus. Připouští však, že tyto dvě „ukvapené alternativy“ mohou dobře sloužit „jako bojový prostředek ke strašení duší.“

Česky: Karl Jaspers – Filosofická víra, OIKOYMENH, Praha, 1994, ISBN 80-85241-77-3,

cituji ze str. 9.

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Univerzita měla vliv i po Dekretu kutnohorském – AD: Karel Oliva 3

Lidové noviny, pondělí 22. ledna 2024, str. 9 – Názory

AD: Karel Oliva – Dekret Kutnohorský, Lidové noviny, čtvrtek, 18. ledna 2024, str. 16

Poslední strana – Poslední slovo

 

Karel Oliva kritizuje jako „ukázkovou křivárnu“ vydání Dekretu Kutnohorského (1409), jímž Češi na univerzitě v Praze dostali tři hlasy a ostatní „národy“ jen jeden hlas. Tím prý univerzita poklesla „na staletí do provinční bezvýznamnosti“. Jenže tehdy v německy mluvících zemích působilo již pět univerzit (ve Vídni byla založena roku 1365, v Heidelbergu 1386, v Kolíně 1388, v Erfurtu 1379 a ve Würzburgu 1402) a ono Olivovo „slovutné vysoké učení v Lipsku“ se po několik staletí kdovíjak nevyznamenávalo.

Karolinum_1711Takto vypadalo Karolinum v roce 1711, ještě před barokní přestavbou

Bylo by zajímavé i pracné provést podrobný průzkum dle citačního indexu, ale sotvakdo si vybaví jakéhokoli jeho staršího představitele. Dle anglické Wikipedie „během prvních staletí univerzita rostla pomalu a byla spíše regionální institucí. To se však změnilo během 19. století, kdy se univerzita stala institucí světové třídy.“ Po čtyřech stoletích, ano, ale to je jiná kapitola.

Oproti Lipsku působili i po Dekretu kutnohorském na pražském vysokém učení světově významní učenci: mistr Křišťan z Prachatic byl autorem prvního tištěného pojednání o astrolábu, právníku Viktorinu Kornelovi ze Všehrd studia posloužila k originálnímu konceptu dělby politické moci; hvězdář Johannes Kepler tam mohl díky vynikajícímu rektorovi Martinu Bacháčkovi vyučovat nadanější studenty.

Jan Hus patří nejen k historicky nejvlivnějším Čechům, ale i k nejliberálnějším postavám doby. On i další mistři umožnili reformaci, po níž na téměř dvě stě let v zemi nerozsévala strach inkvizice, jako tomu bylo i za Karla IV., tedy před husitstvím. Lidé dostali možnost individuální volby víry a běžně mohli po eventuálním rozvodu dokonce uzavřít nový sňatek. Praxe Večeře Páně podobojí, zavedená roku 1414 mistrem Jakoubkem ze Stříbra, nepřímo vedla k větší sociální rovnosti a k zastoupení i nižších vrstev na zemských sněmech. Česká reformace též částečně inspirovala i pozdější hnutí v celém světě a často vedla k větší politické svobodě a důstojnosti lidí.

Jan_Žižka_Jenský_kodexJan Žižka v nebi jako klíčník – z Jenského kodexu (který v zahraničí unikl zdejšímu pobělohorskému řádění jezuitů)

Zdeněk Zacpal, nordista

__________________________________________

 

Poznámky a vysvětlivky pod čarou:

 

… ono Olivovo „slovutné vysoké učení v Lipsku“ se po několik staletí kdovíjak nevyznamenávalo. Bylo by zajímavé i pracné provést podrobný průzkum dle citačního indexu, ale sotvakdo si vybaví jakéhokoli jejího staršího představitele. Dle anglické Wikipedie „během prvních staletí univerzita rostla pomalu a byla spíše regionální institucí. To se však změnilo během 19. století, kdy se univerzita stala institucí světové třídy.“

https://en.wikipedia.org/wiki/Leipzig_University

During the first centuries, the university grew slowly and was a rather regional institution. This changed, however, during the 19th century when the university became a world-class institution of higher education and research. …

Ano, Leibniz a Tycho Brahe i na Lipské univerzitě krátce studovali, ale nepůsobili.

 

The university is ranked 18th in Germany, 98th in Europe, and 264th in the world by the web-based Webometrics Ranking of World Universities, a ranking evaluating universities‘ scientific online publications.[29][30]

[Pro srovnání (i když to již přesahuje rámec tématu): Karlova Univerzita je nyní v Evropě 86.]

 

On i další mistři umožnili reformaci, po níž na téměř dvě stě let v zemi více již nerozsévala strach inkvizice, jako tomu bylo před husitstvím, ještě i za Karla IV.

https://plus.rozhlas.cz/radila-inkvizice-i-v-ceskych-zemich-jak-bylo-doopravdy-7609385

… Inkvizitoři pak na území českých zemí končí svou aktivitu s obdobím husitských válek. Takže je třeba připomenout, že tragický příběh děkana Lautnera, jeho hospodyně, měšťanské rodiny Sattlerových a inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstatu, nebyla inkvizice církevní, ale světská. Inkvizitor Boblig byl „pouze“ světský právník. [ZZ: to ale probíhalo až za rekatolizace, po Bílé Hoře]

Byla, nebo nebyla tady tedy inkvizice rozšířena? „Existují dvě odpovědi. Pohledem moderní doby můžeme říci, že inkviziční procesy téměř nebyly. Ale pokud se vrátíme do středověku, do doby, kdy se inkviziční tribunály ustanovovaly –  v době vlády Jana Lucemburského a Karla IV. – téměř běžně hořely hranice s kacíři. Mýtus, který přetrvává, je tady proto, že doba Karla IV. je zlatý věk. A ten by neměl být pošpiněn něčím takovým, jako byly důsledky inkvizice. A zároveň prameny, které existují pouze ve fragmentech, jsou zpracovávány teprve od 19. století,“ vysvětluje. …

 

Mistr Křišťan z Prachatic, autor prvního tištěného pojednání o astrolábu, …

https://en.wikipedia.org/wiki/Astrolabe

The first printed book on the astrolabe was Composition and Use of Astrolabe by Christian of Prachatice, also using Messahalla, but relatively original.

 

… právník Viktorin Kornel ze Všehrd, jemuž studia posloužila k originálnímu konceptu dělby politické moci; …

Světový autor: autor těchto řádků ZZ o něm debatoval i s nebožtíkem Rogerem Scrutonem

Routledge Encyclopedia of Philosophy – Volume 2 (1998), ISBN 0415187079, ISBN 978-0415187077 Heading: Czech Republic, Philosophy in, Josef Zumr (p. 763-769)

Jeho dílo zpřístupnila Oxfordská univerzita:

https://archive.org/details/mviktorinazeveh00vegoog

O tom autor těchto řádků ZZ napsal články do anglické a díky zájmu Francouzů pak i do francouzské Wikipedie:

https://en.wikipedia.org/wiki/Viktorin_Kornel_of_V%C5%A1ehrdy

https://fr.wikipedia.org/wiki/Viktorin_Kornel_de_V%C5%A1ehrdy

A internetové verze článků od autora:

https://www.idnes.cz/zpravy/archiv/viktorin-kornelius-ze-vsehrd-uzitecne-se-nelisi-od-slusneho.A120319_163057_kavarna_chu

https://zdenek.zacpal.cz/viktorin-kornel-ze-vsehrd-stale-aktualni/

https://zdenek.zacpal.cz/uzitecne-se-nelisi-od-slusneho-viktorin-kornelius-ze-vsehrd-podal-pred-pul-tisiciletim-pronikavou-analyzu-zvykoveho-prava-ceske-mysleni-v-jeho-osobe-smerovalo-k-anglosaske-praxi-patri-pripomenout-s/

 

… i hvězdář Johannes Kepler mohl díky vynikajícímu rektorovi Martinu Bacháčkovi vyučovat nadanější studenty.

O tomto i o tehdejších poměrech na univerzitě píše zajímavě a podrobně Zdeněk Horský v knize „Kepler v Praze“, Mladá fronta, Praha, 1980.

 

A Jan Hus patří k historicky nejvlivnějším Čechům, ale i k nejliberálnějším postavám doby.

Kteří byli ty další svobodomyslné postavy? Dle názoru autora těchto řádků ZZ v oněch stoletích to byli kupříkladu:

Marsilius z Padovy 1275/1280 – 1342/1343, John Wycliffe (1328-1384), Erasmus Rotterdamský (1466-1536), Sebastian Franck (1499-1543) a někteří další.

Přínosy Jana Husa podrobněji: Zdeněk Zacpal – Prorazit zdivo evropského chlívku: Jan Hus co myslitel a reformátor, Lidové noviny, 20. června 2015, str. 22 IV. https://Prorazit zdivo evropského chlívku: Jan Hus co myslitel a reformátor/

 

Lidé pak dostali možnost individuální volby víry …

nebylo to stoprocentní, ale na tehdejším Západě mimořádné; i katolík Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic napsal (1489): Velká je v tomto národě svoboda pro pověry, aniž je komu pokládáno za zlé, aby následoval náboženství, jaké chce. … Aniž jest snad dovoleno tak jen smýšlet, ale i veřejně hlásat. Neboť všude se hovoří o víře i starci i mládež, muži i ženy vykládají Písmo svaté, jemuž se nikdy neučili.

 

…, běžně mohli v oné době dokonce po eventuálním rozvodu uzavřít nový sňatek.

To první je snad obecně známé, nad tím druhým žasnou cizinci, ale zdá se, že ani 99,9% Čechů o tom neví. Ale nejen Utrakvisté mohli, pro Židy to bývalo samozřejmější.

Ilustrace tehdejší praxe: H. Štroblová – Kutná Hora v letech 1526 až 1620 (str. 100-142), in: Kutná Hora: Helena Štroblová, Blanka Altová (editorky), Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2000, ISBN 80-7106-186-7, str. 124-125:

Nejednou zaměstnávaly konsitoř záležitosti, které se dotýkaly svátosti manželské a prohřešků proti ní. Šlo často o neuskutečněné sliby manželské a je až překvapivé, jak se oklamané ženy dovedly o svá práva velmi energicky brát. Velké sebevědomí nacházíme především u vdov, majících volnější ruce při výběru partnera než mladé dívky, pevně svázané s prostředím své rodiny. Podobně nekompromisní postoje zastávaly ženy, které se cítily manželem podvedeny či pokořeny. Zaznamenali jsme dokonce „chudáka manžela“, který si stěžoval na to, že ho žena zavírá do sklepa. Porušení manželských slibů, nevěra a nejrůznější nemanželská soužití byly poměrně častým předmětem jednání. S tím pak souviselo řešení otcovství apod. Relativně četné jsou i zprávy o rozvodech a zdá se, že jejich frekvence byla vyšší, než připouštějí dosavadní bádání. Ostatně v roce 1585 se nad počtem rozvodů, zaviněných zejména cizoložstvím, pozastavil i nejvyšší mincmistr Vilém z Oppersdorfu, který nabádal městskou radu, aby provinilce trestala. Na rozdíl od doby pozdější nebyl rozvod chápán jako důvod ke společenské degradaci, rozvedené ženy si běžně brali i muži velmi vážení.

 

Praxe Večeře Páně podobojí, zavedená 1414 Mistrem Jakoubkem ze Stříbra nepřímo vedla k větší sociální rovnosti a k zastoupení i nižších vrstev na zemských sněmech.

Počínaje sněmem v Čáslavi roku 1421. Konkrétněji: nejen vyšší šlechta jako dříve, ale i rytíři a měšťané.

 

Česká reformace též částečně inspirovala i pozdější hnutí v celém světě a často vedla k větší politické svobodě a důstojnosti lidí.

Hodně se píše o vlivu Husa na Martina Luthera, jenže české reformační tradice inspirovaly i pozdější komunity herrnhutů / Moravian Church / Iglesia Morava od Pobaltí (Lotyšské národní obrození) přes Dánsko https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_World_Heritage_Sites_in_Denmark ,

UK, USA až třeba po Nikaraguu, Trinidad, Tanzanii a dokonce po kurdské Kobani !!!

Tyto komunity, již národnostně smíšené, principiálně odmítaly rasovou diskriminaci, takže většina členů církví, odvolávajících se na Husa, Komenského a českou reformaci, jsou černoši a Indiáni.

Obecněji: první trvalé demokracie s (téměř) všeobecným hlasovacím právem mužů byly části USA, Norsko, později Švýcarsko, Dánsko (-kde působily i hlavní proudy protestantství), ale reformní kvas vycházel spíše z prostředí menších svobodomyslných církví (potomci českých bratrů, polských bratrů (-sociniánů), (původně rumunských) unitářů, kvakerů …

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Prostor pro Čechy se za Velké války opět zužoval – AD: Ladislav Doleček

 

Lidové noviny, pátek 12. ledna 2024, str. 9, Názory – Dopisy redakci

AD: Ladislav Doleček – Návrat k roztříštěnosti Evropy byl omyl (Lidové noviny, pátek 12. ledna 2024, str. 11

 

Odkud Ladislav Doleček zjistil, že jsme byli světovou mocností za Rakouska-Uherska a že se naše postavení v něm „dalo časem napravit“? Češi v oné monarchii nehráli ani druhé housle a zrovna v zahraniční politice mocnářství se jejich zapojení limitně blížilo nule. A navíc se ona „světová mocnost“ i kvůli své neschopnosti vést válku, kterou sama vyhlásila, dostávala pod vliv silného Německa, které posléze řídilo její vlastní vojenské operace, ba hlídalo i jejího císaře Karla Posledního. Ze školních knihoven byly vyloučeny nejen svazky „závadné z hlediska náboženského nebo politického“, tedy spisy T. G. Masaryka, Aloise Jiráska, J. S. Machara a dalších, ale i „knihy autorů původem z nepřátelských států“.

Tehdejší vyhlídky Čechů ilustruje i Masarykův záznam důvěrného rozhovoru (ve Světové revoluci) s bývalým rakouským premiérem Ernestem von Koerberem, který očekával po eventuální vítězné válce další germanizaci a centralizaci. O tendenci mocnářství vytěsňovat svobodu však pádně svědčí především jeho proměna z umírněně autoritářského systému s nepříliš silným parlamentem k vojenské diktatuře po roce 1914. Její protagonista Hötzendorf vykazoval podobné „úspěchy“ na bojišti a asi takovou ohleduplnost k životům i vlastních vojáků jako Putin, Prigožin a Surovikin.

 

Zdeněk Zacpal, nordista

Emperor_Francis_Joseph
139-09-Putin-ReutersMarné pokusy zlovolných starců potlačovat národy a zachránit vlastní impérium

___________________

 

Citace a vysvětlivky pod čarou:

 

Prostor pro Čechy se za Velké války opět zužoval

“Opět” znamená obdobně jako pro letech 1620, 1711, 1792, 1849, 1867 ….

 

Češi v něm nehráli ani druhé housle a zrovna v té zahraniční politice mocnářství se jejich zapojení limitně blížilo nule.

Hlavní roli hrála habsburská císařská rodina, rakouští urození, ale druhé housle hráli v monarchii Maďaři a třetí možná Poláci – dokonce bylo možné, aby se stal premiérem „Předlitavska“ i Polák Kazimír Felix hrabě Badeni (1895-1897), ale těžko se mohl stát premiérem Čech.

 

Ze školních knihoven byly vyloučeny nejen svazky „závadné z hlediska náboženského nebo politického“, tedy spisy T. G. Masaryka, Aloise Jiráska nebo J. S. Machara, ale i „knihy autorů původem z nepřátelských států“.

Jan Lukavec – Předznamenala první světová válka nejzrůdnější totality 20. století?

https://www.iliteratura.cz/clanek/36157-lenderova-milena-vse-pro-dite

 

A navíc se ona Dolečkova „světová mocnost“, také díky své neschopnosti vést válku, kterou sama vyhlásila, dostávala pod vliv silného Německa, kterému nezbývalo než řídit samotné její vojenské operace …

O tendenci mocnářství vytěsňovat svobodu však pádně svědčí především jeho proměna z umírněně autoritářského systému s nepříliš silným parlamentem k vojenské diktatuře po roce 1914. Její protagonista Hötzendorf vykazoval podobné „úspěchy“ na bojišti a asi takovou ohleduplnost k životům i vlastních vojáků jako Putin, Prigožin a Surovikin.

Lawrence Sondhaus – Franz Conrad Von Hotzendorf: Architect of the Apocalypse, Brill Academic Publishers, Leiden, 2000.

(ovšem dostatečně výmluvná jsou hesla Franz Conrad von Hötzendorf i na české i anglické Wikipedii a další příslušné prameny)

 

Tehdejší vyhlídky Čechů ilustruje i Masarykův záznam (ve Světové revoluci) důvěrného rozhovoru s bývalým rakouským premiérem Ernestem von Körberem, který očekával po eventuální vítězné válce další germanizaci a centralizaci.

Tomáš Garrigue Masaryk – Světová revoluce: Za války a ve válce 1914-1918, Orbis, Praha, 1925

8. … Abych ještě jednou revidoval své definitivní odsouzení Rakouska, jel jsem do Vídně promluvit s několika politiky.

Šel jsem mezi jinými ke Körbrovi, s nímž jsem častěji mluvíval hodně odkrytě. Tentokrát jsme mluvili déle než dvě hodiny a probrali jsme celou situaci; zejména jsem se ho doptával na některé přídvorské osoby. Formuloval jsem svou hlavní otázku takto: Bude Vídeň schopna nutných reforem, jestliže vyhraje? Körber po zralém uvážení a odhadnutí osob řekl docela určitě: ne! Vítězství posílí starý režim, a nový (Karel) nebude o nic lepší; po válce vítězné budou rozhodovat vojáci. A ti budou centralisovat a germanisovat, bude absolutism s parlamentní okrasou. A co Berlín, tázal jsem se, nebude ten tak rozumný, aby svého spojence vedl k reformám? Sotva, zněl úsudek.

Kdyby bylo víc místa, mohl bych ze zkušeností Körbrových na vídeňském dvoře a v jeho okolí uvést mnohé až anekdotické doklady neschopnosti a mravní degenerace; ale není toho již třeba a paměti Körbrovy se jistě neztratí. Körber se ovšem nedíval na dynastii, Vídeň a Rakousko jak já, neposuzoval jich se stanoviska mravního – tím pádnější bylo jeho rozpoznání čistě politické.

Vyhledal jsem také několik německých známých z parlamentu. Potvrdili mi jen to, co mi řekl Körber a co jsem sám očekával. Chtěl jsem v tak vážném rozhodnutí přece jen ještě naposled slyšet, co Němci sami o Rakousku myslí. Z těch rozmluv ve Vídni vypozoroval jsem zejména, že vojáci naladili proti nám i klidné Němce. Naznačovali mi někteří vědoucí, že budou persekuce; o budoucích administračních a politických plánech (po vítězství), o nichž mluvil také Körber, věděli. …

 

10. … Upozorňoval jsem na pangermanism stále a nabádal vůbec k studiu nové světové politiky a k tomu, aby se naše politika stala světovější. Odpor proti pangermanismu, jemuž Vídeň a Budapešť sloužily, diktoval moje zasažení do vídeňské politiky proti Srbsku a konečně do světové války.

 

 

 

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Neštěstí bez míry a hranic – AD: Martin Kubík 3

Lidové noviny, 23. prosince 2023, str. 9, Názory – Dopisy redakci

AD: Martin Kubík, Praha – Poválečná konfiskace horší pobělohorské, Lidové noviny 19. 12. 2023, str. 9 (Dopisy redakci)

22687_dekret1Rekatolizovat a sjednotit Evropu

Porážku stavů na Bílé hoře Habsburkové využili ke konfiskaci asi tří čtvrtin majetku v Čechách, po dalších 30 let byla země pustošena ozbrojenými skupinami. A po téměř 160 let, tedy až asi do roku 1777, bývali nejen vypovídáni, ale i soustavně usmrcováni nekatolíci (kteří v zemi před rokem 1620 tvořili nějakých 80-85 procent obyvatel země): Písek, Prachatice a další menší místa by o tom mohly vyprávět. To vše dohromady způsobilo, že se ještě o sto let později dalo napočítat méně Čechů než před rokem 1620. Šlo tedy o katastrofu nepoměrně větších rozměrů než ony Kubíkem zmiňované poválečné konfiskace, ba samotné řádění Pol Pota v Kambodži si ani zdaleka nevyžádalo tak dlouhodobé vylidnění oné země.

29585_patent2Ožebračení evangelící se loučí s vlastí

Při tématu by bylo namístě zmínit, že zabavování majetku dříve nezávislým soukromníkům začali zde ve velkém provádět němečtí nacisté, komunisté pak v jejich díle spíše pokračovali. Pokud se ale pan Kubík zasazuje, aby se nepřipomínalo něco, co se stalo před 80 lety, rozporuje sám své vlastní argumenty.

V každém případě se těžko dá čímkoli doložit Kubíkovo tvrzení, že „konfiskace po roce 1945 byla stokrát horší než po Bílé hoře.“ Není-li záměrem proměnit rubriku Dopisů na doménu Divokého kačera či aprílového žertu, měla by se lépe prověřovat účelová tvrzení přispěvatelů.

 

Zdeněk Zacpal, nordista

__________________________

 

Odkazy pod čarou:

Petr Hora-Hořejš – Toulky českou minulostí 4: Od bitvy na Bílé hoře (1620) do nástupu Marie Terezie (1740). Praha: Baronet, 1995.

Eduard Maur – Populační důsledky třicetileté války. Eduard Maur. Historická demografie Roč. 12, (1987), s. 137-152.

https://www.stoplusjednicka.cz/bilance-tricetilete-valky-zivot-po-konfliktu-ktery-zachvatil-celou-evropu

Jan Amos Komenský – Historie o těžkém protivenství církve české http://texty.citanka.cz/komensky/perztoc.html Autor si údaje osobně ověřoval v muzeu v Prachaticích

Ke Kambodži https://www.worldometers.info/world-population/cambodia-population/

Dále šlo o mnohem systematičtější následnou likvidaci předešlého umění a vůbec než tu, kterou podnikali husité u nás anebo Turci na Balkáně. Nechť se ale pan Kubík přesvědčí na vlastní oči třebas v srbských klášterech, v Národní galerii v Bukurešti anebo v Paláci kultury v Iaşi: tam Turci sice domácí zdroje umenšili, ale umění se mohlo rozvíjet, na rozdíl od českých zemí, kontinuálně. Zato v našich galeriích i některých chrámech se najde dodnes spousta umění předhusitského než umění pozdější předešlé epochy české reformace (asi 1390-1620) Proč? Inu, jezuité byli ve svém ničitelském díle celoplošně systematičtější než i ti nejmilitantnější husité. Viz výstava a kniha Umění české reformace, atd., atd. …

 

 

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Proutník Schwarzenberg kandidátem blahořečení? – AD: Milan Kocourek, AD: Karel Schwarzenberg 4

AD: Milan Kocourek – Co si „kníže“ zasluhuje, Lidové noviny, pátek 15. 12. 2023, str. 13, Názory, Dopisy redakci 

Crucifix_Ag Katolicismus, k němuž se Karel Schwarzenberg tak vehementně hlásil, je v teorii, a k mnohým i v praxi, velice přísný. Papež Jan Pavel II (1978-2005) kázal ve třetím světě proti jakékoli účinné antikoncepci. Nešťastná zneužitá či rozvedená žena s dětmi nesmí ani kvůli živiteli uzavřít nový sňatek, natož poměr. Znásilněná bývá leckde za potrat ještě uvězněna. A za exkomunikaci těchto žen z církve se zasazoval i intelektuály a umělci vynášený týnský páter a guru Tomáše Halíka, Jiří Reinsberg.

Zato před mnohem rizikovějšími sexuálními eskapádami mocných mužů-katolíků typu Karla Schwarzenberga, Alexandra Vondry i Petra Nečase církev mhouří obě oči. Hlavně když jí vydají ještě další majetky českého státu. Schwarzenberg, který se producíroval na veřejnosti i s „bokovkou“ o 50 let mladší, zůstává dle Halíka „šlechtitelem, vychovatelem Čechů.“

ff45f996-dddb-42d5-8777-adaac2a546f2353177_158531_Ministr_Swarzenberg_s_papezem
RUSSIA-PUTIN-KABAYEVA

2024-06-26T171631Z_545147599_RC24J8A7H3BB_RTRMADP_3_RUSSIA-PUTIN-1400x958Evropanští konzervativní proutníci

Komunisté ve jménu kýžené rovnosti „znárodňovali“ první poslední nejen „boháčům“, ale i chudým zadluženým soukromníčkům, aby se obratem sami stali nejbohatší sortou lidí a pak, za obnoveného a dříve nenáviděného kapitalismu, těmi největšími kapitalisty. A náboženští konzervativci zase vykazují, slovy irského biopsychologa Nigela Barbera, pozoruhodně vysokou míru porušování zásad, které tak horlivě kážou. Svými skutky dokládají, že náboženství zas až tak dokonalou zárukou jeho vlastní morálky není.

Před 122 lety kritik F. X. Šalda vzýval ve své recenzi slavného dánského myslitele: Svatý Kierkegaarde, … vrať prvky z jich pitvorných a směšných spojení jejich původní čistotě a ryzosti!“ A tak obdobně jako se za „sametové revoluce“ skandovalo „komunismus komunistům“, není od věci, abychom my z nekatolické většiny národa členům té nejmocnější církve připomínali: „katolicismus katolíkům!“

Zdeněk Zacpal, nordista

_______________________________

 

 

Šlechtitel, vychovatel Čechů

„Karel Schwarzenberg by měl vejít do naší historické paměti jako vychovatel naší soudobé české společnosti,“ uvedl Halík. Zesnulého označil také za šlechtitele veřejného života. (mj. též v LN, 12. 12. 2023)

 

Katolicismus, k němuž se Karel Schwarzenberg tak vehementně hlásil, je v teorii, a k mnohým i v praxi, velice přísný.

Encyklika Humanae Vitae od papeže Pavla VI. z roku 1968.

Exhortace Familiaris Consortio od Jana Pavla II. (Karola Wojtyly) z roku 1981.

Na Filipínách je rozvod dodnes zcela zakázán.

 

Papežové Wojtyla i Ratzinger kázali proti jakékoli účinnější antikoncepci, což pak leckde ve třetím světě vyústilo v humanitární krize.

https://en.wikipedia.org/wiki/Catholic_Church_and_HIV/AIDS

Pope John Paul II upheld the church’s traditional prohibition on condoms.[20] His position was harshly criticized by some doctors and AIDS activists who said that it led to deaths and millions of AIDS orphans.[20] It was also suggested that his position on condoms cost him the Nobel Peace Prize, which he was widely expected to receive.

Otázka autora: co ženy v afrických a latinskoamerických slumech, které bývají znásilňovány vícekrát za život, aby se kruh násilí a přelidnění roztáčel dál?

In September 1990, John Paul II visited the small town of Mwanza, in northern Tanzania, and gave a speech that many believe set the tone for the AIDS crisis in Africa.[22] John Paul II said that condoms were a sin in any circumstance. He lauded family values and praised fidelity and abstinence as the only true ways to combat the disease.[22] In December 1995, the Pontifical Council for the Family issued guidelines saying that „parents must also reject the promotion of so-called ‚safe sex‘ or ‚safer sex‘, a dangerous and immoral policy based on the deluded theory that the condom can provide adequate protection against AIDS.“

Jeden případ za další: na souvislost papežského zákazu antikoncepce s celostátními zákazy antikoncepčních prostředků po státní linii mj. v Burundi a Rwandě s následovnými genocidami a občanskými válkami upozorňoval František Koukolík, mj. ve své Vzpouře deprivantů.

 

Pokud jde znásilněná žena k potratu, má být leckde uvězněna. A za exkomunikaci těchto žen z církve se zasazoval i tolika intelektuály a umělci vynášený týnský páter a guru pátera Halíka, Jiří Reinsberg.

Autor kdysi dávno (někdy v 90. letech) navštívil ze zvědavosti Týnský chrám a byl poněkud překvapen nesmiřitelnou řečí jinak vtipného Reinsberga za exkomunikaci každé ženy, pokud podstoupí potrat. Tyhle veřejně deklarované postoje pátera, který se sám výslovně pokládal za konzervativce, zřejmě dosvědčí i někdejší Reinsbergovi farníci, pokud ovšem k tomu budou ochotni.

Ale pak se pisatel dočetl, že se jedná o oficiální doktrínu římskokatolické církve: https://www.ewtn.com/catholicism/answers/abortion-excommunication-24758

 

Zato před sexuálními poklesky mocných mužů-katolíků typu Karla Schwarzenberga, Alexandra Vondry i Petra Nečase římskokatolická církev mhouří obě oči.

Jak fungují „rodinné hodnoty“ v domácnostech našich katolíků?

Případ Petra Nečase je notoricky známý.

Vezměme si onoho Alexandra Vondru (který mj. učinil protizákonné kroky k instalaci Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí):

Po devatenácti letech senátorka ODS Veronika Vrecionová potvrdila to, co si občas cvrlikali političtí vrabci: Ministr obrany Alexandr Vondra, který je známý jako lamač ženských srdcí, má nemanželské dítě. Jak to bylo předtím, než se Jáchym (19) narodil, i potom, to vysvětluje v exkluzivním rozhovoru pro Blesk.

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/161500/matka-vondrova-nemanzelskeho-syna-skoncil-to-kdyz-mu-otehotnela-manzelka.html

A co v jeho vlastní domácnosti?

V Martině [manželce katolického konvertity Alexandra Vondry] se postupem času nahromadil odpor k sobě samé, což ji dohnalo až k pokusu o sebevraždu. „Neunesla jsem hrůzu z toho, co jsem zač, co jsem za tvora,“ přiznala. Nakonec se rozhodla, že se utopí. „Abych to byla schopná udělat, tak jsem se dopracovala k necelým pěti promile. Na tu situaci si matně vzpomínám. Zachránila mě tehdy všímavost kolemjdoucí paní, která byla natolik osvícená, že se mnou začala mluvit a nakonec mě dostala do sanitky,“ vypráví Martina.

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/285224/zpoved-manzelky-exministra-vondry-zavislost-na-alkoholu-a-pokus-o-sebevrazdu.html

 

ZZ: Hrůza!

 

Schwarzenberg se tak mohl producírovat i na veřejnosti s „bokovkou“ o 50 let mladší, známou z deníku „Blesk“,…

… ji bulvární tisk nazývá Jana „Ramlice“ Vopěnková. Cituji list „Expres“ z 12. dubna 2017: Opilá Schwarzenbergova exmilenka bez řidičáku bourala za volantem kradeného auta.

 

A náboženští konzervativci venkoncem vykazují, slovy irského biopsychologa Nigela Barbera, pozoruhodně vysokou míru porušování zásad, které tak horlivě kážou. Svými skutky dokládají, že náboženství zas až tak dokonalou zárukou jeho vlastní morálky není.

Nigel Barber – Why Atheism Will Replace Religion: The Triumph of Earthly Pleasures over Pie in the Sky, ISBN 978-0-9855691-0-5.

 

Před 122 lety kritik F. X. Šalda vzýval ve své recenzi slavného dánského myslitele: „Svatý Kierkegaarde, … vrať prvky z jich pitvorných a směšných spojení jejich původní čistotě a ryzosti!“

Šalda, František Xaver – Buďto–anebo (původně otištěno v: Národní listy, 3. IX. 1911, č. 243, str. 1, Praha); citováno z: ŠALDA, František Xaver – Soubor díla F. X. Šaldy, sv. 17: Kritické projevy VIII, Československý spisovatel, Praha, 1956, článke na str. 199-203, citováno ze str. 203.

 

Znění citovaného článku:

Autorem nejlepšího citátu u příležitosti sobotního rozloučení s „knížetem“ Karlem Schwarzenbergem je podle mě kněz Tomáš Halík: „Ukázal nám rozdíl mezi hrdým češstvím a zatuchlým čecháčkovstvím“. Píšu to jako upřímný obdivovatel moudrosti „knížete“, který mi věnoval několik skvělých rozhovorů na mikrofon pro BBC a Radiožurnál. Nejsem prorok, ale dovolím si předpovědět, že „kníže“ bude papežem (nevím kterým) blahoslaven. Rozhodně si to podle mého názoru zasluhuje.

 

 

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Obrozenci se filosofii učit chtěli – AD: Jan Lukavec

AD: Jan Lukavec – Pátrání po typickém Čechovi, LN 21 a 22. 10. 2023 – Orientace, str. 11-12

Jan Lukavec považuje za „hloupost“, že Vilém Gabler (1821-1897) považoval „zdravý český rozum“ za „lepší než německé mudrctví“. Takto argumentovat proti mladíkovi, který podnikl v roce 1846 studijní cestu do Francie, aby myšlenkově povznesl sebe i veřejnost zde nad žabí středoevropský obzor, ale není případné.

Alexis_de_Tocqueville_(Théodore_Chassériau_-_Versailles)Zatímco ve Francii se myslitelé jako Alexis de Tocqueville (1805-1859) snažili již přispět k utváření svobodné společnosti, kde by se každý jednotlivý mohl těšit osobní důstojnosti …

Podobně k tématu přistupoval i Gablerův později vlivnější spolužák, přítel, básník a novinář Karel Havlíček Borovský (1821-1856): „Zvláště v Němcích velmi četní papíroví mudrcové utvořili si mezi sebou zvláštní, ostatním lidem nesrozumitelnou řeč skolastickou, ve které jejich moudrost zdaleka velmi důstojně a vzácně vypadá. Když však se slova na stranu dají, najednou zmizí se slovy také jádro.“ Distancuje se narážkami od Hegela i Fichta a výslovně od „suché, jednostranné terminologie“ tehdy v Rakousku oficiálně vyučovaného filosofa Herbarta. Varuje před německým nacionalismem i komunismem. Má ale po čertech daleko ke kritizovanému zápecnictví: „Emancipace od němectví musí být v každém ohledu naše heslo.“ Ta bude zaručena „když se hodně mnoho našinců dokonale seznámí zvláště s Francouzskem, Anglickem, se sev. Amerikou“, dalšími svobodnými národy, s jejich literaturami a jazyky.“ V desítkách článků pak Havlíček Čechy s filosofií a reáliemi těchto zemí seznamoval.

Vzhledem ke skutečnosti, že německá filosofie spoluutvořila většinu těch nejkrvavějších totalitních ideologií 20. století, Gablerovi i Havlíčkovi spíše slouží ke cti, že jí vytkli nepraktičnost a že již brzy po Heinrichu Heinovi rozpoznali její nebezpečný potenciál.

Výtky si spíš zasluhují naše učebnice a školy, které učí myšlenkám Martina Heideggera, Carla Schmitta a dalších (spolu)tvůrců nacismu a nedohlédnou, že v širším světě existují plejády zajímavých a přitom méně nebezpečných myslitelů.

Martin-Heidegger-in-Heildelberg-1933-The-Fuhrers-Fuhrer … v Německu přispívali přední myslitelé jako Martin Heidegger (1889-1976) ke genocidním praktikám ještě i ve 20. století.

Zdeněk Zacpal, nordista

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Italský sociolog Vilfredo Pareto (1848-1923): Lidé většinou racionálně nejednají, je třeba s tím počítat.

Zkrácená verze vyšla v Lidových novinách v sobotu 19. srpna 2023 na straně 18 (Orientace / výročí) pod titulem „O lvech a králících naší společnosti“.

640px-Vilfredo_Pareto_1870s2

Vilfredo Pareto (1848-1923): Lidé většinou racionálně nejednají,[1] a s tím je třeba počítat.[2]

 

Útočiště ve Švýcarsku

15. července 1848 se v Paříži italskému republikánskému exulantu a vynikajícímu inženýru, markýzi Raffaelu Paretovi a Francouzce Marii Metenier narodil nadaný syn Vilfredo. Ten po otcově politické rehabilitaci a návratu do vlasti vystudoval inženýrství na Turínské polytechnice a dostal se do vedoucích pozic v železářském průmyslu a dopravě.

Nerad se dohadoval se s politiky, omezujícími hospodářskou svobodu: Tak jeden průmyslník pracně sníží své náklady o pár procent, ale druhý si politickými intrikami či úplatky vymůže zavedení padesátiprocentního cla, čímž znehodnotí produktivní práci mnoha inteligentních lidí a slaví „úspěchy“![3] Cla (značně zvýšená v roce 1888) italské hospodářství sice ničí a lidi ožebračují, jenže malé odhodlané skupiny si korupcí politiků vymáhají výhody na úkor většiny, jejíž ztráta zvýšením daní je relativně malá na to, aby ji kdo bolestně pocítil, takže nikomu nestojí za to, aby proti nespravedlnosti pozvedl hlas.[4]

Jenže právě to činil neúnavně Vilfredo. Kvůli veřejné kritice velmocenské politiky, kolonialismu a klientelismu italských vlád[5] nesměl učit. A veřejné přednášky za republiku, za svobodný obchod, za odzbrojení a proti antisemitismu v „Dělnickém institutu“ ve Florencii mu dokonce potlačila policie.[6] Naštěstí jej přítel Maffeo Pantaleoni seznámil s profesorem politické ekonomie Léonem Walrasem (1834-1910), který mu nabídl místo a pak i nástupnictví na univerzitě v Lausanne ve Švýcarsku.

V roce 1898 Vilfredovi zemřel bohatý strýček a odkázal mu veškerý majetek. Vilfredo, zbaven nadosmrti materiálních starostí, si pořídil na břehu Ženevského jezera, v Céligny, elegantní vilu „Angora“ a nastěhoval si tam své angorské kočky. Poté, co mu s kuchařem utekla manželka princezna Bakuninová, povedená dcera vyhlášeného ruského anarchisty, utvořil Vilfredo domácnost s o 31 let mladší Jeanne Régis. Díky ní byl s to napsat a v roce 1916 vydat své vrcholné dílo, 1800 stránkový Traktát o obecné sociologii.

s-l1600Naneštěstí si ani Švýcarsko neváží památky na jednoho z největších myslitelů, který na jeho území kdy žil. I tato vila byla před lety zbouraná.

V sociologii Vilfredo Pareto aplikuje metody užívané v jiných vědách.[7] Teorie, principy a důsledky nemají mít jiné kritérium pravdy než svou schopnost zachytit a objasňovat fakta.[8] Vědecké zákony prý nejsou ničím víc než zkušenostní uniformity.[9] K metafyzice se Pareto nezná: neví prý ani, co esence je; postupuje od konkrétních věcí a dějů k principům obecnějším, ale nikoli absolutním.[10] Náboženská, metafyzická, etická či humanitní víra může mít velký význam pro jejího vyznavače, ale nachází se mimo dosah jeho zkoumání, ledaže by její projevy, instituce a důsledky zasahovaly do oblasti sociálních faktů.[11] Ovšem Hegel se svou metafyzikou, přezírající pozorování, překračuje hranice komické absurdity.[12] Sám Pareto se řadil k nominalistům, leč nestál o to být zatažen do příslušných středověkých scholastických debat.[13] Obdobně jako jeho francouzský kolega Émile Durkheim ale upozorňoval, že skupiny lidí mohou vespolek vykazovat vlastnosti, jimiž jednotlivci sami ani jejich pouhý souhrn nedisponuje.[14]

 

Plení všechny třídy

Vlastní prací vytvářet bohatství je poměrně obtížné. Oloupit někoho násilím bývá již příliš riskantní. Atraktivnější je připravovat společenské skupiny o majetek pomocí účelových zákonů a veřejných institucí.[15] A takovéto nešvary demokracie obvykle nedokážou řešit: také proto, že ekonomicko-politické záležitosti jsou pro lidi příliš složité. Není divu, že při takovémto zneužívání demokracie lidé pak někdy i oprávněně upřednostní absolutismus.[16]

Svobodná konkurence vytváří bohatství, v jejím rámci může každá třída, každý jednotlivec, a to i tehdy, kdy jedná z vlastního zájmu, přinášet, byť nepřímo, užitek třídám jiným, ba přispívat též ke zvýšení minimálního příjmu a zmírňovat příjmové nerovnosti. Jenže kdokoli vždy a všude (tedy nejen Marxovi bohatí) se silnou politickou pozicí si chce přisvojovat práci jiných a učinit z vlády nástroj více či méně kultivovaného plenění.[17] Žádná země nikdy v dějinách až doposud neustavila úplnou ekonomickou svobodu.[18] Což škodí národům, ochuzuje je a zvyšuje příjmovou nerovnost.[19]

Práce dosavadních liberálních klasiků a ekonomů dosahují dobrého vědeckého standardu, jejich matematická analýza dospěla k větší míře přesnosti a obecnosti, jen metafyzická stránka chybí anebo je naprosto neuspokojivá.[20] Fréderic Bastiat přes svou naivitu a laciný optimismus alespoň správně soustředil svou pozornost na problematiku onoho plenění [spoliation] a shledal, že není pouhými nahodilým jevem, přerozdělujícím bohatství, nýbrž že je univerzální zhoubou, která prostupuje a kazí všechny země všech historických dob.[21] Odjakživa se ta která třída se více či méně úspěšně zmocňuje ať legálními či ilegálními prostředky statků příslušníků tříd jiných. Marx alespoň uvedl plenění jako téma do diskuse.[22] Plenění však nabývá nejrozmanitějších forem.

Utopie s líbivými názvy pramení z neúplného sledování zákonitostí sociální vědy a velice často také z vášně, která si snadno osobuje místo, náležející rozumu. Pokud ale někteří své bohatství, často ve spřežení s politiky, zneužívají, je případné přičinit se o spravedlnost a kontrolovat všeobecné dodržování pravidel. Ti, kdo chtějí rovnou zavést obecnou povinnost manuální práce a zrušit soukromé vlastnictví, rodinu, vládu a morálku i konkurenci, jednají tak případně jako ti, kdo chtějí zrušit námořní plavbu proto, že některých lodí se občas zmocní piráti.[23]

Původní podporovatelé práva pracujících na stávku prý netušili, že po jeho zavedení budou stávkující bít její odmítače a beztrestně vypalovat továrny.[24] Coby odpůrce vyděračství odborů byl Pareto zděšen, že seriózní a pacifistický liberalismus dřívějších desetiletí, který Itálii hmotně i morálně pozvedl,[25] se vytrácel, zatímco evidentně falešný marxismus se stal pro valnou část dělnictva „novým evangeliem“,[26] které je s to odzbrojovat i „kapitalisty“.[27] Jak to?

Inu, svět je složitý, lidé i jednotlivé věci a jejich příčiny vnímají zkresleně a těžko pak s nimi mohou pracovat patřičným způsobem.[28] Morálka a zvyklosti bývají velice neurčité, proměnlivé, a sotva kdy se zkoumají nestranně.[29] Různí věrozvěstové lidi spíše povzbuzují, s důkazy se příliš neobtěžují,[30] ze skutečností se dají stejně dobře vyvodit různé teorie,[31] a lidé se až příliš snadno přikloní k jedné výlučné a jednoduché. Sledují své city a zájmy, ale zároveň zpětně hledají teorii, která by dodala jejich jednání jakousi logiku,[32] utvoří si niterné přesvědčení a odějí jej do vznešených frází.[33] Rádi si tak osvojí zejména jednoduché teorie o vykořisťování.

Pareto neupíral dělníkům právo hájit své zájmy a stávkovat. Jen připomínal, že práva mají mít krom odborově organizovaných dělníků i jiné třídy a skupiny včetně buržoazie. Italský premiér Giolitti prý nedokázal socialistům důstojně čelit.[34] Socialisté nemají v žádném případě právo porušovat společenská pravidla, bít strážce pořádku; naopak vlády mají pohnat příslušné moderní jakobíny k trestní odpovědnosti.[35]

Oproti zemím evropského kontinentu Pareto vyzvedával příklady již dlouho svobodných zemí anglosaských, zejména Anglie, s dlouholetými tradicemi nestranné aplikace zákonů i zvykového práva, zabraňujícími despotismu politické většiny, revolucím, přílišnému radikalismu odborářů a vnucování vlastní vůle jiným.[36] Boj o život a blahobyt je ale vlastní všem živým bytostem, udržuje a dokonce i zlepšuje jejich stav, lidé se mu těžko mohou vyhnout; naše úsilí jej může leda v jistých směrech lehce modifikovat.[37]

 

Mizerný vědec, ale veleúspěšný věrozvěst Marx

Po T. G. Masarykovi[38] byl Pareto jedním z hned následujících představitelů akademického prostředí, který se Marxovými teoriemi vážně zabýval, soustavně ve svém 850 stránkovém díle Socialistické systémy (1901). Mezi ně počítá takové, které připouštějí jen minimum soukromého vlastnictví.[39] Na základě dnes již naprosto nepostačujících pramenů tam zpočátku probírá různé historické pokusy je v teorii či praxi zavést.[40]

Za nejvlivnějšího socialistického teoretika považuje Pareto Karla Marxe. Ústředním bodem jeho myšlení prý je Manifest komunistické strany, zatímco mnohem rozsáhlejší Kapitál sloužil co pouhý přívažek, který měl vyčistit terén od námitek odpůrců.[41] Marx má předem daný cíl, pokouší se jej podpořit vzájemně odporujícími si cestami a paběrkováním spisů předchozích klasiků oblasti politické ekonomie.[42] Jeho předpovědi vzrůstajících třídních a majetkových rozdílů se, jak na to poukázal již Eduard Bernstein, vůbec nenaplňují, ba naopak, další vývoj dokládá nesprávnost Marxových prognóz.[43] Avšak Marxovy protimluvy a nepřítomnost logiky vědeckého zkoumání v této posvátné knize[44] vůbec nevadí jeho nekritickým stoupencům, obdivujícím její hlubiny a úchvatná mystéria a snadno odvádějícím kritiku kterékoli jeho pasáže poukazem na pasáž jinou, zcela odlišnou.[45]

Poněkud lepší než ekonomická část Marxova díla je část sociologická: ta je dokonce v některých ohledech v souladu se skutečností.[46] Třídní boj existuje, Marx si ho nevymyslel.[47] Jen neprobíhá mezi dvěma třídami, to jest mezi bohatými a chudými, nýbrž mezi bezpočetnými skupinami lidí s rozličnými zájmy. Tak kupříkladu boj mezi Čechy a Němci pokládá Pareto (v roce 1901) za ještě intenzívnější než boj mezi anglickými proletáři a kapitalisty.[48] Marx má pravdu i v tom, že ekonomické podmínky určují ostatní sociální fenomény, ale již opomíjí zpětné působení těchto fenoménů, čili přehlíží vzájemnou závislost různých společenských faktorů.

Marxova předem daná idea třídního boje, jíž zasvětil svůj život, je jeho vírou, která má vrch nade vším nestranným zkoumáním. Role marxistické víry na sjezdech strany a společnosti je navlas podobná víře na Tridentském a Vatikánském koncilu katolické církve: absolutně netoleruje vědu, jak jen vznese cokoli, co by onu formulovanou svatou víru zpochybnilo. Jak církev, tak socialistické strany se svými inkvizicemi si vymiňují výlučný nárok na interpretaci svých písem, ba dokonce na interpretaci skutečnosti, a proklínají všechny, kteří by se jimi zavedenými pravidly nechtěli řídit.[49] Kongresům socialistů o žádnou vědeckou pravdu ani o soulad teorie se skutečností či objevy v oblasti čisté vědy nejde, jde jim o dobytí moci! Onen Bernstein může mít se svou podloženou kritikou nakrásně pravdu, a přece bude odvržen, zatímco onen prakticko-mocenský cíl, který si stanovil již Marx, je právě díky překreslování skutečnosti na dobré cestě k naplnění.[50] Pareto jen přemítá, zda inkvizice socialistická, až bude jednoho dne disponovat mocenským aparátem, prokáže větší míru tolerance, než historická inkvizice katolická.[51]

Všichni revolucionáři to své publikum horlivě ubezpečují, že všechny předešlé revoluce lid leda podvedly a, jak proklamuje i Manifest komunistické strany, dosud byla všechna jen hnutími menšin za jejich vlastní zájmy, teprve nyní je proletářské hnutí hnutím ohromné většiny ku prospěchu ohromné většiny. A lidé to socialistům hned ochotně věří! Hlavně proto, že socialisté projevují zanícení pro svou věc, které se jejich „buržoazním“ současníkům pohříchu nedostává. Proto, že se navzdory svým nedostatečným znalostem hrnou do práce. S jejich nadšením a osobním nasazením však kontrastuje prachbídná účinnost nazdařbůh zvolených politických prostředků. Pareto již v roce 1901 předpovídá, že zanedlouho budou mnozí považovat socialisty za prachobyčejné zločince.[52]

Dle Marxovy teorie ani nelze vytvořit mocensky akceschopný kolektiv, jenže odkaz onoho vůdce je pro jeho stoupence natolik chytlavý, že nakonec v praxi přece jen uspějí.[53] Jsou totiž ochotni obětovat vlastní životy, jen aby se stali apoštoly teoreticky defektního učení.[54] Evropští marxisté mají se svým třídním bojem zvláštní schopnost disciplinovat proletariát i značnou část populace, a na druhé straně ničit skupinovou solidaritu mezi vyššími třídami,[55] tedy oslabovat schopnosti se bránit socialistickým útokům. Odborářům a socialistům se principy „volnost, rovnost, bratrství“ náramně hodí ve vztahu k „buržoazii“, ale kupodivu ani v nejmenším pro jejich vztah k „neuvědomělým dělníkům“.[56]

 

Rezidua a derivace

Paretovo „logicko-racionální“ jednání je dle textu jeho Traktátu takové, při němž si jednající osoba zvolí prostředky, které vedou nejpříhodnějším způsobem k vytyčenému cíli nejen subjektivně, ale i objektivně, tedy dle úsudku pozorovatelů, kteří disponují dostatečně rozsáhlým věděním.[57]

Pareto uznává, že ideologie mohou hájit „zájmy“, ba i „třídní zájmy“; odmítá však považovat „zájem“ za jeden jediný základ ideologie.[58] Pokud pro Marxe byla ´ideologie´ falešným vědomím, představujícím svět obráceně, pro Pareta je ideologie systémem myšlení, který zakrývá a racionalizuje lidské bezděčné sklony, predispozice a nutkání, které dalece přesahují zájmy dané hospodářskými zájmy a třídním zařazením.[59] Leckdy se dokonce přihází, že vládnoucí a ovládaní mívají nikoli protichůdné, nýbrž společné zájmy, ba klam ze strany vládnoucích může být občas výhodný pro ovládané.[60]

Lidé mimo ekonomický život totiž většinou nejednají ani natolik účelně jako včelky, tvarující své plástve tak, aby nashromáždily co nejvíce medu a spotřebovaly minimum vosku.[61] Nesmírně mocnými hybateli lidských aktivit, stojícími za ideologiemi, jsou rezidua, tedy ty projevy citů a instinktů, které lidé vysvětlují pokřiveně, pomocí mýtů, hesel, kultů, idejí a ideologií. Nezakládají se nikterak na rozumu,[62] vycházejí z nitra lidí, jednotlivcům patří jen do velice malé míry a bývají ve společnosti poměrně stálé.[63]

Pareto rozlišuje šest základních typů či tříd reziduí:[64] Rezidua instinktu pro kombinace provázejí člověka proměnlivostmi, evolucí, podněcují užívání rozumových schopností.[65] Rezidua stálosti agregátů naopak podporují státnost, společenské vztahy, skupiny, rodiny a příbuzenství skrze zvyky a tradice.[66] Třetí rezidua manifestací citů vnějšími aktivitami stojí v pozadí obřadů, náboženského vytržení, slavností, politických shromáždění a bitek, skrze něž jednotlivec projevuje nebo posiluje své nevyjádřené či neujasněné touhy a vášně.[67] Čtvrtá rezidua společenskosti se vztahují k životu mezi lidmi: jednotlivec se snaží přizpůsobit širším normám a hodnotám, a tak skrze módu, soucítění, skupinové uznání, sebeobětování, asketismus, hierarchii, uniformitu i donucování dochází k udržování sociální organizace a jisté spolupráci.[68] Pátá rezidua integrity osobnosti akcentují individuální zájmy, působí proti vnějším změnám a snaží se udržet vyvážené vztahy osobnosti třebas i soubojem či pomstou, ale umožňují jí též uchovat úroveň morálky.[69] Poslední, šestá, silná rezidua sexuální se církev snaží potlačit marně – právě tímto nabývají nanejvýš obscénních a zvrácených forem.[70]

Derivace jsou pak falešná, obsahově různorodá a poměrně proměnlivá vysvětlení, která užívají lidé ke zpětnému a z ospravedlnění svých činů, pramenících z reziduí.[71] Odvolávají se na tvrzení, na autoritu, na shodu s city či principy, na slovní „důkazy“.[72]

Inženýr si při prodeji stroje vystačí téměř výlučně s racionálními argumenty.[73] Zato politik, má-li jednat „racionálně“, a to i ku prospěchu veřejnosti, se k „neracionálním“ derivacím se uchýlit musí, jinak nic neprosadí.[74] Pareto uvádí slova přítele Georgese Sorela (1847-1922), že má-li uspět sociální doktrína, musí být mýtem.[75] Vláda má prý nepotlačitelná rezidua prý spíše využívat a neplýtvat silou na marné, ba kontraproduktivní pokusy je zničit.[76]

 

Ovečka, vlk a řezník

Ti nejschopnější lidé v každém oboru tvoří v jakémkoli společenském systému neostře vymezené elity.[77] Lidé obdaření rezidui kombinací aktivně vyhledávají nové možnosti zisku, nebojují, ale spřádají důmyslné finty, jimiž získávají krátkodobé výhody. Vládnou-li takovíto spekulanti anebo lišáci, těší se společnost úspěchům v obchodu a průmyslu, ale neplánuje dopředu, ztrácí schopnost užít sílu a mnohdy stát neudrží nebo neubrání, zejména když dojde i k oslabení reziduí společenskosti.[78]

Naopak, lidé obdaření reziduy stálosti agregátů, takzvaní lvi, bývají pevněji světonázorově zakotveni, autoritativnější, kladou odpor změnám, bývají s to užít sílu, a uvažují dlouhodoběji.[79] I rentiéři, odkázaní na víceméně fixní a neměnné příjmy, náležejí k tomuto typu reziduí, i ti ke stabilitě přispívají,[80] jen bývají jako králíci bezbranní vůči změnám shora.[81]

Velkou válku prý Německo prohrálo tím, že v něm převládla tato druhá rezidua a nekritičnost. Bohorovný kaiser Wilhelm II. a jeho diplomaté se z historie jiných velmocí nepoučili, přednosti a zájmy ostatních přehlíželi, rozpoutali válku, a ani v jejím průběhu nevyužili příležitostí k zařazení zpátečky. Pareto si však zachovával kritický odstup a neodpustil si ani kritiku „derivací“ kombinačně schopnějších politiků a plutokratů vítězných zemí Dohody,[82] nicméně po vítězství italské armády na Piavě v červnu roku 1918 se sám odebral do sklepa, aby vytáhl láhev šampaňského.[83]

Společnost ke svému přežití potřebuje oba tyhle typy lidí:[84] Měla by užívat inteligentní přesvědčování a konsens, ale z nezbytí směle užít i sílu, bez níž se vládnutí neobejde.[85] Je nebezpečné litovat zločince a přitom zapomínat na jejich oběti.[86] Vládnoucí elita sama vždy degeneruje, ale pokud na jedné straně potlačuje a nepřipouští mezi sebe ty nejschopnější zdola[87] – a na straně druhé není s to se účinně a rezolutně vypořádat s malou, ale všehoschopnou skupinou, ta pak může zlikvidovat je samotné, a ještě uvrhnout do zkázy celou společnost.[88] Názor, že silové prostředky užívat je nepřípustné kdykoli, vyvracejí celé dějiny, které jsou „hřbitovem aristokracie“.[89] Právě ten, kdo má hrůzu z krve, se stane jako ovce kořistí jiného. I když se ovce vlku vyhne, skončí u řezníka.[90]

mg_vlky-a-ovce_fotonovinky_mf9423

Před Velkou válkou Pareto prorokoval, že může dojít k „nesmírným katastrofám, které svým rozsahem a intenzitou překonají cokoli dosud známé z historie“.[91] A zdá se, že nejkrutější režimy 20. století vznikly právě tam, kde vládnoucí kruhy nedbaly paretovských varování. Carský režim v Rusku byl sice s to postřílet na tisíc mírumilovných demonstrantů v roce 1905, ale s bolševiky si již neporadil. Kubánský Battista i venezuelská oligarchie propustily násilníky Castra a Cháveze, aby tito obratem připravili vládnoucím krvavou lázeň a ekonomicky druhdy nejbohatší země Latinské Ameriky zcela zruinovali. Íránský šáh pronásledoval jemu loajálního Šáhpura Bachtijára, aby pak Chomejního náboženští fanatici vyvraždili jeho lidi i Bachtijára samotného. Vůdce „sametové revoluce“ Václav Havel svými nezralými prohlášeními i rozsáhlou amnestií v roce 1990 způsobil jen řetězový chaos, zbytečnou smrt řady nevinných obětí propuštěných zločinců, zlehčení zákonů i ideové rozdělení docela konsensuálního národa.[92]

Portrait_of_BakhtiarNěkdejší íránský opoziční představitel a nakrátko i íránský premiér Šáhpur Bachtijár (1914-1991): nepomohla mu osobní statečnost ani šestileté věznění ještě za vlády Šáha Muhammada Rezy Pahlavího: byl v posledku v exilu ubodán Chomejního agenty. Lidé posílají do propadliště dějin ty, kteří se snaží o rozumné reformy a do čela dějin vyzdvihují politické či náboženské šílence a masové vrahy.

 

Žít a nechat žít

Přednost mají mít takové teorie, které se „co nejméně odchylují od faktů dosavadních, jsou s to předvídat fakta budoucí a navíc dokážou zahrnout co největší množství faktů.“[93] Sledoval tedy průběžně souvztažnost mnoha na sebe vzájemně působících skutečností či faktorů.[94] Přesto, že sám přitom upozorňoval na omezené pole svého zkoumání, připouštěl jiná významná hlediska zkoumání jiných[95] a varoval, že žádná teorie si nesmí nárokovat bezvýhradnou platnost,[96]  předložil mnohem širší koncepty i mnohem širší teorii, vysvětlující více společenských jevů, než jeho běžní předchůdci a současníci. Tím alespoň v oblasti seriózního sociálního myšlení snížil váhu primitivních náboženských či dogmatických teorií (Marxe, Tarda, Spencera), které za společenským děním nahlížejí pouze jednu jedinou příčinu.[97] V době vzestupu marxismu výmluvně ozřejmil, že Marxovy kategorie a tvrzení vystihují jen úzké výseky reality a dějů.[98]

Tradiční ekonomický pojem „užitečnost“ [utilità] věci znamená kvalitu, která příznivě působí na rozvoj a blahobyt jednotlivce, národa nebo lidstva.[99] Pareto však upozorňoval, že postihuje výlučně věc samotnou kvantitativně, z hlediska jejích objektivních vlastností,ale při běžném užívání tohoto konceptu se naneštěstí nebere v úvahu, že užitky různých jednotlivců a komunit se nedají vzájemně sčítat[100] a skutečná hodnota čehokoli pro člověka závisí na jeho potřebách, na dostupnosti a množství toho, co člověk potřebuje, co chce.[101] Zavedl tedy pojem ofelimita [ofelimità], chtěnost či uspokojivost věci.[102] Definoval ji jako takovou kvantitu věci dodané nebo přidané jednotlivci, která uspokojí jeho potřeby, touhy,[103] poskytne mu potěšení, radost [piacere].[104] Maximální ofelimitu pro žíznícího na poušti tak představují první doušky vody.[105] Víno má vysokou ofelimitu pro většinu křesťanů, ale nikoli pro většinu muslimů.[106] Velkou chybou Ricarda i Marxe prý bylo, že původ hodnoty připisovali práci a tak zaměnili cíl za prostředek.[107] Paretův pojem ofelimity je příhodným vodítkem odhalujícím disproporce společností, v nichž rostoucí materiální zajištění stojí v cestě emocionálnímu a duchovnímu uspokojení. Pojem je aktuální i dnes, kdy vládnoucí kvůli posílení vlastní moci stále vnucují ovládaným to, o co nestojí, ničí jejich přirozené prostředí a to, co je jim drahé, a zabraňují jejich emocionálnímu a duchovnímu uspokojení.[108]

A co se týče oné materiální stránky, Pareto zjistil, že v několika různých systémech, které zkoumal, pokaždé 20% lidí vlastnilo 80% majetku.[109] I když tenhle poměr neplatí úplně všude – dnešní Giniho koeficient míry rozložení bohatství vykazuje v různých zemích světa nestejné hodnoty – rozdíly příliš nesnižují merit Paretova argumentu, že ke zmírnění chudoby bývá dlouhodobě přínosnější celkové množství bohatství ve společnosti než jeho rozsáhlé přerozdělování shora.[110]

Ostatně, čím víc se ostatně vláda míchá do záležitostí občanů, k tím větším zneužíváním moci a odírání lidí dochází.[111] V Anglii a Švýcarsku naštěstí není vrstva politiků a zprostředkovatelů tak početná, takže se většina schopných lidí může na produkci bohatství podílet. Opačnými případy jsou prý pohříchu Španělsko a Itálie, ba i Francie.[112]

 

Jde o důstojnost a čestnost

Pareto svými skutky i slovy pádně dával na vědomí, že je třeba neustále pilně pracovat proti zneužití politických institucí, v rámci proveditelností, daných lidmi co nepříliš racionálními tvory zabezpečovat jejich průhlednost a účinnost, pěstovat občanskou společnost a bránit svobodu. Díky jeho konceptům lze zavčasu zahlédnout znepokojivý politický kurs, a to předtím, než se společnost viditelně začne řítit do katastrofy. Politici nemají potlačovat kritiky, ale mají mít schopnosti se v pravý čas odhodlat k energické a třebas i nepopulární akci.

V roce 1923 Pareto sice ocenil postup fašistů, kteří v poválečném chaosu zajistili základní fungování státu a navrátili jeho institucím vážnost.[113] Avšak Evropané, kteří tehdy nálepkovali Pareta na „teoretika fašismu“,[114] již nezmiňovali, že Pareto o své jmenování do italského senátu fašisty nestál.[115] A že v posledních měsících života varoval před sklonem fašistů pouštět se do válečných dobrodružství, že nesouhlasil se zaváděním povinných hodin katechismu, s likvidací svobody tisku i akademického bádání.[116]

Naštěstí do francouzštiny přeložený (1917-19) Traktát zaujal v Paříži hospitalizovaného amerického biochemika Lawrence Hendersona,[117] který jej ve dvacátých letech přivezl na Harvard. Tam se k seminářům nad textem sešla skupinka ideologickými schématy nezatížených mladých. Patřil k nim „teoretik směny“ George Homans, třešťský rodák a politický ekonom Joseph Schumpeter i představitel „strukturálního funkcionalismu“ v sociologii, Talcott Parsons.[118] Až později Pareto inspiroval italské sociology Norberta Bobbia a Franca Ferrarottiho.

Stačí se do Pareta jen trochu začíst a hned najdeme pasáže, vyvracející nálepky „cynika“ a „eliminátora mravních předsudků.“ Zejména francouzský politolog Raymond Aron byl takto nespravedlivý[119] k osobně přímému muži, který zděděný šlechtický titul nikdy neužíval a ve vlastním bytě poskytoval útulek a útočiště pronásledovaným a uprchlíkům, a to i těm, s jejichž názory nesouhlasil. Paretovi šlo o důstojnost a možnost svobodné životní volby každého lidského jednotlivce – jak o vlastníka postiženého svévolnými opatřeními úřadů či terorem ze strany svých zaměstnanců, tak o odborově neorganizovaného dělníka, zastrašovaného odborovými bossy a jejich lidmi, přehlíženého shora a vysávaného cly.[120]

Údajný „odpůrce demokracie“ za nejlepší systém své doby nepovažoval žádnou diktaturu, nýbrž demokratické Švýcarsko.[121] Problém Itálie prý spočívá v „nedostatku osob nezávislých a energických“, takže se nenajde nikdo, kdo by se zlu postavil.[122] A „čím čestnější jsou obyvatelé země, tím čestnější je její vláda.“[123]

 

Literatura

 

Finer, S. E. – Introduction, str. 1-91; in:

Pareto, Vilfredo – Sociological Writings, Selected and introduced by S. E. Finer, Translated by Derick Mirfin, Pall Mall Press, London, 1966.

 

Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, Lausanne, 1896, 1897.

Pareto, Vilfredo – Les Systèmes Socialistes, 2 vols., Paris, 1902.

 

Pareto, Vilfredo – Manuale di Economia Politica con una introduzione alla scienza, Milano, 1906.

 

Pareto, Vilfredo – Œuvres Complètes publiées sous la direction de Giovanni Busino :

Tome III. – Écrits sur la courbe de répartition de la richesse, Libraire Droz, Genève,

1967

Tome IV. – Libre-échangisme, protectionnisme et socialisme, Librairie Droz, Genève,

1966, citované texty :

Le péril socialiste, str. 322-339

Tome V. – Les systèmes socialistes, Librairie Droz, Genève, 1965. [SS]

Tome VI – Mythes et Idéologies, Librairie Droz, Genève, 1966, citované texty :

Busino, Giovanni – Introduction, str. 7-62

L´Italie et les politiciens, str. 67-68, původně otištěno v: La

république française, 14 mai 1892

Minghetti, str. 69-72, původně otištěno v: Nouveau dictionnaire

d´économie politique, Paris, 1892, p. 291-293.

Les effets de la protection douanière en Italie, str. 82-88, původně

napsáno pro: Congrès international d´Anvers sur la législation douanière et réglementation du travail, Anvers 1893, p. 65-73.

L´ ordre dans les grèves, str. 240-242, původně otištěno v:

Journal de Genève, 23. octobre 1903.

Le syndicalisme, str. 266-268, původně otištěno v : Gazette de Lausanne, 7.

septembre 1906.

Rentiers et spéculateurs, str. 273-279, původně otištěno v: L´indépendance,

1er mai 1911, p. 157-166.

Le phénomène du Fascisme, str. 334-338.

 

Pareto, Vilfredo – Lettere a Maffeo Pantaleoni, 1890-1923, a cura di G. de Rosa, 3 vols., Banca Nazionale del Lavoro, Roma, 1960.

 

Vilfredo Pareto dal Carteggio con Carlo Placci, T. Giacalone-Monaco (ed.), Padova, 1957.

 

Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, Firenze, 1916. [TSG]

 

Pareto, Vilfredo – La guerra e i suoi principali fattori sociologici (str. 29-56) v:  Pareto, Vilfredo – Fatti e Teorie, Vallecchi Editore, Firenze, 1920

 

Einaudi, Manon Michels – Pareto as I Knew Him, The Atlantic Monthly, September, 1935. https://www.carloalberto.org/wp-content/uploads/2019/06/michels35.pdf

 

Henderson, Lawrence – Pareto´s Sociology: A Physiologist´s Interpretation, Cambridge, Massachusetts, 1935

 

Bousquet, G. H. – Vilfredo Pareto (1848-1923): Biographical notes on the Occasion of the Publication of his Letters to Maffeo Pantaleoni, str. 197-234; in:

Vilfredo Pareto: Critical Assessments of Leading Economists, Edited by John Cunningham Wood and Michael McLure, Volume, Routledge, London and New York, 1999, ISBN 0-415-18500-9.

 

Aron, Raymond – La sociologie de Pareto, „Zeitschrift für Sozialforschung“ VI, 1937, pp. 489-521.

Aron, Raymond – Le machiavélisme, doctrine des tyrannies modernes, dans L´homme contre les tyrans, Paris, Gallimard, 1946, pp. 11-21.

Aron, Raymond – Le romantisme de la violence, Ibidem, p. 36.

Aron Raymond, Les étapes de la pensée sociologique. Montesquieu – Comte – Marx – Tocqueville – Durkheim – Pareto – Weber. Gallimard, Paris, 1967

 

Durkheim, Émile – Les règles de la méthode sociologique (1894), Quadrige, Presses Universitaires de France – PUF, Paris, 2002, ISBN-10: 2130529828.

 

Doyle, Paul Johnson – Sociological Theory: Classical Founders and Contemporary Perspectives, 597 str., John Wiley & Sons, New York – Chichester – Brisbane – Toronto, 1981, ISBN 0-471-02915-7

 

Shiva, Vandana – The Violence of the Green Revolution: Third World Agriculture, Ecology and Politics, (1991); London – New York – Penang, 2000, Pb, 264 str., ISBN 0-86232-965-5

 

Jay, Martin – Fin de Siècle Socialism and Other Essays, Routledge, London, 1988.

 

Lochman, Jan Milíč – Masarykův zápas s marxismem v teologické perspektivě, Sociologický časopis, Praha, 1998, Vol. 34 (No. 4: 427-436).

 

Kaiser, Daniel – Prezident: Václav Havel 1990-2003, Paseka, Praha-Litomyšl, 2014, ISBN 978-80-7432-518-2.

 

eoht.info/page/Harvard Pareto circle


[1] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §153.

[2] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §251-§252.

[3] Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, 1061; Les systèmes socialistes, I. II, str. 128-129.

[4] Pareto, Vilfredo – Les Systèmes Socialistes, I. II, str. 128-129.

[5] Pareto, Vilfredo – soubor článků v: Libre-échangisme, protectionnisme et socialisme – str. 1-310; na útisk „domorodců“ západními kolonizátory Pareto poukazuje i později: Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §1051.

[6] Citováno z: Finer, S. E. – Introduction,  str. 10.

[7] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §5-§6.

[8] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §63.

[9] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §99.

[10] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §22-§23.

[11] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §67-§71, §171-§174.

[12] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §51, §95, §2340.

[13] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §64-§65.

[14] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §66; Durkheim, Émile – Les règles de la méthode sociologique VI, 2 – str. 3-14; Doyle, Paul Johnson – Sociological theory, str. 164-165.

[15] 3 věty: Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, I. II, str. 115-116

[16] Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, §1056.

[17] Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, §1054.

[18] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, I. I, str. 92.

[19] Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, §1055.

[20] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. IX, str. 45-46.

[21] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. IX, str. 46-54.

[22] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2267; §2312-§2313.

[23] 3 věty: Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, §1065-1066.

[24] Pareto, Vilfredo – Manuale di Economia Politica, II, §107; Pareto, Vilfredo – L´ ordre dans les grèves, str. 240-242; Les systèmes socialistes, I. II, str. 134-136.

[25] Pareto, Vilfredo – L´Italie et les politiciens, str. 68; Pareto, Vilfredo – Minghetti, str. 69-72; Pareto, Vilfredo – Le syndicalisme, str. 266-268.

[26] Pareto, Vilfredo – Les Systèmes Socialistes, I. Introduction, str. 63-72.

[27] Pareto, Vilfredo – Le péril socialiste, str. 322-339.

[28] Pareto, Vilfredo – Manuale di Economia Politica, II, §5-§17; Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §30-37, §2060-§2061

[29] Pareto, Vilfredo – Manuale di Economia Politica, II, §18-§19.

[30] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §41-§42.

[31] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §53, §67.

[32] 2 věty: Pareto, Vilfredo – Manuale di Economia Politica, II, §108; Les systèmes socialistes, I. II, str. 123..

[33] Pareto, Vilfredo – Les Systèmes Socialistes, I. II, str. 122.

[34] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2255-§2256.

[35] 2 věty: Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIV, str. 408-413, 425-426.

[36] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIV, str. 416-417, 426-439.

[37] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIV, str. 455-456.

[38] T. G. Masaryk vydal svou „Otázku sociální již v roce 1896. Lochman, Jan Milíč – Masarykův zápas s marxismem v teologické perspektivě, str. 427; Jay, Martin – Fin de Siècle Socialism and Other Essays, str. 1.

[39] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, I. II, str. 110.

[40] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, I. III-VI, str. 139-400; II. VII-XII, str. 1-321.

[41] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIII, str. 331

[42] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIII, str. 330-332.

[43] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIII, str. 327-331.

[44] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIII, str. 323-324.

[45] 3 věty: Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIII, str. 327, 331-332.

[46] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIII, str. 328; II. XIV, str. 386.

[47] Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, §1053; Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, I. II, str. 117-118; II. XIV, str. 393.

[48] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, I. II, str. 118.

[49] 3 věty: Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIII, str. 328-329; II. XIV, str. 413-415.

[50] 2 věty: Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIII, str. 383-384.

[51] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIV, str. 415.

[52] 7 vět: Pareto, Vilfredo – Les Systèmes Socialistes, I. Introduction, str. 60-62

[53] 2 věty: Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIV, str. 386-389.

[54] Pareto, Vilfredo – Lettere a Maffeo Pantaleoni:23. prosince 1896.

[55] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §1045.

[56] Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, II. XIV, str. 421-425.

[57] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §150.

[58] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2208-§2218.

[59] Finer, S. E. – Introduction, str. 84-85.

[60] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2249- §2250.

[61] Pareto, Vilfredo – Manuale di Economia Politica, II, §3; viz i Trattato di Sociologia Generale, §156-§157.

[62] 2 věty: Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §868-§887, §1397, §1400,§2208-§2218.

[63] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §1402, §2210.

[64] Tamtéž, §888.

[65] Tamtéž, §889-§990.

[66] 2 věty: Tamtéž, §991-§1088.

[67] Tamtéž, §1089-§1112.

[68] Tamtéž, §1113-§1206.

[69] Tamtéž, §1207-§1323.

[70] Tamtéž, §1324-§1396.

[71] Tamtéž, §1402-§1418.

[72] Tamtéž, §1419-§1686.

[73] Tamtéž, §1866.

[74] Tamtéž §1746, §1864, §1866, §2134, §2247, §2250, §2182; Pareto, Vilfredo – Manuale di Economia Politica, II, §101.

[75] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §1868.

[76] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §1833-§1844, §2247-§2249.

[77] Pareto, Vilfredo – Manuale di Economia Politica, II, §102-§103; Trattato di Sociologia Generale, §2025-§2032; Les systèmes socialistes, I, Introduction, str. 7-12.

[78] 2 věty: Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2170-§2171, §2178, §2209, §2213, §2227, §2232-§2233, §2310, §2313, §2328.

[79] 2 věty: Pareto, Vilfredo – Rentiers et spéculateurs, str. 273-279; Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2274.

[80] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2231-§2232, §2234-§2235.

[81] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2232, §2310, §2313-§2317,§2565.

[82] 3 věty: Pareto, Vilfredo – La guerra e i suoi principali fattori sociologici, str. 29-56 (téma článku).

[83] Einaudi, Manon Michels – Pareto as I Knew Him, str. 346.

[84] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2413, §2548-§2550

[85] Pareto, Vilfredo – Manuale di Economia Politica, II, §107; Trattato di Sociologia Generale, §2177, §2227, §2257, §2480; Pareto, Vilfredo – Les Systèmes Socialistes I, Introduction, str.  37-39.

[86] Pareto, Vilfredo – Les Systèmes Socialistes I, Introduction, str. 69-71.

[87] Pareto, Vilfredo –Trattato di Sociologia Generale, §2044, §2047, §2055-§2059, §2179.

[88] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2055, §2178, §2191, §2474.

[89] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2053-§2054, §2190. Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, I, Introduction, str. 8-15, 34-38.

[90] 2 věty: Pareto, Vilfredo – Les systèmes socialistes, I, Introduction, str. 38.

[91] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2307, viz i §2612.

[92] Kaiser, Daniel – Prezident: Václav Havel 1990-2003: Kapitoly:

1. – Moc mocných (1990), Kategorie Kontroverzní čin, str. 15-19, str. 19 – Havlovo zametání vlastních chyb, souvisejících s jeho amnestií, pod koberec potlačováním svobody tisku: „Do podkladů pro zmíněnou strategickou poradu na Vikárce 7. ledna [1990] v bodě věnovaném násilí těch, které on sám  amnestoval, Havel poznamenal: ´Potlačit publicitu o jejich řádění, ať není povstání veřejnosti´“;

6. – Německo: Lekce z reálpolitiky, str. 149-168;

8. – Chyba (1996-1998).

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/pri-uteku-z-leopoldova-zavrazdili-pet-dozorcu-predchazela-to/r~94ccc8584ba311ec966d0cc47ab5f122/

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi-zapomenute-zlociny/382710/za-nejvetsi-vezenske-povstani-v-nasi-historii-muze-amnestie-povstalci-chteli-ostatni-vezne-upalit.html

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi-zapomenute-zlociny/431341/kdyz-zlocinci-z-havlovy-amnestie-vrazdi-mezi-obetmi-byly-zeny-i-miminko.html

[93] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §106.

[94] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §254-§255, §2061, §2408, viz i §137-§141.

[95] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §46-§49.

[96] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §106.

[97] Finer, , S. E. – Introduction,  str. 82; viz i: Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §112.

[98] Finer, S. E. – Introduction, str. 77.

[99] Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, §5; see also Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2111, §2115.

[100] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2121-§2127.

[101] 2 věty: Pareto, Vilfredo – Manuale di Economia Politica, III, §29.

[102] Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, §7-§16; Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2128.

[103] Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, §5.

[104] 2 věty: Pareto, Vilfredo – Manuale di Economia Politica, III, §32-35.

[105] Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, §19.

[106] Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, §9.

[107] Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, §18.

[108] Shiva, Vandana – The Violence of the Green Revolution (téma knihy).

[109] Pareto, Vilfredo – Écrits sur la courbe de répartition de la richesse, str. 1-49.

[110] Pareto, Vilfredo – Manuale di Economia Politica, VII, §100: I più stimano che, per dare nuove forme alla società, le variazioni della distribuzione della ricchezza operino maggiormente che le variazioni del totale medio di ricchezza per ogni abitante; ma è opinione interamente errata: mentre abbiamo veduto che quelle variazioni sono di poco momento (§ 16), e queste possono essere assai grandi (§ 92).

[111] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2267: Che usi ed abusi saranno tanto più ampi quanto maggiore sarà l´intromettersi del governo nelle faccende private; crescendo la materia da sfruttare, cresce pure ciò che se ne può ricavare.

[112] Pareto, Vilfredo – Cours d´Economie Politique, 1062.

[113] Pareto, Vilfredo – Le phénomène du Fascisme, str. 334-338.

[114] Busino, Giovanni – Introduction, str. 49-53.

[115] Pareto, Vilfredo – Lettere a Maffeo Pantaleoni: 17. srpna 1922; Vilfredo Pareto dal Carteggio con Carlo Placci: 5. ledna 1923.

[116] Bousquet, G. H. – Vilfredo Pareto (1848-1923): Biographical notes on the Occasion of the Publication of his Letters to Maffeo Pantaleoni, str. 228.

[117] Henderson, Lawrence – Pareto´s Sociology.

[118] 3 věty: eoht.info/page/Harvard Pareto circle; Finer, S. E. . – Introduction, str. 28-29; Traktát byl v posledku přeložen a vydán anglicky pod titulem: Mind and Society, New York: Harcourt, Brace and Company, 1935.

[119] Busino, Giovanni – Introduction, str. 50-51; ????????????????????

[120] 2 věty: Finer, S. E. – Introduction,  str. 10-11.

[121] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2265: Piccoli paesi, come la Svizzera, con una popolazione molto onesta, possono rimanere fuori di questa corrente, che allaga tutti i grandi paesi civili e che scorre torbida dal passato al presente.

Finer, S. E. – Introduction, str. 65:

… Again, he was a man of austere habits, who cared little for material pleasures. He preferred those with the faith of their own convictions to those who were motivated by their own material interests. And he was an honest man. Thus, these two sentiments made him detest the materialism and corruption of the governments of his own day. There is much truth in Giacalone-Monaco´s contention that Pareto was a puritan who wanted to ´moralise´ government. It is borne out by Pareto´s admiration for Swiss democracy: ´the best government now in existence and better than countless others that have so far been observable in history´; a country whose regime, democratic, ´has nothing in common with the governments also called democratic of such countries as France and the United States´..

[122] Pareto, Vilfredo – Lettere a Maffeo Pantaleoni, I, str. 50-51; citováno z: Busino, Giovanni – Introduction, str. 16: Le vrai mal de notre pays me semble être le manque de personnes indépendantes et énergetiques. C´est pourquoi personne ne réagit contre le mal. On transige, on cherche à l´atténuer à l´aide de sophismes, on excuse tout et tous.

[123] Pareto, Vilfredo – Trattato di Sociologia Generale, §2267: … dove questa è maggiormente (o meno) onesta, trovasi pure un governo maggiormente (o meno) onesto.

Rubriky: Články | Napsat komentář

Předejít nacionalismu – AD: Jan Adamec

Lidové noviny, sobota, 3. 6. 2023, str. 10, Dopisy redakci

AD: Jan Adamec – Kníže, který tvořil Evropu: Lidové noviny, sobota, 27. 5. 2023, str. 16, Orientace / Výročí

 

V článku, který oceňuje tehdejšího britského ministra zahraničí Castlereagha a přímo tirádovitě rakouského kancléře Metternicha, by bylo vedle onoho rakouského historika Siemanna záhodno uvést odlišné zkušenosti a náhledy emigranta Charlese Sealsfielda / Karla Postla (1793-1864), který vystavil tehdejšímu despotickému a profízlovanému Rakousku věru nelichotivé vysvědčení.

Píše-li Adamec o „politickém liberalismu“ jako nebezpečí, které Metternich odmítal, připomeňme, že v oné době se tento myšlenkový a politický směr neprosazoval oněmi německými útočnými způsoby všude. Ve Skandinávii, v Sardinsko-piemontském království, ve Francii, Belgii, Nizozemí, Švýcarsku a v anglosaských zemích se zasloužil o svobodnější politické poměry i o větší úctu k jednotlivci, než se jeví ze žabí středoevropské perspektivy.

Ani nacionalismus co hrozivá síla nevyvstal z čista jasna. Takřka všude byl alespoň částečně reakcí na cizí okupaci či nadvládu. A sílil právě potlačováním umírněných a neagresívních zastánců jazyka porobených. Nevyjímaje české země, kde za Metternicha na středních a vysokých školách vládla němčina a kde se Čech nedomluvil na úřadech, ba leckdy ani na nádraží.

EidsvollsbygninenV tomto domě v norském Eidsvollu byla 17. května roku 1814 přijata svobodná norská ústava

Uvádějme raději příklady opačné, a to z oblastí, kde se národům zavčasu vycházelo vstříc: Díky svobodné ústavě Norska, přijaté právě v čase Metternichovy „hvězdné hodiny“ (1814) a možnostem užívání vlastního jazyka, se již v průběhu 19. století na Severu národnostní rozpory nehromadily a tak již v letech 1905-1906 mohlo dojít k sametovému oddělení Norska od Švédského království. Zakladatel moderního Singapuru, Lee Kuan Yew / Li Kuang-jao již před osamostatněním země, tedy uprostřed 50. let minulého století, prosadil na ostrově dokonce čtyři oficiální jazyky. Se zřetelem k budoucnosti nahlížejme vstřícně i současnou emancipaci berberských / Amazigh národů v Maroku a Alžírsku a úsilí o zaručení práv jednotlivých etnik v dnes již federální Etiopii.

Regions_of_Ethiopia_EN.svg Zdeněk Zacpal, nordista

____________________________________

 

Vysvětlivky pod čarou:

 

… je namístě připomenout, že v oné době se tento myšlenkový a politický směr neprosazoval oněmi německými útočnými způsoby všude. Zejména ve Skandinávii, v Sardinsko-piemontském království, ve Francii, Belgii, Nizozemí, Švýcarsku a v anglosaských zemích se zasloužil o svobodnější politické poměry i o větší úctu k jednotlivci, než se jeví ze žabí středoevropské perspektivy.

K tomu existuje spousta dokumentů a literatury, teď píšu o Paretovi a minule jsem psal o Havlíčkovi, tak kupříkladu:

Pareto, Vilfredo – Œuvres Complètes publiées sous la direction de Giovanni Busino :

Tome VI – Mythes et Idéologies, Librairie Droz, Genève, 1966 :

Pareto, Vilfredo – L´Italie et les politiciens, str. 68;

Pareto, Vilfredo – Minghetti, str. 69-72;

Pareto, Vilfredo – Le syndicalisme, str. 266-268.

Dále cituji ze spisů Karla Havlíčka Borovského:

Na námitku „Co prý jest nám platná svoboda, když nebudeme míti chleba“ Havlíček připomíná, že právě absolutní vláda rozhazuje těžce vydělané peníze lidu. A „svoboda k tomu právě jest platná, abychom chleba měli“, tak jako jím často zmiňovaní svobodní národové mají „více chleba než my a ještě k tomu s pomazánkou!“ „Každý národ, získavší si politickou svobodu, také velmi brzy zbohatnul, … a kdekoli se zdá mluviti zkušenost proti tomu, vidíme hned pravou příčinu, to jest ustavičné pokusy a intriky bývalé absolutní vlády o zrušení této svobody, čímž povstalé zmatky ovšem musely býti na škodu blahobytu. Kde ale již jednou svoboda tak upevněna byla, že již všeliké pokusy proti ní byly marné, tam všude v krátkém čase počal národ i v materialním ohledu zkvétati a bohatnouti.“[1]

Je zapotřebí ustavit konstituční právní zřízení. Takové, aby se žádná daň nesměla uložit bez povolení sněmu[2] a aby rovněž vláda mohla fungovat jen ve smyslu a dle vůle sněmu. Soudní moc musí být chráněná před vládou a na ní nezávislá.[3] A svoboda slova a tisku je nezbytná k tomu, „aby tak všeliké vady zemské na jevo přijíti mohly“, ba je prvním základem veškeré svobody[4] i nejlepším prostředkem ke všemu, každý může smýšlení a přesvědčení své veřejně pronésti a dobrá věc získá si průchod.“[5] Ve všech konstitučních zemích je svoboda spolků, svoboda a samospráva obcí, jistota osoby a jistota jmění. Ta země jest zajisté nejlépe zřízená, kde „každý celý užitek práce a pilnosti své sám zase užívá, a nemusí velikou část výdělku svého jiným, kteří nepracují, odevzdávati a s nimi se děliti.“[6]

Havlíček rád poukazuje na tehdy již existující konstituční země, tedy svobodné Norsko,[7] Švýcarskou republiku i konstituční monarchii Belgii.[8] Připomíná pořádek „Sardinska“ (tehdy s těžištěm v Piemontu) s vládou, která vybírá daně jen s povolením sněmu, trestá naduté arcibiskupy i nezákonné a svévolné jednání, a – na rozdíl od Rakouskem okupované části Severní Itálie – přitahuje schopné lidi.[9] Dává za vzor otevřený postoj krále belgického k revoluci 1848, jeho nabídku odstoupení a vůli národa ho na trůnu ponechat. A Anglii, kde právo nejpevněji stojí a libovláda zcela nemožná jest, přece spolu nejpevněji a nejjistěji stojí trůn královský.[10]

Angličany Havlíček začal poznávat již v Rusku: „Angličané ze všech jsou nejvážnější, veliká jejich hrdost nedovoluje jim obyčejně snížiti se k podlostem, jakých se ostatní často dopouštějí. Také co kupci, technikové a řemeslníci obyčejně věcem svým důkladněji rozumějí a řádně je vedou.“[11] Důsledkem tamní právní a liberální vlády je i všeobecně uznávaná nízká cena, výbornost a láce anglického zboží. „Směrem naším budiž vážiti si anglického národu, nyní prvního a nejvzdělanějšího na světě, přiučovati se z jeho příkladu a přičiniti se o stejnou občanskou blaženost, které se právě nyní diví celý svět při návštěvě Londýnské výstavy.“[12] O té Havlíček ještě v roce 1851 stihl ve Slovanu na pokračování referovat od korespondenta; všímal si i vysílání policejních agentů do Londýna, tehdejšího vydávání pasů jen prověřeným lidem, a jejich špiclování i po návratu.[13] A fandil tehdejší britské liberální vládě Lorda Palmerstona, která měla mít zásluhu na tom, že mocnáři na evropském kontinentě si ještě zavést plný absolutismus netroufali.[14] Opakovaně chválí anglického liberálního továrníka Cobdena, usilujícího o svobodný obchod a dává za příklad nedávné zrušení zákazu dovozu obilí z ciziny v Anglii, které přispělo ke snížení příjmů pozemkové šlechty i tamních cen obilí a Angličanům jako celku prospělo.[15] „Angličané nejsou národ bojovný neb násilnický, oni všude po celém světě pokojnou cestou rozšiřuji osvětu, lepší byt, právo a svobodu, jakož toho následky vidíme ve všech dílech světa a zvláště v severní Americe, která jest pravý výkvět ducha anglického národu.“[16] Havlíček vyzvedává tehdejší svobodné USA (tenkrát poměrně rovnostářskou společnost s velkým množstvím  drobných vlastníků), kde „každý si vyhledává neobmezeně živnosti, k jakým schopnost a chuť v sobě cítí, žádný zákon, žádné úřady jej v tom neobmezují, každá schopnost, každá přičinlivost jest tam vážena a nikdo se za práci nestydí …“, celý výnos přičinění svého si může zachovat sám pro sebe, „neživě z toho žádných zahalečů.“[17]

 

Ani nacionalismus co hrozivá síla nevyvstal z čista jasna. Takřka všude byl alespoň částečně reakcí na cizí okupaci či nadvládu. A sílil právě potlačováním umírněných a neagresívních zastánců jazyka porobených. Nevyjímaje české země, kde za Metternicha na středních a vysokých školách vládla němčina a kde se Čech nedomluvil na úřadech, ba leckdy ani na nádraží. 

Karel Havlíček Borovský – Faryzeové rovnoprávnosti národní, Slovan, 5. 10. 1850.

„My ale, Slované rakouští, kteří jsme posud vždy byli proti ostatním ve křivdě, zaujímajíce všude jen druhé neb poslední místo, nic více žádati nebudeme než rovnost, neosobujíce si přednost. Takovým způsobem získáme si pro sebe mnoho myslí také mezi spravedlivými a snášenlivými Němci, Maďary a Vlachy rakouskými, kteřížto důvěřujíce se ve spravedlivost a snášenlivost naši, rádi s námi v jednom státním foederálním spojení zůstanou.“

Karel Havlíček Borovský – Článek, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil, Národní noviny, 30. 8. 1848.

Na důkaz snášenlivosti a ku svornosti doporučuje i na vývěsních štítech živností vedle nově umístěných českých nápisů ponechat nápisy německé.

Karel Havlíček Borovský – Vládní návrh obecního zřízení, Národní noviny, 12. prosince 1848

 

Rakouská cenzura se činila ještě když velká říše dodýchávala. Zabavovala nejen politické pamflety, ale třebas i klasické, tehdy již 116 let staré dílo politické filosofie Věk rozumu od Thomase Paina.

Spisy TGM, svazek 29. T. G. Masaryk – Parlamentní projevy 1907–1914

1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002. 696 s., editoři Vratislav Doubek, Zdeněk Kárník a Martin Kučera, z němčiny přeložila Veronika Dudková

str. 274-277 (projev pronesený 23.3. 1909)

 

A poté, co byly v roce 1911 toutéž cenzurou odstraněny některé pasáže tehdejšího překladu Kierkegaardova Okamžiku, největší český kritik F. X. Šalda si povzdechl: „Konfiskovat argumentaci světového myslitele, rvát listy z knihy, která je arcidílem světové literatury, která se čte a prodává bez závad v zemi, v níž vznikla a proti jejímuž státu je namířena, – ano, to je Rakousko! … Takové věci, jako jest konfiskace Kierkegaarda, jsou možné dnes již jen v Rusku a Rakousku– nikde jinde v Evropě.“

F. X. Šalda – Rakouská konfiskační praxe

Novina 4, 1910-11, č. 15, 9. 6. 1911, str. 479; Kritické projevy 8, str. 314

Viz též https://www.jstor.org/stable/43743527?seq=1#page_scan_tab_contents

 

Lee Kuan Yew [Lǐ Guāngyào / Li Kuang-jao / 李光耀] již před osamostatněním Singapuru prosadil na ostrově dokonce čtyři oficiální jazyky.

https://en.wikipedia.org/wiki/Languages_of_Singapore

Cestou Starého mistra na komunisty: V Singapuru vyšly paměti tamního expremiéra

The Singapore Story: Memoirs of Lee Kuan Yew, Published by Times Editions Pte Ltd, Singapore 1998, ISBN 981 204 983 5, str. 216 (zde LKY odkazuje na situaci již kolem roku 1955):

I decided that, whether or not it was practical, the only politically defendable policy was trilingualism, with Malay as the lingua franca and the future national language of Malaya, English as the language of international commerce and science, Mandarin as the mother tongue of the Chinese, and Tamil, Hindi or Punjabi for the Indians.

Knihu jsem si nechal ihned po jejím vydání zaslat ze Singapuru a vážným zájemcům ji milerád zapůjčím. ZZ

 

… v dnes již federální Etiopii.

Hezká mapička 11 „regionálních států“ celé země je i na: https://en.wikipedia.org/wiki/Ethiopia

 



[1] 4 věty: Pozorovatel politický, Slovan, 29. 12. 1850.

[2] Komunismus, Slovan, 26. 6. 1850.

[3] 2 věty: Co jest vlastně konstituce? Slovan, 3. 7. 1850.

[4] Naše politika, Národní noviny, 12. 4. 1848.

[5] Korouhev naše, Pražské noviny, 19. a 23. 3. 1848.

[6] 2 věty: Co jest vlastně konstituce? Slovan, 3. 7. 1850.

[7] Pozorovatel politický, Slovan, 2. 4. 1851.

[8] Přehled evropských záležitostí, Národní noviny, Večerní list, 22. 5. 1849

[9] Sardinsko a Rakousko v Itálii, Slovan, 23. října 1850; Pozorovatel politický, Slovan, 10. 8. 1851.

[10] 2 věty: Uzavření revoluce, Slovan, 22. 1. 1851.

[11] 2 věty: Obrazy z Rus – Cizozemci v Rusích, str. 114.

[12] 2 věty: Pozorovatel politický, Slovan, 2. 7. 1851.

[13] Nevydávat pasy na Londýnskou výstavu – Pozorovatel politický, Slovan, 5. 4. 1851.

[14] Pozorovatel politický, Slovan, 1., 5., 8. 3. a 5. 4. 1851.

[15] Svobodný výrob a svobodný obchod, Slovan, 29. 3. 1851.

[16] Pozorovatel politický, Slovan, 2. 7. 1851.

[17] Svobodný výrob a svobodný obchod, Slovan, 29. 3. 1851.

20240328_100750

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Nejednoznačná postava – AD: Jan Vitvar

Respekt, 19 / 2023 (8. – 14. květen 2023)

AD: Jan Vitvar – Pomník víře v lepší časy, Respekt 18 / 2023 (1. – 7 květen 2023)

 

Jan Vitvar se vyslovil pro přemístění sochy „Studenta“, od Josefa Maxe ze dvora Klementina před Novou radnici na Mariánské náměstí. Zejména v době hrdinného odporu Ukrajinců prý připomíná odhodlání mladých lidí bránit město postavit se „cizímu agresorovi“.

Zatímco však o Ukrajincích lze jednoznačně říci, že dnes brání vlastní domovy, stát a národ, u nás v dotyčném roce 1648 nebylo moc jasné, kdo byl vlastně domácí a cizí, kdo byl útočník a kdo oběť. Tenkrát uplynulo teprve nějakých dvacet let od likvidace tradičních českých náboženských a politických svobod. Habsburkové zkonfiskovali asi tři čtvrtiny majetku v zemi, rozdali jej svým příznivcům, dali zmasakrovat některá dříve utrakvistická města i vsi a text zemi vnuceného „Obnoveného zřízení zemského“ (1627/8) se ani neobtěžovali přeložit do češtiny. Noví, z ciziny přivandrovalí zbohatlíci hájili teprve čerstvě a snadno nabyté statky v zemi, zatímco vyvlastnění exulanti a uprchlíci včetně Komenského měli dobré důvody držet se Švédy.  A ohledně oněch vybrakování uměleckých děl z levobřežní Prahy „Švédy“, uměnovědec Vitvar musí vědět, že i Habsburkové plundrovali oslabenou zem a vyváželi umělecká díla z Prahy do Vídně ostošest.

1920px-Pieter_Bruegel_the_Elder_-_Hunters_in_the_Snow_(Winter)_-_Google_Art_ProjectLovci ve sněhu (1565): I tento obraz vlámského malíře Pietera Bruegela (1525/30 – 1569), dnes v Kunsthistorische Museum ve Vídni, visel původně v Praze.

Onen „student“ je spíše nejednoznačnou postavou. Nechme jej na místě, ať jen na onen zmíněný Metternichův i Bachův absolutismus hezky dlouho poukazuje.

 

Zdeněk Zacpal, nordista

 

________________

 

Odkazy a vysvětlivky pod čarou:

 

Běžné tvrzení, že „většina z 27 popravených českých pánů (lépe ´představitelů stavovského odboje´) neuměla česky“, …

 

Většina z nich uměla a také musela umět mluvit česky. Již podle českého jazykového zákona, přijatého v roce 1615 na generálním, tehdy ještě svobodném sněmu, nařizujícího, že obyvateli Českého státu se mohou stát pouze cizinci znalí českého jazyka. Pravda, celá tehdejší stavovská konfederace národnostní nebyla avšak byla ještě na svou dobu nadstandardně tolerantní.

Z publikace, vydané roku 2009: Karolína Adamová – První federativní ústava z roku 1619, doporučuji strany 37-40.

 

… dali zmasakrovat některá dříve utrakvistická města …

Například Písek a Prachatice, habsburským vojskům ani nebránila a stejně asi 99% jejich obyvatel bylo vyvražděno, … nemluvě o menších sídlech

Kateřina Raabová – Písek v období Třicetileté války, Diplomová práce FFUK, Praha, červenec 2010

nebylo vyvražděno asi jen 12-18 mužů

file:///C:/Users/Z/AppData/Local/Temp/DPTX_2008_1_11210_0_122658_0_68456-2.pdf

 

 

 

Připomeňme si jen zmasakrování bezbranných obyvatel Prachatic soldateskou katolického generála Buquoye.

 

Jan Amos Komenský – Historie o těžkém protivenství církve české

KAPITOLA CII. Reformací Prachatická

  1. Těchto reformací (jakož též brzo potom Píseckých) od krve se počala. Nebo když tudy jdoucímu vojsku císařskému s malou hrstí lidu zmužile se za tři dni bránili, potom pak odolati nemohouce a poddati se chtíce, se zdi a valů sestoupili a klíče vstříc nesli, nepřítel prchlivě do brány vskočiv, nejprvé purkmistra, klíče nesoucího, potom všecky napořád, staré i mladé mordoval, až ve třech hodinách 1660 měšťanů pobito a sotva deset, kteří buď utekli neb se někde schovali, v živobytí pozůstalo.

Strašlivé to bylo divadlo, když těla mrtvá po všech ulicích a domích rozmetená, divně zohavená i k hanbě obnažená byla, a nebylo, kdo by je pochovával, za několik dní. Až dvě pobožné matrony, Kristina a Benigna, sestry vlastní Alexandra Rumpála, radního a pražského měšťana, ruce přiložily a muže své i Maximiliana Rumpála, bratra svého, osobu též radní, do hrobu vlastníma rukama vykopaného vložily a pohřbily, příkladem i slovy jiných k následování pobožnosti probudivše.

  1. Toto město, když v něm zase ti pozůstalí a někteří od jinud se sbíhající bydliti počali, císař daroval knížeti z Eckenberku i s přináležejícími městečky, Bavorovem a Strunkovicemi, a se všechněmi vesnicemi. Léta pak 1625. zaslíbení se jim stalo skrze komisaře nad reformací, budou-li katolíci, že jim svobody a privilegia i s městečky a vsemi navrácena budou. Když nechtěli, zapovědína jim byla řemesla i handle; a když ani tak nedbali, do rozdílných vězení je dávali, muže, ženy, syny, dcery, a za celé čtyři měsíce bídně trápili, až i zemdleli.

Potom však již katolickým ničeho skutkem nesplnivše, ukázali se býti toho plémě, kterýž slibuje všecko a nedává nic.

  1. A což více vypravovati? Dosti již patrné jest, jak bezbožně, ukrutně, nevážně s lidmi svobodnými zacházeli. Nebo cokoli s jinými, tu nepřipomínanými, svobodnými městy činěno bylo, z podobných lstí i úkladů, tyranství a nestydatostí slátáno bylo.

Připomeneme zde ještě, jak s obecným lidem zacházeli, některý příklad.

 

P. Frant. Jos. Slámy – Obraz minulostí starožitného města Prachatic, Praha 1891 udává 1500 obětí

 

Prachatice město české historie, MNV v Prachaticích, 1948, str. 12:

Za válek třicetiletých Prachatice velice trpěly. Město se přidalo na stranu Bedřicha Falckého a proto obleženo r. 1620 Buquoyem a dobyto. Při obraně zahynulo na 2000 Prachatických. Prachatičtí se pak opět vrátili k víře katolické.

 

uměnovědec Vitvar musí vědět, že i Habsburkové plundrovali oslabenou zem a vyváželi umělecká díla z Prahy do Vídně ostošest.

Není moc známo, že kupříkladu velká část obrazů Pietera Bruegela visela původně v Praze a nyní se jejich značná část nachází ve vídeňském Kunsthistorische Museum.

 

 

Obdobné jsou dějiny města Písku.

 

Toulky českou minulostí

28. září  2003 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

Z Toulek českou minulostí, Josef Veselý, Petr Hora – Hořejš

430. schůzka: Zlodějna v národním měřítku

http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/430-schuzka-zlodejna-v-narodnim-meritku–228109

 

 

Hromadnou popravou na Staroměstském náměstí represe neskončily, naopak, fyzická likvidace hlavních účastníků povstání byla jen úvodem k útoku mnohem drtivějšímu. Vídeň se rozhodla zničit stavovskou opozici také hospodářsky.

Z právního hlediska byly pro Habsburky statky stavů nedotknutelné. Tak to určovalo Matyášovo privilegium z roku 1610. Dokonce i v případech hrdelních soudů měl zůstat majetek odsouzeným příbuzným. Po Bílé hoře však zákony přestaly platit, habsburská justice vytvářela jen zdání práva. Matyášovo privilegium bylo odstrčeno pod záminkou, že sami povstalci ho začali porušovat jako první konfiskacemi zboží svých protivníků.

Těch sedmadvacet poprav dopadlo na tuto zemi drtivě, a to ještě ne všechny rozsudky smrti byly vykonány. In contumatiam (tedy v nepřítomnosti) postihly ortely nejdůležitější uprchlíky: jednak generalitu stavovské armády v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem, jednak členy direktory, čili celou povstaleckou vládu. Protekční výjimky potvrzovaly pravidlo. Jakousi zlobnou právní obdobu nejvyššího trestu představovalo zatracení památky všech prominentních opozičníků, kteří během povstání zemřeli nebo padli. V žádném případě neměli nárok na posmrtný klid. Z původně třicetičlenného direktoria dosáhlo rameno spravedlnosti na dvanáct lidí. Ostatní zemřeli nebo emigrovali. Ekonomická forma trestu měla v důsledcích vážnější dopad než hromadná poprava na Staroměstském náměstí. Pod pláštíkem práva byl zorganizován pogrom na hmotné základy české a moravské stavovské obce. A ti, kdož jménem císaře zábory majetků systematicky prováděli, ani příliš neskrývali loupeživou ziskuchtivost. Výkon vídeňských rozhodnutí „ve jménu boží spravedlnosti“ se proměnil v otevřenou zlodějnu, která k nepoznání změnila držby půdy v Čechách a na Moravě.

Dozajista to nebyla první zlodějna v českých zemích. (Ani poslední.) Jako první byly konfiskovány statky emigrantů plus provinilců, kteří zemřeli a jejich památka byla prokleta. Vzápětí přišly na řadu majetky sedmadvaceti popravených. Nerad bych zatěžoval čísly, ale teď se jim nevyhneme: V úvodním kole zabavily konfiskační komise 115 panství a statků – v hodnotě přes 8 milionů kop grošů. Ještě daleko tvrdší důsledky však přinesla během roku 1622 akce, která začala únorovým vydáním císařského patentu. Ten byl velkodušně nazván „generálním pardonem.“ Ferdinand v něm slíbil, že bude k účastníkům té „ohavné rebelie“ milostiv. Což znamená, že je napříště nemíní fyzicky popravovat ani jinak fyzicky trestat, ovšem: pod jednou podmínkou: Sami se dobrovolně doznají ke svým proviněním. Do šesti neděl se všichni přihlásí u příslušné zvláštní komise, která věc posoudí. V případech hodných zřetele se sankce omezí na majetkové tresty. (Pokud se někdo nepřihlásil, udělali to za něj udavači – úřady vypsaly pro tento druh delikátních služeb velmi slušné odměny). Druhá vlna konfiskací, potměšile předkládaná jako „císařská milost“, vedla doslova k ožebračení majetných vrstev národa. Posuzování přiznaných vin a rozhodování o hmotných trestech se ujaly konfiskační komitéty, jejichž předsedou byl v Čechách – kdo jiný, než osvědčený likvidátor Karel z Lichtenštejna, čerstvě pověřený i kancléřstvím. Rozsudky postihly valnou část šlechty a především královská města. Každý „pardon“ byl krutě vykoupen.

Pokud bychom měli opět hovořit řečí čísel, tak jenom v Čechách bylo během půldruhého roku odsouzeno 680 šlechtických rodin. Sto šedesáti šesti bylo zabráno veškeré jmění, ostatní přišly o dvě třetiny, polovinu nebo třetinu vlastnictví. 680 rodin. Kolik vlastně žilo tehdy v Čechách panských a rytířských rodů? Asi 1600. 680 odsouzených rodin z 1500. Přes 40 procent. (Na Moravě, kde povstání podporovala jenom část stavů, bylo konfiskacemi postiženo přes 250 rodin.) Generální pardon znamenal úplnou pohromu zvláště pro královská města. Až na výjimky (například České Budějovice a Plzeň, které se k povstání nepřidaly) přišla o veškerý obecná majetek, o vinice, příměstské statky, polnosti a tak dále. Majetkové zábory byly neslýchané a budily v zahraničí takový rozruch, že Vídeň opatření v říjnu 1623 zmírnila – vyňala z nich šlechtu. Její majetky však byly mezitím stejně zdecimovány. Teror vůči městům pokračoval až do roku 1626.

Když se ocitl slabý smrtelník v těsné blízkosti takových neslýchaných majetkových přesunů, věru jen s vynaložením všech sil odolal pokušení a na té zlodějně se nepřiživil. Příslušníci rekvírujících komisí věru takovými smrtelníky byli. Slabými. Velmi slabými. Záhy jim došlo, že jsou přímo u zdroje pohádkových zisků. A jak už to v podobných případech bývá, vypracovali si bystře řadu postupů, kterými konfiskační praxi přivedli k dokonalosti. Malý příklad: Kdo byl odsouzen k propadnutí více než pětiny majetku, musel za úřední odhadní cenu prodat nejprve celý statek. Ze stržených peněz přece komise zabavila příslušnou částku a zbytek vyplatila. Ovšem neměla dostatek hotovosti. Takže sice zaplatila, ale zpravidla v dluhopisech, které byly většinou naprosto nedobytné neboli na nic. Takto byl provinilec potrestán. co potrestán: okraden byl – a několikrát! Nejprve rozsudkem, pak hanebně nízkým odhadem nemovitostí, a do třetice nevrácením zbylé hotovosti. Jako by mu ten majetek. ale ne, to slovo tenkrát ještě neznali. Neznali, ale jinak tunelovali o sto šest. Stížnosti a odvolání se pochopitelně vyřizovaly pro velké zaneprázdnění úřadů co možná nejliknavěji (hovoříme stále o době po Bílé hoře.) Mnozí z těch, kteří byli odsouzeni k ztrátě pouhé části majetku, tak přišli fakticky o všechno. V pobělohorském konsolidačním období začali státní moc a zákon reprezentovat lidé, kteří svou hrabivost, bezcharakternost a touhu po moci odívali do květnatého převleku frází Jeho císařské Milosti a katolické církve.
Nic nového pod sluncem. Ani předtím. Ani potom.

Jak tato oddaná služba ve skutečnosti vypadala, může ukázat následující epizoda. Je to případ státního bankrotu, ke kterému došlo v prosinci 1623. Pouhé tři roky po Bílé hoře. „Císařský dvůr doufal, že rozsáhlými konfiskacemi získá prostředky k financování dřívějších i současných vojenských operací. Habsburci byli po uši zadluženi a přitom potřebovali dál válčit – začalo se odvíjet nové kolo třicetileté války. Skončilo dvanáctileté příměří mezi revolučním Nizozemím a habsburským Španělskem (tedy dnešní Belgií). V římskoněmecké říši propukla válka o Falc. Na severovýchodní Moravě vzplanulo povstání Valachů. Ze Slezska zaútočil Jan Krnovský, ze Sedmihradska zas jednou Gábor Bethlen – na klid zbraní nemohli Habsburci ani pomýšlet. Vídeň potřebovala peníze. Od konfiskací si mnoho slibovala. Avšak skutečný výnos z rozprodeje zabaveného zboží v Čechách a na Moravě byl slabý, zdaleka nesplňoval očekávání. Ani věrní služebníci jako Karel z Lichtenštejna nemohli ze země vyždímat víc. Byla to záhada.“

Tuto privatizační záhadu jsme si měli prožít v budoucnu ještě jednou. Historie se nikdy neopakuje, ale někdy jakoby se sobě neskutečně podobala. Ještě že šikovní finančníci v Praze našli oboustranně výhodné řešení. Vídeňská vláda přijala v únoru 1622 Lichtenštejnův návrh na vytvoření konsorcia (prostě něco jako dočasné obchodní společnosti), které nabídlo státu polosoukromou půjčku ve výši 6 milionů zlatých. Dozajista to nebyl čin nezištný… Takový se v bankovnictví nevyskytuje. Chtěli za to právo převzít na rok příjmy z českého mincovnictví. Členy konsorcia neboli oné dočasné obchodní společnosti se stali: Kancléř Karel z Lichtenštejna (jakpak by ne), biskup František z Dietrichštejna (samozřejmě), Albrecht z Valdštejna (ten nesměl u žádné zlodějny chybět), Pavel Michna z Vacínova. Co jméno, to zvuk ryzího kovu. Žádný střet zájmů. A všichni katolíci. Je ale zajímavé, že v tom společenství jim nikterak nepřekážel nizozemský nekatolík Jan de Witte, ani židovský bankéř Jakub Baševi. Konsorcium kromě jiného získalo právo uskutečnit peněžní reformu, což znamenalo především stáhnout z oběhu starou minci s vyobrazením Fridricha Falckého a nahradit ji novou. Po čtrnáct následujících měsíců pak povedení odborníci pracovali na plné obrátky. S výsledkem? No, financím rozuměli skvěle. Zatímco jejich soukromé majetky se v závratně krátkém čase zmnohonásobily, zemi přivedli k hospodářskému rozvratu, ba přímo ke kaládě. Ke státnímu bankrotu. Hezké slovo pro tak hnusný skutek. „Nelze to charakterizovat jinak: v konsorciu se nesešli bezúhonní vysocí státní hodnostáři, ale skupina mafiánů, kteří vědomě a programově uskutečňovali finanční podvody a machinace neuvěřitelného rozsahu, aniž je za to kdy stihl přiměřený trest.“ Byla to taková zlodějna v národním měřítku.

K výměně oběživa došlo právě v době, kdy probíhaly konfiskační transakce. Starou minci konsorcium postupně stahovalo a nahrazovalo novou, takzvanou „dlouhou mincí.“ Její „předností“ bylo, že měla nižší obsah stříbra, tedy nižší hodnotu, představovala asi osminu mince předchozí. To byl však jenom první krok ve vysoké hře. A jaký byl ten druhý? Obávám se, že ještě horší. Obavy jsou na místě. „Zabavené statky konsorcium prodávalo samozřejmě především přátelům a sobě navzájem. Platilo se znehodnocenou ´dlouhou minci,´ přičemž kupní ceny byly odhadní.“ Čili co nejnižší. „Finanční operace, spočívající v lišáckých přepočtech hodnoty staré a nové mince (a hrálo se o sedm osmin každé finanční částky) přinesly pohádkové zisky. Hotové peníze neměly žádnou cenu, proto se ihned otočily a vložily do nemovitostí. Kupovali je zejména místodržitel Karel z Lichtenštejna, manželka nejvyššího kancléře Polyxena z Lobkovic, Vilém Slavata z Chlumu (příští český kancléř), Marie Magdalena Trčková z Lípy, samozřejmě členové konsorcia, ale s velkým náskokem před ostatními zejména Albrecht z Valdštejna. V neuvěřitelně krátké době dokázal tento plukovník, zloděj stavovské plukovní pokladny, vzápětí generální vachmistr pěchoty, posléze generalissimus císařských armád zbudovat své frýdlantské vévodství. Během pouhých tří let koupil, povyměňoval a nakonec scelil ve svém ohromném dominiu 64 původní panství, z velké části konfiskáty.“

Proslulé mincovní konsorcium neúřadovalo dlouho, něco málo přes rok. Což je srovnatelné s životností některých fondů, bank a záložen mnohem modernějšího ražení. Stačilo se ještě obohatit o podíly, plynoucí z ražby mince, stačilo z řady šlechticů a měšťanů nadělat žebráky nebo emigranty, stačilo připravit „peněžní reformu,“ aby se vzápětí pokojně odebralo do ústraní svého přepychu a přenechalo rozvrácené finance opět královské komoře. Jako bychom to neznali. Nikomu se nic nestalo. Jako bychom to nezna-… ale mám se pořád opakovat? Teprve mnohem, mnohem později byly Lichtenštejnovy podvody odhaleny a jeho potomci měli popotahovačky s úřady. Přes drastická hospodářská opatření se finanční krach, připravený klikou kolem Lichtenštejna, jakýmsi spolkem privatizace do vlastní kapsy, nepodařilo odvrátit. Musel vyjít patent o mincovní kaládě, tedy o znehodnoceném oběživu (dostali jsme ho o Vánocích 1623 coby speciální vídeňský vánoční dáreček), a ten oznamoval, že mince má mít napříště pouhou desetinu původní hodnoty. Jestli nějaký rytíř, nedávno „omilostněný“ generálním pardonem, stržil 10 000 zlatých za nucený prodej nemovitostí, zbyla mu teď – desetina. Pouhá tisícovka. Na chlup. „A tak krok za krokem, skrz teror, násilí, podvody (a zlodějnu v národním měřítku) postupovala pobělohorská konsolidace, trest za to, že čeští protestantští stavové odmítli vnucovanou víru a absolutismus Habsburků. Císař Ferdinand II. vládl v obou našich zemích prostřednictvím úředníků, jejichž skutečné zájmy a činy byly sebestředné, třebaže navenek halasně předstírali péči o prospěch trůnu a společnosti.“

Ony ty časy po Bílé hoře byly nějak smutné. Byly daleko smutnější, než si dovedeme představit. (A že si umíme představit a že si sami pamatujeme leccos…) Znamenaly tragédii pro všechny vrstvy národa. Kromě hrstky vyvolené kliky mafiánů, jak jsme si už řekli. Tresty, konfiskacemi, pokutami byl těžce postižen šlechtický stav, ale ještě víc rytířstvo, které bylo ostatně chudé už před povstáním: nejméně třetina rytířů neměla víc než deset až dvacet poddaných. Pokud si feudální páni přáli nadále žít v zemi, musili volit cestu konformity, loajality, poslušnosti dvoru a zejména katolické církvi. Vůbec ze všech nejvíc byl decimován městský stav. Zadlužená královská města se z utržených ran po věky nebyla s to vzpamatovat. Řemeslnická výroba (ve srovnání s pokročilejšími západními zeměmi i dříve skromná) byla teď úplně ochromena. Chyběl výrobní kapitál, obchod se vrátil k primitivní směně s nejbližším okolím. Jenom válečné dodávky trochu čeřily hladinu té ekonomické bažiny.

„A ještě jedna katastrofa tu byla.“ Jako by jich i tak nebylo dost. „Přítomnost císařských vojenských posádek, těchto kobylek napadajících města i vsi.“ Žoldnéřské oddíly hned po Bílé hoře s povolením nejvyšších míst důkladně vydrancovaly skoro celou zemi. Ferdinandovi plukovníci a generálové vyloupili jižní Čechy, Falknov, Doupov, Tachov na západě, Rychnovsko na východě, proslulý generál Marradas svévolně uložil vysoké pokuty bechyňskému, prácheňskému a plzeňskému kraji, jeho kolega Buquoy se jako nový feudální pán usadil na Rožmbersku a Novohradsku. Situace se v následujících letech nezlepšila, třicetiletá válka přivedla do země další ozbrojené síly, a přítel nepřítel, žoldnéři obou bojujících stran byli stejně nenasytní jako nevybíraví. Kolikrát si člověk říká, jestli zrovna ta léta, která on prožil, do kterých se on narodil, patřila k těm nejšťastnějším, jestli by nebylo lepší, kdyby přišel na svět o něco později anebo dřív, zkrátka v příhodnější době… ale když si pustí pomyslný film z doby po Bílé hoře, s pokorou dojde k poznání, že tehdy bylo hůř. O vyjídání celých krajů, o drancování obcí, o násilí a ukrutnostech jako normě lidských vztahů za třicetileté války by se dalo vyprávět donekonečna.

Spokojme se zase jenom jediným ilustrativním příkladem, který zastupuje bezpočet podobných dramat. „Nevelké městečko Kouřim – průměrná sídliště tohoto typu nemívala víc než 200 až 250 domů – muselo v pětiletí po Bílé hoře poskytnout ubytování a stravu různým vojenským oddílům pětadvacetkrát za sebou. Každý třetí měsíc měli Kouřimští v průměru jednu nevítanou návštěvu. Přišly je na sto osmdesát jeden tisíc zlatých.“ Nějaké srovnání?… „Více než milionové Slezsko platilo ročně na daních dvojnásobek této částky, 360 000 zlatých.“ Což znamenalo, že český národ (a to všechny jeho vrstvy) strašně zchudl. Byl nedostatek jídla, píce, osiva. Byly hladomory a epidemie. Byla vydrancovaná hospodářství. Byly opuštěné domy, jejichž cena v průběhu několika let klesla na desetinu oproti roku 1618, a přesto se kupec nenašel. S postupující rozvratem způsobem třicetiletou válkou se tato zoufalá situace dále prohlubovala.

„Vítěz může cokoli. Pravda je předem na jeho straně. Co se dostavilo po Bílé hoře, vzalo na sebe sice náboženský, tedy ideologický převlek, ve skutečnosti šlo však o společenskou, hospodářskou a duchovní genocidu, která postihla všechny složky národa. Jeho šlechtu, města, duchovenstvo, inteligenci, vesničany od statkářů až po nejubožejší podruhy. Byly oběti na životech. Zničené osudy. Stateční končili v žalářích. Několik za sebou následujících vln emigrace, v takovém rozsahu dosud nepoznané, připravilo národ o nejlepší mozky. Kdo zůstal, nasadil škrabošku pokrytectví, aby přežil. Lidí se zmocnila apatie, jejich duše ovládlo sobectví. Ve jménu jediné víry, jednoho světového názoru, se podařilo vítězům zdevastovat kdeco, od ekonomiky země přes školství až po duši a nitro člověka. Z poměrně vyspělého národa učinila pobělohorská normalizace národ zdeptaný. Společnost, která možná jenom o vlas nestihla nizozemský, tedy kapitalistický typ vývoje, byla na půldruhého století vržena zpět k feudalismu.“
Z velkých dějin se staly dějiny malé.

20240328_100637

 

 

 

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Císař, který nezvládal události – AD: David Lancz 5

Lidové noviny, středa, 5. dubna 2023

AD: Laskavý otec útočiště národů, David Lancz, LN 1. dubna 2023, str. 21: Orientace – Knihovna

 

Článek, vychvalující osobnost rakouského císaře Franze Josefa I. a jeho říši, sice působí sugestivně, ale autor opomíjí skutečnosti, které v posledku způsobily, že se jeho poddané národy důvodně rozhodly jít vlastní cestou.

Lze vůbec mluvit o císařově říši coby útočišti národů, když většina z nich nemohla skrze své přirozené představitele rozhodovat o zahraniční politice a vůbec klíčových záležitostech říše? Rozmohly by se v říši ony „nacionalismy“, kdyby měly její národy ošetřena základní práva tak, jak tomu bylo hned v sousedním pokojném Švýcarsku? Proč se řada evropských i dalších zemí udržela dodnes, a to i bez tajné policie a špiclování, aniž po dlouhá historická období musela vyhánět statisíce vlastních obyvatel na evropská bojiště, jak to činil Franz Josef a jeho lidé?

Pomíjí-li Lancz tyto nesrovnalosti, dejme na vysvětlenou slovo pozdějšímu prezidentu Osvoboditeli, který ostatně již dávno před velkou válkou nepřiznával Franzi Josefu více inteligence než průměrnému rakouskému poddůstojníku a stranil se jej. Dle T. G. Masaryka „František Josef neměl žádný plán pozitivního vůdcovství; nebyl spravedlivý; být vlečen událostmi, nikoli je zvládat, bylo jeho základní vlastností jako císaře i jako člověka.“

photo-masaryk

 

Zdeněk Zacpal, nordista

___________________

 

Poznámky a vysvětlivky k textu pod čarou:

Proč se řada evropských i dalších zemí udržela dodnes, a to i bez tajné policie a špiclování, aniž musela v oné době vyhánět statisíce a v posledku milióny vlastních obyvatel na smrt na evropských bojištích, jak to činil Franz Josef a jeho lidé?

řada zemí: Nizozemí, Belgie, Norsko, Dánsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie: Historická fakta

 

Ilustrace specifičnosti rakouských praktik:

Nevydávat pasy na Londýnskou výstavu, Slovan Pozorovatel politický 5. dubna 1851:

– Výstava průmyslná v Londýně dělá nyní jistým vládám nesmírné starosti. Jak známo, jsou nyní v Londýně nejhlavnější revolucionáři z celé Evropy pohromadě. Jisté vlády tedy se obávají, aby se jejich věrní poddaní, cestující na výstavu, od těchto pánů nepokazili. Zapovědíti všem svým občanům zcela návštěvu Londýnské výstavy – to se přece stydí před celým světem udělati, vymýšlejí tedy všelijakých prostředků proti tomuto nebezpečenství. Náš pan ministr vnitřních záležitostí p. Bach vydal nařízení, aby se pasy do Londýna [na Světovou či „Průmyslovou“ výstavu roku 1851] dávaly jenom lidem zcela jistým a propagandě Londýnské nepřístupným, a aby se při jejich návratu na ně bedlivý pozor dal. (Chudák tedy každý, kdo půjde do Londýna, neboť po návratu bude několik let ustavičně pod očkem policie!) Také prý bude od nás několik policejních úředníků k Londýnské výstavě odesláno – ne tak z průmyslových ohledů, jako více z pečlivosti a pro bdění o naše občany, aby si žádný o kámen nohu nenarazil (jak písmo praví)! Když ale již p. Bach co dědic slavné paměti policejního ministra Sedlnického vysílá policejní úředníky na výstavu do Londýna, dali bychom následující užitečnou radu: Naše vláda se již bojí, aby se několik našich občanů nesešlo s Londýnskou propagandou, anglická vláda se ale nebojí celou tu propagandu zrovna v Londýně uprostřed svého národu uhostiti, což aby tedy ti naši policejní úředníci, když již do Londýna půjdou, tam vypátrali, čím to asi jest, že se anglická vláda těch revolucionářů nebojí, ačkoli nemá skoro žádné vojsko? a čím to zase jest, že jiné vlády, ačkoli mají na sta tisíců vojska, přece se již toho bojí, kdyby se několik jejich občanů s těmi revolucionáři sešlo? – 

 

… a řada historických publikací i několik dalších článků Karla Havlíčka Borovského objasňuje takovéto rozdíly mezi tehdejšími svobodnými a nesvobodnými evropskými zeměmi.

Dále, z konce doby panování Franze Josefa jsou výraznou ilustrací tehdejší situace Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona od Jaroslava Haška.

 

dejme tedy slovo prezidentu-Osvoboditeli, který ostatně již dávno před Velkou válkou nepřiznával Franzi-Josefu více inteligence než průměrnému rakouskému poddůstojníku a stranil se jej. Dle T. G. Masaryka „František Josef neměl žádný plán pozitivního vůdcovství; nebyl spravedlivý; být vlečen událostmi, nikoli je zvládat bylo jeho základní vlastností jako císaře i jako člověka.“

T. G. Masaryk – Válka a revoluce I 1914-1916 – Degenerace Habsburků a Rakouska (str. 103-114), str. 103:

Nelze-li již počítati s císařem, který ani v nejskvělejší době své kariéry neměl více inteligence než rakouský poddůstojník – a to jistě není vysoká úroveň – a který již dávno vidí jen v mlhách události, které se kolem něho dějí; jak jen je možno, že nenašel se nějaký arcivévoda, který by měl tolik – ne-li noblesy ducha, tedy aspoň instinktivní hrdosti, aby byl se vzepřel proti politice sebevraždy?

str. 113: „Za takovou dynastii mají naši synové prolévat svou krev? A na takové dynastii český národ má a může zakládat své politické naděje??“

T. G. Masaryk – Válka a revoluce I 1914-1916 – Austria under Francis Joseph (Rakousko za Františka Josefa), (str. 290-297), str. 296:

Ale František Josef neměl žádný plán pozitivního vůdcovství; nebyl spravedlivý; být vlečen událostmi, nikoli je zvládat bylo jeho základní vlastností jako císaře i jako člověka.

20230428_113250

 

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Svoboda a stabilita se zas až tak nevylučují – AD: Zbyněk Petráček 3

Lidové noviny, středa 4. 1. 2023, str. 9

AD: Zbyněk Petráček – Novoroční výhledy. 2023: Kissinger, Metternich a Ukrajina, LN pondělí 2. ledna 2023, str. 9 – Názory

 

Zbyněk Petráček opět vyzvedává stoletý řád v Evropě, o nějž se svou „Svatou aliancí“ měl zasloužit rakouský kancléř Metternich, jímž se inspiroval i Henry Kissinger. V kontrastu k roku 1918, který prý „přinesl svobodu a suverenitu, leč ne trvalou stabilitu.“

Jenže taková stabilita, kterou nesvobodné, absolutistické režimy Metternicha, Putina a jim podobných nastolí, bývá jen dočasná a zdánlivá, občany politice odnaučuje a problémy zadupává, aby pak dlouhodobě nahromaděné rozpory při nečekaných událostech propukly v podobě revolucí a válek.

Do kontrastu k takovýmto mocnostem je namístě uvést dlouhodoběji stabilizující roli těch svobodných států, jejichž představitelé brali jazyková práva jednotlivých národů vážně a nerelativizovaly obrozenectví tak, jak to činí Petráček dodnes. Příklady? Švýcarsko a právě v letech 1917-18 vzniklé Finsko.

Landsgemeinde_Glarus_200616

A vůdce Lee Kuan Yew již před osamostatněním Singapuru prosadil na ostrově dokonce čtyři oficiální jazyky. Ohledy k národnostním menšinám i studujícím Židům prokazovala i Československá republika, díky níž došlo k mírumilovnému rozchodu a setrvalému přátelství mezi Čechy a Slováky. Na rozdíl od Jugoslávie, jejíž přezíravější politika k menšinám ve 30. letech 20. století byla dost podstatnou příčinou pozdějšího násilí.

Nahlížejme tedy nyní vstřícně i současnou emancipaci berberských / Amazigh národů v Maroku a Alžírsku a úsilí o zaručení práv jednotlivých etnik v dnes již federální Etiopii.

Regions_of_Ethiopia_EN.svg

 

Zdeněk Zacpal, nordista

 

____________________________________

 

Vysvětlivky pod čarou:

 

… a nerelativizovaly obrozenectví tak, jak to činí Petráček dodnes.

duch celého článku, zejména pasáž:

A k tématům roku 2022 patřila role zdejších rodáků ve věcech překonávajících obrozenectví.

Co může překonat obrozenectví? Asi by to bylo něco, co by se dalo postavit na společného jmenovatele a bylo by větší. Ale něco takového nedokáže autor ZZ najít. Dokáže to pan Petráček?

 

Na rozdíl od Jugoslávie, jejíž méně vstřícná politika k menšinám ve 30. letech 20. století byla dost podstatnou příčinou pozdějšího násilí.

Pod pojmem „násilí“ se dají zařadit jak genocidní praktiky chorvatských ustašovců, tak i pozdější války, na nichž se podíleli srbští Arkanovci, pozdější „četnici“, nově vzniklé armády a další.

 

Vůdce Lee Kuan Yew [Lǐ Guāngyào / Li Kuang-jao / 李光耀] již před osamostatněním Singapuru prosadil na ostrově dokonce čtyři oficiální jazyky.

https://en.wikipedia.org/wiki/Languages_of_Singapore

http://zdenek.zacpal.cz/cestou-stareho-mistra-na-komunisty-v-singapuru-vysly-pameti-tamniho-expremiera/

The Singapore Story: Memoirs of Lee Kuan Yew, Published by Times Editions Pte Ltd, Singapore 1998, ISBN 981 204 983 5, str. 216 (zde LKY odkazuje na situaci již kolem roku 1955):

I decided that, whether or not it was practical, the only politically defendable policy was trilingualism, with Malay as the lingua franca and the future national language of Malaya, English as the language of international commerce and science, Mandarin as the mother tongue of the Chinese, and Tamil, Hindi or Punjabi for the Indians.

 

… v dnes již federální Etiopii.

Hezká mapička 11 „regionálních států“ celé země je i na: https://en.wikipedia.org/wiki/Ethiopia

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Tomu říkám obchod, pane Kohn!

Lidové noviny, středa 30. listopadu 2022, str. 11, Názory – Dopisy redakci

 

AD: Matyáš Berdych, Jindřišská věž – špička ledovce. Jednání pražského arcibiskupství je nemorální. Ať prodají nejdříve arcibiskupský palác.

Lidové noviny, Úhel pohledu, pátek 25. 11. 2022, str. 11, Názory

Kostel_sv._Šimona_a_Judy_Na_Františku_4

Ještě lepší ilustrací polistopadových praktik u nás je případ kostela sv. Šimona a Judy na pražském Starém Městě.

Po roce 1615 si jej postavila za své Jednota Bratrská jako svou modlitebnu, ale netěšila se z něj dlouho. Jako všechny ostatní protestantské kostely jej po Bílé hoře zkonfiskoval Habsburk a vydal jej římskokatolické církvi.

Po roce 1989 byl kostel církvi vydán, město se sice podílelo na jeho rekonstrukci, když se ale pro řeholníky příslušného řádu „Milosrdných bratří“ péče o kostel stala „břemenem a komplikací“, prodali jej v roce 2021 městu za bratru 99,99 milionů korun, a ještě si do budoucna na kostel vymínili předkupní právo.

Takže závěrem trochu židovského humoru:

Kohn s Roubíčkem na návštěvě ve Vatikánu stojí na náměstí svatého Petra a dívají se kolem. V luxusních limuzínách přijíždějí papež, kardinálové, biskupové. Všude kolem paláce, drahá roucha, zlaté berly, prsteny… „Viděj, pane Kohn,” povídá Roubíček. „Tomu říkám obchod! A to začínali s jedním oslíkem.”

jp2tiara

Zdeněk Zacpal, nordista

__________________________

 

https://www.praha.eu/jnp/cz/o_meste/magistrat/tiskovy_servis/tiskove_zpravy/praha_chce_odkoupit_kostel_sv_simona_a.html

 

https://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/ochranna-ruka-sv-simona-a-judy-nad-hudbou.html

 

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Za pomník skutečného smíření

Rada Zastupitelstva Prahy 1 dne 21. července 2020 schválila záměr instalovat na Malostranském náměstí v Praze pomník rakouského maršála celým jménem Josef Wenzel Radetzky von Radetz, který byl brzy po vyhlášení Československé republiky jakožto symbol nadvlády Vídně odstraněn. Nepochybujeme o upřímnosti úsilí některých zastánců pomníku, jen se obáváme, že jeho případná opětovná instalace způsobí další zbytečné nesváry a problémy.

 

Proberme nejprve argumenty zastánců pomníku, které nahlížíme jako velice sporné:      

1. Sousoší prý je krásné a bude se na místě dobře vyjímat.

Takto se dá hájit cokoli, i někdejší Stalinovo sousoší od renomovaného sochaře Otakara Švece. To by však dnes málokterý dnešní stoupenec Radeckého obnovoval.

2. Radecký byl skvělý voják, vyhrával bitvy.

Pokud k oslavě stačí pouhé vítězství v bitvě, pak se přehlíží veškerá etika, která mimo jiné již po tisíce let poukazuje na obrovský morální i psychologický rozdíl mezi obránci země či občanských svobod a útočníky, potlačovateli svobod, okupanty. Pak ani nemá smysl úsilí o mír, tím se nepřímo doporučují války, vzájemné usmrcování (zejména u nás nedobrovolně odváděných) vojáků a doprovodné utrpení civilistů.

3. Radecký vítězil nad Napoleonem a má být „symbolem jednotné Evropy“

Má snad být dnešní Evropa sjednocena vojensky, za účelem nastolení absolutismu? Metodami, které Radeckého nadřízení rakouští panovníci (a jejich kancléř Metternich a ministr Bach) hájili? Právě Radecký (1766-1858) po celou svou vojenskou službu zajišťoval občansky a politicky zaostávajícímu mocnářství další roky existence bez nezbytnosti výraznějšího přiblížení se k celkově modernějšímu pojetí řízení a uspořádání státu existujícímu v zahraničí už v oné době. Konkrétněji: v tehdejších USA, Švýcarsku, Anglii, Dánsku, Norsku, Belgii, Nizozemí, po většinu století ve Francii a také v Sardinsko-piemontském království. –  Ano, právě té svobodné části Itálie, do níž prchali schopní lidé odjinud a proti jejímž silám Radecký bojoval. A do které lidé prchali zejména z Lombardie a Benátska, tedy právě z těch částí Itálie, kterou Vídeň za pomoci Radeckého ovládala.

 

Stoupenci Radeckého obvykle zlehčují neblahé důsledky jeho působení a kultu:

1. Přehlížejí se Radeckého masakry civilistů v severní Itálii.

Radecký panství Habsburků v severní Itálii prodloužil o několik let tím, že v letech 1848-49 nechal postřílet na 4000 Italů. Dodnes nacházíme v severoitalských městech pomníky obětí „rakouské tyranie“. Od vídeňské nadvlády se pak ale Italové stejně osvobodili, a to hned v letech 1859-66, za cenu tisíců dalších obětí. Obratem si zavedli svobodnější a demokratičtější systém, ostatně demokratičtější systémy měli na více místech země i dříve. Důsledky rakouské přítomnosti v zemi dosvědčuje i dopis anglického ekonoma Williama Nassau Seniora příteli, slavnému francouzskému politikovi a mysliteli Alexisi de Tocqueville z roku 1847: „Strávili jsme měsíc na severu Itálie, v rakouských dominiích. Je to melancholická země. Všude jsou tam stopy civilizace, která převyšovala to, co tam existuje nyní. Jsem rád, že jsem odtamtud pryč a nechávám za sebou špatné hostince, žebrající děti i venkovany v hadrech, kteří jsou však hezčí než vyšší stavy.“

2. Zlehčuje se působení Radeckého a jeho odkazu proti svobodám i smíření

Vítězství Radeckého v Itálii přispěla k postupnému potlačení občanských svobod po roce 1848 i u nás. Právě v jejich důsledku byl již 13. dubna 1849 pohnán ke svému prvnímu procesu i český básník a novinář Karel Havlíček Borovský.

Za svobody, které kdy Češi (ale i příslušníci jiných národů a uprchlíci v zemi) požívali, vděčí tito spíše vlastnímu úsilí a tradicím i před rokem 1620, dlouhodobému demokratickému povědomí a vybojované státní samostatnosti. Také díky ní nejsou více za pouhé vyjádření vlastního názoru biti, jako kupříkladu lidé v současném Katalánsku.

Lidé po světě postupně zjišťují, že samotná existence pomníků strůjců nebo pomahačů útlaku ve veřejném prostoru podporuje politickou svévoli a umenšování svobod a důstojnosti občanů. A v těch zemích, k nimž se naše veřejnost a většina médií nyní ráda hlásí, se pomníky personám typu Radeckého odstraňují. Na Ukrajině byly strženy tisíce pomníků, které měly symbolizovat cizí nadvládu. Ve Španělsku již z veřejných míst zmizely všechny sochy diktátora Franka, který používal podobně krvavé metody jako Radecký. Italové odstranili většinu Mussoliniů. V USA jen za posledních šest let odstranili několik stovek pomníků otrokářů. I sami Rakušané na své vlastní habsburské období již shlížejí kriticky a právě nyní se jedná o přestavbu pomníku antisemitského starosty Karla Luegera ve Vídni a přejmenování příslušného náměstí. A to Lueger, na rozdíl od Radeckého, nemá na rukou krev.

Radeckého pomník býval ne bezdůvodně chápán jako symbol podmanění a nesvobody země. Nepřipomínejme tuhle osobu a vyvarujme se ostudy před cizinci. Nezhoršujme vztahy s Itálií, jejíž velvyslanectví stojí o kousek výš.

 

Za pomník skutečného smíření

Avizuje-li se potřeba „smíření“, není rozumné stavět cokoli, co působí zcela opačným směrem, co konflikty, zbytečné a neplodné spory jitří. V době, kdy schvalování útoku Ruska na Ukrajinu je trestným činem, je absurdní na hlavním náměstí nově instalovat sousoší někoho, kdo nechával usmrcovat lidi, kteří chtěli žít ve vlastní zemi po svém. Mají-li se komu stavět pomníky, pak jen těm, jejichž příspěvek humanitě, svobodě a toleranci jednoznačně převládá. A musí-li na místě vůbec něco stát, je vhodnější dát slovo nikoli lobbování či diktátu jednoho spolku, nýbrž vypsat veřejnou transparentní a mezinárodní architektonicko-výtvarnou soutěž na nové dílo, které by bylo přijatelné pro širokou veřejnost a skutečné smíření také symbolizovalo. Je namístě, aby každá generace přidala do živého a rozvíjejícího se města svou vlastní uměleckou vrstvu.

__________________________________

 

Citace: Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome VI, 2. volume – Correspondence Anglaise ; Correspondance et conversations d´Alexis de Tocqueville et Nassau William Senior ; Éditées et annotées par H. Brogan et A. P. Kerr, Éditions Gallimard, 1991, ISBN 2-07-071945-6, Nassau William Senior à Alexis de Tocqueville, Splugen, September 30, 1847, str. 100: We have spent a month in the north of Italy, in the Austrian dominions. It is a melancholy country. Every where there are the traces of a civilization which exceeded what now exists. I am glad to get out of it, & leave behind me fine bad inns, begging children, & peasantry in rags, but handsommer than the high orders.

 

Se zněním uvedeného textu výše výslovně souhlasí:

 

Jméno                                                                       Povolání, odbornost

 

Mgr. Hana Tonzarová, Th.D., duchovní, tajemnice pro ekumenu Církve

československé husitské

ThDr. Pavel Černý, Th.D., kazatel Církve bratrské a učitel ETS

Doc. PhDr. Eva Melmuková, VŠ pedagožka

ThDr. Petr Melmuk, Th.D., farář ČCE, odborný asistent

Mgr. Pavel Keřkovský, ThDr., vyučující na ETF UK

Eva Turková, diplomovaný specialista, katecheticko-pastorační činnost

PaedDr. Ivo Pohořelý, středoškolský učitel

Mgr. Hana Pohořelá, sociální pracovnice

Žofie Vobrová, úřednice

Marta Bartošková, speciální pedagog

Ladislav Dlouhý, chemik

PhDr. Jiří Jaroš, historik a archeolog

M.A. Marie Neudörflová, Ph.D., historička

Mgr. Kateřina Pražáková, Ph.D., historička

PhDr. Jaroslav Someš, historik

Mgr. Ondřej Daniel, Ph.D., historik

doc. PhDr. Martin Kučera, CSc., historik

doc. PhDr. Stanislav Holubec, Ph.D. et Ph.D., historik

Mgr. Milan Sovilj, Ph.D., historik

PhDr. Petr Prokš, CSc., historik

Mgr. Miroslav Soukup, historik, jednatel Společnosti Veritas

prof. Ivan Foletti, MA, Docteur ès Lettres, historik umění                                 

Prof. PhDr. Pavel Vlček, historik umění

PhDr. Daniela Rywiková, Ph.D., historička umění

PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D., historik umění

Ph.Dr. Filip Lachmann, sociolog

Mgr. Jan Bistranin, právník, předseda zapsaného spolku Exulant

JUDr. Richard Pecha, právník

PhDr. Martin Šimsa, Ph.D., filosof

prof. PhDr. Miloslav Bednář, CSc., filosof 

Mgr. Jan Černý, Ph.D., filosof                                     

PhDr. Ing. Jiří Olšovský, Ph.D., filosof

Joe Grim Feinberg, Ph.D., filosof

Michal Špína, Ph.D., překladatel, redaktor A2 kulturního čtrnáctideníku

MgA. Pavel Karous, Ph.D., sochař, autor projektu Vetřelci a volavky

Prof. Mgr. art. Dušan Zahoranský, výtvarný umělec

Jan Klamm, hudební publicista

Josef Patočka, politický ekolog

Vratislav Brabenec, zahradní architekt

Jan Kašpárek, redaktor

Matěj Metelec, redaktor

Anežka Bartlová, Ph.D., šéfredaktorka Artalk.cz

Mgr. Hana Blažková, komparatistka

Mgr. Zdeněk Zacpal, Ph.D., nordista a překladatel

 

Otevřený dopis byl rozeslán zastupitelům Magistrátu hlavního města Prahy i Zastupitelstvu MČ Prahy 1 počínaje dnem 24. 11. 2022.

 

Rubriky: Různé | Napsat komentář

Nostalgie po rakouském mocnářství – AD: Karel Oliva 2

Lidové noviny, pondělí 7. listopadu 2022, str. 9

AD: Karel Oliva – Iluze a realita samostatnosti, LN 3. 11. 2022, str. 16 (Poslední slovo)

Spíše než samoúčelem jsou státy prostředkem k ochraně lidí. A nezáleží tak moc na délce jejich trvání, jak, pane Olivo, sugerujete – Vámi zmiňované dvousetleté „banánové republiky“ daný účel ostatně neplní. Onen „s největší okázalostí a pompou slavený svátek ČR“, totiž 28. říjen, připomíná zásluhy těch, kteří s nesrovnatelně většími oběťmi i erudicí než vůdci a účastníci změn v letech 1989 a 1992 založili nejen stát, ale i tolik potřebné trvalé světové povědomí o dvou před rokem 1918 politicky i jazykově dost omezovaných národech.

Nikoli Čech, nýbrž rakousko-britský filosof, Sir Karl Popper prohlásil, že „nikdy v dějinách nebyl nový stát – který koneckonců vzešel z revoluce – tak mírumilovný a tak úspěšný“. Ono Masarykovo Československo bylo prý dokonce „nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.“ Je prý třeba si připomínat onu „otevřenou společnost natolik silnou, že po řadě násilných a smrtelných nehod dokázala vždy znovu povstat.“

Jakarta_CBDCentrum indonéské Jakarty

Nostalgik po Rakouském mocnářství Oliva varuje před „asiatskými živly“. Ponechme stranou, že demokracie se v jistých částech Asie rozvíjejí rychleji a některé začínají již leckterý evropský systém zahanbovat. Po Korejské republice a Tchajwanu probíhá pozoruhodný vývoj i v Indonésii za prezidentů S. B. Yudhoyona a Joko Widoda. Olivovy nálepky spíše zakrývají velice podobný vývoj Rakouské říše a Ruska: Obě země se po dlouhé době vývoje těšily částečné demokracii, jenže pak i Rakousko-Uhersko řešilo problémy svých vládců válkou proti Srbsku a opětovným nastolením vojenské diktatury pod Hötzendorfem (1914-1917). Rozdíl je zatím v počtu obětí: evropské Rakousko-Uhersko připravilo válkou o život téměř dva milióny vlastních občanů, nepočítaje v to statisíce Srbů, většinou civilistů – názorné fotografie ze Srbska se stromy prohýbajícími se pod oběšenci nepřehlédl ani Josef Švejk. Putin s počtem obětí v řádu mnoha desítek tisíc tak má ještě co dohánět.

Austrians_executing_Serbs_1917Rakousko-uherská genocida Srbů: Srbsko za Velké války ztratilo přes milion občanů. Vladimir Putin má ještě co dohánět.

IMG_9470

Zdeněk Zacpal, překladatel

 

 

A tak nezáleží tak moc na délce jejich trvání, jak, pane Olivo, sugerujete – ony Vámi zmiňované dvousetleté „banánové republiky“ tento účel ostatně neplní.

Krom chaosu a občanských válek panuje ve Střední Americe i Venezuele největší počet vražd na 100 000 lidí na světě.

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate

 

Pražská přednáška Sira Karla Poppera česky i anglicky:

http://www.hoschl.cz/files/3752_cz_popp-prj-cz.pdf

https://www.lf3.cuni.cz/3LFEN-255.html

 

Počet obětí války – heslo Wikipedie: World War 1 casualties

http://www.100letprve.si/en/world_war_1/casualties/index.html

Některé další zdroje udávají i vyšší počet obětí.

 

 

Rakousko řešilo problémy svých vládců válkou proti Srbsku a opětovným nastolením vojenské diktatury pod Hötzendorfem.

Příznačná charakteristika Hötzendorfa (připomínajícího Putina) z Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franz_Conrad_von_H%C3%B6tzendorf

Jako náčelník generálního štábu (AOK) dlouhodobě naléhal na modernizování rakouských ozbrojených sil. Byl přesvědčen, že mezi rakouskými Němci a slovanskými národy musí dojít ke konfliktu a obával se maďarské elity v říši. Už od roku 1906 znovu a znovu navrhoval preventivní válku proti Srbsku. Když vypukla první světová válka, Conrad von Hötzendorf často navrhoval nereálné grandiózní plány bez ohledu na terén či klima. Podceňoval také sílu nepřítele.

Jeho největší porážka přišla v roce 1916, kdy nedokázal čelit ofenzívě ruského generála Brusilova. Od té doby se Rakousko-Uhersko neobešlo bez pomoci Německa.

Hötzendorfova pohřbu roku 1925 se zúčastnilo asi sto tisíc lidí a mnozí historici jej hodnotili jako vojenského génia. Na druhé straně bilance světové války je hrozná: z 8 milionů mužů, kteří pod Hötzendorfovým velením bojovali, více než 1,5 milionu padlo a téměř 2 miliony utrpěly zranění. Kritičtí autoři mu vytýkají velikášské plány, podceňování protivníka i to, že armádám velel zdálky a jen výjimečně se objevoval na frontě a mezi vojáky.

 

 

Názorné fotografie ze Srbska se stromy prohýbajícími se pod oběšenci nepřehlédl ani Josef Švejk.

Mezi tou dobou prohlížel si Švejk auditorovu kancelář. Že by činila velice příznivý dojem, zejména fotografiemi na stěnách, nedá se říci. Byly to fotografie různých exekucí, provedených armádou v Haliči i v Srbsku. Umělecké fotografie s vypálenými chalupami a se stromy, jichž větve se skláněly pod tíhou oběšených. Zejména pěkná byla fotografie ze Srbska s pověšenou rodinou. Malý hoch, otec i matka. Dva vojáci s bajonetem hlídají strom s popravenými a nějaký důstojník jako vítěz stojí v popředí a kouří cigaretu.

 

„Když jsem byl v Srbsku,“ řekl Vodička, „tak u naší brigády věšeli, kteří se přihlásili, čúžáky za cigarety. Kerej voják pověsil chlapa, ten dostal deset športek, za ženskou a za dítě pět. Potom začlo intendantstvo spořit a vodstřelovalo se to hromadně. Se mnou sloužil jeden cikán a vo tom jsme to dlouho nevěděli. Bylo nám to jenom nápadný, že ho vždycky na noc někam volali do kanceláře. To jsme stáli na Drině. A jednou v noci, když byl pryč, tak někomu napadlo šťourat se v jeho věcech, a pacholek měl v ruksaku celý tři krabičky po stovce športek. Potom se vrátil k ránu do naší stodoly a my jsme s ním udělali krátkej soud. Povalili jsme ho a nějakej Běloun
ho uškrtil řemenem. Měl ten pacholek tuhej život jako kočka.“

Starý sapér Vodička si odplivl: „Ne a ne ho uškrtit, už se nám podělal, voči mu vylezly, a pořád ještě byl živej jako nedoříznutej kohout. Tak ho trhli jako kočku. Dva za hlavu, dva za nohy a zakroutili mu vaz. Potom jsme na něho navlíkli jeho ruksak i s cigaretama a hodili ho pěkně do Driny. Kdopak by takový cigarety kouřil. Ráno byla po něm sháňka.“

„To jste měli hlásit, že dezentýroval,“ rozšafně podotkl Švejk, „že už se na to připravoval a že každej den říkal, že se ztratí.“

„Ale kdo by na takový věci myslel,“ odpověděl Vodička, „my jsme svý udělali a vo věci ostatní jsme neměli žádnou starost. Tam to bylo úplně lehký. Každej den někdo zmizel, a ani už to z Driny nelovili. Plaval tam nadmutej čúžák vedle našeho rozflákanýho landveráka hezky po Drině do Dunaje. Někteří nezkušení, když to viděli ponejprv, tak dostali malinkou horečku.“

„Těm měli dát chinin,“ řekl Švejk.

__________________________

Relevantní pasáže citovaného článku Karla Olivy:

Zaprvé (což je pouhá připomínka všeobecně známé skutečnosti) je neformálně nejdůležitější, nebo alespoň s největší okázalostí a pompou slavený svátek České republiky výročím státu, jenž již neexistuje – to se mi zdá dosti bizarní (jistou podobnost lze najít snad jen v ruských oslavách vítězství SSSR nad Německem). A zadruhé , což ovšem s tím prvním souvisí, je tímto svátkem oslavován a připomínán stát, jehož souvislá samostatnost, nezávislost a svoboda netrvala ani 20 let (od konce října 1918 do konce září 1938, léta 1939-1989 do nezávislých a svobodných počítat nelze, a to ani období 1945-1948, a krátkým úsekem let 1990-1992, navíc postiženým slovensko-českými třenicemi a výsledným rozpadem, snad ani nemá cenu se zabývat.

Dvacetileté (a ostatně i čtyřiasedmdesátileté, míním 1918-1992) období je ovšem nicotné nejen proti věčnosti, ale i ve srovnání s životností běžných státních útvarů, ba i lecjakých „banánových“ republik. Státy se přece nezakládají na desetiletí, ale (přinejmenším) na staletí. A tady je potřeba si konečně už jednou přiznat objektivní skutečnost, že myšlenky, že se (meziválečné) Československo s geopolitickou situací, již dostalo do vínku, trvale udrží jako svobodný a nezávislý stát, byla zdvořile vyjádřeno velmi naivní (na což poukázali už tehdejší koncepčně uvažující historici, např. Josef Pekař, kteří v tom ovšem navazovali na své předchůdce, zejména na Františka Palackého a jeho výrok o podunajské monarchii jako o státu „jenž od přírody již i od dějepisu powolán jest, aby byl záštitau a strážcem Ewropy před asiatskými žiwly wšelikého způsobu…“).

 

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Kierkegaardův politický význam

Zdeněk Zacpal – Kierkegaardův politický význam, Filozofia, 77 (2022), 8, 641 – 654, Bratislava

 

 

FILOZOFIA

Roč. 77, 2022, č. 8

 

                                                                               DOI: https://doi.org/10.31577/filozofia.2022.77.8.5

KIERKEGAARDŮV POLITICKÝ VÝZNAM

ZDENĚK ZACPAL, Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, Praha, ČR

ZACPAL, D.: The Meaning of Kierkegaard for Politics

FILOZOFIA, 77, 2022, No 8, pp. XXX – XXX

The paper explores Kierkegaardʼs involvement in politics. The Danish thinker offers a very peculiar and sophisticated path to Christianity for individuals. In contrast to his conception of absolute ethical and religious, especially Christian strivings of an individual, politics should remain a limited domain of finite problems and practical solutions. Kierkegaard finally suggested radical institutional changes against mesalliance of the state and the church that should have opened the way for a free choice of Christian faith as a commitment. Overall spectrum of Kierkegaardʼs suggestions and virtues does not shape a coherent policy agenda, nevertheless the author offers still beneficial incentives to politicians and politics. Kierkegaard’s original thinking, his artistic, intellectual, and spiritual legacy despite its shortcomings radiates a powerful appeal and shows rather an indirect political impact.

Keywords: Subjective thinker – Leap – Relativity of scholarship and politics – Absoluteness of the ethical and the religious – The life of love – Free choice of faith  – Incompatibility of Christianity with worldly powers – Virtues applicable to politics  – New intellectual and spiritual horizons

O tom, zda lze řadit Dána Sørena Aabyeho Kierkegaarda (1813 – 1855) mezi politické myslitele, panuje mezi badateli značná neshoda. Zejména ve čtvrtém čísle 71. ročníku časopisu Filozofia (2016) proběhla k dotyčnému problému diskuse.

Kierkegaard se nepokoušel soustavným způsobem vytvořit vlastní politickou filosofii. Od mládí býval okouzlen Sókratem a trvale se kriticky vymezoval vůči Hegelovi a dánským hegeliánům. Tvůrčím způsobem zpracoval podněty i některých dalších západních myslitelů. Spisům či textům, zabývajícím se prvoplánově politikou, se ale téměř stoprocentně vyhýbal.

Kierkegaardova argumentace se odvíjí od vlastního úsilí o duchovní povznesení jednotlivce. Autor se až téměř v posledku střetává s politickými realitami a jen v nečetných pasážích některé politické systémy, ideje a přístupy hodnotí. Zde budu hájit tezi, že Kierkegaard relevantním politickým myslitelem je. V tomto příspěvku 1) proberu východiska jeho myšlení a pokusím se je situovat v kontextu Hegelova myšlení; 2) zmíním srážky jeho ideálů s tendencemi a politickou realitou doby; 3) uvedu jeho politická stanoviska a návrh na změnu statusu církve; 4) budu reflektovat jeho politické přístupy ve světle idejí některých jiných politických myslitelů; 5) připomenu i jeho myšlenkové defekty; a 6) se pokusím shrnout, jaký význam má Kierkegaardovo dílo pro politické myšlení a život.

Obrázek: Celý svět se točí kolem Sørena Aabyeho Kierkegaarda (1813-1855)

Kierkegaard_im_'Corsar

Rubriky: Články, Recenzované publikace | Napsat komentář

Baroko bylo jinde svobodnější – AD: David Lancz 4

Lidové noviny, středa 17. srpna 2022, str. 9: Názory / Polemika

AD: David Lancz – Ach, ta překrásná doba temna …, LN 13. 8. 2022, str. 14: Orientace / Studovna

Temno-ilustrace

Tvrzení Davida Lancze, že „vnucování jediného státem povoleného náboženství nebylo zdaleka českou, respektive rakouskou pobělohorskou specialitou, ale v 16. až 18. století se dělo všude v Evropě“ (Ach, ta překrásná doba temna…, LN 13. 8.), není pravdivé. Jistá svoboda pro jiné než oficiální křesťanské církve existovala již v oné době v Polsku, Uhrách, Nizozemí, Anglii, některých německých městech. U nás, a to poprvé v Evropě díky Kutnohorskému smíru (1485), byly dokonce oficiálně zrovnoprávněny dvě hlavní konfese (utrakvistická a katolická) a jednotlivci se těšili svobodě volby. Pozdější, ještě liberálnější Rudolfův majestát (1609), jehož vydání si vynutili čeští stavové v čele s příslušníkem Jednoty bratrské Václavem Budovcem z Budova, je jedním z nejdůležitějších světových dokumentů, směřujících k otevřené společnosti. Češi tak nemuseli čekat až na dobu „osvícenství“.

Lanczovo tvrzení, že by vítězství Fridricha Falckého „mělo pro český národ daleko horší dopad“, je čirou spekulací. Naopak tvrdým faktem je, že v jiných převážně či výlučně protestantských zemích, které si uchovaly státní suverenitu (Anglie, Skotsko, Dánsko, Švédsko, Nizozemí) a kde nedošlo k likvidaci tamních elit rekatolizací, konfiskacemi a zruinováním měny, se v období baroka stavěly nejen autorem vyzdvihované paláce se sochami a obrazy pro nejbohatší, ale především mohli tamní lidé rozvíjet svobodnou diskusi a vědu více než dříve. I v populačně slabších zemích, Dánsku a Švédsku, tak mohly vyrůst, na rozdíl od českých zemí, světoborné osobnosti vědy, myšlení a kultury: biolog Linné, fyzikové Rømer, Celsius, Ørsted, dramatik Holberg, vizionář Swedenborg… O soustavném vyhledávání a ničení knih i originálního českého protestantského umění jezuity by se mohl Lancz dočíst i v knize Umění české reformace (Academia, 2011).

Adolf_Kašpar_ilustrace_Temno

Není vhodné opomíjet podstatná historická fakta. Při zkoumání je též třeba uplatnit případné měřítko, aby se skutečnost nevyjímala rozmazaně a nemohla tak být svévolně interpretována.

 

Zdeněk Zacpal, nordista

_________________

Autor studoval mj. severskou historii u profesora Hrocha (Prof. PhDr. Miroslav Hroch, DrSc., dr. h. c.)

Jiný názor na baroko než pan Lancz měl největší český kritik František Xaver Šalda (1867-1937). Ve své stati Moderní literatura česká (1909) píše o baroku toto: „V osmnáctém věku ovšem již renesance do české literatury nevnikla: nebylo již tehdy české literatury. Válkou třicetiletou byly Čechy obráceny v ledovou poušť, a co zde živořilo, byla jen chudá zakrslá kleč nejnižšího a nejbědnějšího katolicismu jezuitského.“

Rubriky: Polemiky | Napsat komentář

Řeč na pietním shromáždění k uctění památky 27 popravených představitelů stavovského odboje

Staroměstské náměstí, 21. června 2022, 18.15

 

Zdeněk Zacpal u desky se jmény popravených:

Začnu Havlíčkovým epigramem, nazvaným Účinky bělohorské bitvy:

Pokavad se s Čechů kacířství nesmeklo,
měli v Čechách nebe a po smrti peklo;
co nám, Ferdinande, osud poslal tebe,
máme v Čechách peklo a po smrti nebe.

Měl básník pravdu, že zde bylo opravdu nebe? Úplně ne, i po husitských válkách se lidé, byť již velice zřídka, pro víru usmrcovali, ale to v podmínkách, kdy samotný katolík Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v roce 1489 napsal: „Velká je v tomto národě svoboda pro pověry, aniž je komu pokládáno za zlé, aby následoval náboženství, jaké chce. … Aniž jest snad dovoleno tak jen smýšlet, ale i veřejně hlásat. Neboť všude se hovoří o víře i starci i mládež, muži i ženy vykládají Písmo svaté, jemuž se nikdy neučili.“ Zatím v jiných evropských zemích lidé své odlišné přesvědčení skrývali a i tak za něj bývali usmrcováni. Inkvizice u nás byla zrušena. A v roce 1485 Kutnohorským smírem byl nastolen bezpříkladný systém dvou stejně oficiálních církví (většinové utrakvistické a katolické) a dalších více či méně tolerovaných menších reformovaných seskupení.

Díky české reformaci směli pak i křesťané půjčovat peníze na úrok a Židé mohli více než kde jinde provádět velké obchody, měli přístup k výrobním profesím i svobodným povoláním. Po několika generacích se pak na dalších 150 let stala Praha městem s největším počtem Židů v křesťanském světě, těch zde žilo kolem 8-10-14 tisíců. (A ještě více Židů žilo v oné době v Soluni/Thesaloniki a v Istanbulu, tato města však byla pod tureckou, tedy islámskou správou.)Také díky kapitálu Židů převážně protestantská Praha vypadala a fungovala trochu jako Amsterdam o 200 let později. I Židé zde měli přístup k raně novověké, takřka experimentální vědě, k hvězdářství, k alchymii – máme zachované tajné a po povodních znovuobjevené laboratoře, to jak se podmáčený chodník propadl do podzemí Haštalské 1.

alchymie2

Tajná alchymistická laboratoř v Haštalské 1

Tato země se před rokem 1620 těšila i právním a politickým svobodám. Zejména na zemské úrovni tzv. zvykovému právu, založenému na obyčejích a precedentech, dost podobnému jako v Anglii a některých dalších částech anglosaského světa funguje dodnes, jaké ale bývalo i ve starých Uhrách a Polsku. Stálost a síla zvyklostí tak sloužila jako záruka svobody i překážka proti zbytečnému násilí a účelovému zneužívání práva ze strany mocných. Na zemských sněmech rokovali nejen šlechtici, ale i příslušníci nižších vrstev, tedy rytíři a měšťané. Mohli vybírat či volit novou dynastii, schvalovat následníky trůnu, daně, vojenské kvóty. Úředníci českých zemí tehdy museli ovládat češtinu, která se rokem 1615 na Zemském sněmu dokonce stala výlučným jednacím jazykem. Dnes se neví a cizinci žasnou nad skutečností, že již v pohusitské době nešťastné manželství mohlo být rozvedeno a rozvedení se směli opět ženit a vdávat.

Tyhle všechny pozoruhodné výdobytky pak již absolutističtí Habsburkové zrušili, zlikvidovali a nádavkem tři čtvrtiny majetku Čechů zkonfiskovali a zčásti rozdělili svým pomahačům a též katolické církvi. Bez zpětných restitucí. Česky se člověk nedomluvil ani později na nádraží. A usmrcování evangelíků probíhalo kolem Bílé Hory někde až po tisících (Písek, Prachatice), v dalším století už jenom v řádu mnoha desítek.

Natolik otevřená společnost, jakou Češi a další u nás vytvořili do Bílé Hory, byla obnovena až po třech stech letech, díky vyhlášení republiky roku 1918. Takže se dá říct, že těch předešlých tři sta let bylo u nás, užijeme-li slova otřepaného maďarského vtipu, historicky nejdelším a nejobtížnějším obdobím přechodu od větší svobody k větší svobodě.

Ale závěrem bych rád upozornil na to, co zbylo z duchovna české reformace. Z naší protestantské ikonografie se dochovalo strašně málo, neboť jezuitští kontroloři a paliči pracovali velice systematicky. Ty nesčetné pozůstatky originálního českého výtvarného umění ale reprodukuje kniha Umění české reformace z roku 2010, zde. 643x800_TXVfHU

Můžete si ji koupit anebo půjčit v knihovnách. Krásné písně starých dobrých časů gotiky a renesance, z nichž některé jsou připisované samotnému Husovi, najdete v dnešních  evangelických, husitských, a něco z nich i v katolických zpěvnících. A představu o tom, jak naši předkové dokázali, jak málokdo v dějinách křesťanství, sloučit svobodu myšlení i duchovna, najdete v knihách i v tom, co po ničení zbylo z odkazu literátských bratrstev. Jejich členové si půjčovali knížky, organizovali kulturu a hudbu v kostelích. Tu si můžete dodnes poslechnout, i z této nádherné desky. Přeji dobrý a nerušený poslech a děkuji za pozornost.

_vyr_29579b-11

________________________________________________________

Citace, odkazy:

 

Alexandr Putík, Olga Sixtová – Histoire des Juifs en Bohême et en Moravie: Des origines à l´émancipation, str. 9:

Les autorités spirituelles hussites condamnaient sévèrement les prêts d´argent sur intérêt come l´usure. Le mouvement cependant, malgré quelques excès (comme le pillage des maisons juives de Prague par les pauvres en 1422), ne se retourna pas contre les Juifs. Il faut dire que les groupes les plus radicaux s´identifiaient à l´Israël biblique. Les Juifs tchèques et d´Europe centrale sympathisaient avec les hussites et les aidaient en leur fournissant des armes et d´autres marchandises. … Les guerres hussites eurent pour conséquences d´ébranler la puissance économique et le monopole idéologique de l´Église catholique.

str. 25: Après l´époque hussite, les théologiens ne jugeaient plus aussi sévèrement l´usure et les chrétiens commencèrent également à travailler dans la finance. Dans le même temps, les limitations concernant les professions que les Juifs pouvaient exercer commencèrent peu à peu à se libérer.

str. 67-68: Depuis la fin du 16e siècle et pendant cent cinquante ans, le ghetto pragois fut la communauté juive la plus peuplée de l´Europe chrétienne.

 

Viz články autora těchto řádků:

https://www.idnes.cz/zpravy/archiv/viktorin-kornelius-ze-vsehrd-uzitecne-se-nelisi-od-slusneho.A120319_163057_kavarna_chu

… i pro britskou a francouzskou Wikipedii: https://en.wikipedia.org/wiki/Viktorin_Kornel_of_V%C5%A1ehrdy

https://fr.wikipedia.org/wiki/Viktorin_Kornel_de_V%C5%A1ehrdy

 

Hrůzy rekatolizace: Historické spisy od Petra Hory-Hořejše, Jana Fialy, Evy Melmukové a dalších …

Rubriky: Rozhovory, reportáže | Napsat komentář