AD: Tereza Matějčková – Chybí demokracii Bůh: Mizí předpoklady svobody, Echo 22 / 2025, 29. května
Tereza Matějčková pokládá Boha za podněcovatele a záruku přetrvání svobody a demokracie. Svůj dlouhý esej s deklarativně protichůdnými stanovisky kormidluje tak, aby si v jeho závěru odpověděla na svou spíše řečnickou otázku a aby nakonec získalo vrch tradiční katolické pojetí světa. Její přístup k názorovým odpůrcům připomíná až Bondyho karikaturu triumfální komunistické propagandy na adresu nepřátel, kteří „si mysleli, že to nejde a jde to.“
Takto postupovat a dospívat k závěru však lze jen za záměrného či bezděčného přehlížení velmi podstatných skutečností.
Demokracie napříč světonázory
Demokracie nikdy a nikde nebyla ideální. Tichým základem demokracie však zdaleka nebyl „příběh, z nějž žije církev“, demokracie je mnohem starší než křesťanství. Bereme-li v úvahu jen Západ, rozvinula se a do značné míry již fungovala o staletí dříve ve starém Řecku v pohanském, tedy polyteistickém prostředí. I filosof a teoretik „otevřené společnosti“, Sir Karl Popper v Praze v roce 1994 objasňoval, že „evropské dějiny začínají Solónovou pokojnou revolucí, která reformovala athénskou ústavu.“
Jan Matejko – Ústava 3. května 1791
Aniž popřeme některé středověké systémy svobodné městské či zemské samosprávy – jedním z vrcholů jejich rozvoje bylo zavedení parlamentního systému v Polsku po roce 1490 – římskokatolická církev se při rozvoji demokracie zrovna výrazně nevyznamenala a v průběhu evropských dějin podporovala namnoze praktický absolutismus z Boží milosti. Proč by se mu ostatně vzpěčovala? Ten z Vídně přišedší jí přece u nás přiklepl velkou část českých pobělohorských konfiskátů!
Naopak, zakladateli oněch nemnoha existujících demokracií minulých staletí byli málokdy pravověrní katolíci. Byli jimi mnohem větší měrou evangelíci (nikoli evangelikálové), svobodní zednáři, volnomyšlenkáři. Mimořádnou roli při rozvoji svobodného myšlení i demokracie hrálo na Západě zejména unitářství, jehož významnou kolébkou je ale území patřící k současnému Rumunsku. Mezi první země s (téměř) všeobecným hlasovacím právem mužů patřily severní části USA, pak Norsko, Dánsko, Švýcarsko, tedy hlavně země výrazně formované protestantskou kulturou. I nás došlo, a to mnohem dříve, k rozšíření politického zastoupení jednotlivých sociálních vrstev Čechů. A to díky husitské revoluci, v jejímž průběhu, Čáslavským sněmem (1421) počínaje, mohli na dalších 200 let do Bílé Hory zasedat na sněmech zástupci nejen šlechty, ale i nižších vrstev, tedy rytířů a měšťanů. Pak, díky Kutnohorskému smíru (1485) se mohli politikové sdružovat nezávisle na svém vyznání, což nebylo možné ani v Anglii během následujících 300 let: pokusy o něco podobného tamější Toryové tehdy blokovali. A osvoboditeli a zakladateli Československé republiky byli evangelíci Masaryk, Štefánik i svobodný zednář a volnomyšlenkář Beneš.
Čáslav – sněm 3. – 7. 6. 1421: V kostele sv. Petra a Pavla se konal památný husitský sněm. Vymezil se vůči politice Zikmunda Lucemburského, jeho korunovaci českým králem z r. 1420 prohlásil za neplatnou, ustanovil zemskou vládu a potvrdil závaznost čtyř pražských artikulů jako husitský výměr božího zákona. Sněm, který se považoval nadřazen panovníkovi, byl zásadním a přelomovým vykročením k demokratizaci politického systému.
Čáslavské kostely: vlevo sv. Petr a Pavel (dnes katolický), vpravo evangelický kostel, k jehož sboru náleželi i předkové režiséra Miloše Formana, a níže budova Husova sboru Církve československé husitské, z roku 1926 od architekta Bohumíra Kozáka.
Krom toho japonský historik a buddholog Hajime Nakamura připomíná, že demokratické mechanismy fungovaly také mezi buddhistickými mnichy v Číně zejména v období po roce 845 n.l., na čínských vesnicích v průběhu staletí (a opět nedávno v období mezi Mao Ce-tungem a Si Ťin-pchingem) i ve starověkých indických republikách. A také že si chudá Indie demokratické základy od vyhlášení nezávislosti uchovala. V protikladu k tomu naprostá většina katolických zemí, a to v obdobích s již daleko větší měrou materiálního bohatství, se v průběhu 19. a 20. století k demokracii nedokázala dopracovat anebo si ji udržet. Aktuálně lze také poukázat na šťastnější příklady svobodných ne-monoteistických zemí: krom oné Indie a Thajska také Tchaj-wanu, Korejské republiky a Japonska, kde domácí tradice konfuciánství, buddhismu a taoismu a příslušné zdvořilostní formy nebyly brutálně vykořeněny jako v Číně násilnickými přístupy evropských, přesněji řečeno německých ideologů Marxe a Engelse. Přesto, že se tyto země k moderním formám svobody a demokracie dopracovaly později než mnoho zemí Západu, již dnes jejich Index demokracie dosahuje vyšších hodnot než řada zemí katolických. Jak je zřejmé z indexu vnímání korupce, dokážou tyto země i Singapur navíc pozoruhodným tempem snižovat domácí míru korupce.
Individualismus býval i jinde
Ani individualismus není monoteistický vynález: existoval i v jiných kulturách, i když v poněkud jiných formách. Indie individualisty, pěstujícími různorodé životní styly, přímo oplývala. Ve středověké Číně, si lidé svobodně volili svá vyznání, směli je kombinovat, praktikovali různé životní styly a diskutovali o nich s takovou měrou svobody, za kterou by byli ještě i v post-středověké Evropě upáleni. Ilustrací tohoto historického faktu budiž třebas do češtiny přeložený čínský historický román „Literáti a mandaríni“ od romanopisce Wu Ťing-c´ [Wú Jìngzǐ《吳敬梓》] (1701-1754) A před komunismem, zhruba v téže době jako v Evropě, se i tam díky poměrně liberálnímu ekonomickému prostředí vyvinul sociální typ selfmademana, jehož výrazným příkladem je bohatý solnař a významný filosof Wang Ken [Wáng Gěn《王艮》] (1483 – 1541).
O leckdy příjemnějším prostředí jižní a východní Asie, které útočné abrahamovské monoteistické systémy nestihly opanovat, se ale přesvědčí spíše jejich třebas i filosofií nedotčený návštěvník než Středoevropan, uzavírající se do rámce německé filosofie. Pokud chce někdo tvrdit, že ta která věc v jeho civilizaci je jedinečná, měl by si předtím alespoň rámcově nastudovat reálie ostatních kultur, nejlépe v původních jazycích. Ty kvality, které Matějčková připisuje výlučně evropskému monoteistickému prostředí, se ale vyvinuly v trochu jiných formách namnoze i jinde. Krom toho jsou v jiných civilizacích poklady, které ani neumíme analyzovat či ocenit, když na vše ostatní tak úporně uplatňujeme evropský mustr. Autorka má pravdu leda v tom, že se nikde jinde nevyvinulo navlas to, co se vyvinulo na Západě. Její tvrzení však nemá v mezikulturních souvislostech o mnoho větší informační hodnotu než Leibnizova teze, že každá věc je identická pouze sama se sebou.
Klášter Haiensa, Korejská republika: Takhle vypadá buddhistická knihovna, kterou islamisté ani jezuité nevypálili
Neteistické křesťanství
A navíc: ti, pro něž je Matějčkovou vynášený monoteistický Bůh hlavní a nedílnou součástí křesťanství, budou překvapeni, že i v rámci historického křesťanství se i na Západě, byť nakrátko, vyvinulo něco podobného, co leckteré kulturní fenomény Východu připomíná. Řeč je o laskavých formách křesťanství, svobodných starověkých křesťanských proudech, které dnes spadají pod hlavičku „gnosticismu“, které vládnoucí církev vylikvidovala, jen co získala v římské říši neomezenou duchovně-fyzickou moc. Jejich texty, objevené u Nag Hammadí v egyptské poušti v roce 1945, zkoumala a zpopularizovala alespoň v zahraničí i profesorka Princetonské univerzity Elaine Pagelsová. Z oněch textů je zřejmé, že někteří starověcí křesťané představu despotického a čistě mužského Boha odmítali. Učitel Justinus líčí hrůzu a úzkost Pána, když přišel na to, že není jediným vládcem Vesmíru. Jeho šok se nicméně postupně proměňoval v údiv, a nakonec Pán rád přijímal to, co jej ona Moudrost naučila. A to je smysl ponaučení: Strach Pána je počátkem Moudrosti.
Tito křesťané vykládali slova apoštolů a Písmo, tehdy ještě sestávající z mnoha dalších později zničených evangelií, rozmanitými způsoby, aniž by mu nutně připisovali prvořadou roli. Nikdo jiný nemohl druhému říci, co má přesně dělat. Důkazem toho, že jednotlivec dosáhl poznání, gnóze, byla spíše tvorba něčeho originálního: vidění, básně nebo hymny, vyvěrající z jeho vlastní jedinečné zkušenosti. Autor „apokryfního evangelia“ Tomáš poskytuje čtenáři nabídku: i ty máš šanci stát se Kristem, rozpoznáš-li božské v sobě samém. Některé texty nálezu také popisují stádia dosahování poznání, během nichž se zasvěcovaný učí vlastní vnitřní síle pomocí meditativních technik, zahrnujících navozování vizí, intonaci zpěvů i vydávání zvuků.
Mnoho „gnostiků“ obdobně jakou současná psychoterapie sdílelo –oproti „pravověrnému“ křesťanství – přesvědčení, že uvnitř lidské psýchy se nachází potenciál jak pro osvobození, tak pro ničení, a tudíž už proto by se člověk měl snažit s pomocí vlastního rozumu o její poznání. Dokázali si také dělat legraci sami ze sebe: ve shromáždění mohly v protikladu k Pavlovu nařízení hrát významnou roli i ženy. Kdokoli si tam také mezi svými mohl vylosovat církevní funkci a zahrát si na kněze, proroka a dokonce i biskupa – ale jen na jeden den! Příště došlo k losování novému, aby se lidé nebrali příliš vážně a vzájemně si nezáviděli.
Rozdíl mezi tím vším, co většina dnešních křesťanů za křesťanství je ještě schopná či ochotná považovat, a mezi gnostickými křesťany je tak větší než rozdíl mezi gnostickými křesťany a třebas humor taktéž pěstujícími východními buddhisty a taoisty. Obeznámenost s kompletnějšími dějinami křesťanství však nabourává nejen naše představy o křesťanství, ale zpochybní i samotné definice a škatulkování jednotlivých náboženství. Pak také odpadají důvody k náboženské nenávisti, k vyobcováním, konfliktům a bojům.
Tyhle osoby moc smyslu pro humor nepobraly
Profilové a temné postavy „Západní civilizace“, které vynáší i Matějčková, smyslu pro humor postrádaly, „gnostiky“ jako vlastní zrcadlo a nežádoucí konkurenci raději vyhladily, jejich spisy téměř stoprocentně spálily. Možnost nezávislého duchovního růstu a povznesení ortodoxní křesťané časem nejen popírali, ale energicky potlačovali komunity a jednotlivce, kteří se o to pokoušeli. Oblíbený církevní otec Matějčkové, svatý Augustin (354–430) nevěřil, že někdo jiný dokáže zvládat vlastní sexuální pudy, když on sám ne, a pranýřoval ty, kteří se s jeho problémy potýkat nemuseli, jako pokrytce. Logicky nesprávným způsobem tak vyloučil schopnost člověka vládnout sobě samému. A ve stopách svého učitele svatého Ambrože proslul nesmiřitelnými výroky na adresu pohanů, schvalováním ničení pohanských chrámů a výslovnou nenávistí ke svým myšlenkovým oponentům. Zejména díky spisu O státě Božím jej lze podloženě pokládat za jednoho z tvůrců evropské dějiny prostupujícího totalitarismu.
Filosof Bertrand Russell výkony těchto církevních hodnostářů zpětně okomentoval slovy: „Je podivné, že poslední muži intelektuálního věhlasu před temnými věky se nestarali o záchranu civilizace vypovězení barbarů či nápravu zlořádů administrace, ale kázali přednosti panenství a zatracení nepokřtěných dětí. Vzhledem k tomu, že tyto posedlosti církev předávala obráceným barbarům, není divu, že následující věk překonal téměř všechna celková historická období v krutosti a pověrčivosti.“
Totalitní systémy a neblahý běh událostí 20. století mnozí u nás nyní připisují erozi náboženství, a ještě se odvolávají k Augustinovi. V širším světě však mnozí na věc pohlížejí zcela jinak. Norský analyticky orientovaný filosof Arne Næss (1912-2009) tvrdil, že slepá důvěřivost, dogmatický a nekritický způsob myšlení minulých staletí a teologický fanatismus se ve 20. století zčásti přesunuly do oblasti politiky. Politici tak záměrně i bezděčně užívají neurčitá a neověřitelná slova i výrazy a své účelové hypotézy ohledně vztahů mezi cíli a prostředky vydávají za skutečnost. Náboženští vůdci ani vládnoucí nenaučili širší veřejnost provádět analýzu, neumějí a nechtějí seriózně diskutovat a je tedy namístě se vůči jejich argumentům vyzbrojit větší měrou skepse.
Singapurský vůdce Lee Kuan Yew [Lǐ Guāngyào《李光耀》] (1923-2015), který se hlásil ke konfuciánství a denně praktikoval též buddhistickou meditaci, v osobních rozhovorech zřetelněji než ve svých autorizovaných knihách vysvětloval, že právě závislost morálky na pro mnohé nevěrohodných dogmatech a předepsaném světonázoru je defektem Západu a zdrojem jeho úpadku. A výhodou asijských ne-monoteistických systémů (tedy hinduismu, džinismu, buddhismu, taoismu a konfuciánství) je naopak autonomní morálka, která je na světonázorech nezávislá, mohla se po staletí upevňovat, a tak umožňuje větší horizont a svobodu myšlení, aniž by byla ohrožena pádem té které představy.
Pokud si ještě usměvavý papež Jan XXIII (1958-1963) dokázal říci: „Jeníčku, neber se tak vážně“, pozdější papež Jan Pavel II. (1978-2005, vlastním jménem Karol Wojtyła) takový odstup od vlastní osoby zřejmě neznal. Jeho úporná kázání přispěla k praktickému zákazu antikoncepce právě v těch nejchudších zemích, čímž nepřímo vyvolala hladomory, některé války, prohloubila uprchlické krize a částečně přispěla ke vzestupu siláckých nekonsensuálních politiků, kteří dnes řídí svět.
Ve velkých částech současného světa se v těchto letech obnovují tradice svévolných a násilnických mocnářů. Ti stávající konflikty neřeší, naopak zasévají konflikty budoucí, které věcná řešení politických problémů do budoucna ztěžují, zato však umožňují stávajícím zákony a pravidla nerespektujícím vůdcům pomocí vytváření si umělých nepřátel a povolávání mladších do bojů setrvat u moci. Zatímco však v Rusku a Turecku stavějí pomníky alespoň svým vlastním historickým vůdcům, v našich polistopadových poměrech se s požehnáním církevních hodnostářů se obnovují pomníky cizích vladařů i jejich domácích pomahačů. Mnozí neváhají oslavovat likvidátory svébytnosti své vlastní země, jejího dříve svobodnějšího politického a právního systému. Včetně těch, kteří vyháněli masově Čechy do válek za upevnění jejich vlastního poddanství. V případě obnovení takzvaného Mariánského sloupu, výslovně oslavujícího dobytí Prahy Habsburky, protizákonné rozbourání dlažby na Staroměstském náměstí v roce 2019 aktivisty včetně Alexandra Vondry nebylo potrestáno. Naopak bylo úřady ještě uznáno za legitimní zahájení stavby.
Násilnické a nekonsensuální způsoby směrodatných náboženských vůdců, aktivistů a je podporujících politiků svědčí o tom, že dnes platí spíše opak Dostojevského teze. Tedy: Pokud Bůh je, pak je všechno dovoleno.
Zdeněk Zacpal, nordista
____________________________________
CITACE, POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POD ČAROU:
Filosof Sir Karl Popper v Praze v roce 1994 objasňoval, že „evropské dějiny začínají Solónovou pokojnou revolucí, která reformovala athénskou ústavu.“
http://www.hoschl.cz/index.php?text=2789&lang=en (anglický originální text)
http://www.hoschl.cz/files/3752_cz_popp-prj-cz.pdf
Její snad i bezděčné opomíjení nesouladných skutečností a vážnějších námitek odpůrců připomíná až slova Egona Bondyho, která však básník nemyslel vážně, jen jimi karikoval oficiální diskurs o nepřátelích komunistického režimu, kteří „si mysleli, že to nejde a jde to.“
Egon Bondy – báseň „Na ulici“ ze sbírky „Ožralá Praha“.
Lze však poukázat na šťastnější příklady svobodných ne-monoteistických zemí: krom oné Indie a Thajska také Tchaj-wanu, Korejské republiky a Japonska, hlásících se ke konfuciánství, buddhismu a taoismu a přesto, že se ke svobodě a demokracii dopracovaly později, již dnes jejich Index demokracie dosahuje vyšších hodnot než řada zemí katolických.
Democracy index, 2024
https://ourworldindata.org/grapher/democracy-index-eiu
I ve staré Indii se veřejně scházely rady kšatrijů i řemeslnických cechů, jejichž zástupci, pokud země nebyla republikou, často jednali s králem. Fakt historicky známý, odráží se i v některých pasážích Pálijského kánonu, rozveden i v: Hans Wolfgang Schumann – The Historical Buddha, Hardback, 274pp pages, 226 x 148mm, Motilal Barnasidass, Delhi, 2004, ISBN : 8120818172
… Li P´ing-shan, a Confucian scholar, also acknowledged the significance of other philosophies.
Such being the case, both Buddhists and Confucianists recognized the same significance in other thought-systems as existed in their own thought-system. Of course, much opposition existed to this way of thinking. It, however, lingered on and was supported by people for a long time.
The above may not be a peculiarly Chinese feature. In Europe, too, there was the belief that all religions are the same, but among its diverse sects there was much opposition to this belief. However, in China there has been less opposition, although this may be just a difference of degree; however, it must be remembered that with regard to religion the Chinese have enjoyed freedom of belief to a very great extent. “While in traditional China the Chinese has had no personal choice in marriage, he has enjoyed absolute freedom in the choice of religion.” Nakamura, str.288, citace Wing-tsit Chan, “Chinese Theory and Practice,” Philosophy and Culture / East and West, edited by Charles A. Moore, (Honolulu: University of Hawaii Press, 1962), 92
Critical attitude of harmless ethics to various indigenous traditions – without wholesale condemning them – is almost identical with Buddhist open attitude to traditions, customs and festivals provided they are not harmful to the welfare of others. This tolerance of other´s traditions and customs is mostly not known to some other religionists. Buddha even encouraged his followers to learn about other religions and to compare his teachings with other teachings. This theory as well as Buddha advises us not to believe in anything simply because it is the traditional custom. Nor we are advised to suddenly do away with all traditions. K. Sri Dhammananda (1993), p. 225-226, 277
You must try to experiment with them [the traditions] and put them thoroughly to test. If they are reasonable and conducive both to your happiness and to the welfare of others, only then should you accept and practice these traditions and customs. Páli Canon:
Káláma Sutta – Sutta 65 (p.1-12); in: Mahávagga, in: Tika Nipáta, in: Anguttara-nikáya; quoted from: The Buddha´s Charter of Free Inquiry, Translated from the Páli by Soma Thera, Buddhist Publication Society Inc., Kandy (Sri Lanka), 1981
In this connection there was also no discrimination of social position or status in the monkhood and nobody was refused entrance in the Buddhist organization on this account. Thus, Chinese Buddhism in modern times came to possess a strikingly democratic character. In reaction to this tendency, members of good families or the upper class did not become priests after the time of the “Suppression of Buddhism.” That is to say, people from upper class did not become priests after the time of the “Suppression of Buddhism.” That is to say, people from the upper classes have entered the priesthood in the time before the Sung period. In modern times, only people from the lower classes have entered the priesthood, and this tendency is seen in the fact that in present-day China, priests are mostly from the illiterate and ignorant classes – in particular, the farmers and common inhabitants. The principle of equality in Buddhism, with regard to social position and classes, is strongly supported by many Chinese. However, it could not eliminate the idea of class morality which was traditionally and strongly rooted in Chinese society. Nakamura, str. 257-258
Religious wars or struggles over ideology, which frequently arose in Europe, did not arise in China. It is true that Buddhism was frequently suppressed, not because of Buddhist doctrine, but because the Buddhist organization menaced and weakened the nation´s power politically and economically. While in Mohammedan countries fighting sometimes started on account of violations of such religious customs as eating pork, religious wars never arose in China. The emperors of China and India were similar in that they both did not regard religious differences a justification for war. Nakamura, str. 285
The Chinese acknowledged the individual significance not only of every human being but also of each kind of philosophy as a thought possessing some degree of truth. This tolerant leniency, however, did not exist in the thought of ancient China – Confucius (or his later disciples) stated that “it is harmful to study heretical thoughts.” Commoners, however, thought that all writings as well as the five classics revealed truth more or less, even though they were not perfect. Study was highly esteemed in China, and it became necessary to read the classics in order to become a more perfect man.
Foreign thought would not be excluded so long as the Chinese acknowledged some truth in all writings. It was not strange, therefore, that the Buddhism which was introduced into China as one great thought system was discussed and admired by the Chinese and began gradually and slowly to permeate their thought. The Chinese in the medieval period did not feel any contradiction in the fact that they followed Buddhism and also esteemed the Confucian classics as manifestations of truth at the same time. Nakamura, str. 286
“There was no individual vote guaranteed by constitution, and yet in village meetings every male adult was a voting member by natural right. In the thirteen-century long tradition of civil service examinations, the basis for the selection of government officials was individual merit rather than race, creed, economic status, sex or age.” The significance of the individual was fully admitted in ancient Chinese Philosophy: “Although the leader of three armies can be captured, the will of a common man cannot be destroyed”
Confucianism, the main ideology of Chinese intellectuals, was normally and properly associated with the idea of civic participation or public service. Nakamura, str. 247
- pasáž – citace Wing-tsit Chan, “Chinese Theory and Practice,” Philosophy and Culture / East and West, edited by Charles A. Moore, (Honolulu: University of Hawaii Press, 1962), 92
- pasáž – Analects, IX, 25: Confucius, The Analects (Lun yü), Translated with an Introduction of D.C. Lau, Penguin Books 1979, ISBN 0-14-044348-7
(a také v období mezi Mao Ce-tungem a Si Ťin-pchingem)
Ben Hillman – The End of Village Democracy in China, Journal of Democracy, Johns Hopkins University Press, Volume 34, Number 3, July 2023, pp. 62-76.
Hajime Nakamura – Ways of Thinking of Eastern Peoples: India, China, Tibet, Japan, 732 pp., Revised English Translation, Edited by Philip P. Wiener, East-West Center Press, Honolulu, Hawaii, 1969, ISBN 0-8248-0078-8 (Hajime Nakamura – renomovaný japonský buddholog)
There was a time in early Indian history when free thinking was encouraged. This was about the time of Buddha when materialism, skepticism, sensualism, and other kinds of very libertarian ideas flourished. At that time, many city-states were established along the banks of the Ganges. The kings of such city-states, though interested in philosophical discussions, never persecuted those who did not conform to their own opinion. But all this was a temporary phenomenon. Following the downfall of the city-states the liberal philosophical tendency in India lay dormant for a long time, so that it can be said that the Indian allegiance to orthodox authority undeniably obstructed the development of free thinking in the land. Nakamura, str.128
… Generally speaking, we cannot find in any Indian religion the conception of “heretic” in the sense of Western usage.
Such a tolerant attitude is found not only in religious teachings but in the fundamental policies of administration taken by many kings and rulers throughout the history of India … …
Those religious attitudes differ from those in the West. In the history of Europe we often find religious antagonisms which inevitably led to political and military conflicts. But we can hardly find many cases of religious war in India. There were, of course, in India a few rulers who adhered to some indigenous faith and oppressed some of the universal religions arising among Indian people. But we cannot find any rulers who were Buddhists or Jainists and who persecuted other religion.
This fact would be more obvious if we compare it with the facts in the West. Christianity and Mohammedanism have both engaged in religious wars. … We know that religious leaders in the West were often persecuted and put to death. On the contrary, in India there were no religious wars. Neither Buddhists nor Jains ever executed heretics. What they did to heretics was only to exclude them from the orders. Religious leaders in India died peacefully attended by their disciples and followers. Toleration is the most conspicuous characteristics of Indian culture.
The Indians developed individualism in their unique way. They have preserved the attitude of religious freedom traditionally, probably more than any other country. Nakamura, str.170-172
Historical criticism has always been very much alive in China. The Chinese scholars include not only those who are able to harmonize contradictions in books, but those who have employed a keen system of criticism in detection of such contradictions! Perhaps Chinese Buddhism has been more at fault logically than Chinese classics. The Chinese as a whole have never accepted any single doctrine! So the varying of a sútra represent some typical aspects of Chinese ways of thinking. Nakamura, str. 210
A navíc: pro ty, pro něž je Matějčkovou vynášený monoteistický Bůh hlavní a nedílnou součástí křesťanství, budou překvapeni, že i v rámci historického křesťanství se i na Západě, byť nakrátko vyvinulo něco podobného, co leckteré kulturní fenomény Východu připomíná. Řeč je o laskavých formách křesťanství, svobodných starověkých křesťanských proudech, které dnes spadají pod hlavičku „gnosticismu“, které vládnoucí církev vylikvidovala, jen co získala v římské říši neomezenou duchovně-fyzickou moc. Jejich texty, objevené u Nag Hammadí v egyptské poušti v roce 1945, zkoumala a zpopularizovala alespoň v zahraničí i profesorka Princetonské univerzity Elaine Pagelsová.
Z oněch textů je zřejmé, že někteří starověcí křesťané představu despotického a čistě mužského Boha odmítali. Učitel Justinus líčí hrůzu a úzkost Pána, když přišel na to, že není jediným vládcem Vesmíru. Jeho šok se nicméně postupně proměňoval v údiv, a nakonec Pán rád přijímal to, co jej ona Moudrost naučila. A to je smysl ponaučení: Strach Pána je počátkem Moudrosti.
Tito křesťané vykládali slova apoštolů a Písmo, tehdy ještě sestávající z mnoha dalších později zničených evangeilií, rozmanitými způsoby, aniž by mu nutně připisovali prvořadou roli. Nikdo jiný nemohl druhému říci, co má přesně dělat. Důkazem toho, že jednotlivec dosáhl poznání, gnóze, byla spíše tvorba něčeho originálního: vidění, básně nebo hymny, vyvěrající z jeho vlastní jedinečné zkušenosti. Tomáš poskytuje nabídku: i ty, čtenáři, se staneš Kristem, rozpoznáš-li božské v sobě samém. Některé texty nálezu popisují stádia dosahování poznání, během nichž se zasvěcovaný učí vlastní vnitřní síle pomocí meditativních technik, zahrnujících navozování vizí, intonaci zpěvů i vydávání zvuků.
Mnoho „gnostiků“ obdobně jakou současná psychoterapie sdílelo –oproti „pravověrnému“ křesťanství – přesvědčení, že uvnitř lidské psýchy se nachází potenciál jak pro osvobození, tak pro ničení, a tudíž už proto by se člověk měl snažit s pomocí vlastního rozumu o poznání své psýchy. Dokázali si také dělat legraci sami ze sebe: ve shromáždění mohly v protikladu k Pavlovu nařízení hrát významnou roli i ženy. Kdokoli si tam také mezi svými mohl vylosovat církevní funkci a zahrát si na kněze, proroka a dokonce i biskupa – ale jen na jeden den! Příště došlo k losování novému, aby se lidé nebrali příliš vážně a vzájemně si nezáviděli.
Elaine Pagels (1943-) – The Gnostic Gospels, Random House – Vintage Books (1979) 1981, 215 str., ISBN 0-394-74043-3
A další její knihy, které jsou k dispozici v knihovně ETF UK v Černé ulici.
Matějčkovou vynášený církevní otec svatý Augustin (354-430), který ve stopách svého učitele svatého Ambrože proslul nesmiřitelnými výroky na adresu pohanů, schvalováním ničení pohanských chrámů a výslovnou nenávistí ke svým myšlenkovým oponentům, je naopak, zejména díky svému spisu O státě Božím, jedním z tvůrců evropské dějiny prostupujícího totalitarismu.
Příklady Augustinových pěkných výroků z De Civitate Dei:
S uspokojením kvituje zničení pohanské chrámy a chválí a nebo alespoň nekritizuje příslušné císaře (na rozdíl od pohanských vládců) na více místech v DCD
DCD XIX: „divím se drzému čelu stoiků“ … „velká je tupost těchto pyšných lidí“ – domnívají se, že konečné dobro mají na tomto světě a že docházejí blaženosti vlastní silou … „Takovou blaženost – naprosto falešnou – se pokoušejí sestrojit na tomto světě tihle filosofové svou ctností tím lživější, čím pyšnější, protože nevidouce nechtí věřit.“
DCD XXI – věčný oheň bude odstupňován podle různosti skutků, jeho prudkost a žár se bude měnit podle toho, jakého trestu je kdo hoden, nebo možná bude sice hořet stejnoměrně, ale všichni ho nebudou pociťovat stejně nepříjemně, soucitnějšího Origena zavrhla církev ne neprávem, argument pro věčný trest – Zjevení 20,10, Is 66, 24, Mat. 25, 41-46; modlitba církve se snad uplatní pro ne tak moc špatné – záliby v morbidnosti, AA velice rád odsuzuje a škatulkuje lidi
DCD VII My uctíváme všemohoucího Boha, který řídí dokonce i začátky, průběh a konce válek, kdykoliv lidské pokolení takovéto nápravy a trestu potřebuje –)
DCD XVIII – filosofické systémy si vzájemně odporují – co všechno „dokáže lidská ubohost“
DCD XII (11) – Prolhané spisy, podle kterých prý dějiny časů trvají mnoho tisíc let, ačkoli ze svatých Písem si můžeme vypočítat, že od stvoření člověka uplynulo ještě teprv necelých 6000 let
DCD XIX – AA z různých jiných než jeho názorů „vyvozuje“, že to jsou „protikřesťanské lživěštby“, „nevzdělanci a bezbožníci“ … neboť o obci bezbožníků, které nevládne Bůh se svým přikázáním, aby nevzdávala oběť nikomu jinému než jemu a aby v ní tudíž vládl správně a věrně duch nad tělem a vášněmi – o té platí obecně, že postrádá spravedlnosti
Filosof Bertrand Russell poznamenal, že je podivné, že poslední muži intelektuálního věhlasu před temnými věky se nestarali o záchranu civilizace vypovězení barbarů či nápravu zlořádů administrace, ale kázali přednosti panenství a zatracení nepokřtěných dětí. Vzhledem k tomu, že tyto posedlosti církev předávala obráceným barbarům, není divu, že následující věk překonal téměř všechny celková historická období v krutosti a pověrčivosti.
Russell, Bertrand – The History of Western Philosophy, Simon and Schuster, New York, 1945, str. 366:
It is strange that the last men of intellectual eminence before the dark ages were concerned, not with saving civilization or expelling the barbarians or reforming the abuses of the administration, but with preaching the merit of virginity and the damnation of unbaptized infants. Seeing that these were the preoccupations that the Church handed on to the converted barbarians, it is no wonder that the succeeding age surpassed almost all other fully historical periods in cruelty and superstition.
The Selected Works of Arne Næss (SWAN) (financované přítelem Arneho Næsse, milovníkem přírody a podnikatelem Douglasem Tompkinem)
Revised and Edited by Harold Glasser in Cooperation with the Author and with Assistance from Alan Drengson.
Springer, Dordrecht, 2005
ISBN-10 1-4020-3727-9 (set)
ISBN-13 978-1-4020-3727-6 (set)
Volume IX. lxxv + 370 str. 18 článků pod souhrnným titulem: Reason, Democracy, and Science: Understanding Among Conflicting Worldviews
Článek 1. The Function of Ideological Convictions (str. 3-27) – tento článek napsal Næss jako vědecký pracovník v rámci UNESCO. Byl poprvé otištěn v: Tensions that Cause Wars: … edited by H. Cantril, Urbana IL: University of Illinois Press, 1950, str. 257-298
Singapurský vůdce Lee Kuan Yew (Li Kuang-jao李光耀) (1923-2015), který se hlásil ke konfuciánství a denně praktikoval též buddhistickou meditaci, zřetelněji v osobních rozhovorech než v autorizovaných knihách vysvětluje, že právě závislost morálky na pro mnohé nevěrohodných dogmatech a předepsaném světonázoru je defektem Západu a zdrojem jeho úpadku. A výhodou asijských ne-monoteistických systémů (tedy hinduismu, džinismu, buddhismu, taoismu a konfuciánství) je naopak autonomní morálka, která je na světonázorech nezávislá, mohla se po staletí upevňovat, a přitom umožňuje větší horizont a svobodu myšlení, aniž by byla ohrožena pádem té které představy.
Jan Macháček – Svět viděný z Asie: Morálka a demokracie očima Lee Kuan Yewa, Respekt 18 / 1995 (2.-8.5.), str. 17
(To je přepis výroků Lee Kuan Yewa, které pronesl při příležitosti návštěvy Václava Havla v roce 1995. Lee zde mluví volněji a pronáší i ty názory, které by si ani on nemohl dovolit autorizovat – o to jsou ostřejší a zajímavější.)
Culture Is Destiny; A Conversation with Lee Kuan Yew by Fareed Zakaria; Foreign Affairs March/April, 1994
http://www.lee-kuan-yew.com/leekuanyew-freedzakaria.html
Český překlad tohoto rozhovoru Fareeda Zakarii s Li Kuang jao pod titulem „Kultura je osud“ na: http://www.obcinst.cz/cs/KULTURA-JE-OSUD-Rozhovor-s-Li-Kuang-jaem-c655/
Paměti Li Kuang-jao:
1.díl: The Singapore Story, Memoirs of Lee Kuan Yew, Times Editions, Singapore 1998, ISBN 981-204-983-5
2.díl: From Third World to First, The Singapore Story: 1965-2000, Lee Kuan Yew, HarperCollins Publishers Inc., New York 2000, ISBN 0-06-019776-5
Kázání papeže Jana Pavla II. (1978-2005, vlastním jménem Karola Wojtyły) přispěla k praktickému zákazu antikoncepce právě v těch nejchudších zemích, čímž nepřímo vyvolala hladomory, prohloubila uprchlické krize a přispěla ke vzestupu siláckých nekonsensuálních politiků napříč světem.
Pope Urges Africa to Avoid Abortion, Contraception; Evangelium Vitae Encyclical.
Koukolík, František – Cesta od teorie k peklu: počestné, většinou zdravé zrůdy. Lidové noviny, 21. září 1996.
Africká Rwanda je rozvojová země. Matematické modely předpověděly možnost zdejší genocidy z populační exploze a jejich souvislostí před více než dvaceti lety. Většina obyvatel jsou katolíci. Konference katolických biskupů v této zemi svým věřícím zakázala užívání antikoncepce. Její obyvatelé patří mezi nejchudší na světě a jsou v naprosté většině negramotní, takže na rozdíl od evropských katolíků berou v této věci vážně, co jim biskupové řeknou. Biskupové to udělali bez ohledu na šíření AIDS, postihující i nenarozené děti, při jedné z nevyšších porodností na světě, vyčerpaných zdrojích, v zemi s dvěma na smrt znepřátelenými etniky. Ekonomický tlak průmyslově rozvinutého světa přiměl Rwandu k vesměs monokulturnímu zemědělství zaměřenému na kávu. Ceny kávy kontrolované monopoly kolísají. Infrastruktura země se zhroutila. V několika vlnách vybuchla etnická válka [1990-1994] …
Každá věc je identická pouze sama se sebou.
Jeden z úhelných kamenů Leibnizovy filosofie a logiky.
Evropanství v praxi: upálení Mistra Jana Husa 6. 7. 1415 v německé Konstanzi za církevního koncilu – jednota Evropy byla zachráněna 
