Lidové noviny, čtvrtek 8. února 2024, str. 9, Názory: Dopisy redakci

AD: Marek Hudema – Truchlení je jako zpětné zrcátko (rozhovor s Markem Orko Váchou), Lidové noviny, sobota 3. února 2024, str. 9, Rozhovor

Marek „Orko“ Vácha si zřejmě vystřihl ze švýcarského psychologa Carla Gustava Junga tvrzení, že když z piedestalu uvnitř naší duše odstraníte Boha, „přiletí běs a zaplní ho“.

Tento prachjednoduchý model zřejmě nic neřekne miliardám lidí jiho- a východoasijských tradic. Ti se těší se autonomnímu duchovnu i etice, nevázané na jeden výslovně zformulovaný světonázorový konglomerát, takže s jeho případným pádem jejich etika nepadá. Sama pravidla morálky hlásaná na Západě dodržují tamní lidé často lépe než lidé Západu, jak o tom výmluvně svědčí též kriminální statistiky. Nejen svobodné konfuciánské země, ale i relativně chudá jižní Indie vykazují mnohem nižší počet zločinů než svými příjmy jim odpovídající „křesťanské“ země Ameriky, dokonce i Evropy.

Buddhistický klášter Tongdosa u Pusanu, Korejská republika

Ono tvrzení by nepodepsalo ani mnoho křesťanských myslitelů. A dále, sama křesťanská tradice vygenerovala zcela jiné světonázorové představy, i když ty byly z největší části, spolu s jejich nositeli, takzvanými gnostiky, historicky vyhlazeny. Český čtenář sice nemá přístup k názornějším spisům americké religionistky Elaine Pagelsové, ale aspoň pro představu se může začíst do překladů Rukopisů z Nag Hammádí, které vyšly ve Vyšehradu.

I Karl Jaspers se již v roce 1947 energicky postavil proti primitivnímu dualistickému modelu, v jehož rámci kromě tradované víry, založené na zjevení, existuje už jen nihilismus. Filosof však připouští, že předestírání těchto dvou „ukvapených alternativ“ může dobře sloužit „jako bojový prostředek ke strašení duší.“

Ano, pátere Vácho, ale etice, kterou sám vyučujete, jungovské seberealizaci, ba ani odkazu křesťanství v jeho historické úplnosti moc nepomůžete, budete-li je spojovat s jednou mocensko-ideologickou formulí a základnou.

Pátere Vácho, ty Jungovy i jiné teorie jsou zřejmě složitější a naštěstí i bohatší, než se Vám zdá. Vizte třebas https://zdenek.zacpal.cz/carl-gustav-jung-strucne-o-jeho-zivote-a-dile/

Zdeněk Zacpal, překladatel

________________________

Citace, poznámky a vysvětliky pod čarou:

Tento prachjednoduchý model ale zřejmě nic neřekne miliardám lidí jiho- a východoasijských tradic. Ty se těší se autonomní etice, nevázané na jeden výslovně zformulovaný světonázorový konglomerát, takže s jeho případným pádem ona etika nepadá.

Culture Is Destiny; A Conversation with Lee Kuan Yew by Fareed Zakaria; Foreign Affairs March/April, 1994, mj.:

There is a little Chinese aphorism which encapsulates this idea: Xiushen qijia zhiguo pingtianxia. Xiushen means look after yourself, cultivate yourself, do everything to make yourself useful; Qijia, look after the family; Zhiguo, look after your country; Pingtianxia, all is peaceful under heaven. We have a whole people immersed in these beliefs.

Jan Macháček – Svět viděný z Asie: Morálka a demokracie očima Lee Kuan Yewa, Respekt 18 / 1995 (2.-8.5.), str. 17

(To je přepis výroků Lee Kuan Yewa, které pronesl při příležitosti návštěvy Václava Havla v roce 1995. Lee zde mluví volněji a pronáší i ty názory, které by si ani on nemohl dovolit autorizovat – o to jsou ostřejší a zajímavější.)

Podle Leea současný rozpad rodinných vazeb v západní Evropě souvisí s postupným odvratem od křesťanství. Křesťanské náboženství je podle něho příliš zaměřené mimo tento svět, v něčem pro obyčejné lidi příliš složité, v něčem pro moderního vzdělaného člověka nedůvěryhodné (představa pekla a ráje). Konfucianismus a další asijské morální systémy nikdy nekladly důraz na „zásvětnictví“, ale na morálku tohoto života a tohoto světa. Proto Lee Asii věští, že si vysokou kvalitu rodinných vazeb přirozeně udrží i do budoucna. Asii nehrozí krize světa bez boha, již Evropě předpověděl Dostojevskij.

Nejen svobodné konfuciánské země, ale i relativně chudá jižní Indie vykazují mnohem nižší počet zločinů než svými příjmy jim odpovídající „křesťanské“ země Ameriky, dokonce i Evropy.

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_states_and_union_territories_of_India_by_crime_rate

Doporučuji zvláštní pozornosti světově jedinečné údaje ze Singapuru, Japonska, Malajsie, Korejské republiky a doporučuji údaje Indonésie a jižní Indie srovnávat s obdobně chudými zeměmi „křesťanské civilizace“.

Ono tvrzení by nepodepsalo ani mnoho křesťanských myslitelů.

Tohle by neřekl ani křesťanský myslitel Kierkegaard, kterého překládám. Ten předestírá čtenářům mnoho „stadií na cestě životem“ (fakticky více než ta tři známá stadia z učebnic) a ani těm, které nepokládá za ideálně křesťanské, neupírá úctyhodnost.

Ostatně i sama křesťanská tradice vygenerovala zcela jiné světonázorové představy, i když ty byly z největší části spolu s jejich nositeli, takzvanými gnostiky, historicky vyhlazeny. Český čtenář sice nemá přístup k názornějším spisům americké religionistky Elaine Pagelsové, ale alespoň pro představu se může začíst do překladů Rukopisů z Nag Hammádí, které vyšly ve Vyšehradu.

Zdeněk Zacpal – Každý nechť si najde svou cestu: Elaine Pagelsová interpretuje staré „gnostické“ texty

Lidové noviny, sobota 30. července 2016, Orientace – Studovna, str. 22 / VI

https://zdenek.zacpal.cz/kazdy-necht-si-najde-svou-cestu/ (to je ale odlišná verze onoho článku)

Elaine Pagels (1943-) – The Gnostic Gospels, Random House – Vintage Books (1979) 1981, 215 str., ISBN 0-394-74043-3

Elaine Pagels – Adam, Eve and the Serpent, Weidenfeld & Nicholson, London, 1988, ISBN 0-297-79326-8

Elaine Pagels – The Origin of Satan, Random House, New York, 1995, ISBN 0-679-40140-7

Elaine Pagels – The Gnostic Paul: Gnostic Exegesis of the Pauline Letters, Continuum, London-New York, 1992, ISBN 1-56338-039-0

Překlady rukopisů z Nag Hammádí a další příslušné pramenné texty vycházely ve Vyšehradu v Praze v letech 2006-2010

JDE TO I JINAK: Pastorka Moravské církve (Moravian Church) Amy Gohdes Luhmann z Minnesoty rozvíjí učení české Jednoty bratrské: Řídíme se zásadou: „V podstatných věcech jednotu, v nepodstatných věcech svobodu a ve všech věcech lásku.“  Ona svoboda znamená, že víra v kréda ani konfesionální prohlášení není podmínkou členství v Moravské církvi. I když ctíme stará kréda jako nebojácná vyjádření víry, jsou pro nás spíše příklady než požadavky víry. Nevěříme, že v Písmu je obsažen specifický systém doktrín. Proto rozmanitost individuálních názorů a interpretací vítáme a odmítáme argumentaci mystérii, údajně nedosažitelnými lidským rozumem. Věříme, že nás dostatečně stmelují bytostná křesťanská přesvědčení; jejich zužování není nutné a může být zkázonosné.

I německý filosof Karl Jaspers se již v roce 1947 se energicky postavil proti primitivnímu dualistickému modelu, dle nějž kromě víry založené na zjevení existuje už jen nihilismus. Připouští však, že tyto dvě „ukvapené alternativy“ mohou dobře sloužit „jako bojový prostředek ke strašení duší.“

Česky: Karl Jaspers – Filosofická víra, OIKOYMENH, Praha, 1994, ISBN 80-85241-77-3,

cituji ze str. 9.

Lidové noviny, pondělí 22. ledna 2024, str. 9 – Názory

AD: Karel Oliva – Dekret Kutnohorský, Lidové noviny, čtvrtek, 18. ledna 2024, str. 16

Poslední strana – Poslední slovo

Karel Oliva kritizuje jako „ukázkovou křivárnu“ vydání Dekretu Kutnohorského (1409), jímž Češi na univerzitě v Praze dostali tři hlasy a ostatní „národy“ jen jeden hlas. Tím prý univerzita poklesla „na staletí do provinční bezvýznamnosti“. Jenže tehdy v německy mluvících zemích působilo již pět univerzit (ve Vídni byla založena roku 1365, v Heidelbergu 1386, v Kolíně 1388, v Erfurtu 1379 a ve Würzburgu 1402) a ono Olivovo „slovutné vysoké učení v Lipsku“ se po několik staletí kdovíjak nevyznamenávalo.

Takto vypadalo Karolinum v roce 1711, ještě před barokní přestavbou

Bylo by zajímavé i pracné provést podrobný průzkum dle citačního indexu, ale sotvakdo si vybaví jakéhokoli jeho staršího představitele. Dle anglické Wikipedie „během prvních staletí univerzita rostla pomalu a byla spíše regionální institucí. To se však změnilo během 19. století, kdy se univerzita stala institucí světové třídy.“ Po čtyřech stoletích, ano, ale to je jiná kapitola.

Oproti Lipsku působili i po Dekretu kutnohorském na pražském vysokém učení světově významní učenci: mistr Křišťan z Prachatic byl autorem prvního tištěného pojednání o astrolábu, právníku Viktorinu Kornelovi ze Všehrd studia posloužila k originálnímu konceptu dělby politické moci; hvězdář Johannes Kepler tam mohl díky vynikajícímu rektorovi Martinu Bacháčkovi vyučovat nadanější studenty.

Jan Hus patří nejen k historicky nejvlivnějším Čechům, ale i k nejliberálnějším postavám doby. On i další mistři umožnili reformaci, po níž na téměř dvě stě let v zemi nerozsévala strach inkvizice, jako tomu bylo i za Karla IV., tedy před husitstvím. Lidé dostali možnost individuální volby víry a běžně mohli po eventuálním rozvodu dokonce uzavřít nový sňatek. Praxe Večeře Páně podobojí, zavedená roku 1414 mistrem Jakoubkem ze Stříbra, nepřímo vedla k větší sociální rovnosti a k zastoupení i nižších vrstev na zemských sněmech. Česká reformace též částečně inspirovala i pozdější hnutí v celém světě a často vedla k větší politické svobodě a důstojnosti lidí.

Jan Žižka v nebi jako klíčník – z Jenského kodexu (který v zahraničí unikl zdejšímu pobělohorskému řádění jezuitů)

Zdeněk Zacpal, nordista

__________________________________________

Poznámky a vysvětlivky pod čarou:

… ono Olivovo „slovutné vysoké učení v Lipsku“ se po několik staletí kdovíjak nevyznamenávalo. Bylo by zajímavé i pracné provést podrobný průzkum dle citačního indexu, ale sotvakdo si vybaví jakéhokoli jejího staršího představitele. Dle anglické Wikipedie „během prvních staletí univerzita rostla pomalu a byla spíše regionální institucí. To se však změnilo během 19. století, kdy se univerzita stala institucí světové třídy.“

https://en.wikipedia.org/wiki/Leipzig_University

During the first centuries, the university grew slowly and was a rather regional institution. This changed, however, during the 19th century when the university became a world-class institution of higher education and research. …

Ano, Leibniz a Tycho Brahe i na Lipské univerzitě krátce studovali, ale nepůsobili.

The university is ranked 18th in Germany, 98th in Europe, and 264th in the world by the web-based Webometrics Ranking of World Universities, a ranking evaluating universities‘ scientific online publications.^[29][30]

[Pro srovnání (i když to již přesahuje rámec tématu): Karlova Univerzita je nyní v Evropě 86.]

On i další mistři umožnili reformaci, po níž na téměř dvě stě let v zemi více již nerozsévala strach inkvizice, jako tomu bylo před husitstvím, ještě i za Karla IV.

https://plus.rozhlas.cz/radila-inkvizice-i-v-ceskych-zemich-jak-bylo-doopravdy-7609385

… Inkvizitoři pak na území českých zemí končí svou aktivitu s obdobím husitských válek. Takže je třeba připomenout, že tragický příběh děkana Lautnera, jeho hospodyně, měšťanské rodiny Sattlerových a inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstatu, nebyla inkvizice církevní, ale světská. Inkvizitor Boblig byl „pouze“ světský právník. [ZZ: to ale probíhalo až za rekatolizace, po Bílé Hoře]

Byla, nebo nebyla tady tedy inkvizice rozšířena? „Existují dvě odpovědi. Pohledem moderní doby můžeme říci, že inkviziční procesy téměř nebyly. Ale pokud se vrátíme do středověku, do doby, kdy se inkviziční tribunály ustanovovaly –  v době vlády Jana Lucemburského a Karla IV. – téměř běžně hořely hranice s kacíři. Mýtus, který přetrvává, je tady proto, že doba Karla IV. je zlatý věk. A ten by neměl být pošpiněn něčím takovým, jako byly důsledky inkvizice. A zároveň prameny, které existují pouze ve fragmentech, jsou zpracovávány teprve od 19. století,“ vysvětluje. …

Mistr Křišťan z Prachatic, autor prvního tištěného pojednání o astrolábu, …

https://en.wikipedia.org/wiki/Astrolabe

The first printed book on the astrolabe was Composition and Use of Astrolabe by Christian of Prachatice, also using Messahalla, but relatively original.

… právník Viktorin Kornel ze Všehrd, jemuž studia posloužila k originálnímu konceptu dělby politické moci; …

Světový autor: autor těchto řádků ZZ o něm debatoval i s nebožtíkem Rogerem Scrutonem

Routledge Encyclopedia of Philosophy – Volume 2 (1998), ISBN 0415187079, ISBN 978-0415187077 Heading: Czech Republic, Philosophy in, Josef Zumr (p. 763-769)

Jeho dílo zpřístupnila Oxfordská univerzita:

https://archive.org/details/mviktorinazeveh00vegoog

O tom autor těchto řádků ZZ napsal články do anglické a díky zájmu Francouzů pak i do francouzské Wikipedie:

https://en.wikipedia.org/wiki/Viktorin_Kornel_of_V%C5%A1ehrdy

https://fr.wikipedia.org/wiki/Viktorin_Kornel_de_V%C5%A1ehrdy

A internetové verze článků od autora:

https://www.idnes.cz/zpravy/archiv/viktorin-kornelius-ze-vsehrd-uzitecne-se-nelisi-od-slusneho.A120319_163057_kavarna_chu

https://zdenek.zacpal.cz/viktorin-kornel-ze-vsehrd-stale-aktualni/

https://zdenek.zacpal.cz/uzitecne-se-nelisi-od-slusneho-viktorin-kornelius-ze-vsehrd-podal-pred-pul-tisiciletim-pronikavou-analyzu-zvykoveho-prava-ceske-mysleni-v-jeho-osobe-smerovalo-k-anglosaske-praxi-patri-pripomenout-s/

… i hvězdář Johannes Kepler mohl díky vynikajícímu rektorovi Martinu Bacháčkovi vyučovat nadanější studenty.

O tomto i o tehdejších poměrech na univerzitě píše zajímavě a podrobně Zdeněk Horský v knize „Kepler v Praze“, Mladá fronta, Praha, 1980.

A Jan Hus patří k historicky nejvlivnějším Čechům, ale i k nejliberálnějším postavám doby.

Kteří byli ty další svobodomyslné postavy? Dle názoru autora těchto řádků ZZ v oněch stoletích to byli kupříkladu:

Marsilius z Padovy 1275/1280 – 1342/1343, John Wycliffe (1328-1384), Erasmus Rotterdamský (1466-1536), Sebastian Franck (1499-1543) a někteří další.

Přínosy Jana Husa podrobněji: Zdeněk Zacpal – Prorazit zdivo evropského chlívku: Jan Hus co myslitel a reformátor, Lidové noviny, 20. června 2015, str. 22 IV. https://Prorazit zdivo evropského chlívku: Jan Hus co myslitel a reformátor/

Lidé pak dostali možnost individuální volby víry …

nebylo to stoprocentní, ale na tehdejším Západě mimořádné; i katolík Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic napsal (1489): Velká je v tomto národě svoboda pro pověry, aniž je komu pokládáno za zlé, aby následoval náboženství, jaké chce. … Aniž jest snad dovoleno tak jen smýšlet, ale i veřejně hlásat. Neboť všude se hovoří o víře i starci i mládež, muži i ženy vykládají Písmo svaté, jemuž se nikdy neučili.

…, běžně mohli v oné době dokonce po eventuálním rozvodu uzavřít nový sňatek.

To první je snad obecně známé, nad tím druhým žasnou cizinci, ale zdá se, že ani 99,9% Čechů o tom neví. Ale nejen Utrakvisté mohli, pro Židy to bývalo samozřejmější.

Ilustrace tehdejší praxe: H. Štroblová – Kutná Hora v letech 1526 až 1620 (str. 100-142), in: Kutná Hora: Helena Štroblová, Blanka Altová (editorky), Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2000, ISBN 80-7106-186-7, str. 124-125:

Nejednou zaměstnávaly konsitoř záležitosti, které se dotýkaly svátosti manželské a prohřešků proti ní. Šlo často o neuskutečněné sliby manželské a je až překvapivé, jak se oklamané ženy dovedly o svá práva velmi energicky brát. Velké sebevědomí nacházíme především u vdov, majících volnější ruce při výběru partnera než mladé dívky, pevně svázané s prostředím své rodiny. Podobně nekompromisní postoje zastávaly ženy, které se cítily manželem podvedeny či pokořeny. Zaznamenali jsme dokonce „chudáka manžela“, který si stěžoval na to, že ho žena zavírá do sklepa. Porušení manželských slibů, nevěra a nejrůznější nemanželská soužití byly poměrně častým předmětem jednání. S tím pak souviselo řešení otcovství apod. Relativně četné jsou i zprávy o rozvodech a zdá se, že jejich frekvence byla vyšší, než připouštějí dosavadní bádání. Ostatně v roce 1585 se nad počtem rozvodů, zaviněných zejména cizoložstvím, pozastavil i nejvyšší mincmistr Vilém z Oppersdorfu, který nabádal městskou radu, aby provinilce trestala. Na rozdíl od doby pozdější nebyl rozvod chápán jako důvod ke společenské degradaci, rozvedené ženy si běžně brali i muži velmi vážení.

Praxe Večeře Páně podobojí, zavedená 1414 Mistrem Jakoubkem ze Stříbra nepřímo vedla k větší sociální rovnosti a k zastoupení i nižších vrstev na zemských sněmech.

Počínaje sněmem v Čáslavi roku 1421. Konkrétněji: nejen vyšší šlechta jako dříve, ale i rytíři a měšťané.

Česká reformace též částečně inspirovala i pozdější hnutí v celém světě a často vedla k větší politické svobodě a důstojnosti lidí.

Hodně se píše o vlivu Husa na Martina Luthera, jenže české reformační tradice inspirovaly i pozdější komunity herrnhutů / Moravian Church / Iglesia Morava od Pobaltí (Lotyšské národní obrození) přes Dánsko https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_World_Heritage_Sites_in_Denmark ,

UK, USA až třeba po Nikaraguu, Trinidad, Tanzanii a dokonce po kurdské Kobani !!!

Tyto komunity, již národnostně smíšené, principiálně odmítaly rasovou diskriminaci, takže většina členů církví, odvolávajících se na Husa, Komenského a českou reformaci, jsou černoši a Indiáni.

Obecněji: první trvalé demokracie s (téměř) všeobecným hlasovacím právem mužů byly části USA, Norsko, později Švýcarsko, Dánsko (-kde působily i hlavní proudy protestantství), ale reformní kvas vycházel spíše z prostředí menších svobodomyslných církví (potomci českých bratrů, polských bratrů (-sociniánů), (původně rumunských) unitářů, kvakerů …

Lidové noviny, pátek 12. ledna 2024, str. 9, Názory – Dopisy redakci

AD: Ladislav Doleček – Návrat k roztříštěnosti Evropy byl omyl (Lidové noviny, pátek 12. ledna 2024, str. 11

Odkud Ladislav Doleček zjistil, že jsme byli světovou mocností za Rakouska-Uherska a že se naše postavení v něm „dalo časem napravit“? Češi v oné monarchii nehráli ani druhé housle a zrovna v zahraniční politice mocnářství se jejich zapojení limitně blížilo nule. A navíc se ona „světová mocnost“ i kvůli své neschopnosti vést válku, kterou sama vyhlásila, dostávala pod vliv silného Německa, které posléze řídilo její vlastní vojenské operace, ba hlídalo i jejího císaře Karla Posledního. Ze školních knihoven byly vyloučeny nejen svazky „závadné z hlediska náboženského nebo politického“, tedy spisy T. G. Masaryka, Aloise Jiráska, J. S. Machara a dalších, ale i „knihy autorů původem z nepřátelských států“.

Tehdejší vyhlídky Čechů ilustruje i Masarykův záznam důvěrného rozhovoru (ve Světové revoluci) s bývalým rakouským premiérem Ernestem von Koerberem, který očekával po eventuální vítězné válce další germanizaci a centralizaci. O tendenci mocnářství vytěsňovat svobodu však pádně svědčí především jeho proměna z umírněně autoritářského systému s nepříliš silným parlamentem k vojenské diktatuře po roce 1914. Její protagonista Hötzendorf vykazoval podobné „úspěchy“ na bojišti a asi takovou ohleduplnost k životům i vlastních vojáků jako Putin, Prigožin a Surovikin.

Zdeněk Zacpal, nordista

Marné pokusy zlovolných starců potlačovat národy a zachránit vlastní impérium

___________________

Citace a vysvětlivky pod čarou:

Prostor pro Čechy se za Velké války opět zužoval

“Opět” znamená obdobně jako pro letech 1620, 1711, 1792, 1849, 1867 ….

Češi v něm nehráli ani druhé housle a zrovna v té zahraniční politice mocnářství se jejich zapojení limitně blížilo nule.

Hlavní roli hrála habsburská císařská rodina, rakouští urození, ale druhé housle hráli v monarchii Maďaři a třetí možná Poláci – dokonce bylo možné, aby se stal premiérem „Předlitavska“ i Polák Kazimír Felix hrabě Badeni (1895-1897), ale těžko se mohl stát premiérem Čech.

Ze školních knihoven byly vyloučeny nejen svazky „závadné z hlediska náboženského nebo politického“, tedy spisy T. G. Masaryka, Aloise Jiráska nebo J. S. Machara, ale i „knihy autorů původem z nepřátelských států“.

Jan Lukavec – Předznamenala první světová válka nejzrůdnější totality 20. století?

https://www.iliteratura.cz/clanek/36157-lenderova-milena-vse-pro-dite

A navíc se ona Dolečkova „světová mocnost“, také díky své neschopnosti vést válku, kterou sama vyhlásila, dostávala pod vliv silného Německa, kterému nezbývalo než řídit samotné její vojenské operace …

O tendenci mocnářství vytěsňovat svobodu však pádně svědčí především jeho proměna z umírněně autoritářského systému s nepříliš silným parlamentem k vojenské diktatuře po roce 1914. Její protagonista Hötzendorf vykazoval podobné „úspěchy“ na bojišti a asi takovou ohleduplnost k životům i vlastních vojáků jako Putin, Prigožin a Surovikin.

Lawrence Sondhaus – Franz Conrad Von Hotzendorf: Architect of the Apocalypse, Brill Academic Publishers, Leiden, 2000.

(ovšem dostatečně výmluvná jsou hesla Franz Conrad von Hötzendorf i na české i anglické Wikipedii a další příslušné prameny)

Tehdejší vyhlídky Čechů ilustruje i Masarykův záznam (ve Světové revoluci) důvěrného rozhovoru s bývalým rakouským premiérem Ernestem von Körberem, který očekával po eventuální vítězné válce další germanizaci a centralizaci.

Tomáš Garrigue Masaryk – Světová revoluce: Za války a ve válce 1914-1918, Orbis, Praha, 1925

8. … Abych ještě jednou revidoval své definitivní odsouzení Rakouska, jel jsem do Vídně promluvit s několika politiky.

Šel jsem mezi jinými ke Körbrovi, s nímž jsem častěji mluvíval hodně odkrytě. Tentokrát jsme mluvili déle než dvě hodiny a probrali jsme celou situaci; zejména jsem se ho doptával na některé přídvorské osoby. Formuloval jsem svou hlavní otázku takto: Bude Vídeň schopna nutných reforem, jestliže vyhraje? Körber po zralém uvážení a odhadnutí osob řekl docela určitě: ne! Vítězství posílí starý režim, a nový (Karel) nebude o nic lepší; po válce vítězné budou rozhodovat vojáci. A ti budou centralisovat a germanisovat, bude absolutism s parlamentní okrasou. A co Berlín, tázal jsem se, nebude ten tak rozumný, aby svého spojence vedl k reformám? Sotva, zněl úsudek.

Kdyby bylo víc místa, mohl bych ze zkušeností Körbrových na vídeňském dvoře a v jeho okolí uvést mnohé až anekdotické doklady neschopnosti a mravní degenerace; ale není toho již třeba a paměti Körbrovy se jistě neztratí. Körber se ovšem nedíval na dynastii, Vídeň a Rakousko jak já, neposuzoval jich se stanoviska mravního – tím pádnější bylo jeho rozpoznání čistě politické.

Vyhledal jsem také několik německých známých z parlamentu. Potvrdili mi jen to, co mi řekl Körber a co jsem sám očekával. Chtěl jsem v tak vážném rozhodnutí přece jen ještě naposled slyšet, co Němci sami o Rakousku myslí. Z těch rozmluv ve Vídni vypozoroval jsem zejména, že vojáci naladili proti nám i klidné Němce. Naznačovali mi někteří vědoucí, že budou persekuce; o budoucích administračních a politických plánech (po vítězství), o nichž mluvil také Körber, věděli. …

10. … Upozorňoval jsem na pangermanism stále a nabádal vůbec k studiu nové světové politiky a k tomu, aby se naše politika stala světovější. Odpor proti pangermanismu, jemuž Vídeň a Budapešť sloužily, diktoval moje zasažení do vídeňské politiky proti Srbsku a konečně do světové války. …

Lidové noviny, 23. prosince 2023, str. 9, Názory – Dopisy redakci

AD: Martin Kubík, Praha – Poválečná konfiskace horší pobělohorské, Lidové noviny 19. 12. 2023, str. 9 (Dopisy redakci)

Rekatolizovat a sjednotit Evropu

Porážku stavů na Bílé hoře Habsburkové využili ke konfiskaci asi tří čtvrtin majetku v Čechách, po dalších 30 let byla země pustošena ozbrojenými skupinami. A po téměř 160 let, tedy až asi do roku 1777, bývali nejen vypovídáni, ale i soustavně usmrcováni nekatolíci (kteří v zemi před rokem 1620 tvořili nějakých 80-85 procent obyvatel země): Písek, Prachatice a další menší místa by o tom mohly vyprávět. To vše dohromady způsobilo, že se ještě o sto let později dalo napočítat méně Čechů než před rokem 1620. Šlo tedy o katastrofu nepoměrně větších rozměrů než ony Kubíkem zmiňované poválečné konfiskace, ba samotné řádění Pol Pota v Kambodži si ani zdaleka nevyžádalo tak dlouhodobé vylidnění oné země.

Ožebračení evangelící se loučí s vlastí

Při tématu by bylo namístě zmínit, že zabavování majetku dříve nezávislým soukromníkům začali zde ve velkém provádět němečtí nacisté, komunisté pak v jejich díle spíše pokračovali. Pokud se ale pan Kubík zasazuje, aby se nepřipomínalo něco, co se stalo před 80 lety, rozporuje sám své vlastní argumenty.

V každém případě se těžko dá čímkoli doložit Kubíkovo tvrzení, že „konfiskace po roce 1945 byla stokrát horší než po Bílé hoře.“ Není-li záměrem proměnit rubriku Dopisů na doménu Divokého kačera či aprílového žertu, měla by se lépe prověřovat účelová tvrzení přispěvatelů.

Zdeněk Zacpal, nordista

__________________________

Odkazy pod čarou:

Petr Hora-Hořejš – Toulky českou minulostí 4: Od bitvy na Bílé hoře (1620) do nástupu Marie Terezie (1740). Praha: Baronet, 1995.

Eduard Maur – Populační důsledky třicetileté války. Eduard Maur. Historická demografie Roč. 12, (1987), s. 137-152.

https://www.stoplusjednicka.cz/bilance-tricetilete-valky-zivot-po-konfliktu-ktery-zachvatil-celou-evropu

Jan Amos Komenský – Historie o těžkém protivenství církve české http://texty.citanka.cz/komensky/perztoc.html Autor si údaje osobně ověřoval v muzeu v Prachaticích

Ke Kambodži https://www.worldometers.info/world-population/cambodia-population/

Dále šlo o mnohem systematičtější následnou likvidaci předešlého umění a vůbec než tu, kterou podnikali husité u nás anebo Turci na Balkáně. Nechť se ale pan Kubík přesvědčí na vlastní oči třebas v srbských klášterech, v Národní galerii v Bukurešti anebo v Paláci kultury v Iaşi: tam Turci sice domácí zdroje umenšili, ale umění se mohlo rozvíjet, na rozdíl od českých zemí, kontinuálně. Zato v našich galeriích i některých chrámech se najde dodnes spousta umění předhusitského než umění pozdější předešlé epochy české reformace (asi 1390-1620) Proč? Inu, jezuité byli ve svém ničitelském díle celoplošně systematičtější než i ti nejmilitantnější husité. Viz výstava a kniha Umění české reformace, atd., atd. …

AD: Milan Kocourek – Co si „kníže“ zasluhuje, Lidové noviny, pátek 15. 12. 2023, str. 13, Názory, Dopisy redakci 

Katolicismus, k němuž se Karel Schwarzenberg tak vehementně hlásil, je v teorii, a k mnohým i v praxi, velice přísný. Papež Jan Pavel II (1978-2005) kázal ve třetím světě proti jakékoli účinné antikoncepci. Nešťastná zneužitá či rozvedená žena s dětmi nesmí ani kvůli živiteli uzavřít nový sňatek, natož poměr. Znásilněná bývá leckde za potrat ještě uvězněna. A za exkomunikaci těchto žen z církve se zasazoval i intelektuály a umělci vynášený týnský páter a guru Tomáše Halíka, Jiří Reinsberg.

Zato před mnohem rizikovějšími sexuálními eskapádami mocných mužů-katolíků typu Karla Schwarzenberga, Alexandra Vondry i Petra Nečase církev mhouří obě oči. Hlavně když jí vydají ještě další majetky českého státu. Schwarzenberg, který se producíroval na veřejnosti i s „bokovkou“ o 50 let mladší, zůstává dle Halíka „šlechtitelem, vychovatelem Čechů.“

Evropanští konzervativní proutníci

Komunisté ve jménu kýžené rovnosti „znárodňovali“ první poslední nejen „boháčům“, ale i chudým zadluženým soukromníčkům, aby se obratem sami stali nejbohatší sortou lidí a pak, za obnoveného a dříve nenáviděného kapitalismu, těmi největšími kapitalisty. A náboženští konzervativci zase vykazují, slovy irského biopsychologa Nigela Barbera, pozoruhodně vysokou míru porušování zásad, které tak horlivě kážou. Svými skutky dokládají, že náboženství zas až tak dokonalou zárukou jeho vlastní morálky není.

Před 122 lety kritik F. X. Šalda vzýval ve své recenzi slavného dánského myslitele: Svatý Kierkegaarde, … vrať prvky z jich pitvorných a směšných spojení jejich původní čistotě a ryzosti!“ A tak obdobně jako se za „sametové revoluce“ skandovalo „komunismus komunistům“, není od věci, abychom my z nekatolické většiny národa členům té nejmocnější církve připomínali: „katolicismus katolíkům!“

Zdeněk Zacpal, nordista

_______________________________

Šlechtitel, vychovatel Čechů

„Karel Schwarzenberg by měl vejít do naší historické paměti jako vychovatel naší soudobé české společnosti,“ uvedl Halík. Zesnulého označil také za šlechtitele veřejného života. (mj. též v LN, 12. 12. 2023)

Katolicismus, k němuž se Karel Schwarzenberg tak vehementně hlásil, je v teorii, a k mnohým i v praxi, velice přísný.

Encyklika Humanae Vitae od papeže Pavla VI. z roku 1968.

Exhortace Familiaris Consortio od Jana Pavla II. (Karola Wojtyly) z roku 1981.

Na Filipínách je rozvod dodnes zcela zakázán.

Papežové Wojtyla i Ratzinger kázali proti jakékoli účinnější antikoncepci, což pak leckde ve třetím světě vyústilo v humanitární krize.

https://en.wikipedia.org/wiki/Catholic_Church_and_HIV/AIDS

Pope John Paul II upheld the church’s traditional prohibition on condoms.^[20] His position was harshly criticized by some doctors and AIDS activists who said that it led to deaths and millions of AIDS orphans.^[20] It was also suggested that his position on condoms cost him the Nobel Peace Prize, which he was widely expected to receive.

Otázka autora: co ženy v afrických a latinskoamerických slumech, které bývají znásilňovány vícekrát za život, aby se kruh násilí a přelidnění roztáčel dál?

In September 1990, John Paul II visited the small town of Mwanza, in northern Tanzania, and gave a speech that many believe set the tone for the AIDS crisis in Africa.^[22] John Paul II said that condoms were a sin in any circumstance. He lauded family values and praised fidelity and abstinence as the only true ways to combat the disease.^[22] In December 1995, the Pontifical Council for the Family issued guidelines saying that „parents must also reject the promotion of so-called ‚safe sex‘ or ‚safer sex‘, a dangerous and immoral policy based on the deluded theory that the condom can provide adequate protection against AIDS.“

Jeden případ za další: na souvislost papežského zákazu antikoncepce s celostátními zákazy antikoncepčních prostředků po státní linii mj. v Burundi a Rwandě s následovnými genocidami a občanskými válkami upozorňoval František Koukolík, mj. ve své Vzpouře deprivantů.

Pokud jde znásilněná žena k potratu, má být leckde uvězněna. A za exkomunikaci těchto žen z církve se zasazoval i tolika intelektuály a umělci vynášený týnský páter a guru pátera Halíka, Jiří Reinsberg.

Autor kdysi dávno (někdy v 90. letech) navštívil ze zvědavosti Týnský chrám a byl poněkud překvapen nesmiřitelnou řečí jinak vtipného Reinsberga za exkomunikaci každé ženy, pokud podstoupí potrat. Tyhle veřejně deklarované postoje pátera, který se sám výslovně pokládal za konzervativce, zřejmě dosvědčí i někdejší Reinsbergovi farníci, pokud ovšem k tomu budou ochotni.

Ale pak se pisatel dočetl, že se jedná o oficiální doktrínu římskokatolické církve: https://www.ewtn.com/catholicism/answers/abortion-excommunication-24758

Zato před sexuálními poklesky mocných mužů-katolíků typu Karla Schwarzenberga, Alexandra Vondry i Petra Nečase římskokatolická církev mhouří obě oči.

Jak fungují „rodinné hodnoty“ v domácnostech našich katolíků?

Případ Petra Nečase je notoricky známý.

Vezměme si onoho Alexandra Vondru (který mj. učinil protizákonné kroky k instalaci Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí):

Po devatenácti letech senátorka ODS Veronika Vrecionová potvrdila to, co si občas cvrlikali političtí vrabci: Ministr obrany Alexandr Vondra, který je známý jako lamač ženských srdcí, má nemanželské dítě. Jak to bylo předtím, než se Jáchym (19) narodil, i potom, to vysvětluje v exkluzivním rozhovoru pro Blesk.

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/161500/matka-vondrova-nemanzelskeho-syna-skoncil-to-kdyz-mu-otehotnela-manzelka.html

A co v jeho vlastní domácnosti?

V Martině [manželce katolického konvertity Alexandra Vondry] se postupem času nahromadil odpor k sobě samé, což ji dohnalo až k pokusu o sebevraždu. „Neunesla jsem hrůzu z toho, co jsem zač, co jsem za tvora,“ přiznala. Nakonec se rozhodla, že se utopí. „Abych to byla schopná udělat, tak jsem se dopracovala k necelým pěti promile. Na tu situaci si matně vzpomínám. Zachránila mě tehdy všímavost kolemjdoucí paní, která byla natolik osvícená, že se mnou začala mluvit a nakonec mě dostala do sanitky,“ vypráví Martina.

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/285224/zpoved-manzelky-exministra-vondry-zavislost-na-alkoholu-a-pokus-o-sebevrazdu.html

ZZ: Hrůza!

Schwarzenberg se tak mohl producírovat i na veřejnosti s „bokovkou“ o 50 let mladší, známou z deníku „Blesk“,…

… ji bulvární tisk nazývá Jana „Ramlice“ Vopěnková. Cituji list „Expres“ z 12. dubna 2017: Opilá Schwarzenbergova exmilenka bez řidičáku bourala za volantem kradeného auta.

A náboženští konzervativci venkoncem vykazují, slovy irského biopsychologa Nigela Barbera, pozoruhodně vysokou míru porušování zásad, které tak horlivě kážou. Svými skutky dokládají, že náboženství zas až tak dokonalou zárukou jeho vlastní morálky není.

Nigel Barber – Why Atheism Will Replace Religion: The Triumph of Earthly Pleasures over Pie in the Sky, ISBN 978-0-9855691-0-5.

Před 122 lety kritik F. X. Šalda vzýval ve své recenzi slavného dánského myslitele: „Svatý Kierkegaarde, … vrať prvky z jich pitvorných a směšných spojení jejich původní čistotě a ryzosti!“

Šalda, František Xaver – Buďto–anebo (původně otištěno v: Národní listy, 3. IX. 1911, č. 243, str. 1, Praha); citováno z: ŠALDA, František Xaver – Soubor díla F. X. Šaldy, sv. 17: Kritické projevy VIII, Československý spisovatel, Praha, 1956, článke na str. 199-203, citováno ze str. 203.

Znění citovaného článku:

Autorem nejlepšího citátu u příležitosti sobotního rozloučení s „knížetem“ Karlem Schwarzenbergem je podle mě kněz Tomáš Halík: „Ukázal nám rozdíl mezi hrdým češstvím a zatuchlým čecháčkovstvím“. Píšu to jako upřímný obdivovatel moudrosti „knížete“, který mi věnoval několik skvělých rozhovorů na mikrofon pro BBC a Radiožurnál. Nejsem prorok, ale dovolím si předpovědět, že „kníže“ bude papežem (nevím kterým) blahoslaven. Rozhodně si to podle mého názoru zasluhuje.

AD: Jan Lukavec – Pátrání po typickém Čechovi, LN 21 a 22. 10. 2023 – Orientace, str. 11-12

Jan Lukavec považuje za „hloupost“, že Vilém Gabler (1821-1897) považoval „zdravý český rozum“ za „lepší než německé mudrctví“. Takto argumentovat proti mladíkovi, který podnikl v roce 1846 studijní cestu do Francie, aby myšlenkově povznesl sebe i veřejnost zde nad žabí středoevropský obzor, ale není případné.

Zatímco ve Francii se myslitelé jako Alexis de Tocqueville (1805-1859) snažili již přispět k utváření svobodné společnosti, kde by se každý jednotlivý mohl těšit osobní důstojnosti …

Podobně k tématu přistupoval i Gablerův později vlivnější spolužák, přítel, básník a novinář Karel Havlíček Borovský (1821-1856): „Zvláště v Němcích velmi četní papíroví mudrcové utvořili si mezi sebou zvláštní, ostatním lidem nesrozumitelnou řeč skolastickou, ve které jejich moudrost zdaleka velmi důstojně a vzácně vypadá. Když však se slova na stranu dají, najednou zmizí se slovy také jádro.“ Distancuje se narážkami od Hegela i Fichta a výslovně od „suché, jednostranné terminologie“ tehdy v Rakousku oficiálně vyučovaného filosofa Herbarta. Varuje před německým nacionalismem i komunismem. Má ale po čertech daleko ke kritizovanému zápecnictví: „Emancipace od němectví musí být v každém ohledu naše heslo.“ Ta bude zaručena „když se hodně mnoho našinců dokonale seznámí zvláště s Francouzskem, Anglickem, se sev. Amerikou“, dalšími svobodnými národy, s jejich literaturami a jazyky.“ V desítkách článků pak Havlíček Čechy s filosofií a reáliemi těchto zemí seznamoval.

Vzhledem ke skutečnosti, že německá filosofie spoluutvořila většinu těch nejkrvavějších totalitních ideologií 20. století, Gablerovi i Havlíčkovi spíše slouží ke cti, že jí vytkli nepraktičnost a že již brzy po Heinrichu Heinovi rozpoznali její nebezpečný potenciál.

Výtky si spíš zasluhují naše učebnice a školy, které učí myšlenkám Martina Heideggera, Carla Schmitta a dalších (spolu)tvůrců nacismu a nedohlédnou, že v širším světě existují plejády zajímavých a přitom méně nebezpečných myslitelů.

 … v Německu přispívali přední myslitelé jako Martin Heidegger (1889-1976) ke genocidním praktikám ještě i ve 20. století.

Zdeněk Zacpal, nordista

Lidové noviny, sobota, 3. 6. 2023, str. 10, Dopisy redakci

AD: Jan Adamec – Kníže, který tvořil Evropu: Lidové noviny, sobota, 27. 5. 2023, str. 16, Orientace / Výročí

V článku, který oceňuje tehdejšího britského ministra zahraničí Castlereagha a přímo tirádovitě rakouského kancléře Metternicha, by bylo vedle onoho rakouského historika Siemanna záhodno uvést odlišné zkušenosti a náhledy emigranta Charlese Sealsfielda / Karla Postla (1793-1864), který vystavil tehdejšímu despotickému a profízlovanému Rakousku věru nelichotivé vysvědčení.

Píše-li Adamec o „politickém liberalismu“ jako nebezpečí, které Metternich odmítal, připomeňme, že v oné době se tento myšlenkový a politický směr neprosazoval oněmi německými útočnými způsoby všude. Ve Skandinávii, v Sardinsko-piemontském království, ve Francii, Belgii, Nizozemí, Švýcarsku a v anglosaských zemích se zasloužil o svobodnější politické poměry i o větší úctu k jednotlivci, než se jeví ze žabí středoevropské perspektivy.

Ani nacionalismus co hrozivá síla nevyvstal z čista jasna. Takřka všude byl alespoň částečně reakcí na cizí okupaci či nadvládu. A sílil právě potlačováním umírněných a neagresívních zastánců jazyka porobených. Nevyjímaje české země, kde za Metternicha na středních a vysokých školách vládla němčina a kde se Čech nedomluvil na úřadech, ba leckdy ani na nádraží.

V tomto domě v norském Eidsvollu byla 17. května roku 1814 přijata svobodná norská ústava

Uvádějme raději příklady opačné, a to z oblastí, kde se národům zavčasu vycházelo vstříc: Díky svobodné ústavě Norska, přijaté právě v čase Metternichovy „hvězdné hodiny“ (1814) a možnostem užívání vlastního jazyka, se již v průběhu 19. století na Severu národnostní rozpory nehromadily a tak již v letech 1905-1906 mohlo dojít k sametovému oddělení Norska od Švédského království. Zakladatel moderního Singapuru, Lee Kuan Yew / Li Kuang-jao již před osamostatněním země, tedy uprostřed 50. let minulého století, prosadil na ostrově dokonce čtyři oficiální jazyky. Se zřetelem k budoucnosti nahlížejme vstřícně i současnou emancipaci berberských / Amazigh národů v Maroku a Alžírsku a úsilí o zaručení práv jednotlivých etnik v dnes již federální Etiopii.

 Zdeněk Zacpal, nordista

____________________________________

Vysvětlivky pod čarou:

… je namístě připomenout, že v oné době se tento myšlenkový a politický směr neprosazoval oněmi německými útočnými způsoby všude. Zejména ve Skandinávii, v Sardinsko-piemontském království, ve Francii, Belgii, Nizozemí, Švýcarsku a v anglosaských zemích se zasloužil o svobodnější politické poměry i o větší úctu k jednotlivci, než se jeví ze žabí středoevropské perspektivy.

K tomu existuje spousta dokumentů a literatury, teď píšu o Paretovi a minule jsem psal o Havlíčkovi, tak kupříkladu:

Pareto, Vilfredo – Œuvres Complètes publiées sous la direction de Giovanni Busino :

Tome VI – Mythes et Idéologies, Librairie Droz, Genève, 1966 :

Pareto, Vilfredo – L´Italie et les politiciens, str. 68;

Pareto, Vilfredo – Minghetti, str. 69-72;

Pareto, Vilfredo – Le syndicalisme, str. 266-268.

Dále cituji ze spisů Karla Havlíčka Borovského:

Na námitku „Co prý jest nám platná svoboda, když nebudeme míti chleba“ Havlíček připomíná, že právě absolutní vláda rozhazuje těžce vydělané peníze lidu. A „svoboda k tomu právě jest platná, abychom chleba měli“, tak jako jím často zmiňovaní svobodní národové mají „více chleba než my a ještě k tomu s pomazánkou!“ „Každý národ, získavší si politickou svobodu, také velmi brzy zbohatnul, … a kdekoli se zdá mluviti zkušenost proti tomu, vidíme hned pravou příčinu, to jest ustavičné pokusy a intriky bývalé absolutní vlády o zrušení této svobody, čímž povstalé zmatky ovšem musely býti na škodu blahobytu. Kde ale již jednou svoboda tak upevněna byla, že již všeliké pokusy proti ní byly marné, tam všude v krátkém čase počal národ i v materialním ohledu zkvétati a bohatnouti.“[1]

Je zapotřebí ustavit konstituční právní zřízení. Takové, aby se žádná daň nesměla uložit bez povolení sněmu[2] a aby rovněž vláda mohla fungovat jen ve smyslu a dle vůle sněmu. Soudní moc musí být chráněná před vládou a na ní nezávislá.[3] A svoboda slova a tisku je nezbytná k tomu, „aby tak všeliké vady zemské na jevo přijíti mohly“, ba je prvním základem veškeré svobody[4] i nejlepším prostředkem ke všemu, každý může smýšlení a přesvědčení své veřejně pronésti a dobrá věc získá si průchod.“[5] Ve všech konstitučních zemích je svoboda spolků, svoboda a samospráva obcí, jistota osoby a jistota jmění. Ta země jest zajisté nejlépe zřízená, kde „každý celý užitek práce a pilnosti své sám zase užívá, a nemusí velikou část výdělku svého jiným, kteří nepracují, odevzdávati a s nimi se děliti.“[6]

Havlíček rád poukazuje na tehdy již existující konstituční země, tedy svobodné Norsko,[7] Švýcarskou republiku i konstituční monarchii Belgii.[8] Připomíná pořádek „Sardinska“ (tehdy s těžištěm v Piemontu) s vládou, která vybírá daně jen s povolením sněmu, trestá naduté arcibiskupy i nezákonné a svévolné jednání, a – na rozdíl od Rakouskem okupované části Severní Itálie – přitahuje schopné lidi.[9] Dává za vzor otevřený postoj krále belgického k revoluci 1848, jeho nabídku odstoupení a vůli národa ho na trůnu ponechat. A Anglii, kde právo nejpevněji stojí a libovláda zcela nemožná jest, přece spolu nejpevněji a nejjistěji stojí trůn královský.[10]

Angličany Havlíček začal poznávat již v Rusku: „Angličané ze všech jsou nejvážnější, veliká jejich hrdost nedovoluje jim obyčejně snížiti se k podlostem, jakých se ostatní často dopouštějí. Také co kupci, technikové a řemeslníci obyčejně věcem svým důkladněji rozumějí a řádně je vedou.“[11] Důsledkem tamní právní a liberální vlády je i všeobecně uznávaná nízká cena, výbornost a láce anglického zboží. „Směrem naším budiž vážiti si anglického národu, nyní prvního a nejvzdělanějšího na světě, přiučovati se z jeho příkladu a přičiniti se o stejnou občanskou blaženost, které se právě nyní diví celý svět při návštěvě Londýnské výstavy.“[12] O té Havlíček ještě v roce 1851 stihl ve Slovanu na pokračování referovat od korespondenta; všímal si i vysílání policejních agentů do Londýna, tehdejšího vydávání pasů jen prověřeným lidem, a jejich špiclování i po návratu.[13] A fandil tehdejší britské liberální vládě Lorda Palmerstona, která měla mít zásluhu na tom, že mocnáři na evropském kontinentě si ještě zavést plný absolutismus netroufali.[14] Opakovaně chválí anglického liberálního továrníka Cobdena, usilujícího o svobodný obchod a dává za příklad nedávné zrušení zákazu dovozu obilí z ciziny v Anglii, které přispělo ke snížení příjmů pozemkové šlechty i tamních cen obilí a Angličanům jako celku prospělo.[15] „Angličané nejsou národ bojovný neb násilnický, oni všude po celém světě pokojnou cestou rozšiřuji osvětu, lepší byt, právo a svobodu, jakož toho následky vidíme ve všech dílech světa a zvláště v severní Americe, která jest pravý výkvět ducha anglického národu.“[16] Havlíček vyzvedává tehdejší svobodné USA (tenkrát poměrně rovnostářskou společnost s velkým množstvím  drobných vlastníků), kde „každý si vyhledává neobmezeně živnosti, k jakým schopnost a chuť v sobě cítí, žádný zákon, žádné úřady jej v tom neobmezují, každá schopnost, každá přičinlivost jest tam vážena a nikdo se za práci nestydí …“, celý výnos přičinění svého si může zachovat sám pro sebe, „neživě z toho žádných zahalečů.“[17]

Ani nacionalismus co hrozivá síla nevyvstal z čista jasna. Takřka všude byl alespoň částečně reakcí na cizí okupaci či nadvládu. A sílil právě potlačováním umírněných a neagresívních zastánců jazyka porobených. Nevyjímaje české země, kde za Metternicha na středních a vysokých školách vládla němčina a kde se Čech nedomluvil na úřadech, ba leckdy ani na nádraží. 

Karel Havlíček Borovský – Faryzeové rovnoprávnosti národní, Slovan, 5. 10. 1850.

„My ale, Slované rakouští, kteří jsme posud vždy byli proti ostatním ve křivdě, zaujímajíce všude jen druhé neb poslední místo, nic více žádati nebudeme než rovnost, neosobujíce si přednost. Takovým způsobem získáme si pro sebe mnoho myslí také mezi spravedlivými a snášenlivými Němci, Maďary a Vlachy rakouskými, kteřížto důvěřujíce se ve spravedlivost a snášenlivost naši, rádi s námi v jednom státním foederálním spojení zůstanou.“

Karel Havlíček Borovský – Článek, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil, Národní noviny, 30. 8. 1848.

Na důkaz snášenlivosti a ku svornosti doporučuje i na vývěsních štítech živností vedle nově umístěných českých nápisů ponechat nápisy německé.

Karel Havlíček Borovský – Vládní návrh obecního zřízení, Národní noviny, 12. prosince 1848

Rakouská cenzura se činila ještě když velká říše dodýchávala. Zabavovala nejen politické pamflety, ale třebas i klasické, tehdy již 116 let staré dílo politické filosofie Věk rozumu od Thomase Paina.

Spisy TGM, svazek 29. T. G. Masaryk – Parlamentní projevy 1907–1914

1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002. 696 s., editoři Vratislav Doubek, Zdeněk Kárník a Martin Kučera, z němčiny přeložila Veronika Dudková

str. 274-277 (projev pronesený 23.3. 1909)

A poté, co byly v roce 1911 toutéž cenzurou odstraněny některé pasáže tehdejšího překladu Kierkegaardova Okamžiku, největší český kritik F. X. Šalda si povzdechl: „Konfiskovat argumentaci světového myslitele, rvát listy z knihy, která je arcidílem světové literatury, která se čte a prodává bez závad v zemi, v níž vznikla a proti jejímuž státu je namířena, – ano, to je Rakousko! … Takové věci, jako jest konfiskace Kierkegaarda, jsou možné dnes již jen v Rusku a Rakousku– nikde jinde v Evropě.“

F. X. Šalda – Rakouská konfiskační praxe

Novina 4, 1910-11, č. 15, 9. 6. 1911, str. 479; Kritické projevy 8, str. 314

Viz též https://www.jstor.org/stable/43743527?seq=1#page_scan_tab_contents

Lee Kuan Yew [Lǐ Guāngyào / Li Kuang-jao / 李光耀] již před osamostatněním Singapuru prosadil na ostrově dokonce čtyři oficiální jazyky.

https://en.wikipedia.org/wiki/Languages_of_Singapore

Cestou Starého mistra na komunisty: V Singapuru vyšly paměti tamního expremiéra

The Singapore Story: Memoirs of Lee Kuan Yew, Published by Times Editions Pte Ltd, Singapore 1998, ISBN 981 204 983 5, str. 216 (zde LKY odkazuje na situaci již kolem roku 1955):

I decided that, whether or not it was practical, the only politically defendable policy was trilingualism, with Malay as the lingua franca and the future national language of Malaya, English as the language of international commerce and science, Mandarin as the mother tongue of the Chinese, and Tamil, Hindi or Punjabi for the Indians.

Knihu jsem si nechal ihned po jejím vydání zaslat ze Singapuru a vážným zájemcům ji milerád zapůjčím. ZZ

… v dnes již federální Etiopii.

Hezká mapička 11 „regionálních států“ celé země je i na: https://en.wikipedia.org/wiki/Ethiopia

Respekt, 19 / 2023 (8. – 14. květen 2023)

AD: Jan Vitvar – Pomník víře v lepší časy, Respekt 18 / 2023 (1. – 7 květen 2023)

Jan Vitvar se vyslovil pro přemístění sochy „Studenta“, od Josefa Maxe ze dvora Klementina před Novou radnici na Mariánské náměstí. Zejména v době hrdinného odporu Ukrajinců prý připomíná odhodlání mladých lidí bránit město postavit se „cizímu agresorovi“.

Zatímco však o Ukrajincích lze jednoznačně říci, že dnes brání vlastní domovy, stát a národ, u nás v dotyčném roce 1648 nebylo moc jasné, kdo byl vlastně domácí a cizí, kdo byl útočník a kdo oběť. Tenkrát uplynulo teprve nějakých dvacet let od likvidace tradičních českých náboženských a politických svobod. Habsburkové zkonfiskovali asi tři čtvrtiny majetku v zemi, rozdali jej svým příznivcům, dali zmasakrovat některá dříve utrakvistická města i vsi a text zemi vnuceného „Obnoveného zřízení zemského“ (1627/8) se ani neobtěžovali přeložit do češtiny. Noví, z ciziny přivandrovalí zbohatlíci hájili teprve čerstvě a snadno nabyté statky v zemi, zatímco vyvlastnění exulanti a uprchlíci včetně Komenského měli dobré důvody držet se Švédy.  A ohledně oněch vybrakování uměleckých děl z levobřežní Prahy „Švédy“, uměnovědec Vitvar musí vědět, že i Habsburkové plundrovali oslabenou zem a vyváželi umělecká díla z Prahy do Vídně ostošest.

Lovci ve sněhu (1565): I tento obraz vlámského malíře Pietera Bruegela (1525/30 – 1569), dnes v Kunsthistorische Museum ve Vídni, visel původně v Praze.

Onen „student“ je spíše nejednoznačnou postavou. Nechme jej na místě, ať jen na onen zmíněný Metternichův i Bachův absolutismus hezky dlouho poukazuje.

Zdeněk Zacpal, nordista

________________

Odkazy a vysvětlivky pod čarou:

Běžné tvrzení, že „většina z 27 popravených českých pánů (lépe ´představitelů stavovského odboje´) neuměla česky“, …

Většina z nich uměla a také musela umět mluvit česky. Již podle českého jazykového zákona, přijatého v roce 1615 na generálním, tehdy ještě svobodném sněmu, nařizujícího, že obyvateli Českého státu se mohou stát pouze cizinci znalí českého jazyka. Pravda, celá tehdejší stavovská konfederace národnostní nebyla avšak byla ještě na svou dobu nadstandardně tolerantní.

Z publikace, vydané roku 2009: Karolína Adamová – První federativní ústava z roku 1619, doporučuji strany 37-40.

… dali zmasakrovat některá dříve utrakvistická města …

Například Písek a Prachatice, habsburským vojskům ani nebránila a stejně asi 99% jejich obyvatel bylo vyvražděno, … nemluvě o menších sídlech

Kateřina Raabová – Písek v období Třicetileté války, Diplomová práce FFUK, Praha, červenec 2010

nebylo vyvražděno asi jen 12-18 mužů

file:///C:/Users/Z/AppData/Local/Temp/DPTX_2008_1_11210_0_122658_0_68456-2.pdf

Připomeňme si jen zmasakrování bezbranných obyvatel Prachatic soldateskou katolického generála Buquoye.

Jan Amos Komenský – Historie o těžkém protivenství církve české

KAPITOLA CII. Reformací Prachatická

1. Těchto reformací (jakož též brzo potom Píseckých) od krve se počala. Nebo když tudy jdoucímu vojsku císařskému s malou hrstí lidu zmužile se za tři dni bránili, potom pak odolati nemohouce a poddati se chtíce, se zdi a valů sestoupili a klíče vstříc nesli, nepřítel prchlivě do brány vskočiv, nejprvé purkmistra, klíče nesoucího, potom všecky napořád, staré i mladé mordoval, až ve třech hodinách 1660 měšťanů pobito a sotva deset, kteří buď utekli neb se někde schovali, v živobytí pozůstalo.

Strašlivé to bylo divadlo, když těla mrtvá po všech ulicích a domích rozmetená, divně zohavená i k hanbě obnažená byla, a nebylo, kdo by je pochovával, za několik dní. Až dvě pobožné matrony, Kristina a Benigna, sestry vlastní Alexandra Rumpála, radního a pražského měšťana, ruce přiložily a muže své i Maximiliana Rumpála, bratra svého, osobu též radní, do hrobu vlastníma rukama vykopaného vložily a pohřbily, příkladem i slovy jiných k následování pobožnosti probudivše.

1. Toto město, když v něm zase ti pozůstalí a někteří od jinud se sbíhající bydliti počali, císař daroval knížeti z Eckenberku i s přináležejícími městečky, Bavorovem a Strunkovicemi, a se všechněmi vesnicemi. Léta pak 1625. zaslíbení se jim stalo skrze komisaře nad reformací, budou-li katolíci, že jim svobody a privilegia i s městečky a vsemi navrácena budou. Když nechtěli, zapovědína jim byla řemesla i handle; a když ani tak nedbali, do rozdílných vězení je dávali, muže, ženy, syny, dcery, a za celé čtyři měsíce bídně trápili, až i zemdleli.

Potom však již katolickým ničeho skutkem nesplnivše, ukázali se býti toho plémě, kterýž slibuje všecko a nedává nic.

1. A což více vypravovati? Dosti již patrné jest, jak bezbožně, ukrutně, nevážně s lidmi svobodnými zacházeli. Nebo cokoli s jinými, tu nepřipomínanými, svobodnými městy činěno bylo, z podobných lstí i úkladů, tyranství a nestydatostí slátáno bylo.

Připomeneme zde ještě, jak s obecným lidem zacházeli, některý příklad.

P. Frant. Jos. Slámy – Obraz minulostí starožitného města Prachatic, Praha 1891 udává 1500 obětí

Prachatice město české historie, MNV v Prachaticích, 1948, str. 12:

Za válek třicetiletých Prachatice velice trpěly. Město se přidalo na stranu Bedřicha Falckého a proto obleženo r. 1620 Buquoyem a dobyto. Při obraně zahynulo na 2000 Prachatických. Prachatičtí se pak opět vrátili k víře katolické.

uměnovědec Vitvar musí vědět, že i Habsburkové plundrovali oslabenou zem a vyváželi umělecká díla z Prahy do Vídně ostošest.

Není moc známo, že kupříkladu velká část obrazů Pietera Bruegela visela původně v Praze a nyní se jejich značná část nachází ve vídeňském Kunsthistorische Museum.

Obdobné jsou dějiny města Písku.

Toulky českou minulostí

28. září  2003 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

Z Toulek českou minulostí, Josef Veselý, Petr Hora – Hořejš

430. schůzka: Zlodějna v národním měřítku

http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/430-schuzka-zlodejna-v-narodnim-meritku–228109

Hromadnou popravou na Staroměstském náměstí represe neskončily, naopak, fyzická likvidace hlavních účastníků povstání byla jen úvodem k útoku mnohem drtivějšímu. Vídeň se rozhodla zničit stavovskou opozici také hospodářsky.

Z právního hlediska byly pro Habsburky statky stavů nedotknutelné. Tak to určovalo Matyášovo privilegium z roku 1610. Dokonce i v případech hrdelních soudů měl zůstat majetek odsouzeným příbuzným. Po Bílé hoře však zákony přestaly platit, habsburská justice vytvářela jen zdání práva. Matyášovo privilegium bylo odstrčeno pod záminkou, že sami povstalci ho začali porušovat jako první konfiskacemi zboží svých protivníků.

Těch sedmadvacet poprav dopadlo na tuto zemi drtivě, a to ještě ne všechny rozsudky smrti byly vykonány. In contumatiam (tedy v nepřítomnosti) postihly ortely nejdůležitější uprchlíky: jednak generalitu stavovské armády v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem, jednak členy direktory, čili celou povstaleckou vládu. Protekční výjimky potvrzovaly pravidlo. Jakousi zlobnou právní obdobu nejvyššího trestu představovalo zatracení památky všech prominentních opozičníků, kteří během povstání zemřeli nebo padli. V žádném případě neměli nárok na posmrtný klid. Z původně třicetičlenného direktoria dosáhlo rameno spravedlnosti na dvanáct lidí. Ostatní zemřeli nebo emigrovali. Ekonomická forma trestu měla v důsledcích vážnější dopad než hromadná poprava na Staroměstském náměstí. Pod pláštíkem práva byl zorganizován pogrom na hmotné základy české a moravské stavovské obce. A ti, kdož jménem císaře zábory majetků systematicky prováděli, ani příliš neskrývali loupeživou ziskuchtivost. Výkon vídeňských rozhodnutí „ve jménu boží spravedlnosti“ se proměnil v otevřenou zlodějnu, která k nepoznání změnila držby půdy v Čechách a na Moravě.

Dozajista to nebyla první zlodějna v českých zemích. (Ani poslední.) Jako první byly konfiskovány statky emigrantů plus provinilců, kteří zemřeli a jejich památka byla prokleta. Vzápětí přišly na řadu majetky sedmadvaceti popravených. Nerad bych zatěžoval čísly, ale teď se jim nevyhneme: V úvodním kole zabavily konfiskační komise 115 panství a statků – v hodnotě přes 8 milionů kop grošů. Ještě daleko tvrdší důsledky však přinesla během roku 1622 akce, která začala únorovým vydáním císařského patentu. Ten byl velkodušně nazván „generálním pardonem.“ Ferdinand v něm slíbil, že bude k účastníkům té „ohavné rebelie“ milostiv. Což znamená, že je napříště nemíní fyzicky popravovat ani jinak fyzicky trestat, ovšem: pod jednou podmínkou: Sami se dobrovolně doznají ke svým proviněním. Do šesti neděl se všichni přihlásí u příslušné zvláštní komise, která věc posoudí. V případech hodných zřetele se sankce omezí na majetkové tresty. (Pokud se někdo nepřihlásil, udělali to za něj udavači – úřady vypsaly pro tento druh delikátních služeb velmi slušné odměny). Druhá vlna konfiskací, potměšile předkládaná jako „císařská milost“, vedla doslova k ožebračení majetných vrstev národa. Posuzování přiznaných vin a rozhodování o hmotných trestech se ujaly konfiskační komitéty, jejichž předsedou byl v Čechách – kdo jiný, než osvědčený likvidátor Karel z Lichtenštejna, čerstvě pověřený i kancléřstvím. Rozsudky postihly valnou část šlechty a především královská města. Každý „pardon“ byl krutě vykoupen.

Pokud bychom měli opět hovořit řečí čísel, tak jenom v Čechách bylo během půldruhého roku odsouzeno 680 šlechtických rodin. Sto šedesáti šesti bylo zabráno veškeré jmění, ostatní přišly o dvě třetiny, polovinu nebo třetinu vlastnictví. 680 rodin. Kolik vlastně žilo tehdy v Čechách panských a rytířských rodů? Asi 1600. 680 odsouzených rodin z 1500. Přes 40 procent. (Na Moravě, kde povstání podporovala jenom část stavů, bylo konfiskacemi postiženo přes 250 rodin.) Generální pardon znamenal úplnou pohromu zvláště pro královská města. Až na výjimky (například České Budějovice a Plzeň, které se k povstání nepřidaly) přišla o veškerý obecná majetek, o vinice, příměstské statky, polnosti a tak dále. Majetkové zábory byly neslýchané a budily v zahraničí takový rozruch, že Vídeň opatření v říjnu 1623 zmírnila – vyňala z nich šlechtu. Její majetky však byly mezitím stejně zdecimovány. Teror vůči městům pokračoval až do roku 1626.

Když se ocitl slabý smrtelník v těsné blízkosti takových neslýchaných majetkových přesunů, věru jen s vynaložením všech sil odolal pokušení a na té zlodějně se nepřiživil. Příslušníci rekvírujících komisí věru takovými smrtelníky byli. Slabými. Velmi slabými. Záhy jim došlo, že jsou přímo u zdroje pohádkových zisků. A jak už to v podobných případech bývá, vypracovali si bystře řadu postupů, kterými konfiskační praxi přivedli k dokonalosti. Malý příklad: Kdo byl odsouzen k propadnutí více než pětiny majetku, musel za úřední odhadní cenu prodat nejprve celý statek. Ze stržených peněz přece komise zabavila příslušnou částku a zbytek vyplatila. Ovšem neměla dostatek hotovosti. Takže sice zaplatila, ale zpravidla v dluhopisech, které byly většinou naprosto nedobytné neboli na nic. Takto byl provinilec potrestán. co potrestán: okraden byl – a několikrát! Nejprve rozsudkem, pak hanebně nízkým odhadem nemovitostí, a do třetice nevrácením zbylé hotovosti. Jako by mu ten majetek. ale ne, to slovo tenkrát ještě neznali. Neznali, ale jinak tunelovali o sto šest. Stížnosti a odvolání se pochopitelně vyřizovaly pro velké zaneprázdnění úřadů co možná nejliknavěji (hovoříme stále o době po Bílé hoře.) Mnozí z těch, kteří byli odsouzeni k ztrátě pouhé části majetku, tak přišli fakticky o všechno. V pobělohorském konsolidačním období začali státní moc a zákon reprezentovat lidé, kteří svou hrabivost, bezcharakternost a touhu po moci odívali do květnatého převleku frází Jeho císařské Milosti a katolické církve.
Nic nového pod sluncem. Ani předtím. Ani potom.

Jak tato oddaná služba ve skutečnosti vypadala, může ukázat následující epizoda. Je to případ státního bankrotu, ke kterému došlo v prosinci 1623. Pouhé tři roky po Bílé hoře. „Císařský dvůr doufal, že rozsáhlými konfiskacemi získá prostředky k financování dřívějších i současných vojenských operací. Habsburci byli po uši zadluženi a přitom potřebovali dál válčit – začalo se odvíjet nové kolo třicetileté války. Skončilo dvanáctileté příměří mezi revolučním Nizozemím a habsburským Španělskem (tedy dnešní Belgií). V římskoněmecké říši propukla válka o Falc. Na severovýchodní Moravě vzplanulo povstání Valachů. Ze Slezska zaútočil Jan Krnovský, ze Sedmihradska zas jednou Gábor Bethlen – na klid zbraní nemohli Habsburci ani pomýšlet. Vídeň potřebovala peníze. Od konfiskací si mnoho slibovala. Avšak skutečný výnos z rozprodeje zabaveného zboží v Čechách a na Moravě byl slabý, zdaleka nesplňoval očekávání. Ani věrní služebníci jako Karel z Lichtenštejna nemohli ze země vyždímat víc. Byla to záhada.“

Tuto privatizační záhadu jsme si měli prožít v budoucnu ještě jednou. Historie se nikdy neopakuje, ale někdy jakoby se sobě neskutečně podobala. Ještě že šikovní finančníci v Praze našli oboustranně výhodné řešení. Vídeňská vláda přijala v únoru 1622 Lichtenštejnův návrh na vytvoření konsorcia (prostě něco jako dočasné obchodní společnosti), které nabídlo státu polosoukromou půjčku ve výši 6 milionů zlatých. Dozajista to nebyl čin nezištný… Takový se v bankovnictví nevyskytuje. Chtěli za to právo převzít na rok příjmy z českého mincovnictví. Členy konsorcia neboli oné dočasné obchodní společnosti se stali: Kancléř Karel z Lichtenštejna (jakpak by ne), biskup František z Dietrichštejna (samozřejmě), Albrecht z Valdštejna (ten nesměl u žádné zlodějny chybět), Pavel Michna z Vacínova. Co jméno, to zvuk ryzího kovu. Žádný střet zájmů. A všichni katolíci. Je ale zajímavé, že v tom společenství jim nikterak nepřekážel nizozemský nekatolík Jan de Witte, ani židovský bankéř Jakub Baševi. Konsorcium kromě jiného získalo právo uskutečnit peněžní reformu, což znamenalo především stáhnout z oběhu starou minci s vyobrazením Fridricha Falckého a nahradit ji novou. Po čtrnáct následujících měsíců pak povedení odborníci pracovali na plné obrátky. S výsledkem? No, financím rozuměli skvěle. Zatímco jejich soukromé majetky se v závratně krátkém čase zmnohonásobily, zemi přivedli k hospodářskému rozvratu, ba přímo ke kaládě. Ke státnímu bankrotu. Hezké slovo pro tak hnusný skutek. „Nelze to charakterizovat jinak: v konsorciu se nesešli bezúhonní vysocí státní hodnostáři, ale skupina mafiánů, kteří vědomě a programově uskutečňovali finanční podvody a machinace neuvěřitelného rozsahu, aniž je za to kdy stihl přiměřený trest.“ Byla to taková zlodějna v národním měřítku.

K výměně oběživa došlo právě v době, kdy probíhaly konfiskační transakce. Starou minci konsorcium postupně stahovalo a nahrazovalo novou, takzvanou „dlouhou mincí.“ Její „předností“ bylo, že měla nižší obsah stříbra, tedy nižší hodnotu, představovala asi osminu mince předchozí. To byl však jenom první krok ve vysoké hře. A jaký byl ten druhý? Obávám se, že ještě horší. Obavy jsou na místě. „Zabavené statky konsorcium prodávalo samozřejmě především přátelům a sobě navzájem. Platilo se znehodnocenou ´dlouhou minci,´ přičemž kupní ceny byly odhadní.“ Čili co nejnižší. „Finanční operace, spočívající v lišáckých přepočtech hodnoty staré a nové mince (a hrálo se o sedm osmin každé finanční částky) přinesly pohádkové zisky. Hotové peníze neměly žádnou cenu, proto se ihned otočily a vložily do nemovitostí. Kupovali je zejména místodržitel Karel z Lichtenštejna, manželka nejvyššího kancléře Polyxena z Lobkovic, Vilém Slavata z Chlumu (příští český kancléř), Marie Magdalena Trčková z Lípy, samozřejmě členové konsorcia, ale s velkým náskokem před ostatními zejména Albrecht z Valdštejna. V neuvěřitelně krátké době dokázal tento plukovník, zloděj stavovské plukovní pokladny, vzápětí generální vachmistr pěchoty, posléze generalissimus císařských armád zbudovat své frýdlantské vévodství. Během pouhých tří let koupil, povyměňoval a nakonec scelil ve svém ohromném dominiu 64 původní panství, z velké části konfiskáty.“

Proslulé mincovní konsorcium neúřadovalo dlouho, něco málo přes rok. Což je srovnatelné s životností některých fondů, bank a záložen mnohem modernějšího ražení. Stačilo se ještě obohatit o podíly, plynoucí z ražby mince, stačilo z řady šlechticů a měšťanů nadělat žebráky nebo emigranty, stačilo připravit „peněžní reformu,“ aby se vzápětí pokojně odebralo do ústraní svého přepychu a přenechalo rozvrácené finance opět královské komoře. Jako bychom to neznali. Nikomu se nic nestalo. Jako bychom to nezna-… ale mám se pořád opakovat? Teprve mnohem, mnohem později byly Lichtenštejnovy podvody odhaleny a jeho potomci měli popotahovačky s úřady. Přes drastická hospodářská opatření se finanční krach, připravený klikou kolem Lichtenštejna, jakýmsi spolkem privatizace do vlastní kapsy, nepodařilo odvrátit. Musel vyjít patent o mincovní kaládě, tedy o znehodnoceném oběživu (dostali jsme ho o Vánocích 1623 coby speciální vídeňský vánoční dáreček), a ten oznamoval, že mince má mít napříště pouhou desetinu původní hodnoty. Jestli nějaký rytíř, nedávno „omilostněný“ generálním pardonem, stržil 10 000 zlatých za nucený prodej nemovitostí, zbyla mu teď – desetina. Pouhá tisícovka. Na chlup. „A tak krok za krokem, skrz teror, násilí, podvody (a zlodějnu v národním měřítku) postupovala pobělohorská konsolidace, trest za to, že čeští protestantští stavové odmítli vnucovanou víru a absolutismus Habsburků. Císař Ferdinand II. vládl v obou našich zemích prostřednictvím úředníků, jejichž skutečné zájmy a činy byly sebestředné, třebaže navenek halasně předstírali péči o prospěch trůnu a společnosti.“

Ony ty časy po Bílé hoře byly nějak smutné. Byly daleko smutnější, než si dovedeme představit. (A že si umíme představit a že si sami pamatujeme leccos…) Znamenaly tragédii pro všechny vrstvy národa. Kromě hrstky vyvolené kliky mafiánů, jak jsme si už řekli. Tresty, konfiskacemi, pokutami byl těžce postižen šlechtický stav, ale ještě víc rytířstvo, které bylo ostatně chudé už před povstáním: nejméně třetina rytířů neměla víc než deset až dvacet poddaných. Pokud si feudální páni přáli nadále žít v zemi, musili volit cestu konformity, loajality, poslušnosti dvoru a zejména katolické církvi. Vůbec ze všech nejvíc byl decimován městský stav. Zadlužená královská města se z utržených ran po věky nebyla s to vzpamatovat. Řemeslnická výroba (ve srovnání s pokročilejšími západními zeměmi i dříve skromná) byla teď úplně ochromena. Chyběl výrobní kapitál, obchod se vrátil k primitivní směně s nejbližším okolím. Jenom válečné dodávky trochu čeřily hladinu té ekonomické bažiny.

„A ještě jedna katastrofa tu byla.“ Jako by jich i tak nebylo dost. „Přítomnost císařských vojenských posádek, těchto kobylek napadajících města i vsi.“ Žoldnéřské oddíly hned po Bílé hoře s povolením nejvyšších míst důkladně vydrancovaly skoro celou zemi. Ferdinandovi plukovníci a generálové vyloupili jižní Čechy, Falknov, Doupov, Tachov na západě, Rychnovsko na východě, proslulý generál Marradas svévolně uložil vysoké pokuty bechyňskému, prácheňskému a plzeňskému kraji, jeho kolega Buquoy se jako nový feudální pán usadil na Rožmbersku a Novohradsku. Situace se v následujících letech nezlepšila, třicetiletá válka přivedla do země další ozbrojené síly, a přítel nepřítel, žoldnéři obou bojujících stran byli stejně nenasytní jako nevybíraví. Kolikrát si člověk říká, jestli zrovna ta léta, která on prožil, do kterých se on narodil, patřila k těm nejšťastnějším, jestli by nebylo lepší, kdyby přišel na svět o něco později anebo dřív, zkrátka v příhodnější době… ale když si pustí pomyslný film z doby po Bílé hoře, s pokorou dojde k poznání, že tehdy bylo hůř. O vyjídání celých krajů, o drancování obcí, o násilí a ukrutnostech jako normě lidských vztahů za třicetileté války by se dalo vyprávět donekonečna.

Spokojme se zase jenom jediným ilustrativním příkladem, který zastupuje bezpočet podobných dramat. „Nevelké městečko Kouřim – průměrná sídliště tohoto typu nemívala víc než 200 až 250 domů – muselo v pětiletí po Bílé hoře poskytnout ubytování a stravu různým vojenským oddílům pětadvacetkrát za sebou. Každý třetí měsíc měli Kouřimští v průměru jednu nevítanou návštěvu. Přišly je na sto osmdesát jeden tisíc zlatých.“ Nějaké srovnání?… „Více než milionové Slezsko platilo ročně na daních dvojnásobek této částky, 360 000 zlatých.“ Což znamenalo, že český národ (a to všechny jeho vrstvy) strašně zchudl. Byl nedostatek jídla, píce, osiva. Byly hladomory a epidemie. Byla vydrancovaná hospodářství. Byly opuštěné domy, jejichž cena v průběhu několika let klesla na desetinu oproti roku 1618, a přesto se kupec nenašel. S postupující rozvratem způsobem třicetiletou válkou se tato zoufalá situace dále prohlubovala.

„Vítěz může cokoli. Pravda je předem na jeho straně. Co se dostavilo po Bílé hoře, vzalo na sebe sice náboženský, tedy ideologický převlek, ve skutečnosti šlo však o společenskou, hospodářskou a duchovní genocidu, která postihla všechny složky národa. Jeho šlechtu, města, duchovenstvo, inteligenci, vesničany od statkářů až po nejubožejší podruhy. Byly oběti na životech. Zničené osudy. Stateční končili v žalářích. Několik za sebou následujících vln emigrace, v takovém rozsahu dosud nepoznané, připravilo národ o nejlepší mozky. Kdo zůstal, nasadil škrabošku pokrytectví, aby přežil. Lidí se zmocnila apatie, jejich duše ovládlo sobectví. Ve jménu jediné víry, jednoho světového názoru, se podařilo vítězům zdevastovat kdeco, od ekonomiky země přes školství až po duši a nitro člověka. Z poměrně vyspělého národa učinila pobělohorská normalizace národ zdeptaný. Společnost, která možná jenom o vlas nestihla nizozemský, tedy kapitalistický typ vývoje, byla na půldruhého století vržena zpět k feudalismu.“
Z velkých dějin se staly dějiny malé.

Lidové noviny, středa, 5. dubna 2023

AD: Laskavý otec útočiště národů, David Lancz, LN 1. dubna 2023, str. 21: Orientace – Knihovna

Článek, vychvalující osobnost rakouského císaře Franze Josefa I. a jeho říši, sice působí sugestivně, ale autor opomíjí skutečnosti, které v posledku způsobily, že se jeho poddané národy důvodně rozhodly jít vlastní cestou.

Lze vůbec mluvit o císařově říši coby útočišti národů, když většina z nich nemohla skrze své přirozené představitele rozhodovat o zahraniční politice a vůbec klíčových záležitostech říše? Rozmohly by se v říši ony „nacionalismy“, kdyby měly její národy ošetřena základní práva tak, jak tomu bylo hned v sousedním pokojném Švýcarsku? Proč se řada evropských i dalších zemí udržela dodnes, a to i bez tajné policie a špiclování, aniž po dlouhá historická období musela vyhánět statisíce vlastních obyvatel na evropská bojiště, jak to činil Franz Josef a jeho lidé?

Pomíjí-li Lancz tyto nesrovnalosti, dejme na vysvětlenou slovo pozdějšímu prezidentu Osvoboditeli, který ostatně již dávno před velkou válkou nepřiznával Franzi Josefu více inteligence než průměrnému rakouskému poddůstojníku a stranil se jej. Dle T. G. Masaryka „František Josef neměl žádný plán pozitivního vůdcovství; nebyl spravedlivý; být vlečen událostmi, nikoli je zvládat, bylo jeho základní vlastností jako císaře i jako člověka.“

Zdeněk Zacpal, nordista

___________________

Poznámky a vysvětlivky k textu pod čarou:

Proč se řada evropských i dalších zemí udržela dodnes, a to i bez tajné policie a špiclování, aniž musela v oné době vyhánět statisíce a v posledku milióny vlastních obyvatel na smrt na evropských bojištích, jak to činil Franz Josef a jeho lidé?

řada zemí: Nizozemí, Belgie, Norsko, Dánsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie: Historická fakta

Ilustrace specifičnosti rakouských praktik:

Nevydávat pasy na Londýnskou výstavu, Slovan Pozorovatel politický 5. dubna 1851:

– Výstava průmyslná v Londýně dělá nyní jistým vládám nesmírné starosti. Jak známo, jsou nyní v Londýně nejhlavnější revolucionáři z celé Evropy pohromadě. Jisté vlády tedy se obávají, aby se jejich věrní poddaní, cestující na výstavu, od těchto pánů nepokazili. Zapovědíti všem svým občanům zcela návštěvu Londýnské výstavy – to se přece stydí před celým světem udělati, vymýšlejí tedy všelijakých prostředků proti tomuto nebezpečenství. Náš pan ministr vnitřních záležitostí p. Bach vydal nařízení, aby se pasy do Londýna [na Světovou či „Průmyslovou“ výstavu roku 1851] dávaly jenom lidem zcela jistým a propagandě Londýnské nepřístupným, a aby se při jejich návratu na ně bedlivý pozor dal. (Chudák tedy každý, kdo půjde do Londýna, neboť po návratu bude několik let ustavičně pod očkem policie!) Také prý bude od nás několik policejních úředníků k Londýnské výstavě odesláno – ne tak z průmyslových ohledů, jako více z pečlivosti a pro bdění o naše občany, aby si žádný o kámen nohu nenarazil (jak písmo praví)! Když ale již p. Bach co dědic slavné paměti policejního ministra Sedlnického vysílá policejní úředníky na výstavu do Londýna, dali bychom následující užitečnou radu: Naše vláda se již bojí, aby se několik našich občanů nesešlo s Londýnskou propagandou, anglická vláda se ale nebojí celou tu propagandu zrovna v Londýně uprostřed svého národu uhostiti, což aby tedy ti naši policejní úředníci, když již do Londýna půjdou, tam vypátrali, čím to asi jest, že se anglická vláda těch revolucionářů nebojí, ačkoli nemá skoro žádné vojsko? a čím to zase jest, že jiné vlády, ačkoli mají na sta tisíců vojska, přece se již toho bojí, kdyby se několik jejich občanů s těmi revolucionáři sešlo? – 

… a řada historických publikací i několik dalších článků Karla Havlíčka Borovského objasňuje takovéto rozdíly mezi tehdejšími svobodnými a nesvobodnými evropskými zeměmi.

Dále, z konce doby panování Franze Josefa jsou výraznou ilustrací tehdejší situace Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona od Jaroslava Haška.

dejme tedy slovo prezidentu-Osvoboditeli, který ostatně již dávno před Velkou válkou nepřiznával Franzi-Josefu více inteligence než průměrnému rakouskému poddůstojníku a stranil se jej. Dle T. G. Masaryka „František Josef neměl žádný plán pozitivního vůdcovství; nebyl spravedlivý; být vlečen událostmi, nikoli je zvládat bylo jeho základní vlastností jako císaře i jako člověka.“

T. G. Masaryk – Válka a revoluce I 1914-1916 – Degenerace Habsburků a Rakouska (str. 103-114), str. 103:

Nelze-li již počítati s císařem, který ani v nejskvělejší době své kariéry neměl více inteligence než rakouský poddůstojník – a to jistě není vysoká úroveň – a který již dávno vidí jen v mlhách události, které se kolem něho dějí; jak jen je možno, že nenašel se nějaký arcivévoda, který by měl tolik – ne-li noblesy ducha, tedy aspoň instinktivní hrdosti, aby byl se vzepřel proti politice sebevraždy?

str. 113: „Za takovou dynastii mají naši synové prolévat svou krev? A na takové dynastii český národ má a může zakládat své politické naděje??“

T. G. Masaryk – Válka a revoluce I 1914-1916 – Austria under Francis Joseph (Rakousko za Františka Josefa), (str. 290-297), str. 296:

Ale František Josef neměl žádný plán pozitivního vůdcovství; nebyl spravedlivý; být vlečen událostmi, nikoli je zvládat bylo jeho základní vlastností jako císaře i jako člověka.

Lidové noviny, středa 4. 1. 2023, str. 9

AD: Zbyněk Petráček – Novoroční výhledy. 2023: Kissinger, Metternich a Ukrajina, LN pondělí 2. ledna 2023, str. 9 – Názory

Zbyněk Petráček opět vyzvedává stoletý řád v Evropě, o nějž se svou „Svatou aliancí“ měl zasloužit rakouský kancléř Metternich, jímž se inspiroval i Henry Kissinger. V kontrastu k roku 1918, který prý „přinesl svobodu a suverenitu, leč ne trvalou stabilitu.“

Jenže taková stabilita, kterou nesvobodné, absolutistické režimy Metternicha, Putina a jim podobných nastolí, bývá jen dočasná a zdánlivá, občany politice odnaučuje a problémy zadupává, aby pak dlouhodobě nahromaděné rozpory při nečekaných událostech propukly v podobě revolucí a válek.

Do kontrastu k takovýmto mocnostem je namístě uvést dlouhodoběji stabilizující roli těch svobodných států, jejichž představitelé brali jazyková práva jednotlivých národů vážně a nerelativizovaly obrozenectví tak, jak to činí Petráček dodnes. Příklady? Švýcarsko a právě v letech 1917-18 vzniklé Finsko.

A vůdce Lee Kuan Yew již před osamostatněním Singapuru prosadil na ostrově dokonce čtyři oficiální jazyky. Ohledy k národnostním menšinám i studujícím Židům prokazovala i Československá republika, díky níž došlo k mírumilovnému rozchodu a setrvalému přátelství mezi Čechy a Slováky. Na rozdíl od Jugoslávie, jejíž přezíravější politika k menšinám ve 30. letech 20. století byla dost podstatnou příčinou pozdějšího násilí.

Nahlížejme tedy nyní vstřícně i současnou emancipaci berberských / Amazigh národů v Maroku a Alžírsku a úsilí o zaručení práv jednotlivých etnik v dnes již federální Etiopii.

Zdeněk Zacpal, nordista

____________________________________

Vysvětlivky pod čarou:

… a nerelativizovaly obrozenectví tak, jak to činí Petráček dodnes.

duch celého článku, zejména pasáž:

A k tématům roku 2022 patřila role zdejších rodáků ve věcech překonávajících obrozenectví.

Co může překonat obrozenectví? Asi by to bylo něco, co by se dalo postavit na společného jmenovatele a bylo by větší. Ale něco takového nedokáže autor ZZ najít. Dokáže to pan Petráček?

Na rozdíl od Jugoslávie, jejíž méně vstřícná politika k menšinám ve 30. letech 20. století byla dost podstatnou příčinou pozdějšího násilí.

Pod pojmem „násilí“ se dají zařadit jak genocidní praktiky chorvatských ustašovců, tak i pozdější války, na nichž se podíleli srbští Arkanovci, pozdější „četnici“, nově vzniklé armády a další.

Vůdce Lee Kuan Yew [Lǐ Guāngyào / Li Kuang-jao / 李光耀] již před osamostatněním Singapuru prosadil na ostrově dokonce čtyři oficiální jazyky.

https://en.wikipedia.org/wiki/Languages_of_Singapore

http://zdenek.zacpal.cz/cestou-stareho-mistra-na-komunisty-v-singapuru-vysly-pameti-tamniho-expremiera/

The Singapore Story: Memoirs of Lee Kuan Yew, Published by Times Editions Pte Ltd, Singapore 1998, ISBN 981 204 983 5, str. 216 (zde LKY odkazuje na situaci již kolem roku 1955):

I decided that, whether or not it was practical, the only politically defendable policy was trilingualism, with Malay as the lingua franca and the future national language of Malaya, English as the language of international commerce and science, Mandarin as the mother tongue of the Chinese, and Tamil, Hindi or Punjabi for the Indians.

… v dnes již federální Etiopii.

Hezká mapička 11 „regionálních států“ celé země je i na: https://en.wikipedia.org/wiki/Ethiopia

Lidové noviny, středa 30. listopadu 2022, str. 11, Názory – Dopisy redakci

AD: Matyáš Berdych, Jindřišská věž – špička ledovce. Jednání pražského arcibiskupství je nemorální. Ať prodají nejdříve arcibiskupský palác.

Lidové noviny, Úhel pohledu, pátek 25. 11. 2022, str. 11, Názory

Ještě lepší ilustrací polistopadových praktik u nás je případ kostela sv. Šimona a Judy na pražském Starém Městě.

Po roce 1615 si jej postavila za své Jednota Bratrská jako svou modlitebnu, ale netěšila se z něj dlouho. Jako všechny ostatní protestantské kostely jej po Bílé hoře zkonfiskoval Habsburk a vydal jej římskokatolické církvi.

Po roce 1989 byl kostel církvi vydán, město se sice podílelo na jeho rekonstrukci, když se ale pro řeholníky příslušného řádu „Milosrdných bratří“ péče o kostel stala „břemenem a komplikací“, prodali jej v roce 2021 městu za bratru 99,99 milionů korun, a ještě si do budoucna na kostel vymínili předkupní právo.

Takže závěrem trochu židovského humoru:

Kohn s Roubíčkem na návštěvě ve Vatikánu stojí na náměstí svatého Petra a dívají se kolem. V luxusních limuzínách přijíždějí papež, kardinálové, biskupové. Všude kolem paláce, drahá roucha, zlaté berly, prsteny… „Viděj, pane Kohn,” povídá Roubíček. „Tomu říkám obchod! A to začínali s jedním oslíkem.”

Zdeněk Zacpal, nordista

__________________________

https://www.praha.eu/jnp/cz/o_meste/magistrat/tiskovy_servis/tiskove_zpravy/praha_chce_odkoupit_kostel_sv_simona_a.html

https://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/ochranna-ruka-sv-simona-a-judy-nad-hudbou.html

Lidové noviny, pondělí 7. listopadu 2022, str. 9

AD: Karel Oliva – Iluze a realita samostatnosti, LN 3. 11. 2022, str. 16 (Poslední slovo)

Spíše než samoúčelem jsou státy prostředkem k ochraně lidí. A nezáleží tak moc na délce jejich trvání, jak, pane Olivo, sugerujete – Vámi zmiňované dvousetleté „banánové republiky“ daný účel ostatně neplní. Onen „s největší okázalostí a pompou slavený svátek ČR“, totiž 28. říjen, připomíná zásluhy těch, kteří s nesrovnatelně většími oběťmi i erudicí než vůdci a účastníci změn v letech 1989 a 1992 založili nejen stát, ale i tolik potřebné trvalé světové povědomí o dvou před rokem 1918 politicky i jazykově dost omezovaných národech.

Nikoli Čech, nýbrž rakousko-britský filosof, Sir Karl Popper prohlásil, že „nikdy v dějinách nebyl nový stát – který koneckonců vzešel z revoluce – tak mírumilovný a tak úspěšný“. Ono Masarykovo Československo bylo prý dokonce „nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.“ Je prý třeba si připomínat onu „otevřenou společnost natolik silnou, že po řadě násilných a smrtelných nehod dokázala vždy znovu povstat.“

Centrum indonéské Jakarty

Nostalgik po Rakouském mocnářství Oliva varuje před „asiatskými živly“. Ponechme stranou, že demokracie se v jistých částech Asie rozvíjejí rychleji a některé začínají již leckterý evropský systém zahanbovat. Po Korejské republice a Tchajwanu probíhá pozoruhodný vývoj i v Indonésii za prezidentů S. B. Yudhoyona a Joko Widoda. Olivovy nálepky spíše zakrývají velice podobný vývoj Rakouské říše a Ruska: Obě země se po dlouhé době vývoje těšily částečné demokracii, jenže pak i Rakousko-Uhersko řešilo problémy svých vládců válkou proti Srbsku a opětovným nastolením vojenské diktatury pod Hötzendorfem (1914-1917). Rozdíl je zatím v počtu obětí: evropské Rakousko-Uhersko připravilo válkou o život téměř dva milióny vlastních občanů, nepočítaje v to statisíce Srbů, většinou civilistů – názorné fotografie ze Srbska se stromy prohýbajícími se pod oběšenci nepřehlédl ani Josef Švejk. Putin s počtem obětí v řádu mnoha desítek tisíc tak má ještě co dohánět.

Rakousko-uherská genocida Srbů: Srbsko za Velké války ztratilo přes milion občanů. Vladimir Putin má ještě co dohánět.

Zdeněk Zacpal, překladatel

A tak nezáleží tak moc na délce jejich trvání, jak, pane Olivo, sugerujete – ony Vámi zmiňované dvousetleté „banánové republiky“ tento účel ostatně neplní.

Krom chaosu a občanských válek panuje ve Střední Americe i Venezuele největší počet vražd na 100 000 lidí na světě.

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate

Pražská přednáška Sira Karla Poppera česky i anglicky:

http://www.hoschl.cz/files/3752_cz_popp-prj-cz.pdf

https://www.lf3.cuni.cz/3LFEN-255.html

Počet obětí války – heslo Wikipedie: World War 1 casualties

http://www.100letprve.si/en/world_war_1/casualties/index.html

Některé další zdroje udávají i vyšší počet obětí.

Rakousko řešilo problémy svých vládců válkou proti Srbsku a opětovným nastolením vojenské diktatury pod Hötzendorfem.

Příznačná charakteristika Hötzendorfa (připomínajícího Putina) z Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franz_Conrad_von_H%C3%B6tzendorf

Jako náčelník generálního štábu (AOK) dlouhodobě naléhal na modernizování rakouských ozbrojených sil. Byl přesvědčen, že mezi rakouskými Němci a slovanskými národy musí dojít ke konfliktu a obával se maďarské elity v říši. Už od roku 1906 znovu a znovu navrhoval preventivní válku proti Srbsku. Když vypukla první světová válka, Conrad von Hötzendorf často navrhoval nereálné grandiózní plány bez ohledu na terén či klima. Podceňoval také sílu nepřítele.

Jeho největší porážka přišla v roce 1916, kdy nedokázal čelit ofenzívě ruského generála Brusilova. Od té doby se Rakousko-Uhersko neobešlo bez pomoci Německa.

Hötzendorfova pohřbu roku 1925 se zúčastnilo asi sto tisíc lidí a mnozí historici jej hodnotili jako vojenského génia. Na druhé straně bilance světové války je hrozná: z 8 milionů mužů, kteří pod Hötzendorfovým velením bojovali, více než 1,5 milionu padlo a téměř 2 miliony utrpěly zranění. Kritičtí autoři mu vytýkají velikášské plány, podceňování protivníka i to, že armádám velel zdálky a jen výjimečně se objevoval na frontě a mezi vojáky.

Názorné fotografie ze Srbska se stromy prohýbajícími se pod oběšenci nepřehlédl ani Josef Švejk.

Mezi tou dobou prohlížel si Švejk auditorovu kancelář. Že by činila velice příznivý dojem, zejména fotografiemi na stěnách, nedá se říci. Byly to fotografie různých exekucí, provedených armádou v Haliči i v Srbsku. Umělecké fotografie s vypálenými chalupami a se stromy, jichž větve se skláněly pod tíhou oběšených. Zejména pěkná byla fotografie ze Srbska s pověšenou rodinou. Malý hoch, otec i matka. Dva vojáci s bajonetem hlídají strom s popravenými a nějaký důstojník jako vítěz stojí v popředí a kouří cigaretu.

„Když jsem byl v Srbsku,“ řekl Vodička, „tak u naší brigády věšeli, kteří se přihlásili, čúžáky za cigarety. Kerej voják pověsil chlapa, ten dostal deset športek, za ženskou a za dítě pět. Potom začlo intendantstvo spořit a vodstřelovalo se to hromadně. Se mnou sloužil jeden cikán a vo tom jsme to dlouho nevěděli. Bylo nám to jenom nápadný, že ho vždycky na noc někam volali do kanceláře. To jsme stáli na Drině. A jednou v noci, když byl pryč, tak někomu napadlo šťourat se v jeho věcech, a pacholek měl v ruksaku celý tři krabičky po stovce športek. Potom se vrátil k ránu do naší stodoly a my jsme s ním udělali krátkej soud. Povalili jsme ho a nějakej Běloun
ho uškrtil řemenem. Měl ten pacholek tuhej život jako kočka.“

Starý sapér Vodička si odplivl: „Ne a ne ho uškrtit, už se nám podělal, voči mu vylezly, a pořád ještě byl živej jako nedoříznutej kohout. Tak ho trhli jako kočku. Dva za hlavu, dva za nohy a zakroutili mu vaz. Potom jsme na něho navlíkli jeho ruksak i s cigaretama a hodili ho pěkně do Driny. Kdopak by takový cigarety kouřil. Ráno byla po něm sháňka.“

„To jste měli hlásit, že dezentýroval,“ rozšafně podotkl Švejk, „že už se na to připravoval a že každej den říkal, že se ztratí.“

„Ale kdo by na takový věci myslel,“ odpověděl Vodička, „my jsme svý udělali a vo věci ostatní jsme neměli žádnou starost. Tam to bylo úplně lehký. Každej den někdo zmizel, a ani už to z Driny nelovili. Plaval tam nadmutej čúžák vedle našeho rozflákanýho landveráka hezky po Drině do Dunaje. Někteří nezkušení, když to viděli ponejprv, tak dostali malinkou horečku.“

„Těm měli dát chinin,“ řekl Švejk.

__________________________

Relevantní pasáže citovaného článku Karla Olivy:

…

Zaprvé (což je pouhá připomínka všeobecně známé skutečnosti) je neformálně nejdůležitější, nebo alespoň s největší okázalostí a pompou slavený svátek České republiky výročím státu, jenž již neexistuje – to se mi zdá dosti bizarní (jistou podobnost lze najít snad jen v ruských oslavách vítězství SSSR nad Německem). A zadruhé , což ovšem s tím prvním souvisí, je tímto svátkem oslavován a připomínán stát, jehož souvislá samostatnost, nezávislost a svoboda netrvala ani 20 let (od konce října 1918 do konce září 1938, léta 1939-1989 do nezávislých a svobodných počítat nelze, a to ani období 1945-1948, a krátkým úsekem let 1990-1992, navíc postiženým slovensko-českými třenicemi a výsledným rozpadem, snad ani nemá cenu se zabývat.

Dvacetileté (a ostatně i čtyřiasedmdesátileté, míním 1918-1992) období je ovšem nicotné nejen proti věčnosti, ale i ve srovnání s životností běžných státních útvarů, ba i lecjakých „banánových“ republik. Státy se přece nezakládají na desetiletí, ale (přinejmenším) na staletí. A tady je potřeba si konečně už jednou přiznat objektivní skutečnost, že myšlenky, že se (meziválečné) Československo s geopolitickou situací, již dostalo do vínku, trvale udrží jako svobodný a nezávislý stát, byla zdvořile vyjádřeno velmi naivní (na což poukázali už tehdejší koncepčně uvažující historici, např. Josef Pekař, kteří v tom ovšem navazovali na své předchůdce, zejména na Františka Palackého a jeho výrok o podunajské monarchii jako o státu „jenž od přírody již i od dějepisu powolán jest, aby byl záštitau a strážcem Ewropy před asiatskými žiwly wšelikého způsobu…“).

…

Lidové noviny, středa 17. srpna 2022, str. 9: Názory / Polemika

AD: David Lancz – Ach, ta překrásná doba temna …, LN 13. 8. 2022, str. 14: Orientace / Studovna

Tvrzení Davida Lancze, že „vnucování jediného státem povoleného náboženství nebylo zdaleka českou, respektive rakouskou pobělohorskou specialitou, ale v 16. až 18. století se dělo všude v Evropě“ (Ach, ta překrásná doba temna…, LN 13. 8.), není pravdivé. Jistá svoboda pro jiné než oficiální křesťanské církve existovala již v oné době v Polsku, Uhrách, Nizozemí, Anglii, některých německých městech. U nás, a to poprvé v Evropě díky Kutnohorskému smíru (1485), byly dokonce oficiálně zrovnoprávněny dvě hlavní konfese (utrakvistická a katolická) a jednotlivci se těšili svobodě volby. Pozdější, ještě liberálnější Rudolfův majestát (1609), jehož vydání si vynutili čeští stavové v čele s příslušníkem Jednoty bratrské Václavem Budovcem z Budova, je jedním z nejdůležitějších světových dokumentů, směřujících k otevřené společnosti. Češi tak nemuseli čekat až na dobu „osvícenství“.

Lanczovo tvrzení, že by vítězství Fridricha Falckého „mělo pro český národ daleko horší dopad“, je čirou spekulací. Naopak tvrdým faktem je, že v jiných převážně či výlučně protestantských zemích, které si uchovaly státní suverenitu (Anglie, Skotsko, Dánsko, Švédsko, Nizozemí) a kde nedošlo k likvidaci tamních elit rekatolizací, konfiskacemi a zruinováním měny, se v období baroka stavěly nejen autorem vyzdvihované paláce se sochami a obrazy pro nejbohatší, ale především mohli tamní lidé rozvíjet svobodnou diskusi a vědu více než dříve. I v populačně slabších zemích, Dánsku a Švédsku, tak mohly vyrůst, na rozdíl od českých zemí, světoborné osobnosti vědy, myšlení a kultury: biolog Linné, fyzikové Rømer, Celsius, Ørsted, dramatik Holberg, vizionář Swedenborg… O soustavném vyhledávání a ničení knih i originálního českého protestantského umění jezuity by se mohl Lancz dočíst i v knize Umění české reformace (Academia, 2011).

Není vhodné opomíjet podstatná historická fakta. Při zkoumání je též třeba uplatnit případné měřítko, aby se skutečnost nevyjímala rozmazaně a nemohla tak být svévolně interpretována.

Zdeněk Zacpal, nordista

_________________

Autor studoval mj. severskou historii u profesora Hrocha (Prof. PhDr. Miroslav Hroch, DrSc., dr. h. c.)

Jiný názor na baroko než pan Lancz měl největší český kritik František Xaver Šalda (1867-1937). Ve své stati Moderní literatura česká (1909) píše o baroku toto: „V osmnáctém věku ovšem již renesance do české literatury nevnikla: nebylo již tehdy české literatury. Válkou třicetiletou byly Čechy obráceny v ledovou poušť, a co zde živořilo, byla jen chudá zakrslá kleč nejnižšího a nejbědnějšího katolicismu jezuitského.“