Polemika s článkem Petrušky Šustrové Poslední slovo velkopáteční – LN 6.4.2007, str.12:

Lidové noviny, středa 11. dubna 2007, str. 11: HORIZONT

 

V dnešní době patří k dobrému tónu volat po seznámení se s „vlastními kořeny a tradicemi“, zejména „křesťanskými“, jako to číní i paní Petruška Šustrová ve svém fejetonu (Velkopáteční, LN 6. 4.). Bez nich prý nepochopíme smysl ani odkaz minulosti. K dobrému tónu dnes již tolik nepatří přesné rozlišování samotných evangelií a tradic středověké „univerzální“ církve. I přesto, že ta se od chudého, nezištného a milujícího Krista lišila v mnohém ohledu víc než mnohé středověké tradice a náboženská či filosofická sdružení zejména Asie od dnešního Pákistánu na východ, které přitom Krista nepoznaly. Paní Šustrová při zdůrazňování „křesťanského liturgického roku“ s příslušnými velikonočními svátky zřejmě míní ony pozdější evropské tradice. Ty si však pro chápání „smyslu a odkazu minulosti“ nemohou nárokovat žádné přednostní právo.

 

 

Pohled jinam a odjinud

Minulost Evropy uvidíme naopak často v ostřejším světle odjinud, přes duchovní a instituční vymoženosti, které z Evropy nepocházejí a jimž se Evropa dlouho bránila.

 

Typická korejská konfuciánská škola. Naštěstí byla od „západní civilizace“ daleko a tak přežila až dodnes.

 

Připomeňme namátkou ideu náboženské tolerance, praktikovanou až na pár výjimek po tisíciletí zejména v Indii a Číně zejména před přívalem muslimských hord ze západu, svobodnou výměnu a diskusi nejrůznějších filosofických teorií na jimi později zničených buddhistických univerzitách a neodsuzování k smrti na indických buddhistických a džinistických shromážděních a koncilech. Schopnost neomohistů a džinistů (a později i jiných asijských směrů) dívat se na věci z více úhlů pohledu a vyhnout se tak absolutizaci jedné perspektivy. Programové pěstování smyslu pro humor u čínského taoismu. Nepřipoutávání duchovních praktik k jedné teorii či ideologii. Nezávislost řádného jednání na světonázoru v autonomních etických systémech, jimž východoasijské země stále vděčí za tamní nízkou úroveň zločinnosti. Úctu k jiným živým bytostem; tvrdou regulace nejen zabíjení zvířat ve staré Indii, ale tresty i za svévolné poškozování rostlin. Náběh k rozlišování divoké a pěstované přírody u indického Kautilji, možná nejvýznamnější před hnutím tzv. amerických transcendentalistů 19. století, kteří ostatně východní autory četli.

 

Čínský básník a humorista Chan Šan 寒山; Hánshān, doslovně: „Studená/Nuzná hora“ z 9. století se svým přítelem

 

 

Ne kříž, ale sdílení při hostině

I smysl Kristova kříže a lásky je dobré zkoumat nejen skrze evropský středověk, v němž byla fyzická láska zakázaná anebo kontrolovaná, aby zůstala nanejvýš prostředkem k plození co nejpočetnějšího potomstva, ale i skrze jiné kultury, které směly i fyzickou lásku pěstovat a kultivovat. Současná psychoanalytička a filosofka Luce Irigarayová po mnohaletém studiu duchovních směrů a lásky v několika asijských tradicích argumentuje, že Kristovi šlo též o svobodné vztahy a úctu mezi lidmi obou pohlaví. Vůbec ne o kříž, který mu byl vnucen, ale o sdílení při hostině. Na Blízkém východě a v Evropě však prý byli jeho odpůrci nadmíru úspěšní. Dokázali si z vlastního popravčího nástroje zároveň vyrobit přímo ideální symbol proti jeho poselství. Nevcítili se pak ale Husité do jeho poselství lépe, když proti útočícím evropským křižákům vztyčovali na svou vozovou hradbu praporce s kalichem?

 

Husité – Jenský kodex

 

Zdeněk Zacpal, Autor je tlumočník a překladatel

 

Bože slitovný,:
Autor: Marta IP: 88.103.73.xxx Datum: 11.04.2007 12:55

dej mi sílu, ať tenhle blábol přežiju při zdravém rozumu…

 

 

POSLEDNÍ   SLOVO

Velkopáteční

 

PETRUŠKA   ŠUSTROVÁ

Dnes je Velký pátek, největší křesťanský svátek, který je u nás na rozdíl od jiných zemí pracovním dnem. Docela dobře to odráží stav naší společnosti i zákonodárného sboru: vyvrcholení křesťanského liturgického roku nestojí za to, aby se kvůli němu přerušil „pracovní proces“. Podstatně zavilejší spory se vedou o to, zda je potřeba slavit MDŽ, nebo ne. No co, křesťané, kterých je v ateistickém Česku celkem slušný počet, zajisté na Velký pátek nezapomenou – nezapomněli ani v padesátých letech, ani v době normalizace, tak proč by jim teď mělo vadit, že mají pracovat.

Stojí ale za to bezvěrcům připomenout, že křesťanská tradice je jedním z mála základů evropského myšlení a že bez křesťanství by náš kontinent vypadal podstatně jinak. Znát vlastní kořeny a tradice nepatří jen k dobrému tónu, je to nezbytnost, bez níž nikdy nemůžeme pochopit smysl ani odkaz minulosti.

Jeden jinak rozumný člověk se mi před lety svěřil, že nemůže pochopit, proč křesťané uctívají kříž – je to přece mučící nástroj, něco jako šibenice. Ale nejen to, odpověděla jsem mu: je to samozřejmě symbol smrti Krista Vykupitele, ale také symbol, který nám připomíná, že člověk má více poslouchat Boha než lidi. A zároveň v sobě kříž skrývá i symbol budoucího vzkříšení, překonání smrti.

Velikonoce na rozdíl od Vánoc nejsou obecně uctívány, snad proto, že nenabízejí dárky a sladké děťátko v jeslích, ale věci strašlivé – utrpení, zradu a smrt. I to všechno ovšem patří k lidskému životu, a koho utrpení a zrada minou, má výjimečné štěstí. Smrt nemine nikoho, jakkoli se sekularizovaný moderní svět snaží úvahám o smrti, jejím smyslu a přípravě na ni moc nemluvit. Radši se nezávazně díváme kolem, co si můžeme pěkného pořídit, kam můžeme jet, čím se zabavit…

Mám však na srdci ještě něco: příští čtvrtek se dožívá osmdesáti let velký český překladatel Jindřich Pokorný a byla by nesmírná škoda, kdyby si toho třeba nikdo nevšiml.

Pokorný přeložil kromě mnoha jiných i ta nejzásadnější díla z němčiny – epos o Nibelunzích, Parsifala, Goethova Fausta i sbírku lidové poezie Chlapcův kouzelný rok. Je přímo čítankovým příkladem, že se intelektuál ani v době komunismu nemusel zaprodat, a že mohl svým dílem přispívat k duchovnímu spojení české společnosti se světem Západu. Valnou část svého plodného života musel pracovat v podružných fyzických zaměstnáních, což mu nikterak nepřekáželo v intelektuální práci, hlavně v různé samizdatové činnosti. Komunistický režim naprosto odmítal, ale nikdy nezatrpkl, až do dnešního vysokého věku si zachoval optimistickou naději a zcela pozoruhodný elán. Na otázku odpoví celou přednáškou, kterou stojí za to vyslechnout, neboť Jindřich Pokorný je vzdělanec na slovo vzatý. Po celý život byl poctivý, neúplatný, přemýšlivý a pracovitý – prostě ho lze bez přehánění označit za člověka, na něhož můžeme být pyšní, za pravý poklad českého intelektuálního prostředí. A Velký pátek se jak známo nejlépe hodí k tomu, aby hlubiny odhalovaly a vydávaly své poklady…

Odkazy k článku, použitá literatura:

 

 

I přesto, že ta se od chudého, nezištného a milujícího Krista lišila v mnohém ohledu víc než mnohé středověké tradice a náboženská či filosofická sdružení zejména Asie od dnešního Pákistánu na východ, které přitom Krista nepoznaly.

Zejména mírovými, láskyplnými, neagresívními přístupy a odmítáním umělých hierarchií. K tomu existuje nesčetná literatura, třeba práce Josepha Campbella (1904-1987) – Americký spisovatel, zabývající se mytologií a komparativním náboženstvím. Nebo třeba Smutné tropy (Tropiques Tristes) od Claude Léviho Strausse, ale doporučuju pasáže od něj nebo od ekonoma Josepha Schumachera „Buddhist Economics“ – obě o Barmě před 60 lety – tyto knihy teď u sebe nemám, nemohu citovat přesně. O Indiánech jejich šamanech a mírových a neagresívních přístupech k jiným kmenům a o schopnostech dobrovolné regulace populace vlastního kmene mi též vyprávěli přátelé Vratislav Brabenec (o kanadských Indiánech) a o středoamerických Marie Benetková (natáčela též v Nikaragui, Panamě, Guatemale a Kostarice).

Taoisté byli též ve slabé sociálním postavení, proto o sobě mluvili ne v první, ale ve třetí osobě plurálu – viz např. v díle čínského myslitele Wang Čchunga Originál (z Čínské Lu Xunovy knihovny v Ďáblicích): Lun⁴heng² ji²jie³ (2 svazky s jednotným číslováním), Wang² Chong¹, Taibei (Tchaj-pej), 1962 Kapitola 54: Ziran (Přirozenost), str. 365-371 (v českém překladu Timotea pokory str. 224-236)

 

 

Programové pěstování smyslu pro humor v taoismu: Odhlédneme-li od klasiků Mistra Čuanga (skvělé překlady Oldřicha Krále) a Chan Šana (překlady Olgy Lomové a Aleny Bláhové), bývá v taoistických klášterech zpravidla prodejna taoistických peněz, těch si taoisté nakoupí plný pytel a trefují se jimi do kruhové kovové desky se zvonečkem, zavěšené pod mostem. Navštívil jsem též ústřední taoistický klášter v Pekingu: „Chrám bílých oblaků“ (Baiyun Guan). I o tom můj článek Zdeněk Zacpal – Návod k životu bez instrukcí; O nové interpretaci Tao te ťingu [Chada Hansena], Respekt 35/2002 (Srpen 26.- září 1.), str.22, Praha.

I Korejský mistr sonu Seung Sahn Soen Sa Nim – v jedné z jeho posledních knih s titulem myslím Zenová hůl vypráví o svých předchůdcích mj. mistru Ko Bongovi a o jejich historkách.

 

 

O neomohistech zejména:

Chad Hansen – A Daoist Theory of Chinese Thought, A Philosophical Interpretation, str. 231-303; Oxford University Press (1992) 2000, (ISBN 0-19-506729-0) ISBN 0-19-513419-2 (pbk.)

(je zajímavé, že tyto filosofické přístupy v Evropě na obdobné úrovni najdeme, pokud vím, ne dřív než u José Ortegy y Gasseta (1881-1955))

 

 

Úcta k jiným živým bytostem; tvrdá regulace nejen zabíjení zvířat ve staré Indii, ale tresty i za svévolné poškozování rostlin. Náběh k rozlišování divoké a pěstované přírody u indického Kautilji: Kautiljova Arthašástra aneb Učebnice věcí světských, Přeložil a doslov napsal Dušan Zbavitel, Arista, Praha, 2001, ISBN 80-86410-02-1

Text autora na českých stranách 7-350 sestává z 15 knih a 180 kapitol, poznámky, vysvětlivky, doslov a obsah až po str. 401

Jedná se o jediné dochované dílo tohoto žánru ze staré Indie. Podle některých pramenů měl být Kautilja Višnugupta ministrem krále Čandragupty ve 2. polovině 4. století př. n. l.

Je též dokonce úřad (kap. 43, str.94-95) „Dohlížitel nad zabíjením zvířat“. Dohlížitel nad zabíjením zvířat nechť ukládá za chytání, zabíjení a ubližování divoké zvěři, ptákům a rybám, jimž je zaručena bezpečnost a kteří žijí v lesních rezervacích, nejvyšší pokutu a hospodáře nechť trestá za krádeže v lesních rezervacích nejvyšší pokutou. Za chytání, zabíjení a ubližování rybám a ptákům, jež není zvykem zabíjet, nechť uloží pokutu ve výši dvaceti šesti a tří čtvrtí pany a u zvěře dvojnásobek. U těch, jejichž zabíjení je běžné a nejsou v rezervacích, nechť obdrží šestinu, z ryb a ptáků o desetinu víc a za zvěř ještě k tomu daň.

Šestinu ptáků a zvěře nechať vypouští živou do rezervace.

Mořské ryby, mající podobu slonů, koní, lidí, býků a oslů nebo ty, jež se zrodily v jezerech, řekách, rybnících či kanálech, a také kolihy, mořští orli, slatinný kur, divoké husy, kachny druhu čakraváka, bažanti, ťuhýci s rozeklaným ocáskem, čakóry, kókilové, pávi, papoušci a sáriky, tedy ptáci chovaní pro zábavu nebo přinášející štěstí, jakož i jiní živí tvorové, ptáci a zvěř nechť jsou chráněni před ubližováním a chytáním. Za překročení těchto ochranných příkazů budiž pokuta prvního stupně. …

Ryby, šelmy a zvířata, jež ochranu požívají, smějí býti zabíjena, jsou-li zlá, vně rezervací.

…(73, str. 152): Za poranění drobného zvířete dřevem či něčím podobným budiž pokuta jedna nebo dvě pany, za krvavé poranění dvojnásobek. Za stejné poranění velkého dobytčete dvojnásobek a výdaje za léčení.

Pokuta za uřezání výhonku ze stromu, dávajícího květy, ovoce a stín v městském parku je šest pan, za uřezání menší větve dvanáct pan, za tlustou větev čtyřiadvacet, za zničení kmene pokuta prvního stupně a za poražení stromu střední. Za keře a liány, které dávají květy, ovoce a stín, poloviční, stejně tak jako za stromy na poutních místech, v hájích asketů a na pohřebištích.

Dvojnásobná buď pokuta za stromy, jež význačné jsou a jež rostou na hranicích, u svatyň a v parcích krále.

Transcendentalisty míním Henry Davida Thoreaua, Ralph Waldo Emersona i ochranáře jako Johna Muira

 

 

Nepřipoutávání duchovních praktik k jedné teorii či ideologii. But it is unshakeable deliverance of mind that is the goal of this holy life, its heartwood, and its end. Mahásáropama Sutta – Sutta 29, str..290 (str.i197); in: Tatiavagga, in: Múlapannásapáli, in: Majjhima Nikáya: The Middle Length Discourses of the Buddha, A New Translation of the Majjhima Nikáya, Translated from the Pali by Bhikku Ňánamoli and Bhikku Bodhi, Buddhist Publication Society, Kandy (Sri Lanka), 1995, ISBN 955-24-0121-6

Critical attitude of harmless ethics to various indigenous traditions – without wholesale condemning them – is almost identical with Buddhist open attitude to traditions, customs and festivals provided they are not harmful to the welfare of others. This tolerance of other´s traditions and customs is mostly not known to some other religionists. Buddha even encouraged his followers to learn about other religions and to compare his teachings with other teachings. This theory as well as Buddha advises us not to believe in anything simply because it is the traditional custom. Nor we are advised to suddenly do away with all traditions. K. Sri Dhammananda (1993), p.225-226, 277

You must try to experiment with them [the traditions] and put them thoroughly to test. If they are reasonable and conducive both to your happiness and to the welfare of others, only then should you accept and practice these traditions and customs. Páli Canon:

Káláma Sutta – Sutta 65 (p.1-12); in: Mahávagga, in: Tika Nipáta, in: Anguttara-nikáya; quoted from: The Buddha´s Charter of Free Inquiry, Translated from the Páli by Soma Thera, Buddhist Publication Society Inc., Kandy (Sri Lanka), 1981

… the highest form of freedom, that is, freedom of ideological constraints, that the Buddha as well as his disciples (śrávaka) had attained and which made Buddhism one of the most tolerant religions ever to appear on earth.  David J. Kalupahana – Nágárjuna, The Philosophy of the Middle Way: Introduction, Sanskrit Text, English Translation and Annotation, str.31; State University of New York Press, Albany 1986:

When, in the Sutta-nipáta, the Buddha spoke of sammuti, he was referring to all these different kinds of conventions. According to him, these conventions have come to be depending upon specific conditions (puthujjá). They were not absolute and ultimate; they were not universally binding. The Buddha realized that when these conventions were considered to be absolute and ultimate (paramam) they contributed to the worst form of dogmatism (ditthi), which eventually led to all the conflicts (kalaha, viggaha) in the world. These constituted the worst form of obsession, obstruction, constraint, or bondage. Therefore, the Buddha claimed that a wise man (vidvá) does not approach (na upeti) such conventions. This does not mean that he ignores all the conventions. Instead, he understands their conditionality and as well as their fruitfulness without elevating them to the level of ultimate realities, thereby making them absolute, or simply ignoring them as absolutely unreal and therefore useless.

Freedom (nibbána) could then be interpreted more appropriately as freedom from obsessions, obsession for as well as against such conventions. The elimination of such obsessions or constraints (prapaňca) turned out to be more difficult than abandoning pleasures of sense, for if by freedom was meant only the latter, the Buddha could have attained enlightenment during the time he was practicing self-mortification.

Here again, the difficulty lies in adopting a middle path without accepting conventions as being ultimate or rejecting them as being useless. The uniqueness of the Buddha´s philosophy lies in the manner in which a middle path can be adopted with regard to any convention, whether it be linguistic, social, political, moral, or religious. Kalupahana, str.17-18

 

 

Nezávislost řádného jednání na světonázoru v autonomních etických systémech, jimž východoasijské země stále vděčí za tamní nízkou úroveň zločinnosti.

Paměti zakladatele Singapuru (celkem asi 1500 stran):

I. Lee Kuan Yew – The Singapore Story, Memoirs of Lee Kuan Yew, Times Editions Pte Ltd and The Strait Times Press, Singapore, 1998, ISBN 981 204 983 5

II. Lee Kuan Yew – From Third World to First, The Singapore Story 1965-2000, HarperCollins Publishers, New York, 2000, ISBN 0-06-019776-5

Jan Macháček – Svět viděný z Asie, Morálka a demokracie očima Lee Kuan Yewa, Respekt 18/1995 (2.-8.května 1995), strana 17

Zdeněk Zacpal – Vůdcovství mimo naše kategorie; Kým vším je vlastně Li Kuang-jao, muž, který ze Singapuru učinil nadmíru pozoruhodný stát? Mladá fronta Dnes (Civilizace), 13. září 2003, strana B/3, Praha

Jedná se o historicko – sociologický fakt, který je ilustrován například statistikami vývoje kriminality a religiozity v převážně čínském Singapuru, kde došlo k pro Evropana ke neobvyklému jevu: po desítky let snížení kriminality ruku v ruce se snižování religiozity, viz též:

… freedom could exist only in an orderly state, not when there was continuous contention or anarchy. In Eastern societies, the main objective is to have a well-ordered society so that everyone can enjoy freedom to the maximum. Parts of contemporary American society were totally unacceptable to Asians because they represented a breakdown of civil society with guns, drugs, violent crime, vagrancy, and vulgar public behavior. America should not foist its system indiscriminately on other societies where it would not work.

Man needs a moral sense of right and wrong. There is such a thing as evil, and men are not evil just because they are victims of society. Lee Kuan Yew (2000), str.491

 

 

I smysl Kristova kříže a lásky je dobré zkoumat nejen skrze evropský středověk, v němž byla fyzická láska zakázaná anebo kontrolovaná, aby zůstala nanejvýš prostředkem k plození co nejpočetnějšího potomstva, ale i skrze jiné kultury, které směly i fyzickou lásku pěstovat a kultivovat. Současná psychoanalytička a filosofka Luce Irigaray(ová) po mnohaletém studiu duchovních směrů a lásky v několika asijských tradicích, argumentuje, že Kristovi šlo též o svobodné vztahy a úctu mezi lidmi obou pohlaví. Vůbec ne o kříž, který mu byl vnucen, ale o sdílení při hostině. Na Blízkém východě a v Evropě však prý byli jeho odpůrci nadmíru úspěšní. Dokázali si z vlastního popravčího nástroje zároveň vyrobit přímo ideální symbol proti jeho poselství.

Zmíněná argumentace je především v: Luce Irigaray – Amante Marine, De Friedrich Nietzsche, str. 175-199 Les Editions de Minuit, Paris, 1980, ISBN 2-7073-0304-6

Viz též : Luce Irigaray – Éthique de la différence sexuelle, ISBN 2-7073-0680-0, Br. 100.00 FRF, Minuit, Paris, 1984

Luce Irigaray – Entre Orient et Occident, str. 83-85; Éditions Grasset, Paris 1999, ISBN 2-246 58121 4, mám po ruce, cituji:

Il m´a souvent été dit que je devais vaincre mon corps, que je devais le soumettre à l´esprit. Le devenir de l´esprit m´était présenté sous forme de textes philosophiques ou religieux, d´impératifs abstraits, d´un/de Dieu(x) absent(s), au mieux de politesse et d´amour. Mais pourquoi l´amour ne pourrait-il s´accomplir dans le respect et la culture de mon/nos corps? Il me semble que cette dimension du devenir humain est indispensable. A force de mépris ou d´oubli du corps, ce qu´il en reste dans nos traditions est souvent réduit à des besoins élementaires ou à une sexualité pire qu´animale. Ainsi, ramener l´amour charnel à un devoir reproducteur, précédé d´un élémentaire coït, au mieux de quelque vagues caresses – quand l´homme n´est pas trop harassé de travail, quand on a le temps – m´apparaît; en effet; une déchéance pire que bestiale. La plupart des animaux ont des parades érotiques que nous n´avons même plus. L´humiliation – surtout de la femme -, la violence, la culpabilité … sont le lot de la plupart des couples de nos civilisations dites évoluées. Il y a de quoi avoir honte! Car cela signifie que l´amour, pour nous et entre nous, est devenu moins qu´humain, à part quelques généreuses mais rares et souvent ponctuelles exceptions.

                La tradition du yoga, la tradition tantrique et certaines rencontres de femmes et d´hommes spirituels m´ont appris autre chose. Elles ont commencé à m´enseigner que le corps est lui-même un lieu divin – le lieu ou temple du divin en harmonie avec l´univers -, ou plutôt elles m´ont enseigné comment cultiver mon corps, et respecter celui des autres, comme temples divins. Je savais que le corps est potentiellement divin, je le savais notamment par ma tradition chrétienne dont c´est, en fait, le message, mais je ne savais pas comment développer cette divinité. En pratiquant la respiration, en éduquant mes perceptions, en me préoccupant sans cesse de cultiver la vie de mon corps, en lisant des textes actuels et anciens de la tradition du yoga, des textes tantriques, j´ai appris ce que je savais: le corps est le lieu de l´incarnation du divin et j´ai à le traiter comme tel. Cela n´est pas toujours facile, surtout à notre époque, mais cela ouvre un devenir spirituel beaucoup plus stimulant et valable que les perpétuels chutes et rachats, dans ou hors de la chair, qu´enseignent la plupart des religions de notre temps.

Zdeněk Zacpal – Západ v ženském zrcadle; Feministka Luce Irigaray a její jóga, Respekt 10/2002 (Březen 4.-10.), str.22, Praha

 

 

Další literatura a citace k buddhismu, džinismu a asijským kulturám souhrnně:

 

Pálijský kánon: většina na síti anglicky na accesstoinsight, menší části i česky

 

Hans Wolfgang Schumann – The Historical Buddha, Hardback, 274pp pages, 226 x 148mm, Motilal Barnasidass, Delhi, 2004, ISBN : 8120818172

 

Hajime Nakamura – Ways of Thinking of Eastern Peoples: India, China, Tibet, Japan, 732 pp., Revised English Translation, Edited by Philip P. Wiener, East-West Center Press, Honolulu, Hawaii, 1969, ISBN 0-8248-0078-8   (Hajime Nakamura – renomovaný japonský buddholog)

There was a time in early Indian history when free thinking was encouraged. This was about the time of Buddha when materialism, skepticism, sensualism, and other kinds of very libertarian ideas flourished. At that time, many city-states were established along the banks of the Ganges. The kings of such city-states, though interested in philosophical discussions, never persecuted those who did not conform to their own opinion. But all this was a temporary phenomenon. Following the downfall of the city-states the liberal philosophical tendency in India lay dormant for a long time, so that it can be said that the Indian allegiance to orthodox authority undeniably obstructed the development of free thinking in the land. Nakamura, str.128

 

… Generally speaking, we cannot find in any Indian religion the conception of “heretic” in the sense of Western usage.

                Such a tolerant attitude is found not only in religious teachings but in the fundamental policies of administration taken by many kings and rulers throughout the history of India … …

Those religious attitudes differ from those in the West. In the history of Europe we often find religious antagonisms which inevitably led to political and military conflicts. But we can hardly find many cases of religious war in India. There were, of course, in India a few rulers who adhered to some indigenous faith and oppressed some of the universal religions arising among Indian people. But we cannot find any rulers who were Buddhists or Jainists and who persecuted other religion.

                This fact would be more obvious if we compare it with the facts in the West. Christianity and Mohammedanism have both engaged in religious wars. … We know that religious leaders in the West were often persecuted and put to death. On the contrary, in India there were no religious wars. Neither Buddhists nor Jains ever executed heretics. What they did to heretics was only to exclude them from the orders. Religious leaders in India died peacefully attended by their disciples and followers. Toleration is the most conspicuous characteristics of Indian culture.

                The Indians developed individualism in their unique way. They have preserved the attitude of religious freedom traditionally, probably more than any other country. Nakamura, str.170-172

Historical criticism has always been very much alive in China. The Chinese scholars include not only those who are able to harmonize contradictions in books, but those who have employed a keen system of criticism in detection of such contradictions! Perhaps Chinese Buddhism has been more at fault logically than Chinese classics. The Chinese as a whole have never accepted any single doctrine! So the varying of a sútra represent some typical aspects of Chinese ways of thinking. Nakamura, str. 210

 

“There was no individual vote guaranteed by constitution, and yet in village meetings every male adult was a voting member by natural right. In the thirteen-century long tradition of civil service examinations, the basis for the selection of government officials was individual merit rather than race, creed, economic status, sex or age.” The significance of the individual was fully admitted in ancient Chinese Philosophy: “Although the leader of three armies can be captured, the will of a common man cannot be destroyed”

Confucianism, the main ideology of Chinese intellectuals, was normally and properly associated with the idea of civic participation or public service. Nakamura, str. 247

1. pasáž – citace Wing-tsit Chan, “Chinese Theory and Practice,” Philosophy and Culture / East and West, edited by Charles A. Moore, (Honolulu: University of Hawaii Press, 1962), 92

2. pasáž – Analects, IX, 25: Confucius, The Analects (Lun yü), Translated with an Introduction of D.C. Lau, Penguin Books 1979, ISBN 0-14-044348-7

 

Religious wars or struggles over ideology, which frequently arose in Europe, did not arise in China. It is true that Buddhism was frequently suppressed, not because of Buddhist doctrine, but because the Buddhist organization menaced and weakened the nation´s power politically and economically. While in Mohammedan countries fighting sometimes started on account of violations of such religious customs as eating pork, religious wars never arose in China. The emperors of China and India were similar in that they both did not regard religious differences a justification for war. Nakamura, str. 285

 

The Chinese acknowledged the individual significance not only of every human being but also of each kind of philosophy as a thought possessing some degree of truth. This tolerant leniency, however, did not exist in the thought of ancient China – Confucius (or his later disciples) stated that “it is harmful to study heretical thoughts.” Commoners, however, thought that all writings as well as the five classics revealed truth more or less, even though they were not perfect. Study was highly esteemed in China, and it became necessary to read the classics in order to become a more perfect man.

Foreign thought would not be excluded so long as the Chinese acknowledged some truth in all writings. It was not strange, therefore, that the Buddhism which was introduced into China as one great thought system was discussed and admired by the Chinese and began gradually and slowly to permeate their thought. The Chinese in the medieval period did not feel any contradiction in the fact that they followed Buddhism and also esteemed the Confucian classics as manifestations of truth at the same time. Nakamura, str. 286

 

… Li P´ing-shan, a Confucian scholar, also acknowledged the significance of other philosophies.

                Such being the case, both Buddhists and Confucianists recognized the same significance in other thought-systems as existed in their own thought-system. Of course, much opposition existed to this way of thinking. It, however, lingered on and was supported by people for a long time.

                The above may not be a peculiarly Chinese feature. In Europe, too, there was the belief that all religions are the same, but among its diverse sects there was much opposition to this belief. However, in China there has been less opposition, although this may be just a difference of degree; however, it must be remembered that with regard to religion the Chinese have enjoyed freedom of belief to a very great extent. “While in traditional China the Chinese has had no personal choice in marriage, he has enjoyed absolute freedom in the choice of religion.” Nakamura, str.288, citace Wing-tsit Chan, “Chinese Theory and Practice,” Philosophy and Culture / East and West, edited by Charles A. Moore, (Honolulu: University of Hawaii Press, 1962), 92

 

Historical criticism has always been very much alive in China. The Chinese scholars include not only those who are able to harmonize contradictions in books, but those who have employed a keen system of criticism in detection of such contradictions! Perhaps Chinese Buddhism has been more at fault logically than Chinese classics. The Chinese as a whole have never accepted any single doctrine! So the varying of a sútra represent some typical aspects of Chinese ways of thinking. Nakamura, str. 210 (kniha viz č. 3)

 

Jayandra Soni – Manifoldness, Jaina Theory of (p.77-81); in: Routledge Encyclopedia of Philosophy, Volume 6, General Editor Edward Craig, Routledge, London and New York 1998, ISBN: 0415-18707-9

 Jainism makes a clear distinction between knowledge of an entity as a whole and a knowledge of a part or an aspect of an entity. … Complete knowledge of an entity, simultaneously grasping it in all its modes and in all possible ways, occurs only in the case of beings unhindered by karma and is a sign of omniscience. In the case of human knowledge, which is restricted to the functions of sense organs whose capacities are impeded by karma, only partial knowledge is possible. The doctrine of standpoints thus represents the various kinds of partial knowledge accessible to human beings. It serves two functions: it facilitates analyses of objects of inquiry and, when applied to other schools of thought, it enables Jainism to classify the partial truths of those schools in terms of one or the other standpoint. … The second aspect of Jaina theory of manifoldness, which is correlated with the theory of standpoints, represents statements or predications about an object that can be made from only one specific point of view. Jayandra Soni, p.79-80

 

The Buddha´s method was one of withdrawal from philosophical disputes, for he avoided committing himself to any extreme view. But Máhávira´s method was one of commitment, for he attempted to understand the points of view of the fighting parties (in a philosophical dispute) so that their dispute could be resolved and reconciled. Thus, the essence of the anekántaváda lies in exposing and making explicit the standpoints or presuppositions of the different philosophical schools. Matilal (1981), p.23; quoted in: Jayandra Soni (1998), p.78

 

Paul Williams – Indian Philosophy (p.793-847), p.838-839; in: Philosophy 2, Further through the Subject, Edited by A.C. Grayling, Oxford University Press, London and New York, 1998, ISBN 0-19-875178-8 (Pbk.)

Central to Jainism as a religion and an ethical system is non-violence or non-harming, and it is plausible to see the doctrines of anekánta and syát as non-harming extended into the areas of philosophy. Anekántaváda is the doctrine of manifoldness, that reality is actually infinitely complex. Reality, and any existent, has infinite facets. Thus any attempt to capture things in formulas as being simply (exclusively) x, or simply not x, etc. is going to be only partially true at the most. Looked at another way, alternative formulas would be equally true. Hence syádváda – the doctrine of its being the case ´from a certain point of view´. Look that the Jaina approach is inclusivist, each perspective is true, but only true from a certain point of view.

 

Padmanabh S. Jaini – The Jaina Path of Purification, Motilal Barnasidass Publishers Private Limited, Delhi, ((1979) 1998), ISBN: 81-208-1578-5

In condemning the Vedántin, Sámkhya, and Buddhist as extremists, the Jaina is not saying that their views are totally wrong. In fact he will admit that these views are valid when seen as nayas, or partial expressions of truth; they become false only when considered to possess and absolute and exclusive validity. (p.93) … The term syát indicates its complex set of conditions, which must be referred to if the predication of “exists” is to be valid. (p.95) … The spirit of this approach, however, guards him [the Jaina] at all times from extreme viewpoints … Jainas are encouraged to read extensively in the treatises of other schools – a practice that probably accounts for the richly varied libraries of Jaina monasteries – in order to identify extreme views and to apply the proper corrections. This practice probably does not really increase tolerance of others´ views; nevertheless it has generated a very well-informed (if not always valid) sort of criticism. It also seems likely that the failure of any significant doctrinal heresy to appear during nearly 3,000 years of Jaina tradition can be largely attributed to this highly developed tendency towards critical analysis and partial accommodation of extremes. ((1979) 1998), (p.93-96) p.96

 

Amrita Chandra (Shrimat Amrita Chandra Suri) – Purushártha Siddhyupáya, Edited with an Introduction, Translation, and Original Commentaries in English by Ajit Prasada, Published by Abhinandan Prasada Jindal, The Central Jaina Publishing House, Ajitashram, Lucknow (India), 1933